JOSEF GANGL

Weit in das Land blick' ich hinaus... Nichts als nur Aehren allumher, Fast uferlos, gleich wie ein Meer. Nur wo die ferne Straße zieht, Hinaus die Lindenreihe flieht, Dort, wo sie sich in Duft verlor, Tritt blendenhell die Heimat hervor.	Daleko hledím do kraje... Nic než jen klasy ze všech stran, bez břehů, snad jak oceán. Dál cesty jdou, dál, kde jen nebe je krok vzhůru od lipové aleje. Když i ta v oblak dojde, uchová jak bleděmodrý dech sen domova.
Budweiser Zeitung, 1926, č. 63, s. 8

Na Kleti

Na rozložité pyšné skalní kupě mocného pomezního vrcholu (autor má zřejmě na mysli jazykové pomezí - pozn. překl.) se tyčí kulatá kamenná věž. Mohla by být majákem pro statisíce lidí dole, na jejichž sídla a neustálé hemžení ta hora svrchu hledí, majákem pro ty z nich, kdo i daleko odtud v neklidu a lomozu světa hledají pokojný mír a přírodu ještě Bohem posvěcenou.
Z Adolfova sem dojdeš značenou stezkou bez námahy za dvě pouhé hodiny až k samému vrcholu. Je to krásný a uměřený horský výstup, na který se vyplatí vzít celou rodinu. A kdo sem tedy jednou vystoupíš, musíš se teď už nikoli tak samozřejmě dát zasáhnout a proniknout úžasem, který se tu naskýtá nad Stvořitelovým Božím dílem, povznést se tu i myslí nad veškeru přízemní malost a ubohost světa. Z rozhledové plošiny věže, která korunuje kleťský vrchol, je po několik málo hodin v roce vidět do všech světa stran až k tomu nejzazšímu obzoru, dělícímu před našima očima nebe a zemi.
Na jihu se táhne pás lesnatých pohoří. Když za tím nejvzdálenějším z nich vyjde slunce a když každý z nich, přes den zářících všemi barvami od nejhlubší temné zeleni až k té nejjasnější modrošedi, obkrouží jeho paprsky svým zlatistým lemem - pokus se vůbec jen představit si ten obraz!
Nade všechny vrchy kolem se zvedají Novohradské hory se svými kamennými temeny. Na ně v pozadí navazují výšiny rakouského Waldviertelu a Manhardtsberg. K severu odtud se za budějovickou pánví zablesknou velkolepá rybničná díla Rožmberků. Dál ještě na sever je výhled takřka nezměrný. Ve zvláště příhodný čas lze spatřit za širou rovinou, která se v dohledném pásu prostírá coby nějaká mapová kresba, něžně jako neviditelnou rukou ve vzduchu načrtnuté snové obrysy severních hor (Gangl uvádí doslova Riesengebirge, tj. Krkonoše! - pozn. překl.). Na západě je vidět z boku Šumavu. Za tichou nádheru jejích nezměrných lesních končin nedovolují ty horské hřebeny už jiný výhled. Na jihu se pak vynořují za krajinou kolem Enže nezřídka vrcholy předalpské a několik zubatých cimbuří středních Alp. Ti dalecí, nazí kamenní obři tvoří jako pozadí kraje před sebou rozhodně nejnápadnější část celého výhledu vůbec.

Heimatbüchlein für Südböhmen, s. 4-5

P.S. V německé čítance o jižních Čechách se tento úryvek ocitl z Ganglova nejznámějšího díla Geschichten aus dem Böhmerwald.

Nohatá Káča

(v šumavském nářečí)

Nejdelší chodidlo ve vsi měla nohatá Káča, Kathl jí tady říkali. Byla taky pro tu svoji přednost vysoko ceněná.
Když se kde na lukách měla vysíct mokřina, na který by se mušela každičká jiná vosoba zabořit a utopit, poslali pro Káču. Mohla takovou práci zastat beze strachu a bázně. Její noha nezanechala v tý bařině ani stopu, poněvadž se každá táhla loukou napodýl jak řádná forka hnoje. Ničehožnic se jí nemohlo stát.
A což teprvá v zimě: když Káča prošlapala jako první pěšinu, nebylo už ani potřebí brát na to sněžnej pluh. Když vona šla napřed, mohli lidi i dobytek hnedka za ní, nikdo už víc nezapadnul.
Jednou byl dole v Rajchentálu kravskej trh a Káča že tam pude koupit taky jednu stračenu. Bylo tam dobrý tři míle cesty.
Natáhla ty svý vobří sandále, co se v nich těm jejím brkám přeci jen lehčejc chodilo. Jenže tentokrát se jí zrovínka uzdálo, jako by jí pravá noha dole maličko tlačila. Pomyšlila si ale, že nejni taková celá háklivá, a šlapala dál.
Tam dole před vobcí jí už ta těsnota byla dost protivná. Stáhla botu z nohy a cože byste jářku řekli, že tam v ní našla?
No akorát že váš brousek na kosu, vy chytráci!

Mein Böhmerwald, 1954, č. 5-6, s. 12

P.S. Reichenthal v textu zmíněný je zřejmě ves v rakouském Mühlviertelu kus na západ od Summerau dole pod Horním Dvořištěm (Oberhaid).

Josef Gangl spricht mit seiner Mutter

Ich stand einst sinnend vor der Tür.
Da sprach mein Mütterchen zu mir:
"Komm, geh'n wir auf den Hohenstein!
Der Himmel ist so blau und rein."
Da rief ich gleich mit Freuden: "Ja,
ein Weilchen nur, gleich bin ich da."
Ich holte mir schnell Rock und Hut,
dann gingen wir recht frohgemut
den Waldweg auf den Hohenstein
und sahen dann ins Tal herein.
"Mein Kind, dort liegt Dein Heimatort,"
Sprach nun die Mutter. "Hört mein Wort!"
Dort ist 's am schönsten auf der Welt.
Drum geht nicht fort! Versprichst mir 's gelt?"
Ich hielt in Ehren stets ihr Wort;
doch mussten wir dann beide fort.
Ich schnitt mir für den weite Weg
aus heimatlichen Waldgeheg
mit Wehmut einen Wanderstab
und weihte ihn an Vaters Grab.
Mein Mütterchen, zerknirscht von Leid,
stand neben mir im schlichten Kleid
und sprach, das Herz voll bitt'rem Harm:
"Mein lieber Mann, wir sind so arm.
Wir müssen jetzt von Hause fort,
von Dir, von unserem Heimatort.
Behüt Dich Gott. Wir gehen nun.
Gott lasse Dich in Frieden ruh'n."
Dann sprachen wir noch ein Gebet,
wie 's jeder tut, bevor er geht,
und Tränen träufelten herab
von unseren Wangen auf das Grab.
Wir kamen dann hieher nach Wien.
Bei Gott, die Stadt birgt hohen Sinn.
Allein die Not schleicht auch umher,
und wenn sie trifft, den drückt sie schwer.
Sie kam zu uns nach kurzer Zeit
und brachte uns viel Gram und Leid.
Sie hielt seither oft bei uns Rast
und war zuweilen auch zu Gast.
Es griff dem Mütterchen ans Herz;
doch sie verbiss den bitteren Schmerz.
Sie sprach davon niemals ein Wort;
doch grämte sie sich immerfort
und eines Tages sprach sie zu mir:
"Mein liebes Kind, lass mich nicht hier!
Bring in die Heimat mich zurück!
Nur in der Heimat wohnt das Glück!"
Wie gerne hätte ich 's getan!
Doch leider, leider ging 's nicht an.
Ich schau nun immer heimatwärts;
denn an der Heimat hing ihr Herz.
Dort in der Heimat steht ein Haus,
dort ging sie einstens ein und aus,
dort tat an einem Sommertag
mein kleines Herz den ersten Schlag.
Will 's Gott, wird 's auch den letzten tun
im Heimatort - und dann dort ruh'n.

Rozhovor s matkou

To s maminkou jsme byli sami,
když tu najednou povídá mi:
"Na vrch Slepici šlo by jít,
je modré nebe, samý svit."
Samozřejmě jsem souhlasil,
netrvalo víc než pár chvil,
to čepici jsem hledal jen,
než byl jsem k cestě připraven
a už jsme šli lesy tam spolu,
hleděli stranou na kraj dolů.
"Můj chlapče, tu jseš domovem,"
maminka řekla. "Patříš sem.
Není pro tebe jiný svět.
slib mi, že nechceš odcházet?"
Chtěl jsem jí dostát ve slovu.
Oba jsme ale domovu
museli brzy sbohem dát.
Z lesa, který tu zůstal stát,
jsem jen hůl na cestu si vzal
a otcův hrob jí požehnal.
Máti jak vrostlá do země
ztrápena stála vedle mě
a řekla: "Muži, krvácí
mi srdce, jsme teď žebráci.
Musíme odtud z domova,
ze země, kde jsi pochován.
Bůh jen ty rány zahojí,
dejž Ti tady spát v pokoji!"
Loučili jsme se modlitbou,
jak ti, co navždy odtud jdou
a slzy na hrob skanuly
i na čas náhle minulý.
Do Vídně pak jsme přišli sem
a stala se nám osudem.
Bída však i tu obchází
a uvrhá vše do zkázy.
Neminula nás. Bezpočet
nouze nám otrávilo svět.
často u nás dlela co host
a vedla sama domácnost.
Zhaslo mamince bezmála
srdce, když spár v něm zaťala.
Mami, vždy o tom mlčelas,
jen trápila ses všechen čas
ažs jednou tiše řekla mi:
"Jakože je Bůh nad námi,
dítě, vezmi mě domů zas,
jen tam snad štěstí čeká nás!"
Kraj světa rád bych nazpět šel,
nemohl jsem však tenkrát, žel.
Hledím stále teď k domovu,
máti z něj mluví poznovu.
Tam ještě kdesi stojí dům,
maminka kraluje tam snům,
vždyť tam, kde zřím ten bílý štít,
mé srdce kdysi počlo bít.
Je to má zem. I poslední
můj dech ať jednou ztichne v ní.

Glaube und Heimat, 1996, č. 5, s. 10

P.S. Motiv hole, kterou si vyřeže ze dřeva posledního stromu domovského lesa někde tam při Klenské hoře (Ottenholz) vyhnanec cestou do ciziny, je vlastně obdobou základního akordu Ganglova románu Der letzte Baum.

Josef Gangl je rodák z Benešova nad Černou, dříve Německého Benešova. U říčky Černé tam najdeme ve Stifterově údolí památník hornoplánského klasika šumavské německé literatury. I Gangl, který se narodil 25. srpna 1868 hostinskému v městečku, mířícím už spíše k Novohradským horám, se však sám považoval rovněž za spisovatele šumavského. Stvrdil to i svým osudem i tvorbou, v níž dominuje právě šumavská povídka: sama jeho literární prvotina nese ostatně název Geschichten aus dem Böhmerwald (1895). Začínal však jako básník - už v šestnácti letech otiskl časopisecky své první verše. Z domova ho do světa vyhnala bída. Po smrti otcově museli s matkou prodat svůj rodinný hostinec a odstěhovali se roku 1903 do Vídně. Gangl se tam zprvu živil jako výpomocný herec, pak už byl živ jen z autorských honorářů. Osud své rodiny i svůj vlastní vylíčil v románě Der letzte Baum, který vyšel v Praze roku 1908. Časná smrt 6. září 1916 ve Vídni jako by věštila i budoucí osudy celého jeho národního kmene, kterému po zániku monarchie byl souzen domov už jen téměř stejně krátce jako kdysi Ganglovi rodná končina.

Vzpomínky na Josefa Gangla

Nejprve jeden z někdejších spolurodáků:
Původně byl Ganglův hostinec v Německém Benešově (dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) z nejpřednějších v městečku, rok od roku však to s ním spělo k horšímu, poněvadž Pepi, na něhož po smrti otcově živnost přešla, žil víc svému psaní a reálným potřebám rodného domu věnoval příliš malou pozornost.
Místní obyvatelé se tu stavěli tak jednou dvakrát do týdne, zato v létě to u Ganglů ožilo toulavou chasou. Studenti, malíři a různí jiní ptáci nebeští se tu potkávali a vraceli jsme se sem na prázdninové měsíce i my ze vzdálených mnohdy městských studií, která Pepi právě pro to své hostinské dědictví musil kdysi a natrvalo přerušit. Přes věkový rozdíl zející už mezi námi a ním jsme bývali s Ganglem vždy velcí kamarádi.
Tak jsme se jednou o prázdninách rozhodli, že budeme hrát divadlo. Probírali jsme kusy, které by přicházely pro ten případ v úvahu, ale nemohli jsme se za Pepiho předsednictví na žádném z nich shodnout. Jednou vadil kus sám, jinde nevyhovovalo jeho obsazení. Když už jsme byli docela bezradní, vytasil se někdo z nás s nápadem, že by snad bylo vůbec nejlepší sehrát něco od Pepiho samotného. On že by nakonec dokázal něco pro nás i nového napsat. Zpočátku se ovšem notně ježil, že by nám měl tak lehce zaprodat svou múzu, ale jak se neodvratně blížil s koncem prázdnin i dohodnutý termín představení, týden předtím podlehl posléze našemu bouřlivému naléhání a pustil se rovnou do spisovatelské práce. Hostinské místnosti se jemu i nám zdály pro tu věc náhle příliš těsné a tak jsme se vydali vespolek do luk za městečkem a tam na hrázi rybníka Bejčáku (v originále Stierteich - pozn. překl.) napsal před našima očima za jediné odpoledne celou hru o několika jednáních. Pro každého z nás v ní byla role šitá tak říkajíc "přímo na tělo". Večer jsme táhli s hotovým rukopisem domů, rozepisovali jednotlivé úlohy, hotovili a zkoušeli kostýmy a už následující neděli se hrála Pepiho prvá a pokud vím i poslední divadelní hra s názvem "Boj o boudu" na jevišti, které jsme k tomu účelu sami zbudovali v prázdné prostorné kolně benešovského Dvorského mlýna.
Obsahem hry byl spor dvou buršáckých studentských spolků o hospodský lokál s humornými bitkami, řadou studentských písní a milostným příběhem k tomu, vedoucím ovšem celý děj až k dobrému konci v posledním jednání. Představení se setkalo s jednoznačným úspěchem. Dali jsme se všichni společně fotografovat - ten obrázek ostatně ještě mám na památku. Jen na autora hry jsme tenkrát v našem mladistvém sobectví jaksi pozapomněli. Nebo snad on sám nechtěl být na tom snímku spolu s námi? Už to asi nikdy nezjistím. Rukopis našeho divadelního kusu se ztratil nenávratně v proudu času a Ganglovo jediná hra nebude tak nikdy ani vystavena soudu potomků. V prvních zářijových dnech se každoročně objevovala v dosud hřejivých paprscích pozdního léta četná procesí, táhnoucí ve znamení kříže Benešovem na blízkou Dobrou Vodu u Nových Hradů. V našem městečku se obvykle každé z těch procesí zastavilo na své zbožné pouti ke krátké modlitbě před svatojanským sloupem na náměstí nad kostelem a pak i k občerstvení v řadě místních hostinců. U Ganglů to bylo pro ně trochu stranou dole a tak Pepi nebyl na nějaký nápor z jejich strany nijak připraven. Jednoho takového poutního odpoledne jsme seděli my, vzhledem k obsahu našich prázdných kapes kamarádi z nijak zvláště mokré čtvrti, kolem stolu v útulné Ganglově hospodské světnici, když se náhle do našich rádobyvtipných hovorů vmísily nábožné tóny poutní písně jednoho z procesí. Pepi skočil ke dveřím a zděšeně zvolal: "Křižáci už jsou tady!" A skutečně jsme už stačili okny zahlédnout kajícný zástup valící se ke dveřím a zřejmě hotový vzít "naši" hospodu útokem. Nosič korouhve postavil žerď do rohu místnosti, pouzdro se stočenou korouhví hned vedle žerdi, a vzápětí nato se vnitřek hospody zaplnil hladovými a žíznivými hosty, kteří chtěli být co možno rychle obslouženi. Pepiho to ovšem namísto očekávané euforie rázem uvedlo do stavu zoufalství. Pivo v sudu už mělo nejlepší časy dávno za sebou, čeleď byla právě na poli a nebyl nikdo vhodnější po ruce kromě nás. Rychle jsme se navzájem dorozuměli, někteří se pustili k řezníkovi pro vuřty, jiní za pekařem pro čerstvé veky. Zbytek přinášel prázdné sklenice a Pepi byl obdařen spásným nápadem oživit povadlé pivo sodovou vodou, aby výpomocný právě dorazivší číšník mohl roznášet vyprahlým poutníkům žádoucí mok řádně napěněný. Po půlhodině celý rámus a vřava vyšuměly a bohulibý zástup pokračoval pokojně v další cestě. My jsme ale spolu s Pepim ještě dlouho tonuli ve smíchu nad vzpomínkou, jak jsme spontánně a obzvláště onou sodou zachránili renomé podniku a doslova ho vytáhli z té nejhorší bryndy.
O vánočních prázdninách jsme bývali u Pepiho vlastně den co den. Přese všechnu sváteční štědrost končícího roku byl náš rozpočet obvykle značně skrovný, ale Pepi projevil pěstounskou velkorysost. "Napíšem to holt do kalendáře," mínil a tak se i stalo. Zažloutlé okraje "Kalendáře německého školního spolku" na stěně visícího se brzy začaly utěšeně plnit řádkami položek připisovaných na náš účet. Pak nadešel 1. leden, den vyrovnání. Kdo vylíčí naše překvapení, když jsme po bujné silvestrovské noci přišli hned dopoledne přát Pepimu šťastný Nový rok a vyrovnat zároveň své "loňské" dluhy. Starý zažloutlý kalendář totiž zmizel ze stěny a na jeho místo připíchl Pepi nový list se zářivě čerstvým letopočtem a sněhobílými okraji. "Kams dal ten starý s našimi dluhy?!" dotírali jsme na Pepiho jeden po druhém. Ten se však hájil: "Inu, hodil jsem ho prostě do kamen, že přestal platit." A přitom i zůstalo.
Je to už spousta let a naši veselou společnost tak řečeno rozvál vítr do všech světa stran. Jak se zpívá v jedné staré německé písni:

Die einen, sie weinen,
Die Anderen, sie wandern,
Die Dritten noch mitten
Im Wechsel der Zeit!
Auch viele am Ziele,
Zu den Toten entboten
Verdorben, gestorben,
In Lust und in Leid!

Zrod stačí všem v pláči,
jiní jdou ti vstříc poutí,
zas třetí čas světí,
jak žene nás svět.
Co chvíli kdos v cíli
už dožil pozbaven sil.
Jsme ve hře, vše zemře
v reji, v letu těch let!

K těm "v cíli" patří už drahný věk náš milovaný, ubohý Pepi Gangl. O tolik let nás předešel "ve smrti, co drtí jak rozkoš, tak i žal!"

Waldheimat, 1931, č. 12

Dále účastník slavnosti 25. července 1933 k pojmenování jedné z vídeňských ulic Ganglovým jménem:
Zdá se, jako by nádhera Šumavy, zasněná tišina jejích jezer a lesní půda posvěcená mlčením věkovitých jedlí sama snad rodila dar básní a bájí.
Je jisto, že nám Šumava už věnovala velké básníky a vypravěče. Připomeňme jen jména jako Hans Watzlik, Adalbert Stifter, Josef Rank, Josef Messner, Ignaz Oberparleiter, Franz Isidor Proschko a v neposlední řadě pak neprávem tak zapomínaný Josef Gangl.
Kdo to vlastně byl Josef Gangl? Tak se ptají často i lidé znalí německé literatury minulosti - a přece patří Ganglův zjev k tomu nejlepšímu, co nám právě Šumava dala na poli písemnictví. Nemá věru zapotřebí, aby stál stranou, jako to obvykle činil zaživa - jeho autorský odkaz totiž nyní patří všem a překvapuje znovu a znovu svou svěžestí a ryzí silou.
Enrica von Handel-Mazzettiová (rakouská novokatolická básnířka, jí vytvořený žánr rakouské prózy nese název "der historische Heimatroman" - pozn. překl.) napsala v jednom svém listě z roku 1931: "Gangl byl výjimečně nadaný lidový autor." A profesor pražské německé univerzity Gustav Jungbauer (a rodák z Horní Plané, zastoupený rovněž v tomto našem souboru - pozn. překl.) neváhal prohlásit, že "Gangl si bezesporu zaslouží být mezi nejvýznamnějšími Šumavany v německé literatuře jmenován hned po Adalbertu Stifterovi a své šumavské krajany Josefa Ranka i Josefa Messnera daleko převyšuje."
Josef Gangl se narodil 25. dubna 1868 v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) na jižní Šumavě. Poznal záhy krutosti života v blízkosti nemocného otce, živitele rodiny. Právě otcova pakostnice donutila mladého Gangla po pouhém roce vrátit se ze studií a pomáhat matce v hospodářství. Rodině patřil místní hostinec a ten se ne zrovna hodil k tichému přemítání a tvorbě. Pěna mnohé sklenice u výčepu přetekla, poněvadž ten, kdo ji měl dát dobrou míru, byl duchem někde jinde. Když otec po 26 letech utrpení zemřel, vedl syn s matkou a sestrou sám hostinec i hospodářství k němu příslušející. Nedařilo se jim a klesali osudově k neodvratnému pádu. Rozhodli se nakonec hostinec prodat a odejít do Vídně. Přišli tam 8. září 1903. Gangl si přivedl z domova s sebou i svou vroucně milovanou matku a ještě něco vzal, co mu mělo připomínat rodný les: hůl z větve posledního stromu, který směli porazit a nad jehož kmenem vznesl Gangl úzkostnou otázku: "Nebude ta hůl, co bereme na cestu, nejspíš holí žebráckou?" Temné tušení se bohužel naplnilo. Hořkost bídy a ponížení je měly provázet už napořád. Žijí dosud mezi námi někteří z těch, kdo chtěli pomoci alespoň zmírnit Ganglův smutný osud. Ze 150 dopisů jeho hamburskému příteli Fredu Lauovi lze vyčíst hloubku utrpení a nouze, která ho obklopovala, ale i heroickou lásku k těžce ochořelé matce. Právě starost o ni mu ještě ztrpčila každodennost, dala však i vyrůst sebeobětavému citu milujícího syna. O to víc fascinuje skutečnost, že právě v této době vytvořil větší část svého obdivuhodného díla. Jmenujme z něho jen ( s doplňky překl.):

Geschichten aus dem Böhmerwald. = Budweis, Deutscher Böhmerwaldbund 1894.
Heirat und rasche Scheidung. Erzählung. = 1899.
Am Ende der Welt und andere Geschichten aus dem Böhmerwald. 1907.
Die ihn liebten und andere Erzählungen. = Berlin, Verlag J. Singer & Co. 1907.
Der letzte Baum. Roman. = Regensburg, Verlag Josef Habbel 1908.
Und sie liebten sie doch. Erzählungen. = 1908.
Die deutsche Himmelsmutter. Roman. = Regensburg, Verlag Josef Habbel 1909.
Mein Berg. Erzählungen. = Regensburg, Verlag Josef Kösel 1912.
Die Wunderflur und andere Erzählungen. = Regensburg, Verlag Josef Habbel 1912.
Markus, der Tor. Roman. = Regensburg, Verlag Josef Habbel 1913.
Mein Amsellied und andere Erzählungen. = Neurode-Leipzig, Verlag Eduard Rose 1915.
Das Schwabenhaus im Buchenland. Erzählung. = 1916.
Mutters Bett. Erzählungen. = Saarlouis, Verlag Hausen 1916.
Der zertrümmerte Pflug. Novellen. = 1942. (jde o posmrtný výbor z díla -- pozn. překl.)

6. září 1916 byl Gangl povolán uprostřed díla z pozemských strastí: ve velké bídě skonal ve Vídni.
Nejen on, i jeho dílo upadlo téměř zcela v zapomenutí. Spisovatelka Marie Herbertová píše: "Katolický lid by měl dostát své povinnosti a zařadit do své knihovny díla tohoto hlsatele spravedlnosti a lásky k bližnímu, toho básníka z Boží milosti."
Teprve šumavský rodácký spolek "Kaplitz-Gratzen-Hohenfurth" se podjal úkolu připomenout život a dílo velkého syna rodné země. 6. září 1931, v den 15. výročí Ganglova úmrtí, byla mu na domě, v němž ve Vídni bydlel, tj. v Pachmannově ulici čp. 2 ve 13. vídeňském okrsku, odhalena mramorová pamětní deska zdobená reliéfní bystou. Díky úsilí nově vzniklé Společnosti Josefa Gangla dal necelé dva roky nato vídeňský starosta Karl Seitz pojmenovat Ganglovým jménem novou ulici v části Ober-St. Veit ve 13. vídeňském okrsku, která u křižovatky s ulicí Einsiedeleigasse 67-69 odbočuje a vede po svahu vrchu Girzenberg. V neděli 25. června 1933 se tu konala při té příležitosti malá slavnost. Zlaté vídeňské srdce se znovu osvědčilo a uctilo památku nebohého básníka, který miloval Vídeň a její obyvatele stejně vroucně jako svou šumavskou domovinu.
Na vídeňském hřbitově Baumgartner Friedhof odpočívá Josef Gangl zbaven navždy bolesti a nouze pozemského života. Hrob zdobila dlouho jen prostá mramorová deska s nápisem: "Všemi zapomenut, ne však svým hamburským přítelem. Jeho díla si navždy podrží svou cenu." (dnešní vzhled náhrobku je pozměněn - pozn. překl.)

Budweiser Zeitung 24.7.1933

Referuje svědek uvedení hry o Josefu Ganglovi s premiérou dne 29. dubna 1934 ve Vídni:
Kdo měl v letech 1907 a 1908 vzácnou možnost vídat Josefa Gangla jako herce vídeňského Bürgertheatru, byl omilostněn minulou neděli čímsi jako zázrakem: mohl ho totiž na téže scéně po více než 25 letech vidět nikoli snad v nějaké trpné vedlejší výpomocné roli, nýbrž v roli hlavní - ta hra byla totiž o něm! Zejména zásluhou režiséra Eduarda Seklera byl text dvou obětavých členů činorodého krajanského spolku "Kaplitz-Gratzen-Hohenfurth" pana Hugo Hasse a paní Anny Leitgebové uveden v tříhodinové premiéře na vídeňskou scénu.
Historické hry stůňou víceméně obvykle na falešné přikrašlování a místy rovnou věcné nesprávnosti či celkovou nepravděpodobnost obsahu. V našem případě jde o vzácný případ scénicky zvládnutého dramatického pokusu, který se nadto vyznačuje úsilím o věrnost faktům.
Jádro děje se zauzluje v Ganglově hostinci v Německém Benešově a rozvíjí 14 obrazů z básníkova života až kjeho tragickému vídeňskému konci. Vlastní neschopnost vést otcovu živnost i neporozumění okolí vedou nakonec k odchodu z domova, kde jediný páter Resch - kabinetní figura hry - schvaluje tvůrčí snahy mladého Gangla a je mu světlým bodem v tragické chvíli loučení. Vidíme poslední strom, v následujícím obraze padlý a s osekanými větvemi - z jedné z nich se stane hůl na cestu, kam provází syna s milovanou matkou trpká otázka: Bude nám holí poutnickou či žebráckou? A pak přichází vídeňský čas utrpení. Doslova prožíváme beznadějný zápas tohoto muže, vidíme smrt sestřinu, sdílíme jeho starost o neteř Markétku a nejvíce pak o maminku, nemocnou se srdcem a strádající podvýživou. Tu a tam probleskne v temnotách záblesk naděje. Gangl je přijat do Raimundstheatru - přímo před námi se odehrává pro něho tak mučivá jevištní zkouška - v Schönbrunnu se s ním seznamuje Fred Lau, nejušlechtilejší mentor jeho životních strastí a pádů, jehož světlý zjev nás po boku hlavního hrdiny provází následujícími obrazy. Vrcholná je scéna, v níž Gangl odmítá nabídku nakladatele, který chce jeho, apoštola míru, přimět k psaní válečných příběhů na pokračování. Těžištěm děje je však scéna závěrečná: Ganglova smrt. Zhroutí se cestou k nemocné matce, které chce donést na lékařovo naléhání kuřecí maso, je přinesen sousedy v domě a uložen na pohovku. Stačí ještě přerývaným hlasem těšit matku slovy: "Pozdrav Bůh, mami - bude - zas - líp..." a pak se z posledních sil chopí oné hole z větve "posledního stromu" domova: "Ta hůl - mě - ještě - dovede - domů!" Kulisa místnosti se zvedá a umírající se ocitá skutečně ocitá doma v rodném Německém Benešově a za zvuků domovských zvonů vydechne naposledy. A znovu se zvedá pozadí scény: je tu Schönbrunn, reliéf z pamětní desky na úmrtním vídeňském domě a Ganglova dcerka přednáší působivou apoteózu:

Schlaf nun, Gangl, schlaf im Garten unter Flieder, Tannengrün. Neu erwacht, soll dich erwarten Heimattreu auch in Wien.	Spi, Gangle, tu v zahradě zelené, šeříky a vůně jedlová probudí tě do sna, v němž se klene Tvou Vídní věrně dech domova.
Budweiser Zeitung 5.5.1934, s. 13

A nakonec medailon ze Sudetoněmeckého archívu:
Byl zneuznán už za svého života a i po smrti patřil dlouho spíše k těm zapomenutým. Když se pak ve třicátých letech k němu znovu obrátila větší pozornost, nedošlo kvůli následným hrůzám nové války a vyhnání k patřičnému oživení jeho odkazu. Z těch, kdo se zasloužili o publikování Ganglova díla ještě před jeho smrtí v posledních letech rakousko-uherské monarchie, jmenujme alespoň pražského germanistu Augusta Sauera jako redaktora časopisu Deutsche Arbeit, Karla Mutha, který vydával vídeňský časopis Hochland, v neposlední řadě pak českobudějovický německý spolek Deutscher Böhmerwaldbund, který má neskonalou zásluhu o vydání Ganglovy literární prvotiny.
Syn rolníka a hostinského musel přerušit středoškolská studia právě v Budějovicích a pomoci doma za nemocného otce v obživě rodiny - po otcově smrti pak zůstalo všechno vlastně jen na něm samém. Roku 1904 prodal otcovský majetek a přesídlil s matkou do Vídně. Chtěl se tam živit herectvím a spisovatelskou prací, poté co se jeho Geschichten aus dem Böhmerwald, na prvotinu nezvykle úspěšné, dočkaly roku 1907 svého pokračování Am Ende der Welt. Jako herec používal ve Vídni, kde účinkoval v malých rolích na prknech divadel Raimundtheater, Jantschtheater i Carltheater, pseudonymu Josef Götz-Gangl. Od roku 1908 žil pak už jen ze svého psaní. Stesk po domově charakterizoval jeho dílo, o němž se Josef Mühlberger vyjádřil následovně: "Je to temná, vášnivá povaha; jako by jeho vyprávění měla v sobě cosi prapůvodně mýtického. Je jako skalní útvar, drsný balvan temně spočívající v samotě hlubokých lesů, chmurný a nesrozumitelný..." Jeho šumavský krajan Gustav Jungbauer mu věnoval citlivou biografii hned ve druhém svazku edice Sudetendeutsche Lebensbilder roku 1930, v níž zdůrazňuje, že Ganglovo dílo vyzařuje nekonečně mnoho lidské srdečnosti a dobroty, "která není vyumělkována a vyspekulována, nýbrž skutečně prožita." Gangl bral svá témata z rodné Šumavy: psal mistrné venkovské povídky a stále víc se obracel k sociální problematice. Nejvýš příznačný je pro svého autora jeho svéživotopisný román Der letzte Baum, který poprvé vyšel v časopise Deutsche Arbeit a pak roku 1908 v Řezně i knižně. Autobiografické rysy obsahuje i povídka Mein Berg, vydaná jiným řezenským nakladatelem čtyři léta nato. Dalšími Ganglovými romány jsou Die deutsche Himmelsmutter, dále Markus, der Tor a zbývá několik povídek novel, které jsou ovšem v celku Ganglova díla jeho podstatnou složku.
Autorovu památku udržuje Josef-Gangl-Gemeinde ve Vídni. V tom městě je jeho hrob, pamětní deska na domě, v němž zemřel, i ulice nesoucí jeho jméno. Roku 1926 byla péčí už zmíněného českobudějovického spolku Deutscher Böhmerwaldbund odhalena pamětní deska i na Ganglově rodném domě v Německém Benešově. Ačkoli dům dosud stojí, po válce deska ovšem zmizela. Od rakouské hranice hledí do básníkových rodných končin temeno hory Mandelstein (česky se jí říkávalo jen Mandel - pozn. překl.) na jejíž skalní plošině stojí v mramoru vyryta Ganglova nesmrtelná slova:
IN DER GÜTE LIEGT DIE GRÖSSTE BEKEHRUNGSKRAFT (V dobrotě spočívá největší síla obrácení).
Rozumíme jim vůbec?