WOLFGANG OBERHOFER
Ze vzpomínek volarského regenschoriho
Po smrti řídícího učitele Matthiase Casky v roce 1872 převzal post regenschoriho učitel Ignaz Zückert, narozený roku 1846 v Krumlově (v originále Krummau) a zesnulý 1902 ve Volarech (Wallern) a zastával jej až do svého vlastního odchodu na věčnost.
Jeho nástupkyní se stala slečna Marie Schilhanslová, dcera zde ve městě působícího učitele Ludwiga Schilhansla. Poté, co se provdala za odborného učitele pana Fritsche ve Vimperku (Winterberg), bylo místo regenschoriho v roce 1906 opět volné. Na naléhání tehdejších členů chrámového sboru a jiných příslušníků farní obce ucházel se o ně pan Eduard Kißling (narozen 1846 ve Volarech, zemřel tamtéž 1917). Byl už tenkrát delší čas sbormistrem zmíněného chrámového sboru a zakladatelem mužského pěveckého sboru, smyčcového i dechového orchestru, jakož i učitelem hudby.
Své první hudební vzdělání získal od svého strýce Johanna Hafnera, učitele v Novém Údolí (Neuthal), v roce 1873 pak se ocitl v poutní kapli v Malých Svatoňovicích (Klein-Schwadowitz) na úpatí Jestřebích hor (pro českou literaturu je to městečko především rodištěm Karla Čapka, který se v roce 1938 kupodivu zbytečně obával, že se jeho milovaná Studánka stane předmětem pomnichovského sudetského záboru - pozn. překl.) po boku svého bratra Josefa Kißlinga, který tam už působil jako sólista na housle a baskřídlovku). S touto havířskou kapelou, která v hornických krojích koncertovala po několik měsíců roku 1873 na vídeňské Světové výstavě, hráli tam i volarští muzikanti Johann Hafner, Johann Merwald (Urber) a Wenzel Fischer (Rosch Wenzel). Po skončení Světové výstavy se všichni vrátili zase domů.
Kißling nastoupil pak místo kancelisty u okresního soudu ve Volarech, nově zřízeného v roce 1897. Později se stal kancelistou volarského notářského úřadu a zastával tu funkci až do roku 1915. Jako regenschori byl ustanoven na základě přípisu starostenského úřadu ve Volarech z 30. května 1906. Poněvadž Kißling sice ovládal různé smyčcové i dechové nástroje, hru na varhany - důležitý to předpoklad vykonávání úřadu ředitele kůru - však nikoli, vyučila se jeho mladší dcera Rosina klavírní i varhanní hře u řídící učitelky paní Adelindy Zimmerové, působící tehdy ve městě. V počátcích Rosinina účinkování jako varhanice, kdy ještě nebyla zcela způsobilá doprovázet obtížné kostelní písně o ranních bohoslužbách, natož celé zpívané mše, vypomáhala jí nezištně právě její laskavá učitelka při ranních mších, tehdejší pan ředitel měšťanské školy Felix Toft a učitel Rudolf Pexider pak při mši hrubé (zpívané). Tenkrát se nacvičovaly a zkoušely i opravdu nesnadné mešní skladby, vychovávaly se a zařazovaly nové zpěvačky, získávali se a zaučovali i noví hudebníci pro kostelní orchestr. Když její otec později onemocněl, převzala po něm celou výuku na smyčcové nástroje a klavír, po jeho smrti učinila pak u obce a tehdy ještě k tomu příslušného patronátního schwarzenberského knížecího úřadu pokus o to, chopit se po něm právě i místa regenschoriho. To jí bylo v červnu roku 1917 skutečně přiřčeno rozhodnutím, s nímž byl spojen i roční příjem 250,- rakouských korun z obecní pokladny a 60,- rakouských korun z pokladny knížecího patronátního úřadu. K novinkám, které zavedla, patřilo od roku 1911 i hudební zajištění májových pobožností během celého měsíce května, jež se pak stalo tradicí trvající nepřetržitě až do časů vyhnání. Byla rozepsána celá řada krásných mariánských písní, nastudovaných poté chrámovým sborem a obrátivších od té doby k májovým pobožnostem takovou pozornost veřejnosti, že napříště byl jejich průběh bez písňového doprovodu prostě nemyslitelný. Na tomto místě budiž vzpomenuto zásluh v cizině nyní zesnulé paní Justine Pinskerové, choti někdejšího starosty města Volar, která vedle jiných dobrých skutků pomohla svými finančními dary zakoupit za tím účelem žádoucí notový materiál.
Rosa Kißlingová působila jako volarský regenschori až do naší svatby dne 4. června 1921. Já byl činný od roku 1908 jako varhaník ve své domácké obci Hamry, vsi králováckých svobodných sedláků, kde jsem se 13. února 1892 i narodil. Se souhlasem knížecího schwarzenberského patronátního úřadu ve Vimperku (Winterberg) a dekretem městské správy volarské ze 14. ledna 1922 byl jsem ustanoven regenschorim děkanského kostela svaté Kateřiny, kteroužto funkci jsem spolu s funkcí učitele hudby zastával od té doby až do vysídlení německých obyvatel města v roce 1946.
Ještě o Vánocích osudného předcházejícího roku 1945 byla provedena, jak bylo ostatně neměnnou zvyklostí už téměř celé půlstoletí, tj. počínaje Vánocemi 1896, velká pastorální mše F-dur Antona Diabelliho, Op. 147, včetně k ní náležejících částí Graduale, Offertorium a Pange lingua. Obsazení bylo ještě velmi slušné, úroveň provedení došla bezvýhradné chvály i ze strany kruhů vůči nám rozhodně nikoli přátelsky naladěných, ať už přitom šlo o Čechy či Američany. Přes hrůzu doby, spojené pro nás s loupežným rabováním majetku a rostoucí osobní nesvobodou, nemohli jsme tušit celou tragiku nadcházejícího násilného vysídlení. Neúprosný osud tomu chtěl, aby ta vánoční mše byla začátkem konce nejen chrámového sboru, nýbrž i celého německého hudebního a kulturního života volarského. Ještě když o masopustní neděli 3. března 1946 zazněla zpívaná mše v děkanském kostele, nevěděli mnozí účinkující, že smějí chválit svým uměním Pána tu doma už naposledy, neboť už následujícího pátku, tj. 8. března, byl vypraven prvý transport v dobytčích vagonech do sběrného tábora v Prachaticích (Prachatitz), odkud pak 19. března týmž způsobem pokračoval "odsun" do stanice Frankfurt-Höchst a dál až do Porýní.
Dne 27. května s konečnou platností dohasl hudební život volarského kostela. Se zbytkem zpěváků a hudebníků jsme provedli den předtím v neděli 26. května jako poslední zpívanou mši od Schöpfa v C-dur v té nejvážnější atmosféře poznamenané loučením. Z kdysi tak velkého chrámového sboru, schopného vrcholných výkonů, zůstalo toho dne už jen pět zpěvaček a šest houslistů, z nichž každý jednotlivě následujícího dne nastoupil do sběrného tábora, který se tentokrát namísto Prachatic nacházel v někdejším válečném mužském táboře pracovní služby (RAD) přímo zde ve Volarech (staré místní označení areálu bylo Feichtn-Reith).
V sobotu odpoledne 1. června 1946, v předvečer naší definitivní cesty do neznáma, shromáždil jsem na přání všech Volarských tu v táboře přítomné členy chrámového sboru i pěveckého spolku a zpívali jsme na rozloučenou naposledy doma ve vlasti naše německé písně v tom klidném jasném dolu s rodným městem vprostřed luk a lesnatých vrchů kolem, v jejich mlčelivém slavnostním rámci a za účasti všech, kteří se nakonec nezdrželi slzí. I české stráže jen bez hlesu obcházely a nerušily nás v našem smutku.
Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 99-100 a 110
Není třeba mnoho dodat k řádkám předchozího textu. Snad jen to, že jeho autor zemřel v bavorském Endorfu (Bad Endorf) kus na východ od jezera Chiemsee 30. března 1964. Jeho žena ho přežila o necelých pět let (narozena 6. března 1889, zesnula ve Wiesentheid 6. prosince 1968). Čím asi zníval, znívá a bude znít volarský kostel svaté Kateřiny, panny a mučednice, po nich všech, co odešli?
- - - - -
* Hamry / Volary / † Bad Endorf (BY)
