RUDOLF MÜLLER

Jak si dobíraly jedna druhou vsi na Želnavsku

Ve své knize "Böhmerwäldler Spottbüchlein" (tj. "Knížečka o tom, jak se na Šumavě žertem přezdívalo" - pozn. překl.) Dr. Rudolf Kubitschek vsi od Želnavy (Salnau) ke Chlumu (Humwald) zcela opomenul (sám titul článku, který vyšel v 7. čísle měsíčníku "Hoam!" roku 1952 a který Rudolf Müller v originále nazval "Die Salnauer Dörfer im Volkspott", by v češtině žádal bližší vysvětlení pojmu "Volkspott" - doslova "lidový posměšek" - a je proto přeložen "oklikou" za použití mírnějšího výrazu "dobírat si" namísto "posmívat se", "tropit posměch" - pozn. překl.). Poněvadž jsme byli už častěji vyzváni k tomu, abychom popsali domov co nejvšestranněji, chtěl bych trochu pojednat o tom, jak si navzájem přezdívaly vsi, které jsem znal, aby to snad neupadlo zcela v zapomenutí.
Od nepaměti bylo obvyklé, že se obyvatelé sousedních vsí škádlili a dobírali navzájem (v originále "gegenseitig hänselten" - pozn. překl.). Z těch z Humwaldu (tedy dnešního Chlumu - pozn. překl.) např. si utahovali (v originále "aufgezogen" - pozn. překl.) kvůli jejich posvícení. Slavívalo se na podzim, v době "císařského" posvícení (císař Josef II. chtěl sjednotit různá posvícenská data nařízením jednotného "císařského posvícení" na den 16. října, tj. ve svátek sv. Havla, právě v Čechách si ovšem některé obce vyložily nařízení po svém a slavily posvícení dvakrát, to "své" i to "císařské" - pozn. překl.). V sousedních vsích se říkalo, že Humwaldští se musili věnovat tření lnu (Flachsbrechen), jinak by jim nepomohl ani včasný výběr "Küchtageld" (spisovně "Kirchtaggeld", tj. dávka, splácená trhovci za možnost posvícenského vystavení a prodeje zboží v obci - pozn. překl.). Tvrdilo se také, že o posvícenské neděli prý věšeli nad rodinný stůl pečenou šunku, zvanou tu "Hammerfleisch", o kterou pak otírali drobty "drbáků" (tj. knedlíků ze syrových strouhaných brambor, spisovně řečených "Reiberknödeln", v místním dialektu pak "Koanzknödeln" - pozn. překl.), aby dostaly chuť uzené pečínky. O posvícenské neděli nesměl v Humwaldu za dřívějších časů nikdo říci: "Heute summen die Hummein." (tj. "Dneska bzučej čmeláci." - pozn. překl.) Když nebyl ze společnosti jen zkrátka vyhozen, výprask ("Dresche", nářečně "Drisch") ho neminul určitě. V okolí Volar se vtipkovávalo: "Bis Humlat geht 's Heimad, in Scheinau faungt d' Pfoad aun." (tj. "Až po Humwald je to 'Heimad', v Šenavě /dnes Pěkná/ začíná 'Pfoad'" - pozn. překl.) "Dole v kraji", v "Unterland", jak se říkalo vsím jižně od Humwaldu, se totiž košili (das Hemd) říkalo "Pfoad". To slovo bylo spíš na vymření, ožilo však pro spisovnou němčinu ve vídeňském označení obchodníka s "bílým zbožím" (Weißwarenhändler) slovem "Pfaidler" (ve slovnících figuruje i jako zastaralé označení výrobce košilí /Hemdmacher/ - pozn. překl.).
"Šenavským" se neřeklo než "die liaben Schönauer" údajně proto, že rádi vysedávali v hospodě a utahovali si tam z obyvatel jiných vesnic. - V Pechofen (dnes zaniklá Smolná Pec blízko Pěkné - pozn. překl.) a v Grasfurtu (dnes zaniklý Brod poblíže Stožce - pozn. překl.) rostla prý smilka tuhá (der Bürstling, das Borstengras, tráva lidově u nás zvaná chlupatice, kozí brada, psice či vlčina, vlčan, viz i místní jméno Pürstling, známý šumavský Březník pod horou Luzný - pozn. překl.) až do dveří světnice. - Ti z Hintringu (dnes Záhvozdí) byli nazýváni "die rou(d)laten Hintringer", poněvadž chtěli být vždycky první se svážením sena ("rou(d)ln" znamená "kvapně, nepořádně pracovat", viz české úsloví "Práce kvapná málo platná" - pozn. překl.). Když se pak luka zapařovala, museli do nich znovu, aby pořádně vyschla. Pro jílovitou ornou půdu v okolí jejich vsi se jim také přezdívalo "Loahmlackeln" (tj. "hliňáci", "burani z hlin" - pozn. překl.). V Uhligstalu (dnes zaniklý Uhlíkov - pozn. překl.) prý bylo všechno "pečeno jen po jedné straně". Žádná lež to vlastně nebyla, poněvadž tam domy stály opravdu vesměs toliko po jedné straně cesty. Tamní nářečí se v maličkostech lišilo od toho, kterým mluvili obyvatelé vsí okolních. Když jste se někoho z Uhligstalu zeptali: "Wie viele dreschen bei euch" (tj. "Kolik u vás mlátí?" - pozn. překl.), pak neodpověděl "Ihra drei" (tj. "Její tři" - pozn. překl.), ale "Eah(n)ra drei". .- Sonnberg ("česky" dříve Žumberk, také Šumberk, dnes Slunečná - pozn. překl.) často trpíval nedostatkem vody. V okolí se vtipkovalo, že se tu slepice musejí honit až k Vltavě, aby nezašly žízní.
V Želnavě bylo posvícení (i bez toho už zmíněného "císařského" - pozn. překl.) "drženo" dvakrát: to první se slavilo o třetí neděli po Velikonocích, druhé pak v neděli po svatém Jakubu (25. 7.). Vypovídala o tom říkánka:

"In Salnau haum s' zwei(n) Küchta,
an jedn i da Not;
din erschtn koa(n) Fuada,
din zweiten koa(n) Brot."

(tj. asi jako
"V Želnavě mají dvoje posvícení,
o každym je to bída;
o prvním nic ke krmení není,
o druhym chleba se tu neuhlídá.")

Jiné úsloví znělo: "In Küchtasaumsta und in Küchtamaunta führn d' Salnauer Mist aus." (tj. "Na posvícenskou sobotu a na posvícenský pondělí vyvážejí Želnavští hnuj." - pozn. překl.) - V Parkfriedu (dnes Bělá - pozn. překl.) bylo dřív hodně pump, které při použití notně skřípaly či jak se tu říkalo "goaratzten" (i česky se dá říci, že "harašily" - pozn. překl.). Z toho důvodu se Parkfriedským přezdívalo "Goaritzer" či také "Goaratzer". Lidé v Haberdorfu (dnes Ovesná - pozn. překl.) a Oibergu (dnes zcela zaniklá ves Vltava - pozn. překl.) bývali zváni "Haberhengste" (tj. "ovesní hřebci" - pozn. překl.) a "buhan Flader" (tj. "bukový dřeva", Buchenflader, bukový fládr je vlastně svalovité bukové dřevo a jeho letokruhová textura - pozn. překl.). Ves Hirschbergen ("česky" dříve Hiršperky, dnes Jelení či také Jelení Vrchy - pozn. překl.) se podle staré pověsti jmenovala Hirschau. Jednou prý Hiršperští nakládali dřevěné kmeny na horském svahu. Kutáleli je z vyšších poloh k povozu, ale mnohé se tam dole valily od něj po pokračujícím svahu dál. Tu přišel jeden bystrý Hiršperčan na nápad, postavit ten povoz výš nežli bylo složiště klád a kutálet je k němu. A hle! U místa, kde povoz stál, se teď zastavily a zůstaly ležet. Od té doby měla osada nést jméno Hirschau (obdoba českého pohádkového městečka Kocourkov - pozn. překl.). Také vsi Neuofen (Nová Pec, dnes spojená i s bývalou osadou Želnava-nádraží /Salnau-Bahnhof/ - pozn. překl.), Neuhäuser (Nové Chalupy, dnes rovněž část Nové Pece - pozn. překl.) a Langhaid (Dlouhý Bor, dnes rovněž část Nové Pece - pozn. překl.) bývaly přifařeny k Želnavě. Na tamní dřevorubce se žertem pokřikovalo: "Bulina, hä, hä!" ("Bulmehl" je mouka III. jakosti a pečivu z ní, podobnému housce, se tu říkalo "Bulina", přičemž kořen slova je český /"bulka" - pozn. překl./). Když se objevil v těch vesnicích pekařský učeň s nůší plnou žemlí (německy zvanou "Semmelkorb" - pozn. překl.), smáli se mu totiž zdejší lidé vstříc a dobírali si jej právě voláním: "Buhlina, hä, hä!"
I v novější době si lidový posměšek (Volkspott) našel trefná označení pro terče svého humorného ostří. Po první světové válce vznikla za želnavským nádražím (Salnau-Bahnhof) nová osada. Jednou se v hostinci "Zur Alm" (dodnes je tam pod označením "Alma" penzion s restaurací - pozn. překl.) hovořilo v kruhu stolní společnosti o tom, jaké jí dát jméno. Přítomní navrhovali pokřtít ji "Schnurstadt", poněvadž silnice od vršku zvaného "Waldbergl" běžela až k Oibergu (dnes zaniklá Vltava, jak už zmíněno - pozn. překl.) opravdu rovně jako "šňůra". Tehdejší přednosta stanice Benesch (nepsal se dokonce česky? - pozn. překl.) prohlásil však za obecného veselí, že místu by víc slušelo pojmenování "Zudlstatt" ("Zudl" je výraz pro kojící svini, resp. kojící prasnici, nazývanou také spisovně "Muttersau" - pozn. překl.). Oprávnění toho jména bylo do jisté míry dosti sporné, poněvadž silnice byla právě tady špinavá mnohem méně než v jiných okolních končinách. V dřívějších časech se stále nové posměšné přezdívky vymýšlely s velikou horlivostí. Během vývoje však i naši lidé nabývali víc a víc rozumu a od první světové války budila zmíněná označení stále méně rozruchu a zloby. Také já doufám, že nikdo z krajanů mé užší domoviny (v originále "von den engeren Landsleuten" - pozn. překl.) mi nebude zazlívat, že jsem ta jména, přezdívky a úsloví vytrhl ze zapomnění.

Zur Heimatkunde des Böhmerwaldes - Beiträge aus der Monatschrift "Hoam!" 1948-1957 (2008), s. 45-47

Když Paul Praxl k 60. výročí vzniku krajanského měsíčníku "Hoam!" vybíral z prvých jeho deseti ročníků ty nejhodnotnější příspěvky autorů, kteří měli po vyhnání domov dosud v neopakovatelně živé paměti, neopomněl ani jméno Rudolf Müller. Na webových stránkách Kohoutího kříže figuruje i jiný autor toho jména, narozený ve Slunečné roku 1919 v rodině s úrodou deseti dětí. Müllerových bylo jen ve Slunečné opravdu hojně. Autor textu z "Hoam!" v roce 1952 se tam ovšem narodil o třicet let dřív nežli ten mladší, a to 24. března 1889 na chalupě, kde se říkalo "u Oberländerů". Dům vykazuje už roku 1695 jako svého majitele jistého Egidy (tj. Jiljího) Müllera, čtyři roky nato Matthiase Müllera ze Záhvozdí, po němž dědil stavení 1724 jeho syn Valentin, následují 1768 Paul a 1809 Adam Müllerovi. Poté, co se Heinrich Müller z Pěkné oženil s Adamovou dcerou (tedy i roz. Müllerovou!), dědili 1888 Ignaz a 1923 Rudolf Müllerovi. Tím se dostáváme k "našemu" Müllerovi, po němž 26. června 1936 získal dům ve Slunečné za 82 tisíc korun československých Alfred Schwarz v exekuční dražbě (!) Před pomnichovským záborem pohraničních území nacistickou Říší byl Rudolf Müller starostou Záhvozdí. Zabýval se rád šumavskou vlastivědou a napsal množství článků a črt, které univerzitní profesor Dr. Gustav Jungbauer (i on je ovšem samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže) pojal do svého archivu. Oceňoval na nich prý dobrý pozorovací talent šumavského sedláka, jímž Müller až do vyhnání skutečně byl svým vlastním životním určením. Také v novém domově v Německu získala rodina Müllerova selský dvorec v Petzenhausen u bavorského Großköllnbachu (dnes část městyse Pilsting v okrese Dingolfing-Landau), na samotě obklopené kolem dokola lesy, připomínajícími alespoň tak ztracený domov. Hlava rodiny o sedmi dětech setrvala tu až do svého skonu 13. listopadu 1961. Jeden ze synů beze stopy zmizel na frontách druhé světové války, jeden syn a jedna dcera zůstali pracovat v zemědělství, ostatní čtyři dospělé děti našly zaměstnání v Dolním Bavorsku a v rakouském Linci. Příčinou smrti jejich otce byla rakovina plic, s níž byl hospitalizován po tři a půl měsíce v létě toho posledního roku života na lůžku nemocnice ve Straubingu. Po návratu do Petzenhausen ztratil vládu nad pravou stranou těla a také hlas. Ať zazní jeho textem i pro paměť budoucím generacím.

- - - - -
* Slunečná, Želnava / Záhvozdí / † Petzenhausen (BY) / † † Großköllnbach (BY)