MARIA SELBITSCHKOVÁ
První cesta domů 46 let po vyhnání
Byli jsme na jednom krajanském setkání (v originále "bei einem Heimattreffen" - pozn. překl.) v bavorském Philippsreuthu, odkud je to do mé rodné vsi Filz (dnes zcela zaniklá Slatina - pozn. překl.) pouhých 10 kilometrů. Těšení to bylo veliké a já se mohla sotva dočkat, abych po 46 letech (tj. po otevření hranic někdy počátkem devadesátých let minulého století - pozn. překl.) znovu spatřila domov. Měla jsem všecičko tak krásně v paměti. Už když jsme překročili hranice, zažili jsme první zklamání, poněvadž hned první ves při nich, totiž Landstrassen (zanikla pod českým místním jménem Silnice - pozn. překl.) byla zcela zbořena.
Pak jsme přijeli do Strážného (v originále "nach Kuschwarda", až téměř do konce padesátých let dvacátého století i "česky" Kunžvart - pozn. překl.) a vyhlíželo to tu všechno bezútěšně. Kostel a množství domů, také ten, odkud byla moje maminka (Anna Stegbauerová, roz. Tomschyová, pocházela ze zaniklé dnes místní části obce Strážný, německy zvané Schlösslbach, česky Kořenný čp. 5 - pozn. překl.), byly zbořeny. U dalších osad Hliniště, Řasnice a Vlčí Jámy (v originále "Leimsgrub, Pumperle und Wolfgrub" - pozn. překl.) to bylo stejné a také v Horní Vltavici (v originále "Obermoldau" - pozn. překl.) to nebylo nijak lepší. Všechno bylo v dezolátním stavu, prostě zpustlé. Konečně jsme dojeli k mé vsi. Auto jede rychle a já najednou zpozorovala, že jsme naší osadu daleko přejeli. Úplně jsme to přehlédli. Z naší vsi totiž nic nezůstalo, jen pár hromad kamení (ty nejspíš posloužily i k pozdějšímu vybudování parkoviště NP Šumava - pozn. překl.). Člověk to má tak krásné ve vzpomínce a pak je všechno "kaputt" (i v originále "ist alles kaputt" - pozn. překl.). Jen ustavičně plakat jsem dokázala z takového zklamání. Moji předkové se usadili na tom gruntě někdy kolem roku 1730 (byla to schwarzenberská dřevorubecká ves - pozn. překl.) a dovedli to tu k poměrnému blahobytu (v originále "zu einigem Wohlstand" - pozn. překl.). Všechno nám bylo vzato a byli jsme odsud vyhnáni. Teď už jsou zbořena i stavení. Člověk se cítí tak pokořený, zrazený a bezmocný. Tam, kde stával náš dům, roste ještě šeřík a voda kolem teče ještě z naší domácí studny, ale na mě doléhá jenom stesk. Na našich lukách se pasou krávy a mně se zdá, že na mě hledí se zlobou. Všechna radost je pryč a zklamání obrovské (v originále "und die Enttäuschung riesengroß" - pozn. překl.). I druhá ves naproti při Vltavě, totiž Březová Lada (v originále "auch das andere Dorf über der Moldau, Birkenhaid" - pozn. překl.), neušla srovnání se zemí.
Chtěli jsme pak ještě uvidět ves mého muže, ležící odtud asi kilometr daleko. Dnes má jméno Polka, dřív se jí říkalo Elendbachl. Osada už neexistuje, napůl stojí jen mužovo rodné stavení (čp. 5, dnešní penzion Polka - pozn. překl.). Stáje a stodola jsou pryč, pila, patřící mému muži, byla rozmontována už v roce 1945 a odvezena někam do českého vnitrozemí. Rádi bychom se podívali dovnitř, ale s Čechy, kteří tam bydlili, nebyla domluva. Uměla jsem pár slov z Jugoslávie, češtině je to podobné, a tomu nakonec porozuměli.
Ukázali nám pak dům, byla to hrůza. V domovních dveřích byla velká díra, všude opadávala omítka. Dříve to byl panský dům se 12 velkými místnostmi a s nádherným zařízením.
Můj muž u toho nebyl. Když jsem se vrátila domů, ptal se mě proto hned, jak jeho dům vypadá. Řekla jsem mu, že by si to asi dovedl těžko představit, ale to mu nestačilo. O pár dnů později jsme se tam vydali znovu. On rozuměl česky, mohl s těmi lidmi mluvit a oni mu všechno znovu ukázali. Řekl jen, že tak zlé si to představit opravdu neuměl. Mezitím došlo k přestavbě, ale úplně strašlivé. Tam, kde omítka opadala, byly zdi zvenčí pobity černými prkny. Teď dům vyhlíží jako nějaká horská chata. Konečně nám došlo, že jsme milovaný domov opravdu ztratili.
Jezdím tam každým rokem a znovuobjevuju stará domovská místa. Jednou jsme jeli i s dcerou a její rodinou. Znali všechno jenom z vyprávění. Krajinou byli úplně nadšeni. Ukázala jsem jí a její rodině naše lesy, naše luka a pole. Užasli, co nám všechno patřilo.
Po vyhnání jsme byli chudí lidé, neměli jsme nic a byli jsme odkázáni na blahovůli jiných. Je-li ale člověk v nouzi, vidí aspoň, když to jde zase nahoru. Myslím, že jsme to dokázali.
Bohu díky!
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2018, č. 9, s. 35-36
P.S. Syn autorky tohoto textu dal ho v roce jejího úmrtí zveřejnit z pozůstalosti na stránkách krajanského měsíčníku.
Maria Selbitschková, roz. Stegbauerová, spatřila světlo světa ve dnes zcela zaniklé vsi Slatina nedaleko Horní Vltavice dne 8. prosince roku 1928. Její rodiče Anton Stegbauer a Anna, roz. Tomschyová, se v tehdejším Kunžvartu brali 20. února téhož roku. Otec (*29. června 1894 ve Slatině čp. 10) byl synem Johanna Stegbauera (*5. října 1864 ve Slatině čp. 10, kde hospodařili i jeho rodiče Anton Stegbauer a jeho žena Barbara, roz. Pimmerová z Klášterce /Klösterle/ čp. 21 /ta byla malému Antonovi i kmotrou/) a Aloisie, dcery rolníka ve Slatině čp. 13 (narodila se na témže stavení 9. ledna roku 1865) Josefa Michetschlägera a Marie, roz. Paulusové z rovněž dnes zcela zaniklých Žlíbků (Röhrenberg) čp. 9. Matka Anna, jak už bylo v poznámce překladatelově zmíněno, přišla na svět ve dnes také téměř zcela zaniklé vsi Kořenný čp. 5, kde hospodařili Johann Tomschy, dne 13. listopadu 1874 narozený syn Josefa Tomschyho a Marie Anny, roz. Stegbauerové, obou z téhož stavení čp. 5, a jeho žena a Annina matka Theresia, dne 21. července 1878 ve dnes zcela zaniklých Horních Světlých Horách (Oberlichtbuchet) čp. 9 narozená dcera Franze Hoise a Theresie, roz. Wolfové z také zcela zaniklých Zahrádek (Mehrgarten) čp. 10. Mariin muž Franz Selbitschka z Polky čp. 5, se narodil v roce 1921 jako syn Aloise Selbitschky (*11. května 1888 v Polce čp. 5) a Anny, roz. Spannbauerové (*2. října 1893 ve dnes, jak už zmíněno, zaniklých Zahrádkách čp. 6) a jeho o dva roky mladší sestra Anna, provd. Quittererová, je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže. Z parte Marie Selbitschkové se dočítám, že měla v bavorském Norimberku, kde dne 28. května 2018 zemřela, přezdívku "Marktfrau Maria", odvolávající se na její dlouholeté působení prodavačky zeleniny s vlastním tržním stánkem na hlavním norimberském náměstí, kdy chtěla přilepšit rodině a příjmu svého muže, zaměstnaného u výrobce motocyklů pověstné značky Zündapp (známe je i z válečné výzbroje německého wehrmachtu). Text mě jinak osobně dost zasáhl, poněvadž jsem v domě na Polce strávil díky Vladimíru Zárubovi (spoluautoru Místopisného slovníku Šumavy - vydal ho roku 2006 spolu s Pavlem Koblasou) opakovaně hned dva letní pobyty ještě v době, kdy už byl sice dost děsivě renovován, ale "chata" patřila dosud lesníkům a noclehy byly ze známosti levné. Vidím, že šlo o výjimku, potvrzující pravidlo, že v životě je levného sotvaco.
- - - - -
* Slatina, Horní Vltavice / Polka / † † † Norimberk (BY)
