LUDWIG ROSENBERGER

Z poslední cesty Šumavou 1939

Knížecí Pláně jsou vlastně domovskou obcí Rudolfa Kubitscheka. On sám označuje dům čp. 40 Liebricha Meisetschlägera za svůj otcovský dům, za domov, k němuž se hlásí (narodil se jinak, jak víme, v Českých Žlebech - pozn. překl.). Byl naposledy profesorem němčiny a dějepisu na jedné z plzeňských vyšších středních škol (Oberschule), než i on měl ztratit všechno, co miloval. Unikl tomu všemu svou smrtí, která ho vlastně vykoupila. Znal jsem ho dobře, ilustroval jsem několik jeho prací a nakonec mě pozval k sobě do Prachatic, kde trávíval prázdniny u své maminky. Měl jsem však ještě předtím navštívit Knížecí Pláně (Fürstenhut) a napsat o svých dojmech z toho, co jsem viděl. Kladl mi na srdce, abych se tam v Tremlově pile (Tremlsäge) ptal po na paní Keuschové (jde o matku Karla Keusche, také samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže -- pozn. překl.), se kterou se přátelsky zná, prý mou návštěvu sám pro jistotu napřed ohlásí, abych byl přijat co nejlépe.
Od těch dob, co tu byl vyklučen les a vyrostla v tom místě lidská sídla, se Knížecí Pláně nijak mnoho nezměnily. Zřídka jen lze spatřit osadu, která by si až dodnes uchovala takovou původnost jako právě tato. Každý z jejích domů má skutečně šumavský ráz, podoben jeden druhému, ohraničen snosy či hrázkami z žulových kamenů, z nichž vyrážejí keře planých růží a kmeny jeřábů.
Zastavili jsme u vesnického kostela. Jedna místní svatba právě vstupovala průvodem do hospody naproti němu. Jeden z mládenců nesl ze špásu vepředu na holi starou lucernu, potom šli tři nebo čtyři muzikanti, kteří těsně před hospodskými dveřmi zabočili stranou a nechali veselý zástup projít kolem.
Potom jsme se zeptali na Tremlovu pilu a dozvěděli jsme se, že patří Marii Tremlové, které se "po chalupě" říká d'Möih. Šli jsme zase kolem jednotlivě roztroušených lesních stavení po příkré cestě dolů do údolí, dokud jsme nespatřili před sebou velký mlýn s pilou v nenapodobitelně šumavské končině. Na protilehlé straně údolí nebylo nic než lesy. Průzračný potok dělil údolí, sestávající z toho lesa tam vzadu na druhém břehu, tady, odkud jsme mířili, z výrazného návrší, na němž se rozprostírala osada Knížecí pláně s kostelem až docela nahoře, se svými šumavskými chalupami a drsnými pastvinami. Té vodě, co poháněla mlýn, se tu říkalo Hraniční potok (Grenzbach, na některých mapách bývá označení Teufelswasser, česky Čertova Voda - pozn. překl.), poněvadž odedávna tvořil hranici mezi Čechami a Bavorskem. Hned za potokem, tam na bavorské straně, začíná zase hvozd.
Vstoupili jsme tedy do obytného stavení mlýna, kde nás přátelsky přivítala paní Keuschová a její matka, stará paní Tremlová, obě vdovy. Uprostřed stolu velké světnice hořela petrolejová lampa, neboť bylo už k večeru. Byla tu právě jedna návštěva z příbuzenstva a jiná ještě přibyla. Lidé si vyprávěli o posledních událostech na hranicích, které tu zněly přece trochu jinak než kdybychom je slyšeli na odlišném místě, také o úplně čerstvé zprávě, že německá vojska vstoupila do Čech. Vyprávěli to po svém a měli na všechno svůj osobitý názor. Už tón jejich hlasů byl nápadný. Spád slov, způsob řeči měl v sobě něco měkkého, podobného lahodné vodě prýštící ze žuly zdejšího kraje. Ten zvuk měl dokonce souvislost i s oním lesním pohořím: oproti ostrým a klikatým obrysům jiných velkých horstev jsou linie šumavských hor povlovně něžné.
Zůstali jsme pár dnů v Knížecích Pláních, toulali se po jejich nejbližším okolí, objevili jsme v lesích jednu vodní zdrž s černě se tmící vodní hladinou a velkou vrchovištní slať, kolem níž rostly zakrslé břízy, arnika a klikva brusnice, jako bychom se snad octli někde ve Skandinávii. V potoce pro nás dokonce nalovili pstruhy, které jsme večer dostali na stůl zapečené s vejci, jak je to tady zvykem. Předmětem hovoru byl "náš" profesor, jak tu byl označován Kubitschek, jak často jezdíval až do Prahy, když daně tlačily už příliš, jak se vracel, že dobře pořídil, jak sám ochotně vypomohl, když šlo o to zmírnit nějakou jednotlivou nouzi. Už také zemřelý bavorský básník Alois Johannes Lippl použil námět Kubitschekovy povídky o "varhanách z Bärnlochu" ve své známé práci "Die Pfingstorgel" ("Varhany svatodušní"). Kubitschek podal žalobu a Lippl musel profesorovi zaplatit určitou sumu. Ten pak použil peníze k tomu, aby koupil dětem z Knížecích Plání dobré boty. Není divu, že místní lidé nešetřili chválou na adresu muže, který, ač studovaný, cítil se jako jeden z nich, dal se fotografovat jako dřevorubecký "trhan" a opakovaně se vyjádřil, že nezná na světě nic krásnějšího, než jsou jeho Knížecí Pláně.
Počasí se však počínalo kazit. Déšť bez přestání bubnoval na okno velké kuchyně Tremlovy pily a ráno ukazoval teploměr jen něco málo nad nulou. Začal padat rozmoklý sníh, což v této nadmořské výši (1020 m) není ani v létě ničím zvlášť neobvyklým. Místnost, určená k našemu pobytu, ležela blízko komory náhonu a my jsme za noci slyšeli tajemné zvuky otáčejícího se obrovitého vodního kola.
Kreslil jsem odpoledne kuchyni, jejíž značnou plochu zabírala opravdu nadmíru rozložitá kamna, když se objevil 87-letý Pius Kubitschek, zvaný "Böhmei-Pius", kterého profesor zvěčnil ve své povídce "Der Radetzky auf dem Rosse" takto:

"V dřevorubecké vsi zapadlé v té nejzazší šumavské končině sedělo jich večer v hospodě u kostela pár pěkně pospolu a drželi se svého oblíbeného přísloví:

Männer von Fürstenhuat,
trinkts, wann enk dürsten tuat!

Chlapi z Plání uměj pít:
jak líp žízeň zaplašit?

Když vtom vešel Pius..."

Ba, byl to on sám, kdo právě vcházel do dveří. Šumavský originál, lidový básník a písničkář, který nám kromě jiného přednesl i svou "Píseň o Šumavě", ve které líčí, jak musel do fabriky až v Mannheimu, aby ze mzdy tam našetřené mohl splatit dluh váznoucí na domě tu v Knížecích Pláních. Večer si lidé vyprávěli o bitkách na nože a podobných hrůzostrašnostech a co jinak se jim tu v té končině jakoby za světem ještě doneslo k uším.
Zůstali jsme ještě jeden den, který jsem celý vyplnil kreslením. U Tremlovy pily dole v údolí byl výhled dost úzce omezen, ale často jsem stoupal do vrchu a hleděl odtud na daleké šumavské obzory, které dokážou probudit tak silný pocit domova.
Nakonec jsme se přece museli rozloučit s oběma vdovami a jejich lidmi a jeli jsme kolem slatí na Borová Lada (Ferchenhaid) do údolí Teplé Vltavy. Tak jsme cestou dál dorazili i do osady zvané Polka (Elendbachl či Großelend) položené na Poleckém potoce a vzdálené asi půl hodiny cesty od samoty Nová Polka (Elend či Kleinelend), odkud pocházela malá Itta z Čech, hlavní hrdinka dramatického příběhu "Aus dem Elend" známé básnířky Emerenz Meierové (autor ji charakterizuje jako "Walddichterin" - pozn. překl.). Vzpomínali jsme na ni, když jsme přes Horní Vltavici (Obermoldau) zamířili do Zátoně (Schattawa), také někdejší dřevorubecké osady, vzniklé asi ve stejnou dobu jako právě Knížecí Pláně.

Reisen in den Bayerischen- und Böhmerwald (1982), s. 40-47

Rosenbergerovo vyprávění je v knize, vydané péčí Paula Praxla v nakladatelství Morsak Verlag v Grafenau, stejně autentické jako autorovy kresby. Jenže tady navíc zachycuje živé společenství takříkajíc ve chvíli těsně před zánikem, na samém prahu války a odchodu. Z Tremlovy pily, ležící na samé hranici dvou světů, nezůstala dnes na Čertově Vodě ani stopa. O to cennější jsou datované kresby jejího zevnějšku i vnitřku z července 1939, jak je pořídil právě Ludwig Rosenberger. Nevídanou cenu má i jeho svědectví o rovněž zaniklé Polce a Nové Polce s vazbou na slavnou, zvláště dnes stále výše ceněnou bavorskou autorku Emerenz Meierovou. Rosenbergerovi a jejich statek pod Třístoličníkem v Lackenhäuser, který stojí jen pár kroků pěší chůze od památníku šumavských vyhnanců, ztělesňují ostatně doslova srdce šumavské literatury v osobě velkého Adalberta Stiftera, který právě v jejich domě psal významné pasáže svého Vítka (Witiko). Vnuk Stifterova tamního hostitele Franze Xavera Rosenbergera (1820-1895) a jeho ženy Augusty (Max Peinkofer o ní ještě 4. prosince 1937 napsal do Budweiser Zeitung článek s názvem Eine der Letzten aus dem Kreise Adalbert Stifters) Ludwig Rosenberger se narodil 25. srpna 1894 v Pasově v domě na Ludwigstraße, odkud se v jeho 13 letech rodina stěhovala do Mnichova, kde ve svých téměř 95 letech roku 1989 pak i završil svou životní pouť. Na Pasov ovšem už nikdy nezapomněl a napsal o něm a jeho okolí hned několik svých knih, které většinou doprovázel i vlastními kresbami. Už proto jsou to hledané bibliofilie, podobně jako jeho práce o Šumavě. Podněty k výtvarné tvorbě získal Rosenberger od svého švagra, mnichovského krajináře Fritze Halberga-Krauße. Roku 1937 debutoval knihou kreseb "Das Ei des Kolumbus" (Kolumbovo vejce), která mu získala i přízeň "kouzelníka ze Zwickledtu" Alfreda Kubina. O jejich přátelství a korespondenci podává svědectví kniha "Wanderungen zu Alfred Kubin / Aus dem Briefwechsel". Z první světové války se Ludwig Rosenberger vrátil s amputovanou nohou k práci na městském úřadě, kde působil už předtím. Předčasně penzionován, věnoval se od roku 1937 už jen milovanému psaní a kreslení. Přese své válečné zranění proputoval mnohé končiny, většinou v doprovodu své ženy a dcery. Ve Státní knihovně v Pasově (Staatliche Bibliothek Passau) jsou právě "rosenbergeriana" hojně zastoupena. K 90. autorovým narozeninám tu byla pořádána výstava z jeho díla. Z prací, které se týkají Šumavy, jmenujme ještě titul "Adalbert Stifter und der Bayerische Wald" a ilustrace k pracím Kubitschekovým i Stifterovým, z nichž některé figurují kupodivu i ve fondu Jihočeské vědecké knihovny. V Hauzenbergu vyšla péčí Edition Toni Pongratz jako úvod do Rosenbergerova díla kniha Dr. Jörga Kastnera Ludwig Rosenberger / Unverblendetes Schauen - heitere Skurrilität.

- - - - -
* Pasov (BY) /Knížecí Pláně / Polka / † Mnichov (BY)