HEINZ POLLAK
Bod touhy má ve svém životě každý z nás lidí, upíná se k němu a musí jej i dosáhnout, chce-li nabýt vnitřního klidu - Adalbert Stifter
Úvahy, které by rády přispěly k tomu, aby vzbudily zájem mladých lidí o šumavský domov jejich rodičů a prarodičů a také citovější vztah k němu
Ta Stifterova slova mne napadají pokaždé, když v sobě pocítím cosi jako naléhavou nezbytnost podívat se zase tam do "staré vlasti". Přitom já sám vlastně už nijaký rodilý Šumavan nejsem. Čím to je? Vyprávění mého otce, mnoha příbuzných a známých, rodem odtud z Českých Žlebů (Böhmisch Röhren) a okolí, od dětství nejen palčivě přitahovala můj zájem, nýbrž mě i formovala a vypěstovala ve mně takovou lásku k Šumavě, že i já ji považuji za svůj domov.
Na hraničním přechodu v Haidmühle vládne toho prvomájového dopoledne z bavorské i české strany rušný provoz. Obchody v českém minimarketu hned vedle hraničního odbavení jen kvetou. Pokouším se pokud možno rychle vyhnout se té vřavě a odbočuji s kolem vlevo k železniční stanici Nové Údolí, překročím koleje a zle postižený most přes Studenou Vltavu, načež se po udržované cestě dostávám k lesu. Od té chvíle si užívám už jen klidu a odevzdávám se úplně myšlenkám na to, co bylo kdysi.
Rozlomený kamenný žleb na vodu vedle cesty upomíná na někdejší sousedy těch z Haidmühle. Z kamenných zbytků rostou mladé stromky, jako by to byla jejich kolébka. Vůně lesa přemáhá. Z dálky slyším vlak, blížící se ze Stožce k Novému Údolí. Pak zase jen ticho a klid. Jen málo pěších turistů a cyklistů mě potkávalo, když jsem tlačil své kolo z údolí Vltavy vzhůru svahem dál k někdejší Krásné Hoře (Schönberg).
Sotva jsem opustil les, upadám opět do hlubokého zadumání: zbytky zdí, puklá chlévská koryta, zrezivělé hrnce a kusy rozpadlého zemědělského nářadí vyvolávají ve mně zmatený stesk. Kvetoucí ovocné stromy, byť často zlomeny a sraženy nečasem až k zemi, nejsou pouhými chomáči barev v prázdné krajině, ale dokážou vyvolat i tísnivou náladu, která mě plíživě opřádá. Cesta se nyní stává trochu obtížnější, o nějakém plahočení však nemůže být ani řeč. Člověk necítí únavu, když je něčím zasažen! Když mi voda z jedné velké louže pronikne do sandálů, rozpomenu se na čas, kdy jsem po teplém dešti cestou z májové pobožnosti skákával bosýma nohama do kaluží: "Beim Steininger Wenzel kauften wir daheim immer ein (tj. "U Steiningerů Wenzla jsme doma vždycky nakupovali" - pozn. překl.)," vyprávěl mi dědeček opakovaně. A často přitom vzpomněl jménem i souseda Otty Grafa. Před staveními obou řečených teď právě stojím. Jsou to poslední domy, které z někdejší Krásné Hory zbyly, nakolik si označení "dům" ještě vůbec zasluhují. Vyvolávají bezútěšný, ba přízračný dojem. Zdá se mi přesto, jako bych před sebou viděl pult někdejšího krámku, jako bych před ním slyšel živý hovor lidí při nakupování, jako bych pociťoval totéž co oni, když pátrají, co by si vybrali z nabídky jistě podstatně skromnější nabídky, než se kterou se potkáváme v obchodech dnes.
Všechen ten život, zdá se, někam daleko pryč odletěl ze zejících otvorů po dveřích a oknech, ze zřícených stěn a střech. Ze školních dob mi napadají verše z jedné básně Clemense Brentana:
|
Hör', es klagt die Flöte wieder,
und die kühlen Brunnen rauschen. Golden weh'n dir Töne nieder Stille, stille, lass uns lauschen!" |
(tj. Slyš znovu tu flétnu znící,
šum studny, jak v chladu vzdychá. Van tónů opadající zlatě v naslouchání ticha!") |
|
Moře zářivých blatouchů, které mi tu teď připadají jako květy na hrobech, obrůstá ruiny. Ještě zcela opanován těmito dojmy, vidím o kus dál před sebou stará boží muka. Dva mohutné stromy, samy už značného, možná stejného stáří jako ten přitesaný kámen, jako by ho z obou stran podpíraly a chránily. Kdo tu asi na něm kdysi odpočíval, kdo na tom stupni hledal kdysi své útočiště? Postava světce či světice v modře malovaném výklenku chybí. Jako protáhlá kulisa leží nalevo na obzoru sousední bavorská obec Bischofsreut. |
|
|
Da ist kein Gras, da ist kein Stein,
darin meine Liebe nicht wär, da ist kein Lüftlein noch Wässerlein, darin sie nicht zög' einher!" |
(tj. Není tu trávy, kamene,
kde má láska nestanula, vodička ani vzdoušek ne, kam by nevešla z minula!") |
|
V živé zábavě a gestikulaci prochází cestou kolem mladý český pár, líbá se, zdraví, okřídlen úsměvem putuje dál směrem ke Krásné Hoře. Niterná radost z jejich lásky a domova budiž těm dvěma mladým ze srdce přána! Jak správně pověděl velký šumavský básník Adalbert Stifter: |
|
|
Hass und Zank hegen oder erwidern
ist Schwäche - sie übersehen und mit Liebe zurückzahlen ist Stärke." |
(tj. Zášť a svár pěstovat či opětovat
je znamením slabosti - přehlížet je a splácet láskou je znamením síly.!) |
|
Slunce dosáhlo na obloze zenitu, když vstupuji do středu obce České Žleby. Tentokráte je to rakouský básník Georg Trakl, který mi přichází na mysl veršem (z básně Dětství jeho sbírky Šebestián ve snu - pozn. překl.): |
|
|
hofs am Hügel
Erinnerung an erzählte Legenden;... |
(tj. ... k slzám
dojímá vzhled rozpadlého hřbitova na kopci, vzpomínka na legendy, které jsem slyšel vyprávět;...") |
|
Stojím na hrobě mých prarodičů a v duchu si odříkávám slova, jejichž autorem je Hans Carossa: |
|
|
Das leise, schaurige Gebraus ist stumm,
das uns're Mühen trug auf heiliger Schwinge - ... doch während wir die Silberzweige brechen vom Fichtenwipfel zwischen Stein und Strauch, scheint uns der Himmel heimlich zuzusprechen." |
(tj. Ten tichý, hrůzný šum je němý už,
co nesl naše útrapy svatými křídly - ... však zatímco lámem stříbrné snítky vrcholků smrčin z křovin ve skalách, zdá se k nám nebe skrytě zahovořit." |
|
A když pak shlížím na několik stavení osady Stožec (Tusset), připomene se mi znovu Georg Trakl (verše básně Sommersneige /Něha léta/ z už citované sbírky Šebestián ve snu - pozn. překl.): |
|
|
"Stille der Dörfer; es tönen rings
Die verlassenen Wälder." |
(tj. "Ticho vsí; kolkolem znějí jen
ty opuštěné lesy.") |
|
Pro cestu domů volím "Kirchensteig" (tj. "kostelní stezku" - pozn. překl.) do Nového Údolí. Bockbergl, Kirchbergl, Mühlbachl, Tiefrunsen (ta německá pomístní jména dnes ovšem na české mapě nenajdeme - pozn. překl.) leží tam na ní. O spoustě hub a malin, co prý tu kdysi rostly, bájí můj strýc dodnes. Hluboce pohnut se znovu dostávám ke hraničnímu přechodu Nové Údolí/Haidmühle. |
|
|
... Aber nur eine Heimat weiß am End' unser Mund...
und die, Mutter, trag ich immer in mir. Und einmal wird es sein, dann lauf' ich auch hundert Stund' Bis ich wieder ihren guten Atem spür!" |
Nakonec na jazyku ona jediná
zem, matka zůstává i po letech. A jednou za ní šel bych, až přijde hodina nastokrát daleko, kde slyšet její dech!" |
|
Glaube und Heimat, 1998, č. 7, s. 25-26 |
|
|
Gewesen In Polletitz verhallen früh morgens die Rufe eines Kuckucks in der Einsamkeit. Von Sankt Maurenzen schicken die Glocken mittags ihr Läuten hinab ins weite Tal. In Neugebäu bewacht eine Eidechse in der Nachmittagssonne Mauerreste. In Hollschowitz spiegeln sich weiße Wolken im Fischteich des kleinen Dorfangers. In Lometz lässt ein kräftiger Abendwind die Bäume in ihre hölzernen Hände klatschen. In Zuderschlag schleicht im Mondenlicht eine Katze durch die Gräberreihen des Friedhofs -- und aus jedem Winkel tönt GEWESEN. |
Bylo V Boleticích se rozléhá časně zrána do samoty volání kukaččino. Od Mouřence hlaholí za poledne zvony z návrší dolů do šíra údolí řeky. V Novém Světě střeží ještěrka zbytky zdí v odpoledním slunci. V Holašovicích se zrcadlí bílá oblaka v hladině rybníka prostřed travnaté návsi. Na Lomci dává silný večerní vítr stromům rozeznít tleskot jejich dřevěných rukou. V Cudrovicích krade se ve svitu luny toulavá kočka řadami hrobů zdejšího krchova -- a z každého kouta slyšíš, že už BYLO. |
|
Schöner Bayerischer Wald, 2009, č. 1, s. 45 |
|
Cesta do Nových Hutí v říjnu 2005
Na hraničním přechodu ve Philippsreutu panuje této říjnové neděle čilý ruch. Jedno auto za druhým se řadí do dlouhé šňůry, stánky vietnamských trhovců kolem Strážného (Kuschwarda) jsou obklopeny hrozny zvědavých zájemců, tankovací hadice u benzinových čerpacích stanic jdou z ruky do ruky, při pokraji silnice čekají téměř po celé délce trasy od Hliniště (Leimsgrub) až do Vimperka (Winterberg) lehká děvčata na své zákazníky. Pokouším se uniknout tomu jarmarku marností uniknout pokud možno co nejrychleji, poněvadž to nemá opravdu nic společného s tím, co si spojuji s pojmem Šumavy (Böhmerwald).
Jako by rychle spadla opona po spektáklu na úvod, leží náhle přede mnou za hustým příkrovem mlhy město Vimperk. Ukazatel teploty v mém automobilu ukazuje venkovní teplotu vzduchu 4 stupně nad nulou. Mám se otočit a vzdát svůj záměr navštívit tu na Šumavě pár osamělých koutů a zachytit svým fotoaparátem nenapodobitelnou tvář zdejší podzimní krajiny? Rozhoduji se pokračovat v cestě, odkloním se na návrší za Vimperkem po odbočce doprava na Hrabice (Rabitz) tentokrát doleva ze směru dál na Kašperské Hory (Bergreichenstein) a mířím po lesní silničce výš až tam, kde leží někdejší Kaltenbach, dnes Nové Hutě.
Už dva roky jsem nebyl v tom místě, které jsem si zamiloval hned při svém prvém výletu sem po otevření hranic. Nebe mi bylo nakloněno: mlha jakoby čarovným proutkem rázem zmizela, přemožena podzimním slunkem, které se v plné nádheře položilo na pole a nivy té horské pláně. Odstavil jsem vůz na kraji cesty, vychutnával za krátké chůze polní pěšinou hřejivé teplo slunečních paprsků a vzdálené ohlasy hřmotu světa, pozoroval kozy pasoucí se na oploceném kusu louky. Jen chvílemi rozvířil lehký vítr svým nepokojným dechem koberec spadaného listí všude kolem.
V samotných Nových Hutích jsem zašel nejprve na hřbitov. Četl jsem na náhrobcích a křížích jména zemřelých, byl jsem v myšlenkách s nimi. Jakkoli jsem je neznal, jsou mi jako Šumavané osobně blízcí. Jako by tu byly na stráži u mrtvých, plížily se dvě kočky, kterých jsem si všiml už při vstupu na hřbitov, i dál při okraji hrobů, mezi nimiž jsem kráčel.
Poprvé jsem viděl toho dne otevřeny dveře zdejšího kostela. Zatímco jsem se rozhlížel svatyní, přišel do jejího prostoru zezadu za mnou farář Bruno Nowotny. Ptal se mě, odkud jsem přijel, načež mi vyprávěl, že se tu před 74 lety v části obce zvané Planie narodil, každoročně tu na faře něolik měsíců bydlí a po tu dobu i přebírá duchovní péči (v originále "auch die Seelsorge übernehme" - pozn. překl.). "Za deset minut začíná bohoslužba. Jak vidíte, před kostelem je prázdno. Budu sloužit mši trochu v češtině a trochu v němčině. Pravděpodobně přijde zas jen ten jeden muž, který tu pokaždé z celé vsi sám navštěvuje služby Boží," říká mi. A zatímco se vydává směrem k sakristii, dodává jakoby pro sebe: "Jsem tu jako pastýř beze stáda." A tiše tu větu opakuje.
Na zpáteční cestě přes Nový Svět (Neugebäu), Borová Lada (Ferchenhaid) a Horní Vltavici (Obermoldau) se přede mnou prostírá Šumava v těch nejkrásnějších barvách podzimu, les zrovna jako by ve slunci ohnivě plál.
Zatímco teď sedím večer u svého psacího stolu a v duchu si promítám znovu průběh svého šumavského putování, přicházejí mi na mysl verše básnířky Emerenz Meierové, narozené v roce 1874 ve vsi Schiefweg blízko Waldkirchenu. Ve druhé sloce své básně "Im toten Herbst" (V mrtvé jeseni) píše:
|
"Die Wälder waren gelb und rot,
und über Berg und Au hat sich a schwerer Nebel glegt wie Tücher um an Trauh." |
"Les tonul v nachu a zlatě,
však těžká mlha zlá kraj v rubášovém šatě co rakev zalehla." |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 12, s. 19-20 |
|
Co mi táhlo hlavou nad otcovým hrobem
Jsi mrtvý už přes patnáct let. Mnohé se od té doby událo. Pád železné opony by asi patřil k věcem, které by i na Tebe zapůsobily nejvíc. Naplňuje mě vděčností, že můžu teď vyhledat všechna ta místa na Šumavě, o kterých jsi mi tolikrát vyprávěl.
Včera jsem byl zase jednou v Českých Žlebech (Böhmisch Röhren). Jako vždycky, když se vydám na kole z bavorské strany tam do Čech, míří i mé myšlenky - jak by tomu také mohlo být jinak - i tentokrát k Tobě.
U Marchhäuser jsem nejprve zastavil na mostku přes Harlandbach a vzpomněl jsem si, jak často jsme spolu před tím hraničním potokem (česky se mu dnes říká Mechový potok - pozn. překl.) postávali. Na sám mostek nebo dokonce dál přes něj do Českých Žlebů jsme samozřejmě nesměli. Byl jsi při těch našich výletech k mokré hranici vždycky nápadně zamlklý a viditelně jsi zápasil při pohledu na pustnoucí luka tam dál před Tebou se snahou pochopit alespoň v duchu to všechno, co se stalo. Jak jen Ti byl přece ten domov drahý!
Plno vzpomínek mi prošlo myslí, než jsem došel ke Kamenné Hlavě (Steinköpfl, také Steinköpflhäuser), kde stával Tvůj rodný dům. Od Bischofsreuthu, jak jsi o tom po válce napsal ve vylíčení svých životních osudů pro Donau-Zeitung, jsi mohl spatřit i záři plamenů, které ten dům pohltily. V kopřivách je dodnes dobře patrný jeho půdorys. Koryto domovní studny je vyschlé, neslyšet ani zašumění vody. Hned po otevření hranic se tu zaryly do vysokých křovin široké buldočí stopy. Dva kamenné žleby stačili Češi ještě rychle odtáhnout z vaší někdejší stáje a odvézt pryč odtud. Třetí žleb se jim při té loupežné výpravě zlomil vejpůl a obě ty jeho části tam leží ještě teď. Na jedné z nich se včera vyhřívalo pár ještěrek v odpoledním slunci. Velký balvan vedle vašeho stavení, který Tobě a Tvým sourozencům často sloužíval, alespoň podle Tvého vypravování, jako přírodní skluzavka, je po letech pokryt vysokým mechovým polštářem.
Na úzké silničce od Kamenné Hlavy dál do Českých Žlebů zastavuji v místě, odkud se nabízí nejkrásnější výhled ke Stožci (Tusset). Vítr až sem donáší pískání vlaku a mně přicházejí na mysl Tvá slova, která mne měla utěšit, když jsi mě doprovázel coby budoucího studenta do Pasova, toho města tří řek, a já si pořád znovu stěžoval, jak se mi bude asi stýskat po domově: "To mi ani neříkej. Jak jen mi bývalo těžko, když jsem čekal se svým zavazadlem ve Stožci na vlak, který mne měl odvézt na studia do Prachatic." Cítil jsem při tenkrát v Pasově při loučení, že na Tebe doléhá smutek stejně jako na mě.
Včera jsem odpočíval ve Tvé někdejší domovské obci také nějakou chvíli při "žlebech" či také korytech, které jí vlastně daly jméno (to německé "Röhren" v místním jméně Böhmisch Röhren vedlo i k dřívějšímu českému označení České Trouby - pozn. překl.) a ze kterých prýští tenký vodní pramínek níž do kamenné zdrže. Pamatuji se docela přesně, jak jsi mi objasňoval původ toho jména a jak mě zajímalo Tvoje vyprávění o dávných časech, kdy ještě kvetl obchod na Zlaté stezce, při níž právě tady soumaři napájeli své koně.
Pohled na někdejší školu kus opodál by Tě asi nijak nepotěšil. Vnější omítka z ní opadá v celých plátech, okenní skla jsou místy vytlučena. Hasičská zbrojnice u hřbitova, kterou jsem si ještě před pár lety vyfotografoval, už také nestojí. Na hřbitově jsem se zdržel krátce. Některé z náhrobků byly pozůstalými zřízeny znovu, mnohé hroby se však nacházejí i nadále v žalostném stavu. Na prostém náhrobku, který připomíná jméno Tvé babičky, utrhl někdo porcelánový obrázek, uchovávající její podobu. Písmo už je také skoro smazáno a až na příjmení téměř nejde přečíst. Co zůstalo z "Kajtanovy" kovárny? I ta byla před několika týdny stržena. Na jejím místě vznikla nová budova šumavského Národního parku. To, že roku 1966 vyhodili do povětří kostel svaté Anny, se Ti doneslo ještě za Tvého života. Letos 16. srpna byl na místě, kde ho tenkrát srovnali se zemí, vysvěcen pamětní kříž. Trochu nedostatečná náhrada za tu kdysi tak působivou farní svatyni!
Na cestě domů nazpět jsem z Kamenné Hlavy obrátil ještě jednou pohled k Třístoličníku. Cos mi to tam nahoře na Hochsteinu s prstem mířícím právě sem dolů, často říkával? "Tam na druhé straně hranice na Šumavě, kde už zůstalo jen sotva pár stavení, jsem býval doma. Dneska je tam vojenské pásmo. Nikdo tam nesmí."
Včera jsem byl v těch místech, kde ses narodil, znova. Tobě už nebylo dáno se alespoň jednou za svého života vrátit zpátky sem do končin vlastního dětství.
Činím tak za Tebe a nesu Tvou lásku k Šumavě dál, v pevném přesvědčení, že bys to tak chtěl.
Glaube und Heimat, 2004, č. 11, s. 7-8
|
...und schaue zurück Hier und da ist an den Bäumen noch ein buntes Blatt zu sehn, und ich bleibe vor den Bäumen oftmals in Gedanken stehn. Schaue nach dem einen Blatte, hänge meine Hoffnung dran: spielt der Wind mit meinem Blatte, zittr' ich, was ich zittern kann. Ach, und fällt das Blatt zu Boden, fällt mit ihm die Hoffnung ab, fall ich selber mit zu Boden, wein' auf meiner Hoffnung Grab. |
...dívám se nazpět, Tu a tam vidět je v stromech tkvět dosavad pestrý list. Mohu si tak v těch stromech jako v své mysli číst. Dívám se za tím listem, s nadějí na něm lpím: hrá si vítr s mým listem a já se všecek chvím. Tu padá ten list k zemi s ním i naděje má, to já sám klesám k zemi, jen pláč a hrob zůstává. |
Nelze ovšem napodobit zvuk trojice těch jmen Baum-Blatt-Boden, však není autorem těch veršů nikdo jiný než slavný romantický básník Wilhelm Müller a Heinz Pollak je jen použil jako textovou součást své knihy fotografií ze Šumavy, kterou nazval tak, jak z nadpisu patrno. Jinak se Müllerova báseň jmenuje Poslední naděje a pochází z jeho sbírky Winterreise (1827), zhudebněné jak známo Franzem Schubertem stejně jako jiný básníkův cyklus Krásná mlynářka (1823). Ani Wilhelm Müller (1794-1827) nebyl beze vztahu k Čechám. Stačí zalistovat v antologii s předmluvou Jaroslava Seiferta ...ta krásná země (1941), zachycující ohlas Čech ve světové poezii, abychom tam nalezli i Müllerovu báseň Milka pražského šumaře, v níž se objevuje také motiv Vltavy a Jana Nepomuka. Heinz Pollak, ředitel základní školy Marie Wardové (Maria-Ward-Grundschule) ve Waldkirchenu, se sice narodil 14. října 1947 v bavorském Bischofsreutu (odtud je i jeho matka Anna, roz. Eckerlová) nedaleko šumavské hranice, jeho otec, po léta kulturní referent spolku "roduvěrných Šumavanů (Verein der heimattreuen Böhmerwäldler) a po válce i starosta bavorské obce Lackenhäuser pod Třístoličníkem, byl však rodákem z Českých Žlebů (Böhmisch Röhren) a mnoho příbuzných z otcovy strany přišlo do Bavor rovněž po válce ze Šumavy. To vyhnaným Šumavanům jsou určeny Pollakovy knihy "...mit der Seele suchend im Böhmerwald" (2000), "...stummen Zeugen begegnend im Böhmerwald" a už zmíněná "...und schaue zurück in den Böhmerwald" (2001), z nichž prvá v řadě je obrazovým materiálem zaměřena jen na české sousedství Bischofsreutu, tj. České Žleby a okolí, další už zachycují Šumavu od Železné Rudy (Böhmisch Eisenstein) až po Nové Hrady (Gratzen). Texty básníků, jimiž nejsou zjevy menší než Hölderlin, Rilke, Morgenstern, Huchová, ze současných třeba Reiner Kunze vedle těch méně známých, doprovázejí Pollakovy fotografie a umocňují je nezvyklou silou. Sdělují tak cosi i nám i vzdálenějším ještě čtenářům o přitažlivosti starých domovů a duchovním dědictví v nich skrytém. Jistě není náhodou, že jejich autor už jako dvouletý chlapec přišel s rodiči do Lackenhäuser (tam kdysi psal v usedlosti Rosenbergerových Stifter svého Vítka), chodil tu v letech 1954-1960 do školy, jejímž byl otec Heinz Pollak starší ředitelem, studoval pak do roku 1969 na humanistickém gymnáziu v Pasově (Passau) a poté do roku 1972 na pedagogické vysoké škole v Řezně (Regensburg), aby se mohl na bavorskou stranu Šumavy vrátit jako učitel (začal 1972-1977 na obecné škole /Volksschule/ v Böhmzwieselu, poté Waldkirchenu). Jako pedagog se Heinz Pollak podílel na přeshraničním projektu Šumava bez hranic (2000), jakési euroregionální učebnici pro školy z obou stran hranice, hranice, která se v dohledné době stane mezi námi tak jako tak minulostí.
- - - - -
* Bischofsreut (BY)
