HANS SCHIER
Kaple Nejsvětější Trojice u Blanska
O vzniku kaple bylo obyvatelům vsi Blansko, jak jsem je znal, sotva něco známo (v originále "werden die Bewohner des Dorfes Pflanzen kaum etwas wissen" - pozn. překl.). Staří lidé vymřeli a dorost má jiné starosti nežli vést vesnickou kroniku. Nad posledním domem osady (dnes je Blansko jen částí města Kaplice - pozn. překl.) asi čtyři sta až pět set kroků od ní stojí napravo při staré okresní silnici do Německého Benešova (v originále "nach Deutsch-Beneschau", rozuměj dnešní Benešov nad Černou - pozn. překl.) pěkná a poměrně rozložitá kaple.
Stará silnice zdola prudce stoupala. Povozníci z Německého Benešova a z tehdejší sklárny v Černém Údolí (v originále "und von dem damaligen Glashüttenwerk Schwarztal" - pozn. překl.) museli, pokud měli zvláště těžký náklad, vzít často v Blansku přípřež, aby tak zdolali sice krátkou, ale strmou cestu do vrchu. V pozdějších letech byla silnice pod domem Božím (rozuměj kostel sv. Jiří v Blansku - pozn. překl.) dolů na jih přebudována.
Staneme-li nahoře u kaple, nabízí se nám jako pozorovatelům nádherné panoráma. Za jasného počasí lze spatřit výběžky Šumavy až k lesům rakouského Mühlviertelu, k severu Kleť (v originále "gegen Norden den Schöninger" - pozn. překl.) a dále vzaději ještě horské vrcholy Plechého (v originále "noch die Bergspitzen des Plöckensteins" - pozn. překl.). Vnitřek kaple zdobí v pozadí malý oltář s Nejsvětější Trojicí. Dole na podstavci byla k vidění skleněná rakev s figurou sv. Jana Nepomuckého. Na stěnách visela zpodobení zastávek křížové cesty a před oltářem byla od stropu zavěšena lampa.
Pověst o vzniku svatyně (v originále "von der Entstehung des Gotteshauses" - pozn. překl.), kterou jsem v dětství slýchal vyprávět od starých lidí, chci tu teď jen krátce podat. Jeden sedlák v Blansku byl těžce nemocen a cítil, že se blíží jeho konec. Tu učinil slib, dát při kopci za vsí zbudovat kapli, když by ji mohl ještě někdy spatřit ve zdraví. Proti všem předpovědím se venkovan z těžké choroby nakonec nečekaně zotavil. Uplynula však léta a sedlák se ke splnění dávného slibu nijak neměl, ačkoli ho jeho manželka častokrát nabádala, aby nepokoušel osud. Otálel a otálel, až ho postihl oboustranný zápal plic a nebylo mu už pomoci. Po několika dnech skonal. Poté, co ho pochovali, začalo na kopci strašit. Kolem půlnoci to vyděšené obyvatele stavení v horní části vsi vytrhovalo ze spaní. Slyšeli svištění biče, řehtání a dupot koní, řinčení řetězů a pobídky povozníků, pohánějících svá zvířata k mocnějšímu výkonu. Nebylo k uvěření, že by se v tak pozdní hodině odvážil nějaký kočí uvíznout v příkrém svahu. Lidem nebylo zatěžko chopit se luceren a vydat se nešťastným formanům na pomoc. Když došli na místo, odkud zvuky doléhaly, nebylo nic k vidění. Pomysleli si tedy, že vrch byl už povozy zdolán a chvátali nazpět domů. Následujícího dne se však kolem půlnoci ozval týž rámus jako předešle. Lidé znovu vyšli ven a zase nic nespatřili. Opakovalo se to tak den za dnem. Vesnice se zmocnil obrovský strach a o půlnoci se nad ves brzy nikdo neodvážil vyjít.
Tu dala vdova, která tušila, co to všechno znamená, kapli Nejsvětější Trojice konečně postavit a hle: nejenže nastal klid za noci, nýbrž i duši onoho mrtvého byl dopřán.
Mein Böhmerwald, 1954, č. 9-10, s. 22-23
|
In jedem tuat... In jedem tuat dö Zuversicht in seinem Herzen drinnat brenna, verlier' nur deine Hoffnung nicht id Hoamat müass ma wieda kemma. |
V každém z nás V každém z nás dříme naděje, ze srdce nemůže se ztratit, důvěra živá ve mně je, že musím se zas domů vrátit. |
|
Glaube und Heimat, 1958, s. 154 |
|
|
Die Probefahrt Im achtzehnhundertoananeizger Joar wia d'Eisenbahn bis Gojau firti woar, do is amol am frühen Morg'n da erste Probezug holt gfoahrn. So loungsaum is die Foahrt holt gwejst dos Erdreich woar no nit zsaumprejsst und die Maschin, des schwari G'wicht - deswejgn die äußerste Vorsicht. Und auf der Stroßn nejm da Bouh schaun d'Schulkina den Zug sou au. Vom Zug schreit oana zum Schmul Fritzn: heut könnts olli umasunst afsitzn. Wenn's uns glei tats umsunst foahrn lossn vül liaba gehn ma furt, do af da Stroßn schreit zruck da Fritzn Schmul mia kammat'n jo tschpot in d'Schul. |
Zkušební jízda V roce vosumnáctsetjedenadevadesát dráhu do Kájova stíhli dodělat. Jednoho dne potom časně zrána zkusmo jízda po ní vykonána. Pěkně pomálu se napoprvně jelo, zem to ani nijak nebolelo, mašina že těžká pára byla, lidi cestou ale vystrašila. Tak při potoce tenkrát podle trati školáci běžej, kluci pihovatí a z voken vlaku někdo volá: "Frici, naskoč si, dneska svízt se můžou všici!" A i když pravdu má ten, kdo se veze, my šli dál pěšky houfem podle meze a vzaděj zpátky Fricek hlaholí, že přídem dneska pozdě do školy. |
|
Glaube und Heimat, 1999, č. 6, s. 31 |
|
To prosté nářeční čtyřverší ze začátku stojí roku 1958, kdy se ještě vroucně věřilo na návrat, i v úvodu medailonu krajanského měsíčníku Glaube und Heimat k pětasedmdesátinám obyčejného člověka, který vedle těžké práce a nesnadného životního osudu také psal, a to především nářečním jazykem domova, z něhož byl donucen odejít. Hans Schier se narodil 5. října 1882 v Blansku (Pflanzen) u Kaplice. pracoval jako pomocný dělník, zedník, hostinský, posléze jako předák na stavbě železničních tratí, jak o tom ostatně svědčí i druhá nářeční ukázka z jeho díla. Na kolejích střídal místa působení - jak jen by mohl tušit, že jednou budou v dobytčácích vysídleni Němci z Čech právě vlaky "odsunu" z domova! - ale nakonec se usadil v Bujanově (Angern), kde už počátkem devatenáctého století byla významná stanice tehdejší koněspřežné dráhy z Budějovic do Lince. Postavil si tam v polovině dvacátých let domek a od roku 1938 se tam chystal užívat i zaslouženého důchodu. Nastala však válka a po roce 1945 sběrný tábor u Jindřichova Hradce a pak vysídlení, nejprve do durynského Stelzenu na východě Německa, odkud koncem roku 1957, tedy už po semdesátce věku, přesídlil do Höpfingen v Bádensku. Svou první literární práci, báseň v šumavském dialektu, uveřejnil roku 1930 v českobudějovickém měsíčníku Waldheimat. Po létech odmlčení začal vlastně psát až po válce a odsunu ve svém novém domově ve východoněmeckém Durynsku. Psal nejen povídky a básně, ale i drobné vzpomínky na někdejší domov, odkud v paměti přenesl i sbírku žertovných lidových popěvků zv. Schnadahüpfel. Spolek Obec Josefa Gangla ve Vídni, kde Hans Schier také kdysi ještě před první z obou světových válek působil a kde se v únoru roku 1914 i šťastně oženil s rodačkou z Rožmitálu na Šumavě (Rosenthal) Katharinou, roz. Waschenbelzovou, uspořádala v říjnu 1957 k jeho životnímu jubileu pamětní večer, který znamenal jisté zadostiučinění dnes zapomenutému německému lidovému autorovi z nejjižnějšího cípu Čech. Podle sdělení z tamního farního úřadu zemřel Hans (Johann) Schier v Höpfingen 27. října 1969 a o dva dny později byl pohřben na zdejším hřbitově. Byl v té době již vdovcem.
- - - - -
* Blansko / Bujanov / † † † Höpfingen (BW)
