ELISABETH SOFFÉ
Stifterova jehla
Tak se vynořují vzpomínky v mé duši... Mnohý tichý kout se mi vybavuje z přítmí někdejška... Stranou cest vede mnohý ukazatel. Hluboko pod vzhůru se tyčícími skalami spí tiše a temně jedno jezero. Stifterova jehla hledí tu přes kraj kolem, přes básníkovu lesní domovinu, přes Plešné jezero (Plöckensteinersee). Lesy šumí svou věkovitou píseň, vysoké kapradiny se kolébají ve větru. Boží dech vane nad Šumavou.
A kdybych až dosud ještě nenašla cestu k tomu básníkovi, nyní bych ji najít musela, poněvadž jsem šla jeho vlastní zemí, poněvadž jeho láska se stala tou mou, poněvadž jsem se učila rozumět jeho lesu... poněvadž jsem nekonečnou krásu tohoto tichého světa pojala do sebe... (v originále "in mich aufgenommen hatte..." - pozn. překl.)
A ať už to byl Třístoličník (Dreisesselberg) nebo Bärenstein, ať už to byla zřícenina Vítkova Hrádku nebo v lesích zasněné Jelení (Hirschbergen, kdysi i "česky" Hiršperky - pozn. překl.) - byla to má Šumava, má velká láska, krajina, kterou si už z mého života nedokážu odmyslit a jejíž píseň mi často tichoučce zní v srdci, jak jsem ji kdysi slyšela: "Tief drin im Böhmerwald... " (i Andreas Hartauer, její autor, má stejně jako Adalbert Stifter na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.)
Glaube und Heimat, 1973, s. 136
Předchozí textovou ukázku tvoří český překlad citací z povídkové pozůstalosti rakouské autorky moravského původu, zveřejněných jako součást článku k jejím nedožitým pětaosmdesátinám v krajanském časopise někdejších německy mluvících příslušníků českobudějovické diecéze. Titul textové ukázky jsem jako překladatel zvolil proto, že vystihuje, kdo byl Elisabeth Soffé citelnou pobídkou k její cestě Šumavou. Kamenná "jehla" je tu ovšem metaforou pro Stifterův obelisk nad Plešným jezerem. Je příznačné, jak "básníkova domovina" uchvacovala a uchvacuje po celá desetiletí i rodáky zcela odjinud. Elisabeth Soffé se narodila v Brně 15. března roku 1888 a tři dny nato byla pokřtěna v kostele Zvěstování Panny Marie a sv. Tomáše vedle místodržitelského paláce na Moravském náměstí. Jejím otcem byl literární historik Emil Ludwig Soffé (1851-1922), profesor němčiny a angličtiny na brněnské německé státní reálce (jeho starší sestrou byla klavíristka Marie Soffé, provd. Katholitzky /1849-1931/). Od roku 1901 psal divadelní kritiky do různých moravských deníků, zanechal však po sobě vedle esejů a povídek především literárně historické práce např. o mladém Goetheovi, o Rudolfu Habsburském v zrcadle německého písemnictví či o Charlesi Sealsfieldovi (vl.jm. Karl Postl). Elisabethin děd z otcovy strany je v křestní matrice psán jako "k.k. Tabackverleger", tj. prodavač tabáku, jeho žena Anna byla roz. Guttenfeldová. Elisabethina matka Hedwig byla dcerou Emila Offermanna, ředitele továrny na železářské zboží v Drnovicích u Lysic, kterou mimochodem v roce 1843 založil majitel lysického panství Emanuel Udalrich hrabě Dubský z Třebomyslic z rodu původem jihočeského (pocházela z něho i Marie von Ebner-Eschenbachová, také samostatné zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže). Julia Offermannová, Elisabethina babička z matčiny strany, byla roz. Debois a matrika poznamenává jako její vyznání "evangel. A.C.", tj. "evangelické Augsburské konfese", jinými slovy byla luteránka. Matčini předkové byli v několika generacích soukeníci z okolí města Cáchy (Aachen). Rodinné prostředí podporovalo Elisabeth v jejích uměleckých sklonech a nepominutelný byl v tom ohledu jistě i vliv rodného Brna. Za starého mocnářství bylo Brno považováno za "divadelní předměstí rezidenční metropole". Prožila tu šťastné dětství a mládí, v roce 1906 v Brně maturovala, vzdělání si doplnila na dvouleté evangelické škole a roku 1910 složila zkoušky učitelské způsobilosti pro měšťanské školy. Poté, co byla předčasně penzionována, stala se v letech 1938-1945 spisovatelkou na volné noze. Na jaře 1940 došlo její zásluhou a za nacistické podpory k založení německé loutkové scény "Brünner Marionettentheater" (také "Brünner Puppentheater"), jejímž hlavním vzorem byl Salzburger Marionettentheater Hermanna Aichnera (1902-1977), ale sama zakladatelka a vedoucí divadla se odvolávala i na významné působení tradice českých obrozeneckých loutkářů. Hořkost následného poválečného vyhnání zachycují její verše z básně "Heimatlos", tj. "Zbaveni domova":
Was wisst ihr, die ihr auf der Scholle sitzt,
von Vätern bebaut,
was wisst ihr, wie der Morgen ist,
den unser Antlitz schaut,
von Tränen betaut?
(tj. "Co ví ten, kdo na rodné hroudě sedí,
otci obdělané,
co ví kdo z vás, jak na nás jitro hledí
a na tváři nám stane,
slzami obtékané? - pozn. překl.)
Další léta strávila Elisabeth Soffé u příbuzných v rakouském Innviertelu, přesněji v obci Burgkirchen v okrese Braunau am Inn), odkud v roce 1954 přesídlila do Salcburku, kde 27. ledna roku 1966 zemřela. Tamnímu nesmrtelnému rodákovi věnovala už v roce 1948 jak kritické vydání "Amadeových" dopisů pod titulem "W.A. Mozarts Liebesbriefen ans Bäsle, an Aloysia und Konstanze", tak životopisný román "Das Herz adelt den Menschen" (tj. "Srdce šlechtí člověka"). Další její životopisné romány jsou věnovány baroknímu sochaři Georgu Raphaeli Donnerovi (1693-1741) a arcivévodovi Johannu Habsbursko-Lotrinskému (1782-1859). Psala i verše a v knize lyrických próz "Heimat meines Herzens", vyšlé v roce jejího úmrtí 1966 složila hold kráse Solnohradska. Kus svého srdce nechala však díky Stifterovi na Šumavě a my všichni víme, co dokáže se srdcem stesk.
- - - - -
* Brno / Plešné jezero / hora Třístoličník / hora Bärnstein / Vítkův Kámen / Jelení / † † † Salzburg (A)
