LEO MAXA
Pamětní řeč o Bitvě národů u Lipska
V srpnu roku 1806 nabylo městečko Braunau am Inn smutné proslulosti (té druhé jistě neméně smutné jako rodiště Adolfa Hitlera - pozn. překl.): pod kulkami francouzské popravčí čety tam klesl mrtev k zemi knihkupec Palm (o Johannu Philippu Palmovi /1766-1806/ se lze na webových stranách Kohoutího kříže dočíst při jméně Thomase Pöschla z Hořic na Šumavě /Höritz/, kněze, který odsouzence provázel k popravě - pozn. překl.), prvý německý mučedník, odsouzený samotným Napoleonem jako vydavatel anonymního pamfletu "Deutschland in seiner tiefen Erniedrigung" (tj. "Německo ve svém hlubokém ponížení" - pozn. překl.), jehož autora nechtěl prozradit. Nebylo snad pravdou, co se dalo číst v tomto spise stejně jako v jiných spisech té doby, že celé jižní a jihozápadní Německo spočívalo v rukou francouzského mocnáře, že německá královská hodnost přestala existovat, že německá knížata, po německé řece zvaná i "knížata Rýnského spolku" (v originále "Rheinbundfürsten" - pozn. překl.), pochlebnicky a pokorně obklopila trůn korzického uchvatitele a stála jako satrapové v Napoleonových službách při porážce Rakouska? Německému národu měla být postavena před oči jeho vlastní potupa, v německém národě všude probuzený odpor vůči Napoleonovu vpádu měl být rozdmychán k mohutnému plameni, a toto jemu nepohodlné duchovní hnutí zamýšlel Naopleon zlomit. A když výkřik rozhořčení nad tímto novým násilným činem diktátorovým zazněl německou zemí, když hlas odporu pronikl až k pruské armádě a válečná strana nabyla převahy, tu vyšlo vyhlášení války pruským králem Napoleonovu plánu, jak uvrhnout do okovů či dokonce zničit po tom jižním i severní Německo a zasadit tak celému Německu smrtící úder, toliko vstříc. Na bitevních polích u Jeny, Auerstädtu a Friedlandu (v někdejším Východním Prusku, nyní ruský Pravdinsk - pozn. překl.) Napoleon tento plán uskutečnil, severní Německo, obsazeno francouzskými vojsky, bezbranné vydáno napospas vydírání a krutostem francouzských úředníků, propadlo beznadějnému otroctví, hrozivě těžká dopadla nyní pěst francouzského císaře na celé Německo, jehož se stal pánem. V tupém zoufalství se zdálo už všechno navykat na to, že Německo je zotročeno provždycky, že už nijaké Německo neexistuje, že se Němci jako národ přežili. Se zahanbující upřímností skládali už nízce myslící budoucímu pánu světa hold opravdového okouzlení a dokonce i velikáni německého národa prohlašovali očarováni násilníkem, že Němcům zbývá jen uchýlit se do oblasti myšlení, uměleckého tvoření a snění. Sám Schiller se obracel ke svým soukmenovcům slovy:
"Zur Nation euch zu bilden, ihr hofft es, Deutsche vergebens;
Bildet, ihr könnt es, dafür freier zu Menschen euch aus."
(tj. "V národ se vtělit, Němci, doufáte v naději marné;
Spíše se lidmi staňte nyní, to svedete snad." - pozn. překl.)
Mohli a směli se však ti nejlepší své doby s tímto ideálním světem spokojit, měl německý národ provždy zůstat, jak to viděl Goethe, totiž:
"so achtbar im einzelnen und so miserabel im ganzen"
(tj. "tak úctyhodným v jednotlivostech a tak ubohým ve svém celku" - pozn. překl.)?
Nikoli! Neboť právě nejhlubší tíseň napoleonského panství vyvolala i hluboko kořenící nenávist vůči korzickému vojevůdci, nejniternější tužbu po osvobození z jeho jha, vyvolala přímo násilím lásku k otčině a onen idealismus, který sklíčené napřímil. Národy se postavily, podníceny úspěšným odbojem Španělů, proti napoleonské univerzální monarchii, v německém lidu se pomalu znovu probudil národní cit, lid našel v nejhlubším neštěstí víru v sebe sama a knížata víru ve své národy (v originále "und die Fürsten den Glauben an ihre Völker" - pozn. překl.).
V Rakousku se probudila nejprve tato lidová nevůle, potřeba svobody, živena pravým německým patriotem, cílevědomým ministrem hrabětem Stadionem (myšlen je Johann Philipp Karl Joseph hrabě von Stadion /1763-1824/, rakouský státník, diplomat, rakouský vyslanec v Berlíně /1800-1803/ a v Petrohradě /1803-1805/, v letech 1805-1809 zastával funkci kancléře /ministra zahraničních věcí, jeho nástupcem se stal kancléř Metternich/, byl i ministrem financí /1815-1824/ a v roce 1816 zakladatelem Rakouské národní banky, zemřel v Badenu u Vídně, pochován byl však do hrobky Stadionů v chodském Klenčí pod Čerchovem - pozn. překl.). Ten v přesvědčení, že jen lidová válka, národní nadšení, bitevní polnice volnosti může Napoleona porazit, probouzel v národech Rakouska dobově žádoucími reformami a zajištěním větších svobod lásku k otčině, kolektivní cit (v originále "Gemeinsinn" - pozn. překl.) a maximální vůli obětovat se ve prospěch osvobození vlasti. Jemu po boku stáli stejně smýšlející srdnatí mužové, vlastenečtí básníci a spisovatelé jako Gentz (Friedrich von Gentz /1764-1832/, spisovatel a politik, rádce Metternichův - pozn. překl.) a Friedrich von Schlegel (německý kulturní filosof a spisovatel, žil v letech 1772-1829, je považován za spoluzakladatele romantismu - pozn. překl.) rozplameňovali ochotu k oběti a válečný zápal, arcivévoda Karl (jde o těšínského vévodu Karla Ludvíka Jana Josefa Vavřince Rakouského /1771-1847/, který u Aspern uštědřil Napoleonovi vůbec první jeho porážku na bitevním poli - pozn. překl.) živil v účelně vycvičené a zvětšené armádě smysl pro čest a prosadil zřízení domobrany (Landwehr), do níž měli vstupovat všichni muži, ochotní a schopní nosit zbraň (v originále "alle jene opferwillige und waffenfähige Männer" - pozn. překl.), kteří už nemohli jinak sloužit v řadách armády. Tak se v Rakousku formovala ve zbrani říše, která nebyla v širokých vrstvách dosud nikdy do té míry proniknuta čerstvým přívalem patriotického a válečného nadšení. A když se rakouský císař v roce 1809 pln důvěry v tuto všeobecnou náladu odvážil započít osvobozenecký boj (9. května toho roku vyhlásilo Rakousko Francii válku - pozn. překl.), "um die Selbstständigkeit der österreichischen Monarchie zu behaupten, um Deutschland die Unabhängigkeit und Nationalehre wieder zu verschaffen, die ihm gebühre" (tj. "aby uhájil samostatnost rakouské monarchie a aby zjednal Německu nezávislost a národní čest, která mu náleží" - pozn. překl.), tu dal arcivévoda Karl ve všech německých zemích zveřejnit prohlášení: "Unser Widerstand ist Deutschlands letzte Stütze zur Rettung, unsere Sache ist die Sache Deutschlands." (tj. "Náš odpor je Německu poslední záchrannou oporou, naše věc je věcí Německa." - pozn. překl.) A ještě naléhavěji hovořila výzva: "Es sind nicht die gewöhnlichen Armeen, die zu euerer Hilfe herbeieilen. Nein! Sie sind von Vaterlandsliebe, von Abscheu gegen fremde Unterjochung und Tyrannei entflammt. Sie kämpfen für Freiheit, für ihre nationale Existenz, für Vaterland und Recht! Der jetzige Augenblick kehrt nicht zurück in Jahrhunderten! Ergreift ihn, dass er nicht für euch auf immer entfliehe!" (tj. "Nejsou to obvyklé armády, které spěchají ku vaší pomoci. Nikoli! Hoří láskou k otčině, odporem vůči cizímu ujařmení a tyranii. Bojují za svobodu, za vaši národní existenci, za otčinu a právo! Nynější okamžik se nevrátí ani za staletí! Chopte se ho, než prchne navždy!" - pozn. překl.) Ta slova také nalezla ve všech částech Německa silný ohlas, horoucí srdce ze všech německých států, z Pruska jakož ze států Rýnského spolku bušila Rakousku vstříc, dobrovolníci z Německa obráceného v trosky proudily do rakouského vojska, sama svoboda Evropy se zdála utéci pod jeho prapory. K toužebně očekávanému spojení s německými knížaty však nedošlo, ta se dosud neodvážila vystoupit proti Napoleonovi a také pruský král Friedrich Wilhelm III. (pátý pruský král Fridrich Vilém III. /1770-1840/ pocházel z rodu Hohenzollernů a panoval od roku 1797 až do své smrti - pozn. překl.) zůstal navzdory nátlaku svých zdatných generálů a ministrů neutrálním. Proto také byla dunajská monarchie, zrazena svými soukmenovci v jižním Německu, sražena svrchovaným válečnickým uměním Napoleonovým u Wagramu znovu k zemi. Všemocnému se dostalo nové vzpruhy a vynuceným sňatkem s císařovou dcerou Marií Luisou (žila v letech 1791-1847, svatba se konala v roce 1810, kdy jí bylo ani ne 19 let - pozn. překl.) chtěl propůjčit svému jménu nejvyššího lesku. Snahy národů Rakouska však nebyly marné: povstání Tyrolanů se stalo skvělým příkladem toho, co dokáže semknutý, pro svou otčinu zanícený lid, smělé válečné pokusy vévody brunšvického (v originále mylně "Ferdinand von Braunschweig", ačkoli šlo o jeho syna Friedricha Wilhelma von Braunschweig /1771-1815/, který se po "znojemském příměří" v čele své "legie pomsty" /"Schwarze Schar"/ "černý vévoda" probil od českých hranic až k Severnímu moři a dostal se na anglických lodích do Anglie - pozn. překl.) a majora Schilla (Ferdinand Baptista von Schill /1776-1809/ zahynul v pouličních bojích ve Stralsundu - pozn. překl.), které provázely vzepětí Rakouska, daly i bázlivému pruskému králi jasně znát vznícení, které se v Německu rozhořelo pro osvobozenecký boj. Rakouské vítězství u Aspern konečně porušilo kouzlo Napoleonovy neporazitelnosti a probudilo ve všech částech Německa naději do budoucna. Poprvé byli dosud nepřemožitelní nuceni ustoupit a najednou se zdálo i to největší možným, když se také v největším severoněmeckém státě, jímž bylo Prusko, lid nyní vytrhl ze svého tupého zoufalství.
Tady začali muži prodchnutí nadšením pro své němectví a pro svou otčinu znovu vychovávat lid až dosud do krve ztýraný, ale právě přemírou neštěstí vytříbený, k sebeúctě a smyslu pro svobodu. Tvořivý ministr říšský svobodný pán von Stein (Heinrich Friedrich Karl vom und zum Stein /1757-1831/, pruský úředník, státník a reformátor - pozn. překl.) a jeho nástupce Hardenberg (Karl August von Hardenberg /1750-1822/, pruský ministr zahraničí v letech 1804-1806 a státní kancléř od roku 1810 až do své smrti - pozn. překl.) osvobodili měšťanský a selský stav od středověkých okovů, zajistili jim účast na uspořádání veřejných záležitostí a probudili tím onoho kolektivního ducha, který byl připraven oddat se celku, oddat se společné vlasti. Nově založená berlínská univerzita se stala přímo pěstitelskou stanicí opravdové lásky k otčině, zde promlouval Fichte (Johann Gottlieb Fichte /1762-1814/, německý filosof, žák Immanuela Kanta - pozn. překl.) ve svých promluvách "Reden an die deutsche Nation" (tj. "Řeči k německému národu" - pozn. překl.) takto: "Es gibt nur eine Tugend, sich selbst zu vergessen, nur ein Laster, an sich selbst zu denken." (tj. "Je toliko jedna ctnost, totiž zapomenout na sebe sama, a toliko jedna neřest, totiž myslit na sebe sama." - pozn. překl.) On a Arndt (Ernst Moritz Arndt /1769-1860/, německý literát a poslanec frankfurtského parlamentu v roce 1848 - pozn. překl.), "der Rufer im Streit um Sein oder Nichtsein des deutschen Volkstums" (tj. "předák v boji o bytí a nebytí německé národní svébytnosti" - pozn. překl.) roznítili v německém lidu jasný plamen nadšení a ochoty vzít do ruky i zbraň k boji za ideální statky vlastní svobody, za milovanou otčinu, za národní samostatnost a čest. Týž cíl mravní výchovy lidu sledoval "Turnvater" (tj. doslova "otec cvičitel" - pozn. překl.) Jahn (Friedrich Ludwig Jahn /1778-1852/, pruský pedagog, zakladatel turnerského hnutí - pozn. překl.) prostřednictvím tělesného cvičení, směřující i ke zvýšení brannosti. Jako arcivévoda Karl formovali i Scharnhorst (Gerhard von Scharnhorst /1755-1813/, pruský generál - pozn. překl.) a Gneisenau (August Neidhardt von Gneisenau /1760-1831/, pruský polní maršál - pozn. překl.) zavedením všeobecné branné povinnosti národní vojsko, lid ve zbrani, připravený stanout v boji o znovudobytí svých ideálních statků. Brzy se mělo ukázat, zda tyto ideální i reálné síly, probuzené v pruském lidu, budou schopny na bitevním poli obstát vůči tyranské genialitě Napoleonově.
Když se ta obrovitá masa půlmilionové armády, která se pod jeho vedením vydala na východ, aby přemohla ruský kolos, zhroutila pod krutostmi tamní zimy a nezdolnou houževnatostí ruského lidu, když se jen ubohé, v hadrech zahalené zbědované postavy, napolo vyhladovělé a zmrzlé, ploužily přes pruské hranice - národy v tom musily spatřovat Boží soud - tu nastal v Prusku okamžik započít boj o svobodu otčiny. Když pohnul svobodný pán von Stein, po svém propuštění z pruských služeb nejvlivnější rádce na dvoře cara Alexandra, ruského vládce k pokračování války na německé půdě, tu generál Yorck (Johann David Ludwig Yorck von Wartenburg /1759-1830/, pruský polní maršál - pozn. překl.), velitel pruského pomocného sboru při francouzském vojsku, uzavřel o své vůli separátní příměří (z 30. prosince roku 1812, nazývané podle dnes litevského města Tauroge "taurožská /tauroggenská/ konvence" - pozn. překl.) s ruským generálem Dibičem (ze starého slezského rodu Diebitsch - pozn. překl.) a uvedl tím do běhu pruský osvobozovací zápas. Pruský král ovšem zůstával i nadále bojácný a nerozhodný, nedokázal přes netušené nadšení, které všude vzplálo, přes prudké naléhání svých rádců, započít válku a uvěřit ve zdar národního vzepětí. Teprve když se ve slezské Vratislavi (v originále "in Breslau", rozuměj dnes polskou Wrocław - pozn. překl.) pocítil volněji než v Berlíně, obsazeném tehdy Francouzi, strhl ho všeobecný lidový entuziasmus, z nejhlubšího srdce plynoucí láska k otčině k vedení války. Ve Vratislavi vydal rozkaz k sestavení polních vojsk, utvoření zeměbrany, milice (v originále "Landwehr, Landsturm" - pozn. překl.) a dobrovolnických mysliveckých batalionů; poté uzavřel v Kališi (dnes polské město Kalisz - pozn. překl.) pevné spojenectví s ruským carem a konečně dne 13. března roku 1813 Napoleonovi vyhlásil válečný stav. Stejně jako arcivévoda Karl vyzval nyní on právě svou prostotou působivým textem "Aufruf an mein Volk" (tj. "Provolání k mému lidu" - pozn. překl.) Prusy a Němce k boji slovy: "Es ist der letzte entscheidende Kampf, den wir bestehen für unsere Existenz, unsere Unabhängigkeit, unseren Wohlstand. Keinen anderen Ausweg gibt es als einen ehrenvollen Frieden oder ruhmvollen Untergang." (tj. "Je to poslední rozhodující boj, který svádíme o svou existenci, svou nezávislost, svůj blahobyt. Není jiného východiska než čestný mír nebo slavný pád." - pozn. překl.) A jako kdysi v Rakousku, byl i tady v Prusku účinek těch slov nesmírný: všechno, co bylo schopno nosit zbraň, chvátalo do boje, vedle gymnazistů a studentů stanuli v řadě i mužové šedobradí (v originále "traten Graubärte in Reih und Glied" - pozn. překl.), úředníci opouštěli své kontoáry, řemeslníci své dílny, knížata své zámky, aby se spěšně octli pod prapory. Ten, kdo nemohl sloužit v armádě, dal se zařadit do milice nebo do některého z početných oddílů Freikorps, které se utvářely pod vlivem Körnerovou písní a smrtí (Theodor Körner /1791-1813/, básník a dramatik, padl ani ne dvaadvacetiletý právě v řadách tzv. Freikorps - pozn. překl.) oslavené Lützowovy dobrovolníky (Ludwig Adolf Wilhelm von Lützow /1782-1834/, pruský generálmajor, známý zejména svým dobrovolnickým sborem /Freikorps/"černých myslivců" - pozn. překl.). Vůle a připravenost k oběti, jaká v dějinách dosud nebyla zaznamenána, vynesla do popředí všeho myšlenku na vlast, a ty dny vzepětí daly zapomenout na všechnu mnohaletou potupu a bídu. V několika málo týdnech shromáždilo malé Prusko armádu 140 000 mužů, stejný počet, jaký postavila do pole velká Rus. Spojeni zatlačili pod vedením Kutuzovovým (kníže Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov-Smolenskij /1747-1813/, ruský vojevůdce - pozn. překl.) a Blücherovým (Gebhart Leberecht von Blücher, kníže z Wahlstattu /1742-1819/, pruský maršál - pozn. překl.), jemuž stáli po boku Scharnhorst a Gneisenau, francouze za řeku Labe (Elbe). S obvyklou rychlostí vyrazil z Durynska (v originále "von Thüringen" - pozn. překl.) s armádou o 250 000 mužích Napoleon, donutil spojence Pyrrhovými vítězstvími u Groß-Görschen (dnes polská ves Gorczenica, jinak je ovšem bitva označována jako "u Lützenu" /2. května 1813/ - pozn. překl.) a Budyšína (v originále ovšem "Bautzen" /21. května 1813/ - pozn. překl.) k ústupu a obsadil Drážďany (v originále ovšem "Dresden" - pozn. překl.), nedosáhl však nijakého rozhodujícího úspěchu. Prusové totiž kladli všem útokům netušený odpor. Napoleon brzy zjistil, že všechny Prusy už porazit není schopen, zejména když jeho vlastní oddíly jsou už válkou znechuceny, unaveny a neuvedeny dosud ještě znovu do plných stavů. Přesto byla situace spojenců po bitvě u Budyšína na pováženou. Severní Německo bylo opět v rukou francouzského císaře, v Rusku pominula chuť válčit, spojenectví z Kališe hrozil konec, pokud nedojde k příměří, které bylo pro obě strany nezbytné. Toto příměří zprostředkovalo Rakousko (kancléřem Metternichem - pozn. překl.). Napoleon je využil k dalšímu vyzbrojení, spojenci však k tomu, aby získali do spolku Rakousko; neboť bez Rakouska by se malé Prusko a těžkopádné Rusko proti nejmocnějšímu nepříteli, jemuž v této válce byly k dispozici síly téměř celé středoevropské pevniny, nebyly schopny uhájit.
V rukou císaře Františka ležela teď na počátku léta roku 1813 tíha rozhodnutí. Měl poslechnout naléhání ruského cara a připojit se k boji proti manželovi své dcery nebo měl vytrvat na Napoleonově straně? Příliš rychlá, otevřená roztržka Rakouska s Napoleonem se mohla stát dvojnásob osudnou, to cítil po draze zaplacených zkušenostech roku 1809 k opatrnosti nabádaný císař a jeho velice talentovaný ministr Metternich (Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Wineburgu /1773-1859/, rakouský šlechtic, politik a diplomat - pozn. překl.), oba ovšem rovněž cítili tíseň vynuceného spojenectví s Francií, okovů, jichž se Rakousko byť i pozvolna muselo zbavit. Proto chtěl diplomaticky obratný ministr plně využít všech výhod, které se od obou stran o Rakousko se ucházejích nabízely, aniž by se ocitl ve válce s Francií, chtěl stejně jako jeho císař všeobecný mír, za něhož by si Rakousko mělo uchovat významné územní zisky a vážené postavení mezi německy mluvícími zeměmi. Když však seznal, že se Rakousko na velkém zúčtování s Napoleonem, které se zdálo být v Německu chystáno, musí podílet, tu předvedl mistrovský diplomatický kousek, když se Napoleonovi nabídl přímo jako zprostředkovatel kýženého míru. Tím zakryl tiché vyzbrojování Rakouska, jakož utajil s nejvyšší ostražitostí zahájená jednání s pruskou a ruskou stranou, při čemž právě on sám razil cestu ustavení protinapoleonského válečného spolku a stavěl už na dohled připojení Rakouska k němu, jakkoli měla být válka od rakouských hranic pokud možno vzdálena co nejvíce. Napoleon však na stanovené podmínky, podle kterých mohl sice podržet ve svém vlastnictví významná italská území, měl se ovšem zříci jakéhokoli politického vlivu na jakékoli německé území, nemohl přistoupit, pokud chtěl uhájit svůj trůn. V pověstném devítihodinovém rozhovoru s Metternichem v Drážďanech je také odmítl slovy (v originále ovšem jistě francouzskými - pozn. překl.), tak trefně vystihujícími jeho postavení ve Francii a v Evropě: "Vaši suveréni, kteří se na trůně narodili, nemohou pochopit city, jež mě vedou; vrátí-li se poraženi nazpět do svého sídelního města, nebudou menšími, než byli předtím. Já však jsem voják, mně je zapotřebí cti a slávy; já se nemohu objevit prostřed svého národa nějak oslaben; já prostě musím zůstat velkým, slavným a obdivovaným." Navzdory tomu bylo příměří prodlouženo a do Prahy svolán mírový kongres, poněvadž Napoleon nebyl ještě zcela vyzbrojen a císař František tím rovněž získal čas své vyzbrojování zdvojnásobit a uspíšit. Současně uzavřel s Ruskem a Pruskem tzv. Reichenbašskou konvenci (slezské město Reichenbach má v dnešním Polsku jméno Dzieržoniow - pozn. překl.), podle níž se zavazoval k vyhlášení války Napoleonovi, pokud ten do 10. srpna nepřistoupí na nové podmínky. Naštěstí pro Evropu odmítl Napoleon i tyto nové, pro něho příznivé podmínky, pražský kongres minul bez výsledku, lhůta, která byla dopřána francouzskému císaři vypršela, aniž by od něho došla odpověď. S horečným napětím byla v Čechách očekávána půlnoc 10. srpna,
a když její hodina odbila, vzplála na vrších ohňová znamení, aby zvěstovala, že rozhodnutí teď bude na meči. Dva dny nato vyhlásil císař František Napoleonovi válku, k velké radosti německých patriotů, pro něž už klid zbraní nebyl snesitelným. Nyní vytáhli
"die Russen, die Schweden, die tapferen Preußen
und die nach dem glorreichen Österreich heißen"
(tj. "Rusové, Švédi, Prusové zdatní v zbrani
i ti, po říši přeslavné co slují Rakušani" - pozn. překl.)
sjednoceni k boji proti korsickému uchvatiteli.
Teprve přidružení Rakouska probudilo oprávněnou naději v plný úspěch spojeneckých zbraní. Také proto se stalo hegemonem trojspolku, knížeti Karlu Filipu Schwarzenbergovi (Karl Philipp zu Schwarzenberg /1771-1820/, rakouský polní maršál - pozn. překl.), jehož nadmíru obezřelé a jisté válečnické umění bylo známo, bylo pak svěřeno třemi monarchy za účelem jednotného postupu vrchní velení celé spojenecké akce. Jemu po boku stál hrabě Radetzky (Josef Václav Antonín František Karel habě Radecký z Radče /1766-1858/, český šlechtic a rakouský vojevůdce - pozn. překl.) jako šéf generálního štábu. Spojenci shromáždili vojsko o síle půl milionu bojovníků, Napoleon proti nim dokázal postavit toliko 440 000 mužů. Schwarzenberg rozdělil své síly v nejlepším srozumění s ohnivým Blücherem na tři části: hlavní armádu, sestávající z Rakušanů, Rusů a a Prusů, vedl on sám, v Braniborsku stála jedna další armáda Švédů a Prusů, jíž veleli švédský maršál Bernadotte (Jean-Baptiste Bernadotte /1763-1844/, francouzský Maréchal d' Empire, švédský vojevůdce proti Napoleonovi a v letech 1818-1844 švédský král Karl XIV. Johan - pozn. překl.) a pruský generál Bülow (Friedrich Wilhelm svobodný pán von Bülow, hrabě von Dennewitz /1755-1816/, pruský šlechtic a vojevůdce, starší bratr vojenského spisovatele a publicisty Adama Heinricha Dietricha von Bülow /1757-1807/ - pozn. překl.), konečně ve Slezsku pak pruská pod vedením Blücherovým. Podle válečného plánu, navrženého Radetzkym, měly ony tři armády vyrazit od severu, východu a jihu soustředěně na Napoleonovo postavení u Drážďan a pokusit se ho dostat do sevření, kdyby byla pak jedna z nich napadena hlavní Napoleonovou silou, měla by ustoupit, zatímco ostatní mají postupovat a útočit nadále. Toto heslo vydal Radetzky ve správném přesvědčení, že Napoleon, sledující svou starou taktiku, povede hlavní úder proti jedné z armád. Napoleon se skutečně, s oporou o linii řeky Labe, odvážil výpadu (vedl ho maršál Charles-Nicolas Oudinot /žil v letech 1767-1847/ - pozn. překl.) na Berlín, když ten ale ztroskotal u obce Großbeeren, vyrazil do Slezska, kde byl však (vlastně jeho maršál Etienne Jacques Joseph Alexandre MacDonald /1765-1840/ - pozn. překl.) poražen Blücherem na přítoku Odry, zvaném tehdy Katzbach (dnes polsky Kaczawa - pozn. překl.). Schwarzenberg naproti tomu byl při svém výpadu na Drážďany zatlačen nazpět, tady dosáhl Napoleon svého posledního vítězství na německé půdě, opomněl však podporovat svého generála Vandamme (Dominique Joseph René Vandamme žil v letech 1770-1830 - pozn. překl.), který měl při Labi odříznout českou armádu a donutit ji k ústupu. Vandamme byl po strašlivém střetu u Chlumce a Přestanova (v originále jen "bei Kulm" - pozn. překl.) se svými muži (bylo jich 10 000 - pozn. překl.) obklíčen a zajat. Tří vítězství už spojenci dobyli, jejich naděje rostla, zatímco Napoleon znejistěl a na válku mocnými údery, na jaké byl navyklý, rezignoval; mohl tušit, že čas jeho vítězství minul, "listí padá a nadešel můj podzim", jak sám přiznal. Poté, co selhal jeho druhý výpad na Berlín, bylo to s ním opravdu zlé: ztratil už 150 000 mužů, spojení na západ bylo dobrovolníky (v originále "durch Freischärler", dnes bychom asi řekli "partyzány" - pozn. překl.) často přerušováno, armádu bylo stěží uživit, duch a výkonnost francouzských oddílů klesaly stále níž. Vždy úžeji svíral kolem francouzské armády se půlkruh spojeneckých vojsk, s nimiž se po Napoleonově odpadnutí spojily bavorské oddíly. Blücher započal konečně rozhodný boj, když si vynutil přechod přes řeku Labe, zatímco se od jihu pohnul Schwarzenberg směrem na Lipsko (v originále jen "sich auf Leipzig bewegte" - pozn. překl.). Tím se stalo předsunuté postavení Napoleonovo u Drážďan neudržitelným, hrozící spojení nepřítele v jeho týlu ho donutilo ustoupit k Lipsku a tady shromáždit všechnu svou zbrojnou moc. Také spojenecká vojska se však blížila Lipsku. kde u něhož brzy došlo k menším střetům a temné tušení pravilo k oddílům, že se blíží čas rozhodnutí, že je před nimi obrovitý zápas, jaký na německé půdě nebyl ještě nikdy vybojován. Spojenci očekávali s rozhodným odhodláním a nadějí útok Francouzů, povzbuzeni Schwarzenbergovým podnětným armádním rozkazem:
"Die entscheidende Stunde schlägt;
bereitet euch zum Streite;
das Band, das mächtige Nationen zu einem großen Zweck vereinte,
wird auf dem Schlachtfelde fester und enger geknüpft.
Russen, Preußen, Österreicher!
Ihr kämpft für die Freiheit Europas, für die Unsterblichkeit euerer Namen!
Alle für Einen - jeder für Alle!
Mit diesem erhabenen, mit diesem männlichen Rufe eröffnet den heiligen Kampf!"
(tj. "Hodina rozhodnutí odbíjí;
hotovte se k boji;
svazek, který spojil mocné národy k velkému cíli,
bude na bitevním poli utužen pevněji a těsněji.
Rusové, Prusové, Rakušané!
Bojujete za svobodu Evropy, za nesmrtelnost vašich jmen!
Všichni za jednoho - jeden za všechny!
S tímto vznešeným, s tímto mužným zvoláním zahajte posvátný boj!" - pozn. překl.)
Napoleon však zamýšlel hlavní bitvou prolomit železný kruh, který se kolem něho hrozil sevřít, zamýšlel, opřen o pás vrchů jižně od Lipska - příznivá krajina pro rozhodující bitvu -, zničit Schwarzenberga ještě předtím, než dorazí Blücher. Oddíly Rýnského spolku ovšem už byly nespolehlivé a vzpurné, sami Francouzi, unaveni a otřeseni, nebyli už s to spojence odrazit, houževnatě jen zadržovali rakouské zálohy, dokud, a to ještě večer 16. října, nedorazil na bitevní pole poté, co zlomil rozhořčený odpor Napoleonův u Möckern (dnes městská část Lipska - pozn. překl.) v nejkrvavější bitvě osvobozenecké války. Nastala noc, boj byl dosud nerozhodnut.
Dne 17. října umlkly zbraně, Napoleon se marně pokoušel přimět svého tchána, aby od spojenců odešel, marně prosil o příměří a zavazoval se vyklidit dobytá území. Spojenci ho neuznali za hodna odpovědi. Vsadil teď všechno na jednu kartu, nechtěl ústup, pro který se už rozhodl, podniknout bez boje, aby proti sobě nepopudil ve Francii veřejné mínění. Doufal přitom na nějakou šťastnou náhodu, na nejednotnost mezi spojenci a stáhl svou armádu, trpící už nedostatkem ve všem ohledu, těsněji kolem Lipska, zatímco proti němu stáli spojenci v počtu nyní takřka dvojnásobném. Proto se také Schwarzenbergovi zdařil 18. října výpad u vsi Probstheida (dnes rovněž jen městská část Lipska - pozn. překl.) a když k němu dorazil i Bernadotte a během bitvy ke spojencům přešli i Sasové a Württemberští, uviděl Napoleon svou věc ztracenu a nařídil navečer ústup. Pod ochranou noci vydal se s vojskem k Lipsku a úzkými uličkami města ve velkém zmatku po jediném mostě přes řeku Elster dál na západ. Poněvadž však Francouzi i za největších ztrát podrželi na obou stranách až do soumraku dne svá postavení, domnívali se spojenci, že ten den by k rozhodnutí opět nedošlo a očekávali pokračování v boji až následujícího jitra. K jakému překvapení došlo ale onoho rána 19. října, když bylo k vidění bitevní pole prázdné a vítězství dobyto. Bylo třeba zamířit přímo do Lipska, kde se musilo ještě po celé hodiny bojovat, než byl vyhozen jediný most do povětří a bojující Francouzi odříznuti. Už během těch bojů vstoupili do města Friedrich Wilhelm III. a car Alexandr (Alexandr I. Pavlovič /1777-1825/, vnuk Kateřiny Veliké, vládl od roku 1801 až do své smrti, navštívil i díky schwarzenberskému rodu jižní Čechy - pozn. překl.), císař František následoval.
Bezmezný byl jásot ve všech německých zemích, neboť se podařil velký čin. Krutovládce Evropy ležel zdrcen k zemi. Jeho ústup na západ Německa, které si Bitvou národů zajistil - tak obrovité ústupové boje dějiny ovšem až dosud nespatřily - byl přesto roven útěku, na němž dokázal zlomit odpor Wredeho (Carl Philipp Joseph von Wrede /1767-1838/, bavorský generál a diplomat - pozn. překl.), který se "umírajícímu lvu" se svými Bavory postavil do cesty a počátkem listopadu s 80 000 muži, tím posledním zbytkem dvaapůlmilionové armády, kterou během dvou let dokázal téměř do posledka ztratit, překročil řeku Rýn (Rhein).
Napoleon jednou řekl, že ve válce jedno velké neštěstí vždycky označuje jednoho velkého viníka. Tím si nad sebou vyslovil i svůj vlastní ortel. U Lipska do boje postavil jen mladé, méně hodnotné lidi, ale kdyby to byl ten starý Napoleon, mohlo být bitevní pole jeho. Jeho dobrá hvězda však vyhasla, štěstí, které ho dříve, spojeno s jeho velkým géniem, tak favorizovalo, mu teď dalo vale a on spěchal od jedné katastrofy ke druhé. Poté, co velká pověra toho velkého člověka ve své sudičky a ve své štěstí utrpěla v Rusku tak mocný úder, jeho energie a nikdy nechybějící jistota se ztratily, mrhal svými silami v marných aktivitách, až už nedokázal čelit smělým náporům válkou rozohněných spojenců. Bylo to, jako by se nějaký nervově oslabený člověk vzchopil okamžitým vzrušením, aby nato zase unaven klesl. Dokud Napoleon ztělesňoval ducha doby, činil ho osud nezdolným, nyní však se mu postavil na odpor duch nově probuzeného německého národa a Napoleon se zdál zlomen a s ním i jeho panství ve střední Evropě.
Úspěšným osvobozovacím bojem byl roztříštěn zámek světového žaláře, zřízeného Napoleonem. Německo bylo svobodné až k Rýnu, patřilo opět Němcům. Francouzi obsazené pevnosti kapitulovaly, Napoleonovi nohsledi opouštěli Německo, knížata Rýnského spolku se přidružila k Prusku a Rakousku, vyhnaná německá knížata se navracela zpět do svých států. Těmito úspěchy se však němečtí patrioti nespokojili. Chtěli získat i levý břeh Rýna a požadovali okamžitý vpád do Francie. Ochablost oddílů, postižených nadlidským vypětím posledních měsíců, jakož i ohled Rakouska na císařského zetě, jehož dynastie měla být ušetřena, tomu zabránily. Metternich chtěl jen mír s Francií, které by dopřál přirozených hranic, mnohokrát to francouzskému císaři nabízel, Napoleon tím však ve své ješitnosti pohrdl a usilovně zbrojil, aby ještě jednou pokoušel své štěstí. "Wenn eine unsägliche Verblendung den französischen Kaiser taub macht gegen die Stimme von ganz Europa, so wird mein Kaiser das Schicksal seiner Tochter beklagen, aber den Marsch nach Paris nicht einstellen" (tj. "Když nevýslovná zaslepenost učinila francouzského císaře hluchým k hlasu celé Evropy, bude sice můj císař želet osudu své dcery, ale nezastaví pochod svých oddílů na Paříž" - pozn. překl.), těmito slovy zničil Metternich naděje, které vsadil francouzský císař na své příbuzenské vztahy k Františku I.. Úporně však vedl Napoleon svou obrannou válku, než konečně po jednom rozhodujícím vítězství vtáhl dne 31. března roku 1814 Schwarzenberg v čele spojeneckých vojsk do Paříže a následovalo tady sesazení povýšencovo (senát na Talleyrandův návrh zbavil Napoleona a jeho rodinu trůnu a on se ho opravdu zřekl 8. dubna - pozn. překl.). A když byl po epizodě sta dnů Napoleonův osud u Waterloo (18. června 1815 - pozn. překl.) definitivně zpečetěn, byla hrozba, kterou císař vzešlý z francouzské revoluce představoval pro Německo, už provždy zažehnána, v klidu mohlo v roce 1815 ve Vídni pamětihodné shromáždění dokonat dílo nového evropského řádu, Německá říše však už nebyla znovu ustavena, ačkoli národy Německa oslavovaly Františka I. jako "svého" císaře. Rakousko vmísilo svou krev, vložilo své srdce (v originále "hatte sein Herzblut gemischt" - pozn. překl.) do malty k novostavbě německé svobody a proto i vstoupilo a s ním i jeho císař na více než půl století do čela nově založeného Německého spolku (vznikl roku 1815 jako náhrada Svaté říše římské národa německého, zanikl po prusko-rakouské válce 1866 - pozn. překl.).
Nově probuzené německé národní vědomí zasadilo v třídenní Bitvě národů u Lipska Napoleonovi a francouzské císařské říši smrtelnou ránu, jemu tudíž náleží dík potomstva; ten je mu vzdáván i zbudováním monumentálního památníku Bitvy národů (v originále "durch die Errichtung des Völkerschlachtdenkmals" - pozn. překl.), jehož odhalení a vysvěcení probíhá u Lipska právě nyní (v originále "zu dieser Stunde" - pozn. překl.). I to však, co tehdy Rakousko v radě a na bitevním poli učinilo pro osvobození z cizí nadvlády, také to musí být v knize dějin uchráněno zapomenutí, to mají budoucímu světu zvěstovat orlové na žulovém podstavci, kteří nyní budou na příkaz našeho stařičkého císaře vedle vítězných znamení Pruska, Ruska a Švédska zpodobeni na krví skropeném poli bitvy u Lipska.
Jahres-Bericht des k.k. Staatsgymnasiums in Prachatitz (1914), s. 19-28
Bitva u Lipska je na webových stranách Kohoutího kříže připomenuta například už v textu Karla Lampla, pamětní řeč Maxova je však důkladnější. Navíc si s mrazením v zádech představuji, jak byla přednesena studentům a profesorskému sboru německého gymnázia v šumavských Prachaticích jen rok předtím, než vypukla v létě 1914 válka "o svobodu Evropy" daleko hroznější než všechny předchozí a ti mladí hoši často i se svými mladými učiteli do ní odcházeli, tak začasté bez návratu nazpět. Leo Maxa, o němž podle zprávy z pohřbu jeho kolegy na prachatickém gymnáziu Michaela Wurdaka (zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) v létě roku 1943, že se dožil i té druhé z obou světových válek, přišel do Prachatic z Vídně, kde do té doby působil jako provizorní učitel na státním reálném gymnáziu 17. městského okresu Hernals, který byl založen až v roce 1892, na základě ministerského výnosu z 31. srpna 1910. Z Prachatic pak odchází o čtyři rok později už jako c.k. profesor na reálku Františka Josefa (Franz Josef-Realschule) ve vídeňském 20. okrese (Brigittenau), založeném v roce 1900. Na archu sčítání lidu z roku 1900 pro dům čp. 149 v Neumannově ulici (Neumanngasse), který dosud stojí na svém místě, vidíme jako jednoho z podnájemníků (Aftermieter) ohlášeného Leo Maxu, narozeného 28. června 1880 v moravské Třebíči (Trebitsch), momentálně nepřítomného, sdílejícího podnájem s Johannou Czastkaovou z Horní Vltavice (Obermoldau), dne 13. července 1894 narozenou starší sestrou Mily (Emilie) Czastkaové, zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Na rozdíl od oné rodem hornovltavické básnířky víme však, kde on jako vyhnanec z Prachatic zemřel. Bylo to 31. března roku 1954 ve Vídni, kde po válce vedl tzv."Heimatgruppe Prachatitz" v rámci organizace "Sudetendeutscher Heimatbund". Pochován byl na vídeňském Centrálním hřbitově. Tehdy ještě sídlily v dunajské metropoli okupační úřady čtyř vítězných mocností, než se Rakousko rok nato domohlo kýžené neutrality. Snad i to patří k oné "německé svobodě", kterou Maxa ve své řeči o lipské Bitvě národů tak ne zcela prozřetelně oslavil.
- - - - -
* Třebíč / Prachatice / † † † Vídeň (A)
