SEPP SKALITZKY

Es ist so tröstlich, wenn die Blätter fallen Wie einer, der sich Bürden weggebetet, eh er ans gute Herz des Schlummers sinkt, legt ab der Baum das golddurchwirkte Kleid, das dem Erschöpften schon zur Last geworden. Ich bin ein Blatt nur an dem Weltenbaume, bin das geringste, das der Schöpfer löst mit seinem Atem, der das Leben lieh als Brücke in die ewigen Gefilde. Es ist so tröstlich, wenn die Blätter fallen.	Cítím v tom útěchu, když opadává listí Jako někdo, kdo odkládá své břímě, než na srdce mu lehne dřímota, nechá strom opadat svůj zlatý šat, který už, vyčerpaný, nedokáže unést. Jsem pouhý list na velkém stromu světa, díl nepatrný, jemuž vdechl život Stvořitel, vlastně jenom propůjčil, abych přešel most k pláni, zdávna zvané věčnost. Cítím v tom útěchu, když opadává listí.
Glaube und Heimat, 1992, č. 11, s. 8
Bergfriedhof Hart an der Grenze zwischen Schleh und Schneien, wenn sich das müde Jahr zu rasten müht, darf sich der Acker Gottes neu bemaien, und Gruft wie Grube grünt und strahlt und blüht. Drauf glühen froh der Eberesche Beeren aus einem letzten bunten Herbstlaubstrauß: Was bauernschlichte Herzen stumm bescheren, löscht da die Träne und die Trauer aus. Viel starke Liebe brennt als schwache Flammen, die ruhelos wie arme Seelen sind. Auf einem jungen Hügel legt mit klammen barmherzgen Händen Moos ein helles Kind. Glaubt fest daran, dass es die Tote wärme, die ganz gewiss im Mütterhimmel lebt... Des ersten Winters zage Flockenschwärme verstieben sanft, und scheu der Tod entschwebt.	Horský hřbitov V hraničních horách, v býlí nevypletém když unavený rok se naklání, to boží pole všemi hroby kvete, zelená se a září ve stráni. Jeřabiny tu rudnou plody svými z poslední pestré kytky jeseně, oroseny slzami vyhaslými, co v selském srdci bolí ztajeně. Plamínkem tenkým cudná láska plane, chvějivá jako duše ve hrobech - na kopec hlíny dávno vykopané se božím dopuštěním klade mech. Snad víra aspoň zahřeje tu zemi, ty mrtvé v ní jak v klíně matčině, než zima pokreje ji závějemi a smrt tak ztiší v plaché nevině.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 529
Im Elend gebetet Ein Berg, ein Bach, ein Baum, ein Buch, ein guter Freund, ein warmes Tuch, das täglich Brot, ein Dach, ein Schrein: Wie will ich klaglos glücklich sein!	Jak jsem se modlil v nouzi Jen bor, jen buk, jen báj, jen břeh, jen dobrý druh, jen domu dech, jen krajíc chleba, teplo stěn, tak doma být zas, přešťasten!
Hoam!, 1992, č. 10
Waldfahrt Im Nebel lagen Wälder tief verborgen, lagen erstickt in ihrem eignen Hauch. Die Erde schwieg, und geisterhaft umkreisten Raben eines verfallenen Köhlerfeuers Rauch. Wir beide nur, eins in der Heimat grünen Armen, vereint in Schmerz und Freude um das grüne Gut, wir rissen heiße Worte mit dem warmen und lieberfüllten Atem aus dem schweren Blut. Der Dichter Du! der seine waldruchdurchströmten Werke demütig vor die Heimat legt, dem jeder Amselschlag vom Walde und vom Raine als reicher Widerhall aus hoher Seele schlägt. Und ich, der allzu junge Waldschulmeister, blickte zu Deinen Worten auf; begriff das Wunder, das sich Heimat nennt, das grüßend uns aus jedem Wipfel nickte... und unsre Seelen wurden weites Firmament. Dann stieg die Heimat aus den nebelgrauen Meeren: ein Gott, der wunderbare Gaben streut, ein goldner Becher, nimmermehr zu leeren, ein gütiger Schutzgeist, der das Volk betreut. Wir standen blanken Hauptes auf der Heimat Erde. Am Waldbach neigten sich die dunklen Erlen dem Dichter zu mit grüßender Gebärde, und in die Sonne sprühten tausend bunte Perlen.	Jízda lesy Lesy ležely skryty v mlžném kouři, ležely jako s dechem zalknutým. Mlčela země, jenom černý havran tu kroužil nad dávným milířem, sám vznášel se jak dým. My oba jen, v náruči domova tu sami, zeleným darem raněni až do jizev, planoucí láskou k zemi pod hvězdami chrlili jsme k nim slova temná jako krev. Básníku! Někde ve tvých dílech vězí vůně i míza lesů pokorně půdou sycená, je v ní každý kosí trylek z našich polních mezí i tvoje duše, její plná ozvěna. A já, venkovský učitel, byť trochu mladý, jsem s tebou věděl, že je domov od Boha a že se ujal v našich duších vlády čistý a daleký jak letní obloha. Pak vystoupila země z šedých mlžných moří: Bůh rozsévač, co zrno, div a dar, bezedný pohár, který zlatem hoří, strážný duch, jako sama ona stár. Stáli jsme v krajině tak s hlavou obnaženou. Nad potoky se tměla vonná olšoví, básníku na pozdrav v tu chvíli za ozvěnou slunce je ozlatilo věncem perlovým.
Hoam!, 1968, č. 11, s. 340
P.S. Báseň Jízda lesy vznikla k padesátinám Hanse Watzlika a byla původně součástí jubilejního sborníku, který vyšel v Lipsku r. 1929.
Kreuz in Wiesen Keiner hat mehr Zeit für das Kreuz am Rain. Dank und Ewigkeit fällt kaum Toren ein. Bauer, grau bereits, lüftet scheu den Hut; Greisin schlägt ein Kreuz, Und ihr Lächeln ruht. Ein entrücktes Paar hält ein Weilchen an; Abend glüht im Haar, Schlägt das Herz in Bann. Und am Nagel, der Gottes Fuß durchsticht, Blaut ein Kränzlein, schwer von Vergissmeinnicht.	Kříž v lukách Nikdo nemá čas na ten kříž a mez. Věčnost komu z nás má co říci dnes? Sedlák, kol když šel, klobouk z hlavy sňal; kdo kdys opomněl sdílet Páně žal? Zněl tu bábin vzdech -- i ten mladý pár cítil ve vlasech, v srdci divu spár. Hřeby v nohou zříš: celý Boží věk na nich má ten kříž věnec z pomněnek.
Hoam!, 2002, č. 4, 2. str. obálky
Palmsonntag im Böhmerwald Hasel und Kranewitt und Schlehdorn und Weide, Neunerlei Hölzer und neunerlei Kraut, Wehende Bänder und Schleifen aus Seide, Der Palmbesen grünelt, und die Lerchen sind laut. Im Kirchenschiff wogen die haushohen Stocken, Die Buschen drauf beben, ein Vorfrühlingshain; Wachsen empor bis nah an die Decken Und gefährden Gottvater den Heiligenschein. Geweiht sind die Palmen... Die Buben drücken Durchs viel zu nieder Kirchtor hinaus, Bedrängen mit ihren Besen den Rücken Der Mädchen - und wollen noch lang nicht nach Haus. Denn draußen, nach uralten Brauche und Rechte Befehden einander mit Stange und Palm Die Buben, und schonen nicht Bauern und Knechte Und segnen mit Streichen Erde und Halm. Ein sanfter, ein samtener Ostwind fächelt, Der letzte Aufschrei des Winters verhallt... Und hosianna! Der Heiland lächelt Den Palmbesenbuben im Böhmerwald.	Květná neděle na Šumavě Jalovec, trnka, vrba, mladá líska, proutí devatero i devatero kvítí, bezpočet stuh se barvami jen blýská, v skřivánčím zpěvu na ratolestech svítí. Loď kostela se jimi do stropu snad vlní, jak keře v háji předjařím se chvějí, do výše rostou, klenbu chrámu plní, svatozář Boží zblízka ovíjejí. Svěcení ratolestí... Chlapci spolu valí se davem ke dveřím kostela, na záda dívkám se tísní a když sejdou do vsi dolů, jako by se jim vůbec domů nechtělo. Za humny přece kvetou teď zvyky staré, soupeří spolu každá ratolest a v rukou selských žehnají dnes s jarem osetá pole jako Boží zvěst. V něžném východním větru sametovém zašla tak i poslední zima právě... Hosanna! To Spasitelovým slovem kvetla ten den neděle na Šumavě.
P.S. V Der Wanderstecken : Jugendbeilage des "Hoam!", 1955, č. 4, s. 2, je tato báseň otištěna v trochu jiném znění a dokonce i s jednou slokou navíc!
Heimwehmelodie Mein liebes Traumgefilde, Du guter Böhmerwald! Dein Name, quellenmilde, Mir niemals mehr verhallt. Vetrieben, der dich liebte, In dir sein Eden fand, Mein Herz, das todbetrübte Verwelkt im fremden Land. Ich weiß die Erde winken, Die ihre Kraft mir lieh, Darf nicht ans Herz ihr sinken... O Heimwehmelodie! Und sollte Gott mich leiten Heimwärts zu Korn und Stein, Die Ahnen mich begleiten, Die Erde neu zu weih'n.	Melodie stesku po domově Vysněná horská pláni, Šumavo! V daleku jsi mi jak pramen v stráních, nejdražší člověku. Vyhnán jsem vydechl ti dík, žes mi byla ráj, mé srdce, tiché k smrti, cítí tě světa kraj. Vím jen, že zemi ztrácím, jež sílu dala mi, melodií se vrací a steskem omámí. Bože, tou cestou domů zas někdy dej mi jít! Hlas rodů volá k tomu, v těch horách zrno sít.
Heimat und Freiheit (1975), s. 55-56
P.S. Báseň byla do sborníku barona von Richthofena převzata z knihy veršů Es ist so tröstlich, wenn die Blätter fallen.
Mondnacht am Schwarzen See Der Mond ist tief versunken im Wolkenspiegel der Flut, als wäre er ertrunken in der eigenen Silberglut. Die Seewand legt ihre Schatten auf seine allnächtliche Gruft - aus Wäldern und Bergen und Matten fällt schwere, berückender Duft. Ich ruhe am Ufer; die Seele schwebt weit in die Nacht hinein und lauscht, was der See wohl erzähle vom ertrunkenen Mondenschein.	Měsíčná noc na Černém jezeře Luna se utápí zpola v zrcadle oblaků, vzdává se hlubině zdola ve stříbrném zázraku. Jezerní stěna se klade do nočních plavuní - z lesů i luk horským chladem jde vůně za vůní. Na břehu ležím; je živá má duše v tmách nejvíce, naslouchá jen - voda zpívá s tonoucím měsícem.
Gebet Gott im Reif und in der Blüte, Herr im Feuer wie im Schnee, gib der Gnade: Und behüte uns vor großen Glück und Weh.	Modlitba Bože jíní, květů, tání, Pane ohně, Pane sněhů, Tvoje milost at nás chrání štěstí i zla beze břehů.
Hoam!, 1984, s. 541
Bergbauerngebet Lieber Gott, in Deinem Willen lege ich mein karges Feld. Lass es seine Pflicht erfüllen als ein Bröslein Deiner Welt. Heil'ger Acker, Himmelskräfte sende gut in Halm und Kern und verschwende Deine Säfte an mein Korn im Geist des Herrn. Zartes Körnlein, nun gedeihe, wachse stark durch Sturm und Not! Ackers Liebe, Gottes Weihe wandeln Dich zu unserm Brot.	Modlitba sedláka z hor Do Tvé vůle, Bože milý, poroučím svá políčka.. Ať jen rodí ze vší síly země každá drolička. Posvěť její brázdy z nebe, vyžeň zrna do klasů. Vydej aspoň krůpěj sebe, Pane, v dešťů ohlasu. Obilíčko ať se zlatí, v bouřích roste z kamení. Ať nám naši lásku splatí, když se v chleba promění.
Abschied Lichtumfloss'ne golden Tage, die ich ungetrübt empfing: Morgen seid ihr eine Sage, die im Herzen unterging.	Na rozloučenou Dny zlaté, světlem zalité, jak jsem je žil - či snad jen snil? V srdci se do tmy šeříte: soumrak se v báji proměnil.
Hoam!, 1992, č. 10

Pohoří na Šumavě

Jižní cíp Čech, země z tvrdé a drsné žuly, v níž spočívají vsi jako temná zrnka amfibolitu; potoky zurčí, ozývají se zvonce krav, daleko hlaholí dřevorubecké sekery a vzdálena odtud kdesi běží železniční trať. Krajina je krásná, tichá a skromná ve své prapůvodnosti, dobrotě a blízkosti Bohu. Les, vesměs v majetku rodu Buquoyů, jí vládne. V samotě leží tu i vlídný lovecký zámek Žofín (Sophienschloss), buquoyské letní sídlo.
Staré lovecké výjevy a jiné vzácné rytiny zdobí jeho prostory příkladné prostoty. Nádherná paroží oživují stěny místností i chodeb; celý zámek jako by dýchal lesním vzduchem a potěšením z lovu. A když v létě započne odstřel vysoké zvěře, spojí se ozvěna lesních rohů, štěkot psů a šumění lesa k radostné hudbě, která umí potěšit srdce. Žofín leží v rozlehlé oboře, obehnané vysokým plotem, za nímž žije jelení a srnčí zvěř, dříve i zvěř černá, jako ve volném výběhu, navíc zahrnována starostlivou péčí. Vyvěrají tu prameny zvířatům i lesu k užitku, na zimní čas čekají připraveny krmelce a lovecká chata na temeni Fahrenbergu (jinde "Farrenberg", vrch 990 m n.m., v Teichlových dějinách panství Nové Hrady nazýván "Fahrenberg" i "Constantinberg", bez českého jména - pozn. překl.) hledí daleko do obilím požehnaného údolí (in das korngegesegnete Tal) řeky Lužnice (Lainsitz). Žofín i obora mohly už spatřit vznešené a vzácné hosty. V blízkosti zámku se rozkládá pralesní oblast novohradského panství, kterou prohlásil za chráněné území už hrabě Georg I. von Buquoy (i on je zastoupen samostatně na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Je to jedna z nejkrásnějších lesních rezervací celých Čech. Pěkná cesta vede do údolí potoka německy zvaného Silberbergbach a k osadám Bonaventura (dnes na mapách Skleněné Hutě - pozn. překl.) a Silberberg (dnes na mapách Stříbrné Hutě - pozn. překl.). Chalupy ze dřeva nesou dosud na svých štítech něco lesku sklářských časů; jen několik kroků odtud stojí hraniční sloupy. Silnička stoupá nahoru, kolem někdejších sklářských stavení, obývaných dnes dřevorubci a obklopených šuměním lesa. Pak upoutá zrak rozlehlá náhorní planina, na níž poutníka nejprve zdraví kostelní věž, shlížející jako věrný pastýř na své stádo kolem. To je městečko (v originále "Marktfleckchen" - pozn. překl.) Pohoří na Šumavě (v originále Buchers - pozn. překl.) ve věnci lesů a vrchů, malý svět sám pro sebe, který se stará o své a je rád, že má svůj klid, poněvadž úřady, soud a berňák jsou odtud pěkných pár hodin daleko. Ačkoli se musí obejít bez péče vnějšího světa a jediná okresní silnice není zrovna v tom nejlepším stavu, přicházejí sem každého léta cizí hosté, kteří se místo naučili milovat pro jeho krásnou polohu, skromnost a dobrotu zdejších lidí. Co už sejde na tom, když je někdy potřeba deštník nebo když se člověk dá za pánbůhzaplať či malé zpropitné oholit od bodrého pohořského pana Bechersdorfera, který přes den zbavuje bahna dno Jiřické plavební nádrže (v originále "Georgendorfer Schwemmteich" - pozn. překl.). To, že se tu cítíte dobře, podobá se potěšení děcek, které běhají za tak stále vzácnějším kolovrátkářem, aby pak mohly stanout a přihlížet, jak točí klikou.
V místě je jeden lékař a bdí nad zdravím své obce (sloužil tu mj. i MUDr. Anton Sika, šumavský autor, zastoupený rovněž na těchto internetových stranách - pozn. překl.). Dobrotivý vousatý kněz řádu servitů, páter Norbert Adametz, opatruje bělostné i černočerné duše svého farního houfce a podepře je, když snad právě strádají. Nenároční jinak zdejší němečtí lidé teskní po časech, od nichž je náhle odtrhla hraniční čára. Místo patří k Čechám. Před převratem (rozuměj 28. říjen 1918 - pozn. překl.) se však veškerá doprava, veškeré žití a bytí (Handel und Wandel) odehrávaly s Horními a Dolními Rakousy. Pošta sem přijížděla z Freistadtu a nejbližší nádraží Steinbach-Großpertholz je blíž nežli to v Nových Hradech (Gratzen) či v Kaplici (Kaplitz). Tehdy to tu u nás ještě opravdu žilo, vypráví místní hospodský. Dnes zarůstají cesty, které vedou k hranici, poněvadž tu na jedné i na druhé straně prostě téměř docela končí. Na někdejším rozmezí tří zemí (Dreiländergrenze) jediné říše (rozuměj Čech a Horního i Dolního Rakouska - pozn. překl.) zvětrává starý žulový hraniční sloup. Zpodobení zemských patronů Václava, Leopolda a Floriana už na něm nejsou.
Dlouhé dějiny leží na této končině mezi lety 1526 a 1918. Hory se odtud z Pohoří, které leží samo 900 metrů vysoko, zdají nízké a nevýznamné.
Hora Tischberg (1073 m - pozn. překl.) je už v Rakousku a nabízí krásné a daleké výhledy. Jako zelené moře prostírají se před našimi zraky vrchy a doly. Z vrcholové skály Steinbergu (1069 m, dnes Kamenec, nejvyšší vrchol Novohradských hor na české straně vůbec - pozn. překl.) putuje oko po pásu šumavských horských hřebenů. Prostřed lesů zasněn spočívá rybník Kapelunk (v originále "Kapelukenteich" - pozn. překl.). Pohořský potok (v originále "Buchersbach" - pozn. překl.) proudí přes zářící písek a zrnitou žulu v obroušených balvanech a oblázcích svého koryta. Na obilných lánech zraje hojně žita a ovsa a z luk znějí zvonce stád. Zelná políčka chrání před jelením vpádem pestří hadroví strašáci. Cesta nás však vede dál, za novými krásami i pamětihodnostmi kraje a lidí.

Glaube und Heimat,1985, č. 8, s.37 a č. 9/10, s. 57

P.S. Kdyby tak věděl autor vzácného zápisu do kroniky obce Pohoří na Šumavě, učitel, spisovatel a tehdejší starosta Železné Rudy (Markt Eisenstein) Sepp Skalitzky, který tu v roce 1935 trávil letní prázdniny, co se s těmi místy stane za deset let a později!

Vorweihnacht* Das ist die Zeit, wo Väter wieder zu Knaben werden und Pferdchen streicheln mit scheuen Gebärden; wo Mútter heimlich mit Puppen flüstern und Harznadeln auf der Herdplatte knistern. Merkwürdig die Gluten des Abends sprühn: Das Christkind bäckt mitten im Gipfelglühn (so sagen die Kinder). - Ein Bratapfel schmort, jeder Winkel im Haus ist ein seliger Ort. Im Garten der Schnee strahlt neu und rein, schwer tragen die Hecken den glitzernden Schein. Verwundert stelzt durch die blühweiße Pracht ein Kätzchen - und schüttelt die Pfoten sacht. Und Sehnsucht rieselt aus Rauhreifbäumen, die Sterne verflimmern im Winterkristall ihre gnädigen Feuer. Die Wälder schäumen und schenken der Stille selbst Widerhall. Da leuchten die Seelen, sie harren und schweigen und ahnen dem Leib der Erde sich fern und staunen empor: Aus dem himmlischen Reigen löst sich die liebliche Frucht des Herrn! Ihr heimlichen Stunden, mit Wundern durchwoben, mit Fäden aus Glanz, den die Weihnacht spinnt... Ich weiß aus dem Düster der Zeit mich gehoben als wiedergeborenes, schuldloses Kind.	Předvánoční čas To je ten čas, kdy z mužů se chlapci stanou, koníka rozhoupou se srstí grošovanou a mámy znovu si s panenkami hrají, když louče v kamnech smolou zapraskají. Z večerů tichá záře pramení, svatozář dětem svítí v plameni, vůně pečených jablek domem vane a každý kout je místo požehnané. Nový sníh leží v bílých zahradách, plot zrána rudne v zledovělý nach. Kočku oslní třpyt a záře jíní, srší jí z tlapek, jak je střásá v síni. To mží snad touha z ojíněných stromů, les zašumí, spíš tiše zasténá, hvězdy se chvějí, jak by chtěly domů, tmě vrací ticho bílá ozvěna. I duše zmlká: jen čeká a září a tuší zemi jako zdaleka, když nebe shlédne milostivou tváří a chce k nám seslat Syna člověka. Hodina tajemná a tkaná divy všemi, jak blyskot Vánoc nad námi se klene, nese i mně nad jinak temnou zemí nevinné dítě, znovu narozené.
Hoam!, 1992, č. 12, příloha Der Wanderstecken s. 46
Heimatwald Böhmerwald! - Aufsteilend Kuppe an Berg. Ewige Göttlichkeit glänzt auf den Höhen, wenn im Frührot geballte Wolken in Glut auf blütigen Rücken der Heimat stehen. Heimatwald! - Seen in düsterem, urtiefem Glanz. Göttliche Ewigkeit ruht in den Tiefen, wo Sage und Nixe und Wassermann die gewaltige Wende der Heimat verschliefen. Böhmerwald! - Liebliche, rinnende Bänder! Ewiges Leben in Schluchten tollt. Und in Muscheln verschlossen, im Sande verborgen, harren der Menschenhand Perlen und Gold. Heimatwald! - Deutsches, zermartertes Herz, durchschossen von glühenden, giftigen Pfeilen! Werden die kühlen, silbernen Wasser deine grässlichen, fiebernden Wunden einst heilen?	Rodný les Šumavo, něžně se kupí vrcholy horstev a věčný Bůh se na výsostech skví, když v ranních červáncích horoucí oblaka jak pěsti na zádech vlasti se sevřou krvavých. Rodný lese náš! Jezera v chmurném záblesku hlubin, kde božská věčnost na samém dně spí, kde sága o rusalce s vodníkem prosnila země pád i běženství. Šumavo! Líbezné, kanoucí copy vod, odvěký život v roklích kolotá, ukryty ve tmách škeblí, na břeh vrženy touží perly a zlato po dlaních života. Rodný lese náš! Uštvané německé srdce, jedovým šípem naskrz prokláto, uzdraví jednou svou vláhou hojivý pramen tu strašnou živou ránu rozťatou?
Führer durch den Böhmerwald, 1929, s. 2
Tento více než 20 roků starý překlad mne léta pronásleduje jako zlý spár a dal jistým způsobem i podnět ke všem dalším z Kohoutího kříže, vzniklým právě až po r. 1989.
Bäuerlicher Hausspruch Mein Weib ist das Herz, das im Hause schlägt. Ich bilde das Erz, das die Flamme trägt. Die Kinder sind Samen und Ernte zugleich. In Gottes Namen: Mein Haus ist reich.	Selská domovská průpověď Má žena, toť srdce, v němž má dům svůj tep. á jsem zbraň, žhnu prudce, planu co otep. Děti jsou semeno i plod zároveň. Chval den Boží jméno: jak bohatá žeň!
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 367
Herz der Welt (Böhmerwald) Verborgene Quellen läuten, grün grünt das milde Moos. Ich möchte ewig ruhen, Heimat in deinem Schoß. Es tropft aus allen Wipfeln der Wälder Widerhall. rings wacht treu und friedsam der Berge dunkler Wall. Die bunten Wiesen atmen, in Ähren gilbt das Brot. Der Ahn ist schwer geschritten durch Dornen und durch Not. O Land, von meinen Vätern mit Blut und Schweiß bestellt: aus dir quillt alle Liebe, o Heimat, Herz der Welt!	Srdce světa (Šumava) Skryté prameny znějí, zeleně září mech, v mé zemi, v klíně jejím, můj Bože, spát mě nech. Z korun a větví kane dech rodné Šumavy dokola lemované hradbou hor černavých. Rosa luk květy smáčí, klas zraje do zlata, kostem předků však stačí zem krví bohatá. Ta zem je z práce otců nedokončená věta. Tys pramenem vší lásky, domove! Srdce světa!
Hoam!, 1974, č. 11, příloha Der Wanderstecken s. 44
P.S. Báseň Srdce světa vyšla původně ve sbírce Lob der Heimat (Chvála domova) a byla zhudebněna Aloisem Milzem. Týž text zhudebnila pod názvem Böhmerwald (Šumava) i Hilde Hager-Zimmermannová a originál přetiskujeme právě z notového záznamu v časopise Hoam!
Auf Gottes Spur Willst du mit deinem Gotte sprechen, Geh morgens an ein Ährenfeld Und lausche, wie die Winde brechen Am Frieden dieser goldnen Welt. Und willst du deinem Gott begreifen, So geh zum Buntherbst in den Wald Und staune, wie die Buchen brennen, Wenn sie das Spätjahr purpurn malt. Doch willst du deinen Gott begreifen, So steig zu Gipfeln hoch empor, Lass deine Augen within schweifen Vom Talgrund bis ans Himmeltor. Sieh an das Antlitz seiner Erde, Das dich und mich und alles trägt, Sieh, wie als strahlende Gebärde Das Sonnenall sich stumm bewegt Um ihn, der Steine baut und Sterne Und Herzen und den Trost im Leid. Er bleibt die Nähe und die Ferne Und Liebe und der Kern der Zeit.	V Boží stopě Chceš dát se s Bohem do hovoru? Jdi v letní ráno do polí, naslouchej větrnému chóru v klasech nad mírem údolí. Stejně tak Bůh k nám zahovoří v lesích, kam podzim vešel zas, hleď jenom, buky rudě hoří z barev, co jim dal malíř čas. A v horách spatříš Boha zblízka, miř za ním cestou nahoru, nádherný pohled srdce stiská krásou nebeských obzorů. Pohleď od nich pak dolů k zemi, co jen jí dáno všechno nést: slunečný jas nad námi všemi, bezhlesý pohyb všechněch hvězd kolem Něho, co na nás čeká a srdci dává trn i květ. Dá růst nám i jít do daleka, lásku ti dá, co změní svět.
Hoam!,1961,č. 1, s. 1
Weihnacht 1945* Herr, der Du kamst, die Welt zu heilen, Du nahest wieder uns im Schein geweihter Nacht, bereit zu weilen in uns, um Gott und Gast zu sein. Du gutes Licht, du heilge Flamme, aus Himmelsfunken angedacht! O süße Frucht von edlem Stamme, der Erde als ein Kind gebracht: Dir galt die Sehnsucht dunkler Stunden, da Sonne am Verlöschen war und Menschheit mit uralten Wunden zu wandern schien ins letzte Jahr. Nun kommst du wieder, Elemente erbrennen neu zu alter Macht. O dass auch Deutschland teilen könnte den Wundersegen dieser Nacht!	Vánoce 1945 Pane, zas neseš světu spásu, zas přicházíš všem pro radost té svaté noci v čirém jasu, v nás abys žil, náš Bůh a host, Ty dobré světlo, naplnění, dar nebes, svatým plamenem záříš jak plod na čistém kmeni, dítě, jež dlouho čeká zem, v hodině, kdy se připozdívá, kdy slunce zdá se vyhasnout, kdy lidstvo, samá rána živá, sešlo snad na poslední pouť, přicházíš zase. Plna síly jde zář živlů nám na pomoc. Kéž dá, ať také Němci sdílí Tvé požehnání tuto noc!
Böhmerwäldler Jahrbuch 1992, s. 162
Im Glauben Was Jahr um Jahr getrieben, das wurzelt tief im Grund. Dein Herz lass strömend lieben auch, wenn es sterbenwund. Wenn arge Wetter zünden, verbrennen Laub und Lieb; wo heile Wurzeln gründen, wächst bald ein neuer Trieb. Vergeblich bleibt dein Mühen gar oft in Welt und Haus. Doch was im Herrn gediehen, das löscht kein Sturm dir aus.	Ve víře Co rok za rokem nese, to v hloubi pramení. Co srdcem miluje se, ani smrt nezmění. Když hrom a blesk vše spálí, tu nitro zmožené, vše, co jsme milovali, na květ zas vyžene. Marná je často snaha změnit svět dokola. Kdo s Pánem dílo zmáhá, ten v bouřích odolá.
Glaube und Heimat, 1980, č. 1, s. 3
Abend Leuchte, Licht und funkle, spende deine Kraft, eh das große Dunkle letzter Schimmer rafft. Wenn des Tages Bilder mit der Sonne ziehn, strahlt der Abend milder als das Morgenglühn. Auf dem Greisenhaupte lächelt guter Schnee. Was die Zeit entlaubte spürt kein Erdenweh.	Večer Světlo plápolavé, šetři silou svou, než do noci tmavé zhasnu za tebou. Než den jak proud steče k slunci za obzor, zazáří v něm večer červánkový chór. Na mé staré hlavě zatřpytil se sníh. Hovoří o slávě hodin posledních.
Herzenssachen - Kornsegen Dem 87jährigen Karl Franz Leppa Ganz tief ins Herz hast du geschaut dem Walde und dem Volke, dir hat das Korn ins Herz getaut den Segen aus der Wolke. Das Volk hat dir sein Lied geklagt, das Korn sein Lied gesungen, und was du uns davon gesagt, hat Kunst dir abgerungen. Zur Herzenssache ward das Wort, das tröstlich da geschrieben. Kein Acker ist dir je verdorrt: Kornsegen ist geblieben. Schein deine Lebensernte schmal, wiegt jeder Halm doch Pfunde. Die Wulda weint in Stifters Tal auf deine Heimwehstunde. Das waldumschlungne wunde Land weiht deinem Abend Lichter... Ich drücke stumm die gute Hand der Heimat letztem Dichter.	Věci srdce - zrna požehnání Karlu Franzi Leppovi Tys viděl nejhloub do srdce lesu a jeho lidu. Tam zrno klíčí přeprudce a nedá nebi klidu. Co lid ti svěřil v bolesti, co zrno zazpívalo, tos řekl všem a naštěstí to srdce neurvalo. Co věcí srdce stalo se, to vezme ostří trnu, je zemi písní o rose a požehnáním zrnu. Ať stéblo útlé jakkoli, klas díla zatíží je. Vltava pláče v údolí, dál ve stesku vlast žije. Ty víš, tys tu zem vyslyšel, slibuje dlouhou zimu. Tisknu ti ruku přetiše, básníku poslednímu.
Hoam!, 1979, č. 5, s. 198

P.S. Herzenssachen (Věci srdce) a Kornsegen (Požehnání zrnu) jsou tituly děl básníka Karla Franze Leppy.

Sepp Skalitzky, který zemřel 5. září 1992 v bavorském Memmingenu, je rodákem z dnes zaniklé obce Červené Dřevo u Nýrska. Stal se učitelem jako jeho otec, byl před rokem 1938 dokonce v naší Železné Rudě starostou. I po vyhnání působil v Bavorsku jako učitel a věnoval svému povolání od roku 1920 plných 45 let života. Chápal je ostatně šířeji i jako vlastivědný publicista a neúnavný organizátor spolkové práce s krajanskou mládeží. Jeho první knihou byl svazek sonetů An deine Seele (Tvé duši) z roku 1922. Jak hluboký byl jeho cit pro šumavskou poezii, prokázal mimo jiné výběrem jejích spisovných a nářečních ukázek do dosud stále živé antologie Des Waldes Widerhall - Böhmerwäldische Lyrik, vydané roku 1973 péčí stuttgarského spolku Heimatverband der Böhmerwäldler. Vedle několika knih povídek a bavorských "schwanků" je i autorem rozsáhlého románu Da begann der Wald zu brausen (Zahučely lesy). Byl poctěn nejen Sudetoněmeckou kulturní cenou a Cenou města Pasova, ale i Spolkovým záslužným křížem. V jeho osobnosti odešel ze života snad poslední básník německé Šumavy, s níž, narozen 30. ledna 1901, sdílel téměř celé osudové století.

- - - - -
* Červené Dřevo / Úborsko / Kvilda / Železná Ruda / Černé jezero / Pohoří na Šumavě / † Memmingen (BY)