JOHANN VON ROSENBERG (Jan III. z ROŽMBERKA)
My, Jan z Rožmberka, velmistr řádu svatého Jana...
Wir Johann von Rosenberg, obrister maister sand Johanns orden im konigreich Beheim etc., bekennen fur vns vnnd all vnnser nachkomen offenlich mit disem brief, wo der furkhhumbt, das vnnsers stiffts vnndertan vnnd lieb getrew, die erbern vnnd weisen, N. richter vnnd rate des markhts zu Hohennfurt, fur vns khomen sein vnd angeczaigt, wie sy ettwo mangl tragen aines innsigls oder petschaft halben, des sy zu ir vnnd des marckhts notturften, zu gescheften vnnd anndern hanndlungen zugeprauchen bedurffend waeren, vnnd vns darauf diemuetigclich gepetn, das wir sy als vnnsere getrewe vndertan mit soellichen petschft genediglich zu begaben geruechten. Welich ir zimlich vnnd diemuetig pete wir angesehn vnnd darauf inen aus sonnderm genedigen vnnd genaigten willen, so wir zu inen tragen, damit sy nun hinfuran auch dester pas zu des markhts notturften versehen waeren, mit hernach beschribnem petschaft genedigclich begabet vnnd begnadet, begaben vnnd begnaden sy auch hiemit wissenntlich in kraft dicz briefs mit disem petschaft, nemlich, das sy vnnd all ir nachkomen zween thuern, darczwischen ain rosen in ainem schilt haben, vnnd solich petschaft sollen vnnd mugen obgenannte purger, rat vnnd gemain zu Hohennfurt vnnd all ir nachkomen, nun hinfuran kunftigclich zu ewigen zeiten zu des markhts notturften, zu gescheften, zeugnussen vnnd allen anndern eerlichen, zimlichen vnnd gepurlichen hanndlungen ganncz vngeirret nuczen vnnd prauchen, on vns, aller vnnser nachkomen vnnd meniglichs von vnnsern wegen irrung vnnd hindernuss. Des zu warem vrkund eben wir inen disen offen brief, mit vnnsern vnnd des erwirdigen in got vater vnnd herren herrn Cristoffen, abte vnnser lieben frawen goczhauß zu Hohenfurt, baiden aigen anhangunden innsigln verferttigt. Geben zu Krumbnaw am monntag vor der auffart Christi, im funffzehennhundert vnnd achtundzwainzisten Jaren.
Překlad:
My, Jan z Rožmberka, velmistr řádu svatého Jana v království Českém etc., vyznáváme za nás a všechny naše následovníky veřejně touto listinou, kamkoli přijde, že před nás předstoupili poddaní našeho kláštera a milí věrní, ctní a moudří, rychtář N. a rada městečka Vyššího Brodu, a oznámili, že se jim nedostává pečeti, kterou by potřebovali používat ke svým potřebám a potřebám městečka, ke kšaftům a jiným právním pořízením, a požádali nás nato pokorně, abychom je jakožto naše věrné poddané ráčili milostivě takovou pečetí obdařit. Jejich slušnou a pokornou prosbu jsme uznali a nato jsme je ze zvláštní milostivé a příznivé vůle, kterou vůči nim chováme, milostivě obdařili dále popsanou pečetí, aby byli do budoucna tím lépe vybaveni k potřebám městečka, obdařujeme je a prokazujeme milost také tímto vědomě silou této listiny touto pečetí, totiž, aby oni a všichni jejich potomci měli dvě věže a mezi nimi růži na štítě, a takovou pečetí mají a mohou svrchu řečení měšťané, rada a obec Vyššího Brodu a všichni jejich potomci od nynějška nadále do budoucna na věčné časy užívat a používat k potřebám městečka, ke kšaftům, svědectvím a všem jiným počestným, náležitým a patřičným právním pořízením, zcela bez překážek a bez zábran od nás, všech našich následovníků a kohokoliv. Na pravdivé svědectví toho vydáváme tuto listinu vyhotovenou s přivěšenými pečetěmi obou, nás a zbožného, ctného pána, pana Kryštofa, opata kláštera Panny Marie ve Vyšším Brodě. Dáno v Krumlově v pondělí před Kristovým nanebevstoupením (= 18. května) roku patnáct set dvacet osm.
(listinu z raně nové horní němčiny transkriboval a přeložil prof. PhDr. Václav Bok, CSc., zvýraznil M. H.)
Jihočeský sborník historický, 2013, s. 26-27
Laskavým přispěním Milana Hlinomaze jsem byl upozorněn na pramen, zvýrazňující rožmberský podíl na příbězích Šumavy, tentokrát jazykem pozdního středověku či raného novověku, u nás se stýkajícího s nástupem Habsburků na český trůn (Palackého Dějiny tím letopočtem jak známo končí), s laskavým svolením užít jej v Kohoutím kříži. Poskytuje to možnost připomenout listinou z 18. května roku 1528 osobnost o udělení pečeti Vyššímu Brodu osobnost generálního převora johanitského řádu v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Polsku a rakouských zemích Jana III. z Rožmberka. Narodil se podle Václava Březana 21. listopadu roku 1484 jako druhý nejstarší syn Voka II. (1459-1505), pátého vladaře rožmberského domu v letech 1475-1493, a jeho ženy Markéty z Gutštejna (†1524). Jeho bratr Jošt III. z Rožmberka (1488-1539) se stal otcem posledních a bezdětných Rožmberků Viléma a Petra Voka. Už Janův prastrýc Jošt II. z Rožmberka (1430-1467) byl generálním převorem řádu sv. Jana a biskupem vratislavským. Podle monografie Simony Kotlárové o Janu III. měl být generální převor v době svého jmenování členem řádu po 20 let, z toho 5 let na ostrově Rhodos (na východ od Kréty), který johanité ztratili až v roce 1522. František Teplý ve své knize "Dějiny města Volyně a okolí" (1933) uvádí, že Jan III. na Rhodu opravdu byl, nedikládá to však nijakým pramenem. Tam byl prý za svou statečnost ustanoven velmistrem za koadjutora stárnoucího Jana ze Švamberka, který byl Rožmberkovým příbuzným a strakonickým vychovatelem. Jan III. se totiž stal členem strakonického konventu už v mládí. Pro Strakonice, které opevnil hradbami, měl význam už proto, že se záhy stal i hejtmanem kraje Prácheňského, kam připadala i značná část Šumavy. Když Petr IV. z Rožmberka (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) roku 1523 bezdětný zemřel, zůstali už jen synové jeho bratra Voka II. Jan III., Jošt III., Petr V. (pozdější 10. vladař domu rožmberského v letech 1539-1545) a Jindřich VII. (sedmý vladař domu rožmberského v letech 1523-1526). Posledně jmenovaný nejmladší z bratří 18. srpna roku 1526, tedy přesně tři měsíce po vydání listiny, tvořící naši textovou ukázku, ve 30 letech věku zemřel a Jan III. se stává jeho nástupcem. Dr. Bohumír Lifka ve své půvabné knížce "Radomyšl - Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí" (1993), kde neopomněl mezi životopisy velmistrů řádu johanitů ve Strakonicích podrobně připomenout ani "Jana ze Strakonic" ("Johann von Strakonitz"), jak se také Janu III. z Rožmberka říkalo, uvádí o něm i zajímavou podrobnost z knihy Josefa Havrdy "Švanda dudák" z roku 1931. Rožmberský vladař byl podle ní totiž údajně tím prvním, kdo se postaral o slávu jihočeských a pošumavských dud a dudáků. Když přijel Jan se svou společností z Prahy do Strakonic na hony, poručil ovčákovi Matěji Váchovi z panského dvora v Hubenově u Třebohostic (Hubenov je dnes částí obce Únice /dřive Ounice, německy Aunitz/), aby udělal dudy z 20 kozlovic, 8 píšťal k měchu a tři trouby z plechu. Musili je prý nést čtyři siláci, naložili je na vůz se dvěma páry volů a dovezli na hrad. Když 8 nadymačů foukalo vzduch a 8 dudáků hrálo na píšťaly, vydávalo to zvuk jistě nadobyčejný a sláva dud se roznesla nejen po Čechách. Když nás knihovníky chtěli kdysi ve východním Německu hostitelsky uctít, dávali pro nás v Meiningen operu Jaroslava Weinbergera (uprchl jako Žid před nacisty do USA a zemřel tam v roce 1967) "Schwanda, der Dudelsackpfeifer". Zpět však do Strakonic (osvobozených od nacistů americkou armádou). Jan III. z Rožmberka tam 28. února roku 1532 skonal a byl pochován v rodové hrobce v rožmberském "dědičném" klášteře Vyšší Brod při tržní osadě, jíž udělil pečeť s rodovou růží. Nevím, zda při pohřbu hrály dudy, ale na skotských pohřbech je prý Amazing Grace (píseň ovšem až z 18. století, jež je zejména v americké kultuře ikonou) s "funeral bagpipes" čímsi téměř nezbytným.
- - - - -
Český Krumlov / † Strakonice / † † Vyšší Brod
