CYRILLUS RIGA
Obnovená stará studnice milosti
K této oslavě nemálo přispěli Jeho císařské Veličenstvo Ferdinand II. (žil v letech 1578-1637 - pozn. překl.) a Jeho Eminence arcibiskup pražský (byl jím tehdy Arnošt Vojtěch z Harrachu /Ernst Adalbert von Harrach/ jako 13. v řadě primasů českých /úřad vykonával v letech 1623-1667, kdy byl zároveň i 28. v pořadí velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou - pozn. překl.) tím, že císařským rozkazem nařízeno bylo městské radě i obci královského města Budějovic, spolu pak děkanu městskému (byl jím Jan Cometa /†24. ledna 1647/, bratranec budějovického purkmistra Jana Comety z Eckthurnu /†1649/ z rodu vlašských stavitelů, kteří se usadili Domenicem Cometou ve městě někdy kolem roku 1580 - pozn. překl.) a kněžstvu okolnímu účastniti se slavnosti způsobem okázalým. Jež pak dála se roku 1634 dne 7. května, tehdy třetí neděli po Velikonocích, u přítomnosti mnoha šlechticů a svobodných pánů, lidu bezpočetného a dvou znamenitých mužů z Vídně povolaných, kazatelův to našeho řádu (rozuměj dominikánů - pozn. překl.) a doktorů svatého Písma, z nichž první byl P. Valdespino, tajný rada Jeho Veličenstva, (P. Johannes de Ribera y Valdespino, generální komisař dominikánského řádu pro Uhry a Rakousko - pozn. překl.), druhý P. Siegmund von Ferrara (také Ferrariensis - pozn. překl.), děkan teologické fakulty staroslavné a světoznámé univerzity vídeňské. (v německém textu originálu stojí za totuto větou i informace, že onoho dne "am 7. Mai nun war die Stadt von Fremden überfüllt", tj. že "město bylo toho dne přeplněno cizinci" - pozn. překl.). První (rozuměj P. Valdespino - pozn. překl.) jmenovaného dne konal bohoslužby (při ní měl podle německého originálu teolog P. Siegmund von Ferrara plamenný projev, v němž vyzdvihl nádheru obrazu a zázraky jím způsobené, zjevené jím "celému světu" /"dem ganzen Erdkreis"/ a zvláště pak jeho ctitelům zde v Budějovicích - pozn. překl.) a vedl pak slavný průvod, v němž kráčely cechy jednotlivé se svými korouhvemi, školní mládež, duchovenstvo řádu našeho (rozuměj dominikánského - pozn. překl.), páni faráři se svým děkanem budějovickým Janem Cometou, dále v průvodu pážat a v záplavě pochodní tři mládenci zdobně oděni, kteří na deskách nesli dary a zásliby svatému obrazu ze zlata, stříbra a drahokamů; konečně svatý obraz, nad nímž drželi nebesa čtyři svobodní páni; za obrazem kráčel P. Valdespino v pluviálu (pluviál je široký, až k pat¨ám sahající bohatě vyšívaný liturgický oděv zejména z brokátu, oblékaný přes ornát, vepředu otevřený a naznačující vzadu kapuci - pozn. překl.) spolu s generálem Don Balthasarem hrabětem Marradasem (tehdy čtyřiasedmdesátiletým už - pozn. překl.), který podnět dal k této slavnosti (zval k ní latinskými, českými a německými listy všechny věrné křesťany z Prahy, Vídně a z jiných znamenitých českých měst - pozn. překl.). Za nimi bralo se mnoho mužův znamenitých, zástup šlechty a konečně nesčetně mnoho mužův a žen s hořícími svícemi. Všechna místa a všechny ulice, kudy nesen byl obraz milostný, byly nádherně zdobeny a vojskem obsazeny, které po způsobu válečném hlučnou střelbou čest vzdávalo, a s ním hřímala také těžká střelby v branách městských. A celé okolí zaplaveno bylo hlaholem zvonů (duchovní prostor místa se prý vymezoval jejich ozvěnou, často ovšem nekončící ani jí, poněvadž si sousedící zvonice hlahol "předávaly" a násobily - pozn. překl.). Když průvod se navrátil, uložen obraz milostný do nové kaple (jen proň tehdy v prostoře chrámu Obětování Panny Marie určené - pozn. překl.), a po zpívaných litaniích slavnost ukončena.
J. Watzl, Orodovnice před svatyní svatých (1910), s. 72
Text, odvolávající se na německý originál knihy Erneuter alter Gnaden-Brunn Oder Das Wunderbare Gnaden-Bild Der Alleseeligsten im Tempel zu Jerusalem geopfferten Jungfrauen Mariae. Welches in der Prediger-Ordens-Kirchen, der Königlichen Befreyten Berg-Stadt Böhmisch-Budweiss, schon das vierdte Jahr-Hundert, andächtig verehret wird, und mit Wunder-Zeichen leuchtet. Vorgetragen Von einem...Dienern Mariae...aus dem Heiligen Prediger-Orden. (tj. Obnovená stará studnice milosti čili Zázračný milostný obraz Nejblahoslavenější v chrámu Jeruzalémském obětované Panny Marie, který je zbožně uctíván v kostele řádu bratří kazatelů královského svobodného horního města České Budějovice už čtvrté století a září znameními zázraků... Předneseno jedním služebníkem Mariným posvátné řehole kazatelské.), je součástí české verze knihy P. Josefa Watzla, kněze Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (tj. řádu redemptoristů) Orodovnice před svatyní svatých - Původ a dějiny zázračného obrazu Panny Marie v kostele OO. Redemptoristů v Českých Budějovicích 1410-1910 (německá má hlavní titul Unserer Lieben Frauen Opferung). Watzl prozrazuje i jméno "jednoho služebníka Mariina", jehož kniha vyšla tiskem Christopha Josepha Huetha v dolnorakouském městě Retz (česky se mu říkalo Reteč či Rec) roku 1749 (1767 pak znovu v Brně a v Praze). Hueth byl tiskařem vídeňské univerzity a ve Znojmě nedaleko Retzu působil tehdy právě "služebník Mariin", dominikán Cyrillus Riga (svému svatému patronovi mimochodem věnoval jako plodný barokní autor německy psanou knihu Zwey heyl-bringende Brünn in denen Thälern Cyrillus und Methudius, des Mähren-Landes heilige Apostel und Schutz-Halter, tj. Dvě zdraví nesoucí studnice v údolích Cyril a Metoděj, moravské země apoštolové a ochránci, vyšlou v bavorském Augsburgu 15 let po Rigově skonu v roce 1758), předtím profesor Starého zákona na vídeňské univerzitě, působící jinak i v moravské metropoli, tj. v Brně (Brünn). To bylo i místo jeho narození dne 22. října 1689, jakož skonu 25. října 1758. Kariéra teologova byla pozoruhodná. Studoval bohosloví ve Vídni, kde pak byl i převorem tamního dominikánského kláštera a seniorem akademické konzistoře. Jako domácí bohoslovec a zpovědník vídeňského arcibiskupa Kollonitsche byl jím jmenován "generálním kvalifikátorem" zdejší inkvizice, roku 1735 byl však opět Kollonitschem pro nadměrnou přísnost a horlivost (německy se označuje slovem "Rigorismus") z funkce odvolán. Poté se Riga stal velmi populárním barokním kazatelem (vydal několi homiletických sbírek) v Brně, v Praze, Litoměřicích, Znojmě a také v Budějovicích. To odtud znal zřejmě Schicheliův (Michael Schichelius, rodem Budějovičan, je na webových stranách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně) spis Puteus aquarium viventium oder ein Brunn des lebendigen Wassers (1665) a bohatě z něho čerpal (proto je vydání Rigovy knihy z roku 1767 v některých pramenech označováno za pouhou reedici Schichelia). Budějovické slavnosti například, o níž pojednává přeložená textová ukázka z Rigova díla, byl Schichelius jako chlapec osobně svědkem. Bylo to uprostřed války třicetileté, takřka na den pět let poté, co byly 2. května 1629 na budějovickém náměstí slavnostním autodafé páleny nekatolické knihy a tři roky poté, co byl na témže místě veřejně popraven nekatolický šlechtic Kryštof Čábelický ze Soutic a jeho dva služebníci (hlavy popravených byly poté veřejně vyvěšeny!). Teď v roce 1634 ovšem žil už ze slavných vojevůdců, mezi nimiž Marradas započal svou vojenskou dráhu v Čechách, jen Maxmilián Bavorský, Marradasův španělský druh ve zbrani Huerta byl už blízek smrti a Valdštejn byl 25. února onoho roku 1634 halapartnou Deverouxovou proboden v Chebu jako zrádce (právě po jeho smrti se na louce u Budějovic odehrává prostřední část "menší valdštejnské trilogie" Jaroslava Durycha Rekviem /pod názvem Budějovická louka byla poprvé zveřejněna roku 1928/). Mariánská úcta jako by měla umýt i ruce krví zbrocené. Ze země nadlouho zpustošené válkami (roku 1634 v červenci se měly Budějovice stát už podruhé a také naposledy útočištěm českých korunovačních klenotů) plynuly k ní do Budějovic zástupy zejména šumavských poutníků ve velkých procesích z Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg), Hořic (Höritz), Vyššího Brodu (Hohenfurth), Německého Benešova (Deutsch-Beneschau) i až z tehdy jazykově zcela německé Jihlavy (Iglau). Přicházeli sem ve svých venkovských krojích a žádali nebesa o pomoc v nouzi. Když v roce 1713 řádila zejména v Praze, ale i v mnoha jiných městech v Čechách zhoubná morová nákaza, zavázaly se Budějovice z podnětu tehdejšího městského děkana Veita Schwantleho slibem "pro věčné časy" slavit svátek Obětování Panny Marie 21. listopadu procesím k milostnému obrazu a slavnostní mší při něm. Toho roku byl obraz i poprvé nesen ve slavnostním průvodu kolem budějovického rynku (Ringplatz) a oběť mše svaté před Mariiným oltářem údajně opravdu zachránila nebeskou přímluvou město i okolí zcela od morové rány. Od té doby se stalo splnění slibu záležitostí každoroční. Jak to kdysi napsal už zmíněný Jaroslav Durych o českém katolicismu: "V zemích historických byli to Němci, o které se mohly opírati naděje katolíků, neboť mohlo se počítat s tím, že už z opozice proti českému národnímu hnutí zachovají věrnost katolické církvi a stanou se tak oporou zbylých českých katolíků a záchranou katolického kultu." (citováno z 33. staroříšských Archů Josefa Floriana) Po dominikánech sem do kláštera v Budějovicích roku 1785 přišli piaristé a od roku 1885 redemptoristé. Nebyl ovšem všem dnům ani válkám konec. Po první světové válce se prý chtěla roku 1919, alespoň podle knihy Sudetenland - Marianisches Land (viz I. díl z roku 1954 na s. 51, název celkem čtyřdílného souboru se zčásti odvolává na jméno nacistické říšské župy za druhé světové války, kam ovšem Šumava, resp. budějovická diecéze nikdy nenáležely), zmocnit klášterního kostela v rámci hnutí "Pryč od Říma" údajná "Husova sekta odpadlých českých kněží" (československá církev husitská, o níž by mohla být řeč, vznikla však až v říjnu 1920 a bylo v ní tehdy tu v Českých Budějovicích zprvu pouhých sedm lidí!) a řádoví bratří doslova dnem i nocí údajně střežili chrám i jeho oltáře před akutním ohrožením. I tak prý byli podle téhož pramene donuceni už rok nato (1920) klášter i kostel vydat. Druhá světová válka a odsun německých obyvatel města, v roce 1950 i ukončení působnosti činnosti řádů ve městě vůbec, dovršily zánik mariánské úcty budějovické téměř zcela na dobu těžko odhadnutelnou. Jaká další z pohrom zemských by ji mohla obnovit?
- - - - -
* Brno / České Budějovice / † † † Brno
