JOHANNA MUGRAUEROVÁ
|
Waldvogel singt: Lustig im Leid Sing ich von Liebe; Wonnig aus Weh Web' ich mein Lied: Nur Sehnende kennen den Sinn! |
Lesní pták zpívá: Radostně ve rmutu o lásce zpívám; slastně a strastně tkám svou píseň: kdo touží, jen ten zná smysl! |
|
R. Wagner, Ring des Nibelungen (Deutsche Buch-Gemeinschaft 1940), s. 303 |
|
V letech 1848-1874 vytvořil Richard Wagner hudbu i libreto své slavné operní tetralogie Prsten Nibelungův (zde ukázka z libreta její části zvané Siegfried). Když to libreto pražská Státní opera v "povodňovém" roce 2002 vydala k 10. výročí své existence, přeložil je z němčiny Hanuš Karlach. Odtud i s jeho tak obtížnými pokusy o dodržení aliterace (chybí ovšem třeba zde propojení "Lustig-Leid-Liebe-Lied", "Wonnig-Weh-Web' ich" či "Sing ich-Sehnende-Sinn" Wagnerovo) to přetlumočení přebírám. Vím, že jednou z rolí Johanny Mugrauerové, v níž mohla uplatnit svůj koloraturní soprán, byl právě Waldvogel z Wagnerova Siegfrieda. Prý jí ostatně říkali "Nachtigall des Böhmerwaldes", tj. "šumavský slavík". Její osobností se zabýval Herbert Kieweg, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, který se pokusil podnítit nalezení náhrobku někdejší koloraturní sopranistky v Záblatí (Sablat), kde byla podle úmrtní matriky i nekrologu šifry (Kr.) v Budweiser Zeitung pochována. Manželé Čtvrtníkovi, kteří mi v listopadu roku 2015 Kiewegovy i svoje materiály, týkající se Mugrauerové, jejího původu a osudu, donesli, dali mi i volnou ruku z nich čerpat, což činím a přidávám ze svého. Příběh počíná, píše se tu, v Záblatí roku 1820, kdy se narodil manželům Mugrauerovým prvorozený syn Jacob (bylo to podle křestní matriky 9. července). Jeho otec Adalbert (Albert) Mugrauer žil se svou ženou Elisabeth, roz. Prunerovou, jejíž dědeček z matčiny strany byl mlynářským mistrem na zábrdském mlýně (v matrice čteme "Sabrter Mühle), v domě čp. 19. Narodilo se jim pět synů, z nichž vychovali čtyři: už zmíněného Jacoba, dále pak Wenzla, Franze a Adalberta "mladšího". Jeden ze synů, totiž Franz Mugrauer (*1. října 1826 - †15. března 1910), se seznámil s Augustinou Böhmovou (*26. března 1834 - †10. května 1906), dcerou někdejšího dominikálního rolníka z Dolních Světlých Hor (Unterlichtbuchet) čp. 2 Kaspara Böhma a Barbary, roz. Bredlové z Kunžvartu (Kuschwarda, dnešní Strážný), toho času usedlých na stavení v Dobré Vodě nad Záblatím (Bad Grindschädel, tehdy psáno Bad Gründschädel) čp. 10, náležejícím ke dnes zcela zaniklé vsi Petrovice (Peterschlag). Vzali se 3. července roku 1860 v záblatském kostele sv. Jana Křtitele a na zmíněném čp. 10 se jim postupně narodili všechny jejich děti: syn Franz *1861), dcery Marie Anna (*1862) a Elisabeth (*1865), syn Vinzenz (*1868, den po narození zemřelý), dcery Johanna (*1869) a Josefa (*1871), synové Rudolf (*1873, dva a půl měsíce nato zemřelý) a Vinzenz (*1874), posléze ze všech nejmladší dcera Augusta (*1876). "Naše" Johanna byla tedy v pořadí pátým jejich děckem. Když se narodila, je její otec v matrice psán jako majitel lázní v Gründschädl. V proslulém českobudějovickém měsíčníku Waldheimat se ve druhém čísle ročníku 1928 objevil příspěvek básnířky Irmy Krütznerové, žijící až do časů "odsunu" v Prachaticích a zastoupené rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, asi nejobsáhlejší text o Johanně Mugrauerové vůbec, jehož data se v mnohém opakují i v už zmíněném nekrologu šifry (Kr.) z Budweiser Zeitung. Ten nekrolog o jejím úmrtí dne 15. listopadu roku 1940 a pohřbu tři dny nato s uložením rakve do hrobu v Záblatí vyvrací tradovaný omyl o skonu někdejší pěvkyně v roce 1944 jako pětasedmdesátileté, jakož i údaj časopisu Böhmerwäldler Heimatbrief (č. 11, ročník 1965), že snad má být pochována v Prachaticích. Spolu s prachatickou vzpomínkou Anny Quittererové (i ona má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení) ze šumavského krajanského kalendáře 2008, připojenou tam k životopisnému příspěvku Karla Pimmera (též samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže a publikujícího už předtím ten životopisný medailon Mugrauerové v knize "Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald" /1986/) a mající svou cenu už v tom, že se její "děj"odehrává rok před smrtí naší paní Johanny, tlumočíme tu onen text z Waldheimatu poprvé v češtině. Snad ještě poznámka, že v jeho úvodu popisovanou vilu čp. 248 na vrchu zvaném Eichelberg, postavenou blízko kdysi tak proslulého Kandlova mlýna stavitelem Albinem Tilpem původně pro vlastního bratra Vinzenze, zemřelého 11. listopadu roku 1909 ve věku 41 let (říkalo se jí proto zprvu "Villa Tilp", později "Villa Mugrauer"), vlastnila Johanna Mugrauerová v letech 1910-1928 a až do své smrti pak bydlila u svého bratra Vinzenze (Winzenze) v už neexistující zemědělské usedlosti na adrese Pod Cvrčkovem (Grillingerflur) čp. 259, dnes Černohorská čp. 259, kde ovšem nyní stojí jen novostavby.
Johanna Mugrauerová, umělkyně domovská
Před několika lety mě jednoho letního podvečera, plného syté vůně, má cesta zavedla do blízkosti stranou na horském svahu ležícího domku Johanny Mugrauerové. Tklivě dojemná ve své působivé prostotě je ta venkovská stavba, korunovaná vprostřed malou věžičkou. Těsně vedle ní šumí lesy. Za jejími zdmi se šplhá k lučinatému návrší velká ovocná zahrada. Samota opřádá suché laťky plotu, obklopujícího ten malý majetek.
Z otevřeného okna se však toho večera linul nádherný zpěv do šeřící se lesní divočiny. Hluboce zasažena naslouchala jsem dlouho nesmrtelným Mozartovým melodiím, které tu docházely dokonalého uměleckého výrazu. Tehdy mi ještě nebylo známo, že ten prostý osamělý dům na horském svahu má být vlastnictvím naší domovské, kdysi velice oslavované umělkyně a mé překvapení z tak krásného hudebního zážitku v tom prostém venkovském koutě nebylo tudíž nijak malé.
Krátce nato jsem poznala Johannu Mugrauerovou osobně. Podnět k tomu byl poměrně nevýznamný a s uměním neměl vůbec nic společného. Při té příležitosti jsem mohla nahlédnout do toho vpravdě venkovského obydlí, v němž vládne umělkyně se svými sestrami, jak jen to ta nejlepší venkovanka umí.
Čerstvě proschlé seno bylo právě na louce za domem rovnáno do kopek. Vyzbrojena velkými dřevěnými hráběmi, oháněla se jimi slavná pěvkyně přímo záříc pracovním zaujetím a zdravím prostřed vonící trávy. Čerstvým venkovským vzduchem uzardělá tvář s ještě stále mladistvě usměvavýma očima v té chvíli skutečně nic neprozrazovala o tak úspěšné minulosti na jevištích našich předních stánků umění. Brzy se však za chtěnou prostotou vyjevila vzácná a výjimečná osobnost.
Johanna Mugrauerová, sama vyrostlá tu na venkově, přitom se svým venkovským domovem nikdy spojení nepřerušila. Cítí se šťastná v nejtěsnějším styku s přírodou důvěrně jí známou a blízkou, která jí i po bohatých jistě zkušenostech, posbíraných na výšinách života, dokáže ještě tolik dát. Už proto, že zrovna v radosti ze zpěvu je pravým dítětem Šumavy!
Spatřila světlo světa v lesem obklopené Dobré Vodě u Záblatí (v originále "im waldumrahmten Kurorte Grindschädl" - pozn. překl.) dne 28. března roku 1869 jako dcera majitele široko daleko známých lázní. Už v raném mládí se projevil její neobyčejný hudební sluch a hlasové nadání. Nejoblíbenější zábavou malé Johanky bylo po celé hodiny naslouchat zpěvu ptáků a pak svým vlastním uvádět hosty do vytržení. Prvního pěveckého vzdělání se dospívající dívce dostalo v Linci, následovalo čtyřleté studium na pražské konzervatoři. Krátce po jejím absolvování vstoupila mladistvá umělkyně na jeviště Německého zemského divadla (Deutsches Landestheater). Dostalo se jí tu nadšeného přijetí ve všech kruzích uměnímilovného hlavního města země. Studenti ji poctili založením buršáckého spolku (v originále "Burschenschaft" - pozn. překl.) "Mugrauronia". Vzletnými novinovými články, květinovými dary a četnými poctami byl v ní oslavován "Nachtigall des Böhmerwaldes" (tj. "šumavský slavík" - pozn. překl.), jak byla v té době nazývána.
Puzena horoucím uměleckým oduševněním nespokojila se už s dosavadními svými aktivitami a vydala se zkusit vlastní síly do Německa, kde působila s vynikajícími úspěchy na těch nejvýznamnějších městských a dvorních operních scénách.
V Drážďanech, Norimberku, Mannheimu, Lipsku, Hamburku, Magdeburku, Rostocku, v Berlíně i v Halle sklízela velká pěvkyně skvělý ohlas u kritiky i životní slávu. Její vzácné umění koloraturního zpěvu docházelo nadšeného uznání po boku takových veličin, jako byli Francisco d'Andrade (1859-1921), Heinrich Bötel (1854-1938), Erik Schmedes (1868-1931), Max Elmhorst (1851-1928) či Lilli Lehmannová (1848-1929). Nezapomenutelnou se stala mnohým její Violetta (ve Verdiho opeře Traviata - pozn. překl.), Zuzanka (v Mozartově opeře Figarova svatba - pozn. překl.), Marta (ve Flotowově stejnojmenné opeře - pozn. překl.), Gilda (ve Verdiho opeře Rigoletto - pozn. překl.), zpěvní party patřící vesměs k tomu nejlepšímu, co bylo vůbec v daném směru dosaženo.
Po dvacetiletém působení v Německu obrátila se Johanna Mugrauerová stejně jako mnozí velikáni dramatického umění k Americe, zemi zlata, kde po dva roky velice úspěšně účinkovala v newyorské Metropolitní opeře (v originále "zwei Jahre höchst erfolgreich an der Metropolitan-Oper zu Newyork wirkte", zajímavé ovšem je, že Tomáš Vrbka z Národního divadla v Praze v dopise Herbertu Kiewegovi newyorské angažmá Mugrauerové zpochybňuje možnou záměnou jejího jména s Jeanne Mauborgovou /1875-1953/ - pozn. překl.).
Rozladěna četnými intrikami, které jsou tak rády doma v uměleckých kruzích, učinila jednoho dne temperamentní umělkyně rychlé rozhodnutí odejít ze scény a uchýlila se - vzhledem ke svému umění až příliš brzy (v originále "viel zu früh ihrer Kunst" - pozn. překl.) - do ticha svého soukromí. Je tomu nyní čtrnáct let (v originále "das sind nun vierzehn Jahre" - pozn. překl.).
Dost kruté musilo být pro její duši opakované bušení tužby po milované profesi, konané Mugrauerovou s veškerým odevzdáním, pro její duši, svou vůlí i schopnostmi zcela náležející opravdovému a vznešenému umění.
Také my nemůžeme než litovat tohoto příliš časného odchodu uměleckými dary tak vysoce nadané operní pěvkyně, jejíž zázračný hlas setrvává stále ještě na svém vrcholu, jak alespoň dokazují příležitostná vystoupení (konala se podle zmíněného příspěvku Karla Pimmera v prachatickém divadelním sále /"im Theatersaal"/ a na "odpoledních při čaji" /"an Tee-Nachmittagen"/ v místní "Turnhalle", tj. turnerské tělocvičně - pozn. překl.) tady, kde je Johanna Mugrauerová skutečně doma.
Osobně neobyčejně laskavá umělkyně věnuje se toho času s odevzdáním sobě vlastním výchově mladých talentů a my si jen přejeme, aby její působení mohlo zůstat zachováno domovu ještě po dlouhý čas.
Waldheimat, 1928, č. 2, s. 21
Vzpomínka na paní Johannu
Roku 1939 jsme bydlily Lore Matheová, Rosa Pöslová a já u tří sester Mugrauerových. Udělaly jsme přijímací zkoušky na prachatický učitelský ústav (Prachatice byly už tehdy součástí Německé říše - pozn. překl.) a hledaly jsme nějaké ubytování. V Mugrauerových domě našly jsme u tří sester jednu nevytopenou místnost; směly jsme se však zdržovat v jejich kuchyni a psát si v ní domácí úkoly. Dům (už zmíněné stavení čp. 259 Pod Cvrčkovem) patřil Vinzenzi Mugrauerovi (*1874), bratru paní Johanny a jejích dvou sester (šlo o tehdy sedmasedmdesátiletou Marii Annu a třiašedesátiletou Augustu, další dvě sestry Elisabeth (1865-1910) a Josefa (1871-1890) zemřely už před delším časem - pozn. překl.). Poněvadž jsme my tři byly opravdu značně nemuzikální, musilo být pro slavnou pěvkyni strašlivým utrpením naslouchat našemu skřípání na housle (v originále "unser Gekratze auf der Geige" - pozn. překl.). "Höher, höher" (tj. "výš, výš" - pozn. překl.), slyšely jsem ji často volat. I po letech díky paní Johanně a jejím sestrám za péči a trpělivost.
Böhmerwäldler Jahbuch 2008, s. 59
- - - - -
Dobrá Voda u Záblatí / † Prachatice / † † Záblatí
