FRANZ SÜSS

Dva roky na dvojjazyčném učitelském ústavu v Českých Budějovicích

Poslušen jakéhosi vnitřního puzení (v originále "einem inneren Drang folgend" - pozn. překl.), chci jako třiaosmdesátiletý učitel na starobní penzi (v originále "Lehrer-Altpensionist" - pozn. překl.) stručně a bez obalu (v originále "kurz und ungeschminkt" - pozn. překl.) zaznamenat zážitky a zkušenosti nabyté na tomto ústavu, který jsem navštěvoval ve školních rocích 1865/1866 a 1866/1867 který tedy sestával ze dvou ročníků a byl dvojjazyčný (v originále "utraquistisch" - pozn. překl.), trval pak až do roku 1870, kdy vstoupil v platnost říšský školský zákon (z roku 1869, zvaný také Hasnerův, blíže Wien Geschichte Wiki - pozn. překl.). Činím tak v naději, že čtenář, zejména z učitelských kruhů, může zaujmout. Je mi jen líto, že už nespatřím nikoho z druhů mých tehdejších studentských let, neboť všechny, dílem jako mladé, dílem staré učitele sklátil zásah neúprosného muže s kosou (v originále "vom unbarmherzigen Sensenmann" - pozn. překl.). Budiž jich tu vzpomenuto se ctí.
Přijetí do takzvaného učitelského semináře či pedagogia (v originále "in das sogenannte Lehrerseminar oder Pädagogium" - pozn. překl.) mohli dojít žáci, kteří dosáhli věku 16 let, byli tělesně i duševně zdraví, jevili způsobilost k učitelskému povolání, měli hudební znalosti a schopnosti, měli za sebou alespoň 3 třídy reálky nebo gymnázia a s úspěchem obstáli v přijímací zkoušce. V roce 1865 bylo přijato 14 Němců a 39 Čechů převážně římskokatolického vyznání; kromě nich tu byl ještě 1 německý Žid a 1 český protestant. Učitelský ústav se nacházel na rohu proti mariánské soše na Mariánském náměstí (v originále "am Marienplatz", jde o dnešní ústav hluchoněmých - pozn. překl.) a byl ve vlastnictví biskupa Dr. Jana Valeriána Jirsíka (v originále "Dr. Johann Valerian Jirsik" - pozn. překl.), který budovu formou zápůjčky přenechal státu (a roku 1871 v ní založil právě ústav hluchoněmých" - pozn. překl.) pro vzdělání učitelů na farních a hlavních školách. V rozlehlém dvouposchoďovém domě existovala obytná místnost pro vyučující, jedna učební místnost (v originále "gab es Wohnzimmer für Lehrerbildner, ein Lehrzimmer für den Unterricht" - pozn. překl.), dva studijní sály a jeden sál hudební; kromě toho tu bylo množství ložnic pro žáky, z nichž téměř 70 tu nalezlo bezplatné ubytování. Postele stály sice připraveny, slamníky či matrace, polštáře, přikrývky a prostěradla si musel každý z žáků přinést s sebou. Na poměrně velkém dvoře, který na dům navazoval, byla studna s pumpou. Nějaká školní zahrada nebyla tenkrát nikde k vidění, takže se na ni ve výuce ani nepamatovalo, což nebylo později žákům ústavu nijakou výhodou.
Bylo nás tak přijato 53 co do počtu, 34 z toho i k ubytování, ti ostatní si byt a stravu museli hledat. Zdůraznit si zaslouží, že mezi kandidáty panovala velká jednota a snášenlivost, ať už byli německého či českého původu. Neexistovaly tenkrát nijaké štvanice, jaké se dnes provozují a nechtějí mít konce, což musí přinést národům jen ty největší škody. Za připomenutí ještě stojí, že stravování kandidátů na ústavu zajištěno nebylo a o nároky těla se musel každý postarat sám.
Učitelský sbor sestával z ředitele, dále z vyučujícího učitelské pedagogiky (v originále "Lehrerbildner" - pozn. překl.), učitele hudby, učitele kreslení a tělocvikáře. Ředitelem byl piarista Leonhard Hradil (citujme pasáž o něm z diplomové práce "Německý učitelský ústav v Českých Budějovicích v letech 1870-1920", kterou odevzdala v roce 2019 Bc. Romana Bestrejková pro Ústav česko-německých areálových studií a germanistiky na Filosofické fakultě Jihočeské univerzity: "Franz Leonhard Hradil se narodil se 18. listopadu 1821 ve Štěchovicích u Kroměříže na Moravě jako syn prozatímního učitele. Navštěvoval místní gymnázium a později vstoupil do řádu piaristů. Zanedlouho začal učit na řádové hlavní škole v Litomyšli, Lipníku nad Bečvou a Kroměříži, kde získal bohaté zkušenosti a jeho kariéra se začala postupně rozrůstat. Během období od 1. října 1848 do 30. září 1849 vyučoval na pražské nižší reálné škole. V ten samý rok se přestěhoval do Českých Budějovic a začal učit na tamější hlavní škole až do zrodu učitelského ústavu v roce 1870. Od roku 1856 pracoval na oné hlavní škole jako ředitel a jeho pozice zůstala neměnná až do vzniku ústavu pro vzdělávání učitelů. Od 2. listopadu 1869 začal Hradil vykonávat současně pozici okresního školního inspektora českých obecných škol a na učitelských ústavech ve městech České Budějovice, v Kaplici, Krumlově a Týně nad Vltavou. Jeho kariéra se stále rozrůstala až na zemského školního inspektora a ředitele zkušební komise pro české obecné a měšťanské školy. V roce 1882 se přestěhoval do Prahy a odešel do důchodu. Za své úspěchy byl při této příležitosti oceněn rytířským křížem řádu Františka Josefa. Dne 14. října 1900 zemřel." - z jiného pramene víme, že skonal v 79 letech ve Frýdlantu nad Ostravicí /v originále novinové zprávy "Friedland bei Mistek"/, foto a životopis viz i digitálně přístupná kronika českobudějovického učitelského ústavu - pozn. překl.), který vyučoval náboženství, církevní dějiny a češtinu. Byl také vedoucím čtyř tříd hlavní školy, které sídlily v piaristickém klášteře, a sám na těch 4 třídách konal výuku. Učitelskou pedagogiku přednášel profesor Johann Kögler (1822-1866, * ve Starých Křečanech /Alt-Ehrenberg/ na Šluknovsku, stal se ve 43 letech věku jednou z obětí epidemie cholery /v úmrtní matrice má u záznamu o svém skonu 30. října 1866 v rubrice "příčina úmrtí" uvedeno "Typhus"/ a byl pochován na Staroměstském hřbitově v Českých Budějovicích - pozn. překl.), pověstný svou pečlivostí, pro kterou byl vysoce vážen a oblíben; jeho předměty byly vedle pedagogiky (v originále "Erziehungs- und Unterrichtskunde" - pozn. překl.) i metodiku počtů v číslech celých a lomených (decimální soustava byla tehdy ještě věcí neznámou), dále němčinu, zeměpis (bez map!) a dějepis.
Učitelem hudby byl varhaník zdejší katedrály (v originále "Domorganist" - pozn. překl.) Karl Lapaček (*21. ledna 1824 ve Veselí nad Lužnicí, †17. Ledna 1892 v Českých Budějovicích, foto a životopis viz i kronika českobudějovického učitelského ústavu - pozn. překl.), který se ujal teoretické i praktické hudební výchovy. Učitelem kreslení a psaní byl učitel hlavní školy Josef Poklop (*13. září 1841 v Lázu u Radomyšle, †1868, alespoň podle listu "Hlas lidu" z 2. dubna 1931 - pozn. překl.), který zajišťoval výuku v 1. třídě hlavní školy; vyučoval i geometrii (v originále "auch geometrische Formlehre" - pozn. překl.). Jako učitel tělocviku působil Ferdinand Straube, rovněž velice zdatný (*30. září 1842 v Postupimi /Potsdam/, mj. i autor dvacetistránkové brožury "Turnvater Jahn", vydané v Praze roku 1888 nakladatelstvím A, Haase jako 129. svazek edice "Sammlung gemeinnütziger Vorträge", foto a životopis viz opět výše zmíněná kronika - najdeme i tu podobenku při odchodu na penzi - pozn. překl.). Hodiny tělocviku se konávaly na zahradě hostince "Zum grünen Ast" (česky "U Zelené ratolesti" - pozn. překl.) nedaleko Dlouhého mostu (v originále "unweit der Langen Brücke" - pozn. překl.).
V ústavu bydlící kandidáti měli určité povinnosti a museli svědomitě a co nejpřísněji dodržovat domovní řád. Museli vstávat o půl šesté ráno, uvést do pořádku svou postel a v 6 hodin ráno se už nacházet na jim vykázaných místech ve studijní místnosti v přízemí. Než bylo studium započato, přednesl studijní prefekt krátkou modlitbu. Studijní čas (v originále "Studierzeit" - pozn. překl.), který se musel odehrávat bez jakéhokoli vyrušování, trval jednu hodinu, načež se žáci odebrali do domů, kde měli zajištěnu stravu, aby požili snídani. Kolem půl osmé ráno byla sloužena o všedních dnech školní bohoslužba v mariánském kostele u kláštera piaristů, přičemž pro každý den byly vybrány ke zpěvu za doprovodu varhan předem určené písně. O nedělích a svátcích byla o půl desáté ve zmíněném chrámu velká mše svatá, při níž kandidáti obou ročníků pod osvědčeným vedením učitele hudby Lapáčka předváděli své schopnosti v nádherných ukázkách sborových i instrumentálních děl (v originále "eine herrliche Kirchenmusik teils choraler, teils instrumentaler Art" - pozn. překl.). Přicházelo množství věřících (v originále "viel Kirchenvolk" - pozn. překl.), aby zbožně naslouchalo jejich tónům. Na ústavu byli i zdatní varhaníci - na prvním místě hudební prefekt Adolf Štvrtník (v originále "Stvrtnik", *31. května 1849 v Netolicích, †18. listopadu 1926 v Českých Budějovicích, autor knihy "Paměti královského a horního města Českých Budějovic" /1899/ - pozn. překl.), pozdější ředitel české měšťanské školy dlouhou dobu tělocvikář na c.k. učitelském ústavu v Českých Budějovicích - dobří pěvečtí tenoristé a basisté, výborní houslisté a mnoho kandidátů ovládalo různé dechové nástroje, nechyběli ani cellisté či bubeníci. Po velké mši svaté o nedělích a svátcích následoval duchovní výklad (v originále "eine Exhorte", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) v jedné tříidní místnosti (v originále "in einem Klassenzimmer" - pozn. překl.), který byl zahájen zpěvem jedné české kazatelské písně (v originále "mit der Absingung eines tschechischen Predigtliedes", o neznámé, možná evangelické písni blíže viz web LOGO - pozn. překl.). Nato byl buď ředitelem, anebo nějakým piaristou přečteno určité evangelium a šířeji vysvětleno. Modlitbou exhorta končila, žáci se mohli rozejít a užít si kruhové obchůzky (v originále "an Rundgang" - pozn. překl.). Po školní bohoslužbě ve všední dny vydávali se studenti 1. ročníku do učební místnosti ústavu, ti z 2. ročníku po skupinách do jim přikázaných tříd hlavní školy, aby se účastnili výuky. Oproti tomu (v originále "dagegen" - pozn. překl.) očekával všemi oblíbený profesor Kögler, očekával vsedě za starou, zcela nepraktickou katedrou své posluchače, kteří zaujali svá místa v dlouhých, úzkých, k sezení opravdu nepříhodných lavicích. Poté, když se všichni shromáždili, byla výuka zahájena školní modlitbou a její dopolední průběh započal. Byla to radost, moci naslouchat tomu ušlechtilému, vysoce zasloužilému pedagogovi v jeho řeči a výkladech. Už tehdy poukazoval na truchlivé poměry školy a učitelstva, přičemž opakovaně zdůrazňoval, že na dohled jsou nám ranní červánky, neboť škola nemůže a nesmí zůstat popelkou (v originále "kann und darf nicht das Aschenbrödel bleiben" - pozn. překl.). Seděli jsme všichni tak tiše a naslouchali s napjatou pozorností krásným, budoucnost zvěstujícím slovům vysoce ušlechtilého pedagoga, jehož krásné modré oči při přednesu zářily a jehož líce se zardívaly vzrušením. Čas rychle ubíhal a naše žízeň po vědění byla nasycována. Odpoledne vyplňovala nauka harmonie a generálního basu (viz o tom pojmu blíže Wikipedia - pozn. překl.) se zpěvem a instrumentální hudbou, výuka náboženství, psaní, geometrie a kreslení, také tělocvik. Málo času zbývalo na osvěžení a zotavení. V 6 hodin odpoledne začala doba samostatného studia, která končila o půl deváté večer modlitbou, přednesenou profesorem nebo studijním prefektem.
Od půl deváté do devíti večer byl čas vyhrazen oddechové pauze (v originále "eine Erholungspause" - pozn. překl.); smělo se zpívat, muzicírovat i věnovat se jiným herním zábavám. Po pauze se studenti odebrali do svých ložnic a vyhledali své postele. Padla ještě rozličná obveselení, vtipy a šprýmy, uvádějící bránici ve svalovou činnost, ale také na mnohé, byť přidušené a potlačované zlobné výrazy (v originále "auch mancher Aerger stillschweigend unterdrückt werden musste" - pozn. překl.) muselo dojít. Co se týče osvětlení studijního sálu - ložnice nebyly osvětleny vůbec -, bylo nadmíru nedostatečné, myslitelně špatné (v originále "denkbar schlecht" - pozn. překl.); velké petrolejové, resp. regulační lampy (v originále "die großen Oel-, bzw, Moderateurlampen" - pozn. překl.) nevydávaly světlo dostatečné síly, žádoucí při studiu. Poněvadž byly v té době právě zaváděny petrolejové lampy, byl jimi v roce 1866 vybaven i ústav. Teď už jsme si nesměli stěžovat na nedostatek světla a bylo nám těšit se jasu, které nové lampy šířily a přispívaly tak uchování našeho zraku. Chtěl bych jen připomenout, že mi v obou ročnících příslušelo zažíhání lamp, což nebyla činnost v žádném případě snadná.
Při rovnoměrně konané školní a studijní práci čas rychle ubíhal, nadešel měsíc červen roku 1866 s výbuchem neblahé válečné fúrie: Rakousko bojovalo na severu Čech s Pruskem, na jihu s Itálií, zde dokonce na zemi i na vodě. Byl to shon hrozivý a stejně hrozivý byl rozruch samotného městského obyvatelstva Českých Budějovic. Obrovské zástupy vojska za zvuků hudby vpochodovávaly sem do města, byly s jásotem zdraveny a měšťany vlídně přijímány s nejlepší možnou péčí. Po krátkém oddechu musely znovu nastoupit svůj dlouhý pochod zčásti k jihu, zčásti na sever, aby co nejdříve dosáhly bitevního pole. Nebyly tenkrát bohužel ještě nijaké železniční spoje, aby tak mohly učinit přesuny snadnějšími, pohodlnějšími a rychlejšími. K tomu přistupovaly masy uprchlíků ze severu s plně naloženými vozy, které hustě zaplňovaly náměstí, ulice i silnice.
Nyní došlo uskutečnění to, co se fámami šiřilo už nějaký čas: Učitelský ústav musí být co nejdříve vyklizen k ubytování generálního komanda z Prahy. - Mohlo to být v půli června roku 1866, kdy pozdě v noci prošel ložnicemi se svícnem v rukou profesor Kögler, aby nám přinesl následující sdělení: "Das Schuljahr ist beendet und der Anfang des nächsten wird rechtzeitig bekannt gemacht werden. Die Anstalt muss sofort geräumt werden, weil das Generalkommando von Prag hierher verlegt wird. Wem es möglich ist, kann heute noch die Astalt verlassen." (tj. "Školní rok skončil a začátek toho příštího bude v pravý čas oznámen. Ústav musí být ihned vyklizen, poněvadž sem bude přeloženo generální komando z Prahy. Komu je to možno, měl by ještě dnes ústav opustit." - pozn. překl.). Toto sdělení bylo ze všech stran s radostí přijato a mnozí ze studentů hlásili hned svůj odchod; ti ostatní je následovali příštího dne. Tak jsme odtud spěchali ke svým domovům, aniž bychom spatřili jediného Prušáka. Bitvy ještě pokračovaly, než byl konečně v srpnu 1866 v Praze uzavřen mír. (Rakousko bylo Pruskem poraženo, naproti tomu zvítězilo nad Itálií, jejíž flotila byla u Visu /v originále "bei Lissa", blíže viz Wikipedia - pozn. překl./ zničena admirálem Tegetthofem. Tak ta krátká, avšak těžká válka dopadla pro Rakousko zčásti šťastně, zčásti nešťastně.)
Bylo nám teď dáno na vědomí, že nový školní rok má být zahájen počátkem října 1866 a my se máme nacházet v ústavu. Mířili jsme do Budějovic, ale jak jsme se zděsili, když jsme zjistili, že tam řádí cholera a že si už vyžádala hodně obětí. Byli jsme v ústavu sotva dva dny, když jsme kvůli té nebezpečné chorobě museli zase putovat domů. Potkal jsem se ještě s profesorem Köglerem, který mně a já jemu a jeho milé rodině popřál stálého zdraví. Opáčil: "Ja, mein Lieber, Sie haben es schön und können in waldiger Gegend wohnen, dorthin kommt keine Cholera; ich aber muss mit meiner Familie in der Stadt wohnen und die Seuche mitmachen, wer weiß, wie's enden wird." (tj. "Ba, můj milý, vy to máte pěkné a můžete bydlet v lesnaté končině, kam žádná cholera nezavítá; já ale musím bydlet s mou rodinou ve městě a té epidemii čelit, kdoví, jak to všechno skončí." Ta slova na mne učinila hluboký dojem a já opustil dobrého profesora velice smuten, nic zlého netuše, opustiv nato ústav, abych nastoupil cestu domů. Museli jsme zůstat doma až do půle října 1866, než jsme byli konečně povoláni nazpátek. Potřetí jsme tak spěchali do Budějovic v naději, že cholera zmizí a školní rok bude moci začít. Jak truchlivá zpráva nám však byla sdělena: všemi oblíbený učitel pedagogiky Kögler, ryzí osobnost školy, se už netěší životu, skonal na následky cholery a spočinul před několika málo dny ve svém hrobě na zdejším Staroměstském hřbitově. To byla tvrdá, hořká rána pro nás kandidáty, pochopili jsme tu tíži a ztrátu, která nemohla být ničím napravena. Spěchali jsme okamžitě k hrobu, abychom drahému zesnulému provolali nejvroucnější dík za jeho skutečně otcovskou lásku a zlaté učitelské dílo a popřáli mu věčný sladký mír. Trvalo dlouho, než se ta rána zahojila.
Poněvadž cholera opravdu vyhasla, mohl školní rok 1866/1867 začít a pokračovat. Druhý ročník čítal 42 kandidátů, z nichž bylo 13 německé a 49 české národnosti; co do náboženského vyznání 40 římských katolíků, 1 protestantského a 1 mojžíšského vyznání (v originále "mosaisch" - pozn. překl.). Jako v 1. ročníku, byla i v tom druhém z obou vysoce zachováno pokojné soužití; když se rozpomenu, nedošlo tu nikdy k nějakým střetům. Ze 42 studentů bydlelo opět 34 v ústavu a 8 mimo něj. Studijní sál jsme měli v 1. patře, naše ložnice byly zčásti v 1., zčásti ve 2. poschodí. Ředitelem byl opět piarista Hradil, učitelem hudby varhaník zdejší katedrály Karl Lapaček, učitelem kreslení a geometrie učitel hlavní školy Josef Poklop. Ostatní předměty vyučovali piaristé, kteří ovšem zdaleka nedosahovali učitelských kvalit zesnulého profesora Köglera. Přibyl navíc těsnopis a ovocnářství, které byly přednášeny rovněž piaristy. Tělocvikářem byl opět zdatný Straube. Všechno ostatní se odvíjelo stejně jako v 1. Ročníku. Studijní hodiny byly určeny od 6 do 7 hodin ráno a od 6 do půl deváté večer. Začínaly i končily modlitbou. Během roku mi vylo dopřáno zažít radost z toho, že mi učitel hudby přenechal hru na varhany v katedrále při každodenních školních mších pro žáky reálky. Tak uběhl i poslední rok studia ve stálé práci. Nadešel čas maturit a my se jim podrobili v úplném počtu před komisí, které předsedal zemský školní inspektor Maresch z Prahy (v originále "Maresch aus Prag", blíže o něm viz Wikipedia, a také s. 35 kroniky německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích 1868-1923 - pozn. překl.) - pozn. překl.). Všichni vespolek jsme byli prohlášeni za zralé a každý obdržel vysvědčení o učitelské způsobilosti. U německých kandidátů zněla poslední věta na něm takto: "Derselbe verdient daher als Unterlehrer an einer deutschen Volksschule von drei Klassen empfohlen zu werden." (tj. "Týž si tímto zaslouží být doporučen jako podučitel na nějaké německé obecné škole o třech třídách." Všichni jsme se radovali z dosaženého cíle, podali jsme si navzájem ruce na rozloučenou, opustili důvěrně milý učitelský ústav a s ním i milované Budějovice a spěchali každý tam, kde nás v drahém domově toužebně očekávali naši dobří rodiče a sourozenci.

Budweiser Zeitung, 1932, č. 9, s. 1-4

P.S. Nařízením z 20. září 1870 byli čeští studenti nuceni přestoupit na souběžně působící učitelský ústav v Soběslavi. Ještě ve školním roce 1876/1877, třeba říci, tvořili přesto čeští kandidáti učitelství naprostou většinu mezi studenty českobudějovického německého už jen pedagogia - na své povolání se zde připravovalo 69 Čechů a jen 14 Němců. Už v následujícím školním roce byl poměr obrácený (117 Němců a 72 Čechů), od počátku 20. století se už nijací Češi na německém učitelském ústavu nevyskytovali. Rozchod měl pokračovat.

Příběh o Spasiteli z Trojaně u Pasovar

Ve vsi Pasovary (v originále "Passern" - pozn. překl.), vzdálené 2 kilometry severovýchodním směrem od staré farní vsi Světlík (v originále "vom alten Kirchdorfe Kirchschlag", kteréžto místní jméno by se dalo do češtiny přeložit jako "Kostelní Lhota" nebo "Kostelní Mýtina" - pozn. překl.) žil kdysi jeden rolník příjmením Schaffner, který opatroval ve své kůlně kamennou sochu, zpodobujícího Spasitele, nesoucího na jednom rameni kříž. Místo na uložení sochy nebylo ovšem nijak dobře vybráno, poněvadž bylo hojně užíváno i slepicemi a jejich trus také olepil sochu k nepoznání. Mělo se však stát něco, co v sedlákovi probudilo velký strach a rozčilení. Slyšel totiž nejen v té kůlně, nýbrž i v blízkém lese zvaném Trojaň (v originále "im nahen Walde Trojas" - pozn. překl.) hromadně pronášené modlitby, zpěv a muzicírování, což si nedovedl nijak vysvětlit, protože tam všude nebylo po nějakých živých lidech ani vidu ani slechu. Poněvadž chtěl tajemné záležitosti přijít na kloub, vydal se jednoho dne za farářem do Světlíku, aby mu vylíčil, co se děje a poprosil ho o radu. Farář byl nezvyklými sděleními rolníkovými nemálo udiven a po krátkém váhání ho horlivě vybídl, aby Spasitele nadále neukrýval v kůlně, nýbrž aby ho vystavil na lesní křižovatce v Trojani (v originále "am Kreuzwege im Walde zu Trojas" - pozn. překl.) a obehnal sochu prkny k její ochraně. Schaffner přijal farářovu dobrou radu s největší vděčností a slíbil, že pokynu vyhoví co nejdříve. Už následujícího dne dal pokáleného Spasitele očistit, naložil sochu na vůz a vezl ji k místu nedaleko zříceniny hradu Trojaň, kde ji postavil a dal obehnat prkennou ohradou. Modlení a zpěvy sice utichly v kůlně, o to hlasitěji však nyní zaznívaly z lesa Trojaň, neboť sotva se zvěst o vystavení a vysvěcení sochy Spasitelovy roznesla po obyvatelstvu, spěchala k onomu místu celá procesí, aby tam projevila Spasiteli úctu a přinesla obětní dary. Brzy se daleko široko roznesla i zpráva, že Spasitel v Trojani působí i zázraky, kterým se v tehdejších dobách dostávalo víry a které sem vábily a přiváděly návaly lidí i z Rakous a Bavor. Poněvadž počet poutníků neustále narůstal a oproti tomu významně klesal počet těch, mířících do Kájova (v originále "nach Gojau" - pozn. překl.), stal se zjev předmětem nevole církevních úřadů, které faráři ve Světlíku adresovaly přísné nařízení, aby dal "znetvořenou podobu" (v originále "die Missgestalt" - pozn. překl.) Spasitelovu, která není vhodná k tomu, aby podněcovala k pobožnostem (v originále "die nicht geeignet sei, die Andachtsstimmung zu haben" - pozn. překl.), neprodleně odstranit. Výzva byla vyslyšena a Spasitel byl jedné noci tiše a nenápadně přepraven do Slavkova (v originále "nach Lagau" - pozn. překl.). Krátce nato nalezli lidé na onom místě, kde socha předtím stála, obraz Spasitelůb s nápisem:

"Hass und Neid haben mich vetrieben,
drum ich nicht länger in Trojas geblieben."
(tj. česky "Závist a zášť mne odsud vypudily,
v Trojani zůstat nesmím ani chvíli." - pozn. překl.)

Poněvadž obraz probouzel jen další vlnu hněvu a nenávisti, byl krátce nato neznámými pachateli roztrhán, ovšem cáry z něho rozeseté v lese kolem stejně nijak nemírnily rozhořčení obyvatel.
Spasitel se tak nacházel v Kájově a byl i tam předmětem hromadné poutnické úcty, což přimělo českobudějovickou konzistoř k rozhodnutí provést úplné odstranění sochy. Jednoho dne byla naložena na vůz, přikryta chvojím a podobně jako nějaký zvěřinový úlovek (v originále "und einem Wilprett ähnlich" - pozn. překl.) vezena přes Český Krumlov do Českých Budějovic (v originále "über Krummau nach Budweis" - pozn. překl.), aby tam skončila v kryptě místní katedrály. Cestou přes Český Krumlov měl prý Spasitel způsobit svůj poslední zázrak; zvony města se prý rozhlaholily samy od sebe.
Teď nastalo ve Světlíku i v širokém okolí velké pozdvižení a hrozivá bouře; obyvatelstvo bylo utajeným činem vyprovokováno a nahněváno tou nejvyšší měrou a dávalo svou nevoli najevo hlasitými projevy a shromážděními. Nejvíce tím musel trpět farář ve Světlíku, kterému byla přičítána veškerá vina na odstranění sochy. Musel proto vést tvrdý zápas s pozdviženým lidem, aby ho utišil a zabránil výstřelkům. Jen stálým poučováním a sliby, že Spasitel brzy opět zaujme své místo, jakmile bude jen nějaké příhodné obstaráno, se mu postupně zdařilo ukonejšit hluboce pohnuté a rozhořčené obyvatelstvo. Od nynějška byl rolník Schaufler ze Světlíku, majitel pozemku v Trojani, lidem bez ustání napadán výzvami, aby na místě, kde Spasitelova socha stávala, byl zbudován kostelík, aby tak lidu byla navrácena Spasitelova blízkost.
Schaufler usiloval tomuto přání vyhovět, shromážděné finanční dary, které mu docházely, rád poskytl k dispozici a projevil ochotu dále napomoci zbudování důstojné svatyně ke Spasitelovu uctění. Peníze přitékaly v nadobyčejné hojnosti a tak se mohlo započít se stavbou, která byla po překonání mnoha těžkostí zdárně vbrzku dokončena a dne 21. září roku 1859 mohl být kostelík ke cti Spasitele nesoucího kříž a Bolestné Matky Boží českobudějovickým biskupem Dr. Janem Valeriánem Jirsíkem (v originále "vom Budweiser Bischof Dr. Johann Valerian Jirsik" - pozn. překl.) vysvěcen. Biskup měl při této příležitosti lidu přislíbit s určitostí vydání sochy Spasitelovy, daný slib však navzdory tomu dodržen nebyl. Nyní se lid cítil donucen k určení delegace, která by odcestovala za českobudějovickou konzistoří a přednesla tam prosbu o brzké vydání sochy. Delegace byla přijata jedním z kanovníků (v originále "von einem Domherrn" - pozn. překl.), který žádost vyřídil krátce slovy: "So langeich hier zu befehlen habe, kommt diese Missgestalt nicht mehr nach Trojas." (tj. "Dokud tu budu moci rozhodovat, nedostane se tato znetvořenina už nikdy do Trojaně." - pozn. překl.). Sotva to však vyslovil, zbledl a skácel se z křesla mrtev k zemi. Mrtvice přivodila jeho brzký konec. Všeobecně se tvrdilo, že to měl být Spasitelem způsobený zázrak. Uplynula léta a obyvatelstvo čekalo marně na vytoužený návrat Spasitelův. Mezitím byla v roce 1876 zcela dokončena tehdy ještě nedostavěná věž kostelíka v Trojani a opatřena třemi velkými jasně znějícími zvony, zhotovenými zvonařstvím Johann Hollederer v Linci (v originále "in Linz", jde o firmu pojmenovanou po svém zakladateli, blíže o něm a o lineckých zvonařích viz Österreichisches Biographisches Lexikon a také Wikipedia - pozn. překl.), kde byly vysvěceny tamním biskupem Franzem Josefem Rudigierem (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.). Časem se utišil i rozruch lidu.
Kamenný Spasitel byl mezitím také osvobozen ze svého azylu, podroben důkladné opravě a vystaven ve zvláštním východním výklenku českobudějovické katedrály (naproti kapli Smrtelných Úzkostí Páně, využívané v současnosti k řeckokatolickým bohoslužbám - pozn. překl.).

Waldheimat, 1932, č. 2, s. 43-44

Franz Süß přišel na svět dne 3. října roku 1849 v zaniklých dnes Knížecích Pláních (Fürstenhut) čp. 58 jako syn podruha Joachima Süße, jehož rodiče Simon Süß a jeho žena Margaretha, roz, Weisenbergerová z Hájku byli poddanými stadionského panství Kout na Šumavě, kde byl Joachimův otec obyvatelem luční boudy ("Wiesenhüttner") při vsi Mlýneček (Stallung). Franzova matka, dcera Adalberta Jarosche, "dominikalisty" (to znamená, že hospodařil na panské půdě) v Kunžvartu (to je dnešní Strážný) čp. 7, a jeho ženy Apollonie, roz Traxlerové z Řasnice (v matrice psáno "Pumperlehäuser"), byla zkoušenou porodní bábou v Knížecích Pláních. Podle lokalisty Martina Klučka, který pořídil křestní záznam, však rodiče roku 1851 přesídlili do Horního Dvořiště (Oberhaid) v okrese Český Krumlov. První učitelskou štací jejich syna Franze se stal Brloh (Berlau), kde chtěl kájovský vikář a okresní školní dozorce Emmanuel Roth posílit roku 1867 ustavením dvou německých podučitelů zvrátit dlouholetou tradici výlučně českého učitelského sboru (Süß o tom zanechal svědectví v dubnovém čísle posledního ročníku proslulého českobudějovického měsíčníku "Waldheimat", který roku 1933 skončil svou existenci v době vrcholící hospodářské krize. Učil pak ve Vimperku (Winterberg), v Horní Plané (Oberplan), v Hodňově (Honetschlag), ve Světlíku a v Prachaticích, kde 21. dubna roku 1934 ve věku 84 let zemřel a byl pochován na staroprachatickém hřbitově u sv. Petra. Tam byla ostatně 30 let předtím uložena do hrobu jeho první žena Pauline, roz. Grosserová (*5. června 1856, †13. června 1904, v obou případech v Prachaticích), zesnulá ve 48 letech na zánět žil. Už 9. listopadu 1904 se však podle zprávy listu "Budweiser Zeitung" ovdovělý Franz Süß oženil ve Švihově znovu s rovněž ovdovělou Hermine Prochaskovou (ohlásil to tenkrát i list "Mühlviertler Nachrichten" v hornorakouském Rohrbachu). Při svém učitelování byl hojně spolkově činný, zejména pokud jde o aktivity sdružení "Deutscher Böhmerwaldbund". Když už překročil osmdesátku, slavili prachatičtí němečtí ochotníci v květnu 1930 10. výročí založení svého "Dilettanten-Verein" a pan řídící Süß věnoval jubilujícímu spolku oslavnou báseň, kterou přednesla za bouřlivého ohlasu slečna Mizzi Osangová. Předseda spolku Adolf Wallis sestavil pamětní spis, kde je zastoupeno svými příspěvky množství německých šumavských literátů, většina z nich samostatně figurujících i na webových stranách Kohoutího kříže, jmenovitě to byli podle článku v "Budweiser Zeitung" (ze 7. června 1930, s. 8) Watzlik, Krütznerová, Günther, Peter, Schramek, Hrabe, Hohlbaum, Strobl, Haas, Schreiber, Zettl, Blau, Rammel, Pechtl (otec Helmuta Pechtla) a zmíněný Wallis spolu se dvěma autory ze Štýrského Hradce (Graz) a Drážďan tvořící trojici, ušlou dosud naší pozornosti. Škoda, že se ta Süßova báseň nedochovala. Všechny literární příspěvky ostatně, které se nám jím podepsané podařilo najít, jsou datovány roky, kdy už tomu muži bylo přes osmdesát let. To jsou ty šumavské kořeny. Anebo paměť, dlouhá až hluboko k nim, kterou třeba probouzet pro budoucí.

- - - - -
* Knížecí Pláně / České Budějovice / Brloh / Vimperk / Horní Planá / Hodňov / Světlík / Švihov / Pasovary / Trojaň / Kájov / † Prachatice / † † Staré Prachatice, Prachatice