JOSEF SCHIMEK
Ztracený ráj
K provedení symfonické básně (oratoria) "Das verlorene Paradies" Marca Enrica Bossiho na námět eposu Johna Miltona sdružením "Deutsche Liedertafel" v Českých Budějovicích dne 14. listopadu roku 1931
1. Básník a dílo
John Milton, autor mohutného eposu "Ztracený ráj" (v anglickém originále "Paradise Lost" - pozn. překl.), se narodil 9. prosince 1608 v Londýně, kde byl jeho otec notářem. Poté, co byl patřičně připraven domácí a privátní výukou, jakož i návštěvou londýnské St Paul's School, stal se žákem univerzity v Cambridgi, kde nabyl důkladných znalostí teologie, což bylo ve dnech náboženských svárů nemalého významu. Už v této době začal psát poezii, která však ještě nevykazovala tón, který byl Miltonovi v pozdější době vlastní. K završení svého vzdělání vykonal Milton cestu na evropskou pevninu a zdržel se delší čas v Itálii, kde mu, když se obíral italskými eposy, mělo poprvé přijít na mysl, že by mohl darovat své zemi nějakou epickou báseň, která by s nimi mohla soutěžit. Brzy po svém návratu začal doma publikovat a připojil se k republikánské straně. Když ta dosáhla násilím moci, jmenoval vládní výbor parlamentu Miltona státním tajemníkem pro zahraniční záležitosti, což byl důležitý a vlivný úřad, zastávaný jím po celé trvání republiky (1649-1660). Vrcholem Miltonovy politické působnosti bylo však zveřejnění proslulého spisu Defensio pro populo anglicano, v němž po popravě Karla I. jasně a skvěle vyložil právo národa na odsouzení a potrestání zrádného tyrana. Jde o dílo světodějného významu. Přílišné vypětí při práci na této knize, k jejímuž sepsání byl pověřen státní radou, mělo za následek Miltonovo oslepnutí a ačkoli se mohl v Defensio sekunda dále proslavit pokračováním zmíněné své obrany (šlo v něm tentokráte o apologii parlamentního systému - pozn. překl.), ztratil ve službách otčiny zrak už natrvalo. Po pádu republiky a restauraci Stuartovců byl Milton vystaven tvrdému pronásledování ze strany royalistů. Byl uvězněn a jeho knihy veřejně spáleny katem. Dolní sněmovna ovšem brzy nařídila Miltonovo propuštění. Zdálo se, že pocit hanby nejen zastavil další pronásledování muže tak význačného, nýbrž existovala snaha znovu si ho získat nabídkou, aby zastával svou dřívější funkci. Jeho žena ho chtěla k přijetí nabídky přemluvit, ale charakterově pevný republikán vytrval v odporu, když jí prý odpověděl slovy: "Máš právo chtít se jako jiné ženy vozit v kočáře, ale já sám mám nemenší právo žít a zemřít jako počestný muž."
S návratem do soukromí se znovu chopil psaní poezie, které ostatně zcela nepřerušil ani uprostřed svého vrcholného politického angažmá, a tehdy vzniká také Paradise Lost, tj. Ztracený ráj, zásadní básnické dílo 17. století, jež učinilo autorovo jméno doslova nesmrtelným.
Vznešený jako básníkova duše, velkolepý jako jeho myšlenky měl být sám námět eposu. Jemu, který měl právě před očima obrovitý zápas světla proti temnotě, ba právě ho osobně postupnou ztrátou zraku prodělával, musil onen biblický mýtus o vzpouře nesmrtelných duchů proti proti autokracii Boží a s tím spojený hříšný pád prvého lidského páru mocně zasáhnout. Odvážně se toho tématu chopil, s enormní energií svůj záměr provedl. Tak se zrodil Ztracený ráj ve 12 zpěvech nerýmovaným veršem o pěti jambických stopách. Královská cenzura dokázala zveřejnění básně dlouho zdržovat, takže k prvnímu vydání (1667) došlo teprve dva roky po jejím dokončení. Ačkoli tehdy panující literátstvo velkolepé dílo co možná ignorovalo, stalo se Miltonovo jméno nesmrtelným už počátkem následujícího 18. století.
Ztracený ráj je něčím na způsob "Božské komedie", avšak v protestantském (dalo by se říci i puritánském - pozn. překl.) duchu. Nehledě na všechnu nadsmyslnost námětu jde tu o daleko lidštější přístup nežli v díle Dantově. Miltonovy postavy jsou nám bližší a probouzejí naši živou účast, poněvadž básník svůj materiál dokázal zformovat ve skutečný příběh. Dech mužného republikanismu prolíná celkem, a proto také dokáže Milton ze svého Satana, odvážného rebela proti nebeskému absolutismu, učinit tak grandiózní postavu, která je bezpochyby nejen středobodem celého díla, nýbrž významně zapůsobila na celou moderní poezii.
Jednotlivosti skladby mají vysokou básnickou hodnotu. Jak vznešeně temné je líčení pekla a jeho knížat, jak podivnou odvahou se vyznačuje Satanův let nestvůrnou propastí chaosu, "mateřského lůna přírody a snad i jejím hrobem", jak dojemně tklivý je hymnus slepého básníka na světlo, jak líbezně zářivý a šlechetně cudný zjev Evin, jak rozkošný popis ráje a lásky prvního lidského páru, jak nádherná malba zjevu Syna Božího v sevřených formacích nebeských vojsk (v originále "in der Schlachtreihen der himmlischen Heerscharen" - pozn. překl.).
Krátký obsah je následující: Prvé čtyři zpěvy uvádějí čtenáře do Nebe, Pekla a Ráje: dává mu poznat soupeřící strany a nic netušící objekt jejich střetu, jímž je člověk. Báseň počíná svržením andělů z nebes do pekel. Satan se zvedá prvý ze svého pádu a jako rozený vůdce rebelů vystupuje i nyní s dřívější svou vzdornou zatvrzelostí. Šikuje své věrné pekelníky a koná s nimi sněm (v originále "hält mit ihnen ein Parlament ab" - pozn. překl.). Ten rozhodne, že má Satan letět do Ráje, aby zjistil, jakého ducha dítě je člověk, bytost nově Bohem stvořená, jak ho svést a zmařit tak Boží slovo. Znamenité je líčení Satanova vzestupu z pekla, postupného proniknutí na nebesa, přiblížení se Zemi a spatření ráje. Když sem vstoupí přes jeho ohraničení, pozoruje pln obdivu nové sídlo člověka. Archanděl Uriel zpozoruje Satana, jak se krade kolem a zažene jej. Bůh zvěstuje andělům, že pád prvních lidí se blíží; Syn Boží se ihned nabídne zachránit lidský rod tím, že obětuje vlastní život a Satana tak přemůže. Tak je spása člověčenstva rozhodnuta už před jeho pádem.
Další zpěvy jsou využity k tomu, aby dohnaly, co vyprávění zameškalo. Rafael zpravuje Adama o Luciferově vzpouře a jeho družiny, o jeho přemožení Kristem, o stvoření světa a lidí, jejichž duším je určeno zaujmou bydliště padlých andělů. Adam vypráví o svém dosavadním životě, zejména o stvoření Evy. Rafael ho naléhavě varuje před nebezpečím, hrozícím mu od Satana a opouští ho pak.
Čtyři poslední zpěvy jsou opět velice rušné. Satan se vetře do ráje, vezme na sebe podobu hada a svede Evu k požití jablka. Eva nato pokouší Adama, ale ten po dlouhý čas odolává. Konečně z lásky k Evě požije jablka i on, aby s ní sdílel týž osud. Strážní andělé se vracejí zpátky na nebesa, Adam a Eva poznávají svůj delikt a litují jej. Adam odpouští Evě, společně prosí Boha o milost. Hřích a smrt se chápou moci nad světem, Bůh však předpovídá, že tento stav nebude trvat věčně. První lidé jsou Michaelem vyhnáni z ráje, opouštějí ho však s útěchou, že pokud nebudou od nynějška hřešit, budou ho nést ve své hrudi a jednou skrze Krista znovu Edenu dojdou. Michael vede, zatímco Eva upadne ve spánek, Adama na horu, kde spatří osudy světa až do Kristova vtělení (v originále "Menschwerdung Christi", tj. narození Ježíše Krista jako člověka, přijetí lidského těla Synem Božím - pozn. překl.), pozemská pouť Vykupitelova (v originále "Erdenwallen des Erlösers", tj. Kristův pozemský život a smrt - pozn. překl.) a vývoj církve až k novému příchodu Kristovu jako vykonavatele Božího soudu. Utěšen vyhledá Adam svou ženu.
Milton později zbásnil ještě Ráj znovu nalezený, nelze však to dílo se Ztraceným rájem srovnat. Ráj znovu nalezený je chladný a slabý stařecký produkt, bezduchý teologismus. Básník skonal dne 10. listopadu roku 1674.
2. Skladatel a jeho dílo
Marco Enrico Bossi se narodil dne 25. dubna roku 1861 v Salo na Gardském jezeře a pocházel z rodiny po generace vynikajícím způsobem hudebně činné. Prvního hudebního vzdělání se mu dostalo od vlastního otce, který byl v Salo varhaníkem. V 10 letech vstoupil do klavírní třídy hudebního lycea (Lyceo musicale) v Bologni, kde setrval po dva roky. Následně studoval kompozici, klavír a varhany, nějakou dobu také housle na královské konzervatoře v Miláně. V této době získal velkou cenu za hru na klavír. Jako osmnáctiletý vykonal cestu do Londýna, kde se dal slyšet několikrát jako pianista a skladatel při klavírních koncertech v tamním Crystal Palace. V Itálii byl tehdy diskutován problém reformy varhanní a církevní hudby, o kterou měl Bossi živý zájem. Brzy mu bylo jasno, že se bude muset zrodit nová varhanická škola a i jeho zásluhou byly k takové instituci opravdu přichystány základy. Dva roky nato obdržel Bossi čestný diplom za jednoaktovou operu "Paquita", uvedenou s velkým úspěchem.
V témže roce, bylo mu teprve 20 let, byl jmenován kapelníkem a varhaníkem katedrály v Como a asi o 10 let později nastoupil jako učitel varhanní hry a nauky o harmonii na královskou konzervatoř do Neapole.
Během pobytu v Como napsal Bossi řadu mší a různých jiných skladeb církevní hudby, dále 2 opery: "L'Angelo della Notte", melodram o 4 jednáních, a jednoaktovou operu "Il Veggente". Ta byla korunována zvláštní cenu a opakovaně uvedena při různých slavnostních příležitostech.
V Neapoli založil Bossi varhanickou školu, pro kterou vydal s Tebaldinim metodickou příručku. V té době sepsal množství skladeb pro varhany, pro klavír, pro housle a klavír, jednu zpívanou mši se smyčcovými nástroji a jednu mši v Palestrinově slohu, která byla zvlášť vynikající.
Mezitím nabyl Bossi věhlasu největšího varhanního virtuóza celé Itálie a byl jako takový všude povoláván ke hře na tento královský nástroj při obzvláště slavnostních příležitostech. Roku 1895 mu byla svěřena ředitelská funkce vedení Lyceo musicale v Benátkách, spojená s profesurou skladby a varhanní hry. Ujal se toho místa a setrval v něm do roku 1902, v němž převzal funkci ředitele zmíněného už hudebního lycea v Bologni, kde kdysi započal svá studia.
Vedle mnoha jiných děl vytvořil v Benátkách kantátu Canticum canticorum (tj. Píseň písní - pozn. překl.), která založila jeho slávu v Německu. Il paradiso perduto (1903) patří k posledním Bossiho kompozicím. Je věnována princezně Anně Pruské (žila v letech 1836-1918 - v originále "Frau Prinzessin Anna von Hessen", Anna byla ovšem "Prinzessin von Preußen", jako manželka Friedricha Wilhelma von Hessen ale i lantkraběnkou hesenskou, známa je zejména svou konverzí ke katolictví - pozn. překl.).
Hudební působení Bossiho doznalo mnoha ocenění. Bossi je nositelem hned celé řady italských a zahraničních řádů a čestným členem různých vynikajících hudebních sdružení. Zdatný stařec stojí ještě dnes prostřed hudebního dění své otčiny (nevím, kdy byl tento text vlastně psán, ale v roce 1931 byl Bossi, který zemřel ve vlnách Atlantiku 20. února 1925 při ztroskotání parolodě, vracející se z New Yorku do evropského přístavu v Havru /pochován je ovšem v Como/ více než 6 let po smrti - pozn. překl.).
Pro vokální party symfonické básně Ztracený ráj Luigi Villanis (italský libretista Luigi Alberto Villanis žil v letech 1863-1906 - pozn. překl.) Miltonův epos patřičně zkrátil a upravil. Postupoval přitom ke klasickému dílu tak obratně, že jeho duch zůstal nedotčen a také jednotlivé jeho postavy vystupují stejně tak markantně jako v díle Miltonově.
Bossiho hudba stojí veskrze na půdě moderní techniky a používá četné příznačné, hluboce procítěné a pregnantní leitmotivy.
Dílo začíná prologem. Nálada počátku dějin stvoření, vyjádřená v Bibli slovy: "Země však byla pustá a prázdná, tma byla nad hlubinou a duch Boží se vznášel nad vodami", je projevena ohromivě prostým motivem, který poté stále bohatší instrumentací vplývá do mocných akordů znázorňujících růst Všemohoucnosti Stvořitelovy. Následně se stupňuje jak rytmický pohyb, tak živost zvukového zabarvení. Sbor se stává harmonickým, blesky fléten a hobojů osvěcují situaci a harmonie skládá skvělým maestózem hold duchu věčné Všemohoucnosti. A nyní se to hýbe i pod perutí tohoto Ducha Stvořitelova. Nádherný, všemi zvukovými divy vybavený, plynným melodickým vedením hlasů čarovně působící sbor nachází tu uplatnění. Svatí andělé opěvují počátek všeho Počátku. To, co je v jejich zpěvu prorockého, to zazní malým sborem ve slavnostně církevně laděné, varhany doprovázené sborové větě.
Má se zrodit Země a na ní místo radosti nového pokolení. Jemně přistupuje nový motiv životní radosti. Brzy se dočká nového užití a svého krásnějšího propracování konečně v poslední části díla. V nádherném vystupňování roste hold budoucího Stvoření, chválícího svého Pána a Tvůrce až k vrcholnému bodu závěru, kdy zaduní motiv ducha Božího ve svém oslnivém majestátu.
1. část: Peklo
Při četbě Miltonovy básně Ztracený ráj se dá znát, že líčení Pekla reprezentuje daleko nejskvělejší partií díla, ba že Satan je nejen nejvelkolepější jeho postavou, nýbrž přímo hlavním hrdinou celého díla vůbec. Při úpravě textu pro hudební kompozici bylo nutno zříci se mnoha nádherných jeho momentů a také postava Satanova byla silně zúžena. Tato újma na barvitosti literárního originálu byla však skladatelem Bossim vyrovnána prostředky hudebního umění.
V působivém protikladu vůči při všem lesku klidnému líčení prologu setkává se tu komponista s dramaticky vyhrocenými obrazy, které si činí nárok na maximální patos podání. Bossi právě tuto část také zpracoval s co nejenergičtějšími prostředky dramaticky zvýrazněného a hudebně pregnantního výrazu. Už vnější barvy zvuku prozrazují přízračnou malířskou paletu (v originále "Höllenmalerei" - pozn. překl.). Další motivy malebné síly se připojují. V pestré mnohotvárnosti hraje významnou roli těžký vzdech vteřinové předrážky, procházející jednotně všemi motivy Pekla. Náhle to ztichne houslemi jako blikání pekelné (v originále "Höllengeflimmer" - pozn. překl.) a brzy nato se objevuje vlastní Satanův motiv.
V působivém mnohonásobném kontrapunktu je uveden ve styk celý arzenál peklu přiměřených zbraní. Je dovedným trikem prvořadé úrovně, jak na nejvyšším stupni vyvrcholení náhle pekelný špektákl umlká před slavnostními pozounovými akordy a zanikajícími tóny harfy, jimiž uvedeny, s ohlasem závěrečného sboru prologu, nastupují jakoby zdáli hlasy nebeských zástupů, ukrocující zuřivost rebelů, zároveň však stupňující jejich muka. Když nyní Satan vyzve za nelibozvučného víření bubnů své druhy k boji, provalí se běs pekel s opravdu strašlivou elementární silou.
Následující promluvě Satanově dávají instrumentální podklad fagoty a kontrafagoty. Závěr, volající k útoku lstí na ztracená nebesa lstí a hromadným náporem, nepohrdne nejostřejšími akcenty.
Skvěle uvedena trubkovým akordem a tónem harfy, zazní v odpověď Molochovi klidná rozhodnost. On údajně žádá jen čestný boj. Břeskný hlas polnice uzavírá jeho energickou řeč. Nyní vystoupí Belial. Původní pekelný motiv, nyní interpretovaný dřevěnými dechovými nástroji (v originále "Holzbläser" - pozn. překl.), skvěle rezonuje s rezignací, která prolíná Belialovou řečí, v níž žádá zapomenout na to, že nyní nutno tak trpět za někdejší podobnost Bohu.Teď však propuká hlasným zvoláním i sbor prokletých. Motiv "Erhebt sich dröhnend" (tj. "Pozdvihněte se v dunění" - pozn. překl.) roste až k nejvyšší zuřivosti a divoce nespoutaná bojechtivostý vyráží se v děsivém chromatickém řevu.
Satan, slavnostně, velkolepě a u vědomí své velikosti plně si nyní jist svou věcí, rozvíjí plán polního tažení (v originále "Feldzugsplan" - pozn. překl.) proti novému pokolení obyvatel Země: má ve svém zhoubném účinku zasáhnout sama Stvořitele. Způsob, jímž je za zvuků varhan podáván plán Boží, patří k nejkrásnějším vůbec partiím celé hudební skladby. Tady nepromlouvá ďábel, nýbrž padlý anděl, jehož niterné a veškerým zlem neporušené vyšší bytí nelze zastřít. Přece však hned po tomto cituplném záchvatu znovu strhává masku a volá k činu vůči Bohu. Divoce propuká dosud zadržovaná pekelná nepříčetnost a ve vítězném sboru oslnivé okázalosti, rozvíjející se skutečně ďábelským umem všechny barevné efekty, zazní závěrečný chorál pekelnických brachů.
2. část: Ráj
Z tónů harf, houslí a dechových nástrojů rozvíjí se jemně vykreslený obraz, který nabírá na lesku víc a víc, až vstupem sboru vysokých hlasů (bez basů) zazvučí v hřejivě barvitých tónech píseň chvály Slunci.
V nádherných a prostě rozvinutých harmoniích a modulacích stupňuje se zářivý kolorit kompozice (v originále "Farbengebung des Tonsatzes" - pozn. překl.), zejména využitím vstupního motivu této části "Steig auf nun in Flammen" (tj. "Vznes se teď v plamenech" - pozn. překl.) až ke grandióznímu, v nejplnějším slunci zářícímu D-dur na onom místě závěru, který pak - zajímavý akustický problém - v základním tónu a v kvintě třpytně doznívá, velká tercie se pak v uchu ozývá jen jako akustická nápodoba.
V působivém protikladu k tomuto přírodnímu líčení zářícímu nejsvítivějšími barvami zní v prostém dvojzpěvu, kterým prolínají něžné tóny zvonkohry, zcela nádherná "první modlitba" prvého lidského páru, psychologicky asi nejjemněji vykreslená a podle Miltonova vzoru vytvořená partie díla. Je to vpravdě kus života v ráji, povznesený ještě svým protikladem vůči oběma ostatním dějovým jevištím (Nebe a Peklo) a neustále vyzařující čerstvý jas věčného mládí. Maně si připomeneš podání Haydnovo, jakkoli mezi jeho a tímto modernějším výtvorem leží celý jeden svět. Věčná krása je však přesto a právě jen jedna jediná.
Tomuto rajskému životu hrozí ovšem pohroma. Uriel, strážce nebes, to vyzví a znamení budoucího neštěstí prožívá s hrůzou. Barvitě to sděluje Bohu a dostává se, když vyprošuje k ochraně páru prvních lidí vyslat nějaké varovné znamení, do nálady stále vzrušenější. Vrušeně zní i hudební doprovod. Nádherný sled trojzvuků a čtyřzvuků (v originále "eine prachtvolle Folge übermäßiger Akkorde" - pozn. překl.) naléhá k závěru, až vzrušenou náladu vystřídají slavnostní tóny. Sám hlas Boží se ozývá. V mystickém souzvuku základních tónů a kvint sboru zazvučí v trojím pianissimu a jeho působivost je obrovitá.
Co nastane nyní? Chór nevinných žaluje, ozývá se už ale motiv vykoupení. V zeširoka zosnované nádherné kantiléně zaznívá sborovými tenory unisono hlas Syna, který vyprošuje smíření a nechce lidem uloupit naději ve spásu. Tuto kantilénu jejího poselství opakuje celý orchestr s nejokázalejší nádherou.
Znovu promlouvá hlas Boží: jen Bůh se může lidí zastat a hlas Synův bere vinu lidí na sebe sama.
3. část: Země
Nastává večer. Světlo se loučí se Zemí. V šumící záplavě po okraj plného světelného moře rozlévají se soumračné řady akordů. Ještě poslední vzplanutí třpytných barev, pak opřede Zemi temnota a magické zvukové efekty vystupují víc a víc. Kouzelné tóny zvonkohry, pak flétny zazvučí nocí. Do toho se mísí jemné tóny harfy a noc počíná čarovat, světlušky se mihají vzduchem a vedou rozhovor s květinami, vydechujícími do něho svou vůni.
Vždy nové a proměnlivější zvukové obrazy vystupují ze široce založené čarodějné scenerie, ať už je to něžný motiv zvonkových květů, šalebný tanec svatojánků, mezitím delikátní předení houslí a pestrobarevné akordové řady dřevěných dechů a smyčců, stále nové rytmické formy a modulace, do nichž se s tím nejjemnějším odstíněním barev zapojuje i pětihlasý sbor bez basů.
Obklopeny zvukovým divem této hudebně zobrazené tropické noci nacházíme nataženy na svém loži Adama a Evu, vyhledávající spánek. Stojíme před rozhodujícím výjevem celého díla, nepřekonatelně skvělým ve svém vystupňování. Dusně tíživá nálada opřádá duši. Biblický prvotní hřích už byl spáchán a my spoluprožíváme jen jeho následky v lidském nitru, cítíme vzplanutí žhavých, dosud neznámých citů až k závratně opojivému požitku smyslné rozkoše, který byl dříve jen nevinně něžným, pohnutlivým přírodním vjemem.
Adamova řeč je nádhernou kantilénou plnou nejhlubší amoce, provázenou harfami, lesními rohy a violoncelly. Evinu vášní roznícenou a přece něžně zdrželivou odpověď provázejí dřevěné dechy.
Ještě jednou táhne kolem nás celý čarodějný zvukový obraz noci, nyní však oduševněn účastí obou prvních lidí v jejich sladkém opojení, jež je nezadržitelně zbavuje vůle, v jejich slasti a bolesti, která už, aniž by to tušili, rozprostírá kolem nich svá temná křídla. Tento poslední vjem nutno doznat, abychom spolucítili dusnou tíhu, která se na ně pokládá. Spočívá cosi skutečně tragického v neúprosnosti, s níž se situace vyhrocuje k osudné katastrofě, chvíli, kdy naplno propuká vědomí viny.
Do motivu prvních lidí proniká motiv Satanův a oba dodávají ději beze zbytku plnou, živoucí, dramaticky působivou platnost. Stále výš se pozvedá nálada až k bodu, kdy bouřlivě pohnuté city nacházejí spásné slovo lásky a všechno stvoření jásavě vpadá jednohlasem. Katastrofa uzavírá v sobě nejvyšší rozkoš a nejvyšší strast. Zuřivý průnik motivu Pekla nám ukazuje, že peklo má za výraz jen nejodpornější chaos hlasů.
Neúprosně se blíží Soud. Motiv ducha Božího uvádí soudcovský výrok Boha Otce. Orchestr odpovídá širokým čistě instrumentálním rozmachem, motiv je téma žalující. Mocně však z něho roste motiv Spásy až mohutnému závěrečnému chóru. S výhledem na nový Ráj, který si mají lidé najít sami v sobě, ve víře a v modlitbě k odpouštějící lásce Boží stává se tento sbor skutečnou Velepísní o Boží všemohoucnosti.
Ocenění
Čas uvedení tohoto monumentálního díla se blíží. Tuší čtenář, jak ohromné sumy vyčerpávajícího úsilí si žádá vytvoření a interpretace takového díla? Po tři měsíce zkoušel sbor Liedertafel dvakrát i třikrát týdně, denně se konaly oddělené a společné zkoušky smyčcových, dřevěných dechových a žesťových nástrojů a nyní má všechno souznít v mocném celku. Sotva kdo tuší vytrvalost jednotlivých účastníků a je to cosi více než vytrvalost, je to opravdové nadšení jich všech, kdo do věci vložili celou svou duši. Tuší však někdo obrovskou práci dirigenta, pana ředitele Ludwiga Schmidta (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který je denně až téměř osm hodin zaměstnán jen zkouškami, jemuž je známa každá nota a který zpěvákům ani muzikantům nedaruje ani zlomeček nějakého tónu či předznamenání. To, jak se temperamentně vydává celý všanc (v originále "sein temperamentvolles Draufgehen" - pozn. překl.), je pro ostatní prostě strhující. Člověk užasne nad jeho čistě tělesnou pracovní výkonností.
V sólových partech je zaměstnána slečna Aenne Michalski (také Michalsky, *19. července 1901 /jinde 1901/ v Praze, †7. listopadu 1986 ve Vídni - pozn. překl.), členka vídeňské Staatsoper, jako Eva, jejíž kvetoucí hlas a zvonivě čistá intonace je z jednoho dřívějšího koncertu dosud v živé vzpomínce. Pan ředitel Friedrich Jaksch zpívá roli Adama a Satana. Jeho neobyčejně sympatický hlasový projev slibuje také v tomto díle znovu vybraný požitek, poněvadž zejména role Satana je v díle vlastně tou dominantní. Hlasy Beliala a Uriela jsou v rukou naší domácí umělkyně, paní profesorové Marie Wojtové (roz. Pöschlová z dolnorakouského Gmündu, stala se v roce 1908 manželkou českobudějovického rodáka a profesora zdejího německého gymnázia Josefa Wojty, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, zemřela však roku 1936 na srdeční vadu - pozn. překl.). Oba party vyžadují obsáhlé znalosti, velkou přesnost a dokonalou práci s hlasem (v originále "und gewaltige Stimmmittel" - pozn. překl.). To všechno pěvkyně výjimečně modulace schopného a zvučného hlasu má a tak nemohla být lepší interpretka obou rolí nalezena. Pan odborný učitel Blaschko dostane poprvé příležitost vyzkoušet svůj nosný hlasový orgán a příjemnou tvorbu hlasu v nějakém větším díle.
Kéž je neúnavnému úsilí všech zúčastněných a jejich nesmírnému pracovnímu výkonu, zaručujícímu dokonalé provedení díla, dopřán i plný úspěch!
Budweiser Zeitung, 1931, č. 81, s. 4-6, č.83, s. 4-5, č. 85, s. 3-5, č. 87, s. 3-4
Ani ne za dva roky se v Německu ujme moci satanáš, dílem "jehož" světové války proti všem se i z domova autora této textové ukázky měl stát "ztracený ráj". A to v několikerém slova smyslu zároveň, poněvadž pozemský život je ztraceným rájem v samé své podstatě. Narodil se 28. února roku 1889 v Hejrově (německy Heuraffl, dnes Přední Výtoň /Zadní Výtoň zanikla/) tamnímu řídícímu učiteli Josefu Šimkovi (synu Antona Šimka z Husince a Marie, roz. Zárubové z Prachatic), a jeho ženě Marii, roz. Grillové z Frymburka (Friedberg). U otcova příjmení Šimek je v rodovém katastru matriky farní obce Přední Výtoň přípis, měnící je od prosince roku 1938 na německé jeho psaní Schimek. Rodiče se brali 16. listopadu 1886 a on, pokřtěný jménem Josef Ferdinand Šimek (Schimek) byl prvým z jejich osmi dětí. Otec zemřel čtyřiačtyřicetiletý v roce 1903, kdy bylo jeho prvorozenému čtrnáct. Než roku 1907 maturoval na českobudějovickém německém učitelském ústavu, vychodil ve svém rodišti obecnou školu a po ní až do smrti otcovy navštěvoval v Českých Budějovicích i německé gymnázium. Měl pak být mezi dvěma světovými válkami nějaký čas v tom městě také učitelem a předsedou německého pěveckého spolku. Dejme však o něm podrobněji promluvit někdejšímu jeho žáku na českobudějovické obchodní škole Rupertu Esslovi, zastoupenému i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, abychom o "ztraceném ráji" věděli zase o něco víc.
Mému někdejšímu učiteli
Rupert Essl
Dnes přejeme mnoho štěstí k narozeninám (psáno k třiaosmdesátinám oslavencovým - pozn. překl.) krajanovi, který hrál v kulturním životě Němců v Českých Budějovicích (Budweis) a v jižních Čechách významnou roli. Ředitel Josef Schimek se narodil 28. února (rozuměj neuvedeného tu roku 1889 - pozn. překl.) v Hejrově u Frymburka jako syn řídícího učitele. Během synova studia na gymnáziu v Českých Budějovicích jeho otec zemřel a poněvadž matka měla na starosti ještě sedm mladších chlapcových sourozenců, přestoupil Schimek na českobudějovický německý učitelský ústav, na němž v roce 1907 i maturoval. Po několik let byl učitelem v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg). Působil v tomto městečku i jako sbormistr tamního pěveckého spolku (v originále "Chormeister des Sängerbundes diesel Städtchens" - pozn. překl.). Poté, co složil státní zkoušku ze hry na klavír a varhany a zkoušku učitelské způsobilosti k výuce němčiny, zeměpisu a dějepisu, nastoupil jako suplent na německou obchodní školu v Českých Budějovicích. Zkoušky učitelské způsobilosti k výuce těsnopisu, obchodního zeměpisu a češtiny následovaly. Když byla německá obchodní škola po první světové válce sloučena s českou obchodní akademií, musel učit i na této škole. Jako člen českobudějovického sdružení Deutsche Liedertafel byl nejprve zástupcem sbormistra, pak předsedou, čestným členem a konečně i čestným předsedou spolku. Téměř deset let až do počátku druhé světové války byl župním předsedou šumavské župy (v originále "Gauobmann des Böhmerwaldgaues" - pozn. překl.) pěveckého sdružení "Der Sängerbund der Sudetendeutschen". Pro svou činnost v tomto i jiných německých sdruženích byl roku 1938 československými úřady zatčen a strávil tři týdny ve vazbě u Krajského soudu v Písku. Po propuštění ze školské služby československého státu byl ředitel Schimek činný na obchodní škole v hornorakouském Welsu (to už bylo ovšem někdejší Rakousko připojeno k tzv. "Třetí říši" - pozn. překl.). Když došlo ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava, povolali ho nazpátek do Českých Budějovic (až roku 1942 byly zbaveny přívlastku "České", který jim byl navrácen výnosem ministerstva vnitra obnovené Československé republiky hned 18. května 1945 - pozn. překl.). Poněvadž však školské poměry ve městě zůstaly ještě dlouho nevyřešeny, byl Schimek jmenován ředitelem obchodní školy v Krumlově (za války byl Český Krumlov, před ní Böhmisch Krumau, přejmenován na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.), kterou ovšem musil teprve vybudovat. V roce 1945 byl i s rodinou násilně vysídlen (v originále "mit der Familie vertrieben" - pozn. překl.) a našel nový domov v rakouském Vöcklabrucku (dnes hlavní město stejnojmenného okresu na jihozápadě spolkové země Horní Rakousko - pozn. překl.). Když získal rakouské státní občanství, pověřili ho i vybudováním obchodní školy v tomto městě. I tady na sebe upozornil přednáškami a předsednictvím hudebního sdružení. Od roku 1955 žije ředitel Schimek v zaslouženém důchodu. Jeho mistrovské proslovy v učebních hodinách německé literatury na obchodní škole v Českých Budějovicích (bylo to ve třicátých letech dvacátého století - pozn. překl.) mi velice imponovaly a přiměly mne posléze, abych si ze skromného kapesného zakoupil u knihkupce Klementa na českobudějovické Lannově třídě (Lannastraße) dvojsvazkové, bohatě ilustrované Koenigovy literární dějiny (Robert Koenig /1828-1900/ je poprvé vydal "Deutsche Literaturgeschichte in 2 Bänden" v nakladatelství Velhagen & Klasing poprvé roku 1893 - pozn. překl.) za značnou sumu 150 korun československých a znovu a znovu si v nich čítal. V knihovně zdejší pobočky organizace "Bund der Deutschen" se dala rovněž tišit má čtenářská vášeň a tak jsem tu jednoho dne narazil na titul "Geschichte der künischen Freibauern" od Josefa Blaua, vycházející tehdy v sešitech na pokračování. Od té doby jsem zůstal už natrvalo spjat s kulturními dějinami Němců v jižních Čechách. My někdejší žáci a žákyně přejeme našemu panu řediteli, jímž Josef Schimek kdysi v Českých Budějovicích byl, všechno dobré, co si jen lze pomyslit, zejména pak dlouhý a zdravý podzim života (v originále "einen langen und gesunden Lebensabend" - pozn. překl.).
Hoam!, 1972, č. 2, s. 65-66
P.S. Zbývá snad už jen dodat, že v hornorakouském městě Vöcklabruck, kde ještě v 87 letech věku oslavil se svou paní Leopoldine (celým jménem Leopoldine Josefa Johanna, roz. Gruberová z Vöcklabrucku, s níž 29. června 1942 podle katastru hejrovské matriky Josef Schimek vystoupil z katolické církve, aby zůstali toliko "věřícími v Boha" /"gottgläubig"/, a se kterou měl jediného syna Helmuta, který se však nevrátil z druhé světové války /jeho smrt v Rusku se datuje rokem 1943/) dne 26. července roku 1975 diamantovou svatbu (brali se tedy ve válečném roce 1915), kde předtím mj. založil spolek Schlaraffia, působil v chrámovém sboru a byl předsedou a pak i čestným předsedou místní organizace sdružení Brucknerbund (pojmenováno je samozřejmě po Antonu Brucknerovi, který je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, i sám Schimek však skládal a budějovický Liedertafel uváděl kdysi i jeho vlastní kompozice), Josef Schimek i zemřel dne 9. března roku 1979 a je tu pochován.
- - - - -
* Přední Výtoň / České Budějovice / Rožmberk nad Vltavou / Český Krumlov / † † † Vöcklabruck (A)
