FRANZ HAIBACH

Ustavující dokument Ackermann-Gemeinde, zveřejněný 1948

O budoucnost sudetských Němců
Vyhnání 14 milionů lidí našeho národa z jejich po staletí osvojených domovů (v originále "durch Jahrhunderte angestammten Heimat" - pozn. překl.) se dá přirovnat ke skalnímu sesuvu, při němž se miliony tun kamene náhle zřítí do hlubin. To, co mělo jako národ být základem státu, kultury a hospodářství v blahodárném vzájemném sepětí, je rázem vrženo v nicotu. Vytrženy ze smysluplných a hojivých vazeb rodiny, sousedské a pracovní pospolitosti leží teď miliony vyhnanců na dně propasti, plné hořkého zármutku a nejhlubší beznaděje.
Niterná únava z každodenního zápasu o životní nezbytnosti a vůbec místo k životu pro sebe i děti nedokáže potlačit naději našich krajanů, soustřeďující se v jediném přání: totiž znovu se moci vrátit tam, kde byli dříve doma (v originále "wieder in die alte Heimat zurückkehren" - pozn. překl.). Až příliš lehce se přikládá víra všemu, co tuto naději posiluje, stejně nevyhnutelně se pak dostavuje zklamání z nenaplněných termínů, slibů a záměrů. Ze zklamání rodí se ovšem nejen nespokojenost s přítomným osudem a stále ostřejší výtky domácímu obyvatelstvu, nýbrž nakonec prostá neschopnost vyrovnat se s těžkostmi při znovuzakládání vlastní existence. Tomuto nebezpečnému kolísání a vrávorání mezi iluzí a zoufalstvím (tolik samozřejmě žádoucímu pro všechny agenty protivníka, doufající jak v nemožnost obnovy sudetoněmeckého průmyslu na území válkou zničeného Německa, tak naopak v možnost podnícení sociálně revolučního chaosu, způsobeného vyostřujícími se rozpory mezi vyhnanci a domácím obyvatelstvem) může zabránit jen jasné vytyčení cílů pro přítomnost i budoucnost.

Úkol
Už roku 1946 v Ingolstadtu, kde se setkalo přes 100 mužů a žen ze všech katolických svazů a skupin někdejší vlasti (v originále "aus allen katholischen Bünden und Gruppen der alten Heimat" - pozn. překl.), jsme poukázali na to, že vyhnanecký provlém je kromě charitativního a sociálního aspektu především úkolem výchovy a vedení lidí. S plným vědomím odpovědnosti věřících křesťanů za svůj národ jsme už tenkrát konstituovali pracovní sdružení (v originále "wir bereits damals einen Kreis gebildet" - pozn. překl.), který jsme ve vzpomínce na "Oráče z Čech" ("Ackermann aus Böhmen"), velkého německého básníka pozdního středověku, nazvali "Ackermann-Gemeinde" (tj. česky vlastně "Ackermannova obec" či "Obec Oráče z Čech" - pozn. překl.). Naše společenství se navenek rozrostlo, vnitřně dozrálo a své názory mnohokrát přezkoumalo a prohloubilo. Na základě získané zkušenosti se zrodil kompaktní soubor hlavních zásad, s nimiž dnes chceme předstoupit před krajanskou obec, poněvadž věříme, že mohou ukázat naší národní skupině cestu dál do budoucna.

Naše hlavní zásady

Vyhnáním z odvěkých domovů nám bylo způsobeno to nejtrpčí bezpráví. Samo přirozené právo, morálka a lidskost hájí stejně jako církev, učitelka národů, nárok každé národní skupiny na její vlast, právo dítěte na jeho otcovský dům, právo rodiny na stálý domov, pracovní místo a hroby svých zemřelých. Svatý Otec (rozuměj Pius XII., vl.jm. Eugenio Pacelli, 1876-1958, papežem od roku 1939 - pozn. překl.) prohlásil na Vánoce 1945 před nově jmenovanými německými kardinály: "Každý člověk má právo na svůj osvojený domov a je bezprávím jej odtud vyhnat, pokud se osobním proviněním neučinil sám tohoto domova nehodným."
Práva na náš domov se nikdy nevzdáme. Stavíme se však rozhodně proti všem iluzím, které slibují brzký návrat domů či dokonce očekávají něco žádoucího pro náš domov od nějaké třetí světové války. Nedáme se také zvábit k návratu, kdybychom se snad kvůli němu měli zříci nejen své národnosti, nýbrž i těch nejlepších tradic Západu. V zápase o náš domov se zříkáme pomsty a odvety, a to nejen z křesťanského přesvědčení, ale i proto, že pomsta nic nebuduje. Pomsta vyvolává opět jen pomstu a obrací se zpátky proti svému původci a jeho potomkům. Ten, kdo hlásá nenávist a odplatu, ztenčuje jen i tak malé existující nyní možnosti návratu. Jak by nám mohly velmoci vrátit domov, kdyby se musely kvůli tomu obávat nějakého nového násilí! Nadále se přesto přidržujeme mravního zákona, že totiž porušení spravedlnosti i v našem případě žádá nápravu.
Až se mezi národy vrátí mír a řád, musejí být překonány omyly, které nás všechny uvedly do přítomné nouze. Všechny národy střední Evropy, Němci, Slované i Maďaři, musejí dojít k poznání, že svým vystupňovaným nacionalismem už asi 100 let nejen ničí federativní základy svého tisíciletého soužití a tím i předpoklad relativního blahobytu a vnitřního míru, nýbrž že koneckonců učinily tento prostor hadrovým hracím míčem ve vzájemných střetech velmocí a samy sebe tak uvrhly do zkázy. Je proto jedním z nejvýznamnějších našich úkolů vyvodit z dějin stavební zákony tisíciletého národního uspořádání střední Evropy a připravit tak novou tvářnost tohoto prostoru, která mu opět vrátí zpět vlastní váhu v napětí mezi Západem a Východem a naplní přitom oprávněné nároky všech jeho národních kmenů. Tak by i naše sudetoněmecká přání mohla nejsnáze dojít platnosti.
Náš domov - to není jen ztracená země a majetek, to jsou především lidé, pevnost jejich charakteru, jejich schopnosti a výsledky jejich práce, zejména pak naše mládež, která ponese do budoucnosti dědictví našich praotců. Musí být proto naší prvotní starostí, aby se lidé našeho domova zde a dnes nestali obětí tělesného a mravního zániku, aby zvláště rodiny v čase nouze nepřestaly růst. To síle lásky a obětavosti našich žen a matek zejména je svěřen osud našeho zdrceného národa. Uchování a zabezpečení domova je proto jeden jediný mravní, nábožensky zakotvený úkol.
Nouze vyhnanství a sociální i politický chaos naší doby mají svou nejhlubší příčinu v odvrácení národů od věčného řádu, který ustanovil Bůh. I náš národ, jako mnohé jiné, se až příliš oddal "pokroku", technice, honbě za rekordy a vnějšími požitky, jakož i podobným davovým náhražkám náboženské víry, způsobujícím ovšem dalekosáhlou destrukci vlastních nábožensko-mravních sil. Dnes, v hodině vnější nouze, volá nás Bůh opět k rozumu a k obrácení. Zejména nám, vyhnancům z domova, může jen víra ve vítěznou sílu kříže pomoci unést a zvládnout tuto těžkou osudovou zkoušku. Obnova náboženského života, v prvé řadě pak probuzení bratrské křesťanské lásky, je proto vůbec tím nejvýznamnějším úkolem, který stojí před celým naším národem, nikoli snad jen před našimi kněžími. Víme, že s takovou obnovou musí každý jednotlivec začít sám u sebe. Stejně tak musíme my, vyhnanci z domova, uskutečnit přikázání bratrské lásky nejprve mezi sebou samými, než je začneme chtít nárokovat u těch, kdo nás jako domácí k sobě přijímají. Toto poznání ukládá každému z nás osobní odpovědnost.
Měnová reforma odhalila rázem dosud nepředstavitelnou chudobu, do níž nejen nás, nýbrž celý náš národ uvrhla válka a její následky. Znovunavrácení někdejšího blahobytu je nadlouho holá nemožnost. Jen silou ducha mohou být překonány ty nejničivější následky zbídačení. Ba dá se říci, že štěstí a spokojenost závisejí v mnoha ohledech na překonání materialistického smýšlení. Prostý a nenáročný způsob života našich předků, jejich neúnavná píle a jejich smysl pro hospodárnost nám mohou a musejí být dnes znovu příkladem i pobídkou.
Jakkoli jsme hmotně zchudli, zůstávají nám zachovány duchovně-kulturní hodnoty domova a našeho národa. Musíme svět přesvědčit o tom, že my sudetští Němci nejsme snad nějakou národní skupinou bez vlastních dějin (v originále "das wir Sudetendeutsche kein geschichtloses Volk sind" - pozn. překl.). Po celá staletí jsme sloužili historické zákonitosti českého prostoru jako přirozeného domova dvou národů (v originále "haben wir der geschichtlichen Gesetzlichkeit des böhmischen Zweivölkerraumes" - pozn. překl.) a svou kulturní prací jsme tam plnili nejen nějaký německý úkol, nýbrž kulturní úkol celého Západu (v originále "eine abendländische Aufgabe" - pozn. překl.). S rozhodností odmítáme propagandistickou lež, podle níž jsme se nemohli či nechtěli snést ve starém domově se svými slovanskými sousedy. Přínos, kterým jsme my sudetští Němci dokázali ovlivnit sám zrod a vzestup českého národa, zakládá nejen podle přirozeného, nýbrž i podle historického práva náš nárok na domov (pojem "Anspruch auf unsere Heimat" bývá někdy překládán česky jako "právo na vlast" - pozn. překl.). Až do naplnění tohoto nároku chceme příběh (zde je pojem "die Geschichte" záměrně přeložen nikoli jako "dějiny", ale jako "příběh" - pozn. překl.) našeho domova uchovat nám i celoněmeckému vědomí v duchu i ve slově, ve slavnosti i v práci nadále živoucí.
My vyhnanci z domova nesmíme po léta nečinně čekat na změnu poměrů, ale musíme přinejmenším vyrovnat hmotnou ztrátu domova zmnoženým úsilím v budování nové existence, která by vytvořila i nový domov našim dětem. V tomto úsilí nám musí být pro tuto chvíli dobrá každá práce. Každá práce, s níž si dobýváme sobě a svým rodinám denní chléb, má svou čest. To, co je přechodné, nechceme proto snad chápat jako degradaci. Když je to nezbytné, chceme být připraveni i k přeškolení. Přesto bychom se měli vždy snažit o návrat ke svému vlastnímu povolání a získání předchozího svého postavení v něm, poněvadž se přitom mohou nejlépe uplatnit naše poznatky a zkušenosti. V hospodářské znovuvýstavbě se může mnohonásobně osvědčit objevitelský duch, snaživost a schopnosti zkušených odborníků, na nichž spočívala někdejší výkonnost našeho průmyslu ve starém domově. Tyto vlastnosti a znalosti musíme proto dále předávat dobře vedeným odborným vzděláním naší mládeži. Schopní řemeslníci a odborní pracovníci jsou naléhavě potřebí právě v rámci přestavby německého hospodářství následkem války. Udržením naší domovské řemeslné a průmyslové tradice vycházíme přitom vstříc nejen této okamžité potřebě, nýbrž pomáháme obnovit odbornou výukou našich lidí starý individuální mistrovský princip, který podřizuje člověka a jeho práci smysluplnému celku společenství a překonává tak bezduchý kolektivismus.
V přítomné nouzi nelze očekávat prostě pomoc ze strany státu. I zahraniční se jeví nedostatečnou, nepodaří-li se oživit ducha svépomoci rodinné a sousedské, v rámci obcí a profesních sdružení. Stále znovu musíme jak domácí obyvatelstvo, tak vyhnance mít k tomu, aby každý dokázal využít svých znalostí, postavení i majetku ne toliko ve svůj vlastní prospěch, ale pro společné dobro. Přitom nejde snad jen o zmírnění největší nouze bližních, nýbrž zejména i o podporu těch, kdo už vlastními silami učinili pokus založit novou existenci. Domácí obyvatelstvo brzy pochopí, že výměnou pracovních zkušeností a společným úsilím se tíha vyhnaneckého problému nespíš nakonec zužitkuje ve prospěch všech.
Spolupráce vyhnanců s domácím obyvatelstvem musí vyústit v důsledně prováděné společenské začlenění vyhnanců. To předpokládá spravedlivé řešení existenčních otázek. Žádáme proto spravedlivé rozdělení existujících obytných prostorů mezi domácí obyvatelstvo a vyhnance a co nejrychlejší vytvářením nových obytných možností velkorysou vnitřní výstavbou. Věříme, že společnou prací a ochotou ke vzájemné pomoci je možné postupně překonat v relativně krátkém období tu nejhorší bytovou nouzi a statisícům vykořeněných rodin poskytnout opět půdu pod nohama. Dále žádáme, aby byl všude brán ohled na povolání a kvalifikaci při hospodářském začlenění vyhnanců z domova. Apelujeme na profesní sdružení, aby jednotlivé profesní obory dobrovolně převzaly péči o profesní odborníky z řad vyhnanců a poskytly jim možnosti k vybudování samostatného podniku. Jsme přesvědčeni, že i starousedlí rolníci - ne naposledy v zájmu vlastní zemědělské výroby - prostřednictvím pronájmu půdy a dobrovolným přenecháním vlastních pozemků i zemědělského nářadí těm nejpracovitějším selským silám od nás umožní jim usadit se tu a pomoci tak k uchování selského živlu vůbec.
Uspokojivé řešení existenčních otázek je možné jen tehdy, dohodnou-li se domácí i vyhnanci v otázce spravedlivé náhrady škod, které přinesla válka a uložila je zejména právě na bedra vyhnanců. Co se týče zákonného řešení, musí náhrada škod spolu s jinými sociálními opatřeními sloužit výstavbě takového sociálního řádu, který dává každému možnost dosáhnout majetku umožňujícího jemu i jeho rodině lidsky důstojný život. Ti z majetných, kdo ze strachu o vlastní jmění či pozici maří spravedlivé řešení otázek spojených s problémem vyhnanců, vyostřují ducha třídních střetů, probouzejí radikalismus a to oni sami vytvářejí předpoklady sociální revoluce.
Víme, že získání domovského práva v obcích a vůbec sociální začlenění vyhnanců do různých společenských skupin je koneckonců otázka politická. V politice musí nastat přechod od slov a myšlenek k činům. To je možné jen za cílevědomé spolupráce vyhnanců a domácích na politické scéně. O formě této politické spolupráce rozhodnou oba zúčastnění. Osudovou chybou by bylo zejména, kdyby vyhnanci nevyčerpali veškeré dostupné možnosti získat velké a rozhodující politické strany v zemi svým podílem na jejich činnosti právě pro otevřenou a aktivní podporu vlastního zrovnoprávnění a začlenění do společenských struktur. Nesmíme se přitom omezit na pouhá účelová spojení, která by pomáhala řešit naše existenční problémy, jako třeba bydlení a pracovní možnosti. Ještě méně žádoucí by bylo stranit se ve falešném pochopení krajanské myšlenky v domovských spolcích velkých úkolů přítomnosti. Vždy musíme mít na mysli, že o naší budoucnosti se rozhoduje na politickém poli. Náš osud je koneckonců spojen s osudem národního celku a nadto s novým uspořádáním Evropy vůbec. To nás zavazuje k politickému jednání.

Ackermann-Gemeinde
Abychom mohli uvést shora uvedené zásady v život ku prospěchu krajanů a jejich práva na domov, seskupili jsme své přátele a známé z někdejších katolických spolků a sdružení v obec zvanou "Ackermann-Gemeinde". Nutnost propojení s mladou katolickou generací Německa, našimi vrstevníky nás vedla k tomu, že jsme se jako pracovní okruh začlenili do organizace katolických mladých mužů, zvané Katholische Junge Mannschaft. Ve stranicko-politickém ohledu je Ackermann-Gemeinde společenstvím plně nezávislým. Zavázali jsme se k prostému, nenáročnému způsobu života v činné bratrské lásce.
V soukromém i veřejném vystupování chceme být bezpodmínečnými zastánci spravedlnosti a čistého svědomí.
Každý z nás se považuje v prvé řadě za ochránce zájmů svých osudových souběžců v čase utrpení a nouze. Ten, kdo už získal nějaké postavení, je povinen pomoci z jeho titulu ostatním méně šťastným. Ten, kdo z našich přátel zastává nějaký veřejný úřad, nesmí ho zneužít k vlastnímu obohacení či k získání mocenských výhod.
S důvěrou v Boha jsme započali svou práci. Cesta, kterou předestíráme našim krajanům, je nesnadná. Naučíme-li se porozumět tomu, co nás Bůh chce naučit touto pohromou, nalezneme také sílu uskutečnit zásady zde vytyčené nejprve alespoň ve svém osobním životě a v dosahu svého působení. Ke všem činům v tom ohledu očekáváme a vyprošujeme si Boží milost a požehnání.
Chceme každého sudetského Němce, který je ochoten v tomto smyslu spolupracovat na záchraně naší národní skupiny a jejího nároku na domov, s radostí přijmout do našich řad.

Dr. Franz Haibach
Dr. Adolf Kussl
Fritz Hoppe

Heinrich Schubert
Dr. Martha Krause
Hans Schütz

Adolf Kunzmann
P. Paulus Sladek

P.S. Nelze pochybovat o rozhodujícím podílu prvého z podepsaných autorů na koncipování textu už proto, že pořadí není abecední. Víme navíc, že na začátku i "na konci" stojí jména katolických kněží, jimiž byli Franz Haibach i Paulus Sladek. Jakkoli ve výboru Not ist Anruf Gottes (Nouze je výzva Boží) z díla druhého z obou jmenovaných, který vyšel v roce 1991, Rudolf Ohlbaum uvádí, že původní koncepce pochází právě od P. Pauluse, byla přepracována Dr. Franzem Lorenzem a zahrnuje i myšlenky Hanse Schütze a Marthy Krauseové, nikdy nelze upřít prvé místo mezi těmi, kdo stáli u jeho zveřejnění v historické chvíli, již nelze opakovat, právě Dr. Franzi Haibachovi.

Franz Haibach, katolický kněz a prvý předseda mnichovského Adalbert Stifter Verein

Tino Haibach

Narodil se 18. února 1899 v Přimdě (Pfraumberg). Maturoval na internátním gymnáziu v Bohosudově (Maria Schein) u Teplic (Teplitz), teologická studia absolvoval v Litoměřicích (Leitmeritz). Na kněze byl vysvěcen roku 1923 a působil v letech 1926-1931 jako kapitulní vikář a kazatel v Litoměřicích. V roce 1931 promoval po studiích teologie a filosofie na pražské univerzitě. Téhož roku opouští Litoměřice a působí od té doby v Liberci (Reichenberg) jako učitel náboženství na školách vyššího typu. Zároveň se úspěšně podílí na činnosti katolických sociálních spolků a stává se vedoucím Ústředí německých spolků katolických tovaryšů (Kolpingsvereine) v Československu až do jejich násilného rozpuštění po záboru sudetských území roku 1938. Řečnické nadání spolu s prohloubeným teologickým vzděláním a stálou angažovanou účastí na duchovních zápasech doby učinily z něho známého kazatele a mluvčího svých souvěrců, k nimž se ostatně obracel už v německém pražském vysílání prvorepublikového československého Radiojournalu. Roku 1944 unikl zásahu gestapa vstupem do sanitní služby wehrmachtu. Rok nato byl propuštěn z válečného zajetí už do bavorského Mnichova, kde našel záhy nový okruh působení v rámci aktivit katolické péče o mládež. Stává se ředitelem její arcidiecézní organizace a vedoucím jejího Domova sv. Adelgundy, abatyše z Hennegau (Adelgundenheim), zároveň a především pak duchovním i praktickým iniciátorem obrody sudetoněmeckého katolicizmu. Tak se zásadním způsobem podílel roku 1946 na založení Ackermann-Gemeinde a rok nato na ustavení ASV (Adalbert-Stifter-Verein), jakési kulturní odnože krajanských sdružení ve jménu velkého šumavského klasika, jejímž byl zvolen i prvým vůbec předsedou.
Roku 1953 stal se výkonným předsedou bavorského Zemského svazu katolických charitativních výchovných domovů (Landesverband der katholischen caritativen Erziehungsheime) a v roce 1957 převzal pak vedení Pedagogického nadstavbového semináře pro Bavorsko (Heimpädagogisches Aufbauseminar für Bayern). Skonal 9. ledna 1958 v Mnichově ve věku nedožitých 59 let.

50 Jahre Adalbert Stifter Verein 1947-1977, s. 148-149

Ze sborníku k jubileu ASV je přeložen text podepsaný "Tino Haibach, München" a překladatelem doplněný o údaje ze záslužného biografického lexikonu pro dějiny českých zemí, jak ho po léta už vydává rovněž mnichovské Collegium Carolinum. Prof.ThDr. Franzi Haibachovi náleží však uznání nad jiné vyšší za to, že se zcela ve Stifterově duchu zasloužil osobně (je v tiráži té knihy uveden jako její vydavatel a rodák z Přimdy) o vůbec prvou po vyhnání antologii sudetoněmeckých básníků. Vyšla nákladem 2500 výtisků s americkou licencí roku 1949 v Augsburgu a byla výslovně věnována památce Hanse Watzlika, rok předtím zesnulého na statku Tremmelshausen u Řezna (Regensburg). Tak se Haibach, rodem ze "šumavské" Přimdy, sám vracel ke svým kořenům.

- - - - -
* Přimda / † † † Mnichov (BY)