HEINZ PRÄUER
O krumlovských ulicích, uličkách a náměstích
Při tří hadovitých zátočinách řeky Vltavy (Moldau) leží starý Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.) a jeho původní městské části. Prostřední z těch tří ohybů obepíná v průměru asi 260 metrů celé Staré Město (Altstadt). Na nejužším místě meandru, při mostě u Horní brány (Obertor-Brücke), činí vzdálenost koryta řeky od sebe za ohybem pohých 90 metrů!
Severní a trochu rozlehlejší meandr obtéká Latrán (Latron), ten jižní pak oblast Plešivce (Flößberg).
Takřka vprostřed Starého Města leží s půdorysem přibližně 50 x 60 metrů čtyřúhelník hlavního náměstí, postaru řečeného rynek (v originále "Ringplatz", 1938-1945 Adolf-Hitler-Platz, 1945-1948 náměstí Svornosti, 1948-1990 náměstí Klementa Gottwalda, od roku 1990 náměstí Svornosti - pozn. překl.). Téměř celou jeho severní stranu zabírá renesanční fasáda městské radnice (Rathaus). Hned vedle ní se nachází bývalý hostinec "Zur Sonne" v domě zvaném "Röhnhäusl".
V jižní třetině rynku stojí Mariánský sloup (Mariensäule), obklopený kamennou kašnou (Steinbrunnen) se sochami čtyř evangelistů.
Z hlavního náměstí vedou tři důležité ulice.
Na straně radnice vede severním směrem úzká Radniční ulice (Rathausgasse, v 18. století zvaná Käsgasse, tj. "sýrová" či "sýrařská" - pozn. překl.) dolů k Lazebnickému mostu (Baderbrücke). Je jako ostatní uličky vnitřního města dlážděna kočičími hlavami a lemují ji staré jedno- či dvouposchoďové domy převážně s obchody v někdejších klenutých mázhausech svých přízemních prostor.
K východu opouští náměstí v jeho středu mírně stoupající Horní ulice (Obere Gasse, 1909-1920 Rosegger-Gasse po významném rakouském spisovateli, jednom z autorů i těchto internetových stran - pozn. překl.) k městské části Horní brána (Obertor). Vpravo se nachází budova bývalé pošty a dívčí školy (Mädchenschule), pak kaplanky (Kaplanhaus, nad vchodem do domu s letopočtem 1520 si můžeme přečíst j jméno původního jeho majitele, rožmberského kancléře Václava z Rovného, který právě odkázal stavení krumlovským kaplanům - pozn. překl.) se vzadu za ní se tyčícím kostelem sv. Víta (Sankt-Veits-Kirche), prelatury (Prälatur), hotelu Růže (Hotel "Rose") a Městského divadla (Stadttheater, v roce 1925 bylo toto původně Jezuitské divadlo renovováno a sloužilo až do šedesátých let minulého století, dnes leží už za Horní branou nalevo v někdejší Nové hospodě - pozn. překl.).
Po levé straně vidíme většinou obchody v domech se starými štíty i arkýři. Závěr tvoří markantní budova gymnázia (dnes Regionální muzeum - pozn. překl.).
Kájovská ulice (Gojauer Gasse) vybíhá z hlavního náměstí na jeho jihozápadním rohu a opisuje při náměstí místně zvaném odedávna Na Louži ("Auf der Lacken", 1900-1945 Dr. Nitsche-Platz po Friedrichu Nitschem šlechtici von Hohenplan, šumavském právníku a politikovi, 1877-1913 poslanci českého zemského sněmu, 1877-1916 i vídeňské říšské rady, dlouholetém starostovi města Vyšší Brod /Hohenfurth/ - pozn. překl.) oblouk k jihovýchodu, než ostře odbočí jižním směrem a přechází někdejší "Železný most" (Eiserne Brücke, později Langemarckbrücke, dnešní most Dr. Edvarda Beneše - pozn. překl.).
Ještě dvě další uličky vedou pryč z hlavního náměstí, nemají však pokračování. Vedle zmíněného už domu vedle radnice zvaného Röhnhäusl míří rovnoběžně s Horní ulicí k Masné ulici (Fleischgasse) ulice Šatlavská (v originále "Fronvestgasse", jinde psáno "Frohnfestgasse" - pozn. překl.), v pravém úhlu k Radniční ulici pak běží ulice Panská (Herrengasse, 1900-1920 Noßberger-Gasse po místním rodákovi a rakouském komunálním politikovi Ferdinandu Noßbergerovi, působícím později v Linci /Linz/, který odkázal Krumlovu své jmění v hodnotě asi 40 000 zlatých na péči o chudé - pozn. překl.) západním směrem až k ulici Soukenické (Tuchmachergasse). Soukenická ulice počíná při ulici Kájovské ještě než tato dosahuje náměstíčka Na Louži a probíhá při zadních traktech domů západní strany hlavního náměstí až k ulici Dlouhé (Lange Gasse, 1902-1920 Franz-Khemeter-Gasse po krumlovském starostovi, rovněž jednom z autorů internetových stran Kohoutího kříže - pozn. překl.). A ještě jedna ulice má svůj téměř neznatelný počátek tam Na Louži. Je to Široká ulice (Breite Gasse), která ve tvaru tětivy opisuje níže ležící ohyb Vltavy (snad proto se jí ve středověku říkalo také "Dolní" či "Zadní" ulice - pozn. překl.). Od řeky ji dělí jen velká budova pivovaru (dnes Egon Schiele Art Centrum - pozn. překl.). Prodloužení ulice vede přes Mlýnský potok (Mühlbach) dál k právě jím vytvořenému umělému ostrovu zvanému kdysi "Wirtl" ("Am Wirtl", dnes "Na Ostrově" - pozn. překl.). Na druhé straně řeky se tu už na vysoké skále zvedá zámek, dodávající tomuto koutu města obzvláštní působivost.
Ještě před Mlýnským potokem běží od Široké ulice téměř v pravém úhlu dál k Radniční ulici také už zmíněná ulice Dlouhá. I při ní jsou četné obchody. Vltavský ohyb nutí všechny ulice utvářet jakési kruhové schéma. Tak probíhá i Dlouhá ulice od Radniční ulice jako ulice zvaná Masná (Fleischgasse) dále východním směrem, aby po asi 70 metrech prudkým stoupáním odbočila k jihu a vyústila u již zmíněné kaplanky do ulice Horní. Trochu posunuta pokračuje odtud už jako Kostelní ulice (Kirchengasse) dál kolem také dříve zmíněné dívčí školy (dnes Základní umělecká škola - pozn. překl.) příkře dolů ke Kájovské ulici. Tady lze také zmínit uzoučkou uličku spojující Kostelní ulici s hlavním náměstím a zvanou kdysi "Gassl" nebo i "Judengassl" (tj. "Židovská ulička" - pozn. překl.).
Podobnou funci plní i úzká ulice Panenská (Jungferngasse), spojující Soukenickou ulici s ulicí Širokou.
Také Parkán (Parkgraben) se počítá k ulicím vnitřního města. Oddělen od Vltavy jen nízkou řadou domků, počíná krátce před Lazebnickým mostem a běží podél řeky až k Mlýnskému potoku pod mostem u Horní brány a vysoko nahoře se při ní tyčící budově gymnázia (už také zmíněné Regionální muzeum - pozn. překl.). Jedna pěšina vede odtud pod most, druhá (Parkgrabenstiege) k bráně nahoru.
Na rozdíl od vnitřního města neměly původně všechny ulice v jiných jeho částech vlastní svá jména a náměstí či i skupiny domů bývala často označována místně vžitými výrazy. Tak hned za mostem u Horní brány byla "Nová hospoda" ("Neuwirtshaus", dnes už zmíněné Městské divadlo - pozn. překl.) označením malého náměstíčka, které bylo výchozím bodem "Adalbert-Stifter-Gasse" (dnes Rooseveltova ulice - pozn. překl.) a ulice k městskému rybníku (Stadtteich, dnes Hornobranský rybník - pozn. překl.). Nahoru vedla tato ulice k Fričkovu dvoru (Fritschkerhof, zvaný tak podle svého majitele v 17. století, jímž byl Ferdinand Eusebius Fritschko z Fürstenmühlu /†1692/ - pozn. překl.), kde odbočovala vlevo úzká cesta k nemocnici, Rozsypu (Roßzipf) a městskému hřbitovu (k tomu přiléhá i hřbitov židovský - pozn. překl.). Ulice sama vedla dál nahoru k vilové čtvrti s někdejším názvem "Am Stadtteich" (tj. "U Městského rybníka") - ještě starší označení znělo "Riedlfeld" - opisovala oblouk a dělila se nato. Pravá větev mířila na horu k Městskému lesu (Stadtwald) a dál do Přídolí (Priethal), resp. Kaplice (Kaplitz), pročež byla označována jako Kaplická (Kaplitzer Straße), větev levá vedla jako Hřbitovní ulice (Friedhofstraße) ke zmíněnému už hřbitovu. Mezi Stifterovou ulicí a výš nad ní ležící obytnou zónou u Městského rybníka vznikly ve čtyřicátých letech (rozuměj minulého století - pozn. překl.) sídlištní bloky nesoucí za války označení "Neue Heimat" (i dnes Nové domovy a U Nových domovů! - pozn. překl.).
Stifterova ulice začínala tedy u "Nové Hospody" a vedla rovnoběžně s Vltavou jižním směrem k úpatí Křížové hory (Kreuzberg). Domy při ní byly většinou jednopatrové, respektive byly směrem k Vltavě postaveny jako terasové domky (Hanghäuser) základy zavěšené v příkrém svahu při řece. Vpravo odbočující cesta vedla přes vršek zvaný "Hirtabergl" (tj. "Pastýřská hůrka" - pozn. překl.) dolů k tak řečenému "Hirtabrünnl" (tj. "Pastýřskému prameni" - pozn. překl.) a pak dál podle Vltavy pod označením "Nach dem Wasser" (i dnes "Po vodě" - pozn. překl.). Krátce před koncem Stifterovy ulice vedla vlevo odbočující cesta k selskému dvoru zvanému "Harmach". Dával to jméno i svému okolí. Odtud vedly dvě cesty, jedna k Městskému rybníku a druhá nahoru do Přídolí, zvaná "Priethaler Steig". Obytné oblasti za dvorem se všeobecně říkalo "Unterm Kreuzberg" (tj. "Pod Křížovou horou"). Vznikaly tu převážně rodinné domky a dvojdomky.
Stifterova ulice končila tam, kde odbočovala cesta nahoru ke dvoru Harmach. Beze jména šla odtud dolů k tzv. "Oberer Platzl" a pak širokým obloukem delší trasou zase vzhůru. Tady se to jmenovalo "Bei den 5 Häusern" (i dnes Pětidomí - pozn. překl.) nebo "5 Linden" (tj. "5 lip") a cesta se zase větvila. Přímo a dál nahoru vedoucí její větev vedla na Slupenec (Lupenzer Straße, ostatně i dnes se tu jedna ulice jmenuje Slupenecká! - pozn. překl.), vpravo odbočující větev na "Weißhäuplfeld" a kolem "Giselaheim" (Giselastraße) - úzká pěšina vedla tam dolů k mostu u Střelnice (Schießstattbrücke, sama Střelnice /Schießstatt/ je nynější Dům dětí a mládeže - pozn. překl.) - dál níže k Tavírně (Schmelzhütte) a k mostu přes Vltavu, který se jmenoval "Heilig-Geist-Brücke" nebo také "Flößbergbrücke" (tj. "U Svatého Ducha" či "Plešivecký" - pozn. překl.). Skupině domů ještě před mostem ležících při řece se říkalo "Beim Heiligen Geist" ("U Svatého Ducha", jmenuje se tak opět i dnes - pozn. překl.) a táhla se dál až k městské části Nové Spolí (Neupohlen), která bývala označována i jako "Adolfshain" (tj. "Adolfův háj") či "Rips Rops".
Vraťme se však k mostu nazpátek. Na západním břehu Vltavy se nachází městská část Plešivec s Krásným údolím (Schöntal), kterému se ovšem obecně přezdívalo "Saugraben" (tj. "Svinský příkop"). Od mostu vedla při řece dál jižním směrem "Pötschmühler Straße" (po válce až dodnes přejmenovaná na "ulici 5. května" - pozn. překl.), která kolem staré papírny a krytého mostu zvaného "Rechl",odbočujícího tu od silnice vlevo přes řeku, mířila dál na Pečkovský mlýn (Pötschmühle, dnes Jihočeské papírny ve Větřní - pozn. překl.), Zátoň (Ottau) a Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg).
"Svinský příkop" leží v kotlině stoupající od Vltavy k vrchu Kranzelberg (tj. "Věncový vrch", český název však nemá - pozn. překl.) a je propleten mnoha malými uličkami. Náměstí při Vltavě má své jméno podle hostince "U Zelené ratolesti" ("Beim Grünen Ast", i český název trvá dodnes - pozn. překl.), kde kdysi musely obracet i od Lince přijíždějící poštovní dostavníky (v originále "Post-Omnibusse" - pozn. překl.).
Směrem po proudu řeky vede od mostu U Svatého Ducha směrem k severu cesta z Dolního na Horní Plešivec ("vom Unteren Flößberg zum Oberen Flößberg") k Plešiveckému náměstí (v originále "Flößbergplatzl" - pozn. překl.). Přímo odtud vede cesta Plešiveckými schody (Flößbergstiege) dolů na Lineckou ulici (Linzer Straße), západním směrem nahoru vedoucí cesta se větví u malé kaple sv. Floriána ("beim Floriani", opravena až v roce 1999 - pozn. překl.). Cesta nalevo vede kolem starého tuhového dolu směrem na Kájov (Gojau), vpravo až k hlavnímu vchodu do zámecké zahrady (Hofgarten). Z Plešiveckého náměstí směrem na východ k Linecké ulici dolů sbíhající ulice má úřední název Horská (Berggasse, i český název až dodnes - pozn. překl.), říkalo se jí ale i "Kirbartlweg"(Kühbartlweg). Linecká ulice začíná jako pokračování Kájovské ulice při mostě přes Vltavu, který býval dříve označován i jako Kájovský most (Gojauer Brücke, už zmíněný dnešní most Dr. Edvarda Beneše - pozn. překl.), Měla by tu být připomenuta i skutečnost, že přece i Plešivec míval kdysi označení Kájovské předměstí (Gojauer Vorstadt). V pravém úhlu od Linecké ulice jde podél Vltavy jedna z nejstarších ulic města, jíž je Rybářská ulice (Fischergasse). Její nízké domky přiléhaly převážně ke svahům při řece. Linecká ulice sama po několika metrech kolem chlapecké školy (dnes českokrumlovské gymnázium - pozn. překl.) odbočovala doleva a probíhala nejprve východním směrem - zprava tu přijímajíc Horskou ulici - kolem městského parku (Stadtpark), někdejší Jezuitské zahradě (Jesuitengarten) se hřbitovním kostelíkem sv. Martina (Martinskirche), pak odbočila v pravém úhlu na jih, minula synagogu (říkalo se jí i "templ" /Tempel/ - pozn. překl.) k už zmíněnému mostu u Střelnice. "Auf der Schießstätte" (tj. "Na Střelnici") se říkalo oblasti při vltavském břehu západně i východně od mostu. Východní břeh sloužíval houpačkám a střelnicím. Podél řeky vedla po proudu pobřežní cesta městským parkem s hřišti, pomníkem padlých a turnerským Jahnovým památníkem (Jahndenkmal) až k chlapecké škole, kde u mostu ústila znovu do Linecké ulice.
Když se přešel už dříve připomenutý Lazebnický most, vstupovalo se do části města, nad níž se tyčila na skále zámecká věž. Vprostřed dřevěného mostu stojí kovový kříž a naproti němu nad řekou (vlastně touž, do níž byl kdysi v Praze svržen - pozn. překl.) svatý Jan Nepomuk. Sevřena mezi zámeckou skalou a řekou musí ulice nejprve odbočit východním směrem a vede kolem někdejšího kostela sv. Jošta (Jodokuskirche) a Špitálského dvora (Spitalhof). Vlevo odbočují Zámecké schody (Hofstiege) a umožňují rychlejší výstup do zámeckého areálu. Ještě než ulice zahýbá k severu, zamíří vpravo Pivovarská ulička do "Nového Města" (Neustadt, i sama ulička nesla do roku 1945 i český název Nové Město - pozn. překl.) a jde odtud až ke schwarzenberskému pivovaru. Krátce za odbočkou z ní vpravo vybíhá dolů k Vltavě ulička zvaná Na Fortně (An der Pforte).
Hlavní ulice Latrán lehce stoupá a přichází k Červené bráně (Rotes Tor), hlavnímu vstupu do zámku. Několik metrů předtím vede naproti Nové lékárně (Schlossapotheke) - někdejšímu domu primátorovu (označovanému také jako třeba ve Stehlíkově Zemi zamyšlené "bývalá lateránská radnice" a nesoucímu na fasádě nápis "Audi, vide, tace, si vis vivere in pace", tj. "slyš, viz a mlč, chceš-li žíti v míru" - pozn. překl.) - Klášterní ulice (Klostergasse) k Tramínu (Tramin), klášternímu dvoru minoritů před kostelem (Božího Těla a Zvěstování Panny Marie - pozn. překl.), odkud vede ulice zvaná do roku 1945 Turkowitzer-Gasse po páteru Josefu Turkowitzerovi (1800-1883), krumlovském rodákovi a dobrodinci města (dnes od roku 1999 Formanská ulice - pozn. překl.), jiným jménem i "Ballhausgasse", dolů do Nového Města.
Cesta za Červenou branou k zámku lehce stoupá k rozlehlému nádvoří "Tummelplatz" (doslova "Rejdiště" pro údajné konání někdejších rytířských turnajů, dnes 1. nádvoří - pozn. překl.), které se táhne při severní straně vlastně jako předhradí až k východu do Jelení zahrady (Hirschgarten). Přes někdejší padací most (Zugbrücke) mezi 1. a 2. nádvořím, vcházíme přes příkop se zámeckým medvědincem (Bärenzwinger) na tzv. "Gardeplatz" (2. "Gardové" nádvoří), v jehož rohu se tyčí mohutná zámecká věž. Do vlastního Horního hradu (HochSchloss) s jeho dvěma nádvořími (3. a 4.) se (od Dolního hradu /Hrádku/ - pozn. překl.) stoupá tzv. jezdeckými schody ("Treppelweg", průjezdem s povalovou podlahou - pozn. překl.), opouštíme jej pak po kamenném mostě Na Plášti (Mantelbrücke) směrem k zámecké zahradě. Víceposchoďový Plášťový most má v horním patře i zastřešenou spojovací chodbu, vedoucí do zámeckého divadla (Schlosstheater) na tzv. "Divadelním nádvoří" (Theaterplatz). Vlastní zámecký areál končí krásnou "železnou branou" ("das eiserne Tor"). Jízdní cesta od ní odbočuje vpravo a vede, nazývaná tu dál "Na Dlouhé zdi" ("An der langen Mauer", i ten český název má dodnes - pozn. překl.) k Chvalšinské silnici (Kalschinger Straße). Cesta K Zámecké zahradě (Hofgartenweg) stoupá příkře nahoru ke hlavnímu vchodu do zahrady. K tomuto přes 500 metrů dlouhému a asi 50 metrů širokému parku náleží i "zimní" Zámecká jízdárna (Winterreitschule) a rokokový letohrádek Bellárie (Bellaria), ten už v jejím středu.
Nyní pokračujme cestou Latránem od Červené brány dál. Nad námi se klene oblouk a v něm spojovací chodba do dalšího z klášterních nádvoří.
Brzy nato následuje krátká odbočka vpravo východním směrem a pak zamíří přímo na sever k Budějovické bráně (Budweiser Tor). Hned za odbočkou přijímá Latrán jednu uličku vedoucí sem z druhého klášterního nádvoří a Nového Města. Krátce před Budějovickou branou ústí pak do Latránu ještě dvě malé uličky, ta prvá zvaná V Jámě ("Graben"), druhá pak Věžní (Turmgäßchen).
Za Budějovickou branou vede ulice po mostě přes Polečnici (Blätterbach) a trojitě se větví v podobě kříže. Západním směrem vede silnice mezi Jelení zahradou a vpravo ležící městskou částí Špičák (Spitzenberg) k sádkám (Fischerteichen), kolem "Vápenky" ("Kalkofen") a dále na Chvalšiny (Kalsching) a Kájov. Jmenuje se Chvalšinská a má už od dob mého mládí betonový povrch. V oblasti Špičáku byla, jak se pamatuji, nazvána jedna menší cesta po malíři Egonu Schielem, ale během času se jméno zkomolilo na "Schillerweg" (tak je označena i na plánu města v rodácké knize Unsere Heimat : Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald, který se vrací i k jiným označením ulic jmény známých, někdy v té době dosud žijících (!) zejména šumavských osobností, jak tu figurovala až do roku 1945, pomiňme neblaze přezvaný hlavní rynek a uveďme je abecedně: Josef Gangl, Fanny Greiplová, Andreas Hartauer, Dr. Hawelka, Karl Franz Leppa, Johann Oppolzer, Johann Peter, Adolf Martin Pleischl, Josef Rosenauer, Simon Sechter, Adalbert Stifter, Hans Watzlik, Rudolf Witzany, Zephyrin Zettl - pozn. překl.). Poté, co byla postavena česká škola (nazvané Masarykova, říkalo se jim však vůbec "masaryčky" - pozn. překl.), byla ulice k ní vedoucí a větvící se od "Nádražní" (Bahnhofstraße, po roce 1945 Edvarda Beneše, dnes "třída Míru" - pozn. překl.) ulice nazvána ulicí T.G. Masaryka (Masarykstraße).
Ulice vedoucí rovně dál od Budějovické brány musela brzy nato opsat veliký oblouk západním směrem, aby překonala výškový rozdíl terénu cestou k nádraží. Jen pěší cesta vedla příkrou zkratkou k silnici výš a říkalo se jí Serpentina (v originále "Schneckenweg" bzw. "Serpentinenweg", tj. i "hlemýždí" na prvém místě - pozn. překl.). Na jejím horním konci stál hřibovitý přístřešek, označovaný "Paraplíčko" ("Parapluie"), úředně však německy poté pojmenovaný "Lina Ruhe" (dal ji tu prý postavit stavitel železnice Schön pro svou ženu Karolinu, ve Stehlíkově Zemi zamyšlené "vyhlídka Pod paraplíčkem" - pozn. překl).
Území této náhorní plošiny tvořilo dříve knížecí "Kamerální pole" ("Kameralfeld") a zastavěno bylo až ve třicátých letech (minulého století - pozn. překl.). "Nádražní ulice" vede dál severním směrem a teprve krátce předtím, než ji křižují železniční koleje, zahýbá na východ a míří přímo až k nádražní budově.
Přes trať pokračuje pak silnice k osadě Vyšný (Weichseln) a říká se jí proto Vyšenská ("Weichselner Weg"). Od Budějovické brány vede podél řeky silnice Pod Kamenem ("Steinwand") směrem dál na Domoradice (Dumrowitz) a Budějovice (Budweis). Přes řeku vedl po několika metrech za odbočkou (ovšemže před vybudováním objížďkové trasy - pozn. překl.) dřevěný most k území kolem Havraní skály (Rabenstein), kde byla při řece dole umístěna i městská jatka (Schlachthof) a někdejší továrna na zpracování tuhy (Graphitfabrik), v jejímž okolí se říkalo "beim Porak" (i dnes ulice U Poráků - pozn. překl.). Pěší cesta umožňovala odtud příchod ke hřbitovu, jiná vedla na Rozsyp.
P.S. Při obojím knižním otištění textu originálu (Rudolf Doyscher ve vzpomínkovém sborníku "Krummau: 'Sonne und Sturm im Jugendparadies'" /1996/ poznamenává na s. 57 na konci: "Aus dem vergriffenen Heimatkreis-Buch von Rupert Essl", tj. "z rozebrané knihy Ruperta Essla", čímž má na mysli práci "Der Kreis Krummau an der Moldau - Die Heimat Adalbert Stifters", vydanou 1983 o 750 stranách a s 533 ilustracemi vlastním nákladem Esslovým v hornobavorském Unterhachingu) došlo zřejmě chybným čtením původního rukopisu k chybě v označení kostela sv. Jošta namísto Jodokuskirche jako Jakobuskirche. Autorovi věc přičíst nelze: v Böhmerwald-Lexikon to má ovšem zcela správně.
Září 1945: vyvlastnění jako předehra "odsunu"
Jednoho dne na konci září zazvonili ráno, ještě předtím, než se začalo prodávat, u našich domovních dveří dva muži a chtěli dovnitř. Už jsme věděli, co to asi má znamenat, poněvadž několik dnů předtím byla ze sousedního domu vyhozena (v originále "rausgeschmissen" - pozn. překl.) paní Wölflová i se dvěma malými dcerkami. Ano, říkalo se tomu vyhození z domu. Poněvadž jsme česky nerozuměli, běžel jsem k pekaři Sieglovi, aby nám dělal překladatele. Mezitím vzal můj bratr z psacího stolu v obývacím pokoji něco peněz a schoval je do své boty. Měli jsme v ulici Adalberta Stiftera dva vedle sebe stojící domy s popisnými čísly 45 a 46. V přízemí byl obchod s potravinami a lihovinami a kancelář. V zadním traktu domu čp. 46 se nacházel sklad a odstavný prostor (Abstellraum), za obchodem v domě čp. 45 zase sklep, který byl zařízen jako letecký kryt. Oba Češi, jeden z nich byl pan Karamza, převzali dům a zajímali se o obchodní prostory. Když přišel pan Siegl, posuzovali je právě a divili se, jaký má obchod malý sortiment. Zřejmě přišli z Protektorátu, kde byla nabídka zboží větší. Právě jejich pobyt v krámě využil bratr ke zmíněné akci s penězi (v originále "Geldaktion" - pozn. překl.). Zvláštní je už to, když člověk musí sám sobě ukrást vlastní peníze. Ani já nelenil a přenesl jsem některé věci do hlouběji ležící zahrady jednoho ze sousedních domů. Manželský pár, který v něm žil, nám to dovolil už předtím. Osud tomu chtěl, že byli Češi a on pracoval ve městě jako truhlář.
Když se oba "národní správci" (v originále "Übernehmer" - pozn. překl.) následně rozhlíželi po bytě a dostali se i do psacího stolu, divili se té malé peněžní hotovosti. Mohli jsme ovšem uvést jako důvod, že nemáme víc peněz než ty za prodané zboží. Můj bratr, vyučený obchodník, měl dále pracovat v krámě. My směli zůstat v zadní obytné části domu čp. 46. Všechny dveře byly následně přelepeny páskou a zapečetěny. Vypadalo to, jako by u nás byl soudní vykonavatel. Mně klukovi hubenému jako lunt (v originále "ein zaundürrer Kerl" - pozn. překl.) jedna cesta přece jen zůstala nezatarasena. Okna do dvora byla zajištěna železnými pruty. Už předtím jsem se mezi nimi pokoušel špásem protáhnout a povedlo se. Ze zahrady jsem se jednou dostal střechou i na půdu. Neměli jsme tam nahoře ale nic, co by stálo za řeč.
Ačkoli to všecko byla pro naši maminku jistě těžká rána, nedala to na sobě znát. Můj bratr se jistě ve válce musel vypořádat s jinačími situacemi a mně pomáhala bezstarostnost mládí a jistá lhostejnost, která se dostavila po válečné porážce. Můj bratr nechtěl u pana Karamzy pracovat, pro maminku a pro mě byla situace tak jako tak nevyjasněna a tak jsme se rozhodli jít do sběrného lágru. Na osobu bylo dovoleno 30 kilogramů zavazadel. Abychom je pobrali, nacpali jsme jen to nejnutnější do kufrů, pytlů a tašek. Co bylo nejdůležitější: šaty a prádlo samozřejmě, nádobí velké či malé, lehké či těžké, všechno muselo být rozhodnuto rychle. Chtěli jsme být pryč, než Češi zase přiharcují (v originále "aufkreuzten" - pozn. překl.). S botami jsme na tom kvůli válečné nouzi byli hodně špatně, stejně tak s punčochami. Byly však i hodnoty ideální: náprsní taška tatínkova, hodiny po prarodičích a mnoho jiných.
Ještě než jsme všechno poskládali, šel jsme za panem Králíčkem (Kralitschek), který měl malý ruční vozík a poprosil jsem ho, jestli by nám ho půjčil na odvoz. Lágr byl nad nádražím a původně ho pro sebe zřídil wehrmacht (sám autor překladu tam kdysi strávil ve druhé půli minulého století už "za socializmu" jedno vojenské cvičení, později to byla základna tzv. "mírových sil" - pozn. překl.).
V lágru jsme se obeznámili se štěnicemi. Ty bestie se na nás vrhly v noci, jak cítily tělesné teplo. Baráky byly ze dřeva a pěkně do nich skulinami táhlo.
Pobyt v táboře mi v paměti nijak zvlášť neutkvěl, museli jsme tam být dost krátce. Oznámili nám, že nás amíci (Amis) odvezou nákladními vozy někam dál, nikdo ale nevěděl kam. Chtěli jsme do Horního Rakouska, přesněji do Welsu, kde bydlela teta. Amíci nám dali k dispozici myslím čtyři auta: měla sice tři nápravy, ale velice malý nákladní prostor. Nejdřív se musely naložit věci. Vršily se hodně vysoko a to muselo nahoru na ně ještě spousta lidí. Všechna auta měla nad korbou kovové rámy na plachty a dodnes si pamatuji, že jsem měl jeden rovnou nad kolenem, jak jsem seděl vepředu nahoře. Nebylo to příjemné, ale byli jsme v balících zabořeni natolik, že nás větve stromů při cestě nestrhly dolů, jak jsme se obávali. Naším cílem byl sběrný tábor v Plzni (Pilsen). Jednu ženu a matku si v té výpravě dobře vybavuji ze vzpomínky. Měla při sobě děcko, kojence ještě. Bylo v kočárku, který stál v levém předním rohu korby, takže jsme tvořili jakési dva výběžky nákladu. Aby dítě ochránila před větrem, stála ta maminka celou cestu skloněna nad kočárkem a kryla přístup k dítěti vlastním tělem. Svůj kříž přitom snad ani necítila, což dokáže snad opravdu jen mateřská láska. Často si na tu paní vzpomenu, když stojím před památníkem vyhnaných Šumavanů v Lackenhäuser (socha Berty Klementové znázorňuje tam právě matku chránící dítě svými rameny - pozn. překl.). Když jsme dorazili do Plzně, byli jsme umístěni do střeženého lágru a registrováni. To byla věc. Plánovaný transport mířil do Rakouska a jeho cílem byl Rusy obsazený Urfahr (část Lince při Dunaji - pozn. překl.). Především jsme ovšem ze sebe museli dělat Rakušany. Lhalo se nám o něco lehčeji proto, že maminka před rokem 1938 opravdu často ve Welsu pobývala. Lež ale přesto zůstává lží. Našemu někdejšímu panu řídícímu panu Schacherlovi jistota asi nějak vyprchala a povídá paní u přepážky: "Vy přece víte, že jsme všichni z Krumlova (v originále: "Sie wissen doch, dass wir alle Krummauer sind." - pozn. překl.)." Přesné znění ani odpověď si už ale nepamatuji. Stejně tak mi neutkvěla délka pobytu tam, snad to byla jenom jedna noc.
Pro cestu byl sestaven dlouhý nákladní vlak, sestávající z dobytčích vagónů. U toho našeho se dveře nedaly úplně dovřít, což se ukázalo jistou předností. Nejdřív se musely zase co nejlíp naložit věci. Pochopili jsme, že budeme spát na pytlích a že ty pytle nebudou péřové. Nějaký předmět vždycky tlačil do kostí. Aby se vytvořil nějaký kout pro intimní potřebu, byla napříč vagónem od jedněch dveří ke druhým natažena deka, želbohu trochu nedokonale plnící svůj účel. Přes truchlivost situace byla stínohra s nočníkem zdrojem jisté zábavy. Trať vedla nejprve do Furth im Wald. Když jsme dosáhli německého území, zřetelně jsme si všichni oddechli. Přese všechny šikany, jimž jsme byli vystaveni, se ostatním Němcům rozhodně nevedlo líp. Nám by navíc mohla pomoci naše "rakouská" státní příslušnost. Jedna z první věcí, kterou jsme udělali, bylo, že jsme strhli bílé pásky, které měly označovat naše němectví. Cesta vedla na jih. Zastávka byla před nádražím v bavorském Landshutu nebo kus za ním a když vlak stanul, hodně lidí vystoupilo vyřídit si drobné záležitosti. I malé děti byly vyneseny ven. Velký křik nastal, když se vlak náhle znovu rozjel. Dalším cílem byl Mnichov (München)-Allach, kde nás čekalo odvšivení, tj. zastrčili nám každému velkou stříkačku za límec a rozfoukali tam dovnitř bílý prášek. Když se vlak pohnul směrem na Salcburk (Salzburg), pohnuly se v nás téměř domovské city. Rakousko bylo konečně opravdu naší širší vlastí, i když mnoho Rakušanů nesmýšlelo nijak podobně ve směru opačném. Když jsme dosáhli salcburského nádraží, spousta dveří se otevřelo a ti, kdo s námi sdíleli stejný osud, se snažili co nejrychleji vyložit svá zavazadla, poněvdž se nikdy nevědělo, jak dlouho vlak zůstane stát. Ve Welsu tomu nebylo jinak, tu jsme mezi těmi, kdo vystupovali, také my. Bohužel nastaly ještě další problémy. Neměli jsme žádné povolení k pobytu a tudíž ani nijaké potravinové lístky. Abychom je získali, musel být vykázán pracovní vztah. Musel pomoci bratr a naše velmi energická rakouská teta. Byly to tvrdé časy v osvobozeném Rakousku.
Glaube und Heimat, 2006, č. 4, s. 24-26
Narodil se jako syn obchodnické rodiny Wenzela a Luisy Präuerových 6. října 1930 v Českém Krumlově, kde navštěvoval i obecnou a měšťanskou školu (za války přejmenované na "Volksschule" a "Hauptschule". V září 1945 byl dům rodičů vyvlastněn a ti po vysídlení našli nový domov nejprve v hornorakouském Welsu i se synem, který se tu už v říjnu téhož roku začal učit automechanikem. Roku 1948 přesídlili pak do bavorského Freyungu, kde složil závěrečné tovaryšské zkoušky a začal studovat na Oskar-von-Miller-Polytechnikum v Mnichově (München), tady i absolvoval 1956 jako inženýr s odborným zaměřením "Wirtschats- und Betriebstechnik". Až do penze působil pak v Mnichově jako konstruktér u firmy Siemens. Už v roce 1954 se tam stal i členem v tom roce právě obnoveného Böhmerwaldbundu, na jehož činnosti se podílel jako vedoucí skupiny mládeže, kulturní referent místní organizace a pak i její předseda, posléze dodnes jako člen zemského představenstva. Nákladem téhož spolku vydal pak ve Waldkirchenu roku 2004 neuvěřitelně nápomocný Böhmerwald-Lexikon s podtitulem Sammlung geographischer und kultureller Daten, členěný navíc do oddílu zeměpisného, místního (topografického), perzonálního a literárního (seznam literárních a hudebních děl šumavských autorů). Věnoval tu práci "ve vděčné vzpomínce svému milému švagru Oskaru Gruberovi", jemuž patří v lexikonu jako tolika jiným i samostatné heslo. Sebe tam ovšem dokázal natolik zamlčet, že jsem se díky příteli Raimundu Paleczkovi pokusil o nápravu. Heinz Präuer vlastními slovy, o sobě, o rodném Krumlově, o nás všech. Zemřel v Mnichově ve věku 85 let prvního jarního dne roku 2016.
- - - - -
* Český Krumlov / † † † Mnichov (BY)
