logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HERMANN NEUMANN

Z pamětní knihy města Hartmanice 1938-1943


Vedení obecní kroniky (v originále "die Führung der Gemeinde-Chronik" - pozn. překl.) doznalo odvedením ředitele měšťanské školy (v originále "durch die Einberufung des Bürgerschuldirektors" - pozn. překl.), nynějšího školního rady pana Otto Krauseho k vojenské službě přerušení (ředitel měšťanské školy Otto Krause byl po odchodu dřívějšího kronikáře Aloise Černého v červenci roku 1937 /odešel do národnostně české Sušice - pozn. překl./ pověřen vedením kroniky, žádné záznamy v ní však od něho nepocházejí). Koncem října 1942 pověřil proto zdejší starosta, pan Johann Trettenhann, dalším vedením obecní pamětní knihy ředitele "hlavní školy" (v originále "Hauptschulrektor", na "Hauptschule" byla nacisty přejmenována dosavadní měšťanská škola - pozn. překl.) Hermanna Neumanna.
Tisíciletý hraničářský boj (v originále "Grenztumskampf" - pozn. překl.) byl nyní ukončen Vůdcem Adolfem Hitlerem. Těžký byl zápas na jazykové hranici o existenci naší národnosti (v originále "um der Bestand unseres Volkes" - pozn. překl.), zejména tady v Hartmanicích (v originále "insbesonders in Hartmanitz" - pozn. překl.) musel být veden tvrdý boj o udržení německé národnosti (v originále "um Erhaltung des deutschen Volkstums" - pozn. překl.) a německé školy. Německý Šumavan přestál ten těžký čas bojů a nyní je jeho domov opět německým, jakým byl už před tisíci lety.
V prvých hodinách dne 29. září 1938 kolem 40 minut po půlnoci (v originále "um 040" - pozn. překl.) přinesl rozhlas (rozuměj říšský německý rozhlas - pozn. překl.) zprávu, že Adolf Hitler kolem 30 minut po půlnoci podepsal dohodu mnichovské konference čtyř mocností (Německa, Itálie, Francie a Anglie) a tak (se ocitá - pozn. překl.) 3 a půl milionu sudetských Němců v Říši (sloveso o ocitnutí se v Říši v textu v originále /zde jen stojí bez přísudku psáno "und so 31/2 Mill. Sudetendeutsche ins Reich"/ chybí - pozn. překl.).
Také český rozhlas ohlásil přijetí mnichovských ujednání (v originále "die Annahme der Münchner Vereinbarungen" - pozn. překl.). Nyní se však vynořila v Hartmanicích otázka, kdy bude naše městečko (v originále "unser Ort" - pozn. překl.) obsazeno německými oddíly. Po mnichovských ujednáních započalo vyklizování sudetoněmeckého území od čs. vojska (v originále "von tsch. Militär" - pozn. překl.) dne 1. října 1938 a vyklizení muselo být uskutečněno do 10. října. Většinově (v originále "vorwiegend", což je vlastně přiznáním, že šlo jen o relativní, nikoli absolutní převahu - pozn. překl.) německá území měla být obsazena po etapách.
I. územní úsek dne 1. a 2. října, II. úsek den 2. a 3. října, III. úsek dne 4. a 5. října, IV. úsek 6. a 7. října, zbylá území většinově německé povahy (v originále "die restlichen Gebiete vorwiegend deutschen Charakters" - pozn. překl.) budou obsazena až do 10. října.
Tak přestala československá republika (v originále "die tschechoslowakische Republik" - pozn. překl.) existovat.
Nyní byly zvažovány všechny možnosti, zda Hartmanice vůbec připadnou k Říši (další doklad o relativitě národnostního charakteru Hartmanic - pozn. překl.) a jestliže ano, kdy bude naše území obsazeno a kudy bude nová hranice probíhat. Přes tu starou stále přecházeli nazpět muži z oddílů Freikorps, ale nic určitého povědět také nedovedli. V Hartmanicích bylo všechno připraveno, němečtí vojáci ovšem nepřicházeli. Doma na místě zůstávalo jen poměrně málo mužů, většina jich uprchla přes hranici do Říše. Já jsem se dal dne 2. října dovézt do Železné Rudy (v originále "nach Mkt. Eisenstein" - pozn. překl.), abych se tam něco dověděl. Dorazil jsem až k Bavorské Železné Rudě (v originále "bis B. Eisenstein" - pozn. překl.), po německých jednotkách však nikde ani stopy. Co jsem ovšem spatřil cestou! Silnice byla sotva sjízdná, od hostince Rohrbacher (Ascherlhütte) leželo ve stometrových rozestupech 20-30 mohutných stromů přes cestu jako barikády. Hostinec Rohrbacher vykazoval odporný obraz zkázy. Odcházející čs. jednotky (v originále "tschech. Truppen" - pozn. překl.) na svém ústupu dne 30. září ještě stačily všechno vyplenit a zničit. S mnoha potížemi jsme dojeli do Bavorské Železné Rudy, Stála před ní vypálená auta. v Železné Rudě samé nebylo vidět jediného člověka, všechno obyvatelstvo prchlo na území Říše. Poněvadž čs. vojáci (v originále "die tschech. Soldaten" - pozn. překl.) nenašli v místě žádné lidi, vybili si svou zuřivost na krajině samé. Žádný dům nezůstal ušetřem, okna vymlácena nebo vystřílena zásahy zbraní. Dveře vyvráceny, pohovky rozpárány, postele rozcupovány i s lůžkovinami (v originále "die Betten zerfetzt" - pozn. překl.). V obchodech všechny regály prázdné, potraviny z nich polity petrolejem. Dobytek, pokud ještě zústal v chlévech, nesmyslně utracen pobodáním (v originále "abgestochen" - pozn. překl.). Viděl jsem ten obraz na vlastní oči. Naše malé městečko zůstalo v tomto ohledu zlé úhony docela ušetřeno. Obyvatelstvo Hartmanic se jen obávalo návratu čs. vojáků.
Naše městečko bylo přichystáno na přijetí německých jednotek. Už několik dnů předtím byly odstraněny všechny české nápisy a české štíty obchodů a naše místo nabylo opět původního německého charakteru (v originále "sein urdeutsches Gepräge" - pozn. překl.). Obecní strážník pan Alois Oppowa už si navlekl na rukáv uniformy pásku s hákovým křížem. S horečným spěchem bylo v každém domě přikročeno k přípravám vnější výzdoby. Nastal doslova závod o prvenství každého z domů o nejkrásnější vzhled a nebylo také žádného, který by nebyl bohatě zkrášlen girlandami a praporky s hákovým křížem. V obchodech byla zcela vyprodána látka na prapory s oním symbolem, které zcela nahradily staré prapory československé (v originále "alte tschech. Fahnen" - pozn. překl.). Podobizny Vůdce bylo lze spatřit v každém okně.
(...)
S německými oddíly přijela i obrovská nákladní auta s pytli, bednami, chlebem a vědry s marmeládou. Na bocích těch vozů jsme četli nápis "NSV-Nationalsozialistische Volkswohlfahrt" (tj. "Národně socialistické lidové blaho" - pozn. překl.). Jako prvý zdejší pověřenec NSV jsem získal bližší náhled na tuto zázračnou instituci. NSV přijalo pod svou ochranu každého potřebného, bez politických a národnostních ohledů. Ano, v době vstupu vojsk byl snad každý z obyvatel Hartmanic obdařen zásluhou NSV nejnezbytnějšími potravinami, jako cukr, mouka apod.. V obchodech už se totiž za peníze nic nakoupit nedalo. Chci dát mluvit číslům, která ukazují, co bylo u nás za pouhý měsíc vydáno lidem. Od 7. do 17. října bylo denně 250 osob nasyceno z "gulášových kanónů" polních kuchyní teplou polévkou, k čemuž bylo třeba denně 40 kg masa a jiných potravinových složek. Rozděleno bylo za první měsíc 800 kg rýže, 1800 kg mouky, 800 kg cukru, 200 kg krup, 200 kg krupice, 50 kg kokosového oleje, 100 kg zrnkové a sladové kávy, 800 bochníků chleba, na tisíc konzerv. To je kolem 5780 kg potravin. Věru velkorysý dar pro naše chudé městečko. Kromě toho bylo rozděleno množství kusů ošacení.
(...)
Dne 11. srpna 1938 (tj. ještě před zářijovou krizí - pozn. překl.) se obrovské množství lidí zúčastnilo pohřbu zákeřně (v originále "meuchlings" - pozn. překl.) zavražděného dělníka Wenzela Baierla v Dobré Vodě (v originále "in Gutwasser" - pozn. překl.). Zavražděný pocházel z rodiny původem z Bošova (v originále "aus Boschau", jde o dnes zaniklou osadu blízko Hořejšího Těšova /Oberteschau/ - pozn. překl.), čp. 26, a to z části, které se obecně říkalo "Drahthäuser", usedlé tu postavením domu (v originále "aus einer erbaugesessenen Familie" - pozn. překl.). Přezdívalo se mu "Woit Wenz". Poslanec za Sudetoněmeckou stranu (v originále "SdP Abg." - pozn. překl.) K.H. Frank (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a senátor (za stejnou stranu - pozn. překl.) Ludwig Frank (viz Wikipedia, v listopadu roku 1945 bez procesu popraven či zavražděn v Plzni-Borech - pozn. překl.) se jménem sudetských Němců (v originále "im Namen des Sudetendeutschtums" - pozn. překl.) rozloučili s mrtvým kamarádem. V zastoupení Konrada Henleina se objevili Dr. Köllner (viz Wikipedia, odsouzen po válce ke 25 letům vězení, propuštěn na amnestii 1955, získán pro spolupráci s STB, byl ženat s rozvedenou ženou K.H. Franka Annou - pozn. překl.), Wollner (viz Wikipedia - pozn. překl.), May (viz Wikipedia - pozn. překl.), Birke (viz Wikipedia - pozn. překl.), dále Willi Brandner (viz Wikipedia, zastřelen v prosinci 1944 partyzány na východní frontě jako vysoký důstojník SS - pozn. překl.), Willi Schmidt a sudetoněmecký básník Watzlik (Hans Watzlik má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
(...)
Zplnomocněnec pro čtyřletý plán, generál polní maršál Hermann Göring oznámil (tzv. "nařízením o vyloučení Židů z německého hospodářského života" z 12. listopadu 1938 - pozn. překl.), že Židům je zapovězeno od 1. ledna roku 1939 provozovat maloobchodní prodejny, zásilkové obchody, objednávkové sklady, jakož i samostatně provozovat řemeslo. Především bylo také přijato rozhodnutí uložit německým Židům v jejich celku peněžitý trest ve výši jedné miliardy marek za ničemnou vraždu vyslaneckého rady I. třídy vom Ratha v Paříži Židem Grünspanem. Žádný Žid nesmí vlastnit zbraň a nebude napříště připuštěn ke studiu na vysoké škole. V Hartmanicích už nebydlí nijací Židé (nacisté to označovali termínem "judenfrei" - pozn. překl.). Židovský hřvitov byl neznámými pachateli zpustošen, památníky zničeny. Židovský majetek přešel na svěřeneckou společnost v Norimberku (v originále "an die Treuhandgesellschaft Nürnberg" - pozn. překl.) prostřednictvím důvěrnických správců (v originále "über Treuhänder" - pozn. překl.): jsou jimi pan starosta Trettenhanna a pan Hofmann, penzista. Synagoga (v originále "der Judentempel" - pozn. překl.) byla zakoupena truhlářským mistrem Pelikanem a přebudována na jeho dílnu, stejně tak pan Pelikan získal k ní náležející židovský dům čp. 89 (obnovená synagoga s domem čp. 89 vedle dosud stojí - pozn. překl.). Obchodní dům (v originále "das Geschäftshaus" - pozn. překl.) čp. 40 Žida Adlera si pronajal Walter Hofmann. Do Blochova domu čp. 1 přesídlilo četnictvo (v originále "die Gendarmerie" - pozn. překl.). Dělník pan Rudolf Weber získal židovský dům čp. 52. Židovský dů, čp. 15 (Barth) si pronajal (v kronice zůstalo prázdné nevyplněné místo - pozn. překl.) a čp. 14 dělník Schwöd. Holič Piller pak židovský dům (Adler Michel) čp. 26 (až na domy čp. 52 a čp. 14 budovy s ostatními číselnými označeními v Hartmanicích dosud stojí - pozn. překl.).
Sepp Skalitzky (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ze Železné Rudy promluvil k politické situaci v Hartmanicích.
(...)
25. února 1943. Poněvadž jsem byl 26. února (tj. ani ne 4 měsíce poté, co byl pisatel záznamu pověřen vedením této pamětní knihy - pozn. překl.) povolán k vojenské službě, předávám kroniku k dalšímu vedení panu řídícímu učiteli v.v. Josefu Maderovi (ten je rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).


Kronika města Hartmanice 1927-1943

Země na jih od Luzného


Mocný les, prales, přerušovaný toliko slatěmi a stezkami zvěře. pokrýval kdysi naši domovskou půdu. Les, o němž nám dnes poskytují skrovný obraz už jen chráněná přírodní území na Roklanu, Falkensteinu a Javoru (v originále "am Rachel, Falkenstein und Arber" - pozn. překl.). Osídlenci prostoru kolem řeky Dunaje (v originále "in Donauraume" - pozn. překl.) byl tento širý lesnatý val na severní straně označován původně jako "Wilde Nordwald" (tj. "divoký severní les" - pozn. překl.). Starý zemský okres Grafenau byl kdysi součástí této rozlehlé lesní krajiny. Ještě dnes je 55,6 % někdejšího 379,72 km2 velkého zemského okresu Grafenau pokryto lesem.
Pohlédneme-li z vrchu Prinzenstein nad osadou Sankt Oswald směrem k lesnatému pohoří na severovýchodě, máme před sebou napravo stříbrošedě se třpytící markantní kamennou kupoli (v originále "markante Steinkuppe", "Kuppe" je výraz pro vrchol, ale tady lze použít slovo "kupole" či "kopule", obojí je ve spisovné češtině správně - pozn. překl.) Luzného v nadmořské výšce 1373 metrů (v originále "Lusen, 1373 m" - pozn. překl.), nalevo 1453 metrů vysoký vrchol Velkého Roklanu (v originále "Gipfel des Großen Rachel, 1453 m" - pozn. překl.). Nejranější připomínku Roklanu nacházíme v jedné listině pasovského biskupa Gottfrfieda z roku 1352 (ad montem dictum Rael). V roce 1561 bylo jméno hory Luzný psáno "Lisin" (svádělo by to k českému přepisu "Lysín" - pozn. překl.). Obě ta zdaleka viditelná znamení horské krajiny patřila od nepaměti (v originále "seit eh und je" - pozn. překl.) k "panství Bärnstein" (v originále "zur Herrschaft Bärnstein", kdysi význačný zámek Bärnstein jihozápadně od Grafenau zničili v roce 1742 panduři barona von Trencka a dnes jsou z něho patrné jen zbytky zdiva, viz Wikipedia - pozn. překl.), k zemi tady kolem Grafenau (v originále "zum Grafenauer Land", celý tento mnohastránkový a řekl bych přímo osobně motivovaný text nazval autor v německém originále "Die Geschichte des Grafenauer Landes" - pozn. překl.). Hned dva hraniční kameny označují průběh 21 kilometrů dlouhé bavorsko-české hranice, tvořící rozvodí mezi Dunajem a Vltavou s Labem (v originále "zwischen Donau und Moldau-Elbe" - pozn. překl.). Po staletí se ta hranice sotva kdy měnila. Bylo jí vlastně veskrze ono rozvodí, "wie Kugel wälzt und Wasser rinnt" ("jak se koule kutálí a voda teče, tam majetek patří", podle výroku bavorské komise, vyslané v sedmdesátých letech 16. století do Čech, aby rozhodla ve sporu o hranici na Železnorudsku, viz webové stránky Zdeňka Šmídy Státní hranice a pohraniční turistika - pozn. překl.). Před rokem 1708 probíhala hranice u Roklanu o něco severněji než dnes. Z jakýchsi důvodů byl v roce 1707 Roklanský les (v originále "der Rachelwald" - pozn. překl.) přiřčen k Čechám (blíže viz o tzv. "Kamerálním lese", zvaném i "Židovský les" webové stránky Modravské pláně a Modravsko - pozn. překl.). Hraniční smlouvou, uzavřenou dne 3. března 1764 mezi Českou korunou a Bavorským kurfiřtstvím (v originále "zwischen der Krone Böhmen und Kurbaiern" - pozn. překl.) přešla polovina z něho nazpět k Bavorsku. Hranice byla bärnsteinskou správou (v originále "durch das Gericht Bärnstein" - pozn. překl.) pravidelně dozorována. Na pochůzkách se vedle správce či jeho zástupce často podílelo až 60 osob. Při každé takové obhlídce hranice sloužil grafenauský farář "zu Zeugschaft des Gangs" (tj. "na svědectví pochůzky" - pozn. překl.) mši na vrcholu Luzného (v originále "auf dem Lusengipfel" - pozn. překl.). Myslivci a střelci dávali svou přítomnost i českým sousedům nepřeslechnutelnými salvami.


Der Landkreis Freyung-Grafenau (1982), s. 71

P.S. Ty dva předchozí texty, řekne si čtenář, snad opravdu nemohl psát jeden a týž člověk. A přesto: právě bavorsko-česká hranice to byla, která zamotala důsledně jeho osudem a snad i smýšlením. Mše na Luzném a mnichovská "dohoda" jako by ostatně také nebyly z jednoho světa. Snad i proto se novým domovem tolika Šumavanů a "sudetských Němců" vůbec stala "země na jih od Luzného".

Podle záznamu v hartmanické školní kronice se Heinrich Neumann narodil dne 18. listopadu roku 1907 v Mildenau, okres Frýdlant (v originále "in Mildenau, /Bez. Friedland i. B./", dnes Luh, od roku 1950 část obce Raspenava, nyní samostatně neevidována, i železniční zastávka nese samostatný název Luh pod Smrkem" - pozn. překl.). V Raspenavě vychodil obecnou školu, následně pak absolvoval měšťanku ve Frýdlantě a v letech 1922-1926 německý učitelský ústav v Liberci (Reichenberg), kde 22. června 1926 i maturoval. Kromě zmíněných škol navštěvoval libereckou státní odbornou školu pro textilní průmysl (1921/22, 1927/28) a 1928/29 státní odbornou školu pro umělecká řemesla v Jablonci nad Nisou (Gablonz). Jako pomocný učitel byl ustanoven poprvé na trojtřídní měšťanské škole v Nýrsku (Neuern), okr. Klatovy (Klattau). Jako pomocný učitel působil nato na trojtřídní obecné škole v Červeném Dřevě (Rothenbaum), expozitura Heuhof (rozuměj dnes zaniklé Sruby), a to jen od 1. do 30. června 1930, od 1. září do 17. listopadu na měšťanské škole v Kašperských Horách. Od 18. listopadu téhož roku nastoupil na měšťanskou školu v Hartmanicích. 30. června 1933 byl přikázán jako čekatel na dvojtřídní obecnou školu v Dolejším Těšově (Unterteschau). V dubnu 1934 úspěšně složil v Praze zkoušku učitelské způsobilosti pro měšťanské školy (II. odborná skupina, 1, část), takže od 1. září 1934 mohl být ustanoven být na hartmanické měšťanské škole jako definitivní učitel a zastupující odborný učitel a v listopadovém termínu pak v Praze složil i 2. část zmíněné zkoušky učitelské způsobilosti. Od 1. září 1936 byl ovšem jmenován jako definitivní odborný učitel na chlapecké měšťanské škole v Jindřichovicích pod Smrkem (Heinersdorf an der Tafelfichte) a znovu máme doklad až o jeho povolání kronikářově v Hartmanicích od roku 1942, kdy už tu byl v postavení ředitele hlavní školy (Hauptschulrektor). Přišla válka, do níž byl povolán v roce 1943, a můžeme se jen dohadovat, co s ním jako s tolika Němci ta zkušenost učinila. Nás ovšem zajímá především Neumannova vazba šumavská. Jak jinak? Proto i následuje text Paula Praxla (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), který je zároveň Neumannovým nekrologem i doslovem k jeho příspěvku do sborníku "Der Landkreis Freyung-Grafenau", příspěvku, z něhož přejímáme a překládáme z německého originálu úvodní pasáž. Ti dva se znali a Šumava byla jistě jejich životním tématem. Za nekrologem ostatně ve sborníku čteme vlastní Praxlův příspěvek o zemi kolem Wolfsteinu, kde jsem měl díky Ing. Nikendeyovi (také on má na webových stranách Kohoutího kříže) příležitost se uvnitř wolfsteinského zámku s Paulem Praxlem (vytvořil tu Muzeum Zlaté stezky), synem posledního německého starosty Volar (Wallern), osobně sejít. Mám důvod věřit tomu, co vyšlo z jeho pera. Odpusť, Pane, nám všem.

Nekrolog místo doslovu

Paul Praxl


Dne 3. dubna 1982 zemřel v Pasově (v originále "in Passau" - pozn. překl.) ředitel reálky v.v. Hermann Neumann, archivní správce zemského okresu Freyung-Grafenau pro oblast Grafenau. Neumann pocházel z Mildenau u Frýdlantu v Jizerských horách/Sudety (v originále "im Isergebirge/ Sudetenland" - pozn. překl.), kde se narodil 12. července roku 1907. Šumava (v originále "Böhmerwald" - pozn. překl.), tedy Hartmanice u Kašperských Hor (v originále "Hartmanitz bei Bergreichenstein" - pozn. překl.) a Bavorský les (v originále "Bayerischer Wald" - pozn. překl.), tedy Haus im Wald a Grafenau se mu staly před poslední světovou válkou a po ní jeho vyvoleným domovem (v originále "seine Wahlheimat" - pozn. překl.). Pro ně byl činný jako učitel i vlastivědný badatel. Léta svého penzijního "odpočinku" věnoval pak téměř výhradně dějinám Grafenau a Grafenauského kraje, přičemž shromáždil a zveřejnil mnohé s přednostním důrazem na do detailů přesný místopisně- chronologický způsob podání. Za svou knihu "600 Jahre Stadt Grafenau" (1976) byl poctěn zlatou medailí města Grafenau.
Ještě bezprostředně před svým nečekaně časným skonem pracoval Neumann na svém příspěvku pro pamětní knihu zemského okresu. Jejího tisku a vydání se už zaživa nedočkal. Zůstalo na mně, který jsem s ním byl přátelsky spjat téměř po dvacet let, abych se ujal definitivní podoby a konečné redakce jeho textu, jakož i výběru, zpracování a slovního doprovodu obrazového materiálu k němu. Ta práce kéž je věnována památce Hermanna Neumanna.


Der Landkreis Freyung-Grafenau (1982), s. 136


- - - - -
* Luh, Raspenava / Raspenava / Liberec / Jablonec nad Nisou / Nýrsko / Červené Dřevo / Haus im Wald (BY) / Grafenau (BY) / † † † Pasov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný Luh (Mildenau), dnes součást Raspenavy
Jeho první a poslední zápis na stránkách hartmanické kroniky, ve kterém předává její vedení zpět Josefu MaderoviJeho první a poslední zápis na stránkách hartmanické kroniky, ve kterém předává její vedení zpět Josefu Maderovi
Obálka jeho knihy, vydané nakladatelstvím Morsak (1976)
Takto i o něm psal v článku k devadesátinám časopisu Der Bayerwald Antonín Nikendey

zobrazit všechny přílohy

TOPlist