OTTOKAR SCHUBERT

Říční perly povodí Vltavy i Otavy

Dies hängt mir noch von Kindesträumen an, Ich muß von Brücken in die Tiefe späh'n, Und wo die Fische gleiten über'm Grund, Mein ich, Geschmeide hingestreut zu seh'n.	Vězí to ve mně ještě z dětských snů, z mostů tak hledím v říční hladinu a kde se ryby mihnou u dna až, zdá se, že klenot skvít se zahlédnu.
August von Platen

Zatímco mořské perly jsou nám dobře známy už od dob prastarých, neplatí totéž o říčních perlorodkách. V nejstarším významném německy psaném popisu přírodních dějin, jak jej pod názvem "Buch der Natur" v roce 1349 či 1350 vydal Konrád z Megenbergu, jsou sice obsaženy zajímavé vývody o perlových mušlích světových moří, říční perlorodky tu však nejsou vůbec zmíněny. Názor v odborné literatuře velmi rozšířený, že totiž říční perly vešly ve známost teprve v 16. a 17. století, nezní přitom, alespoň co se Čech a některých oblastí s nimi sousedících týče, nijak zvlášť věrohodně, poněvadž Švýcar Konrad Gessner připomíná bohatství českých perel a jejich hojný výskyt v řekách Vltavě (Moldau) a Otavě (Wottawa) už roku 1560. Dostalo-li se zpráv o českých sladkovodních perlách Švýcaru Gessnerovi už v polovině 16. století, je bezpochyby domácí povědomost o nich data daleko staršího.
Básník Adolf Heyduk se v tom ohledu dovolává na den přesného záznamu českokrumlovské kanceláře rožmberské, v němž se píše o převozu jihočeských klášterních pokladů z Vyššího Brodu (Hohenfurth), Zlaté Koruny (Goldenkron) a z Třeboně (Wittingau) do bezpečí pevného hradu v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), jak se udál 4. března 1418.
Mezi takto přepravovanými klenoty (zřejmě se tak dělo před husitským ohrožením - pozn. překl.) byly i domácí perly, poněvadž právě Vyšší Brod a Zlatá Koruna ležely doslova vprostřed perlonosných oblastí Vltavy. Hovoří se o perlových náhrdelnících, velkých perlových čelenkách a také o menších jednotlivých perlách. Už na samém počátku 15. století se tu tak setkáváme se zprávou o domácích (šumavských, můžeme dodat - pozn. překl.) perlách z vltavského povodí.

Následuje podrobný popis perlonosných říčních úseků Vltavy a jejích perlonosných přítoků včetně Otavy v tomto pořadí:

Vltava (Moldau)
Černý potok (Schwarzbach)
Mlýnecký potok (Lahrenbecherbach)
Stegmühlbach (bez českého jména)
Chvalšinský potok (Kalschinger- či Blätterbach)
Křemžský potok (Berlauerbach)
Ukradená voda (Gestohlene Wasser)
Smědečský potok (Groß-Zmietscher Bach)
Johannishüttner Bach (bez českého jména)
Malše (Maltsch)
Blanice (Blanitz či Flanitz)
Puchéřský potok (Pucherbach)
Černý potok (Schwarzbachl)
Farský potok (Pfarrbach)
Zlatý potok (Goldbach či Frauentaler Bach)
Bělečský potok (Rohnbach)
Volyňka (Wolinka)
Otava (Wottawa)
Ostružná atd. už mimo zmíněná povodí.

Vidíme ho na výročním tablu spolku Deutscher Böhmerwaldbund, jak je přetiskla Encyklopedie Českých Budějovic, napravo hned vedle čestného předsedy Josefa Tascheka. Jde tedy o šumavského autora par excelence a jeho dílo to jenom potvrzuje. Narodil se 22. října 1867 v Horšovském Týně (Bischofteinitz). Podle záznamu křestní matriky pro Malé Předměstí města Horšovský Týn se Ottokar Anton Schubert, pokřtěný takto dva dny po svém příchodu na svět, narodil ve zdejším domě čp. 23, kde žila rodina obchodníka Antona Schuberta, jehož otec a jmenovec Anton Schubert "starší" byl mistrem sedlářským ve městě Dobruška čp. 25, matka Anna byla podle matriky dcerou knížecího lesníka Franze Wobořila v Doubravici, okr. Jaroměř (i v jinak německém zápise je psáno místní jméno takto) - chlapcova matka Franziska byla pak dcerou barvířského mistra v Horšovském Týně, Velké předměstí čp. 9, Franze Spörla a jeho ženy Franzisky, dcery prýmkaře v Horšovském Týně čp. 28 Johanna Wälzera. Po absolvování gymnázia odtud odešel na učitelská studia do Prahy, veterinární lékařství studoval poté v bavorském Mnichově (München), kde posléze složil i zkoušku pro výkon učitelství na rybářských odborných školách. Roku 1894 přišel jako na svou prvou "štaci" do Štítar (Schüttarschen) blízko rodného města, oženil se tam s učitelskou dcerou Annou Fleischmannovou a působil v místě až do roku 1918. Se svým švagrem Josefem Fleischmannem měl pronajato několik kilometrů toku Radbuzy a několik vesnických rybníků, mj. i u vsi Desky (Brettern) na Kaplicku, kde se věnoval chovu ryb. Dvě funkční období byl poslancem československého parlamentu a působil i jako člen výboru německé sekce české Zemské kulturní rady. Z jeho prací týkajících se Šumavy stojí za zmínku Das Augustinerkonvent in Stockau (Augustiniánský klášter v Pivoni), Alte Holz- und Waldrechte in Westböhmen (Stará lesní práva v západních Čechách), Streiflichter zur Geschichte des Bischofteinitzer Gebietes (Osvětlení dějů Horšovotýnska), Die letzten Bären, Luchse ind Wölfe des Böhmerwaldes (O posledních šumavských medvědech, rysech a vlcích), Kulturgeschichtliches aus unserer Heimat (Z kulturních dějin domova) atd. V národopisné sběratelské práci pomáhal Aloisu Johnovi i Gustavu Jungbauerovi. Motto jeho díla Flußperlen aus Böhmen und Bayern, jak vyšlo po letech v Mnichově 1990 s předmluvou Otto von Habsburga a péčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení, je převzato z veršů Augusta von Platen, kterého obdivoval Thomas Mann (lze se o tom dočíst v jeho souboru česky vyšlém pod titulem Sláva a velikost mistrů) a jehož volba svědčí i o básnickém nervu samotného Ottokara Schuberta. Stal se čestným občanem Štítar, kde zemřel krátce po skončení strašlivé války 4. června 1945 a spí, jako by zázrakem ušel odchodu z milovaných míst, v rodinné hrobce za zdí štítarského farního hřbitova, na vrchu s kostelem svatého Vavřince (Laurenziberg) a zašlými valy někdejšího přemyslovského hradiště nad proudem řeky Radbuzy.

- - - - -
* Horšovský Týn / † † † Štítary