HANNS PFEIFFER

Kloster Goldenkron

Aus den ewig grünen Bergen
Fließen in des Tales Einschnitt
Stetig fort der Moldau Wellen.
Frohe Jugendmut begleitet
Ihre rasche Fahrt zu Tale.
Lispelnd, spielend, hüpfend, jauchzend,
Von den schönen Heimat plauschend
Jagen sie dem Weltmeer zu.
Wo die Ufer sanft sich neigen,
Sieht die holde Neugier auf.
Wollen sie aus ihrer Tiefe
In die weite Landschaft blicken
Und den gold'nen Segen schauen,
Der in reicher, üpp'ger Fülle
Auf dem schönen Tale ruht?
Heimwärts ihren Blick wohl richten
Nach dem fernen Mutterlande,
Wo im ewigen Bestande
Stolz die hohe Tanne rauschet
Und in strenger Majestät
Kaum die würd'gen Wipfel neiget -
Fürstin sie des Böhmerwaldes?
(...)
Und wir sehen klar bewiesen,
Dass auf dieser alten Erde
Nur der Wechsel ewig ist. -
Einer hat sich nicht verändert
In der Zeiten wechselnd Rollen. -
Heut' noch locken blaue Höhen,
Weithin sichtbar in den Landen
Zu dem schönen Böhmerwald.
Heut, wie einstens, sieht gesiedelt
In dem Schatten seiner Wälder
Er ein braves, gutes Volk,
Nicht im Überflusse lebend,
Sondern von der harten Arbeit,
Da der strenge Boden ungern
Doch dem Fleiß'gen zur Genüge,
Jahr für Jahr die Notdurft abwirft;
Hält sein Völklein gut beisammen,
Das in altererbten Sitten
Sich wie vordem recht erhält.
Diesem schenkt er gern und freudig
Selbstlos von den vielen Reizen
Die er hat in reicher Schönheit.
Was für andre lange Wünsche,
Selten in Erfüllung gehend,
Ist für alle Böhmerwäldler
Gute, schöne Alltagskost.
Doch, wer zum Naturgenusse
Pilgerte in seine Berge,
Kann die Macht des Böhmerwalds
Nie und nimmermehr vergessen
Und verherrlicht seine Wunder!
Kranke Herzen rasch gesunden,
Auch den Nerven wird ihr Friede,
Und beseligt Geist und Körper
Wieder zu der neuen Arbeit.
Wer in seinen Waldestälern
Und den dichten Waldrevieren
Sich der stillen Schönheit freute
Die ihn voll und ganz erquickt,
Wird in jedem neuen Sommer
Zu dem holden Reiche streben
Und, gestärkt und hoch befriedigt,
Schweren Herzens wieder wandern
In den Lärm der dumpfen Städte
Und zur Pflicht des neuen Sorgens.

Klášter Zlatá Koruna a Šumava

Z hor, jež věčná zeleň zdobí,
zařezává do údolí
provždy Vltava své vlny.
Mladá svěžest provází ji
níž a níž v tom prudkém běhu.
Šumí, hravě hopká, výská,
z domova už švitořivá
žene se k dálnému moři.
Ku břehům, co k ní se sklání,
s milou zvídavostí vzhlíží -
chce snad z hlubin šíro spatřit
kraje do daleka kolem,
zlatozlaté požehnání,
hojnou, kypící tu plnost
údolí, všech jeho krás?
Či snad nazad obrací se -
za mateřskou rodnou zemí,
kde ve věkovitém hvozdu
slyší šum vysokých jedlí
ve vznešeném majestátu
vrcholků, co hrdě strmí -
Vltava, kněžna Šumavy?

Jasně nám je prokázáno,
že na této staré zemi
věčná je jen proměna.
Jedno se však nezměnilo
v bujném kolotání časů:
i dnes vábí modré hory,
viditelné v kraji zdáli,
ke všem krásám Šumavy.
Jako kdysi ve svém stínu
její lesy dosud mají
bodrý, dobrotivý lid,
který hojnost všeho nezná,
o to více tvrdou prací
dokáže vydobýt z půdy,
věru přející jen pilným,
to, co k životu je třeba.
Nárůdek ten pohromadě
drží pěkně, dávné mravy
rok co rok dál zachovává.
Kraj mu zato poskytuje
nezištně a rád svůj půvab,
všechnu hojnou krásu svou.
Co jiným je dálnou touhou,
zřídka došlou naplnění,
má každý ze Šumavanů
dobrou, krásnou denní mzdou.
Ten, kdo právě za přírodou
putuje do jejích výšin,
na sílu šumavské země
nikdy už nezapomene,
slavit bude její divy!
Choré srdce rychle zhojí,
mír dá nervům přetaženým,
oblaží ducha i tělo,
dá sílu do nové práce.
Ten, kdo v jejích lesních svazích,
hustých nekonečných hvozdech,
tiché kráse zná se těšit,
osvěžující jej zcela,
každým novým létem jistě
spět bude v tu říši krásy,
aby vracel se z ní silen,
i když s těžkým srdcem asi,
do vřavy a dusna města
k starosti a povinnostem.

Z úvodu kapitoly "Kloster Goldenkron" stejnojmenné veršované knihy s podtitulem "Eine Erzählung aus der Hussitenzeit" a pak i z úplného závěru celého titulu ("Ausklang", tj. "Dozvuk") jsou tu v originále i českém překladu citovány právě pasáže, které prozrazují hluboký vztah autora i jeho tématu k Šumavě. Až na jaře roku 2022 se podařilo díky vyhledavači ANNO-Suche Rakouské národní knihovny zjistit ze zprávy o setkání abiturientů gymnázia ve Slezském Těšíně po 50 letech (maturitní ročník 1876) roku 1926, že se ho účastnil i vrchní magistrátní rada ve výslužbě Hans Pfeiffer, o němž je přímo dovozeno, že jde o autora eposu z husitských dob pod názvem "Kloster Goldenkron". Víme, že samo vydání jeho příběhu, vedoucího čtenáře do pohnuté minulosti Zlaté Koruny, odtud i do středověkého Krumlova, na hrad Dívčí Kámen (v originále "Maidestein) a k Plešném jezeru (hrad Witgenstein, zdálky svým jménem v jedné z kapitol připomínající Vítkův Kámen /Witinghausen/, opravdu existoval v dnešní německé spolkové zemi Porýní-Vestfálsko), v roce 1904 ve Vídni (Wien) skvěle vypravilo nakladatelství Martin Gerlach & Co. ilustracemi Karla Scharingera, vysoce dnes ceněného secesního kreslíře a malíře zejména zvířecích motivů, který z knihy učinil malý klenot. Některé kapitoly přitom mají zpěvný rým a úplně nakonec čeká překvapení v podobě vysvětlivek historických souvislostí s odkazem na vědecké prameny! Nemohu si odpustit poznámku: slavný Sperlův humoristický román "Feuerzangenbowle", opakovaně zfilmovaný 1934, 1944 a 1970 a v něčem snad i připomínající oblíbené české "školní" veselohry, má za hrdinu spisovatele Dr. Johannese Pfeiffera, jako primána zvaného kdysi "Hanns Pfeiffer". Ten Pfeiffer "se třemi f" nás provázel v hledání, aby nám snad z dějin nebylo jen zcela smutno. V kaplické křestní matrice se dovídáme o tamním narození Johanna Pfeifera, syna řezníka Josefa Pfeifera z Kaplice a Franzisky, rozené Kamarýtové z Velešína 11. prosince 1854. Pozdější záznam děkana Franze Schütznera oznamuje změnu příjmení z Pfeifer na Pfeiffer. Podle záznamu vídeňské univerzity tu v zimním semestru 1881/2 dokončil studia práv a dlouhá léte pak pracoval na vídeňském magistrátu. Přestože zpráva v tisku o Pfeifferově pohřbu v prosinci 1929 uvádí, že s rodinou žil ve vile na území kdysi samostatné obce Mauer, dnes součásti vídeňského 23. okresu Liesing (prý je to tam o "Heurigen" pravá rakouská vinná idyla, to jenom, že vinice se kdysi vyskytovaly i na slunných zlatokorunských stráních při řece Vltavě), podle vídeňského adresáře žil před svým skonem ve čtvrtém obvodě v ulici Pressgasse čp. 13. Zemřel tu 5. prosince 1929 a byl pochován na hřbitově Hietzing.

- - - - -
* Kaplice / Zlatá Koruna / Český Krumlov / Dívčí Kámen / Plešné jezero / † † † Vídeň (A)