BERTHA NEUMANNOVÁ

Blöckenstein-Sagen

(Nach Stifters "Hochwald")

Von der Seewand

Es führt uns immer höher durch dichte Wälderein
Der Weg aus dem Moldautale hinauf zum Blöckenstein.
Um den der Duft der Tannen wie Herrgottsatem liegt,
Ein Fels, ein leuchtend Steinmal, ins Wälderbett geschmiegt.

Des Seebachs klares Wasser lässt sehn den weißen Sand,
Der auf dem Grunde glitzert. Noch keine Menschenhand
Scheint hier gehaust zu haben, nicht Menschenleid, noch Weh -
Nach einem Wanderstündchen stehst du am schwarzen See.

Er liegt in Fichtendome hochfeierlich und still;
Der Seewand granitner Giebel zum Himmel schier steigen will.
Ringsum die schweren Wälder, zu uns'rer Ahnen Zeit,
Zur Zeit der Witigonen, viel größer noch als heut`.

In jenen alten Zeiten kam keiner hinauf zum See;
Sie fürchteten die Sprache der Wildnis auf der Höh`.
Doch konnte man schon hören die Sage von der Wand,
Die bei dem Zauberwasser im Walde drinnen stand.

Die graue, verwunschene Steinwand viel lange Gänge barg,
In welchem vor Karl dem Großen, dem Kaiser fromm und stark,
Ein heidnische Sachsenkönig aus Böheims Nachbarland
Mit allen seinen Schätzen einst sich're Zuflucht fand.

Von Gold und Silber flimmern die Gänge in bunter Zier,
Da brennt Smaragd, Karfunkel, Diamant, Rubin, Saphir.
Doch als der König musst` sterben, vezaubert er Eingang und Tür,
Sie sind nicht mehr zu sehen, sie leuchten nicht herfür.

Nur während der Passionszeit steh'n offfen sie und still,
Ein jeder kann hineingehn und nehmen, was er will;
Doch wenn die Zeit verflossen, schließt sich die Pforte ab
Und hält dann jeden Säum'gen gar fest im Felsengrab.

Vor vielen hundert Jahren zu Salnau lebt` ein Mann,
Der trieb gar arge Werke, auf Schlimmes stets er sann.
Er ging am Totenfreitag nicht zu dem Grab des Herrn,
Die reichen Sagenschätze hätt` er gewonnen gern.

Mit seinem Söhnlein stieg er hinauf zur Felsenwand,
Er keuchte und der Kleine hielt zitternd seine Hand.
Da war die Stunde gekommen, es kreiste laut der Stein,
Der Vater lief die Stufen empor und trat hinein

Dumpf brauste in den Ufern gewittergleich der See.
Das Kind befiel ein Grausen, und schauernd schrie es: "Weh!
Mein Vater, sieh die Kohlen, die glüh'nden! Komm entflieh!"
Doch diesen zog es weiter, wie auch das Kindlein schrie.

Und unter den Karfunkeln der Alte wählt und wühlt,
Indes der Knab` sich plötzlich von Wind getragen fühlt
Hinaus zum See. Der Felsen mit Krachen sich dann schloß,
Behielt den gierigen Vater in seinem finst'ren Schoß.

Das Kind läuft voll Entsetzen hinweg vom Wasserrand,
Die Muttergottes führt` es, dass es nach Hause fand;
Es wuchs heran zum Manne, ehrt den Karfreitagsbrauch,
Und war gesegnet im Hause, in seinen Feldern auch.

Seit jenem Schreckentage, von dem ich hier erzählt,
Hat niemand am Karfreitag den Weg zum See gewählt,
Um dort für sich zu suchen der Sagenschätze Pracht,
Die treu das schwarze Auge des stillen Sees bewacht.

II.

Vom See

Es zogen einst drei Kön'ge in Zeiten, alt und grau,
Zum Berg hinauf, der weithin sein prächtig Waldesblau
In dreier Lande Fernen hinüberblicken lässt,
Um ihrer Reiche Grenzen dort zu bestimmen fest.

Drei Sessel in dem Felsen des Gipfels man dort fand;
So saß wohl jeder Herrscher in seinem eig'nen Land,
Und während sie dort rieten und stritten unverzagt,
Ergötzt sich ihr Gefolge im Wald an lust'ger Jagd.

Und ein'ge von den Männern verfolgten Hirrsch und Reh
Weit weg von jenem Felsen, hin bis zu einem See,
Der wie ein großes Auge an hoher Felsenwand
Tiefschwarz dort liegt, umsäumet von dichtem Fichtenband.

Gar sonderbare Fische, blutrot rings um den Mund,
Gefleckt mit glüh'nden Funken, belebten seiene Grund.
Da freuten die Gesellen sich wohl auf reichen Fang,
Der leckre Imbiss lockte sie nach dem langen Gang.

Sie haschten nach den Fischen mutwillig mit der Hand,
Der eine hatte johlend ein Feuer angebrannt.
Sie warfen sie in zwei Pfannen, mit Wasser angefüllt.
Und hingen sie ins Feuer im Abendzwielicht mild.

Der Mond war aufgegangen und eine schöne Nacht
Deckt ihren dunklen Schleier mit gold'nen Sterne Pracht
Leis über See und Felsen und über Berg und Tal,
Indes die fremden Männer sich freuen auf das Mahl.

Das Wasser in den Pfannen, es sott schon von der Glut,
Doch munter schwamm darinnen der seltenen Fische Brut!
Ja lustig, immer lust'ger nur schwammen sie herum,
Zugleich erscholl vom See her ein seltsam leis Gesumm.

Und plötzlich geht ein Sausen und Brausen durch den Tann
Und auch der Waldsee rauschet, so laut er rauschen kann.
Und doch steht keine Wolke am weiten Himmelsraum,
Im Wasser keine Welle rührt sich, kein Zweig am Baum.

Jetzt wie mit Geisterstimme klingt `s aus dem See heraus:
"Es sind ja nicht noch nicht alle zu Hause, nicht zu Haus..."
Entsetzen, Furcht und Grausen zeigt der drei Männer Blick,
Sie werfen ihre Fische rasch in den See zurück.

Und wie vom Geisterbanne beschworen herrscht im Raum
Wie vorher tiefste Stille. Doch unter einem Baum
Auf einem Steine sitzen die Männer, stumm und bleich,
Bis zu des Morgens Grauen im Wäldergeisterreich.

Dann eilen sie, getrieben von Furcht und Grauen, fort,
Berichten ihren Kön'gen von jenem Zauberort,
Von jenem schwarzen Wasser mit seinem Fichtenband,
Von seinen Zauberfischen, von seiner Geisterwand.

Kaum hatten nun vernommen die Könige diese Mär,
Verwünschten sie die Gegend, dass öde sie und leer
Für alle Zeiten bleibe, verließen dann sofort
Mit allen ihren Mannen, den unheilvolle Ort.

Doch heute zieht der Wand'rer hinauf zur Felsenwand,
Zum Zaubersee, dem dunklen, ins Hochwaldmärchenland,
Wo er in tiefster Stille des Waldes Herzschlag lauscht,
Des Heimatdichters denkend, von seinem Geist umrauscht.

Wo durch de tiefe Stille des Falken Schrei ertönt,
Wo den granitnen Giebel des Dichters Säule krönt,
Wo nebenan tief unten der steile Abgrund klafft,
Bewundert seine Seele des Waldes Zauberkraft.

Pověsti o Plešném jezeře

(Podle Stifterova "Hvozdu")

O Jezerní stěně

Cesta nás vede lesy a míří stále výš
z údolí Vltavina, než Plechý pokoříš.
A z temných korun jedlí ten provonělý vzduch
objímá jasnou skálu, dech shůry, kde dlí Bůh.

Průzračnou lesní vodou zříš písku bílý třpyt,
na potočním dně. Člověk tu sotva mohl chtít
zanechat víc než stopu, stesk zašlý do šera,
bez něhož stanuls ty teď na břehu jezera.

Leží tu v chrámu smrků, sváteční, vznosná tiš,
štítem jezerní stěny příkře ční nebi blíž.
Kolem jen mocné lesy jak v našich předků čas,
byť za Vítkovců kdysi bývaly hlubší as.

Tenkrát v těch dávných časech sem nikdo nevstoupil,
ta horská divočina strašila coby cíl.
Jen divné zvěsti zdávna už celým krajem jdou
o té jezerní stěně, nad vodou kouzelnou.

Ta šedá zakletá skála spleť chodeb v tmách skrývá prý,
v nichž úkryt kdysi snad hledal saský král pohanský
před císařem Karlem Velkým, severní soused sem
snesl před mocným sokem poklad za pokladem.

Vedle zlata a stříbra blyští se pestře tam,
smaragd, safír i démant, všeliký drahokam.
Než král však umřít musil, ještě si předsevzal
uschovat přede všemi ten zázrak v lůně skal.

Svaté pašije jenom rozevřou skalní štít,
každý doň může vstoupit, co chce si odtud vzít;
však jak pašije dozní, zavře se brána zas
a opozdilce pojme jak hrob pro všechen čas.

V Želnavě jeden člověk před staletími žil,
špatnost jen v hlavě nosil, co zla se natropil!
Na Velký pátek nešel Boží hrob uctívat,
pověstný poklad zato získal by hrozně rád.

Se svým synáčkem stoupal do skal od jezera,
supěl a i s tím malým se chvěli oba dva.
Hodina nadešla pak, kdy kámen hnul se v bok
a schody kamsi dovnitř otec jen zrychlil krok.

Jezero jako v bouři teď rozráželo břeh.
Hrůza popadla děcko, že zakřičelo: "Nech,
otče můj, tady všeho! Hleď, uhlí jak žhne v tmách!"
Starého dál to táhlo, nedbal na synkův strach.

Otec se v rubínech hrabe a neví, co dřív vzít,
zatímco chlapce zdá se van vichru uchvátit
a nést ven k jezeru. Stěnu zavřel stín letmý,
chtivého otce vráz pak pohltila ve tmy.

Dítě v zoufalství běží od jezera jen dál,
Matka Boží ho vedla, domov je v náruč vzal;
vyrostlo potom v muže, jenž Velký pátek ctil
a s Božím požehnáním své statky rozmnožil.

Od onoho dnu hrůzy, o němž pověst svědčí,
uhne o Velkém pátku už každý nebezpečí
zabloudit k jezeru a hledat poklad tam,
kde černé oko vod jej zasvětilo tmám.

II.

O jezeře

Tři králi jednou táhli, staří a šediví,
k hoře, co na pomezí tří zemí hrdě ční
pokryta lesy, nádherná, ztracena celá v nich,
mínili upřesnit zde rozsah říší svých.

Tři křesla čekají tam na vrcholu skal,
kdo do nich usedne, jako by panoval
na vlastní půdě: zatímco tu oni vedli řeč,
níž jejich voj si vyrazil, to na veselou léč.

Někteří z bojovníků jeleny honit chtí,
k jezeru zajdou lovci v tom lesním království
pod příkrou skalní stěnou. To temné oko vod
hledí z obrví smrků na zbrojný doprovod.

Ten podivné rudé ryby, krvavé kolem úst,
pablesky sršící jen, ode dna vidí růst.
Chlapi se na to jen třesou všechny je pochytat
a ukojit tak ušlí svůj nezřízený hlad.

Každý je zkouší lovit jen pouhou rukou svou,
jeden voják pak zažhne i vatru ohnivou.
Do dvou kotlů je hážou, nad oheň zavěsí,
ty kotle s jezerní vodou, jež kolem se vlídně tmí.

Luna už nad ní vzchází, noc sama krása jest
a temný šlář stře shůry, zdobený zlatem hvězd,
tiše nad vodu a skály, hory i dolinu,
zatímco cizí muži strojí tu hostinu.

Voda v těch jejich kotlích počíná prudce vřít,
sám čilý rej vzácných tvorů v ní nedá hládi klid,
čím dál tím veseleji, což nejde na rozum,
zároveň od jezera zvedá se divný šum.

A náhle kolem schvátí šum celý širý les,
jezero šumí tak hlasně, že ten zvuk nezná mez.
Přesto na nebi nikde nevidět mráček stát,
vlnku na vodě se zčeřit, větev se pohnout snad.

Jakoby hlasem duchů se nese nad vodou:
"Že nejsou všechny doma, kdeže jen asi jsou..."
Zoufalství, děs a hrůzu zrcadlí mužů hled,
házejí ty "své" ryby tam do jezera zpět.

Jakoby prokletí duchů panuje kolkolem
podobno tichu předtím. A tam teď pod stromem
sedí ti muži spolu, jen němé ticho slyš,
až do bílého rána, kol duchů šerá říš.

Potom je odtud žene děsivý strach a spěch,
chtějí zpravit své krále zevrubně o divech
té černé lesní vody ve smrků obrví,
o strmé skalní stěně, rybách, mluvit co ví.

Sotva jen ty tři krále stihla předivná zvěst,
prokleli ona místa, zpustla stranou všech cest,
zůstala opuštěna jak provždy, a to hned,
ti muži byli tady po věky naposled.

Až dnes k jezerní stěně mířívá poutník zas,
k té vodě, která kouzlí z tmy pohádkový jas,
kde pěvec ticha slyšel prý srdce lesa bít,
v šumění hvozdu uměl svou duši vyslovit.

Slyš zhloubi všeho ticha sokolí křik jen znít,
kde pěvcův obelisk skal korunuje štít,
kde vedle hned do hloubky hrozí pád,
mohla kdys něžná duše moc lesa vychutnat.

Budweiser Zeitung, 1919, č. 2, s. 1-3

Ani Gustav Jungbauer ve své nepřekonatelné sbírce Böhmerwald-Sagen (1924), ani Paul Praxl v knize o Třístoličníku Der Dreiländerberg (1979 a 1991), se o této dvojdílné veršované pověsti "podle Stifterova Hvozdu" nijak nezmiňují. Přitom má ta báseň v roce 1919 podivnou aktuální naléhavost svým tématem loupeže šumavských pokladů (ve druhé části dokonce "cizími" vojáky "cizího" panovníka) a mýtické pomsty staré Šumavy za porušení odvěkých zákonů chamtivou lidskou bezohledností. Teď ještě kdo je oním B. Neumannem ze stránek Budweiser Zeitung. Jde snad o pseudonym, skrývající autora veršů na politickou objednávku? Nebo jsou ty verše psány už dříve jen jako ohlas četby šumavského klasika? Nejobsáhlejší lexikon německé literatury zná jen jedno příjmení odpovídající i iniciálou rodného jména v nespočetné řadě svých hesel, a je to jméno literárně činné ženy. S údaji o autorce, pokud jsou dostupné, je přijímám bez nároků na souhlas, zároveň připouštím, že jde o hypotézu spíše náhradní a spíše mylnou. Bertha Neumannová, roz. Oppenheimová, přišla na svět ve Vídni na Štědrý den, tj. 24. prosince roku 1836. Psala venkovské povídky, historické črty a také romány. Používala pseudonymů B. Naumann a Reinhold Scheffel a byla spolupracovnicí mnoha vídeňských deníků i zahraničních novin. Její dcera Johanna (Jenny) Neumannová (1860-1925) se v roce 1899 v Paříži provdala za průmyslníka Louise Rise a jako Jenny Ris-Neumannová byla spoluzakladatelkou módního časopisu Wiener Mode. Pod pseudonymem Germaine psala módní zprávy z Paříže pro vídeňský list Neue Freie Presse, kde se 16. března roku 1907 objevila i zpráva o úmrtí matčině ve Vídni předchozího dne a také matčino parte se jmény pozůstalých jejích dětí. Ať už je to jakkoli, Berta a Vítek alespoň ve Stifterově románě patří k sobě.

- - - - -
* Vídeň (A) / Plešné jezero / hora Třístoličník / † † † Vídeň (A)