JOSEF SCHRAMEK
Památce jednoho prachatického školního ředitele
Na obálce listopadového čísla měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief z loňského roku 1961 vidíme důstojně na čelném místě reprodukován snímek čestného hrobu, věnovaného městem Prachatice školnímu řediteli Michaelu Wurdakovi (v originále "Oberstudiendirektor Michael Wurdak", je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Koho z mnoha žáků, přátel a známých by se naléhavě a hluboce nedotkla vzpomínka na tohoto muže?
Vděčnost, věrná láska až za hrob provázej našeho otcovského přítele a učitele a také niterný stesk nás všech, kdo jsme ho znali zaživa, kdo jsme si ho vážili a ctili.
Ano, školní ředitel Michael Wurdak byl opravdu skvělým reprezentantem svého stavu, tou nejvyšší měrou uznávanou osobností našeho domova, příkladem poctivého charakterního člověka, neomylným zastáncem práva a spravedlnosti, a ve všem svém konání ochranitelem pravé lidskosti.
Narodil se dne 9. března roku 1878 v Maršových Chodech, tehdejší okres Staré Sedliště u Tachova na Chebsku (v originále "in Maschakotten, Kreis Altzedlisch bei Tachau im Egerland" - pozn. překl.). Pocházel ze selské rodiny. Obecnou školu vychodil v rodných Maršových Chodech, navštěvoval pak německé státní gymnázium ve Stříbře (v originále "in Mies" - pozn. překl.), později německé státní gymnázium v Plzni (v originále "in Pilsen" - pozn. překl.)Pilsen.), kde maturoval. Svá vysokoškolská studia absolvoval na pražské německé univerzitě a na univerzitě ve Vídni (v originále "an der Deutschen Universität in Prag und in Wien" - pozn. překl.). Obory, jimž se věnoval, byly němčina, latina a řečtina. Závěrečné zkoušky složil v červnu roku 1906 v Praze. Před státní zkouškou suploval po dva semestry v Ústí nad Labem (v originále "in Außig" - pozn. překl.) a dva semestry v Prachaticích (v originále "in Prachatitz" - pozn. překl.), kde se pak stal na zdejším německém státním gymnáziu v září 1906 učitelem a v červenci 1909 gymnaziálním profesorem na témže ústavu. Působil tam až do roku 1922, kdy byla tato ctihodná školní instituce československými úřady zrušena (v originále "von den Tschechen gesperrt" - pozn. překl.).
Za první světové války konal svou vojenskou služební povinnost a získal za své obzvláštní bojové zásluhy hned několik vyznamenání. Byl posléze povýšen do hodnosti kapitána (v originále "zum Hauptmann" - pozn. překl.).
Po zrušení prachatického německého gymnázia byl Michael Wurdak přidělen německému státnímu reálnému gymnáziu v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.).
Po vtělení německých hraničních území Čech k Bavorsku (v originále "nach Einverleibung der deutschen Grenzgebietet Böhmens an Bayern", šlo ovšem podle mezinárodního práva a textu samotné mnichovské "dohody" o odstoupení dosavadních československých pohraničních území /tzv. Sudet/ Německé říši - pozn. překl.) převzal v roce 1938 profesor Wurdak na výslovné přání německého města Prachatice (v originále "über ausdrückliches Ersuchen der deutschen Stadt Prachatitz" - pozn. překl.) vedení nyní nově zřízené prachatické "Oberschule" (tak bylo gymnázium nacisty přezváno - pozn. překl.). V roce 1941 byl mu udělen titul "Oberstudiendirektor" (dále OSD - pozn. a vedl v té funkci ústav až do svého skonu dne 7. července roku 1943.
OSD Wurdak byl od roku 1906 ženat s Hedwig Sorgerovou, dcerou lékaře ve Starém Sedlišti (*19. prosince 1884 - †29. února 1968, je pochována na hřbitově v dolnorakouském Zwettlu /Friedhof Zwettl-Syrnau/, na náhrobku je uvedeno i jméno manželovo - pozn. překl.). Toto manželství by mohlo být označeno přímo za příklad šťastného manželského svazku. Vdova Hedwig Wurdaková žije nyní (psáno v roce 1961 - pozn. překl.) v bavorském městysi Ziemetshausen, syn obou, profesor Herwig Wurdak (*9. září 1908 - †20. září 1967, rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), má své bydliště v Dolním Rakousku, ve waldviertelském městě Zwettl.
OSD Wurdak byl pro učitelské povolání vybaven výjimečnými vlastnostmi. Kdyby byl ještě udělován jako za starého Rakouska v druhé půli devatenáctého století obvyklý titul "Musterlehrer" (tj. "vzorný učitel" - pozn. překl.), byl by jistě neodkladně přiznán OSD Michaelu Wurdakovi.
Jako hrdý Němec, spoluúčastník soucítící v radostech i strastech se svými spolubližními soukmenovci (v originále "mit seinen Mitmenschen und Volksgenossen" - pozn. překl.), bral na sebe kromě své učitelské činnosti na sebe i úkoly, které umenšovaly jeho životní síly přemírou svých nároků. Učitelský sbor prachatického gymnázia v časech před první světovou válkou byl sestaven maximálně harmonicky a jednotliví jeho členové směřovali toliko k jednomu cíli, totiž dát své nejlepší síly výchově a vzdělání jim svěřených žáků.
Kdo z nás, kteří jsme zažili tehdejší Prachatice, by si rád nevzpomněl na ideálně schopné profesory Adalberta Jungbauera a Johanna Schebestu, vždy laskavého profesora Edmunda Kaltofena, vždy rozmyslného profesora Lea Maxu, dobromyslného P. Johanna Valentina, skutečně oduševnělého profesora Gustava Gersona (Jungbauer, Kaltofen i Maxa jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)?
Bylo to ideální prostředí i pro pana profesora Wurdaka. Po první světové válce to však bylo pro přímý charakter německého člověka věru těžké. Wurdak se osvědčil u tělocvičného sdružení Turnverein a svému novému domovu, jímž se stala německy hovořící Šumava, byl oddán tělem i duší. Angažoval se v Bund der Deutschen, rozhodným způsobem se podílel na sudetoněmeckém zápase o právo na vlastní národní svébytnost. To se mu i stalo osudným. Po roce 1918 byl československými úřady zatčen a uvězněn, po zavření německého státního gymnázia v Prachaticích byl pak přeložen na německé vyšší státní reálné gymnázium do Českých Budějovic. Tím měl být učiněn neškodným. Profesor Wurdak byl pak předčasně penzionován (ještě ve výroční zprávě českobudějovického německého gymnázia, vydané na závěr školního roku 1937/1938, je ovšem uváděn jako člen učitelského sboru a správce žákovské knihovny - pozn. překl.), což mu ovšem nezabránilo dále pracovat v německém zájmu, dokud ho změněná politická situace nevrátila na původní jeho učitelské pracoviště do Prachatic (převzal v roce 1938 po připojení československých pohraničních oblastí k "Říši" na výslovné přání nyní "německého" města Prachatice vedení nově zřízené prachatické "Oberschule", jak bylo obnovené vlastně někdejší německé gymnázium nacisty přezváno - pozn. překl.).
OSD Wurdak dokázal s vybraným taktem, činorodou silou a pouhým smyslem pro spravedlnost řešit často obtížné problémy ve prospěch svého stavu a k blahu svých soukmenovců. Ačkoli mu bylo snášet těžké bolesti u srdce, odmítl lékařskou radu, aby se více šetřil s tím, že za války se musí každý muž, vědomý si svých povinností, věnovat až do posledních sil službě domovu a národnímu zájmu.
Kam jen se ono vědomí povinnosti dnes vytratilo? V několika málo letech jsou takřka zapomenuty pojmy, které kdysi tvořily základ šťastného soužití jakéhokoli lidského společenství, ať už to bylo právě vědomí povinnosti, smysl pro pořádek, pevnost charakteru, věrnost či laskavá lidskost. Obtížně, velice obtížně se budou tyto bezpodmínečně nutné základy znovu budovat. Kéž by byla naší mládeži dopřána osobnost učitele a vychovatele, podobná světlému zjevu OSD Michaela Wurdaka!
Nejdůstojnější památník, který může zůstavit nějaký žák svému učiteli, zanechal náš bohužel už zesnulý studijní rada "Xandel" (tj. Alexander - pozn. překl.) Philipp v dopise, který budiž v následujících řádcích doslova reprodukován (v originále ovšem německy - pozn. překl.). Tento dopis by měl být ve svém celku uchován nadcházejícím pokolením, neboť to, co v něm jeho odesilatel píše, razí nepomíjivé pravdy pro celý svět a pro všechny časy.
"Klosterneuburg, dne 12. ledna 1943.
Milý pane OSD Wurdaku!
Mnohokráte děkuji za Váš laskavý dopis ze 6. ledna tr. (7. července, tj. téměř přesně po půl roce OSD Michael Wurdak v Prachaticích zemřel - pozn. překl.), který mi udělal velikou radost. Cením si Vašeho laskavého psaní o to více, že právě Vy a oba Vaši už zesnulí kolegové Johann Schebesta a Adalbert Jungbauer jste to byli mezi mými někdejšími učiteli, jejichž požadavkům jsem se vždycky snažil dostát. Těší mne, že v šestém desetiletí mého života mohu sdělit jednomu dosud žijícímu učiteli z mého pedagogického trojhvězdí, že přede mnou vždycky tanul coby ideál, že mu mohu říci, čím nám všem byl a co pro nás znamenal. Vy, vysoce ctěný pane řediteli, jste přece jako učitel vždycky tak vysoko čněl nad obvyklým průměrem!
Každého průměrného člověka charakterizuje jeho profese. Toliko u silných povah je tomu naopak. Ty totiž vtiskují svému povolání pečeť své vlastní individuality. Zejména to platí o učitelských osobnostech pevné vůle, kterým je dáno naplnit poslední a nejhlubší smysl každé pravé výchovy, totiž formovat lidská srdce ke svému obrazu.
Také Vy jste dokázal naplnit tento poslední a nejhlubší smysl každé pravé výchovy a utvářet lidská srdce k obrazu svému. To se stalo Vaším životním dílem. Blaze učiteli, o kterém lze něco takového povědět!
Pro učitelství, které není také vychovatelstvím a bezduše se vyčerpává strnulou idiocií nějaké matematické formule, by bylo lépe, aby nebylo vůbec. Oproti tomu čeká na dobrého učitele ideální úkol předat ducha, který on sám začasté převzal od nějakého jiného dobrého učitele, jako odkaz svým žákům a tím i dalším pokolením.
Právě na toto téma jsem před mnoha lety v jednom dopise univerzitnímu profesoru Dr. Karlu Hugelmannovi (Karl Gottfried Hugelmann /1879-1959/ byl rakousko-německý právník a univerzitní profesor katolicko-nacionálního zaměření, který např. prací "Die Eingliederung des Sudetenlandes" /1941/ ospravedlnil nacistické bezpráví, ačkoli nebyl členem NSDAP a po válce ušel obvinění z přisluhování režimu /jen ve východním Německu byla jeho díla zařazena na seznam škodlivé literatury - pozn. překl.) u příležitosti hrdinské smrti jeho syna učinil vyjádření, které profesor od té doby vždy zmiňoval při svých přednáškách na mnichovské univerzitě. Dopis, jímž mi to profesor Hugelmann sděluje, přikládám. To vyjádření zní:
To nejkrásnější na učitelském povolání je, že světlo, jdoucí duší ideálního učitele, dále září i v duších jeho žáků a často doléhá ještě na pokolení další.
V nás žije a kvasí jako zralý plod a nesmrtelný odkaz přece ještě stále to, co před 100 nebo 200 lety vložil dobrý učitel jako sémě do duší našich prapředků.
Také Vaší duší šlo světlo, které nadále září v duši mé a v duších mých přátel z mládí.
Vždycky jste nám svým přístupem názorně dokazoval, že láskyplným setkáním s myšlenkovým světem mladých lze dosáhnout více než zmítavou přísností. Být pedagogem znamená především mít dobrou paměť pro své vlastní mládí. Ten dar Vám byl vždycky vlastní. S neomylným zaměřením cíle jste vždy zakormidloval na pravou pedagogickou cestu k němu a také jste k němu dospěl, ačkoli právě tato cesta není z nejlehčích k nalezení. Nejprve se zdá být širokou vojenskou silnicí, po níž sebevědomě a hrdě stále ještě mnozí se vztyčenou hlavou putují. Pak ovšem stoupá vzhůru stále užší a užší kamenitá stezka, posetá bílými vlasy rodičů, zlomenými lidskými srdci, vybledlými kostmi a šklebícími se lebkami mrtvých.
Posléze vede k houpajícímu se visutému mostu přes závratnou propast, před nímž stojí tabule s nápisem: Pohleď do své vlastní duše!
Přes tu životu nebezpečnou spojnici k druhému okraji propasti, do níž se téměř všichni zřítí, dojdeš k tabuli na protějším konci mostu s tabulí se slovy: Pohleď do svého někdejšího mladého srdce!
Nejsme však dosud u cíle; neboť zbývá zdolat strmou skalní stěnu, na jejímž nejvyšším bodě kvete protěž. Teprve ten, kdo ji utrhne, dospěl pravého cíle pedagogiky, tj. onoho velkého poznání Uwe Karstena ("Heideschulmeister Uwe Karsten" je titul německého filmu z roku 1933 o vesnickém učiteli jménem Uwe Karsten Alslew /Uwe Karsten je křestní jméno, Alslew příjmení!/ - pozn. překl.), že v duši každého dítěte doutná jiskra, že z očí jednoho každého dítěte promlouvá z nejzazších dálí tam vložené přání tu doutnající jiskru v duši s láskou a porozuměním roznítit v plamen posvátné inspirace.
Tuto protěž jste, milý pane profesore, už v prvých letech svého učitelského působení hravě utrhl. Tato protěž byla Vaší heraldickou barvou, tato protěž byla nejkrásnější květinou v erbu urozenosti Vaší duše. Zdar Vám (v originále "Heil Ihnen!" - pozn. překl.), milý pane profesore!
Váš vděčný žák Alex. Philipp."
Za přátelská sdělení dotyčných dat a za poskytnutí dopisu studijního rady Alexandera Philippa OSD Michaelu Wurdakovi budiž na tomto místě vysloven paní Hedwig Wurdakové a studijnímu radovi Herwigu Wurdakovi nejvřelejší dík. Některá ze sdělení byla převzata doslova.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1962, č. 1, s. 5-7
Říká se: o mrtvých jen dobře. Snad proto se snažím chápat, jak se liší (a přesto se s nimi mnohde i shodují) předchozí řádky Wurdakova životopisu, provázené citací dopisu bývalého jeho žáka od hrozivých nacistických frází z produkce prachatického zpravodaje protektorátního listu Budweiser Zeitung na totéž téma ve chvíli časově jen vzdáleného pedagogova skonu (viz tento válečný text při samostatném zastoupení Michaela Wurdaka na webových stranách Kohoutího kříže). Dr.Dr. Josef Schramek, jak se na stránkách krajanského měsíčníku téměř dvacet let poté podepisuje autor steskuplného rozpomenutí na německé gymnázium a vlastně starorakouské učitelské i žákovské ctnosti, chtěl by je zpřítomnit v poválečném vyhnanství jako nepomíjivý vzor "pro celý svět a pro všechny časy". A přece by měl právě jako lékař vědět, že člověka posléze ničí zhusta nejen v obrazném smyslu jeho vlastní bacily a že právě škola, a to i ta venkovská, bývá jejich semeništěm. O německých a zčásti jistě i rakouských školách to bohužel platí dvojnásob, viz slavné dílo Ericha Marii Remarqua Na západní frontě klid (Im Westen nichts Neues). Líčit je jako místa toliko idylická znamená vzdalovat se pravdě, kterou ovšem právě bez podobných líčení jako osudných dokladů bludu (včetně té bělostné protěže) ověřit sotva lze. Už s ohledem na národnostní svár, který ukončilo vlastně až "konečné řešení" z české strany po druhé světové válce, mají samy boje o školu ráz spíše zlověstný. Dr. Dr.med. Josef Schramek, nositel německého Spolkového záslužného kříže za zásluhy se stuhou Spolkového řádu za zásluhy, byl podle medailonu na stránkách druhého dílu krajanského sborníku "Heimatkreis Prachatitz im Böhmerwald" (1977) nejen uznávaným plicním lékařem specialistou, nýbrž i filantropem a obětavým humanistou. Narodil se 31. ledna roku 1891 ve Vimperku (Winterberg) a téhož dne byl ve farním kostele Navštívení Panny Marie kaplanem Wenzlem Železným i pokřtěn jménem Josef Johann Šrámek, jak dosvědčuje i s tím háčkem a čárkou jinak německy psaný záznam ve vimperské křestní matrice. Jeho otec Josef Šrámek, bednářský tovaryš ve městě čp. 96 (ten dům už nestojí), byl synem výminkáře ve vsi Zálezly (německy Zales, v matrice Zalesl s přeškrtnutou koncovou literou "l") čp. 23 (ta chalupa dosud stojí) Josefa Šrámka a jeho ženy Marie, roz. Chvostové z Čepřovic. Matka Josefa byla dcerou Franze Kohouta, vimperského krejčovského mistra v už zmíněném domě čp. 96, a Marie, roz. Fuchsové z Pravětína (Gansau) čp. 1 (ten mohutný "vierkant" také dosud stojí). Jejich syn navštěvoval c.k. německé státní gymnázium v Prachaticích a v Českých Budějovicích, kde i maturoval. Studoval pak na zvěrolékařské vysoké škole (Tierärztliche Hochschule) ve Vídni a poté, co se po první světové válce nakazil jako veterinář při likvidaci jedné nákazy na Slovensku, musil dlouhý čas strávit v plicní léčebně. I to bylo jistě příčinou, že se po uzdravení věnoval jako student lékařské fakulty pražské německé univerzity specielně problematice plicních chorob. V letech 1938-1945 byl po připojení "Sudet" k nacistické Říši ředitelem zemské plicní léčebny v Bukově (německy Bockau, dnes místní část Ústí nad Labem /německy Aussig/). V oboru i vědecky pracoval a publikoval. Po vyhnání zakotvil v Ulmu, kde vykonal mnoho právě pro nemocné oběti poválečného "odsunu" ve vyhnaneckém lágru. Od roku 1951 provozoval velice úspěšnou lékařskou praxi v Ulmu i pro pacienty, přijíždějící za ním opravdu až zdaleka. Už ve Vimperku byl zakládajícím "buršem" feriálního sdružení "Normannia" (vzniklo 1906 a trvá v Pasově, na svých webových stránkách Normannia Wintenberg má však jako podobu svého spoluzakladatele omylem snímek jeho jmenovce z přílohy Kohoutího kříže), po válce čestným předsedou sdružení Heimatverband der Böhmerwäldler ve spolkové zemi Bádensko-Württembersku. Zemřel v Ulmu den 13. prosince roku 1976, když pro své nemocné pracoval ještě několik dnů před svým skonem v 85 letech věku, ten někdejší gymnazista a burš ze Šumavy rodem Šrámek.
- - - - -
* Vimperk / Prachatice / České Budějovice / † † † Ulm (BW)
