MARIA PREXLOVÁ
Slovní zeměpis střední Šumavy
Úvod
Předkládaná práce je malým příspěvkem k sudetoněmecké slovní geografii (v originále "zur sudetendeutschen Wortgeographie - pozn. překl.) a zabývá se střední Šumavou. Volba slov se vztahuje zejména k zejména k zemědělství. Látka byla shromážděna osobním dotazováním (v originále "durch eigenes Abfragen" - pozn. překl.).
Slovní zásoba (v originále "der Wortschatz" - pozn. překl.) na tomto území je tak mnohotvárná a bohatá (v originále "so mannigfaltig und reichhaltig" - pozn. překl.), že je bohužel nemožné shromáždit všechna slova vztahující se k zemědělské práci. Při objasňování jednotlivostí se vynořovala látka vždy nová, takže jsem byla donucena vytyčit si jisté hranice, uvnitř nich jsem dychtila po dosažení relativní úplnosti. To se mi podařilo u označení součástí jednotlivého zemědělského nářadí, zejména pak vozů, pluhu, bran, kos, hrábí, cepů. Jiné dotazováním zjišťované (v originále "erfragten" - pozn. překl.) skupiny slov se vztahovaly k pečení chleba, k senoseči a k domácímu skotu. I v těchto oblastech existuje velké množství výrazů, poněvadž pro každou nám dosud tak nepatrnou se zdající věc má šumavský rolník (v originále "der Bauer und Wäldler" - pozn. překl.) často své vlastní označení.
V několika místech byl mým přátelským pomocníkem řídící školy tím, že mě buď upozornil na starousedlé rodiny nebo sám on, původem z dotyčného místa, byl s dialektem důvěrně srozuměn stejně ostatní domácí lidé.
Metoda dotazování byla založena na bezprostřednosti svého konání: ve stodole, u vozu, při pluhu apod..
Než jsem začala u nějaké rodiny s dotazováním, musela jsem se dovědět, zda si sem pán domu nepřivedl ženu z nějaké jiné nářeční oblasti (v originále "aus einer anders sprechenden Gegend" - pozn. překl.). I kdyby se ta dotyčná přizpůsobila nářečí manželovu, což ovšem není jisté, mohl se vždycky ten či onen cizí výraz zabydlet v jeho stavení. Byl-li takový výraz či obrat používán nezměněn, byl jako cizí snadno rozeznán, pokud si jej však lidé v domě překroutili ke svému jazykovému užívání (v originále "für ihre Zunge zurechtgebogen", česky by se řeklo "aby jim 'pasoval do huby'" - pozn. překl.), bylo to už těžší poznat.
Jak se s jinak mluvící ženou dostaly nové výrazy do domu, tak se roznášely s přistěhovalými rodinami z jiného nářeční oblasti do jejich nových domovů. Nejdříve to bylo přijímáno s obapolným posměchem, zvláště bránilo-li to vůbec porozumění, pak si ale domácí lidé na cizí nářečí postupně zvykli, poněvadž bylo promíšeno výrazy domorodými k nepoznání. Slova, která přistěhovalec nechtěl či nedokázal odložit a stále je užíval, byly nakonec domácími lidmi přejaty.
(...)
Nářečí střední Šumavy jsou nářečími smíšenými (v originále "Mischmundarten" - pozn. překl.). Mnoho jazykových jevů "dolní" Šumavy proniká až k šumavským "pláním" (v originále "bis zu den Gefilden" - pozn. překl.) a v oblasti Kašperských Hor (v originále "im Gebiet von Bergreichenstein" - pozn. překl.) nacházíme už jevy vlastní horní Šumavě. Viz k tomu Rudolf Kubitschek, Die Mundarten des Böhmerwaldes (Plzeň, bez vročení), s. 27nn..
P.S. Vynechané dva odstavce udávají v pro náš účel nepoužitelné fonetické transkripci pár příkladů nářečních míšení.
Seznam příloh
1. Kosiště. - Nedokonale propečený chléb.
2. Dojení. - Podlaha. - Nosníky bran na vláčení.
3. Strop světnice. - Cep na mlácení.
4. Zařízení pro pěchování hnoje na voze.
5. Hřídel pluhu.
6. Řetěz na oj.
7. Pavuza. - Zkyslé mléko.
8. Práh dveří. - Provaz na utažení pavuzy.
9. Močůvka. - Mít hodně napilno.
10. Oční víčko.
11. Bekot ovcí. - Chlévské jesle na seno.
12. Jaro. - Hrabiště (násada hrábí).
13. Ručník. - Krmný žlab.
14. Brázda. - Strouha.
15. Brzdit vůz. - Hnojit pole.
16. Vrstvit seno na vůz. - Měsíc na nebi.
17. Přehozový šátek. - Pohrabávat seno v dlouhých řadách.
18. Jít před voly při orání. - Rozsívka (zástěra na zrní).
19. Dřevo, které se užívá k pečení chleba. - Vepř domácí.
20. Prasnice domácí. - Souvrať.
21. Mekot koz.
22. Nechat pole ležet ladem. - Borůvčí (listoví borůvek).
23. Půda k uchování semen. - Liška (houba).
24. Blatouch.
25. Pampeliška. - Malina.
26. Pivoňka.
27. Stinka.
28. Babička. - Dědeček. - Kmotra. - Kmotr. - Zeť. - Snacha.
29. Beruška.
30. Ošatka. - Opeňka (houba).
31. Blýskání na časy. - Nůž na odkorňování stojících stromů.
32. Hnis. - Náboj vozového kola.
33. Zornice. - Řehtání koní.
34. Pekařská díže.
35. Nakládat seno na vůz. - Na poli podávat hnůj z vozu.
36. Novina (pole).
37. Louka, ležící v lese.
38. Mokřina.
39. Louka při domě.
40. Obracet pluh.
41. Druhy pluhů.
42. Zařízení na zmenšování jehličnatého chrastí.
43. Oj.
44. Rukojeť kosy.
45. Ovčí mládě. - Býk.
46. Ležatý sud na močůvku.
47. Suchá louka.
48. Horská louka.
49. Polní cesta.
50. Zelené jehličí.
51. Poslední vláčení před setím.
52. Orba po žních na podzim. - Padající hvězda (létavice).
53. Řezač větví.
54. Násada cepu.
55. Kleč (držadlo) pluhu. - Rádlo.
56. Kola pluhu.
57. Konev na dojení.
58. Len po prvním vochlování (hrubá koudel). - Len po druhém vochlování (česaná koudel). - Len po třetím vochlování (jemné vlákno).
59. Kozí mládě. - Košík.
60. Beran. - Ovce domácí.
61. Natřásání řad posečené trávy. - Pole.
62. Tráva jako zelené krmení.
63. Škralouip na nevařeném mléce.
64. Trakař. - Zbytek po rozpouštění másla.
65. Odpolední svačina. - Druhá snídaně.
66. Máselnice.
67. Lehce pršet.
68. Pole s ozimem.
69. Kolečko.
70. Dát na jaře pole do pořádku.
71. Vodní příkop.
72. Hřib.
73. Hranice panství z roku 1654.
74. Hranice panství z roku 1848.
75. Církevní uspořádání v 15. a 16. století.
76. Dnešní církevní uspořádání.
77. Mapa nářečí střední Šumavy podle Rudolfa Kubitscheka.
78. Kombinační mapa hranic jednotlivých nářečí (1.-5. stupeň).
P.S. Tady jde sice jen o legendu k obrazové příloze knihy, vymezující ovšem témata, na nichž je demonstrována rozdílnost šumavských nářečí, jejichž struktura vyplývá až z následujícího zeměpisného a historického popisu vytyčeného území. Tím, že práce vznikla vlastně před rokem 1938, kdy byla poprvé prezentována, vrací Šumavu do "předválečné" podoby. Není tedy nijak krátkodechá, jak by se mohlo zdát pseudonacistickým zadáním válečné prezentace v "sudetoněmecké" edici.
Poloha území zahrnujícího německá nářečí
Šumava do sebe pojímá česko-bavorské (psáno po "připojení" Rakouska k nacistické "Říši" - pozn. překl.) hraniční pohoří (tady autorka jako by nebrala v úvahu "pomnichovské" odtržení Sudet a i jejich připojení k "Říši" - pozn. překl.) od Kerschbaumského sedla (v originále "vom Kerschbaumer Sattel" - pozn. překl.) až k Dyleni (v originále "bis zum Tillenberge" - pozn. překl.). Jeho přirozenými hranicemi jsou na severu říční toky Bystřic (v originále "die Pastriz", rozuměj Chladnou a Teplou Bystřici /Kalte u. Warme Pastritz/, pramenící pod Čerchovem /Schwarzkoppe/, ta u Abertam, kde dokonce dnes existuje Svazek obcí Bystřice, se ovšem německy jmenovala Wistritz /!/ - pozn. překl.), na jihu Dolnovltavická brázda (v originále "der Pass von Unterwuldau" /!/ - pozn. překl.), na jihozápadě křemenný val zvaný "Pfahl".
Šumavská nářečí náležejí k bavorskému dialektu německého jazyka. Tento dialekt se rozpadá na jižní či alpskobavorský (v originále "das Süd- oder Alpenbairische" - pozn. překl.), prostřední či dunajskobavorský (v originále "das Mittel- oder Donaubairische" - pozn. překl.) a severobavorský, také hornožupní či hornofalcký (v originále "das Nordbairische /Nordgauische, Oberpfälzische/" - pozn. překl.). Tři větší nářeční skupiny vytvářejí na Šumavě pozvolný přechod od středobavorského k severobavorskému. Jsou to nářečí "dolní země" (v originále "Mda. des Unterlandes" - pozn. překl.), dolní oblasti Šumavy, sahající od jižní části Čech přibližně až k Prachaticům (po záboru okrajových československých území se ovšem město "Prachatitz" stalo hraničním a připadlo "Říši" - pozn. překl.); dále ta střední Šumavy, končiny horní Otavy a horní Vltavy (v originále "Gegenden der oberen Wottawa und der oberen Moldau" - pozn. překl.) až k linii probíhající od Železné Rudy k Sušici (v originále "von Eisenstein gegen Schüttenhofen" - pozn. překl.) a posléze nářečí "horní země" (v originále "die Mundart des Oberlandes" - pozn. překl.), tj. údolí horní Úhlavy (v originále "Gebiete des oberen Angeltales" - pozn. překl.).
Pojednávané území zabírá střední Šumavu, tj. někdejší politický okres Prachatice, Sušice a Klatovy, nakolik byly roku 1938 přičleněny k Říši (v originále "1938 zum Reich kamen" - pozn. překl.). Foneticko-zeměpisně (v originále "lautgeographisch" - pozn. překl.) vzato se vyznačuje příslušností ke středobavorskému dialektu s přechodem k tomu severobavorskému. Nářečí našeho území se dají rozdělit do dvou velkých skupin, které navzájem oddělují šumavské "pláně" (v originále "die Gefilde" - pozn. překl.). Tu jižní skupinu představují "dolní" nářečí, podléhající spíše "dolnozemským" vlivům, severní skupina "horních" nářečí podléhá silněji "hornozemským" vlivům.
(...)
Politické dějiny území
Původně byla celá Šumava majetkem panovníkovým (v originále "Ursprünglich war der ganze Wald landesfürstliches Eigentum." - pozn. překl.). Už ve 13. století však je její jižní část ve vlastnictví Vítkovců z Krumlova a z Rožmberka (v originále "Witigonen zu Krummau und Rosenberg" - pozn. překl.). Tento panský rod se stal zakladatelem hospodářských, sociálních a národnostních poměrů v jižních Čechách.
Hornatá "horní země" zůstávala dlouho pralesem. V nejstarší době bylo jen málo míst, kde byl do ní možný nějaký vstup. Přes pohoří vedly jednotlivé stezky a soumarské cesty, po nichž byla do Čech dovážena zde chybějící sůl. Při konečných bodech (v originále "an den Endpunkten" - pozn. překl.) těchto stezek postupně vznikala jednotlivá sídla, která sloužila k zajištění a bezpečí dopravy a k ostraze na vhodných místech zbudovaných hradů (Prachatice, Kunžvart, Kašperské Hory, Hartmanice /v originále "Prachatitz, Kuschwarda, Bergreichenstein, Hartmanitz" - pozn. překl./). Nejznámější a nejstarší z těchto stezek je tak řečená Zlatá stezka (v originále "der sogenannte Goldene Steig" - pozn. překl.), vedoucí z Prachatic přes Volary a České Žleby do Freiung a Pasova (v originále "über Wallern, Böhm. Röhren nach Freiung und Passau" - pozn. překl.). Další stezky vedly z Pasova přes Röhrenbach a Freiung (má být "Röhrnbach" a "Freyung" - pozn. překl.), Kvildy a Kozí Hřbet (v originále "die Gefilde und Ziegenruck" - pozn. překl.) do Kašperských Hor a přes Zwiesel a Hartmanice do Sušice.
Šumava se rozpadá na tři části, totiž na Šumavu horní (Oberland), prostřední a dolní (Unterland).
Horní Šumava byla z větší části osídlena v 11.-13. století z Bavor hrabaty z Bogenu (v originále "die Grafen von Bogen" - pozn. překl.). Území od Vimperka až za Sušici (v originále "von Winterberg bis über Schüttenhofen" - pozn. překl.) bylo až do časů Přemysla Otakara II. (v originále "bis zu Otakers /!/ II. Zeiten" - pozn. překl.) bavorským majetkem. V roce 1126 založila hrabata z Bogenu premonstrátský klášter Windberg a král Vladislav II. (*1110 v Čechách, †1174 v saském městě Meerane, zemský okres Cvikov /Zwickau/ - pozn. překl.) daroval tomuto klášteru území kolem Albrechtic (v originále "die Gebiet von Albrechtsried" - pozn. překl.) u Sušice. Vnučka tohoto krále Ludmila (žila v letech 1170-1240 - pozn. překl.) přinesla svému manželu Albrechtovi z Bogenu (o něm blíže viz webová adresa Wikipedia - pozn. překl.) sňatkem s ním (roku 1184 - pozn. překl.) území kolem Sušice (v originále "die Gebiet von Schüttenhofen" - pozn. překl.). To území kolem Sušice a Vimperka zůstalo až do roku 1242 vlastnictvím Bogenských (v originále "im Besitz der Bogener" - pozn. překl.) a náležela pak vévodovi Otovi Bavorskému (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.). V roce 1257 se Přemysl Otakar II. (v originále "Otaker II." /!/" - pozn. překl.) zmocnil Sušice, byl však donucen ji vrátit Otovu synovi Heinrichu Dolnobavorskému (viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.). Později mu ji znovu násilím vyrval a roku 1273 se Heinrich všech svých práv ve prospěch Přemysla Otakara II. zřekl a celé území připadlo Čechám. Zásluhou zmíněného premonstrátského kláštera a zejména samotného Albrechta z Bogenu dostalo se sem mezitím početné množství bavorských osídlenců.
V roce 1184 se do vlastnictví hrabat z Bogenu dostalo s jejich územím sousedící oblast hraničního lesa od horní Otavy a Úhlavy až k pramenné oblasti Volyňky (v originále "das Quellgebiet der Wolinka"; tento větší, ale nedoložený rozsah od Nýrska /Neuern/ až po Vimperk připisoval bogenské enklávě Josef Blau /i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže/ve svém díle "Geschichte der künischen Freibauern im Böhmerwald" /tj. "Dějiny Králováků na Šumavě" z let 1932-1934 - pozn. překl.). Nejvýznamnějším střediskem jejich majetku v Čechách byla Sušice. Tehdy už také existoval starý opevněný kostel Mouřenec (v originále "alte Kirchenburg Maurenzen" - pozn. překl.) a kostel v Albrechticích, založený roku 1178. Tu ves kláštera Windberg nacházíme připomenutu už před rokem 1174.
Patronátní právo nad Sušicí měl od roku 1233 bavorský klášter Windberg, který v roce 1179 získal od Vladislava II. také statek a faru Albrechtice.
Hrabata z Bogenu byla i zakladateli dnešních selských obcí, osmi svobodných rychet králováckých svobodných sedláků.
Ve druhé polovině 13. století přešlo vimperské panství do majetku urozených pánů z Janovic (v originále "in den Besitz der adeligen Herren von Janowitz" - pozn. překl.). Měnilo pak velice často své vlastníky až do roku 1628, kdy se stal jeho majitelem knížecí rod Eggenberg. V roce 1719 se stalo vimperské panství s jinými ještě eggenberskými majetky schwarzenberským. Roku 1658 nacházíme při něm osady Klášterec, Lipku, Michlovu Huť, Horní Vltavici, Zátoň (v originále "Klösterle, Freiung, Helmbach, Obermoldau, Schattawa" - pozn. překl.) a "-schlagy" kolem Záblatí (und "die Sablater Schläge" - pozn. překl.), které ve 14. a 15. století tvořily ještě samostatné panství.
Dolní Šumava byla osídlena ve 13. století. V roce 1250 založili cisterciáci z Wilheringu klášter Vyšší Brod (v originále "Hohenfurth" - pozn. překl.) a ti z dolnorakouského Heiligenkreuz (v originále "von Heiligen Kreuz in Niederösterreich" - pozn. překl.) v roce 1263 klášter Zlatá Koruna (v originále "Goldenkron" - pozn. překl.). Ke klučení lesů přibrali venkovany. Jejich pozemkový majetek spadal povětšinou do starého pralesního území a všechny vesnice, které tam dnes stojí, byly osídleny "aus wilder Wurzel" (tj. "z divokého kořene" - pozn. překl.).
Zlatá Koruna byla nadací krále Přemysla Otakara II. (v originále i zde "eine Stiftung König Otakers II." /!/ - pozn. překl.). Zlatokorunskými mnichy byla kolonizována ona část Šumavy, kterou před rokem 1938 tvořil větší díl hornoplánského a chvalšinského okresu (v originále "Teil des Oberplaner und Kalschinger Bezirkes" - pozn. překl.) a určité díly okresů Prachatice a Český Krumlov.
Ona nadace sestávala zejména z korunního statku Boletice (v originále "aus dem Krongut Boletitz /dem heutigen Ort Poletitz/" /!/ - pozn. překl.) a v darovací listině se praví, že boletické zboží je na severu ohraničeno prachatickým zbožím vyšehradského kostela (v originále "von dem Prachatitzer Gut der Wyschehrader Kirche" - pozn. překl.). K tomuto statku pravděpodobně náleželo i území kolem Volar. V pozdější době, prostřed 14. století, vklínilo se mezi Volary a Prachatice ještě panství Hus (v originále "die Herrschaft Gans" - pozn. překl.).
Střední Šumava (v originále "der Mittlere Wald" - pozn. překl.) byla osídlena zčásti ze Šumavy dolní, zčásti z té horní. Z větší části docházelo teprve v 17. a 18. století k zakládání vsí rolníky a dřevorubci (v originále "durch Waldbauern und Holzhauer" - pozn. překl.) na panské půdě, přičemž osídlenci pocházeli většinou z dříve osídlených oblastí Šumavy. V horních končinách pocházela starší sídla ze 14. století. Scházeli se tu němečtí horníci, aby získávání zlata ve vodách Otavy a jejích pramenných přítocích dali profesionální ráz důlního provozu (v originále "fachmännisch zu betreiben" - pozn. překl.). Tak vznikla horní města Kašperské Hory a Rejštejn. Toto hornické osídlení bylo podnětem větších sídelních území selských.
Už od poloviny 14. století působil i sklářský průmysl povzbudivě na další zdejší osídlení. Zprvu toliko jednotlivě se vyskytující, prosazuje se počátkem následujícího století živější zakládání sklářských hutí na nýrském, hartmanickém a vimperském širším okolním území (v originále "im Neuerner, Hartmanitzer und Winterberger Gebiete" - pozn. překl.). Počátek sklářských hutí by se dal přitom hledat v Bavořích, snad přímo v Norimberku (v originále "wahrscheinlich von Nürnberg" - pozn. překl.).¨
Na našem území byly končiny kolem Zbytin a Českých Žlebů (v originále "die Gegenden von Oberhaid und Böhm. Röhren" - pozn. překl.) osídleny klášteram Zlatá Koruna a patřily dlouho k jeho majetkům. Teprve pak připadly k českokrumlovskému panství, když v roce 1420 král Zikmund (v originále "König Sigismund" - pozn. překl.) ke klášteru příslušející území dal do zástavy Oldřichu z Rožmberka (v originále "Ulrich von Rosenberg" - pozn. překl.) a v roce 1437 postoupil pánům z Rožmberka na doživotí (v originále "auf Lebenzeit" - pozn. překl.) celé zlatokorunské panství (listina je ovšem chápána jako Oldřichovo falzum, zhotovené navíc v roce Zikmundovy smrti - pozn. překl.).
Záblatské "-schlagy" tvořila, jak už zmíněno, až do 16. století zvláštní panství, zvané Hus (v originále "Gans genannt" - pozn. překl.). V roce 1359 patřilo toto panství Petrovi z Janovic a roku 1441 rytířům Smilovi a Jiřímu z Křemže (v originále "Smil und Georg von Krems" - pozn. překl.), kteří je v roce 1455 prodali Oldřichovi z Rožmverka, jehož syn Jindřich (v originále "dessen Sohn Heinrich" - pozn. překl.) je dal roku 1474 do zástavy Petru Kaplíři ze Sulevic (v originále "an Peter Kapler von Sulewitz" - pozn. překl.).
V roce 1491 osvobodil král Vladislav Jagellonský (v originále "König Wladislaw II." - pozn. překl.) panství Hus od lenní povinnosti a dal je připsat jako "freierblich" (také "erbfrei", tj. "alodiální" či postaru i "zpupné" - pozn. překl.) do zemských desek bratřím Vokovi a Petru z Rožmberka, kteří je roku 1550 sjednotili se svým vimperským panstvím.
Jako náležející k hradu Hus jsou na našem území uváděny vsi Záblatí, Řepešín, Milešice, Krejčovice, Mlynářovice a Křišťanovice (v originále "Sablat, Reppesching, Oberschlag, Schneiderschlag, Müllerschlag und Christelschlag", tedy 4 s koncovkou "-schlag", Repesching ovšem má být psán s jedním "p" - pozn. překl.). Na osidlování zlatokorunského a prachatického území se podíleli i bratři z Vitějovic (od roku 1317 rytíři z Pořešína /v originále "Brüder von Witějitz - seit dem Jahre 1317 Ritter von Poreschin genannt." - pozn. překl./) Založili svévolně na zlatokorunském zboží ves Frantoly (v originále "das Dorf Frauenthal /Freudenthal/)" - pozn. překl.) a my se dovídáme v roce 1315 o sporu bratří s klášterem. Bratři z Vitějovic museli ves klášteru vrátit, ale jako odškodnění za jejich výdaje zůstala jim k doživotnímu užívání. Nový spor propukl s vyšehradským proboštstvím (v originále "mit der Wyschehrader Probstei" - pozn. překl.) o nová založení zlatokorunského kláštera na severozápadě jeho majetku, kolem želnavského a chrobolského území (v originále "um das Salnauer und Chrobolder Gebiet" - pozn. překl.). Jde o zřejmě násilný zásah probošta Dietricha von Kugelweid (v originále "um einen offensichtlich gewalttätigen Übergriff des Probstes Dietrich von Kugelweid", viz blíže webová adresa heslo Biografického slovníku českých zemí, /BSČZ/ o osobnosti evropsky významné, psané česky i "Jetřich z Pordic", jejíž přídomek "von Kugelweid /Kugelweit/" je roku 1357 vůbec prvou zmínkou o hradu Kuklov vůbec - pozn. překl.) v roce 1360. Celých 35 let trval tento spor, než konečně roku 1395 klášter dosáhl vlastnictví svých vsí: byly to Chroboly, Skříněřov, Zbytiny, Blažejovice, Leptač a Frantoly (v originále "Chrobold, Schreinetschlag, Oberhaid, Plahetschlag, Rohn, Frauenthal" - pozn. překl.). Tyto vsi tvoří hraniční čáru na zlatokorunské straně a tato hranice v podstatě odpovídá linii, která dělí Budějovický kraj od Prácheňského kraje (v originále "welche hier den Budweiser Kreis vom Prachiner Kreis trennte" - pozn. překl.).
Celé území, na které dnes stojí vsi Chlum, Stožec, Krásná Hora, České Žleby, Dobrá, Horní a Dolní Sněžná, Spálenec, Blažejovice, Zbytiny, Skříněřov, Leptač, Chroboly a Frantoly (v originále "Humwald, Thusset, Schönberg, Böhm. Röhren, Guthausen, Schneedorf, Brenntenberg, Plahetschlag, Oberhaid, Schreinetschlag, Rohn, Chrobold und Frauenthal", přičemž "Thusset" má být psáno "Tusset" a některé ze vsí po druhé světové válce zcela zanikly - pozn. překl.), náleželo kdysi ke zlatokorunskému panství.
V 15. a 16. století nacházíme na zlatokorunském území rozdělení na rychty, s nímž se jinak v jižních Čechách nesetkáváme. Tyto rychty sestávají z ústředního místa a několika okolo ležících osad: rychta Chroboly a Frantoly (s náležejícími k nim vesnicemi Leptač, Frantoly, Blažejov a Skříněřov) a rychta Zbytiny.
Mocní páni z Růže se brzy stali nepřáteli kláštera a za slabé vlády Zikmunda Lucemburského a jeho nástupců se jim podařilo klášterní statky získat trvale pro sebe a připojit je k českokrumlovskému panství. V roce 1602 se s ním dostaly prodejem k císařské rodině, dále pak darováními ke knížatům z Eggenbergu (1622) a prostřednictvím dědictví posléze ke knížecímu domu schwarzenberskému (1719).
Nejstaršími stopami středověkého osídlení vimperského panství jsou "záblatské -schlagy". Vimperský hrad samotný pochází už z doby starší, se založením sídla ve 13. století. Prvý známý hradní pán Purkart z Vimperka (v originále "Burghard von Winterberg" - pozn. překl.) je nám poprvé doložen roku 1264 (předtím se uvádí s přídomkem "z Janovic", viz o něm Stifterem - pozn. překl.).
Četné vesnice tohoto panství byly založeny teprve v 18. století, téměř všechny jako osady dřevorubecké. Ve Vimperku a kolem něj existovalo dříve množství sklářských hutí. Jejich počátek spadá do 15. století, jejich zlatý věk do následujícího 16. století, načež nadchází období poklesu a teprve v 18. století dosahuje počet nově vzniklých sklářských hutí na schwarzenberském panství nového vrcholu.
Vznikají všude tam, kde je zaručena existence velkých lesů, kolem hutí pak rostou i osady v nich zaměstnaných sklářských dělníků. Odtud se sklářské hutě zakusují do lesa dál, vzdálenosti, z nichž musí být dřevo dopravováno, jsou stále větší a i když pak hutní provoz skončí, lidská sídla zůstanou.
K vimperskému panství náleží sám Vimperk, dále Horní Vltavice, Lenora, Klášterec, Lipka, Michlova Huť, Polka, Korkusova Huť, Zátoň, Kunžvart (dnešní Strážný - pozn. překl.), Žďárek (na starých mapách Stodůlky - pozn. překl.), Světlé Hory, Cazov, Nový Svět, Paseka, Zahrádky, Borová Lada, Knížecí Pláně a po zrušení panství Hus také záblatské -schlagy (v originále "Winterberg, Obermoldau, Eleonorenhain, Klösterle, Freiung, Helmnbach, Elendbachl, Korkushütten, Schattawa, Kuschwarda, Scheureck, Lichtbuchet, Zassau, Neugebäu, Passeken, Mehregarten, Ferchenhaid, Füstenhu, Sablater Schläge, ovšem některé z uvedených vsí po druhé světové válce zcela zanikly - pozn. překl.).
Část osídlenců Knížecích Plání pocházela z panství Prášily (v originále "aus der Herrschaft Stubenbach" - pozn. překl.), jiná zas z královské svobodné rychty Stachy (v originále "aus dem Kgl. Freigerichte Stachau" - pozn. překl.) a někteří osídlenci sem přišli ze starších už sídel vimperského panství.
U Nového Světa hraničilo s vimperským panstvím panství Zdíkov (v originále "der Herrschaft Groß-Zdikau" - pozn. překl.), k němuž náležela osada Kaltenbach (rozuměj dnešní Nové Hutě - pozn. překl.) a dříve i Kvilda (v originále "und früher auch Außergefild" - pozn. překl.).
Ta končina byla osídlena teprve v 18. století, když knížata Schwarzenbergové, majitelé vimperského panství, započali s kolonizací příhraničních oblastí a založili početné dominikální vsi. Nejstarší z nich je Lipka (1721). O něco později vznikly osady Nový Svět, Paseka, Borová Lada a Zahrádky. Osídlenci pocházeli většinou z míst v sousedství vimperského panství, z rustikálních vsí a opuštěných sklářských hutí.
S vimperským panstvím hraničí území Kvild (v originále "Gebiet der Gefilde" - pozn. překl.), které dříve, přibližně do roku 1340, tvořilo jižní část Královského hvozdu (v originále "den südlichen Teil des Königlichen Hwozdes bildeten" - pozn. překl.).
Roku 1340 (má být 1345! - pozn. překl.) postoupil král Jan Lucemburský tuto končinu synům svého správce (v originále "an die Söhne seines Meiers", Josef Blau, na něhož se autorka v poznámce pod čarou odvolává, píše v č. 2 časopisu Waldheimat /ročník 1930/ na s. 24 doslova "an die Söhne seines Meiers Andreas, die Thomas und Jan /Hans/ hießen"; na webu "Historie obce Kvilda" se pak v textu dočteme, že šlo o Tomáše a Jana, syny správce píseckého panství Ondřeje - pozn. překl.). Dva roky nato získaly Kašperské Hory jednu část tak řečeného Kvildského lesa (zmíněná "Historie obce Kvilda" ho jmenuje "les Kvildy zvaný, ležící za Rejštejnem - pozn. překl.), jmenovitě Horskou Kvildu (v originále "erhielt Bergreichenstein einen Teil des Gefilder Waldes, nämlich Innergefild", v českých pramenech narazíme i na výraz "Vnitřní Kvildy", viz i webové stránky Horská kvilda - pozn. překl.), zatímco Kvilda připadla strakonickému klášteru (v originále "an das Strakonitzer Kloster" - pozn. překl.).
Osidlování Královského hvozdu spadá zčásti do raných period (v originále "in frühe Perioden" - pozn. překl.). Území Dlouhé Vsi a Prášil (v originále "das Gebiet von Langendorf und Stubenbach" - pozn. překl.) patří téměř celé ke Královskému hvozdu, sahajícímu od Kvild až k Chodské Úhlavě (v originále "von den Gefilden bis zur Chodenangel" - pozn. překl.).
Králováčtí svobodní sedláci měli svou vlastní soudní pravomoc a obývali rychty Svatá Kateřina, Kochánov, Zhůří pod Javornou, Javorná, Hojsova Stráž, Hamry (/v originále "St. Katharina, Kochet, Haidl, Seewiesen, Eisenstraß, Hammern"- pozn. překl./ všechny tyto rychty byly poddány ochraně panství Bystřice nad Úhlavou /v originále "Herrschaft Bistritz" - pozn. překl./), Stachy a Stodůlky (/v originále "Stachau und Stadeln. Katharina, Kochet, Haidl, Seewiesen, Eisenstraß, Hammern - pozn. překl./ ty pak byly poddány ochraně panství Prášily /v originále "Herrschft Stubenbach" - pozn. překl./).
Každá rychta byla chápána jako samostatná obec. Sídlo vrchního rychtáře se nacházelo v Javorné.
Stodůlecká rychta (v originále "der Stadler Gericht" - pozn. překl./ se rozpadala na novostodůleckou rychtu (v originále "in ein Neustadler Gericht" - pozn. překl.) se sklářskou hutí Hůrka a osadami Srní, Zelenohorská Huť, Hůrka, Velký Bor (v originále "mit dem Glashüttengut Hurkenthal und den Ortschaften Rehberg, Grünberger Hütte, Großhaid" - pozn. překl.); a na starostodůleckou rychtu s vesnicemi Stodůlky, Skelná, Paště (v originále "Stadeln, Glaserwald, Weid", má být ovšem "Waid" - pozn. překl.). Ke stašské rychtě (v originále "zum Stachauer Gericht" - pozn. překl.) náležela osada Popelná (v originále "Ort Reckerberg", rozuměj osadu pod Obřím hradem /Reckerberg/ - pozn. překl.).
V letech 1732 a 1733 vznikla zásluhou těchto svobodných rychet mnohé osady: 1732 Hůrka, 1733 Horečky (v originále "Höhal", jinak německá místní jména uvádím výše, a to většinou zásadně jen napoprvé, i když ta česká vznikla často těsně před zánikem osady - pozn. překl.); na stašské rychtě 1735 Popelná. V roce 1785 založili dva skláři (někdejší) sklářskou huť Filipova Huť (v originále "die /ehemalige/ Glashütte Philippshütten" - pozn. překl.). Roku 1792 dal hrabě Filip Kinský (v originále "Philipp Kinsky" - pozn. překl.) založit ves Vchynice-Tetov (v originále "das Dorf Chinitz Tettau" - pozn. překl.). V roce 1726 byly založeny vsi Velký Bor a Srní.
Panství Prášily-Dlouhá Ves sestává ze zboží (v originále "aus den Gütern" - pozn. překl.) Prášily, Dlouhá Ves a Dobrá Voda (v originále "und Gutwasser" - pozn. překl.). Zboží či statek Prášily byl chápán jako část Královského hvozdu.
Svobodné rychty Stodůlky a Stachy prodala kněžna Mansfeldová roku 1749 urozenému pánu Lorenzi Gattermayerovi, sklářskému huťmistrovi. Ten je spojil se svým statkem, který dostal jméno Stubenbach (tj. česky Prášily - pozn. překl.). V roce 1752 tu Gattermayer zřídil dvě sklářské hutě a založil tak osadu Prášily (v originále "Ort Stubenbach" - pozn. překl.). Roku 1763 přešlo zboží na Kinské a 1798 na Schwarzenbergy.
Před rokem 1709 byla Dobrá Voda jako zvláštní statek odtržena od Stodůlecké rychty. Baron (v originále "der Freiherr", tj. svobodný pán v témže významu jako baron - pozn. překl.) Franz Karl Villani ho prodal v roce 1757 s osadou Kundratice Filipu hraběti Kinskému, který oboje jmenované spojil s Prášily.
Kolem roku 1560 náležela ke zboží Dlouhá Ves, které tehy vlastnil rod Dlouhoveských, také ves Štěpanice (v originále "das Dorf Stepanitz" - pozn. překl.). Téhož roku byl statek separován na množství částí, měnících pak často své majitele, než je kolem roku 1800 skoupil kníže Schwarzenberg. Mouřenec byl dříve rovněž majetkem Dlouhé Vsi a teprve roku 1654 se osamostatnil.
K někdejšímu královskému hornímu městu Kašperské Hory (v originále "zur ehemaligen königl. Bergstadt Bergreichenstein" - pozn. překl.) náležející dominium neslo od starých časů jméno po hradu Kašperk (v originále "nach der Burg Karlsberg" - pozn. překl.). V roce 1584 bylo město císařem Rudolfem II. povýšeno na svobodné zlatonosné horní město (v originále "zur Königl. Freien Goldbergstadt" - pozn. překl.). Týž v témže roce veškeré osady, náležející ke kašperskohorskému panství, prodal: totiž Nicov, Červenou, Svojše, Kozí Hřbet a Tuškov (v originále "Nitzau, Rotsaifen, Zwoischenm Ziegenruck und Duschowitz" - pozn. překl.). Než se město dostalo do majetku panství (v češtině stejnojmenného - pozn. překl.), bylo v majetku vsi Horská Kvilda (v originále "im Besitze des Dorfes Innergefild", ta má svůj přívlastek v českém místním jméně nikoli od horské polohy, nýbrž právě od někdejší souvztažnosti s městem Kašperské Hory, viz k tomu podrobněji web Mikroregion Šumava-západ - pozn. překl.).
Hartmanice měly být za časů krále Jana Lucemburského (v originále "zur Zeit König Johanns von Luxemburg" - pozn. překl.) horním městem, podléhajícím hornímu úřadu v Kašperských Horách. V letech 1603 a 1667 koupilo město Sušice části Hartmanic, takže se dostaly vůči Sušici do poddanství.
V roce 1565 doznal Královský hvozd zmenšení přechodem území Železné Rudy (v originále "durch den Übergang des Gebietes von Eisenstein" - pozn. překl.) do bavorského majetku. Počíná znovuoživení zdejší výroby železa v době panování hrabat von Guttenstein. Od této doby náležela Železná Ruda bavorským šlechtickým rodům. Georg von Guttenstein aus Riesenberg (v českých pramenech "Jiří z Gutenštejna a z Rýzmberka" - pozn. překl.) pronajal roku 1569 železný hamr v Železné Rudě s lesem k němu příslušejícím Konradu Geißlerovi a Melchioru Fiedlerovi v Pasově (v originále "in Passau" - pozn. překl.) a později jim týž prodal do vlastnictví. Místo bylo v roce 1680 osídleno českými a bavorskými rolníky z okolí. Roku 1772 koupil Johann Georg Hafenbrädel toto zboží, jež pak bylo v roce 1862 nabyto panstvím Bystřice nad Úhlavou. Vznikl tu roku 1774 zámek Debrník (v originále "Deffernik" - pozn. překl.). Téměř celá horní Šumava (v originále "fast der ganze obere Wald" - pozn. překl.) je nově osídleným územím. Jen několik míst v okolí Nýrska (v originále "in der Gegend um Neuern" - pozn. překl.), jež patřila k panství Bystřice nad Úhlavou, je osídleno od 13. a 14. století.
Nýrsko se stalo místem výběru cla (v originále "ist eine Zollstätte gewesen" - pozn. překl.). Nejstarší zmínka o tom je už z roku 1354. Lokalita náleží k panství Bystřice nad Úhlavou stejně jako statek Dešenice s přivtělenou osadou Zelená Lhota (v originále "Gut Deschenitz mit dem einverleibten Ort Grün" - pozn. překl.).
Církevní rozdělení území
Na území náležejícím k někdejšímu českokrumlovskému panství leží dnes farnosti České Žleby, Zbytiny a Chroboly. Farní kostel v Chrobolech vznikl už ve 14. století; kostel ve Frantolech byl až do roku 1796 filiálkou chrobolského kostela.
Také zbytinský kostel existuje už od 14. století. V roce 1412 byly tři právě zmíněné kostely povýšeny na farní.
Ke Zbytinám jsou přifařeny osady Blažejovicer a Spálenec; ve 14. století byly i Volary po několik přifařeny ke Zbytinám.
V Českých Žlebech bylo schváleno zřízení lokálie v roce 1785, a to pro velkou vzdálenost od fary ve Volarech. Osada sama vznikla teprve počátkem 18. století. Přifařeny jsou osady Krásná Hora, Dobrá, Horní Cazov (v originále "Oberzassau" - pozn. překl.) a Stožec.
Farní kostely v Prachaticích a v Záblatí vznikly v roce 1359. K Prachaticím jsou přifařeny Fefry (v originále "Pfefferschlag", dnes Libínské Sedlo - pozn. překl.)¨a Leptač; k Záblatí Křišťanovice, Mlynářovice, Milešice, Řepešín a Krejčovice.
V 15. století byl vyšehradským proboštstvím zřízen ve Volarech farní kostel jako filiálka toho ve Zbytinách. O faráři ve Volarech je však prvá zmínka až v roce 1574. Dnes jsou sem přifařeny osady Horní Sněžná (v originále "Oberschneedorf" - pozn. překl.) a Chlum.
Na vimperském panství leží farnosti Záblatí, Kunžvart (dnešní Strážný, jak už zmíněno, kde ovšem už nestojí ani kostel - pozn. překl.), Vimperk, Horní Vltavice a Nový Svět. V Kunžvartě byla založena farnost roku 1780 a náležely k ní Kunžvart, Horní a Dolní Světlé Hory (v originále "Ober- und Unterlichtbuchet" - pozn. překl.), Dolní Cazov (v originále "Unterzassau" - pozn. překl.) a Žďárek (v originále "Scheureck", jak už zmíněno, na starých českých mapách Stodůlky - pozn. překl.).
Ve Vimperku se poprvé zmiňuje farní kostel ve zřizovacích knihách v roce 1384. Přifařeny jsou Klášterec, Lipka a Michlova Huť.
Kostel v Novém Světě (dnes už zbořený - pozn. překl.) pochází z roku 1787. Přifařeny k němu byly Paseka, Zahrádky, Knížecí Pláně a k panství Zdíkov náležející Kaltenbach (dnešní Nové Hutě - pozn. překl.).
Než vznikl farní kostel v Kunžvartu, byla už zřízena farnost v Horní Vltavici (1724). Přifařen byl Kunžvart, Horní Cazov, Horní a Dolní Světlé Hory, než se dostaly k farnosti kunžvartské (Horní Cazov pak, jak výše zmíněno, od roku 1785 k farnosti České Žleby - pozn. překl.). Dnes jsou přifařeny k Horní Vltavici vsi Zátoň, Lenora a Polka.
K někdejšímu panství Zdíkov náležející ves Kvilda získala v roce 1765 svolení ke stavbě farního kostela. Přifařeny sem byly Horská Kvilda, Bučina (v originále "Buchwald" - pozn. překl.) a Filipova Huť.
V 19. století byl zřízen kostel i v Knížecích Pláních (dnes už zbořený - pozn. překl.). Přifařena byla Bučina, dříve náležející k farnosti kvildské, a také Žďárek (v originále "Scheureck", jak už zmíněno, na starých českých mapách Stodůlky - pozn. překl.), který předtím náležel ke Kunžvartu, ale pro svou blízkost Knížecím Pláním připadl teď této nové farnosti.
První zmínku o farním kostele v Kašperských Horách nacházíme kolem roku 1360. Uprostřed 18. století jsou v soupise podle víry (v originále "in einer geistlichen Bekenntnistabelle", rozuměj z Tereziánského katastru - pozn. překl.) pro královské horní město Kašperské Hory jmenovány tyto k němu přifařené vsi: Kozí Hřbet, Červená, Svojše, Tuškov, Nicov (v originále "Ziegenruck, Rotsaifen, Zwoischen, Duschowitz, Nitzau" - pozn. překl.).
V Nicově existoval sice kostel už v roce 1365, náležel však jako filiální k farnímu kostelu v Kašperských Horách. Teprve roku 1785 je schváleno zřízení lokálie v Nicově a ves Popelná, náležející před rokem 1785 rovněž ke kašperskohorské farnosti, byla přifařena sem.
Osady Kozí Hřbet a Svojše připadly později farnosti Rejštejn (v originále "kamen später zur Pfarre Unterreichenstein" - pozn. překl.). Kostel v Rejštejně pochází také ze 14. století. Dnes patří k rejštejnské farnosti vsi Kozí Hřbet, Svojše a Paště (v originále opět mylně "Weid" namísto správného "Waid"! - pozn. překl.). Dříve, tj. v 17. a 18. století, byly i Kvilda, Horská Kvilda a svobodná královácká rychta (v originále "das königl. Waldgericht" - pozn. překl.) Stodůlky s příslušející k ní vsí Velký Bor přifařeny k Rejštejnu.
Stodůlky a Velký Bor se později pro velkou odlehlost od farního kostela v Rejštejně dostaly k blíže položeným farnostem Dobrá Voda a Prášily.
Nejstarší připomínka kostela v Dobré Vodě pochází ze začátku 17. století. Dnes jsou osady Skelná a Stodůlky přifařeny sem k dobrovodské farnosti. Až do roku 1786 náležela i kaple v Prášilech jako filiálka k farnímu kostelu v Dobré Vodě; lokálie Prášily byla pak v roce 1856
povýšena na samostatnou farnost (dnes je prášilský farní kostel srovnán se zemí - pozn. překl.) a Velký Bor přifařen k ní.
Kostel v Mouřenci je poprvé zmiňován kolem roku 1380. Dnes náleží k mouřenecké faře osada Štěpanice, dříve sem patřilo i královácké Zhůří pod Javornou (v originále "auch Künisch Haidl" - pozn. překl.). V roce 1762 byl obcemi zhůřské královácké svobodné rychty (v originále "von der Gemeinde des Waldhwozder Haidler Gerichtes" - pozn. překl.) zbudován na Zhůří kostel; Zhůří se stalo samostatnou farností a Kochánov (předtím náležela tato rychta k farnosti Velhartice /v originále "zur Pfarre Welhartitz" - pozn. překl./) i Höhal (jak už zmíněno, zanikl pod českým místním jménem Horečky, na místě bývalé höhalské brusírny stojí nová chalupa NP Šumava ve starošumavském slohu - pozn. překl.) byly sem přifařeny.
Kostel v Hartmanicích existoval už roku 1644 a bohoslužby tu byly konány duchovními kašperskohorské farnosti. Od roku 1786 byl tento kostel filiálkou farního kostela v Mouřenci; předtím (1734) patřila jedna část Hartmanic k farnosti Petrovice, druhá část k farnosti mouřenecké (v originále "ein Teil des Ortes zur Petrowitzer, ein Teil zur Maurenzner Pfarre" - pozn. překl.). Teprve v roce 1856 se staly Hartmanice samostatnou farností a jejich kostel kostelem farním.
Kostel v Dlouhé Vsi pochází z roku 1369, ten v Nýrsku z roku 1354.
V Javorné vznikl kostel v roce 1700 a byl k němu přifařen Brunst. Před zřízením tohoto kostela byl někdejší Zejbiš (teprve od roku 1951 Javorná - pozn. překl.) a s ním i Brunst přifařeny k Velharticím.
Zbylé královácké rychty Hamry a Hojsova Stráž patřily dlouho k faře v Dešenicích. Dešenický kostel byl zbudován roku 1380 a vedle obou zmíněných rycht patřila sem i osada Zelená Lhota.
V Hamrech vznikl samostatný kostel v roce 1774, v Hojsově Stráži teprve v 19. století.
Kostel v Železné Rudě pochází z roku 1731 a statek Debrník (dnes srovnaný se zemí - pozn. překl.) byl k němu přifařen.
Josefinský kostel stojí v Srní. Roku 1785 tu došlo ke zřízení lokálie, v roce 1803 k povýšení na samostatnou farnost, k níž byly přivtěleny Zelenohorská Huť a Vchynice-Tetov.
Také kostel v Hůrce pochází z josefinských časů; byl zbudován v roce 1789 a roku 1857 se uskutečnilo povýšení této lokálie na samostatnou farnost. Dříve náleželo tato sklářská usedlost k farnosti Dobrá Voda.
M. Prexl, Wortgeographie des mittleren Böhmerwaldes (1939)
P.S. I s nevyhnutelnými drobnými omyly jde o cenný souhrn s celkem objektivními závěry.
Starobavorština ve Volarech
Město Volary na Šumavě je známo, jak jsem dovodil ve spise "Die Herkunft der Wallerer" (1935), v mnoha ohledech jako starobavorský ostrov na území s četnými projevy mladšího bavorského folkloru (v originále "mit Erscheinungen jüngeren bayerischen Volkstums" - pozn. překl.).
Důvod spočívá v tom, že si Volarští přes milníky prostoru a času krásně uchovali v sobě starobavorský ráz.
Chci na základě své výše zmíněné práce (sedm slov) a knihy "Wortgeographie des mittleren Böhmerwaldes" od Marie Prexlové, 1940 (tři slova) ještě jednou postavit vedle sebe zvláštnosti volarské slovní zásoby, snad mi ten či onen krajan poukáže na mnohé, co je dosud neznámo:
"salbean", kyselé mléko,
"daunr", potom, konopice (Galeopsis),
"wousaperl", vodní krůpěj, konvalinka (také na Prachaticku a Vimpersku, jinde však nikoli),
"buind", oplocený kus země, dočasná louka,
"roub", havran,
"drischiwl", dveřní práh,
"i d' loud gain", vykonat návštěvu,
"gugltua", přehozový šátek,
"koupfua", souvrať, konec pole,
"koafungl", karfunkl, zornice.
Zčásti se tyto volarské výrazy dosud vyskytují i v některých vsích v sousedství Starého Bavorska (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.).
Mé nářeční výzkumy odkazují na dolnobavorský okres Rottal (blíže viz opět Wikipedia - pozn. překl.) jako na pravděpodobný domov starých volarských osídlenců; tento názor stvrzuje i Maria Prexlová ve své slovní geografii na straně 56 a 57.
Budweiser Zeitung, 1941, č. 3, s. 4
Žena jménem Maria Prexlová byla pro nás dlouho záhadou. Až v březnu 2021 se podařilo Ivo Karešovi dohledat její datum a místo narození v seznamu disertací pražské univerzity. O autorech pramenů, z nichž ona ve své disertaci z roku 1938 (vydala ji nejprve v témže roce nákladem vlastním, vydání v renomovaném brněnském nakladatelství Rohrer už coby sedmý svazek edice Arbeiten zur sprachlichen Volksforschung in den Sudetenländern, vycházející pod řízením Ernsta Schwarze /žil v letech 1895-1983, blíže o něm Wikipedia/ z podnětu Německé společnosti věd a umění /Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste/ v Praze) bohatě a místy i s omyly čerpala (jen jejich výčet zabírá tři velké hustě popsané tiskové strany ještě před úvodem její práce), toho víme dost. Víme dnes i to, že celá edice byla jistým druhem příprav k "sudetoněmeckému slovníku", rozpracovanému v Collegium Carolinum celkem beznadějně dodnes (roku 2018 došel k písmenu "J"). Maria Prexlová spatřila světlo světa dne 15. srpna 1913 v šumavském Rejštejně čp. 12 (ten dům s dlouhým zadním traktem na dnešním náměstí Svobody dosud stojí) jako dcera zdejšího obchodníka koloniálním zbožím Antona Prexla (*17. března 1879 v Rejštejně, jeho otec Felix byl synem Josefa Prexla, obchodníka jako on na téže adrese čp. 12, a Anny, roz. Sellnerové ze zaniklé dnes Paseky /Passeken/ u Nových Hutí /Kaltenbach/) a jeho ženy Luise (Aloisie), roz. Pölzlové, *21. března 1882 v dolnorakouském městě Pulkau čp. 102 jako dcera majitele domu (v tamní matrice šlo o katolickou dceru katolického majitele domu) a pekařského mistra Karla Pölzla, syna majitele téhož domu Mathiase Pölzla a jeho ženy Barbary, roz. Ernstové. Z pulkauské křestní matriky se dovídáme i datum úmrtí Mariiny matky 6. října roku 1957 ve německém městě Hofgeismar, spolkový stát Hesensko (její muž, jak víme z rejštejnské stavovské matriky, stačil umřít ještě doma na Šumavě ve svém i Mariině rodném domě čp. 12 v 9 hodin 45 minut 27. února válečného roku 1944). Dne 10. prosince 1936 vysílal podle listu Prager Tagblatt pražský německý rozhlas (Prag I na vysilači Liblice /Liblitz/) v 18,20 dvcetiminutový dialog pod názvem "Im Böhmerwald wird Flachs gebaut" (tj. "Na Šumavě se pěstoval len"). Vedli ho spolu "Maria Prexl und J. Jansch". A Eduard Eisenmeier zmiňuje ve svém článku v krajanském časopise v roce 1955 (viz obrazová příloha), že Maria Prexlová využila ve své práci i nářeční výzkumy, které prováděl Rudolf Kubitschek (stejně jako Eisenmeier zastoupený i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže) ohledně starobavorského původu volarských nářečních výrazů a připomíná i poválečné působení jejího učitele Ernsta Schwarze na univerzitě v Erlangen deset let po Kubitschekově skonu v Prachaticích. Teprve díky nynější rodácké zpravodajce Rejštejna v krajanském měsíčníku "Glaube und Heimat" Gabi Mattullaové (na její jméno nás upozornil Vladimír Horpeniak z Muzea Šumavy v Kašperských Horách) jsme se podle ní ze záznamů posledního německého starosty Rejštejna Lukase Hepplera (ten je odkázal Raimundu Mattullaovi, zpravodajčině otci kdysi zastávajícímu stejnou dobrovolnou funkci jako nyní ona) dověděli datum Mariina skonu ve 48 letech věku dne 18. ledna roku 1961 v hesenském Hofgeismaru, kam se vdova Aloisie Prexlová přestěhovala s dcerami Annou a Marií z Ödelsheimu (Ödelsheim je dnes jen částí severohesenské obce Wesertal) v roce svého úmrtí 1957. Ještě v Ödelsheimu začala chodit do obecné školy Mariina dcera Rotrud, narozená 7. července 1944 v Rejštejně tři roky po tamní svatbě matčině s Josefem Seerem, po níž Maria, tehdy už "die Doktorin der Philosophie", užívala příjmení Prexl-Seer. Její manžel zastával významnou stranickou (rozuměj NSDAP) funkci s těžko přeložitelným označením "Gauhauptstellenleiter" v Liberci (Reichenberg), tehdejší metropoli tzv. Sudetské župy (Sudetengau), na neblaze znějící adrese Horst Wesselstraße (tj. dnešní ulice 5. května) čp. 15. O tom, kde a jak skončil po válce, nic nevíme. Teprve dva roky po matčině skonu dokončila její dcera své školní vzdělání na gymnáziu (Oberstufengymnasium) Albert-Schweitzer-Schule v Hofgeismaru. Žije dnes provd. Andraeová v hesenském městě Griesheim. Jenže střední Šumava, země, o níž i matčin slovník leccos vypovídá, ta země dosud trvá. A přežije nás do nedohledna.
- - - - -
* Rejštejn / Volary / † † † Hofgeismar (HE)
