JAKOB HEINRICH MICKO

Budějovické městské divadlo za starých časů

Městské divadlo v Českých Budějovicích (Budweis) patří bezesporu k nejstarším německým kulturním stánkům v Čechách vůbec a je tak i jedním ze svatostánků německého divadelního umění (v originále "in welcher deutsche Schauspielkunst ihren Tempel aufgeschlagen hat" - pozn. překl.). Po mnohá desetiletí proudilo uměnímilovné obyvatelstvo za chladnějších období roku do jeho prostor, aby tu strávilo pár hodin příjemné zábavy. Tak tomu bylo až do roku 1919. Nevíme ještě, jak to s německým divadlem dopadne v roce příštím (rozuměj v roce 1920 - pozn. překl.). Bude proto jistě zajímavé zvědět, jak to vyhlíželo s divadelním uměním v Budějovicích před 70 lety.
V padesátých letech devatenáctého století svěřila městská rada divadlo do rukou ředitele Karla Lötzla, který tu dlel po mnoho let a těšil se mimořádné oblibě. K zahájení divadelní sezóny docházelo vždy 28. srpna uvedením nějakého vlasteneckého kusu a ukončena bývala v posledních dnech března nebo počátkem dubna. Hrály se většinou frašky a lidové hry. K charakteristice tehdejšího vkusu divadelního publika budiž prezentováno několik titulů nejčastěji inscenovaných kusů: "Wo steckt der Teufel" (tj. "Kde se skrývá ďábel" - pozn. překl.), fraška od Grüna (se zpěvy skladatele Franze von Suppé uvedena ve vídeňské premiéře 28. června 1854 na scéně Theater an der Wien, tj. Na Vídeňce - pozn. překl.), "Treffkönig oder Spieler und Totengräber" (tj. "Trefový král aneb Hráč a hrobař" od Barryho, vídeňská premiéra 24. listopadu 1838 v Theater in der Josefstadt - pozn. překl.), "charakterní malba", "Sylphide, das Seefräulein" (tj. Sylfida, mořská slečna" - pozn. překl.), pohádková hra od Therese Kronesové (ve vídeňské premiéře 15. února roku 1828 v Theater in der Leopoldstadt s hudbou Josefa Drechslera, rodáka z Vlachova Březí, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), "Atlasschal und Harasband" (tj. "Atlasový šál a harasová stuha" - pozn. překl.), "Wiener Früchtel" (tj. "Vídeňské kvítko" - pozn. překl.), "Die Heimkehr von der Hochzeit" (tj. "Návrat ze svatby domů", masopustní fraška Leopolda Feldmanna s hudbou Franze von Suppé, uvedená ve vídeňské premiéře 8. ledna 1853 v divadle Na Vídeňce - pozn. překl.), "Verlobung vor der Trommel" (celý titul "Die Verlobung vor der Trommel oder Regiments-Tambour und Marketenderin", tj. "Zásnuby před bubnem aneb Plukovní tambor a markytánka", romanticko-komický obraz od Franze Xavera Tolda "z francouzského" a s hudbou Antona Emila Titla, rodáka z moravského hradu Pernštejna - pozn. překl.), "Dänen-Trikolor" (tj. "Dánská trikolóra" - pozn. překl.), "Kerker und Krone oder Lorbeerkranz und Bettelsack" (tj. "Žalář a koruna aneb Vavřínový věnec a žebrácká mošna", hlavní titul týž má drama o posledních dnech Torquata Tassa od Johanna Christiana Zedlitze, které prý začíná tam, kde Goetheova hra Torquato Tasso končí - pozn. překl.), "Ein Fuchs oder So singt man Raben" (tj. "Lišák aneb Tak se chytají vrány" - pozn. překl.), "Der Vetter aus Bremen" (celým titulem "Der Vetter aus Bremen oder Die drei Schulmeister", tj. " Bratránek z Brém aneb Tři školmistři", veršovaná veselohra Theodora Körnera už z roku 1812 - pozn. překl.), "Die schlimmen Buben" (jde zřejmě o Nestroyovu burlesku "Die schlimmen Buben in der Schule", uvedenou poprvé 10. prosince 1847 u příležitosti otevření vídeňského divadla Carltheater a hranou v 19. století na českých jevištích pod názvem "Rozpustilí kluci ve škole", v září roku 2008 přezvanou pak v Praze studenty Ústavu germánských studií Univerzity Karlovy, kteří v ní účinkovali německy a česky k oslavě Evropského dne jazyků, na "Vejlupci ve školních škamnách" - pozn. překl.).
Zvlášť přitažlivým kusem repertoáru byl titul "Karl 12. Königs von Schweden einzige Liebe" (tj. "Švédského krále Karla XII. jediná láska" - pozn. překl.), hra plná intrik, jejímž autorem byl Dr. Franke. Také hostování bylo už tehdy něčím obvyklým. V roce 1855 hostoval v budějovickém divadle dvorní umělec řeckého krále pan Wilhalba Bikell, jehož zdejší vystoupení bylo ohlašováno dryáčnickými epitety.
Při jednom představení vystoupil jako host také profesionální zápasník. Tehdejší anonce uvádí, že Dupuis, proslulý franský Herkules, poražený v bavorském Mnichově jedním pivovarským tovaryšem, má učinit Budějovice pozoruhodnějšími tím, že jistý zdejší krejčí má druhého Herkula porazit znovu; neboť pan Schenk měl, jak se proslýchá z důvěryhodných pramenů, při jedné ukázce vyvinout úžasnou svalovou sílu a je mu pobídkou navíc, že se zvláštní komité shodlo zaručit mu v případě vítězství odměnu 100 dukátů (v 19. století se hodnota dukátu pohybovala asi v rozmezí jednoho až dvou tisíc dnešních korun, viz webová stránka Lovec pokladů.cz - pozn. překl.).
Dne 1. září roku 1855 konalo se benefiční představení souboru Wiener Ballett- und National-Tänzer-Gesellschaft pod vedením pana Schiera (z plakátu představení následujícího roku ve Výmaru /Weimar/ se dovídáme, že Joseph Schier byl předtím členem Dvorního operního divadla u Korutanské brány ve Vídni a že na programu jeho uskupení o 14 osobách je velké baletní divertimento Berggeist Rübezahl oder Alcindors Traum, tj. Horský duch Rýbrcoul /Krakonoš/ aneb Alcindorův sen, při čemž Alcindor má být "fahrende Ritter", tj. "putující rytíř", dále "graciézní polka", "komický tanec senařů /Heubauerntanz/", "český tanec" v podání slečny Rineschové a pana Czolika, "Pas de Kosak", tj. "kozácký tanec", po něm tanec zvaný "Madrilena", následuje "výjimečná umělecká produkce" pana Czolika, závěr pak představuje "komický charakterní tanec" s názvem "Svátek Číňanů v Pekingu" - pozn. překl.).
Spíše humorná připadá nám recenze této inscenace v tisku, která zní: "In dem Gebiete der höheren Glieder- Versenkungs- Burzelbaumschlagungs- Kopfaufkopfstellungs- Kugelwerfens und Balanzieruns- Künste leistet die Gesellschaft wirklich sehr Erhebliches, auch tanzen sie gar nicht übel: Wir erlauben uns die bescheidene Anfrage, ob bei dem 'Fest der Chinesen' die obligate Polka auch 'chinesische Musik' war." (tj. "Co do výškových cviků a propadlištních efektů, kapriol, ekvilibristiky s kuželi a provazochodectví dosahuje soubor skutečně povznášejících výkonů, ani v tanci nejsou vůbec zlí: dovolujeme si jen skromný dotaz, zda při 'svátku Číňanů' byla obligátní polka rovněž ukázkou 'čínské hudby'." - pozn. překl.)
Během masopustního období pořádal ředitel Lötzl velmi oblíbené reduty (tj. maškarní plesy - pozn. překl.).
Návštěvnost představení nebyla vždy uspokojující, jak lze vyčíst ze zprávy, že kdysi tak velká návštěvnost náhle poklesla, aniž by ze strany ředitelství byla udána nějaká příčina změny. Je zřejmé, praví se dále, že mnohé z návštěvníků odstrašuje pivovarská ledovna (v originále "der unter dem Theater befindliche Eiskeller" - pozn. překl.), rozprostírající se v podzemí pod divadelní budovou.
Na závěr sezóny vydal pan ředitel Lötzl následující poděkování:
"Scheidend sage ich allen hochverehrten Theatergönnern und P.T. Abonnenten inngst dankend für dero Theilnahme ein herzliches Lebewohl und bitte, bei meiner Wiederkehr schenken Sie mir dieselbe Huld, dasselbe Wohlwollen, welches jederzeit erstreben Word.

Dero dankbarer
Karl Lötzl,
Theater-Direktor.

(tj. "Na rozloučenou vyslovuji všem vysoce váženým divadelním příznivcům a P.T. předplatitelům s nejvřelejšími díky srdečné Žijte blaze! a prosím, abyste mi při mém návratu věnovali stejnou přízeň a blahovůli, o jakou vždy usiluje

Váš vděčný
Karl Lötzl,
divadelní ředitel." - pozn. překl.).

O letních prázdninách podniklo ředitelství umělecké zájezdy divadelního souboru do Jindřichova Hradce (Neuhaus), Třeboně (Wittingau), Tábora, Písku a Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.). V červnu uvádělo divadlo několik představení v aréně, k tomu účelu zřízené.
Pozoruhodným detailem je jistě také skutečnost, že v této době bylo trůnní křeslo, které dne 30. ledna roku 1614 používal císař Matyáš při zahájení zemského sněmu v sále budějovické radnice a které po dvě století bylo v její budově uchováváno, používáno městským divadlem jako kus dekorace.
K tomu existuje přípis, v němž stojí, že co se údajného trůnního křesla týče, jde o prastarou lenošku vinopalníků (v originále "der uralte Armstuhl der Krimatoren" - pozn. překl.), známou pod označením "Renovationssesssel" a opravdu v roce 1614 použitou o zemském sněmu, pro své značné stáří ovšem nadále k jakékoli veřejné potřebě nezpůsobilou, takže slouží v divadle za vhodnou "rokokovou" dekoraci.
O tom, jak srdečné byly v dřívějších dobách vztahy mezi obyvatelstvem a divadelním ansámblem, svědčí následující příběh:
To se kdysi nezapomenutelný a v pořadí první vůbec českobudějovický biskup Johann Prokop hrabě von Schaaffgotsche (působil tu v letech 1785-1813 a je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vracel z jedné návštěvy u nemocného ve vsi Litvínovice (Leitnowitz) a potkal ho tehdy tak oblíbený herec a komik Weiß (pro úplnost třeba asi dodat, že se v Budějovicích hrálo v letech 1764-1817 divadlo, a to toliko německy, v upravené části skladiště městského pivovaru, než byla 26. prosince roku 1819, tj. "na Štěpána" otevřena nová divadelní budova, stojící ovšem, jak už v předchozím textu zmíněno, nad podzemní pivovarskou ledárnou - pozn. překl.). Pokorně biskupa pozdravil a ten, vlídný ke každému, se herce optal, jakže se mu vede. "Ach špatně, Vaše Excelence," nato Weiß, "mám dnes brát a že je tak pěkný den, táhne to všechny na venek, bojím se, že bude v hledišti hodně prázdno a já, který skládám do dneška veškeru svou naději, že před odjezdem do Karlových Varů (Karlsbad) dokážu splatit své dluhy, vyjdu pěkně zkrátka." Biskup opáčil laskavými slovy: "Jen běž, starý taškáři, já už se postarám, aby ses dostal ke svým penězům." Weiß se hned hrnul líbat ruku, ale biskup mu v tom zabránil, než ho poté milostivě propustil a herec kvačil ke svému divadlu, zatímco dobrotivý vrchní pastýř vyslal svého hospodářského radu do kněžského semináře s tím, aby rektor dovolil dnes všem bohoslovcům navštívit divadelní představení, na biskupův účet ovšem. Sotva se roznesla zpráva o ušlechtilém hnutí předobrého srdce biskupova, který slíbil komiku Weißovi dobrý výdělek, hrnulo se do divadla všechno město, a když biskup poté, co jeho rada donesl do pokladny značný finanční obnos, osobně zasedl v hledišti, byl, jak se říká, plný dům. Biskup přitom zaujal místo v parteru, poněvadž staré divadlo (před postavením budovy, v jádru existující po mnohé přestavbě a přístavbě dodnes - pozn. překl.) nemělo nijaké lóže, a hra mohla začít. Komik Weiß opentlil své zpěvní číslo mnoha veršovanými díky svému vznešenému příznivci a dobrodinci; v bouři všeobecného potlesku mu jen usmívající se biskup hrozil vztyčeným prstem. Představení skončilo, krajský hejtman a generál provázeli církevního hodnostáře až k jeho blízké biskupské rezidenci, jako vždy vnitř i zevně zářívě osvětlenou (v tom čase nejspíše ovšem loučemi ze šumavských lesů - pozn. překl.).

Budweiser Zeitung, 1919, č. 14, s. 1-2

Slepá dívka

V domě dílenského mistra Wermuta vládl velký jásot. Malé děcko sem přibylo a jakkoli byla matka dosud ještě celá zesláblá, zjasňoval zákmit štěstí její bledou tvář.
Také Wermut se nemohl na svou dcerku, která přikřtu dostala jméno Hedwig, ani dost vynadívat a znovu a znovu přistupoval ke kolébce, aby pozoroval ten malý div světa.
Oba rodiče neměli teď už jiného přání, než aby mohli vidět, jak jejich dítě vyrůstá v plném zdraví.
Zdálo se, že rodinu skutečně potkalo štěstí.
Když byly malé Hedwig čtyři měsíce, přinesla matka svému miláčkovi lesknoucí se zvonivé rolničky a držela mu ten dárek před očima. Malá však zírala na zářivý předmět, aniž by po něm natáhlo ručku.
Teď vzala matka zrcadlo a dala ho Hedwig před oči, ale ani přitom neprojevilo dítě sebemenší potěšení, jak by se jinak dalo očekávat.
Když matka tiše přistoupila ke kolébce, zůstala malá klidně ležet, jakmile však uslyšela matčin hlas, aj, rozevřelo baculaté ručky vstříc němu.
Zlé tušení se zvedlo v matčině srdci.
Mělo by snad být její milované dítě slepé?
Ach Bože, jen to ne! modlila se paní Wermutová.
Když ale vyšly naprázdno všechny pokusy obrátit pozornost děcka na nějaký předmět, stalo se matce nepochybnou jistotou, že má nevidomou dcerku.
Nevzdávala se ještě veškeré naděje, věděla přece, že se slepota dá v mnoha případech léčit.
Byl povolán zkušený lékař. Po zdlouhavém vyšetření dospěl k závěru, že malá Hedwig je zřejmě nevyléčitelně slepou.
Když matka vyslechla lékařův ortel, zhroutila se se srdceryvným výkřikem bezmoci.
I u otce však hrozilo při tom zlém poselství, že snad klesne k zemi.
A přece se právě on nesměl oddat bolesti, byl přece povinen být své ženě nápomocen útěchou.
Když se po nějakém čase paní Wermutová probrala ze své mdloby, začala usedavě plakat.
"Můj Bože, čím jsem se provinila, že má moje dítě postihnout takový trest. Mé dítě, můj miláček nevidí!"
Časem se však stala matka klidnější a o to vroucněji zahořela srdcem pro své dítě. Nežalovala už na jeho neštěstí a hleděla s niternou důvěrou v Boha do budoucna.
Pán Bůh to tak chtěl, že připustil, aby naše Hedwig byla slepá. Snad je to přímo pokyn Všemohoucího, aby člověk ve štěstí nezpychl. Všechno snesu, milý Pane Bože, jen zachovej mou dceru alespoň takto ve zdraví.
Jedinou starostí matky bylo, aby pokud možno co nejdéle před dítětem utajilo jeho neštěstí.
Když Hedwig činila prvé pokusy chodit, narážela o všechno a roztahovalo paže doširoka, aby se chránilo.
Dosáhla už šesti let svého věku a stale nic nevěděla o tom, že jiné děti smějí samy volně na venek, nic nevěděla o smějícím se modrém nebi, nic o zlatých hvězdách a o kráse přírody. Naplňovali ji štěstím, že může dlít stále v blízkosti rodičů.
Jednoho dne jí matka přečetla dopis, ve kterém ohlásil strýc návštěvu u nich.
"Maminko, prosím, taky bych se ráda naučila číst a psát. Nauč mě to, prosím!"
"Ano, miláčku, všemu se naučíš, jen co budeš větší."
Jednoho krásného letního dne byla Hedwig sama ve světnici. Okna byla otevřena a dovnitř zaléhalo veselé štěbetání hejna dětí zvenčí.
"Děti", říkal jeden malý chlapec, "půjdeme kousek tamhle do lesa, budeme chytat brouky, motýly a trhat kvítí, co se nám zlíbí, i sladké jahody!"
"Ano, to uděláme", volaly jiné děti. "To bude pěkné a můžeme košík s jahodami přinést našim domů!"
Bez dechu naslouchala Hedwig dětskému zástupu, táhnoucího dál k blízkému lesu.
Když matka několik minut nato vešla do místnosti, našla Hedwig v slzách.
"Co pláčeš, miláčku? Kdo ti co udělal?"
"Maminko nejmilejší," vzlykala Hedwig jako o smilování, "pusť mě taky jednou s jinými dětmi do lesa a trhat tam s nimi kvítí a jahody. Tak ráda bych si hrála s ostatními a nic kolem nevidím. Maminko, jen jednou jedinkrát bych chtěla vidět slunce."
Jako rány dýkou se zabodávala ta slova jejího dítěte do srdce matčina.
"Hedwig", řekla smutným hlasem, "buď moudrá a rozumná. Chci ti něco povědět. Lidé byli stvořeni od milého Pána Boha. Také tebe nám přinesl a my tě máme z celého srdce rádi. Ne všechny děti ale jsou na tom dobře tak jako ty. Mnoha dětem umřeli rodiče a ony zůstaly na světě samy. Nejsou takové děti k politování? Mají sice to bohatství vidět všechny věci na světě, ale neznají chlácholivou ruku maminčinu a starostlivé srdce otcovo. Jak šťastné by byly ty děti, kdyby tak své rodiče mohly sevřít do náruče. Co by ti asi bylo milejší, ty můj drahoušku: kdybys mohla vidět všechny věci na světě, anebo kdybys měla ztratit své rodiče?"
"Maminko, moje nejmilejší maminko, neodcházej ode mě, nic na světě raději nechci vidět, je ty a tatínek u mně musíte zůstat!"
"Podívej se, milá Hedwig", řekla matka s ustaraným srdcem, "nestěžuj si na to, že nevidíš, ale pros milého Pána Boha, aby ti tvoje rodiče ještě hodně dlouho zachoval."
"Ano, to bych chtěla, maminečko moje!"
Tiše a v ústraní žila Hedwig své dny a svým věkem překročila už osm let.
Jakkoli by její rodiče ochotni svěřit ji do péče nějakého ústavu, ztroskotal vždy jejich záměr jednak pro nedostatek prostředků, jednak pro přeplněnost takových ústavů.
Otec se jednoho dne dočetl v novinách o chystané přednášce jednoho muže, vysoce zasloužilého v oboru péče o nevidomé.
Wermuth se jí zúčastnil a pobožně naslouchal dojímavým slovům člověka, zapáleného pro dobrou věc. Slyšel a na obrazových materiálech viděl, jak jsou nevidomí ve slepeckých ústavech vychováváni, jak jsou v nich vybavováni všemi nezbytnými znalostmi a jak šťastni se tu cítí.
Slza za slzou se kutálela po Wermuthově tváři, když přednášející končil svůj proslov, vyznačující se šlechetnou a nezištnou láskou k lidem.
"Matko", řekl Wermuth doma, "nesu štěstí. Chci se obrátit na Spolek pro péči o nevidomé (v originále 'an den Verein für Blindenfürsorge' - pozn. překl.), snad tam budeme moci naši Hedwig poslat!"
A stalo se. Hedwig se dostalo místa v pečovatelském ústavu a byla v hejnu dětí tou nejveselejší ze všech.
Hrály si a učily se přitom čtení, psaní, počtům a všem znalostem pro život potřebným.
Jejich největší radostí však bylo, když za nimi přišli na návštěvu jejich rodiče. Nedokázaly jim ani dost vypovědět všechno to pěkné, co v ústavu zažívají. Šťastni odjížděli pak rodiče s pomyšlením, že jejich dítěti se dostává péče tak náležité.
Tak zachránil "Verein für Blindenfüsorge in Böhmen" (jeho zakladatel MUDr. Emil Wagner /1857-1928/, syn židovských rodičů, ředitel ústavu slepců na pražském Klárově od roku 1898, jemuž dal zřídt novou budovu a jehož dějiny sepsal /1909/, musel po první světové válce z funkce rezignovat /zemřel ve Vídni/, poněvadž se instituce stala "českou", blíže o něm viz web Židovského muzea v rakouském městě Hohenems ve Vorarlbersku - pozn. překl.) ubohé lidské srdce před zoufalstvím a vzal na sebe starost zmučených rodičů.
Je povinností všech vyznavačů humanity (v originále "Pflicht aller Menschenfreunde" - pozn. překl.) stát se členem této organizace, jejíž roční členský příspěvek obnáší pouhou 1 korunu.
(pozn.: také v Budějovicích existuje místní skupina, které předsedá pan profesor Wonesch /rozuměj Wenzel Wonesch, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./)

Budweiser Zeitung, 1912, č. 28, s. 2-5

P.S. Trochu "účelový" Text, označený v podtitulu jako črta Jakoba Micko, učitele v Českém Vrbném ("in Böhm.-Fellern") a původní, pro list "Budweiser Zeitung" psaný fejeton ("Original-Feuilleton"), je provázen i poznámkou "Nachdruck erlaubt", tj. "Přetisk se dovoluje." Přímé řeči by v něm měly zaznívat německy, ale je to přece jen beletrie...

Vzpomínky na Prachatice

Po mnohaleté nepřítomnosti jsem o prázdninách znovu navštívil své rodné Prachatice (v originále "meine Vaterstadt Prachatitz" - pozn. překl.). Když jsem se toulal úzkými uličkami a ulicemi (v originále "Gassen und Straßen" - pozn. překl.) města a slyšel přitom hovořit děti převážně už jiným jazykem než za mého dětství vlastního (psáno 1919 - pozn. překl.), vzpomněl jsem se steskem svých vlastních mladých let a všech těch krásných her, které jsme my němečtí hoši pěstovali, a pojal rozhodnutí všechny své tehdejší dojmy a zážitky, pokud se na ně ještě dokážu rozpomenout, sepsat.
V sedmdesátých letech (rozuměj ovšem století devatenáctého - pozn. překl.) nebyla ještě v Prachaticích nijaká veřejná mateřská školka, ale jen řeholnicemi vedená "Spielschule" (dalo by se říci "škola hrou" - pozn. překl.), jak se jí všeobecně říkalo. Do ní mne má dobrotivá maminka chtěla rovněž vypravit, já však o tom nechtěl ani slyšet (v originále "ich Wolfe davon nichts wissen" - pozn. překl.). Přes mé námitky jsem přesto do "Spielschule" doveden byl; cestou tam jsem prý ustavičně plakal. Jeptišky přistoupily ke mně s tou nejvyšší možnou vlídností, proud mých slzí ale nevyschl. Aby mne přivedly na jiné myšlenky, objevil se zásluhou sestřiček v místnosti i ochočený srneček, všechna snaha byla však marná. Když vypršely hodiny mého tamního pobytu, běžel jsem domů jako štvaná zvěř a nedal jsem se už pohnout ani bitím ani dobrým slovem k tomu, abych šel ještě někdy do "Spielschule" znovu. Nedovedu si dnes ten svůj odmítavý postoj vůči ní nijak vysvětlit: snad jsem se bál černého šatu řádových sester. Moje dobrá maminka by si tenkrát asi sotva pomyslila, že já, který jsem ve škole vůbec žádnou zálibu nikdy nenašel, jsem teď už téměř třicet let učitelem.
Na své učitele v obecné škole se dokážu ještě dobře upamatovat. Třeba učitel Vichovsky, na hlavě vždycky nosící černý širák, chodící za deště pomalým a rozvážným krokem, za krásného počasí zato rychlým, dále svou přísností proslulý učitel Böse (doslova přeloženo by to příjmení znělo česky "Zlý" - pozn. překl.), učitel Mathe, učitel Baierl (ti tři posledně jmenovaní byli později po řadě školními řediteli) a katecheta Anton Osen.
Naší nejmilejší zábavou byla v jarních a letních měsících hra v kuličky (v originále "das Kugel- oder Raschspiel" - pozn. překl.), kterou jsme začali provozovat už při prvním tání sněhu, dále hra zvaná u nás "Pikkospiel", která je dnes už spíše neznámá. Potřebovali jsme k tomu jedno 30 centimetrů dlouhé a 10-15 centimetrů široké dřevěné prkénko, končící dole širší plochou a zvané námi "Balesker" (připomíná to jistě český výraz "pálka", ve spisovné němčině "Paläster" - pozn. překl.) a jeden kousek na konci zašpičatělého dřeva, ono "Pikko". Byly pak rozlosovány dvě strany, "horní" a "dolní"; ti "horní" směli pikko baleskerem co nejdál mrštit z kruhu vyrytého v zemi, při čemž pikko leželo na vyvýšené kamenné desce nebo domácí stoličce a úderem baleskeru na špičku vyletělo do výše a opsalo oblouk ve vzduchu. Kdo z "dolních" je zachytil, mohl je hodit do kruhu nebo na balesker položený na kamenné desce či stoličce nazpátek. Pokud pikko zůstalo ležet v kruhu nebo zasáhlo balesker, stal se dotyčný "dolní" hráč "horním". V opačném případě mohl "horní" úderem baleskeru vymrštit pikko třikrát za sebou, při čemž vyslovoval tři slova: Semmel, Spitz, Sterz (podle latinského "semel, bis, ter", což značí "jednou, dvakrát, třikrát" a to počítání se objevovalo v různých jiných dětských hrách: podle serveru Naše řeč se slovem Semel označovala hra na špačka, kterou popis ostatně dost připomíná /v šumavském Stožci se roku 2011 konalo už podeváté mistrovství světa v tlučení špačků/ - pozn. překl.). Potom se odhadovala vzdálenost místa, kam pikko dopadlo, od obvodu kruhu, např. 50 či 80. Pokud došlo k pochybnostem, byla baleskerem vzdálenost měřena. Hra pokračovala tak dlouho, až jeden z hráčů dosáhl předem určeného čísla od 500 do 1000. Kolik jen rozbitých oken, ale i následných porcí výprasku mi ta hra připomíná!
Velmi oblíbená byla také hra na četníky a na zloděje (v originále "Gendarm und Dieb" - pozn. překl.), kterou jsme dokázali znejistit celé město.
Stál-li někde náhodou prázdný žebřiňák, hrávali jsme si na "Wagenmandel" (tj. "mandl na voze" - pozn. překl.). Všichni účastníci až na "jednoho" vylezli na vůz, kam nyní měl ten "jeden" zkusit prolézt mezi příčlemi bočních žebřin.
Také hra na schovávanou, zvaná námi "Juk", se hojně provozovala; jako úkryt jsme používali začasté náš sklep a nejednou převrhli opatrované tam krajáče s mlékem.
Tak zvanou "školku s míčem" (v originále "das Ballspiel") jsme pěstovali s tímto tradičním říkáním:

Ich bin ein Student, ich wasch mir die Händ',
ich trockne sie ab, ich schiebs in den Sack,
ich knie mich nieder, ich bete zu Gott (um ein Stück Brot)
ich stehe auf und fang ihn mit der rechten Hand auf.

(tj. "Jsem žák a musím vždy ruce si mýt,"
když osuším je, do pytle je dám
a pak pokleknu a modlím se tak (jak hladový žák)
než sám zvednu se a míč v pravici mám. -pozn. překl.)

(říkanku samozřejmě provázejí slovy naznačené pohyby rukou a celého těla - pozn. překl.).
Ten, kdo chytí při školce míč desetkrát, je učeň (Lehrling), ten, kdo dvacetkrát, tovaryš (Geselle), komu pak se to podaří třicetkrát po sobě, aniž by míč dopadl na zem, stává se mistrem.
Samozřejmě nemohla ani tenkrát chybět hra na vojáky (v originále "Soldatenspiel" - pozn. překl.). Můj starší bratr Pepi náležel jedné téměř vojensky vyzbrojené kompanii, která vytáhla ke krvavé bitvě za hlaholu trub a víření bubnů. Dějištěm bitev byla obvykle "Skalka" (i v originále jen toto české označení - pozn. překl.), dnes "Schillerfelsen" (tedy "Schillerova skála", dnešní "Žižkova skalka" - pozn. překl.), kde měla naše dětská fantazie široký prostor. K oněm vojákům našich chlapeckých let patřil i Josef Fiedler (má být František Fiedler /1858-1925, rodák ze Dvorů /Höfen/ u Prachatic, který se, zcela německy vychován, stal později vůdčím českým poslancem zemského sněmu a říšské rady (za mladočeskou stranu - pozn. překl.) a rakouským ministrem financí (má být ministrem obchodu, a to v letech 1907-1908 ve vládě Maxe Vladimíra von Becka z okruhu spolupracovníků následníka trůnu Františka Ferdinanda von Este - pozn. překl.).
Za horkých letních dnů jsme putovali ven za město, abychom si užili koupání v potoce, který se vine podél Krumlovské ulice (Krummauerstraße) a pohání hned několik mlýnů (je dnes na mapách označen jménem Živný potok, na starých německy psán Bieltschbach, tj. Bělečský potok - pozn. překl.). Potok má na třech místech rozšířený břeh, těm místům jsme my hoši říkali 1., 2. a 3. "Bad" (tj. "lázeň" - pozn. překl.). Velkou oblibu si získala zejména ta třetí, zvaná "Duschbad" (tj. "sprcha" - pozn. překl.), poněvadž se tu voda dostávala přes jeden sotva 20 centimetrů vysoký balvan a opravdu tak vytvářela jakousi přírodní sprchu. Nebo jsme chodili na "Wewowetz" (zřejmě jde o vrch Výrovec, 685 m - pozn. překl.), tj. k téměř hodinu cesty vzdálené řece Blanici (Flanitz). Vždycky jsme se při koupání snažili chytat ryby a také raky. Raků bylo tenkrát v potocích ještě opravdu hodně.
V zimě jsme bruslívali na rybníce, jemuž se říkalo Hallischer Teich (dnes je na prachatické adrese U Rybníčku veřejné koupaliště Hulák - pozn. překl.). Za vymetení zamrzlé hladiny vybírala dozorkyně řečená "Schnekkin Marie" dva krejcary. Poněvadž jsme my kluci obvykle takovou hotovost v držení neměli, brávali jsme při vybírání poplatku "do zaječích" (v originále "nahmen wir beim Einsammeln 'Reißaus'" - pozn. překl.), zasypáváni přitom v zádech nespočetnými nadávkami.
Velice jsme se vyřádili i na "klouzačce" (v originále "auch im 'Schlipitzen'" - pozn. překl.). Na odlehlém místě jsme poléváním vytvořili umělou ledovou dráhu a pak jsme se po ní o závod proháněli. Při svážení ledu jsme v nějakém větším kusu ledu vyhloubili sedátko, vyplnili jsme je slamou a s nějakou holí jako s veslem a kormidlem zároveň jsme se jako vystřelený šíp řítili ledovkou kupředu. I sáňkování jsme se věnovali s velkou horlivostí. Naší oblíbenou sáňkařskou drahou byla "zadní" ulice (česky jinak "Horní ulice", německy "Obere Gasse" od Pasovské brány k Písecké bráně /tj. od dnešní Horní k dnešní Dolní bráně/ kopírující městské parkány, v originále "hintere Gasse /Neumanngasse/, tj. dnešní Neumannova ulice - pozn. překl.) nebo už od náměstí (Ringplatz) Klášterní ulicí (Klostergasse) počínaje sjížděli jsme hladce až do dolního předměstí. Někdy ovšem brala taková jízda náhlý a předčasný konec, když nás strážník Rohrbacher či policejní revizor Gerbetz s holí či forman Salzer vyhnali do "zadní" ulice. Častokrát jsme táhli na "Gmoamüllerberg" (tj. Gemeindemüllerberg, česky doslova "Obecní /mlynářský/ vrch" či vrch u Obecního mlýna /Gemeinde-Mühle/ - pozn. překl.), abychom sjížděli jeho značně hrbolatý svah. Ti zvláště podnikaví vlekli své sáňky až na Libínské Sedlo (Pfefferschlag) a sjížděli po staré silnici dolů do města, k čemuž nepotřebovali ani 10 minut.
Za mých mladých let se mohly Prachatice vykázat mnoha samorostlými "originály", o nichž bych tu chtěl něco povědět. Především by to byl tak řečený "Rudolf hat 's geknallt" (tj. doslova "Rudolfa to prásklo" či jinak "Praštěný Rudolf" - pozn. překl.). Šlo o staršího muže, vždycky pěkně oblečeného, ale nedoslýchavého. Vypávělo se o něm, že při jednom honu na koroptve byl jedním neopatrným střelcem zasažen do obličeje a ztratil tak sluch. Nešťastník upadal do obrovského hněvu při zvolání "Rudolf hat 's geknallt". "Ich wirs ihnern Votern sog'n (tj. 'Řeknu to jejich tátům !" - pozn. překl.) !" zněla vždycky jeho hrozba.
Jako pár trpaslíků by se dal označit "Wrana Motzl" (Motzl je zdrobnělinou křestního jména Matthias - pozn. překl.) a jeho sestra. Motzl nosil pořád dlouhý kabát a muzikantskou čepici (v originále "eine Musikantenkappe" - pozn. překl.) a já ho ještě v duchu vidím, jak vážným povzneseným krokem (v originále "mit gravitätischen Schritte" - pozn. překl.) míří ke kostelu.
Velice známým byl švec "Radetzky", který nosil na prsou spoustu vyznamenání.
Jako obávaný "Katzenfänger" (tj. "lovec koček" - pozn. překl.) proslul "Wochtler Hansel".
"Schlaggler Seppel" ("Seppel" je zdrobnělinou od křestního jména Josef, podobně jako předchozí "Hansel" od Johann - pozn. překl.) se zdržoval téměř toliko v lese; co ve městě vyžebral, vařil a pekl si v lese na otevřeném ohni.
V blízkosti Lázní svaté Markéty (Margaretenbad) pobýval jako poustevník Krammelbauer, řečený "Bodschneider". Jeho chýše neměla nijakou střechu; v jediné obytné prostoře si držel jednu krávu a jedno prase. Všeteční kluci rádi zasahovali jeho obydlí kameny, načež se obávaný samotář vynořil s hlasitým křikem a štval na nezbedníky svého psa.
Proti pojmenování "Lido" se ohrazovala žena trochu mdlého rozumu, která vždy spisovným jazykem pravila: "Ich heiße nicht Lido, ich heiß 'Lidi' (tj. 'Já se nejmenuji Lido, nýbrž Lidi.' - pozn. překl.)." Její bratr, řečený "Servus", obcházel pořád s houslemi, aniž by na ně uměl cokoli zahrát. Často nosil v ruce i bič nebo "Ratschn", tj. řehtačku.
Velice zaujat důležitostí svého stavu byl starý švec "Bittel", který o sobě říkával ve verších:

Alle Menschen müssen sterben,
nur der alte Bittel nicht,
dem hat Gott die Gnad' gegeben
dass er uns die Stiefel flickt.

(tj. "Všickni lidé umřít musí,
jenom starý Bittel ne,
na tom Pán Bůh milost zkusí,
ať dál boty flikuje." - pozn. překl.)

Zcela nestydatým chováním se vyznačovala "Maritschel" (tj. "Maryčka" - pozn. překl.) za špitálu, která na to, když si ji hoši dobírali, obyčejně zvedla vzadu sukně a nikoli nesrozumitelnými posunky nás vybízela k počinu značně nechutnému.
Velkou švandu (v originále "Gaudium" - pozn. překl.) nám činilo, když se zpravidla o nedělích objevoval na náměstí potrhlý český sedlák z Těšovic (Teschowitz), vystoupil na kašnu, sundal si kabát a začal kázat. Kázání bohužel nenašlo kladnou odezvu u strážníka Rohrbachera, který potě se a supě odvedl "evangelistu" (v originále "Evangelimann" - pozn. překl.) pod bezpečný dozor.
Stále hladový, malýma prasečíma očkama hledící žebrák z Černovic (Tschernowitz) táhl s pokřikem: "Máte voběd?" (i v originále takto česky - pozn. překl.) ulicemi města.
Vícekrát v týdnu přicházel do Prachatic z Husince "Boanajud" (doslova česky "kostižid" - pozn. překl.) Fantl s velkým pytlem a vykupoval kosti. Mnozí rodiče strašili neposlušné děti tím, že mu je taky prodají, aby je strčil do pytle.
Na Mikuláše se mě vždycky zmocnil veliký nepokoj, poněvadž za časů mého mládí dostávaly děti k Mikuláši více dárků nežli na Vánoce. V podloubí se objevily rozličné stánky s hračkami, cukrovím, ovocem apod.; nejvíce jsme obdivovali stánek obchodníka Kocha, který na něm měl vystaveny nejnádhernější hračky. Sotva se setmělo, vykradl jsem se z domu a už jsem si nebyl venku ničím jist. Každičký šramot mě děsil v představě, že čert je tu, aby si mne odnesl, poněvadž úplně čisté svědomí jsem nikdy neměl. Když jsem byl větší, běhal jsem sám s Mikulášem a s čerty od domu k domu. Policejní svolení obcházet jako Mikuláš měl jen "Kosch'nschneider". Kromě toho ovšem obcházelo městem ještě mnoho Mikulášů jiných.
Velice rád jsem měl čas předvánoční, poněvadž jsem v něm mohl osvědčit svou "nepostradatelnost". Hned jsem musil přebírat rozinky (v originále "bald mußte ich 'Zibeben' klauben" - pozn. překl.), hned zase loupat mandle, drtit cukr, všechno samá příjemná zaneprázdnění, při nichž můj žaludek věru nepřišel zkrátka. Také to, co se dělo na náměstí, mířilo už ke svátkům; pekaři tam nabízeli ke koupi vánočky velké i malé. Když dělala vánočky moje maminka, obdivoval jsem, jak se těsto válí a pak splétá z několika pramenů. U "Halla" (rozuměj zmíněný už rybník zvaný "Hallischer Teich" - pozn. překl.) se prodávali kapři, kilo stálo obvykle 40 krejcarů. Jednoho roku vzrostl ten obnos někam k 60 krejcarům a tu maminka nechtěla už ty "drahé" ryby dál kupovat, nepřenesla to však nějak přes srdce, poněvadž bez "kapra na černo" (v originále "ohne 'schwarzen Fisch'" - pozn. překl.) by to u nás žádné Vánoce nebyly. Jak úzkostlivá maminka bývala maminka při porcování ryby, aby snad nepraskla žluč! Dostal jsem vždycky rybí měchýřky (v originále "Fischblasen", což je i německý výraz pro ornamenty gotických oken či zábradlí, česky zvané "plameny", v dětské řeči byly ony části rybích vnitřností česky zvány i "dudy" - pozn. překl.) a radoval jsem se, když při rozšlápnutí pukly a vydaly hlasitý zvuk. Na Štědrý den jsme mívali k snídani kávu, k obědu povařené sušené švestky a hrušky (v originále "gekochte Zwetschken und Kletzen" - pozn. překl.) smíchané s kousky žemle (staročeské štědrovečerní jídlo tohoto typu bylo zváno "muzika" - pozn. překl.). Když se setmělo, objevil se jako napřed vyslaný Ježíškův posel (v originále "als Vorbote des Christkindels" - pozn. překl.) "zlatý koník", který mi vždycky připadal pozoruhodně malý a neměl v sobě nic "oři podobného" (v originále "Roßähnliches" - pozn. překl.). Kolem šesté hodiny byl už stůl slavnostně prostřen. Večeře sestávala z rybí polévky, kapra na černo s houskovými knedlíky a z jablečného štrůdlu. Nato maminka rozdělovala ještě cukrátka, jablka, ořechy a nakonec vánočku. U nás bylo zvykem, že každý člen rodiny dostával vánočku celou. My děti jsme se snažily vyjít s ní co možno nejdéle. Po jídle se začínalo hrát v karty. Obyčejně se hrál "černý Petr" nebo "dudák" (i v originále takto, i když údajně hra pochází z Ruska, kde se nazývá "durak", tj. "hlupák" a i na Moravě a na Slovensku se hraje pod označením "durák" - pozn. překl.), zvaný u nás i "Packelanhängen" (podle braní "balíku", pokud nepřebiješ trumfem - pozn. překl.). Kdo se stal "černým Petrem", nabyl uhlem na obličej namalovaného vousu. Kolem jedenácté hodiny se odebrala maminka s několika většími sourozenci na půlnoční.
Už před Třemi králi a také po nich obcházely městem postavy oněch tří svatých mudrců. Nejznámějšími jejich představiteli byl v Prachaticích starý Lichtnegger se svými dvěma chlapci. "Černého vzadu" zpíval starý Lichtnegger, který měl už od přírody temnou barvu kůže, resp. obličeje. Mocným hlasem tu tři spustili:

Wir sind die drei Könige vom Morgenland,
die Sonn', die hat und sehr verbrannt...

v českém pokračování zazní pak i verš od toho "černého vzadu": A já nejsem celý černý, já jsem jen od slunce opálený." - pozn. překl.)
Moc líbezně také znělo:

Schönes Jesulein, schönes Kindelein,
Bist so ganz verlassen,
Liegst im kalten Krippelein
An den kalten Straßen.

(podobně česky: "Jak jsi krásné, Jezulátko,
prostřed bídy, nebožátko!"
atd. - pozn. překl.)

Na závěr prosívali Tři králové o nějaký "Zehrpfennig" (tj. "cestovné, stravné, 'diety'" - pozn. překl.) na další svou cestu.
Během masopustu bylo nám ovšem hlavním potěšením převléci se za "maškary" a chodit po sousedství; k radosti často stačilo nasadit si červený papírový nos. Také dospělí však plnili ulice maškarními průvody. Koncem sedmdesátých let (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.) se konal velkolepý maškarní průvod, o němž se hovoří dodnes (psáno v roce 1919 - pozn. překl.). Toho dne - bylo to v únoru - se udělalo tak teplo, že jsem běhal po městě jen tak naboso. Průvod vyšel od Lázní svaté Markéty a mířil k městu. Ohlašovali jej heroldi na koních. Hlavní zájem se soustřeďoval na dvojici navzájem srostlých obrů, která se vezla na zvláštním voze. Ti dva obři byli Hans Zdiarsky - pozdější prachatický purkmistr - a měšťan Schmidtmayer (Nagelschmied). Oba se vyznačovali neobyčejným tělesným objemem.
Na Květnou neděli se konal průvod od kostela kolem náměstí a věřící v zástupu nesli "kočičky" (jívové ratolesti - pozn. překl.). Za mých mladých let byly venkovským obyvatelstvem tyče často až 10 či 20 metrů dlouhé obalovány mechem, zdobeny barevnými proužky papíru a nahoře na nich pak upevněny větévky kočiček. Nést takový "strom" vyžadovalo mnohdy sílu dvou až tří mužů.
O Velikonočním týdnu se ve středu (říkalo se jí česky i Škaredá, Černá či Sazometná, poněvadž se toho dne vymetaly komíny a lidé se podle tradované pověry neměli toho dne mračit, aby jim to mračení nezůstalo celý rok - pozn. překl.), na Zelený čtvrtek a na Velký pátek konaly půlnoční mše (v originále "die 'Metten'" - pozn. překl.), jichž jsme se my hoši rovněž účastnili. Sotva zhasl poslední "apoštol" (v originále "der letzte 'Apostel' - pozn. překl.), tj. poslední svíce, vyrazili jsme s řehtačkami a klapačkami z kostela, abychom obešli celé město. Stavěli jsme zejména u krámů a nepřestali hlučet svými dřevěnými nástroji, dokud majitel nehodil do našeho zástupu nějaký ten pamlsek či pár krejcarů. O to i ono se ovšem mezi námi strhla rvačka, každý chtěl něco chytit a stávalo se nejednou, že jsme vyšli s prázdnou nebo s rukama zkrvavenýma. Někteří z obchodníků byli tak zlomyslní, že nejprve hodili mezi děti několik drobných mincí a když se všechno válelo v bitce po zemi, polili houfec vodou. Na Velký pátek a na Bílou sobotu jsme jako ministranti klečeli u Božího hrobu. Na Bílou sobotu se vracely zvony z Říma a když se znovu rozhlaholily, začali řezníci, kteří měli tehdy své Masné krámy v Hrbkově domě na Pasovské ulici (dnešní Solní ulice, v originále "im Hrbekischen Hause in der Passauerstraße" - pozn. překl.), bušit svými sekáčky na maso do řeznických stolů; ten, kdo šel kolem nějakého zvonu, táhl k němu; řezničtí učni od "Gerbetze Schursche" obíhali město s "Brennheißen", tj. s horkými párky, poněvadž lidové ústní podání praví, že po Gloria se smí maso opět volně jíst. Na Bílou sobotu drželi ostrostřelci stráž před radnicí. Ve dvanáct hodin byla stráž povolána "do zbraně". K této slavnostní chvíli se rok co rok sešlo velké publikum. Stráž byla k nástupu připravena už ve tři čtvrtě na dvanáct, Jakmile dozněl poslední úder zvonu, zvolal strážný (v originále "der Wachtposten" - pozn. překl.) daleko slyšitelným hlasem: "Gewehrrrr herrrraus!" Udatní mužové spěchali ke zbraním, bylo zaveleno "hab acht!" (tj. "pozor!" - pozn. překl.) a hornista zatroubil k modlitbě. Byla přivedena nová stráž a slavnostní akt byl u konce.
Nikde nebylo Vzkříšení slaveno tak krásně jako v Prachaticích. Znal jsem jednoho vysokého důstojníka, který po mnoho let jezdil z Vídně do Prachatic právě kvůli slavnosti Vzkříšení. Náměstí bylo osvětleno pochodněmi, v oknech domů na něm zářily svíce, v mnoha oknech byly vystaveny průsvitné obrazy, které zachycovaly scény ze Starého i Nového Zákona. Vojsko nastoupilo v útvarech, kašnu obsadili hasiči a kolem šesté hodiny večerní se pohnulo procesí v čele s kapelou ostrostřelců k obchůzce kolem náměstí. Ten, kdo byl té slavnosti přítomen, uchová si její obraz v paměti navždycky.
V neděli na Boží hod velikonoční se dříve na náměstí shromažďovala mužská mládež z okolních vsí na pekání vajec čili na sekání vajec krejcarem (v originále "um Eier zu pecken", oder mit einem Kreuzer in ein Ei zu "hacken" - pozn. překl.). O velikonočním pondělí (někdy se mu říkalo i Červené pondělí - pozn. překl.) táhla ke hřbitovu v dřívějších dobách zase městská mládež, aby před jeho branou rovněž holdovala pekání vajec.
Velice krásný byl i svátek Božího Těla. Na náměstí byly postaveny čtyři oltáře, ten první u hostince "Kronprinz Rudolf" (tj. "Korunní princ Rudolf" - pozn. překl.), ten druhý při hostinci "Zum Roten Kreuz" (tj. "U Červeného kříže - pozn. překl.), ten třetí při radnici a ten čtvrtý u Pechtlů. Den před jsme my kluci využívali rozestavěných konstrukcí ke hrám na honěnou či na lišku v noře (v originále "um 'Fangen' oder 'Fuchs im Loche'" - pozn. překl.).
Kolem náměstí byla o Božím Těle rozestavena školní mládež, děvčata v bílém šla v průvodu a rozhazovala kolem sebe okvětní lístky. U každého z oltářů prováděli ostrostřelci slavnostní salvu (říkávalo se prý "ran jako o Božím Těle" - pozn. překl.) a po každém výstřelu bylo slyšet: "Gut habens g'schossen" (tj. "Dobrá rána!" - pozn. překl.) nebo "Jetzt habens gepatzt!" (tj. "Teď to zpackali!" - pozn. překl.). Sotva se průvod pohnul od jednoho oltáře dál, vrhli se lidé jako zběsilí na břízy při oltáři postavené, aby si utrhli větvičku. Větvičky se pak zavěšovaly mezi okna nebo zapichovaly v polích, aby bylo obilí chráněno před krupobitím. Neděli nato bylo Boží Tělo slaveno i na dolním a horním předměstí.
Dne 24. května na svátek sv. Filipa vydávalo se procesí, opět za účasti ostrostřeleckého sboru s hudbou k "Patriarchovi" (tj. ke kapli sv. Filipa Neriho - pozn. překl.) na Libín. Samozřejmě se dostavili i hostinští, poněvadž po obtížném pochodu chutnala sklenice piva a "Brennheiße" (tj. už zmíněné horké párky - pozn. překl.) dvojnásob.
Na Petra a Pavla slavilo posvícení dolní prachatické předměstí. Za mých mladých let bývalo celé dolní náměstí plné stánků; své zboží na nich vystavovali zejména kramáři a pernikáři. Kolotoče, zvěřinec, komedianti či panoptikum nesměli toho dne chybět. Dopoledne vyrazili ostrostřelci na hřbitov, aby tam asistovali mši svaté. Na prostranství vedle hřbitova se v kupeckých stáncích dala koupit sladká medovina, cukroví, několik žen tu vychvalovalo svůj salát, který už očištěný přivezli v sudu. Ani tady ovšem nechybělo pivo a párky. Odpoledne se pořádaly téměř ve všech hostincích dolního předměstí taneční zábavy, hojně navštěvované i přespolními a končící obvykle rvačkou mezi vojskem a civilisty. Také mezi civilisty samými docházelo ovšem začasté k bitkám. Jednou se tak dostavili k nějaké muzice Vimperští a když si je začali místní dobírat jejich přezdívkami, byla mela hotová a nože zablýskly na obou stranách.
Velký rozruch budil dříve čas odvodů, které se bez rvaček nikdy neobešly. V sedmdesátých letech (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.) museli Volarští ještě k odvodům do Prachatic. S výskotem a povykem vtáhli - postavami často jak strom vysocí a silní - sem do města. Jejich obvyklým útočištěm byl hostinec vedle staré pošty. Po odvodu obráželi hostinec za hostincem a běda někomu, kdo by se odvážil Volarské pojmenovat jejich posměšnou přezdívkou!
Velmi pěkně bývaly v Prachaticích slaveny patrioticky významné pamětní dny (v originále "patriotische Gedenktage" - pozn. překl.). Vždy v jejich předvečer pořádala ostrostřelecká hudba zastaveníčko, které obvykle přilákalo množství posluchačů. Na křídlovku troubil tehdy měšťan Stadler, jehož výkony ve mně vyvolávaly nejvyšší obdiv. O slavnostních dnech samých shromažďovaly se na radnici úřední špičky a zástupci spolků, zatímco ostrostřelci měli své shromaždiště ve Školní ulici (v originále "Schulgasse", dnes Husova ulice - pozn. překl.). S hudbou vyrazili před radnici a zaujali tam postavení. Jakmile se objevil okresní hejtman, začala se hrát hymna, ostrostřelci stanuli v pozoru a hejtman (za mého mládí jím byl měšťan a hostinský Geier) podal hlášení. Honorace byla pak začleněna doprostřed průvodu a ten se za zvuků pochodu odebral do kostela. Po mši svaté se uskutečnila před radnicí "defilírka" (tj. přehlídka - pozn. překl.). Odpoledne se v dřívějších dobách takového dne konával vždycky na "staré střelnici" (v originále "in der 'alten Schießstätte'" - pozn. překl.) koncert.
Opravdová lidová slavnost bývala v oněch sedmdesátých letech pořádána "u Markéty" (rozuměj u devastované dnes kaple sv. Markéty - pozn. překl.) v Lázních svaté Markéty. Koncertovala ostrostřelecká hudba, pěvecké sdružení dalo k lepšímu několik písní. Nejvíc bylo postaráno o mládež. Májky, které tu byly postaveny a při jejichž vrcholku kynuly pěkné odměny zdatným lezcům, běh v pytli, soutěž v pojídání koláčů, skok do výšky s rukama svázanýma za zády přes napjatou šňůru, na které visely všelijaké lahůdky, to vše náramně přispívalo k obveselení účastníků. Ohňostroj krásnou slavnost zakončoval.
Až do počátku osmdesátých letech panoval v Prachaticích obyčej, že všechna důležitá sdělení obecního úřadu vybubnovával ve městě zdejší strážník. Když se starý Rohrbacher objevil s bubnem na náměstí, byly děti napomenuty: "Kinder, lost 's zu, was austrommelt wird!" (tj. "Děti, poslouchejte, cože se bude vybubnovávat!" - pozn. překl.) Nejprve ovšem zaujal patřičný postoj, pak následovalo několik úderů paličkou na buben, načež vytáhl úřední dokument a zvučným hlasem počal z něho po odstavcích předčítat:
"Es wird zur allgemeinen Kenntnis gebracht, daß am... die Feilbietung des Hauses Nr... stattfindet." (tj. "Ve všeobecnou známost se uvádí, že dne... se koná dražba domu čp..." - pozn. překl.)
A znovu několik úderů na buben ohlásilo konec úředního aktu.
Zbožní křesťané podnikali každoročně poutě do Vlachova Březí (Wallischbirken), do Kájova (Gojau) a do Mariazell. Ta první vyžadovala pouhý jeden den, do Kájova byli poutníci (v originále "die Waller" - pozn. překl.) na cestě dva dny a pouť do Mariazell si nárokovala za mých mladých let dnů osm. Návrat poutních procesí jsme my hoši dobře vedli v patrnosti; šli jsme mu často i hodinu naproti, po cestě jsme si uřízli hůl, úmyslně si zaprášili boty, svázali si kapesník do uzlíčku a slavili poté s hlavou hrdě vztyčenou za hlaholu zvonů příchod do města. Chtěli jsme prostě udělat dojem, že jsme poutníky jako jiní. Po požehnání rozděloval předříkávač svaté obrázky, perníky, zejména perníkové ryby z Kájova, a tu jsme se my kluci mohli přetrhnout, jen abychom snad nepřišli zkrátka.
Jeden krásný zvyk panuje v Prachaticích až dodnes (psáno 1919 - pozn. překl.). O nedělích a svátcích jde tu každý, ať stavu vysokého či nízkého, do kostela, a to většinou na mši o osmé ráno (v originále "in die Achtuhrmesse" - pozn. překl.). Muži sedí nebo stojí v pravé, ženy v levé boční lodi, uprostřed stojí pak venkovské obyvatelstvo. Před lavicemi stojí mládež. Mnoho žen zaujímá místo také v lavicích při hlavním oltáři, zatímco někteří muži naslouchají mši na kůru. Nejvíc se mi však líbilo, že všichni věřící, jedno zda muži či ženy, hlasitě a mocně zpívají.
Za mých mladých let bylo ještě běžné, že mladí tovaryši šli po vyučení na tzv. "vandr" (v originále "auf die 'Wanderschaft'" - pozn. překl.). Obvykle se dalo pět až šest stejně starých kamarádů dohromady a po Velikonocích vyrazili do ciziny. I oba mí bratři, Pepi a Toni, pokoušeli v cizině své štěstí. Několik dní předtím konali společné porady, poslední den pak se balil poutnický ranec a přibaloval spací pytel. Zavazadla se lišila podle řemesla dotyčného, tak sedláři měli vždycky ruksak kožený, stejně tak tornistru. Za předchozích poučení a napomenutí nastal, ještě před rozedněním, odchod a loučení, připadající nám všem velice těžké. Cesta vedla obyčejně přes Krumlov, kde už mladí tovaryši počali "fechtovat" (tj. chodit po žebrotě - pozn. překl.), do Horních Rakous (Oberösterreich). Toužebně jsme doma očekávali každičkou zprávu o našich "vandrovnících" (v originále "von unseren Auswanderern" - pozn. překl.). Jaká byla radost, když v jednom dopise stálo: "Ich habe in Linz, oder Steyr oder Salzburg Arbeit erhalten und bekomme außer Kost und Wohnung noch 2 bis 3 Gulden Wochenlohn." (tj. "Dostal jsem práci v Linci, Steyru nebo v Salcburku a kromě stravy a bydlení vydělám ještě 2 až 3 zlaté týdenní mzdy." - pozn. překl.) Na tehdejší dobu to byl slušný plat. Také u nás se mnoho tovaryšů hlásilo o práci s pozdravem: "Wünsch Glück zum Handwerk" (tj. "Přeju štěstí ku řemeslu" - pozn. překl.). Pokud nemohl být tovaryš na práci přijat, obdržel alespoň 10 krejcarů jako dar.
Zpestření jednotvárného života přinášely týdenní a výroční trhy, zejména v létě a na podzim. O týdenních trzích bývalo na náměstí prodáváno obilí, při čemž zvláště na podzim býval celý prostor rynku zaplněn vozy. Místa před podloubím až ke vjezdu na náměstí (v originále "bis zum Eingange des Platzes" - pozn. překl.) zabrali zelináři (v originále "die Grünzeughändler" - pozn. překl.). Ti se dostavovali už den předem z Vodňan (v originále "aus Wodnian" - pozn. překl.) se svým zbožím, nabízeli je před domy a přenocovali tam. Všechny druhy zeleniny, především ale salát, dvě hlavičky za 3 krejcary, okurky čerstvé i naložené se prodávaly v opravdu velkém množství. Od hlavní trafiky až k našemu domu byl ovocný trh. Za jeden krejcar se dostalo dvacet švestek, půllitr třešní nebo 3 až 4 jablka či hrušky. Přímo před naším domem byl trh s podsvinčaty (v originále "Spanferkelmarkt" - pozn. překl.). Po celé hodiny naslouchat jejich kvičení a volání handlířů bylo nesnesitelné. Později byl trh s podsvinčaty přemístěn k Pasovské bráně (v originále "Passauer Tor", tj. dnešní Horní brána - pozn. překl.). O jednom z jarmarků byly na náměstí rozestavěny "boudy" (i v originále "Buden" - pozn. překl.), mezi nimiž se dalo výborně hrát na četníky a na zloděje a také na honěnou. Také lézt na boudy jsme zkoušeli, při čemž mnohá z nich, chatrně zbudovaná, skončila v troskách. Po každém týdenním a výročním trhu, stejně jako o sobotách narukovaly nemocniční sestry, aby náměstí uklidily, taktéž pak bylo tehdy zvykem, že každý majitel domu dal zamést kus náměstí před svým domem.
Jak velice se lišily tehdejší poměry od těch dnešních, ukazuje třeba následující příklad: mlynáři tenkrát zajížděli do města, aby si od majitelů odvezli obilí a po několika dnech dodávali hotovou mouku v pytlích až do domu. A dnes?
Před významnými svátky zacházeli i řezníci za svými zákazníky a dotazovali se např. takto:
"Frau Mahm, was werden wir denn zu Ostern brauchen? Ein wunderschönes Rindfleisch und einen prächtigen Kalbsbraten könnt ich Ihnen anraten." (tj. "Tak panímámo, copak budeme potřebovat k Velikonocům? Můžu jim doporučit nádherné hovězí a báječnou telecí pečínku." - pozn. překl.) Jedno kilo telecího stálo 16 krejcarů, toho nejpěknějšího 18 krejcarů, a přitom si řezníci ještě přišli k penězům, poněvadž tele čtyři týdny staré stálo tak nejvýš 5 zlatých. Dnes by je stálo malé jmění.
V roce 1873 byla do Prachatic přeložena záložní setnina 18. praporu polních myslivců, která byla nakvartýrována do velké budovy na horním předměstí, patřící Pachlhoferovým a zvané "U Města Vídně" (v originále "Stadt Wien" - pozn. překl.). Roku 1875 pak sem přešel prapor celý. Ačkoli jsme byl tenkrát ještě jen malé škvrně, dobře si na slavnostní příchod vojáků pamatuji. Samozřejmě jsme alespoň zpočátku vyráželi my kluci den co den ke kasárnům, které dodnes (psáno 1919 - pozn. překl.) nesou nápis: "Dem tapferen Heere - die treue Gemeinde" (tj. "Statečnému vojsku - věrná obec" - pozn. překl.), abychom přihlíželi pořadovým cvičením, či rázovali k vojenskému výcviku dokonce až na "Exerzierplatz" několik minut za městem. Jednou za rok přijížděl do Prachatic zemský velitel polní podmaršál (v originále "landeskommandierende Feldmarschalleutnant" - pozn. překl.) Philipowitsch na inspekci. Důstojníci prostí služby se shromáždili v plné parádě před hotelem "U Korunního prince Rudolfa" ("Zum Kronprinz Rudolph"), místem podmaršálova přechodného pobytu. Poněvadž to právě on si vydobyl zásluhy o zřízení zdejší garnizóny, byl slavnostně pozdraven i zástupci města. Jeho příjezd ohlašovala palba z hmoždířů. Tehdy ovšem ještě neexistovalo železniční spojení z Vodňan do Prachatic a tak se musela ta cesta
odehrát kočárem.
Na jaře a na podzim jezdíval přes Prachatice k honům na Šumavě kníže Schwarzenberg. Už den předem sem dorazilo čtyřspřeží s ním. Při příjezdu byli obvykle jen vyměněmi koně a po krátkém pobytu, za něhož se ohlásil k proslovu správce "knížecího domu" pan von Svehovsky, jel kníže dál.
V sedmdesátých letech došlo jednou k výjimečně bojovné nové volbě správy pivovaru. Pivovar se tenkrát nacházel v domě, zdobeném freskami, na prachatickém náměstí hned vedle zmíněného už ubytovacího hostince (v originále "neben dem Gasthof" - pozn. překl.) "U Korunního prince Rudolfa". Při volbě stály proti sobě dvě strany. Vzpomínám si, že můj otec přišel z pivovaru strašlivě rozčilen a v noci ho znovu povolali nazpátek. Došlo k takovým vzájemným násilnostem mezi oběma tábory, že musila být povolána policie. Ke které straně můj otec náležel a která nakonec vyhrála, říci nedovedu.
Obrovské vzrušení zachvátilo Prachatice v sedmdesátých letech kvůli jedné loupežné vraždě. V Děkanské ulici (Dechanteigasse) bydlil v dnešním domě obuvníka Tanzera proslulý podivín
řečený "Pfefferschläger Schneider". Ten sbíral všechny možné noviny, chodil s nimi ode vsi ke vsi, předčítal z nich sedlákům a zval se u nich za to sám k jídlu. Jednoho dne byl nalezen ve svém domě oběšený. Vyšetřování však prokázalo, že "feferský" Schneider byl zavražděn a oloupen, pachateli zločinu byli pak jeden voják jménem Hammerschmidt a žena obecně známá pod přezdívkou "Wabei". Myslím, že tolik lidí prachatické náměstí ještě nikdy nevidělo jako v ten den, kdy odtud oba vrahy odváželi do Písku. Co mělo nohy, bylo na náměstí. Na rozsudek si už přesně nevzpomínám; myslím ale, že Hammerschmidt dostal provaz a "Wabei" doživotí.
Když Böhmerwaldbund konal v Prachaticích svou prvou slavnost (v originále "das 1. Böhmerwaldbundesfest" - pozn. překl.), byl jsem už gymnazistou. S maminkou (byla to Maria Micková, dívčím příjmením Dlouhá - pozn. překl.) jsem navštívil slavnostní komers (tak se nazývalo výroční setkání studentských spolků, nikoli nutně německých /podobný význam má to slovo v Polsku či v Pobaltí/, jak se ostatně dočteme jak na webu Slovník cizích slov, tak ve Wikipedii - pozn. překl.), který se sešel v jedné ubikaci (v originále "in einer Baracke" - pozn. překl.) nového pivovaru. Tehdy jsem poprvé slyšel politické projevy, poprvé jsem viděl mluvit Tascheka (Josef Taschek má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a mohl sledovat nadšení, které se zmocnilo všech přítomných včetně mne. Moje mladá duše vnímala to všechno s nábožnou úctou. Tehdy jsem si také slíbil, že jakmile budu hotov se studiemi, vstoupím ihned do Böhmerwaldbundu a ten závazek sobě daný jsem i věrně splnil. Také výletu na Libín, pořádaného Böhmerwaldbundem, jsem se samozřejmě zúčastnil. Ke slavnosti byly vyrobeny ozdobné pivní holby s iniciálami ".D.B.W.B.", tj. "Deutscher Böhmerwaldbund". Jeden budějovický vysokoškolák, dnes už starý pán se srdcem ovšem stále mladým, dal těm literám vlastní, ke své osobě se vztahující význam.
V Prachaticích existovalo v osmdesátých letech (rozuměj 19. století - pozn. překl.) feriální studentské sdružení "Germania" ("feriální" znamená "prázdninové" - pozn. překl.), jehož členy byli nejen vysokoškoláci, nýbrž i žáci středních škol. Starými pány (seniory) v něm byli profesoři, učitelé, stejně jako duchovní. Když jsem už byl kandidátem učitelství, byl jsem vyzván, abych se i já stal členem sdružení a s hrdostí jsem té výzvě vyhověl. Je mi záhadou, proč vstup středoškoláka do nějakého spolku byl vydáván za čin přímo vlastizrádný a proč se mnozí z profesorů přímo velkolepě vyžívali v pátrání po našich společenských stycích a v pronásledování studentů vůbec. Já jsem v našem sdružení nic nesprávného nezahlédl a nezaslechl, pokud ovšem to popíjení v hospodě (v originále "das 'Kneipen'" - pozn. překl.) nebylo už samo zločinem. U stolu se zpívaly německé písně, mnohdy někdo pronesl nějakou řeč a pro změnu se tropil nějaký ten žert (v originále "wurde ein 'Ulk' getrieben" - pozn. překl.). Při mém křtu na "fuchse" (v originále "bei meiner Fuchsentaufe", o významu výrazu "fuchs" /tj. "lišák"/, což je ve studentském sdružení předstupeň plného členství, viz opět Wikipedia - pozn. překl.), během něhož jsem obdržel jméno "Siegfried", vysvětlil mi "Fuchsmajor" Armin, dnes profesor na jedné střední škole, vznik a podstatu studentských spolků. Seniorem sdružení byl H. Hons, který dnes působí jako vysoký politický úředník v P. Při obřadu mého křtu jsem rozrušením vůbec nedokázal vydat hlas, natož zazpívat, což mi poté vyneslo mnohý posměch. S hrdostí jsem nosil zelenou čapku "Germánů", ale už v roce 1889 nebo 1890 "Germania" zanikla. Snad se při čtení těchto řádků mnohý z dosud žijících prachatických "Germánů" na ony krásné časy rozpomene.
Tím své vzpomínky končím s přáním, aby se ty nádherné časy plné družné pohody, za nichž v Prachaticích nebyly nijaké strany, nýbrž toliko Němci, mohly zase navrátit.

P.S. Brožura "Erinnerungen an Prachatitz" vyšla tiskem nakladatelství "Moldavia" jako zvláštní otisk několika článků, zveřejněných v květnu roku 1919 na stránkách touže firmou vydávaného listu "Budweiser Zeitung".

V brožuře Wilibalda Böhma "Die Böhmerwaldschriftsteller der Gegenwart" z roku 1904 vysvětlil prý Jakob Heinrich Micko zřejmě na přímý dotaz svou spisovatelskou činnost osamělostí místa svého druhého učitelského působiště. Podle krátkého životopisu v témže prameni spatřil Micko světlo světa dne 13. července roku 1871 v Prachaticích čp. 12 jako syn (to už vím ze záznamu prachatické křestní matriky) zdejšího mistra kloboučnického Antona Micko (i jeho otec Josef Micko byl kloboučníkem) a jeho ženy Marie, roz. Dlouhé rovněž z Prachatic. V Prachaticích vychodil chlapeckou obecnou školu a čtyři roky zdejšího c.k. gymnázia, z něhož přešel na c.k. německý učitelský ústav do Českých Budějovic. Tam v roce 1891 i odmaturoval a stal se provizorním učitelem v šumavském Frymburku (Friedberg), kde se 28. října roku 1896 oženil už jako učitel v Přední Výtoni (to bylo ono osamělé místo, jež se stalo podnětem jeho literární kariéry) s Aloisií (Louise) Fuchsovou, dcerou frymburského učitele Johanna Fuchse a jeho ženy Kathariny, roz. Müllerové ze Šenavy (Schönau, dnešní Pěkná). Měli spolu čtyři dcery a jednoho syna, Heinricha Jakoba, který rovněž učil v Přední Výtoni, také se stal spisovatelem a je na stránkách Kohoutího kříže i samostatně zastoupen. V Přední Výtoni působil Jakob Micko do roku 1903, kdy se vrátil do Frymburka. V seznamu korespondentů se Společností pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách je ovšem pro léta 1901-1911 titulován jako "Lehrer u. Schriftsteller, B. Fellern", česky "učitel a spisovatel, Č. Vrbny" (České Vrbné je dnes místní částí Českých Budějovic), zatímco "Lexikon sudetendeutscher Schriftsteller unf ihrer Werke" Friedricha Jaksche (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení) z roku 1929 je (už posmrtně ovšem) zpětně označen povoláním a místem působení "Lehrer, Heuraffl". Když v neděli 23. dubna 1922 ve věku pouhých jednapadesáti let o půl šesté ráno zemřel na zápal plic v Českých Budějovicích, Pražská čp. 1, rozloučilo se s ním zdejší německé nakladatelství Moldavia jako se svým "dlouholetým, horlivým a zasloužilým spolupracovníkem". Vdova po něm žila v Českých Budějovicích i po odsunu Němců. Na Štědrý den roku 1955 k ní přijela dcera z Vídně na návštěvu a vedla maminku Lannovou třídou (jmenovala se od června 1945 třída maršála Malinovského), stará paní se v parčíku zhroutila v bezvědomí a pět dní nato v českobudějovické nemocnici zemřela. Chtěla být jako kdysi manžel pochována ve Frymburku, kde leželi i její rodiče, tam už se ovšem pohřbívat nesmělo, poněvadž tamější hřbitov měly zanedlouho pohltit vody lipenského přehradního jezera. Exhumované pozůstatky ze zatopeného božího pole údajně našly místo na hřbitově novém, zřízeném na svahu pod kaplí Hohe Marter (doslova "vysoká boží muka" či "vysoká kaple", místními dnes zvané i se svahem "Marta" či dokonce "Svatá Marta"). O tempora, o mores! Dříve i dnes.

- - - - -
* Prachatice / České Budějovice / Frymburk / Přední Výtoň / České Vrbné, České Budějovice / † České Budějovice / † † Frymburk