OTTO PALECZEK

Hajný Paleczek, to byl nejen v Huťském Dvoře pojem

V letech 1889-1901 byl hajným v Huťském Dvoře (Hüttenhof) můj otec a průkopník lyžařství na Šumavě Karl Paleczek (v originále "Ski-Pionier", alespoň podle některých webových zdrojů byl hajný Paleczek tady pod Smrčinou /Hochficht/ kromě několika pražských /počítáme-li k nim studenta Františka Prokopa na šumavském Špičáku/ a krkonošských nadšenců kolem roku 1890 jedním z mála lidí v Čechách vůbec, kdo používal lyží, a to vlastní výroby - pozn. překl.). Narodil se v roce 1859 a zemřel roku 1937. Můj strýc Johann Paleczek (žil v letech 1855-1950) byl přibližně v téže době jako jeho bratr Karl hajným v Glöckelbergu (dnes stejně jako sousední Huťský Dvůr zaniklá Zvonková - pozn. překl.). V letech 1901-1918 byl po mém otci hajným v Huťském Dvoře jeho bratranec Alois Paleczek. Po něm až do roku 1929 sloužil tu pak hajný Jellinek a od roku 1929 až do konce druhé světové války můj bratr Franz Paleczek (žil v letech 1896-1981). Bratrancem mého otce byl i hajný Josef Paleczek, jehož služebním místem byla od roku 1915 rovněž až do konce druhé světové války po třicet let hájovna zvaná Melmerweide (tj. doslova "Jelmská pastvina", Melmerheger byl název části dnes zaniklé Pestřice /Stögenwald/ - pozn. překl.). Mým nevlastním bratrancem pak byl mladší hajný (Jungheger) Alfred Paleczek v revíru Bližší Lhota (Vorderstift) v lletech 1935-1937 (narodil se roku 1901 a zemřel v roce 1979).

Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 384-385

Liščí játra na glöckelberském hasičském bále

Můj otec Karl Paleczek měl recept na tekutinu, s níž si mohla selská rodina vypomoci v případě onemocnění vola či krávy bez přivolání zvěrolékaře! Bylo známo, že usušená liščí játra nastrouhaná téměř na prášek a v sypkém stavu rozpuštěná v určitém množství vody působí jako spolehlivý prostředek proti zácpě. Otec sbíral játra všech střelených či do želez chycených lišek, aby tak získal práškovou medicínu vlastní výroby. Poněvadž se zpráva o ní samozřejmě snadno roznesla, lidé z okolí Huťského Dvora chodili v podobných případech nouze během roku za otcem a vraceli se většinou domů s donesenými lahvemi, naplněnými jeho osvědčeným projímadlem. Přirozeně přitom přicházelo v úvahu jen jeho užití pro nemocný kus dobytka. Jednoho dne v čase zdejšího masopustu se stala o hasičském bále v Glöckelbergu následující věc: stejně jako si všude jinde ve vsích ze vzájemné nevraživosti dělali lidé život těžším, nebylo tomu ani tady jinak a jeden odběratel otcovy medicíny z liščích jater pojal ďábelský plán, pomstít se jejím přimícháním do piva právě tu na bále těm, které neměl rád a oni zase jeho. Úspěch jeho plánu byl opravdu pronikavý, neboť už mezi desátou a jedenáctou večer taneční sál a všechny hostinské místnosti zely dokonalou prázdnotou. Bylo tou dobou v únoru ve vsi i kolem spousta sněhu a pěšiny prošlapané v něm z hospody k jednotlivým stavením byly viditelně značeny zvratky tinktury z liščích jater. Účastníci zábavy byli šokováni a měli v podezření hostinského, že čepoval zkažené pivo. Škodolibost pachatele namíchání tinktury do pěnivého moku byla ovšem tak veliká, že v opilosti svůj zlovolný hrdinský čin rozhlásil mezi obyvatelstvem. Způsobilo to velký rozruch a ještě více vzájemné zášti. Otcova medicina hrála přitom velikou roli, ačkoli on sám se na člověka, který si ji v jeho hájovně vyzvedl už před delším časem, už nedokázal rozpomenout.

Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 389

Má šumavská léta praktikantská a vandrovní 1921-1924

Poté, co jsem se vzdal povolání, jemuž jsem se vyučil, a přesídlil k mým rodičům do Chlumu (Humwald) u Volar (Wallern), kam byl otec z mé rodné Lenory přeložen po dlouholeté tamní službě v roce 1921, počal jsem se roku 1922 učit na lesníka při lesní správě Schwarzwald (dnes myslivna Vojenských lesů a statků /VLS/ Uhlíkov - pozn. překl.). V roce 1921 došlo v oblasti lesního ředitelství Horní Planá k rozsáhlým polomům, jejichž výsledkem bylo mnoho tisíc plnometrů padlého smrkového dřeva. Hájenka Chlum patřila k revíru Schwarzwald (Černý les) a byla podřízena lesnímu ředitelství Horní Planá. Jako lesní praktikant jsem byl většinou zaměstnán ve schwarzwaldské myslivně jako kancelářská síla. Pro velký nával polomového dřeva bylo pro písaře mnoho práce jak v kanceláři (v originále "im Innendienst" - pozn. překl.), tak často i venku (v originále "im Außendienst" - pozn. překl.) při přejímání a nakládání dřeva na železniční stanici Hintring-Šenava (dnes nese osada Hintring české jméno Záhvozdí a Šenava /Schönau/ české jméno Pěkná - pozn. překl.), kde jsem musil vypomáhat. Měl jsem o všechno velký zájem a získal jsem také během následujících let solidní praxi. Písařskou zručnost, kterou jsem jako třináctiletý a čtrnáctiletý žák získal, když jsem svému otci pomáhal v Lenoře při nakládce dřeva, mohl jsem teď opět osvěžit a při svém nynějším pracovním nasazení dobře využít. Kromě toho jsem se mohl podílet i na lovu a chovu zvěře, což mi jako člověku myslivostí dědičně zatíženému působilo velikou radost.
V letních měsících roku 1922 byl revír Schwarzwald ústředním lesním ředitelstvím Hluboká nad Vltavou, přesněji jeho "zařizovacím oddělením" (v originále "Abteilundg Forsteinrichtung" - pozn. překl.), nově vyměřen, a já měl přitom mnoho práce jako figurant a pomocník při vyměřování. Páni inženýři byli veskrze milí lidé a já se s velikým zájmem učil základům taxace, tj. oceňování lesních porostů. Opravdu často jsem mohl ve svém dalším profesním životě čerpat z této praxe, poněvadž jako obchodník se dřevem jsem mohl znalosti v ní nabyté dobře zhodnotit. Lesní inženýři byl i vášnivými lovci a složili pod mým vedením několik pěkných kozlů v době srnčí říje (v originále "einige gute Böcke in der Blattzeit", "kozel" se v myslivecké mluvě užívá pro srnce a srnčí běžně - pozn. překl.) nebo na "pirši" (český výraz zní "lovecký chodník" či "lovecký stezník" - pozn. překl.) a z vysokého posedu. V každém případě se ještě dnes v myšlenkách rád vracím ke svým lesnickým letům učňovským, k rokům 1922-1924. Poněvadž jsem se chtěl ve svém oboru jako lesník i dále vzdělávat, pořídil jsem si potřebnou literaturu a ve volném čase jsem se věnoval privátnímu studiu. Předsevzal jsem si, že složím lesnické zkoušky pro střední kvalifikační stupeň odborné způsobilosti (v originále "die Forstprüfung für die mittlere Laufbahn" - pozn. překl.), všechno však vyšlo jinak, než bylo v plánu.
Během let mého lesnického učení jsem měl několik zážitků, které bych rád v následujících řádcích popsal tak, jak se dosud uchovaly v mé paměti. V lednu roku 1923 leželo všude množství sněhu a ve službě nebylo nijak moc práce. Tu přišel jednou do hájenky v Chlumu na návštěvu můj bratranec Karl, který byl stále ještě zaměstnán jako pomocná síla u fotografické firmy Josef Seidel (majitel firmy je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), s otázkou, zda bych si mohl vzít ze služby dovolenou na 14 dní, abych mu dělal průvodce na lyžařské túře Šumavou. Náklady cesty by převzalo sdružení Deutscher Kulturverband, které pověřilo firmu Seidel tím, aby pořídila pro jednu kulturní přednášku snímky určitých partií zimní Šumavy. Byl jsem tím návrhem nadšen, neboť jsem byl opravdu vášnivým lyžařem. Probrali jsme celou trasu zamýšlené túry a podle pevného plánu se mohlo rovnou vyrazit do nádherně zasněženého horského světa. Byli jsme na cestu dobře vybaveni. Torna, napěchovaná všemi nezbytnostmi, měla docela pěknou váhu. V té době nebyly ještě nijaké filmové kamery, ale jen těžké dřevěné aparáty s neforemnými kazetami, do nichž se vkládaly skleněné desky. Abychom dostáli svému úkolu, musili jsme s sebou vláčet co možno velký počet kazet a skleněných desek. Aparát s bezpodmínečně nezbytným stativem ze dřeva a se sadami čoček pro objektiv přístroje nesl můj bratranec. Já měl všechno ostatní a zčásti i železnou rezervu proviantu ve své torně. Větší nárazy a pády jsme si nemohli dovolit, neboť by se přitom leccos z bagáže proměnilo na změť trosek a střepů. Všechno bylo zorganizováno, jak nejlépe jsme uměli, den a hodina startu byla pevně stanovena. Na to, zda nám vyjde počasí a zda se nám podaří uskutečnit všechny naše plány, jsme si museli počkat. Odjel jsem vlakem i se svými prkýnky do Černé v Pošumaví (Schwarzbach), kde už mne na nádraží očekával můj bratranec s kompletní výzbrojí.
Po startu jsme se vydali na lyžích přes Frymburk (Friedberg) na Svatý Tomáš (Sankt Thoma) ke zřícenině Vítkova Hrádku (Wittinghausen) a odtud přes Růžový Vrch (Rosenhügel) do Dolní Vltavice (Untermoldau), kde jsme se ubytovali. To byl prvý den naší túry. Druhého dne jsme zamířili přes rakouskou hranici u Kyselova (Sarau), pak přes Bärnstein do Schöneben a odtud přes Smrčinu (Hochficht) do Holzschlagu, kde jsme přenocovali. Počasí bylo čarokrásné! Třetího dne jsme se na lyžích vypravili přes hranici (rozuměj československou - pozn. překl.) k Plešnému jezeru (Plöckensteiner See) a po namáhavém výstupu s lyžemi na ramenou ke Stifterovu památníku. To byla snad nejnáročnější partie naší cesty: přes český a bavorský Plechý (Plöckenstein) a Trojmezí (Dreiländereck) na Třístoličník (Dreisesselberg)- Hohenstein. Zimní krajina byla až pohádkově krásná a vybízela přímo ke skvělým záběrům. Volili jsme jen ty nejpůsobivější motivy. K večeru jsme sjeli do Nového Údolí (Neuthal), abychom tam přenocovali. Čtvrtý den jsme mířili přes Krásnou Horu (Schönberg) a Dolní Cázov (Unter-Zassau) do Kunžvartu (dnešní Strážný - pozn. překl.) a odtud na Knížecí Pláně (Fürstenhut) a Bučinu (Buchwald). Byla to skutečně vydatná túra, kterou jsme absolvovali běžeckým tempem. Na Bučinu jsme dorazili k smrti unavení a přenocovali jsme tam v jednom z místních stavení. Domácí byli velice zvědaví a ptali se nás, co při takové sněhové nadílce tu na horách hledáme. Stařenka nám řekla jistě po pravdě, že ještě neviděla vlak.
Se svými 1125 metry nadmořské výšky je Bučina vůbec nejvýš položenou šumavskou osadou. Na nejbližší železniční stanici v Lipce (Freiung) v Čechách a ve Spiegelau, Grafenau či Freyung vorm Walde v Bavorsku je to odtud dobré čtyři hodiny cesty. Po večeři o chlebu s máslem a s mlékem jsme s domácími ještě setrvali v hovoru a dověděli jsme se, že se za zimních měsíců místní nebožtíci nemohou pochovávat, poněvadž hřbitov v Knížecích Pláních ve sněhu na 3 až 4 metry vysokém není dostupný. Mrtvý se položí na prkno a je vystaven na střeše mrazu. Teprve když masy sněhu roztají a když se na hřbitově dá vykopat hrob, uloží se nebožtík do rakve a je pochován do země. Obyvatelé těchto horských vsí musejí v zimních měsících používat jako vchodu do domu okna ve štítě střechy, poněvadž stavení jsou zasypána až po ni. Vstupní dveře do domu se dají dosáhnout jen ve sněhu vyhrabaným tumelem a k oknům musí být proraženy šachty umožňující přístup světla, aby uvnitř bylo vůbec patrno, že je venku den. V jedné takové sněhem od světa odříznuté komůrce jsme také my dva lyžníci našli svůj klid.
Nazítří jsme po snídani, při níž k mléku a chlebu s máslem přibyla i vejce, nazuli lyže, navlékli torny na ramena a vyjeli směrem k Luznému (Lusen, 1373 m), hoře opředené pověstmi. To byl už pátý den naší túry. Výstup na Černou horu (Schwarzberg) a Velkou Mokrůvku (Moorberg) byl obtížný. Bylo, jako všechny dny předtím, krásné a klidné slunečné počasí a horský les sténal pod pod tíží sněhu a jinovatky. Abychom nám to šlo rychleji dopředu, natáhli jsme na skluznice našich lyží tulení pásy. Po hodině a půl jsme už byli za prvým horským hřbetem na sedle při Velké Mokrůvce. Po další hodině jsme stanuli před zasněženým Luzným, zaplaveným sluneční září a poskytujícím grandiózní zimní scenérii pro naše krajinářské záběry. Holý horský vrchol jsme měli před sebou na vzdálenost asi dvou kilometrů vzdušnou čarou. Ještě krátký kus cesty už bez tuleních pásů nahoru a po mírném stoupání jsme stáli na pokraji bezlesí, které mělo málem alpský charakter. Kamenné bludiště obrovitých balvanů bylo pokryto vysokou vrstvou sněhu, ztvrdlého na neschůdnou ledovou krustu. Na lyžích byla cesta na vrchol vyloučena. Odložili jsme je do sněhu a s pomocí bambusových lyžařských holí s kovovými hroty a s talíři nad nimi zabraňujícímu příliš hlubokému zanoření do případných škvír jsme ledový krunýř nakonec zdolali až k samému temeni hory. Byl to kus opravdu drsné námahy, abychom sem zároveň dovlekli i své fotografické nářadí, ale odměnou nám byl skvostný rozhled přes moře lesů hraničního pohoří a Bavorský les až k údolí řeky Dunaje (Donau) a na obzoru dobře zřetelný řetěz alpských vrcholů. Všechno kolem nás byla jedna zářivá nádhera, navíc v nezvyklém pokoji a tichu přírody prostřed tohoto Bohem nám daného horského světa (v originále "in der gottgegebenen Natur der Bergwelt" - pozn. překl.).
Nad Blatným vrchem (Plattenhausenberg, 1376 m) se zvedala holá zasněžená kupa Roklanu (Rachel, 1452 m) a v dálce nám bylo spatřit i Velký Javor (Arber, 1456 m). Všechny tyto horské velikány jsme ještě měli ve svém programu. Hodiny rychle ubíhaly a sestup byl pro naše prkýnka ještě horším úkolem než cesta nahoru. Museli jsme holemi vytloukat v pancíři ledu měkčí místa, abychom tak mohli pěkně pomalu sestupovat od zářezu k zářezu. Naštěstí k nijaké nehodě nedošlo a my jsme se vrátili k horskému sedlu živi a zdrávi. Dny jsou ovšem v této roční době opravdu krátké. Bylo nezbytně nutné se ještě do večera dostat na Březník (Pürstling), dřevorubeckou osadu v horském údolí (někdy zvaném Luzenské - pozn. překl.). Přibyli jsme tam na smrt unaveni, navýsost ovšem spokojeni s absolvovanou denní trasou. U našeho hostitele (v originále "bei dem Herbergsvater" - pozn. překl.) jsme se cítili velice dobře. Po večeři s obvyklým mlékem a chlebem s máslem jsme se rádi uložili do svých komůrek ke spaní.
Šestého dne naší túry nás cesta vedla údolím směrem k Roklanské chatě (Rachelhaus), kde jsme křižovali stopy našich lyží ze včerejška. V roce 1923 bylo ještě málo lidí, kteří by se věnovali lyžařskému sportu a my si museli razit svými prkýnky stopu v hlubokém sněhu docela sami. Kolem Roklanské chaty a dál tak řečeným Židovským lesem (Judenwald) měla naše trasa směrem k Roklanu nalevo (v originále "links von unserer Marschroute in Richtung Rachel" - pozn. překl.) velké vrchovištní rašeliniště s jednotlivými skupinami břízek. Porosty kleče byly zcela pokryty sněhem. Ta obrovitá volná planina bez vegetace neskýtala uprostřed lesů nijak krásný pohled. Po dvou hodinách jsme došli k hraničnímu průseku a musili jsme znovu navléci tulení pásy, abychom zdolali strmý svah ke skalám Roklanu (v originále "Rachelfelsen" - pozn. překl.). Od vrcholového kříže se opět naskytl nádherný kruhový výhled do krásného bavorského kraje a nazpět přes Blatný vrch na bílé temeno Luzného. Směrem k západu bylo možno spatřit přes Velký Falkenstein (Großer Falkenstein, 1312 m) krále šumavských vrcholů, jímž je horský masiv Velkého Javoru. Slyšeli jsme v jasném horském vzduchu ve 1450 metrech nadmořské výšky nějaké lidské hlasy. Poté, co jsme se věnovali své práci - a byly to krásné motivy, které jsme na desky zachytili - následoval malý sjezd k Waldschmidtově chatě (v originále "Waldschmidthaus", spisovatel Maxmilian Schmidt, zvaný Waldschmidt, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), stojící zaváté v hlubokém sněhu na horské lení pasece a obklopené ošlehanými smrky. Sotva jsme k chatě dojeli, uvnitř to ožilo a okna v patře se otevřela. Dva bavorští celníci, kteří tu pobývali, k nám sestoupili z těch horních oken namísto ze dveří od domu, která byla zasypána sněhem. Musili jsme se vykázat osobními doklady. Potvrzení Kulturverbandu nám dávalo právo pohybovat se s naší fotografickou výzbrojí přes hranice. Dali jsme se s mladými příslušníky finanční stráže do hovoru a slyšeli, že mezitím na vrcholu Roklanu nějaká halasná skupina lidí ruší horský klid zpěvem a jódlováním. Celníci už mezitím nazuli lyže a spěšně zlézali výšinu. Když jsme dorazili na vrchol i my, spatřili jsme hlouček asi 15 mužů s lyžemi, kteří s celníky debatují lámanou němčinou. Byla to výprava sportovců z Klatov a z Plzně (v originále "aus Klattau und Pilsen" - pozn. překl.). Poněvadž můj bratranec ovládal český jazyk, vmísil se do debaty jako tlumočník. Vrchol Roklanu ležel v Bavorsku a Češi neměli ani nijaká víza ani pasy, umožňující překročení hranic. Fotoaparáty jim byly zabaveny a během půlhodiny museli přes českou hranici nazpátek. Pokus o vyjednávání neměl úspěch a ti muži si s nepřátelskými gesty připnuli lyže a zamířili k českým hraničním mezníkům.
My dva jsme se ještě chvíli bavili s oběma celníky a zjistili jsme, že musíme sjet jako oni směrem na Frauenau. Ti muži znali nejlepší sjezdové trasy a tak jsme se k nim připojili. Byl to sešup opravdu překrásný.
Na doporučení obou financů jsme našli ve Frauenau i dobré ubytování. Neměli jsme žádné německé peníze a ptali jsme se hostinského, zda by nemohl přijmout českou měnu, na což se nám od onoho muže dostalo následující odpověď: "Lieber als unsere Mark, denn die verliert ohnehin von einem Tag zum anderen ihre Kaufkraft." (tj. "Raději než naši marku, poněvadž ta beztoho ztrácí svou kupní sílu /doslova/ den ze dne." - pozn. překl.) Inflace marky způsobovala německému obyvatelstvu velké ztráty a velká trápení. Žili jsme si za české koruny opravdu levně a rozhodli jsme se proto několik následujících dní na bavorské straně ještě zůstat. Počasí bylo chladné a slunečné, avšak zejména stálé. Byly to skutečně nádherné zimní dny. Přispělo to k tomu, že jsme při zdravé stravě a čistém oxygeniu uchovali dobrou tělesnou kondici.
Sedmého dne naší túry jsme seběhli přes Waldhäuser ke Kreuzecku a přes Velký Falkenstein a Ludwigsthal do Bavorské Železné Rudy (Bayrisch-Eisenstein). Tam jsme dorazili k večeru. Byli jsme teď docela blízko Velkému Javoru a těšili jsme se na tu krásnou horu velice. Našli jsme si k přenocování dobrý hostinec a po vydatné večeři jsme šli na lože.
Osmého dne jsme sjeli hluboce zasněženými lučními svahy až k silnici, vedoucí od Velkého Javorského jezera (Arbersee) na Brennes (Brennespass). Odtud započal opravdu obtížný výstup. V té době neexistovaly ovšem nijaké lyžařské výtahy a všechno bylo třeba zdolat "po svých". Za krásného počasí jsme po vydatné snídani časně ráno namazali prkýnka stoupacím voskem, abychom strmé úseky měli lehčeji co nejdřív za sebou. Poté co jsme napříč přejeli brenneskou silnici, navlekli jsme pro strmý výstup na Javor už osvědčené tulení pásy. Po hodině výstupu byly smrky a jedle stále menší a střapatější (v originále "struppiger" - pozn. překl.), přicházeli jsme k pásmu kleče. Sněhový příkrov s hustou jinovatkou byl stále mocnější a zakrátko jsme spatřili obrysy Javorské chaty, která stála ve svahu v hlubokém sněhu. Pásmo lesů bylo za námi, kleče pak nebyly pod sněhem vůbec nijak patrné. Byli jsme už blízko chaty, když se po její střeše přehnal nějaký člověk na lyžích a skončil po doskoku svou jízdu v prudkém svahu mistrovským telemarkem, který doprovodil zřejmě nám na pozdrav hlasitým zajódlováním. Pak k nám i došel blíž a představil se jako inženýr ze Švýcarska. Chata nebyla bohužel obhospodařována, byl v ní vyhrazen jen menší prostor k použití turistům. Dalo se v něm najít suché palivové dříví, nezbytnou vodu dodal sníh všude kolem chaty. K dispozici bylo i nádobí. Za chvíli se na stole kouřilo z horkého grogu, který Švýcar uvařil a nešetřil věru rumem ani sladidlem. Ten člověk byl zimní Šumavou vysoce nadšen a srovnával ji s velehorami, které znal. Tady se podle něho dala uskutečnit nádherná lyžařská putování horskými lesy, aniž by hrozilo osudné nebezpečí lavin a ledovcových puklin, pro lyžaře často smrtelné. Těm nezkušeným z nich by mohlo snad být na závadu jen množství stromů, které neuhnou. Švýcar byl ubytován v hotelu na Brennesu. Poněvadž jsme měli v plánu sjezd právě tím směrem, přidali jsme se k němu. Než jsme však opustili temeno Javoru s jeho impozantními skalními útvary, které byly ve sněhu a jíní ještě krásnější než obnažené v létě, podařilo se nám je ještě v nádherném slunečním svitu zachytit několika záběry skvostné zimní krajiny. Sjezd k brenneské silnici jsme zvládli opravdu rychle. Rozloučení se švýcarským sportovním nadšencem v Brennes bylo srdečné. Přes luční svah při Sommerau jsme pak zamířili na Lohberg, kde jsme se ubytovali v hostinci "Zum Osser" (tj. "U hory Ostrý" - pozn. překl.). To měl být také náš poslední nocleh v Bavorsku.
V devátý den naší túry jsme musili navléct tulení pásy už ve zmíněném hostinci, abychom mohli zvládnout strmý výstup na Ostrý. Za krásného a klidného zimního povětří jsme dorazili na dvojvrchol a i tu pořídili působivé záběry divoce rozeklaných skalních útvarů v hlubokém sněhu a jíní. I kruhový výhled k Velkému i Malému Javoru a dolů k Lamu s impozantní kulisou Vysokého Bogenu a také ke Kaitersbergu byly zachyceny několika snímky. Ostrý je nehostinná hora. Chata nebyla té zimy v provozu. Opustili jsme dvojvrchol na zemské hranici a podél Královského hvozdu (v originále "am Künischen Gebirge entlang" - pozn. překl.) směrem k Jezerní hoře (Seewand). Odtud vedla naše cesta do Alžbětína (Elisenthal) a do české Železné Rudy (Böhmisch-Eisenstein). Teď jsme už byli zase v Čechách a slyšeli tu a tam i český hovor. Našli jsme si dobré ubytování, a poněvadž následujícího dne byla neděle, rozhodli jsme se, že si uložíme den klidu. Dověděli jsme se při večeři v hostinci, že tuto neděli pořádají lyžařské kluby ze Železné Rudy a Nýrska (Neuern) závody včetně skoků na lyžích. Měly se konat na Špičáku (Spitzberg) pod hotelem Rixi. Pro náš volný den to byl skvělý program. Kromě toho bylo načase i pořádně se vykoupat a oholit.
V neděli, byl to náš jubilejní desátý den, jsem šel po dobré snídani sám do kostela a děkoval jsem tiše našemu Pánu Bohu, že se nám na té velké túře ještě nic nestalo a měli jsme pořád jen krásně. Můj bratranec neměl jako sektář (v originále "als Sektenbruder" - pozn. překl.) na kostel čas. Když jsem vyšel z kostela, dopřál jsem si ještě procházku po městečku a vypátral přitom všechno kolem lyžařského závodu. U oběda jsem se dověděl, že bratranec strávil celé dopoledne v posteli. Po jídle jsme si připnuli lyže, které nás během posledních deseti dnů nesly více než 100 kilometrů přes hory a doly. Mohli jsme se přesvědčit, že lilienfeldská vázání jsou dosud v tom nejlepším pořádku a bezpochyby přestojí i návrat domů. Na sjezdovce jsme strávili nějaký čas jako diváci a poté, co závody a skoky oficiálně skončily, chtěli jsme ukojit svou zvědavost a vystoupali jsme nahoru na Špičák ke startu. Nebyli jsme jediní, kdo se rozhodli mimo soutěž sjezdovku vyzkoušet. Po absolvování tratě jsme přes Železnou Rudu-ves (Dorf Eisenstein) dojeli (od roku 1949 byla Železná Ruda-ves úředně přejmenována na Špičák - viz Vyhláška ministerstva vnitra o změnách úředních názvů míst v roce 1949, shodou okolností 100 let poté, co se stala samostatnou obcí - pozn. překl.) do Železné Rudy-městyse (Markt Eisenstein) a po dobré večeři a malé procházce jsme ulehli každý do své postele. Měli jsme společný pokoj a bavili jsme se ještě spolu o túře, kterou jsme už absolvovali a probírali jsme další plán na návrat domů. Poněvadž jsme měli už jen malý zbytek neosvětlených desek, museli jsme dávat pozor, abychom s nimi vyšli do posledního dne plánované túry. Doufali jsme, že slunečné počasí ještě několik dnů vydrží, poněvadž beze slunce se nijaká zimní krajina fotografovat nedá. Až dotud jsme mohli být s počasím a s hladkým průběhem naší cesty velice spokojeni.
Jedenáctý den byl startem k našemu návratu domů. Za chladného, ale pěkného zimního počasí jsme se vydali přes hohenzollernský lovecký zámeček Debrník (Deffernik) hluboce zasněženým lesem k někdejším sklářským osadám Nová Hůrka (Neuhurkenthal) a Stará Hůrka (Althurkenthal) a dále pak k jezeru Laka (Lakasee), kterého jsme dosáhli někdy kolem poledne. Stále jsme si i nadále musili razit v nádherném zimním lese razit panenskou stopu v hlubokém prašanu, než jsme se přes Horní a Dolní Ždánidla (Ober- und Untersteindelberg) konečně dostali do Prášil (Stubenbach), kde jsme v místním hostinci i zvolili svůj nocleh.
Dvanáctého dne naší túry jsme po vydatné snídani vyrazili směrem na Srní (Rehberg) přes Schätzův Les (Schätzenwald) a Vchynice-Tetov (Chinitz-Tettau) do Modravy (Mader), kde jsme podle plánu zůstali na nocleh. Tyto úseky cesty byly velice náročné, poněvadž končina leží na stále stoupající náhorní rovině porostlé lesem a nabízející zraku málo obměny, krátce řečeno působící jen rostoucí únavu. Byli jsme v hostinci turistického domu dobře obslouženi. Po hlubokém zdravém spánku jsme si třináctého a tím i posledního dne připnuli svá prkýnka a sjeli jsme přes otavsko-vltavské rozvodí (v originále "über die Wasserscheide Wottawa-Moldau" - pozn. překl.) do Kvildy (Außergefild) a podél mladé Vltavy do Františkova (Franzensthal) a dále do Ferchenhaid (dnes Borová Lada), kde jsme navštívili mého bratra Franze. Působil tu jako mladší hajný (v originále "Jungheger" - pozn. překl.). Někdy kolem poledne se bratr vrátil z lesa a šli jsme spolu na oběd do hostince "Zur Helmina" (tj. "U Helminy", přičemž Helmina je důvěrnější domáckou podobou německého křestního jména Wilhelmine, podobně jako je jí tvar "Mína" /tady jde ovšem o odvozeninu nejen od jména Vilemína, nýbrž i od jména Hermina/ - pozn. překl.). Můj bratranec a můj bratr byli na měšťance ve Volarech spolužáky a netajili se teď radostí ze shledání. Za živého hovoru utíkal čas opravdu rychle. Nádraží v Lipce bylo odtud vzdáleno tak dvě hodiny chůze a vlak do Volar odjížděl kolem šesté hodiny večerní, takže jsme museli nejpozději kolem třetí vyrazit na cestu. Vlak jsme stihli opravdu bez potíží a po půldruhé hodině jízdy jsme byli ve Volarech. Teď bylo načase se rozloučit. Můj bratranec měl přípoj do Českého Krumlova a přede mnou bylo ještě půldruhé hodiny běhu na lyžích do Chlumu. Během toho dne došlo ohledně počasí k úplnému převratu. Už na cestě z Ferchenhaid k nádraží v Lipce začalo sněžit a já musel předtím, než jsem vyrazil z Volar do Chlumu, lyže navoskovat na čerstvý nový sníh. Teprve po deváté večer jsem se objevil v hájovně a oba mí rodiče byli už uloženi ke spaní. Maminka mi hned přinesla mléko a chleba a vyprávěla přitom o příšerných novinách. Během těch dvou neděl, co jsme byli na túře, vymřely v Chlumu a v Šenavě hned celé rodiny na španělskou chřipku. Poněvadž hájovna stála na samotě daleko od obou vsí, zůstali rodiče zákeřné choroby ušetřeni. Zůstal jsem raději nějaký čas doma, abych sem odněkud virus ještě nepřinesl. Lesní vzduch a lyžařské túry byly nakonec těmi nejlepšími protilátkami. Po nějaké době ztratila epidemie na síle a dalo se znovu vyjít mezi lidi. Na celém zdejším okolí spočívala ovšem truchlivá nálada. Masopustní zábavy byly úplně odřeknuty. Ta chřipková vlna si vyžádala jen v šenavské farnosti několik set obětí mezi lidmi všech věkových skupin. Poté, co byla pryč, rozneslo se, že na ni zemřelo po celé Šumavě a ve všech evropských zemích vůbec mnoho tisíc lidí. V našem příbuzenstvu nebyl díky Bohu hlášen nijaký případ úmrtí.
Poté, co jsem se ubytoval u rodičů v Chlumu, musel jsem se jít hlásit k registraci na obecní úřad. Představený obce se na mě se šelmovským úsměvem obrátil v tom nejčistším dialektu: "No, do bist du da Pauli-Korl-Korei-Ottl." (tj. "No ty seš přeci ten Pauli-Korl-Korei-Ottl." - pozn. překl.) Nerozuměl jsem ovšem v té větě ani slovu a díval jsem se na starostu celý zmaten. Starosta mě vyvedl z nesnáze a rozebral moje jméno "po chalupě" pěkně po jednotlivých částech: tvůj praděd byl ten "Pauli", tvůj dědeček, jeho syn, byl "Korl", tvůj otec zase jeho syn "Korei" a tys "Ottl", syn Koreiův (česky by se řeklo "Otík, syn Karlíkův", přičemž "Karlík", tj. Karl mladší, byl synem "Korla", t. Karla staršího - pozn. překl.). Doma jsem ovšem o svém setkání se starostou vyprávěl svým rodičům, kteří se tomu oba smáli a správnost výkladu jen potvrdili. Tatínek k tomu hned přidal jméno mé maminky "po chalupě", a sice: "Wenzn-Frounzn-Lina". Můj praděd z matčiny strany byl ten "Wenzl" (tj. "Václav" - pozn. překl.), můj dědeček a maminčin otec byl ten "Franz", vlastně "Wenzn Frounz" (tj. "Václavův František" . pozn. překl.), nu a maminka byla jeho dcerou, tou "Wenzn-Frounzn-Lina" (tj. "Karolina Václavova Františka" - pozn. překl.). Dívčí příjmení maminčino znělo Breitová.
Příjmení Šumavanů byla tak vlastně dvojí. Děti se dovídaly příjmení sousedů a spolužáků teprve ve škole. Jméno "po chalupě" a jméno křestní byla jména nejdůležitější. Stávalo se ve vsích, že se nějaký cizinec ptal po nějaké rodině u zdejších obyvatel udáním příjmení a neznal její jméno "po chalupě". Tázaní musili dlouho přemýšlet, poněvadž oni naopak znali jen to častěji ve vsi užívané složené příjmení "usedlostní", vyjadřující všechny příbuzenské vazby dotyčného. Teprve pak se dalo zjistit, k jakému "úřednímu" příjmení patří. Kromě toho uvádělo vesničany do naprostého zmatení, když se jich cizí člověk ptal spisovným jazykem, a často se stávalo, že se lidé v rozpacích odvrátili, aniž by podali jakoukoli odpověď. Měl jsem často příležitost takovou situaci zažít. Poněvadž jsem nářečí sám dobře ovládal, vycházel jsem s místními bez problémů a k porozumění vždycky došlo, aniž bych mohl zaznamenat nějakou nechuť.
Na samotách se mohlo stát i to, že lidé, ať už šlo o děti či dospělé, se prostě schovali, když se k jejich stavení blížil někdo cizí. Pokud se ovšem podařilo někomu získat jejich důvěru, pak v nich měl napříště dobré přátele, na které se mohl opravdu spolehnout. Učitelům dalo velikou námahu vštípit dětem, které rozuměly jen ryzímu dialektu, spisovné vyjadřování a zažívali přitom docela humorné příhody. Mám ještě v dobré paměti, jak se tatínek s maminkou vrátili z cesty na svatbu svého nejstaršího syna Karla, tedy mého staršího bratra a vyprávěli o tom, co zažili (ta svatba se konala 28. ledna roku 1909). Můj bratr Karl bydlil v Německém Jablonném (v originále "Deutsch-Gabel", dnes Jablonné v Podještědí - pozn. překl.) na severu Čech a živil se jako holič. Moje maminka mluvila ryzím šumavským nářečím a rodiče nevěsty, tedy maminčiny snachy, hovořili zase toliko saským dialektem. Byla jediná možnost, jak situaci zachránit a umožnit vzájemnou komunikaci. Ženich, tedy můj bratr, se musel chopit role tlumočníka, aby se rodiče mohli vůbec spolu bavit u stolu. Co jen to bylo za groteskní sešlost: jen samí Němci a nedokázali se spolu dorozumět! Zažil jsem v roce 1924 v saském Zwickau, že jsem z dialektu tamních povozníků se dřevem v prvé chvíli vůbec nic nepochytil. Ti lidé sice rozuměli spisovné němčině, mluvit v ní však nedokázali.

P.S. Kopii tohoto úryvku ze vzpomínek svého děda, sepsaných počátkem osmdesátých let dvacátého století (v letech 1980-1982), mi věnoval přítel Raimund při setkání v Českých Budějovicích dne 12. února roku 2013.

Okař

Můj otec byl jako lesní hajný na hájovně Huťský Dvůr pověřen i dohledem na ty části revíru, které se prostíraly pod plavebním kanálem směrem k řece Vltavě (Moldau). Při svých kontrolních pochůzkách v těchto lesních částech našel i mrtvou srnu, visící na nastraženém pytláckém oku (v originále "eine Schnellschlinge", česky i "smyčka", podle toho i "pytlák okař" či "smyčkař", v originále "der Schlingenleger" - pozn. překl.). Aby mohl určit pachatele, číhal můj otec ve skrytu mnoho hodin na neznámého pytláka. Připravil si pro ten případ patronu se solí a kančími štětinami zalitými ve vosku. Po dlouhém čekání, které otec strávil u oběšené srny, se opravdu objevil okař a chtěl srnčí z nastražené smyčky vyprostit. Byla jasná měsíčná noc, svit luny však nedovoloval pytláka rozpoznat, a tak otci nezbývalo než si ho ocejchovat něčím na pamětnou. V momentě, když se strojil k vyproštění srny z oka, vpálil mu otec do zadní části střelu se solí a kančími štětinami, načež ten člověk zmizel mžikem v lese. Můj otec srnu vyprostil sám a poté, co jí vyvrhl vnitřnosti, odnesl ji do knížecí myslivny v Bližší Lhotě a dal svému nadlesnímu o celém případu podrobnou zprávu, aniž by ovšem mohl udat určitého pachatele. Po několika týdnech se otec dověděl od lékaře v Horní Plané (Oberplan), že byl u něho s těžkým poraněním sedací části mladý muž, syn bohatého mlynáře. Nejprve nechtěl postižený k žádnému lékaři jít, ale sůl a kančí štětiny vyvolaly zhnisání rány, z níž musela být každá ze štětin vyňata zvlášť. Zvěst o případu se roznesla po okolí a jednoho dne obdržel otec pozvání k okresnímu soudu do Horní Plané. Při výslechu se tam dověděl, že mlynář z Hengrimühle (mlýn byl součástí vsi Hory /Spitzenberg/ a v roce 1945 byli jeho vlastníky Rudolf a Johanna Herbstovi - pozn. překl.), otec poraněného pytláka, podal k soudu žalobu pro životu nebezpečné ublížení na těle. Bohatý mlynář pověřil vedením případu jednoho advokáta a obvodní soud opravdu odsoudil mého otce do vězení, poněvadž uznal užití střely se solí a štětinami vůči člověku za nepřípustné. Soudního jednání se účastnila i moje maminka. Jejím rezolutním postojem vůči soudnímu ortelu - přivedla mj. do soudcova domu v Horní Plané všech svých osm dětí - se stala situace kritickou a po vřavě v soudní síni soud konstatoval, že jednání je přerušeno a rozhodnutí soudu odročeno. Schwarzenberské lesní ředitelství v Horní Plané podalo proti rozsudku odvolání a žádalo, aby byl můj otec osvobozen. V hornoplánském okolí se vedly na téma případu veliké debaty, za nichž jedni stranili pytlákovi, ti druzí lesnímu perzonálu. Každopádně okař dostal za svůj čin věru bolestně na pamětnou. Můj otec si tou střelou se solí a kančími štětinami rozhodně v okolí přátele nenadělal. Čas ale jak známo zhojí všechny rány. Také tento případ došel po několika měsících téměř úplného zapomenutí a jen rodina postiženého hrozila i pro budoucnost mému otci odplatou. Otcovým přeložením do Scheureku (dnes Žďárek - pozn. překl.) u Knížecích Plání (Fürstenhut) v roce 1901 mohly ustat i jeho obavy před splněním jejich hrozeb. Tak je možno tu věrně podle pravdy vyprávěnou kapitolu i uzavřít.

Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 385-386

Pár pytláckých historek ze Šumavy ještě navíc

Co jednou zažil můj bratr Adolf Paleczek (1886-1958) na plekenštejnském revíru
Po prohrané první světové válce se můj bratr Adolf vrátil nazpátek z italské fronty a převzal hájovnu Želnava (Salnau) na revíru Plekenštejn (v originále "Revier Plöckenstein" podle hory značené dnes na mapách českým jménem Plechý - pozn. překl.), vymezenou až ke Stifterovu památníku s Plešným jezerem pod Jezerní stěnou. Pro navrátilce z války nebyla jinak žádná práce, poněvadž v popřevratové době bylo hospodářství zcela ochromeno. V těch truchlivých poválečných časech, kdy v životě obyvatel vymizel všechen řád, panoval nelítostný boj o přežití. Šmelina, zlodějna a pytláctví byly doslova na denním pořádku a porušení zákona bylo opravdu mnoho. Tenkrát můj bratr při jedné obchůzce plavebního kanálu zažil něco velice ošklivého.
Bylo to v červenci 1919 v období srnčí říje (v originále "zur Blattzeit am Rehbock" - pozn. překl.). Můj bratr uslyšel z podrostu pískání říjné srny (v originále "Brunftruf einer Rehgeiß" - pozn. překl.), které ovšem znělo velice nepřirozeně a budilo podezření, že jde o umělý zvuk, vyluzovaný nějakým člověkem. Jako několikaletému frontovému vojákovi mu teď přišla vhod zkušenost plížení se směrem k nepříteli. V revíru už došlo k častějším přestřelkám, vyvolaným pytláky, a tady se nabízela příležitost zjistit, kdo je tím nezvaným hostem, který tu spíše bez povolení nebo snad i s ním zkouší své lovecké štěstí.
Místa, odkud zazníval ten nepřirozený zvuk, bylo neslyšným plížením brzy dosaženo. Když bratr zjistil, že jde o pytláka, zavelel rezolutně "Hände hoch!" (tj. "Ruce vzhůru!" - pozn. překl.) a stanul se zbraní dobře kryt připraven k zásahu. Muž byl překvapen do té míry, že hledal spásu v útěku, na který bylo už ovšem pozdě. Bratr ho několika skoky dohonil a srazil k zemi. Nastal krátký zápas, při němž se cizí muž nakonec vzdal dalšího odporu. Pytlákovu zbraň vzal bratr na rameno a s vlastní puškou připravenou k výstřelu komandoval cestou podél plavebního kanálu směrem k myslivně v Nové Peci (Neuofen).
Na té cestě, dlouhé několik kilometrů, se pytlák pokusil mému bratru vymanit. Využil krátké chvíle jeho nepozornosti, kdy se bratr ohlédl a pytlák na něho zaútočil zezadu dlouhým nožem. Poněvadž můj bratr nesl obě pušky a neměl ruce volné, musel zbraně odložit, aby se ubránil překvapivému napadení. muž měl nůž ukrytý ve vysoké botě a chtěl si jím zjednat únik. Vyhnutí se jednomu zásahu nožem přivodilo bratru malé poranění na hlavě a rozezlilo do té míry, že několika chvaty učinil muže neschopným boje. Přestávky bratr využil k tomu, aby si ovázal hlavu kapesníkem a poté, co byl pytlák znovu schopen chůze, dovedl ho bratr do myslivny, kde byl s četníky sepsán protokol a pytlák převezen do Horní Plané, kde na něho čekalo vězení okresního soudu.
Během soudního jednání byl tento muž za pytláctví a ublížení na zdraví lesnického úředníka odsouzen k několikaměsíčnímu vězení. Měl několik malých dětí a příbuzní byli rozeseti po všech osadách okolí. Pro ten dlouhý trest vězení a ztrátu cti zorganizovalo celé příbuzenstvo odsouzeného proti bratrovi několik nepříjemných útoků a obvinění, takže požádal lesní ředitelství v Horní Plané o přeložení na nějaké jiné hájemství (v originále "auf eine andere Hegerei" - pozn. překl.). Poté, co se oženil, byl přeložen na Růžový Vrch (Rosenhügel) v revíru Svatý Tomáš (Sankt Thoma). Tam měl pokoj a klid před záštiplným příbuzenstvem od Nové Pece.

P.S. Raimund Paleczek k textu poznamenává, že dne 24. dubna roku 1919 obdržel Adolf Paleczek za "dopadení pytláka" (v originále poznámky "für das Ergreifen eines Wildschützen") za odměnu 300 korun (viz SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Ústřední správa statků, M-13, osobní evidence, kmenový list Paleczek Adolf). příběh se tedy musel odehrát v dubnu a nikoli v červenci roku 1919.

Hlídky proti pytlákům a ohni na Dlouhém hřbetu v revíru Černý les (Schwarzwald)
O nedělích a svátcích bývaly ve všech částech revíru organizovány hlídky proti pytlákům a ohni (v originále "die Wild- und Brandwachen" - pozn. překl.). Jedné neděle jsem byl přidělen na hlídání i já. Hájemství Langenberg-Pendlberg (na rozdíl od označení "Dlouhý hřbet" pro "Langenberg/1090 m" nemá vrch "Pendlberg (či také Pendelberg/893 m/)" českou obdobu - pozn. překl.) měl pod kontrolou hajný Josef Sellner (žil v letech 1863-1951, v letech 1918-1930 mu byla svěřena hájovna Pendlberg u Šenavy /Schönau/, dnes Pěkná) a hájemství Uhlíkov (Uhligsthal) můj strýc Franz Paleczek (1875-1926). Bylo dohodnuto, že se setkáme v určenou hodinu na jedné známé křižovatce cest na hranici revíru Arnoštov (Ernstbrunn). Tímto vzájemným setkáním a rozhovorem měla být kontrolní obchůzka ukončena a nastoupena cesta nazpět k domovu. Příhodu, kterou následně vylíčím, znám ze strýcova vyprávění, jak jsem je vyslechl několik dnů poté.
Na zpáteční cestě do Uhlíkova narazil strýc ¨na jedné úzké lesní cestě zcela nečekaně na pytláka, který se ji snažil přeplazit. Strýc popadl pušku a žádal pytláka, aby se zvedl a zůstal stát. Ten však, černě pomalován ve tváři, (v originále "auf eine andere Hegerei" - pozn. překl.), reagoval skokem stranou a výstřelem směrem na strýce. Poněvadž ten už měl zbraň pohotově a nacházel se v nejvyšším ohrožení, vystřelil na svou obranu a ustoupil do skrytu. Výstřel pytlákův strýci určený naštěstí minul cíl. Po tomto duelu slyšel strýc jen lomoz v houští a potom nezvyklé ticho. Strýc se domníval, že zasažený pytlák nebyl sám a nehodlal se vystavit dalšímu ohrožení. Bylo jen jediné východisko, a to vzdálit se z místa plného hrůzy a uniknout tak nebezpečné situaci.
Několik dnů nato našel strýc na dveřích uhlíkovské hájovny přilepen lístek, jehož sdělení jím bezpochyby otřáslo. Psal je zřejmě samotný pytlák ohořelou zápalkou a vlastní krví jako odkaz umírajícího. Znělo: "Du Mörder eines Vaters von 5 Kinder" (tj. "Ty vrahu otce 5 dětí" - pozn. překl.) a pod tím stálo napsáno strýcovo jméno. Lístek na dveře hájovny připevnila ovšem pytlákova vdova. Strýc se oklikou dověděl, že pytlák po jeho výstřelu skonal ještě v lese a byl svými přáteli, pytláky v témže revíru, nalazen a odnesen do Arnoštova. Na pohřbu v Křišťanově (Christianberg) byla nad čestvým hrobem příbuzenstvem i pytláky, přítomnými jako nebožtíkovi přátelé, složena veřejně přísaha pomsty. Můj strýc obdržel zcela odporné výhružné dopisy a vdova po zahynulém pytlákovi zažádala soud o náklady na obživu pozůstalých dětí. Poněvadž nůj strýc přesvědčil soud, že vystřelil jen v nezbytné obraně, byl osvobozen a proces s ním zastaven. Během následující doby byl strýc opakovaně obtěžován výhrůžkami takového druhu, že mu bylo obávat se toho nejhoršího.
Někdy v té době zemřela teta, takže strýc obýval hájovnu sám. ty okolnosti strýce přiměly požádat hornoplánské ředitelství o své přeložení. Po krátkém čase opustil strýc Uhlíkov a tím došla nepříjemná historie svého konce.

P.S. Raimund Paleczek dodává: Ten příběh se skutečně udál, ale nikoli v roce 1922, jak píše děd Otto ve svých vzpomínkách, z nichž jsou obě pytlácké historky vyňaty, nýbrž už čtyři roky předtím, tedy v srpnu roku 1918. Ze zprávy lesní inspekce v Hluboké nad Vltavou (Frauenberg) hornoplánskému lesnímu ředitelství z 10. března 1919 vysvítá, že Franz Paleczek ze starosti především lesního ředitelství o jeho ochranu před pomstychtivým příbuzenstvem mrtvého pytláka byl z osobní iniciativy lesního ředitele Johanna von Scheure (*26. dubna 1854 v Třeboni /Wittingau/ - †2. prosince 1925 v Horní Plané, syn schwarzenberského třeboňského lesmistra téhož jména, v letech 1905-1919 první lesmistr, resp. od roku 1918 lesní ředitel nově zřízeného lesního ředitelství v Horní Plané; jeho hrob existuje i dnes na hornoplánském hřbitově) dnem 15. prosince 1918 přeložen na revír Neubrunn-Grünbergerhof (jméno mu daly dnes zaniklé osady Nová Studnice a Zelená Hora). Poněvadž měl však Franz Paleczek velice nemocnou ženu (ve zprávě je řeč "von einemhartnäckige Frauenleiden" /tj. "o vleklé ženské chorobě"/, na níž zemřela v 55 letech věku tři roky nato), která potřebovala častou lékařskou pomoc a nová hájovna byla vzdálena 24 kilometrů od nejbližšího nádraží, až do března 1919 k přesunu nedošlo. Franz Paleczek nakonec lesní ředitelství požádal o ponechání v Uhlíkově. K aféře se zastřeleným pytlákem se v této své žádosti z 18. února 1919 (viz Ústřední kancelář Krumlov 12F6) vyslovuje takto: "... auch hat der unterthänigst Gefertigte durchaus keine Furcht wegen einer Verfolgung oder Rache, denn es kann ihm Niemand den Beweis erbringen, dass er an den Thatsachen mit betheiligt war, es heißt hier vielmehr allgemein jetzt, dass dies von den eigenen Kollegen des Wilderers unvorsichtigerweise selbst geschehen sein dürfte." (tj. "... také nemá nejponíženěji podepsaný nijakou obavu z pronásledování či pomsty, neboť mu nikdo nemůže dokázat, že se na těch skutečnostech podílel, ba daleko víc se zde obecněw říká, že se to mělo stát z neopatrnosti od vlastních pytlákových kolegů" - pozn. překl.) Jak událost skutečně proběhla, nebude asi nikdy vyjasněno. Knížecí rezolucí ze dne 16. března 1919 bylo od přeložení ustoupeno a Franz Paleczek zůstal v Uhlíkově. Teprve půl roku po smrti své ženy (zemřela 3. ledna roku 1922) opustil své místo uhlíkovského hajného k 1. květnu 1923 a nastoupil jako hajný k lesní správě Svatý Tomáš na hájovnu Bärenkar (na staré mapě nacházíme vrch jménem Bärenkorb Berg", na dnešní pak týž s českým označením Medvědí vrch / 1017m).

Ze vzpomínek na dávno zašlou dobu po roce 1918

Po prohrané první světové válce se roku 1918 a v letech následujících naši otcové a bratři navraceli do šumavských vsí v pevné naději, že budou teď konečně moci se svými rodinami a sousedy pokračovat v pokojné poctivé práci. Tou dobou však už byli Češi, někdejší jejich soudruzi ve zbrani, jimž zrada a dezerce umožnila dřívější návrat domů (ti z ruských legií se ovšem naopak vraceli po cestě přes Sibiř až v roce 1920 a někteří "rakouští" zajatci z Ruska, kteří na rozdíl od nich zůstali císaři věrni, pak ještě později: viz o tom knihu Dr. Gustava Jungbauera, zastoupeného samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, vydanou v Českých Budějovicích roku 1921 pod názvem "Kriegsgefangen" - pozn. překl.), už u nás na Šumavě jako okupanti, zejména pak podél zemské hranice s Bavorskem a s Rakouskem. Také v glöckelberském "obecním domě" byla nakvartýrována taková česká vojenská posádka. Německy hovořící vojáci se teď navraceli z front a zajetí domů nazpět a setkávali se tu s terorem, který okupační moc páchala na starousedlém obyvatelstvu. Pro navrátilce navíc nebyla žádná práce, neboť hospodářství v době převratu bylo zcela ochromeno. V této truchlivé poválečné době, kdy zanikl všechen řád v životě místních obyvatel, rozpoutal se nelítostný zápas o přežití. Černý obchod, zlodějství a pytláctví byly na denním pořádku a stále rostly počet protizákonných činů, překračující i ty ze zákony, které převzal nový stát ze staré monarchie. Trvalo ještě mnoho let, než se všechno vrátilo alespoň napůl do správných kolejí, neboť loupež, vražda a jiné delikty platí všude v civilizovaných státech za zločin a jsou v každém státě postihovány a trestány soudně. Mnoho problémů hospodářské a lidské povahy bylo tehdy řešit i jednomu hajnému, který tu stál sám za svými rozhodnutími, aniž by si vyžádal od nadřízených bližší pokyny či příkazy.

Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 389-390

Děd Raimunda Paleczeka, zastoupeného i s historií svého otce a jeho rodu samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, se narodil 10. září roku 1904 v Lenoře (Eleonorenhain) a po vychození školy se vyučil fotografem u Josefa Seidela v Českém Krumlově (podle přesné datace jeho vnuka Raimunda od 1. září 1919 do 8. července 1922). Až pak začal jako praktikant v polesí Schwarzwald u nadlesního Rudolfa Schiffnera (ten působil v polesí "Černý les" letech 1907-1924 a poté se po 35 letech peoze dožil sta let). Následující dva roky působil jako manipulant se dřevem u Agrární banky, mezitím v krátkých obdobích 1922-1923 a 1925-1926 i jako výpomocný hajný. Od roku 1926 byl úředníkem papírenské firmy Spiro & synové v Pečkovském mlýně (Pötschmühle) při Větřní (Wettern) u Českého Krumlova (tehdy Böhmisch Krumau, za druhé světové války Krummau an der Moldau), a to až do roku 1945. Ze sběrného tábora v Českých Budějovicích uprchl do Rakouska a odtud v roce 1946 do Hesenska, které tehdy už zásluhou americké vojenské správy mělo z budoucích spolkových zemí jako první svou vlastní demokratickou ústavu. Jeho adresou až do smrti, k níž ovšem došlo dne 19. ledna 1986 v nemocnici města Offenbach, byla dnešní městská část na jihovýchod od Offenbachu ležícího hesenského Rodgau, do roku 1977 samostatná obec Weiskirchen. Lesnický rod, nesoucí příjmení Paleczek či také Paleček stál alespoň v oblasti hory Smrčina od roku 1888 v nepřetržité posloupnosti ve službách knížat schwarzenberských. Měl ovšem i jinde a na vyšších postech nežli jako "pouzí" hajní výrazný podíl na kultivovaném řádu schwarzenberské lesnické práce na jižní Šumavě. Otto Paleczek starší uchránil jejich jména před zapomněním svými rodovými záznamy a osobními vzpomínkami, které se svázány do brožury staly součástí sbírek Šumavského muzea v Pasově. Stal se tak příkladem mnoha jiným.

- - - - -
* Lenora / Český Krumlov / polesí Černý les / Uhlíkov / Huťský Dvůr / Zvonková / Pestřice / Bližší Lhota / Horní Planá / Ž'dárek / Větřní / České Budějovice / † Offenbach (HE) / † † Weiskirchen, Rodgau (HE)