CRISTIAN SALM
Předmluva ke sborníku Adalbert Stifter-Verein 1948-1968
Dvacet let je časový úsek, který se někomu může jevit krátkým. Těch dvacet let práce Společnosti Adalberta Stiftera (dále jen ASV) spadá však do doby po druhé světové válce, tj. do doby, jejíž tíha doléhá závažněji než lze vyjádřit jakýmikoli čísly. Ustavena jako kulturní svorník Němců, vyhnaných z českých zemí, dala si do jména jako záštitu a ochránce muže, v jehož duchu chtěla seskupit do všech koutů rozeseté umělce, vědce a pedagogy, podporovat jejich práci, představit je samy i jejich dílo. Šlo o to obrátit pozornost veřejnosti na specifickou kulturní situaci Němců v Čechách, na Moravě i v rakouském Slezsku v celém průběhu dějin a probudit zájem o celá staletí jejich duchovní činnosti, činnosti, která byla po pádu podunajské monarchie, kdy se Němci ve zmíněném prostoru stali rázem menšinou, uskutečňována za ztížených okolností.
Na počátku aktivit ASV stála v roce 1948 nezapomenutelná přednáška Wilhelma Hausensteina (s názvem Adalbert Stifter und unsere Zeit přednesená v paláci prince Carla v Mnichově a vzápětí tam i v nakladatelství Karl Alber knižně vydaná - pozn. překl.). Jako dobrá hvězda provázela naše nelehké začátky. Přes poválečnou nouzi se podařilo brzy navázat plodné kontakty s kulturními institucemi jak v Bavorsku, tak i v ostatních spolkových zemích. Spolkový stát i jednotlivé spolkové země podporovaly snahy ASV, pozadu nezůstaly ani nejrůznější úřady místní. Jim všem bych tu chtěl teď ze srdce poděkovat.
Tento sborník přináší v prvé řadě pestrý výčet nejdůležitějších akcí a publikací ASV, následuje pak jejich posloupnost časová a oborová. Je ovšem sotva možné poskytnout víc než pouhý náhled do celkové aktivity organizace, o jejím stále mnohostrannějším rozvoji však bychom rádi alespoň takto vydali svědectví.
Je namístě vyslovit dík všem těm, kdo se na práci ASV tak či onak podíleli, především všem mým dosavadním předchůdcům v předsednické funkci: Dr. Franzi Haibachovi, knížeti Franzi Antonu Thunovi a hraběti Ferdinandu Kinskému, celému předsednictvu, kanceláři jednatelství, zejména pak jednatelce Dr. Johanně baronce Herzogenbergové. Osobně doufám, že naše práce bude moci pokračovat dosud vytyčeným směrem i nadále, o to víc dnes, kdy dialog mezi Němci a Čechy o umění a kultuře byl znovu započat.
Musím si nad tím, připomínám že úplným překladem úvodního slova "starohraběte" Salma k jubileu tehdy dosud tak mladé ASV, oživit vlastní mládí v právě rozkvétající českobudějovické Růži, kdy jsme plni nadějí vydávali třísvazkový výbor z Adalberta Stiftera, jednali s tehdejším šéfem bonnské instituce Inter Nationes a rodákem z Českých Budějovic Götzem Fehrem (mám z jeho návštěvy u tehdejšího ředitele nakladatelství dosud doma obrazovou publikaci o zkáze a vzkříšení Kolína nad Rýnem s předmluvou Heinricha Bölla, kterou jsem už tenkrát přeložil k jedné ze zkoušek na filosofické fakultě UK) a naše plány měla hned v zárodku překazit invaze sovětských tanků. I ta Salmova předmluva vyjadřuje naději v nový začátek: je paradoxní, že nikdy jsme si nebyli blíž se sudetskými Němci než v srpnu 1968 - až tenkrát nám bylo dáno opravdu pochopit, co je to ztratit vlastní zemi. Salmové ji ztratili hned několikrát. Hrabství Salm (v původním erbu měli dva červené lososy a losos se německy řekne Salm) leží někde v dnešní belgické provincii Luxembourg, vzestup rodu se udál v Porýní (byli dědičnými maršálky kolínského kurfiřtství, ale i francouzskými důstojníky a španělskými diplomaty), než se dostali do služeb Habsburků, jmenovitě i českého a uherského krále Ferdinanda I.. Roku 1628 získal Werner Salm-Reifferscheidt od Ferdinanda II. titul starohrabě ("Altgraf") a predikát "Hochgeboren". Jeden z rájeckých Salmů, Franz Hugo Salm-Reifferscheidt-Raitz si dopisoval s Goethem a byl osobním přítelem Josefa Dobrovského, jemuž dal ve svých blanenských železárnách odlít po smrti pomník, dodnes stojící v Brně. Rod Salmů se sice přihlásil k české národnosti, ale po roce 1948 jim byl majetek zkonfiskován. Žijí v Porýní, ucházejí se v osobě Františka Karla Salm-Salma-Dalberga mj. také o jihočeské Dačice. Cristian starohrabě Salm byl synem jednoho z pravnuků zmíněného Franze Huga a narodil se 2. dubna 1906 ve Vídni. Maturoval na gymnáziu ve Znojmě (Znaim) v roce 1924 a studoval pak dějiny umění na vídeňské univerzitě. Zůstal neženat, za války byl jako říšský státní příslušník roku 1943 povolán k vojenské službě a poněvadž naštěstí vyvázl živ a zdráv, mohl po válce působit ve svém oboru: vedl v letech 1946-1957 knížecí obrazovou galerii rofu Fürstenbergů v bavorském Donaueschingen (tam někde opravdu pramení Dunaj). Poté v letech 1958-1973 na přání přítele z mládí Ferdinanda hraběte Kinského převzal předsednictví ASV. Působil už tenkrát v mnichovské Staré Pinakotéce a zastával významnou roli v Mezinárodní muzejní radě (ICOM), což ASV značně pomohlo v její bohaté výstavní činnosti (pro katalog jedné z jejích pozdějších výstav vznikla mimochodem i úvodní studie Kohoutího kříže Co je to šumavská literatura). Cristian starohrabě Salm zemřel nečekaně 25. dubna 1973 na zámku Dyck v Dolním Porýní, kde žil u svých příbuzných. Pochován byl však ve staré hrobce rodu Salmů v Niklaskloster, což je dnes už součást jeho rodné Vídně. Jeho rodnou zemí bylo totiž staré Rakousko, vlast Stifterova, někdejší vlast našich předků, kdy lososi nebyli jen ve znaku šlechtických rodů. Táhli zjara od moře až do mnoha toků Šumavy na tzv."trdliště", naposledy někdy ve třicátých letech dvacátého století. Rakušané i my jsme právě tenkrát spolu s našimi Němci ztráceli vlast, ne poprvé a také ne naposled. Lososi vědí, o čem je řeč.
- - - - -
* Vídeň (A) / † zámek Dyck (NRW) / † † Vídeň (A)
