HEINRICH OTTO
Německá lidová píseň a její význam pro novohornoněmecké umělé básnictví
(Závěr)
Stejně jako u Göttingenského Hainbundu (Göttinger Hainbund byla německá literární skupina, založená v září roku 1772 a přiřazovaná k hnutí Sturm und Drang, v periodizaci německé literatury pak spojovaná se sentimentalismem, viz k tomu ještě podrobněji Wikipedia - pozn. překl.) nalezla lidová píseň láskyplnou péči i u romantiků, kteří rovni básnickému duchu Goetheovu dychtili po prameni skutečné lidové poezie a rozpoznali a nalezli jej v německém slovesném folkloru (v originále "in der deutschen Volksdichtung" - pozn. překl.). Romantická škola povolala své nejvýtečnější síly, své nejpronikavější duchy, aby snesli ty nepovšimnuté dosud, skryté literární poklady, jež vlastní německý národ v písni i pověsti, v umění a poezii, a aby k nim dokázali probouzet lásku a nadšený obdiv.
Zejména dva muži této školy nám zřetelně vystupují vstříc, kdo svým vědeckým zkoumáním a usilovnou sběratelskou činností v oboru lidové slovesnosti a také svou vlastní, na lidovou slovesnost navazující básnickou tvorbou dosáhli vynikající úrovně: jsou to Clemens Brentano a Achim von Arnim. Postavili si znamenitou sbírkou lidových písní, zvláště těch ze 16. století, jakož i jejich adaptacemi a úpravami trvalý památník v německém písemnictví. Jimi sestavený písňový sborník pod titulem "Des Knaben Wunderhorn" (dvanáct písní z něho proslavil svým zhudebněním Gustav Mahler český překlad, vlastně pouhý výbor, vyšel s názvem Chlapcův kouzelný roh v nakladatelství Odeon roku 1980 - pozn. překl.) musí být, jak říká Vilmar (August Friedrich Christian Vilmar /1800-1868/ byl konzervativní německý luteránský teolog a literární historik, mj. autor knihy Handbüchlein für Freunde des deutschen Volksliedes /1868/ - pozn. překl.), "chápán nejen jako nejvýznamnější jejich dílo a dílo samo o sobě skutečně významné, nýbrž jako jeden z vůbec nejvýznamnějších objevů na poli novější poezie."
Méně významné nežli Kouzelný roh jsou samostatné básnické výtvory obou těchto zasloužilých mužů a my ještě u Brentana můžeme jeho čestného místa mezi lyrickými básníky vzpomenout do té míry, že i ony jeho lyrické básně, které vznikly pod vlivem jeho sběratelské píle, se vyznačují prostotou a krásou lidové písni podobnou; to platí zejména o jeho písni "Es leben die Soldaten..." a "Ich wolt ein Sträusslein binden".
K Arnimovi a Brentanovi chceme přiřadit i "posledního romantika" Josefa svobodného pána von Eichendorffa (na webových stranách Kohoutího kříže viz o něm text Fritze Fellnera - pozn. překl.), který tak dobře uměl dát svým písním lidový ráz. "Veselé studenty, potulné muzikanty, komedianty a cikány učinil posly svých zpěvů." Od Goetheho a Uhlanda se učil propůjčovat svým básním jednotnost, lidová píseň a knížky lidové četby určovaly jeho básnický vývoj a dokázal skutečně pochytit lidovou notu tak skvěle, že mnohé jeho písně opravdu zlidověly. Jednou z nejoblíbenějších je známá "In einem kühlen Grunde, da geht ein Mühlenrad" (vedle uvedeného "incipit" má i titul "Das zerbrochene Ringlein"), která by se mohla opírat o následující lidovou píseň:
|
Dört hoch auf jenem berge
da get ein mülerad das malet nichts denn liebe die nacht bis an den tag; die müle ist zerbrochen die liebe hat ein end, so gsegen dich got, mein feines lieb! iez far ich ins ellend. |
(tj. Vysoko tam na vrchu
točí mlýn kolem svým, nemele nic než lásku nocí i dnem, já vím; ten mlýn je polámaný a láska konec má, Bůh žehnej ti, má milá! Dál bída je a tma. -- pozn. překl.) |
|
(Pro srovnání zde ještě originál Eichendorffovy básně a její český překlad, který pořídil Ivan Slavík /žil v letech 1920-2002/ - pozn. překl.): |
|
|
Das zerbrochene Ringlein In einem kühlen Grunde Da geht ein Mühlenrad; Mein' Liebste ist verschwunden, Die dort gewohnen hat. Sie hat mir Treu versprochen, Gab mir ein'n Ring dabei; Sie hat die Treu gebrochen, Mein Ringlein sprang entzwei. Ich möcht' als Spielmann reisen Weit in die Welt hinaus Und singen meine Weisen Und gehn von Haus zu Haus. Ich möcht' als Reiter fliegen Wohl in die blut'ge Schlacht, Um stille Feuern liegen Im Feld bei dunkler Nacht. Hör' ich das Mühlrad gehen, Ich weiß nicht, was ich will, Ich möcht' am liebsten sterben, Da wär' s auf eimal still! |
Prasklý prstýnek V údolí v stínu stromů mlýn koly klape sám, jak už je dávno tomu, co bydlívala tam. Věrnost mi přislíbila, prstýnek dala mi, když věrnost porušila, ve dví se rozlomil. Jak pěvec, který hraje, jít do světa bych chtěl. zpíval bych svoje báje, dům od domu bych šel. Chtěl bych jak jezdec bývat ve vřavě krvavé, u tichých ohňů líhat za noci smrákavé. Mlýn zaslechnu-li zníti, zas nevím, co chtěl bych -- být mrtev, mrtev býti, pak pojednou by ztich. |
|
J. von Eichendorff, Das zerbrochene Ringlein (1813) |
|
Stejně jako romantikové, dal se i značný počet básnicky nadaných jinochů hřát sluncem Goetheovy poezie, aby prokázal, podnícen krásou své otčiny, líbezného Švábska, vroucně hluboký prožitek přírody a jejích půvabů a vnímavý smysl pro city lidu, vyjádřené právě v jeho písních. Jejich básně jsou ohlasem těchto zpěvů, vytrysklých z lidového nitra a lidem s celou láskou opět přijímaných.
Máme na mysli tak zvanou švábskou básnickou školu a jako jejího představitele jmenujme především Uhlanda (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Je předmětem našeho zájmu hned ve dvojím směru: musíme v něm totiž obdivovat učence i básníka. S neúnavnou pílí shromáždil na sta lidových písní a projevil se v jejich posuzování a rozboru jako jemný znalec lidového zpěvu.
Téhož stejně vzácného významu jako uvedená bádání jsou také jeho epické a lyrické básně.
Ty dokazují, že pronikl do bytí lidu tak, že se, ty lyrické stejně jako epické, jako by byly výtvory lidové poezie a jako ony jsou už teď promíseny se starými nápěvy. Tak třeba ze starší lidové písně "Jener Müller wollt zusehen" odvozená báseň "Es zogen drei Burschen" (zhudebněná Friedrichem Sicherem a známá i pod názvem "Der Wirtin Töchterlein", i v českém výboru z Uhlandovy poezie /1896/ ji písecký advokát Ladislav Šebek /ps. Arietto/ uvádí pod titulem "Dceruška paní hostinské" - pozn. překl.) aj. přešly lidu nazpět takříkajíc do masa a krve. Neméně významné a hluboce působivé jsou dále i romance a balady "Des Sängers Fluch", "Klein Roland", Das Glück von Edenhall" a abychom neopomněli nijaký rys, který je svědectvím jeho hlubokého porozumění lidové písni, proniká jinými jeho baladami jako "Rolands Schildträger" či "Schwabenstreiche" (v Ariettově výboru "Roland štítonoš" a "Švábská zvěst" - pozn. překl.) radostný německý smysl a humorná nota.
Také lyriku znamenitě zvládal; ve svých písních jeví sklon k lidovosti a prostotě a jeho láska k přírodě a její nádheře nám zaznívá vstříc z jeho písní jarních a poutnických. Z těch nejlepších a zlidovělých výtvorů Uhlandových uveďme ještě: "Ich hatt' einen Kameraden", "Ich bin vom Berg der Hirtenknab'", "Droben stehet die Kapelle", "Was klinget und singet die Strasse herauf?", jakož i vroucí zbožností dýchající "Das ist der Tag des Herrn" (prvý a poslední z uvedených textů lze najít i v českém překladu /jako "Píseň o dobrém příteli" a "Ovčákova nedělní píseň"/ na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Výrazně úspěšný vliv měl Uhland na svého přítele Justina Kernera (Justinus Kerner /1786-1862/, německý básník a lékař, více o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), jehož verše se vyznačují úspornou zkratkou, zhuštěností výrazu a ostrou jeho jadrností; právě tím pochytil v mnoha z nich tón lidové písně tak pregnantním způsobem, že Arnim a Brentano považovali jeho skladbu počínající veršem "Mir träumt ich flög gar bange" za skutečnou lidovou píseň. V tomto daru zachytit lidový tón spočívá Kernerovo mistrovství, jeho písně rychle zapouštějí kořen a dnes zlidověl třeba s oblibou zpívaný jeho text "Wohl auf noch getrunken".
(Pro ilustraci uveďme zde i s mým českým přetlumočením jednu z nejkrásnějších německých básní o lese - a že jich je!, jejímž autorem je právě Justinus Kerner - pozn. překl.)
|
Sehnsucht nach der Waldgegend Wär' ich nie aus euch gegangen Wälder, hehr und wunderbar! Hieltet liebend mich umfangen Doch, so lange, lange Jahr'. Wo in euren Dämmerungen Vogelsang und Silberquell, Ist auch manches Lied entsprungen Meinen Busen, frisch und hell. Euer Wogen, euer Hallen, Euer Säuseln nimmer müd', Eure Melodien alle Weckten in der Brust das Lied. Hier in diesen weiten Triften Ist mir alles öd' und stumm, Und ich schau' in blauen Lüften Mich nach Wolkenbildern um. Wenn ihr 's in den Busen zwinget, Regt sich selten nur das Lied: Wie der Vogel halb nur singet, Den von Baum und Blatt man schied. |
Touha po lese Odlukou mé srdce stůně, lesy hrdé, kouzelné! V objetí svém láskyplně léta svíraly jste mne. Kde se z vašich stínů zvedal ptačí zpěv, vod stříbrojas, zpěv kdys zadržet se nedal z mé hrudi v ten jitřní čas. Všemi tóny ten les žije, neunaví jeho šum, všechny jeho melodie nesly píseň k nebesům. Pusto, němo zemským nivám i mně, jak jsem ztichl v nich! Do modra se vzhůru dívám po běžících oblacích. Když vás něco v prsou tísní, zpívat sotva chce se dál: půl by zbylo z ptačích písní, pokud bys jim lesy vzal. |
Méně významný než Kerner a Uhland je Gustav Schwab (žil v letech 1792-1850, je považován za jakéhosi klasika německé literatury pro mládež, viz webová adresa https://de.wikipedia.org/wiki/Gustav_Schwab - pozn. překl.), jemuž se jen v několika málo písních zdařilo trefit lidovou notu.
Čestné místo v německé lyrice zlidovělé zaujímají také ještě pěvci německé osvobozovací války (rozuměj té protinapoleonské v letech 1812-1815 - pozn. překl.). Theodor Körner (žil v letech 1791-1813, více o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) a jeho "Schwertlied" a "Lützov's wilde verwegene Jagd", Arndtovy písně "O du Deutschland, ich muss marschieren" a "Was schmettert die Trompeten?" (Ernst Moritz Arndt /1769-1860/ je v jisté rozpornosti svého zjevu blíže charakterizován rovněž ve Wikipedii - pozn. překl.) a Schenkendorfovy (Maxmilian von Schenkendorf /1783-1817/, rodák z Tilsitu /dnes Sovětsk/, více o něm viz ve Wikipedii - pozn. překl.) verše, nejznámější ty z písně na jeho slova "Erhebt euch von der Erde, ihr Schläfer, aus der Ruh'", už natrvalo zobecněly a znárodněly.
Kromě těchto jmen usilovali i mnozí novější básníci, mezi nimi zvláště Heinrich Heine (žil v letech 1797-1856, více o něm Wikipedia - viz pozn. překl.), vystihnout lidový tón, nikomu se to však nepodařilo tak jako Friedrichu Hofmannovi von Fallersleben (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Byl zrozen se k tomu, aby se stal básníkem širokých lidových vrstev; jeho písně se vyznačují velkou ohebností, osobitým poetickým zabarvením, kypícím důvtipem a humorem, zejména šťastně zbásnil pak písně ve svém domovském nářečí (narodil se v severoněmeckém Dolním Sasku - pozn. překl.).
Chceme-li na závěr ještě jednou přiblížit lidovou píseň v celém jejím významu, shledáváme, že prolíná celou německou literaturou, že byla po prvém rozkvětu německé poezie tou jedinou životaschopnou rostlinou na ladem ležící nivě německého básnictví, že poté, co byla znovu poznána a ctěna, měla ještě dost síly vlít novější poezii umělé život a svěžest do té míry, že ta se zase dokázala rozvít nádherným květem.
Programm der k.k. deutschen Staats-Realschule in Budweis, veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1875, s. 28-30
Z pojednání o podílu města Budějovice na válečných událostech roku 1683
K opravě poškozených městských opevnění bylo přikročeno už počátkem července (v roce 1683, o němž text pojednává, byla Vídeň obležena Turky a nebezpečí hrozilo i Budějovicím - pozn. překl.). Přesné údaje o jejich vlastní rozloze se sice nedochovaly, ale jak se z jednoho dosud dostupného výkazu pod titulem "Ausgaab auf die Fortification bey hiesiger Stadt Budtweiß" (tj. "Výdaje na opevnění zdejšího města Budějovice" - pozn. překl.), byly příslušné pracovní odměny od data 14. července vypláceny hlavně do půle listopadu (jednotlivé případy sahají ovšem ještě daleko za toto rozmezí); kromě toho se dá z téže písemnosti zjistit, že šance po obou stranách Svinenské brány (Schweinitzer Tor, také Wiener Tor, česky také Trhosvinenská, Trhovosvinenská či Vídeňská brána - pozn. překl.) byly zcela a dokonale vylepšeny, stejně tak příkopy a parkány (v originále "der Graben und die Zwingerschanze" - pozn. překl.). Oprava městských hradeb započala při dnes už neznámé kulaté hradební věži "Rabensteiner" (v originále "bei dem jetzt nicht mehr bekannten Befestigungsthurme 'dem Rabensteiner'" /nedaleko ovšem dodnes stojí hranolová Rabenštejnská věž/ - pozn. překl.), v České ulici (v originále "in der Beheimbgasse /Böhmgasse/" - pozn. překl.), ve Sviňské, dnes Plachého ulici (v originále "in der Saugasse /jetzt Plachygasse/", česky se ulici dříve říkalo i Kyselá, čemuž by odpovídal německý výraz "Sauergasse" - pozn. překl.), ve "Schweingasse" (v originále "in der Schweingasse /?/" a na jiných, přesněji neudaných místech, pokračovala na vodních příkopech (v originále "am Stadtgraben" - pozn. překl.), vyzděním jakéhosi "tarasu" při Pražské bráně (v originále "bei dem Prager-Thor eine 'Taras' aufgemauert" - pozn. překl.) a od Zadního mlýna (Hintermühle), kde byl zřízen zásek z dubových kmenů, založena vodoteč k městské hradební zdi, zatímco tesaři byli zaměstnáni zhotovováním "španělských jezdců" (tj. dlouhých trámů s otvory, v nichž byly na způsob kříže vraženy železem pobité kůly, resp. později tři kovové "ondřejské" kříže, spojené tyčí jako překážka položená napříč přes cestu), při "bateriích" (v originále "bei den 'paderien'" - pozn. překl.) a fortifikaci vodních příkopů.
K opevnění vnějšího hradebního příkopu nedošlo, poněvadž podle komisionelního odhadu, který byl proveden dne 20. srpna za přítomnosti primátora L.S. Zahradky von Eylenfelß a radních Michaela Hoffmanna, Thomase Weßelyho a Paula Girga Haaga bylo by pro fortifikaci úseku od Pražské brány dolů až k Zadnímu mlýnu, od Pražské až k Vídeňské bráně a nahoru odtud k Rožnovské bráně (zvané později Krumlovská brána, v originále "Strodenitzer- /später Krummauer-/Thor" a odtud nazpět k Zadnímu mlýnu nezbytně zapotřebí 9240 "kusů palisád" (v originále "Stück Pallisaden" - pozn. překl.), tj. 3080 stromových kmenů. K osazení říčních břehů však a k jiným opevňovacím účelům by bylo navíc potřeba 4468 kmenů a významná suma peněz - denní požadavek byl odhadnut na částku 20 až 24 zlatých - pro povozy a dělníky, tedy zátěž, kterou si město, nemající tehdy ještě nijaký významnější lesní majetek, nemohlo na sebe vzít tím spíše, že očekávaná výpomoc panství Hluboká nad Vltavou (Frauenberg) a Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.) nepřicházela. Hlubocký zámecký hejtman E. von Heidelbergkern zvedl totiž proti místodržitelskému nařízení podpořit Budějovické stavebním dřevem vážnou námitku u krajského úřadu a chtěl se z provedení zmíněného pokynu vyvázat tím, že ze značného počtu lesů nemělo být podle dekretu dvorské komory z roku 1675 vydáváno žádné dřevo; nezdálo se mu spravedlivé, že se šetří budějovické lesy, zatímco ty na panství Hluboká nad Vltavou jsou k dodávce dřeva povolány; nadto, připomínal, nejde tentokrát u Budějovic o žádné "Real-Befestigung", tj. "skutečné opevnění", nýbrž jen o zajištění vůči nepřátelskému nájezdu, zatímco hlubocký zámek, "kdyby mělo dojít k patřičnému předběžnému zabezpečení, mohlo by podle mínění mnoha být stejné či dokonce lepší" (v originále "wan dabey die Behörige praecautiones geschehen, Vieller meinung nach Eben sowohl und Beßer bastant sein könnte" (tj.- pozn. překl.), než v případě Budějovic.
V podobném smyslu se nesla námitka krumlovského zámeckého hejtmana J.L.Krimmera, který vedle upozornění, že vévodství ze svých nejbližších lesů potřebuje dřevo ke zřizování palisád, hotovení beden na náboje, španělských jezdců a závor, zvláště zdůraznil, že vévodství podle příkazu pražského místodržitelství ze 17. července náleží povinnost opatřit záseky všechny přechody do Rakous. Skutečně byly také všechny cesty, vedoucí z Rakouska na Krumlov, zataraseny valy a dobře střeženy. Na silnici z Horní Plané do Ulrichsbergu byl zřízen násep za Glöckelbergem (v originále "hinter dem Kloksberge", tj. za dnes zaniklou Zvonkovou - pozn. překl.), odkud se pak táhly záseky dál až k Rotbachu (dnes má potok na mapách české jméno Pestřice - pozn. překl.); druhý val se táhl od Dolní Vltavice (v originále "Untermuldau" - pozn. překl.) při silnici vedoucí do Aigenu (jde o rakouskou obec Aigen im Mühlkreis vedle kláštera Schlägl - pozn. překl.) a odtud se táhly záseky přes Svatý Tomáš (v originále "Sct. Thoma'" - pozn. překl.) až do Frymburka (Friedberg), kde stál třetí val. Ve spěchu, s nímž se tyto práce uskutečňovaly, se nejednou zjistilo, že val za Dolní Vltavicí byl obrácen nikoli proti Rakousku, nýbrž proti Čechám, rozuměj jakoby proti výpadu z Čech.
Programm der k.k. deutschen Staats-Realschule in Budweis, veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1884, s. 18-19
P.S. Už kvůli tomu závěru by úryvek, týkající se nejen snad Budějovic, nýbrž i Šumavy (odpověď krajského úřadu na námitky obou zámeckých hejtmanů ostatně upozorňovala proti partikulárním zájmům právě na "Universo dieses Königreiches", tj. "univerzum tohoto království"), stál za to. Autoru pojednání šlo samozřejmě podle jeho vlastních slov zejména o "skromný příspěvek k oné periodě dějin Čech, které až dosud nebyla věnována téměř nijaká pozornost".
Ve výroční zprávě německé c.k. státní reálky v Českých Budějovicích (Budweis) se ocitá informace o tom, že 19. dubna 1914 skonal po dlouhé těžké nemoci c.k. školní rada Heinrich Otto, hned za významnějším ovšem parte následníka trůnu a jeho ženy, kteří zahynuli v Sarajevě v červnu téhož roku. Školní "Jahresbericht" ovšem nestačil zaznamenat, že 28. července vyhlášením války Srbsku počal historický předěl, který odkazuje naše textové ukázky někam do jiných naprosto časů. Heinrich Otto tedy náleží do nich. Narodil se 8. června roku 1847 v Petrovicích (Peterswald) u Chabařovic (Karbitz) v okrese Ústí nad Labem (Aussig) - dnes jsou Petrovice jediným přechodem do Spolkové republiky ve zmíněném okrese vůbec. V roce 1991 měly 592 obyvatel, tj. téměř přesnou desetinu počtu 5918 "duší", udávaného v roce 1850, tedy v době Heinrichova narození. Jeho otec Franz Otto byl c.k. "hraničním inspektorem" v Broumově (Braunau), matka Franziska byla roz. Stanzigová z Grossau. Jejich syn studoval v Broumově a v Praze, jako suplent na reálkách v Lokti (Elbogen) a v Budějovicích. V Budějovicích byl Heinrich Otto roku 1872 jmenován "skutečným učitelem" a poté, co byla zdejší reálka dva roky nato zestátněna, vstoupil rokem 1874 do státních služeb. Když v roce 1904 po více než třicetiletém učitelském působení odcházel na penzi, byl mu udělen titul školního rady. Zanechal po sobě 4 děti a vdovu Marii, roz. Bittnerovou z Broumova, dceru broumovského továrníka Antona Bittnera a jeho ženy Theresie, roz. Grünwaldové z Ruprechtic (Ruppersdorf), zesnulou v Českých Budějovicích, Nová ulice (Neugasse) čp. 33, kde skonal "před válkou" i její manžel, 14. dubna 1920 na stařeckou slabost v osmdesáti letech věku. To bylo už po někdejším c.k. "univerzu" ovšem už téměř dva roky veta.
- - - - -
* Petrovice u Chabařovic / † † † České Budějovice
