WALTRAUD OEDENDORFEROVÁ
Vzpomínky na konec války v roce 1945 v Horní Plané na Šumavě, rodišti Adalberta Stiftera
Dovolte mi, abych se krátce představila. Jsem dcera posledního německého starosty a lékárníka z Horní Plané (Oberplan). Tam jsem se narodila 7. srpna 1927. Obecnou školu jsem navštěvovala v Horní Plané, reálné gymnázium v Kašperských Horách (Bergreichenstein). Když jsem v prosinci 1944 přijela slavit Vánoce ke svým rodičům do Horní Plané, dostala jsem během té doby zprávu, že naše škola byla uzavřena a přeměněna na vojenskou školu protiplynové ochrany. Zůstala jsem tedy doma a můj otec mne od 1. dubna 1945 přihlásil jako praktikantku v naší lékárně. raktikantku v naší lékárně. Protože jsem v tomto prostředí vyrůstala a mým cílem bylo studium farmacie, zajímala mě ta práce a brzy jsem se zapracovala. Můj otec se na mě mohl spolehnout a když věděl, že se o lékárnu na krátkou dobu sama postarám, mohl se věnovat rozhodování starostenského úřadu. Fronta se blížila čím dál víc. Nezlomný odpor německého wehrmachtu ale trval nadále.
Jednou v neděli byli rodiče pozváni na svačinu k přátelům mimo Horní Planou (Oberplan) a já jsem "držela stráž". Zazvonil telefon a na druhém konci chtěl vysoký důstojník (hodnost si dnes už nepamatuji), jistý pan Dr. Markowetz (?), mluvit s mým otcem - starostou. Prosila jsem ho, aby mi sdělil svá přání, abych je mohla vyřídit rodičům po jejich návratu.
Šlo se o zřetelně označený lazaretní vlak, který ostřelovali Američané palubními zbraněmi. Vedoucí lazaretu byl přitom zastřelen, stejně jako i mnozí zranění. Pan Dr. Markowetz převzal vedení, vlak stál v Haidmühle a nový velitel hledal naléhavě ubytování. Slíbila jsem mu, že může přijet, protože můj otec určitě najde nějaké řešení. Řekl mi, že přijede v pondělí brzy dopoledne, poněvadž ještě musel jednak předat mrtvé vojáky v Haidmühle k pohřbu, jednak jel vlak z bezpečnostních důvodů v noci.
Po návratu rodičů jsem je informovala o telefonátu a o svém závazném příslibu. V prvním okamžiku to, myslím, vyrazilo otci dech. Moje úvaha o tom, že v tehdejší době sloužily školy jako ubytovny, jej však okamžitě přesvědčila, a proto byla hned provedena odpovídající opatření k tomu určenými pomocníky. Odborná zemědělská škola byla přeměněna na lazaret. Hned po příjezdu v pondělí museli být zranění provizorně ubytováni v obecné, resp. Měšťanské škole, protože si adaptace adaptace skutečného lazaretu na delší dobu vyžádala více času. V každém případě bylo vše vyřešeno uspokojivě.
Úřad mého otce byl v této době spojen se zvláště velkou zodpovědností a vedle civilního povolání si žádal hodně sil a velké nasazení. V lazaretu byli také dva nebo tři zranění američtí zajatci, o které se pečovalo a kteří se léčili společně s našimi zraněnými.
Když fronta postupovala stále blíž ze strany od Aigenu a Ulrichsbergu v hornorakouské oblasti Mühlviertel, kontaktovali američtí vyjednavači úřad starosty za účelem vydání Horní Plané bez boje. Důvodem jejich nabídky byli ovšem Tři jejich zranění kamarádi. Protože ale u německého wehrmachtu platila zásada boje až do posledního muže, nemohl můj otec rozhodnout sám.
Po celý týden přijížděl denně americký džíp s bílou vlajkou, v němž seděli američtí vyjednavači s páskou na očích, která jim byla sejmuta až na radnici v kanceláři starosty při jednání o pokojném vydání Horní Plané. Američané se v žertu ptali, jestli jsou tady v kraji tak hezké dívky, že musí projíždět i okolím se zavázanými očima. Po týdnu vyjednávání došla dvěma Američanům trpělivost a prohlásili, že budou Horní Planou ostřelovat, bez ohledu na své vlastní zraněné kamarády. Obranné jednotky wehrmachtu ale pak přece jen uznaly, že by to byl nesmyslný boj, a stáhly se.
Do mostu nad Vltavou byla vložena trhavina. Kým? To se nevědělo. V každém případě o tom mého otce informoval vedoucí ředitel výrobny na lámání lnu pan Meckl, který odstranil značné množství náloží. Most byl lehce poškozen, ale pro chůzi i jízdu zůstal funkční.
O panu Mecklovi budiž řečeno toto: v Horní Plané se objevil v prvních letech
po anšlusu, představil se mému otci, aby znovu vystavěl tehdy velmi zastaralou výrobnu na lámání lnu dole u Vltavy nedaleko nádraží. Nosil zlatý odznak NSDAP, byl neustále v kontaktu s vůdcovým hlavním stanem v Berlíně a velmi se angažoval v politických diskuzích. Často pro něho přilétal průzkumný letoun "čáp" (Fieseler Storch) a odvážel ho do Berlína k důležitým jednáním. Díky té stavbě a zavádění provozu byl hodně v kontaktu s mým otcem a jeho manželka a jeho dcera v mém věku k nám někdy zašly na kus řeči. S tou dcerou jsem byla o prázdninách jen někdy, protože jsem chodila na reálné gymnázium v Kašperských Horách. Ve svém podniku zaměstnával pan Meckl přestěhované Ukrajinky, o které se dobře staral. Mojí mamince nabídl jednu z těch žen jako služebnou. Povoláním byla učitelka a mluvila taky trochu německy. Dnes jsem přesvědčena o tom, že k nám přišla především jako špionka. Jmenovaný ředitel vytáhl při vstupu pádu prvních amerických jednotek svůj průkaz agenta - a pak už ho nikdo nikdy neviděl! Jeho mise špiona (CIA nebo FBI?) byla splněna. O dvojím životě svého muže, resp. otce ani manželka, ani dcera nevěděly. Ještě před tím, než se američtí vojáci dostali do Horní Plané, odešla paní Meckl na Dobrovodský vrch, lehla si tam na lavičku a pomocí prášků na spaní si vzala život. Za její rakví, pokud se té dřevěné bedně dalo tak říci, nešel žádný duchovní, protože byla sebevražednicí. Doprovázely jsme ji s její dcerou jen já, moje maminka a ještě jedna žena z Horní Plané. Její dceru pak Američané dopravili k jejímu otci. Ale zpět k Horní Plané a vzpomínkám na Američany. Nikdo nevěděl, jak budou příští hodiny obsazení probíhat - pod palbou nebo nenásilně? Občanům bylo doporučeno neopouštět domy a ukrýt se ve sklepě.
Byl 6. květen 1945, neděle odpoledne poté, co se můj otec rozloučil s mou matkou a se mnou a kdy nám pro všechny případy do ruky vtiskl luminal a morfium oproti slibu, že to použijeme, pokud by měla nastat trýznivá smrt požárem nebo explozí. Tablety jsme měly také pro mé prarodiče a naši ukrajinskou služebnou.
Část našeho sklepa byla vybavena nejnouzovějším způsobem místy k sezení a ležení. Protože u nás v té době bydleli moji prarodiče a babička byla na polovinu těla ochrnutá po mrtvici, snesli jsme ji do sklepa. Když jsme moje matka a já zaopatřily oba staré lidi a naši Ukrajinku jídlem a nápoji, šly jsme obě na "naslouchající hlídku". Díkybohu jsme zjistili, že nebyl slyšet ani jeden výstřel. Američané s puškami v rukou se pomalu blížili nahoru na náměstí a velící major James N. Hardin jel džípem se svými ordonančními důstojníky směrem k radnici. Najednou jsem u našeho vchodu slyšela prakot skla. Když jsem běžela podívat se k oknu, chtěl právě jeden americký voják rozbít výlohu pažbou zbraně. Svou školní angličtinou jsem na něj volala, aby od svého záměru raději upustil, a řekla jsem, že je dole zvonek. Jakým naivním způsobem si představuje válku osmnáctiletá dívka!
Rozhlasem bylo v českém jazyce - kterému nikdo nerozuměl - oznámeno, že musí být z každého domu vyvěšena bílá vlajka. Přinesla jsem velký bílý ručník a chtěla jsem ten rozkaz vyplnit. Moje maminka, jinak velmi kurážná žena, mě přivedla k rozumu a zakázala mi rozhodně záměr provést, dokud se nevrátí otec. Téhož večera byla u nás provedena rozsáhlá domovní prohlídka. Pistole značky Browning, která se nacházela v zásuvce otcova nočního stolku, změnila díky velícímu důstojníkovi okamžitě a nenápadně svého majitele. Při odchodu umístili Američané u vchodu tabulku s nápisem "off limits", tj. se zákazem vstupu.
Ten americký oddíl se jmenoval "Yankee Division" a byl to elitní oddíl. Jeho major J. Hardin byl v New Yorku advokátem a napsal knihu s názvem "New York to Oberplan" (1946), kterou vlastním. Druhý exemplář se nachází ve vlastivědné jizbě v Ulrichsbergu. Obě tyto knihy se dostaly do mých rukou oklikami po letech.
Před odchodem svým a svého oddílu nabídl major mému otci, aby naložil veškerý movitý majetek jak z lékárny, tak i z bytu na nákladní auto, které mu poskytl, a aby s námi přesídlil buďto do Rakouska nebo do Německa, neboť pro nás měla nastat velmi zlá doba. Můj otec s poděkováním odmítl, protože cítil jako starosta i jako lékárník, že nesmí nechat obyvatele v nouzi.
Dne 4. června 1945 obsadili Horní Planou Češi a můj otec byl jejich příchodem zbaven své starostenské funkce.
Naše lékárna byla vyvlastněna 13. prosince 1945 a můj otec z ní byl vykázán. Krátce nato za námi ovšem přišel jeden pán z komise a odvedl nás nazpátek do našeho bytu, poněvadž národní správkyně nemohla v té době lékárnu převzít kvůli malému dítěti a svému dalšímu těhotenství. Kromě toho bydlela v Českém Krumlově a do lékárny dojížděla jen dělat jednou týdně pokladní uzávěrky.
V Horní Plané jsme tak museli zůstat ještě o dva roky déle. Transporty do Německa byly mezitím ukončeny. Protože moje matka byla rozená Rakušanka, zaručil se za nás její bratr ve Vídni a snažil se, abychom byli vykázáni tam. S třicetikilogramovými zavazadly a padesáti říšskými markami nás 27. června 1947 odvezli na nákladním autě z Horní Plané do Ulrichsbergu.
Kdo to nezažil, nemůže nikdy posoudit, co to znamená pod nátlakem opustit navždy svůj domov a svou rodnou zemi (v německém originále "sein Daheim - seine Heimat").
Ten místy trochu toporný anonymní český překlad německého originálu (v něm jsou domov a rodná zem na konci textu označeny výrazy "sein Daheim - seine Heimat") je převzat z webových stránek Böhmerwaldbund Oberösterreich jen s drobnými mluvnickými změnami a jeho název se v obou jazycích odvolává na Adalberta Stiftera, ovšemže i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže. Jako "výrobna na lámání lnu" je tu zřejmě kostrbatě označena v roce 1941 zbudovaná tírna lnu u někdejšího hornoplánského nádraží, spolu s ním zatopená vodami lipenské přehrady. Působivé jsou i autorčiny úvahy o jejím budovateli jako americkém špionovi (nikoli za CIA či FBI, ale snad za tehdejší CIC /Counterintelligence Corps/) a jeho ukrajinské tajemnici v týchž zřejmě službách. Hornoplánská česká kronika z týchž časů si stěžuje na to, že se Američanům lépe vycházelo s posledním německým starostou než s "revoluční" českou správou a s jejími majetkovými praktikami. Otec autorky vzpomínkového textu Waltraud (Traudl) Ladekové byl synem hodňovského učitele Johanna Ladeka (1860-1924), i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže. Franz Josef Ladek, jak byl 7. června roku 1900 den po svém narození v Hodňově (Honetschlag) pokřtěn ve zdejším kostele Nejsvětější Trojice, přišel na svět s rodokmenem předků nápadně českých příjmení. Otec Johann měl záznam v křestní matrice farní obce Plasy psaný česky (pokřtěn byl jménem Jan Nepomuk Ladek a rodiči mu byli Antonín a Marie, roz. Vokurková), Franzova matka byla dcerou mlynáře jménem Johann Mrazek z Oráčova (Woratschen) na Podbořansku. Shodou okolností jsou i hodňovský farář Johann Steinko, který Franze křtil, stejně jako kmotr dítěte Franz Süß, řídící učitel ve Světlíku, oba dva rovněž samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže. Franzův bratr Hans Ladek (*7. října 1894 v Hodňově), který se později stal lékařem v Tachově (Tachau) a v Lenoře (Eleonorenhain), má už na německy psaném matričním záznamu křestní jméno "Johann Nepomuk" (byl to ostatně patron společný oběma zemským národnostem). V srpnu roku 1925 zemřela v Hodňově Anna Ladeková, matka obou chlapců. Dva dny po jejím pohřbu (!) se 24. srpna téhož roku 1925 Franz Ladek v Kašperských Horách oženil s Leopoldine Grafovou (*30. září 1900 v Gramatneusiedl, dolnorakouský okres Mödling) dcerou profesora na tamní odborné škole Josefa Grafa (matka Anna Scholastika, roz. Baumannová, byla rovněž původem z Gramatneusiedl). Rakouský původ manželčin se měl později projevit pro Ladekův osud jako významný faktor. V obecních volbách 18. června roku 1938 zvítězila v Horní Plané Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP), jejímž byl Franz Ladek, promovaný v roce 1931 na magistra farmacie, čelným kandidátem, nad zdejším českým volebním uskupením Česká demokratická skupina v poměru získaných mandáttů 23:1 a Ladek byl už 3. července zvolen hornoplánským starostou. V bouřlivých dnech podzimu 1938 bylo toto jmenování označeno úřady v Českém Krumlově nejprve za nedopatření, už 6. září (viz k tomu podrobně vedená hornoplánská německá kronika, v celých pasážích ostatně přeložená v digitálně dostupné práci "Struktura a proměny místní a regionální politiky na Hornoplánsku v období 1938-1945", kterou podal na vysokoškolském CEVRO Institutu Ladkův nástupce ve funkci hornoplánského statrosty Jiří Hůlka v roce 2011 však bylo původní rozhodnutí potvrzeno a Ladek setrval ve starostenském úřadě po celou dobu pomnichovského záboru i následné války. Protektorátní už českobudějovický německý list "Budweiser Zeitung" zaznamenal ve svých zprávách z "Gau Oberdonau", kam Horní Planá od října roku 1938 (tehdejšímu vstupu německých vojsk po uzavření mnichovské "dohody" nebyl starosta Ladek přítomen, neboť byl zdržen v Českých Budějovicích vyřizováním žádosti, aby byl zproštěn vojenské služby v armádě Československé republiky /!/) připadala, několikeré aktivity Pg., tj. někdejšího "předbojovníka", nyní člena NSDAP Franze Ladeka, v čele obce, která 28. ledna 1939 zcela v nacistickém duchu uctila za zvuků písně "Heiliges Deutschland" 71. výročí úmrtí Adalberta Stiftera, podle slavnostního řečníka Hanse Watzlika (i on má na webových stranách Kohoutího kříže samostatné zastoupení stejně jako Karl Franz Leppa, jenž tu rovněž promluvil) ještě rok předtím slavené nesvobodnými občany "Benešova systému", teď už ale "svobodnými občany Velkého Německa". Ladek je tu dosud titulován "Kamerad", což příslušelo členu veteránského spolku. Brzy nato ovšem právě on už jako Pg., tj. "stranický soudruh" přijal u příležitosti "Vůdcových" padesátin v dubnu 1939 do ochrany obce Hitlerův dub, zasazený tu za hlaholu bubnů Hitlerjugend na náměstí po Vůdci pojmenovaném (Ladek prý obstaral i pamětní desku, na které byl Hitler označen jako osvoboditel sudetských Němců a zakladatel Velkoněmecké říše), aby podle novinové zprávy "vzdoroval všem budoucím bouřím". Nedaly na sebe věru dlouho čekat. Když se v roce 1945 Horní Plané blížily na konci druhé světové války americké vojenské jednotky, vydal se podle bakalářské práce Vojtěcha Štěpánka, "Němci v Horní Plané a jejich vysídlení 1938-1946", obhajované na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy roku 2021, starosta Ladek do Zvonkové Američanům vstříc, aby ušetřil svou obec krveprolití. Byl dvakrát vyhozen, potřetí však uspěl se žádostí, aby byla obec vzata do ochrany. To se i stalo a Ladek byl nejen Američany protežován, ale díky své původem rakouské manželce mohl v Horní Plané ještě dva roky po válce setrvat a pak s rodinou odejít do Rakouska. Nevíme, jak by tomu šumavský klasik Stifter všemu rozuměl. O porozumění dějinám se lze i nám toliko pokoušet. Waltraud Oedendorferová zesnula v 92 letech požehnaného věku ve středu dne 28. srpna roku 2019 v rakouském Badenu a ve čtvrtek 12. září byla na tamním městském farním hřbitově i pochována. Její parte je uvozeno citátem z díla Antoine de Saint-Exupéryho, znějícím v českém překladu následovně:
Hledáte-li mne,
hledejte mne ve svých srdcích.
Mám tam vyhledáno a nalezeno své trvalé místo,
jsem tak stále při vás.
Jedna věta na rozloučenou pak neopomíná zmínit, že život tiše zesnulé platil vždy její rodině a její staré domovině jménem Böhmerland. Dá se to poslední slovo do češtiny vůbec kloudně přeložit?
- - - - -
* Horní Planá / Kašperské Hory / † † † Baden (A)
