KARL SPINKA
Prachatické historie
Takoví byli staří Prachatičtí
Pokud se pánská společnost milovníků vyprávění o starých časech při štamtyši v hostinci "Zum Säumerglocke" (tj. "U Soumarského zvonu", dnes "Muzeum české loutky a cirkusu" - pozn. překl.) pustila do pokusů o nějakou povahopisný nástin někdejších generací dávných Prachatičanů, mohla být rozprava docela pěkně živá, sem tam padaly vyhrocené teze a odvážné formulace, stopovaly se důsledky chodu dějin na svéráz zdejších obyvatel. Ba, jací byli, jak se chovali? Tradicemilovná stolní runda jim ráda stvrzovala, že byli neobyčejně obchodně zdatní už jako vynikající organizátoři provozu na Zlaté stezce, ochotní riskovat při objevování nových zdrojů výdělku v živnostech i v polním hospodářství, pilní a znalostmi oplývající řemeslníci; nijaká sněhová bouře, nijaký lijavec je nedokázal odvrátit od strastiplných výprav na nekrytém žebřiňáku k jarmarkům široko daleko po okolí. Bohatství toho města by ovšem nebylo myslitelné bez četné námahy a trampoty (v originále "ohne Müh' und Plag" - pozn. překl.). A podporou obce se cítili být v každé době povinováni. - To ovšem nevylučuje trvání na právech a výsadách až k čirému pěstnímu právu, např. na zapovězených solných stezkách, když bylo potřebí. A vždycky s chutí se soudit! Se všemi městy regionu, s Budějovicemi (Budweis), Pískem (Pisek), Sušicí (Schüttenhofen), Vimperkem (Winterberg) i s Horní Planou (Oberplan) se po celá léta střetali před soudy o svá privilegia v obchodě se solí a ještě v roce 1570 tak činili s Klatovy (Klattau), Sušicí a Kašperskými Horami zároveň.
Vzpurní až k neústupnosti byli prý rovněž, míní jiný. Jak tomu bylo léta Páně 1420, kdy se Žižka už podruhé před branami domáhal vstupu? Byl jimi vysmíván, nepotřebovali nijakou novou víru a nijaké nové kněze, ještě pořád byli jim dost dobří ti jejich, katoličtí. A co teprve léta Páně 1620, když poznovu městu hrozila zkáza! Toho Marradase (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který chtěl se čtyřmi tisíci svými vojáky ztéci Prachatice tehdy už převážně protestantské, tenkrát řádně vyprovodili posměšky z hradeb, takže musil odtáhnout s nezdarem. Stali se pak rozpustilými, když sem přirachotil od Bavorova (Barau) sám Buquoy s celou svou přesilou, s těžkými kanony a čtyřmi regimenty pěšího lidu a Prachatičtí dohromady s Mansfeldovou posádkou a všemi dopravci soli i sedláky z okolí nedostali na hradby ani dva tisíce mužů. Vůbec neuznali nepoměr sil a smáli se obléhatelům z hradebních cimbuří, volali na ně oplzlá pořekadla a dokonce jim ukazovali holé zadky, jak dosvědčuje kronikář Peregrin. Také Grimmelshausen nás zpravuje, že přemoc císařských zbraní pak krutě naložila "mit den halsstarrigen Bragoditzern", tj. "s neústupnými Prachatickými".
Věrni víře byli, když už se k ní jednou přimkli, pevně se jí drželi, přes nouze a strázně, jimiž za ni, jak praví ti pánové, musili těžce pykat, onehdy před Žižkou, a potom, když byli Prachatičtí opět rekatolizováni, léta Páně 1621. Beze všeho jmění (v originále "ohne Hab und Gut" - pozn. překl.) opouštěli tenkráte mnozí protestantští měšťané své domy, jiní byli vypovězeni. Po šest dlouhých let trval odpor, než nový městský hejtman Klášterský a jeho ještě ostřejší nástupce (v originále "sein Scharfmacher" - pozn. překl.) Rudner (o Adamu Klášterském i Matyáši Rudnerovi viz František Josef Sláma v knize Obraz minulosti starožitného města Prachatic /1838/ - pozn. překl.) vrátili poslední vzdorující starému vyznání. Věrnost však přes veškerá protivenství přetrvávala. Dokonce ještě utrakvističtější Husinečtí je pak měli "misionařit" (v originále "missionieren" - pozn. překl.).
Proti přílišnému vrchnostenství a nátlaku byli Prachatičtí už odjakživa prostě drze opovážliví, ba rebelští, a ten jejich bytostný rys jim vydržel ostatně dodnes. Říci nějakému radnímu, primátorovi či samému okresnímu hejtmanovi své mínění si nedali vzít a dvakrát pobízet ke kritice (v originále "gegen den Strich bürsten" - pozn. překl.) se nenechal žádný. S eggenberskými feudálními pány docházelo k mnohým sporům, když jim upírali právo lovu v městských, nyní zabavených lesích, ba dokonce i právo rybařit. A později s těmi schwarzenberskými to nebylo se vztahy o mnoho lepší. Když pak byl nějaký měšťan dokonce i zastřelen knížecím hajným, třenice neustávaly nadlouho vůbec. "Kabrňáků", kterým třeba "přistřihnout křidýlka" (v originále ",Großhänse' denen 'die Federn stutzen'werde" - pozn. překl.), přezdíval majitel panství Prachatické, když mu byli předloženy nějaké jejich intervence. Tento základní tón se uchoval až do dob dlouho po roce 1848; "geh' jo net in 's Fürstliche" (tj. "nechoď na knížecí" - pozn. překl.) znělo varování na ty z města, kdo sbírali dříví po lesích. Z veškeré vrchnosti byly ještě v dobré paměti staré zlaté časy vyšehradské kapituly a Rožmberků. - A mimoto, nadhodí jiný (rozuměj ze štamgastů historizující stolní rundy - pozn. překl.), Prachatičtí aniž by se omeškávali sestavováním nějakých dlouhých genealogií, z vlastní moci sobě samým dané značně velkoryse zacházeli s udělováním nějakého toho "šlechtického" predikátu s "von" už jenom proto, aby od sebe odlišili početná stejně znějící příjmení a jejich nositele; tak existovali "Schneider von der Wies" a "Schneider vom Berg" (tj. "Schneider z louky" a "Schneider z hory" - pozn. překl.), "Bawei vom Schlog" (tj. "Bawei ze Lhoty" - pozn. překl.) a "Pepei von der Bruck" (tj. "Pepi vod mostu" - pozn. překl.), "Josei vom Brunn" (tj. "Józa vod kašny" podle kašny zvané "Harrerbrunnen" nad parkem - pozn. překl.), "Hias von der Stroß" a "Hias vom Plotz" (tj. "Matys vod silnice" a "Matys z rynku" - pozn. překl.), "Toni vom Bod" a "Seppei vom Bod" (tj. "Toni vod Lázní" a "Pepi vod Lázní" - pozn. překl.), měli jsme i jednoho "krále" jménem "König von der Froschau" (tj. "König /Král/ ze Žabova" - pozn. překl.), který chtěl dokonce jednou zavést vlastní "žabovskou" pivní měnu zvanou "Froschauer (Bier-) Währung" a konečně i jednu "císařovnu" příjmením "Kaiserin" (tj. Kaiserová či "Kaiserka" - pozn. překl.), rezidencí ovšem v chudobinci.
Nijakými "dětmi smutku" (v originále "Kinder von Traurigkeit" - pozn. překl.) Prachatičtí tedy určitě nebyli, slavit uměli vždy a všude a přes míru (v originále "übern Durst" - pozn. překl.) se taky rádi napili, přidá jiný z rundy kolem stolu se smíchem. Nemusil magistrát taky někdy přísnou důtkou vyzvat občany města k umírněnosti v tom ohledu? Jářku, tak zlé to asi zase nebylo. Město mělo konečně už léta Páně 1569 uděleno právo várečné a tak vařil pivo dům po domě pěkně po řadě i s vlastními sušárnami sladu (říkalo se jim česky i "hvozdnice", v originále "mit ihren hauseigenen Malzdörren" - pozn. překl.) a i chmelnice dost vynášely. Vedle toho dodávaly pivovary i to nejlepší krmení pro proslulý prachatický žírný skot, který se prodával až do Prahy. Ba, a což snad ten dobrý Vilém z Růže (v originále "Wilhelmus von der Rose", jako Wilhelm von Rosenberg, tj. Vilém z Rožmberka i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nezavázal přes třicet okolních vsí a městys Volary (Wallern) pít jen prachatick pivo, ať už jim chutná, či nikoli? A co teprve "Perl", ta žitná kořalka - prachatický vývozní šlágr! Ještě před sto lety (1830) tu bylo šedesát palíren - a copak ty následky, ozve se někdo jiný od štamtyše. Ne, na dobré mravy se vždycky dbalo, vrchnost přísně střežila dodržování zavírací hodiny; v létě kolem desáté (dvaadvacáté), v zimě už kolem osmé (dvacáté) hodiny zazněl "Bierglocke" (tj. "pivní zvon" kříže - pozn. překl.) jako večerka (v originále "Zapfenstreich" doslova "čepobití" - pozn. překl.).
Krásným uměním a kulturním snahám bylo město vždy nakloněno, stačí prosím pěkně podívat se na proslulá sgrafita na měšťanských domech a nástěnné malby v jejich vnitřních prostorách, a to jsou pouhé zbytky po velkém požáru a "ukrutné" sanaci, která by nejraději dala všechno zabílit. Mnohé z prapůvodních prachatických kulturních výtvorů tak došly zkázy. A copak se tu ve všech dobách nepěstovalo sakrální umění, nerenovoval se snad zas a zas kostel a nezdobil novými oltáři, nepostavila se snad na předměstích řada krásných kaplí, neslavily se tu snad se vší velkolepostí hlavní církevní svátky? Jedna z prvých latinských škol v zemi byla založena právě v tomto městě, bylo podporováno literátské bratrstvo a malá hudební škola, i divadlo tu bylo velmi časně provozováno, později vznikla v Prachaticích rovněž průmyslová škola a gymnázium. Široko daleko známí spisovatelé a hudebníci, učenci a stavitelé pocházeli z tohoto města. Co se týče sociální politiky (v originále "in puncto Sozialpolitik" - pozn. překl.), neměli si staří Prachatičané také nic co vyčítat, pro zmírnění chudoby po požárech a válkách se tu nešetřilo dary opravdu velkorysými. Tak např. šlechetný měšťan Pelikan sám daroval 150 zlatých na obecní špitál, který pak byl zbudován na dolním předměstí vedle městské brány na místě někdejší kovárny zásluhou purkmistra Marka, který ostatně odkázal celé své jmění zdejšímu chudobinci.
Tak se hovor přeléval sem a tam, ještě mnohé došlo připomenutí, doplnění či opravy. S laskavým úsměvem otcovského porozumění naslouchal bělovlasý pán diskusi těch mladších stolovníků, jen svým občasným zásahem něco uvedl na pravou míru či povzbudil k dalšímu zájmu. Ne všechno, co tu bylo nebo i nebylo řečeno, uznáno, pochváleno či provázeno politováním, dá se považovat, mínil, pro naše město za natolik typické, aby to vydalo na konečnou výpověď platnou pro všechna období jeho historie. K úvaze by měl být dán - a toho se dnes a zde ještě vůbec diskuse nedotkla - zásadní vliv politických a hospodářských dějů na způsob chování občanů, podmíněný právě jimi. Ale i on, pocházející až z daleké Bratislavy (v originále "aus dem fernen Preßburg" - pozn. překl.), se těší z vědomí tradice, typické pro občany tohoto starobylého města.
Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald (1986), s. 297-299
P.S. Nedovím se asi nikdy, kdo by měl být onen bělovlasý Prešpurčan, který tu naslouchá mladším spolustolovníkům, ale tak to má být: nijaká historie, ani ta od "štamtyše", přece nemá mít jasný konec.
Teprve koncem roku 2014 se mi díky laskavosti někdejšího prachatického archiváře Václava Starého (on sám pochází z těžbou zaniklých severočeských Břežánek /Briesen/) dostala do rukou pamětní kniha německých rodáků z Prachatic, už v roce 1986 vydaný sborník pod názvem Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald. To slovo "Grenzstadt", které mnohého Čecha jistě a asi i právem pobouří, se vztahuje k hranici jazykové, která se ovšem stala zdejšímu němectví po prohrané Hitlerově válce historicky osudným. O podílu Karla Spinky na vzniku zmíněného sborníku, z níž pochází i jadrnou němčinou prostoupený německý originál předchozího textu, situovaný ostatně časově někam na počátek třicátých let, kdy mohl být Hitler leckomu dosud k smíchu, píše v doslovu na konci knihy Richard Schiefer (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) toto (cituji německý originál v českém překladu): "Už 9. listopadu 1976 mi Karl Spinka sdělil, že záměr (oběžníkem z 1. listopadu 1976 adresovaném většímu počtu prachatických přátel dal Helmut Pechtl podnět ke shromažďování materiálu o našem domovském městě, dokud jsou k dispozici pamětníci, jejichž osud se dá zachytit a užít pro knihu o Prachaticích...) pozdravuje a podpoří ho svou spoluprací. S předběžným studiem pramenů chce začít okamžitě. Karl Spinka načrtá v následujících řádcích obsah knihy, jak mu tane na mysli: 'Měla by to být politická kniha; s cílem nic neumenšovat, nic nepřikrašlovat a dát plynout dějům skutečných zážitků. Kniha mých představ je do šíře zasahující dějinný obrys, nezbytný pro pochopení nejen snad ze strany prachatických čtenářů, nýbrž i kohokoli z těch, kdo chtějí vědět, odkud přicházíme.'" Podle záznamu prachatické křestní matriky narodil se Karl Spinka ve zdejším domě čp. 89 (dodnes stojí v Dlouhé ulici) dne 15. září roku 1903 penzionovanému c.k. četnickému strážmistrovi Adalbertu Spinkovi (narozenému v Prachaticích 12. dubna 1857 jako syn Josefa Spinky, barvíře v Prachaticích čp. 50, a Antonie, roz. Fidlerové z Prachatic čp. 45) a jeho ženě Julianě Aloisii, narozené 13. dubna 1869 v Prachaticích čp. 56 jako dcera zdejšího hřebenáře Johanna Kalipala a Anny, roz. Hofhanslové z Prachatic. Kmotrou dítěte se stala Magdalena Kurková, choť malíře skla Karla Kurky z Prachatic - předměstí čp. 36, na svět mu pomohla zkoušená prachatická porodní bába Marie Píchová. Pozdější přípis hovoří i o svatbě Karla Spinky dne 16. prosince roku 1939 v Praze s Friederike Koloschekovou. Nechme však o Spinkovi promluvit i už zmíněného Helmuta Pechtla (podle zprvu německy psané Pamětní knihy města Prachatic 1922-1940 byl na podzim 1938 jako syn za republiky sesazeného starosty jedním z těch, kdo si "počínal nejhůře" /viz česká její část s. 313/), který na stránkách knihy Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald zveřejnil i poměrně obsáhlý jeho životopis, jak následuje v českém překladu.
O autorovi vyprávění ze starých Prachatic
Karl Spinka pochází ze staré prachatické měšťanské rodiny. Jeho prastrýc byl zakladatelem a podporovatelem zdejšího německého gymnázia, jeho otec Albert (Adalbert) Spinka četnickým strážmistrem ve městě, které bylo naším domovem a kde se jeho syn narodil 15. března (má být 15. září - pozn. překl.) 1903, navštěvoval tu obecnou školu a pak i gymnázium, na němž roku 1922 maturoval s poslední německou třídou. Gymnázium bylo Čechy protizákonně zrušeno.
Jako "pracující student" (v originále "Werkstudent", tj. student vydělávající si na živobytí zaměstnáním při studiu - pozn. překl.) navštěvoval Karl Spinka přednášky na právnické fakultě pražské německé univerzity. Ekonomická situace ho nakonec donutila studia přerušit. Stal se zpravodajem brněnského německého listu "Tagesbote" a 1. ledna 1925 vstoupil do služeb Československé tiskové kanceláře. Musel předtím složit jazykovou zkoušku a zkoušku z těsnopisu. Jako německý stenograf v pražském parlamentu a také v českém zemském sněmu přišel do blízkého styku s politikou a opatřil si tu cennou výzbroj pro svou pozdější kariéru politického žurnalisty.
Od roku 1928 byl členem německého oddělení tiskové kanceláře, kde převzal vedení denní zpravodajské výměny s jazykově německými tiskovými agenturami. Byl nasazen i tako rozhlasový hlasatel úředních německých zpráv. Redigoval dále předsedovi vlády denně předkládané přehledy německého domácího i zahraničního tisku. Roku 1938 Spinka dosáhl jako vrchní redaktor a úředník definitivy (v originále "wurde Oberredakteur und Beamter auf Lebenszeit - pozn. překl.).
V roce 1942 byl povolán k wehrmachtu, byl po krátkém kurzu odvelen do Francie, zažil tam spojeneckou invazi a byl obklíčen a zajat v pevnosti Lorient (sloužící jako základna německých ponorek - pozn. překl.). Teprve v roce 1946 se shledal se svou rodinou v Bavorsku; vrátit se domů do Prachatic mu už dopřáno nebylo.
Obživu pro sebe a svou rodinu musel v té době obstarávat všelijak. Teprve v roce 1953 se mu podařilo vrátit se ke svému původnímu povolání v tiskovém úřadu bonnské spolkové vlády. Stal se vrchním vládním radou (Oberreggerungrat), sestavoval pro spolkového kancléře denní přehled tisku a byl mu udělen Spolkový záslužný kříž na stuze. Opravdu zasloužený důchod trávil Karl Spinka v bavorském městysi Obernzell.
Tolik o jeho profesní kariéře: jako angažovaný novinář nezapomínal však nikdy nasazovat schopnosti a síly v zápase o domov. Už před válkou podporoval jako novinář Henleinovu "Sudetendeutsche Heimatfront" (tj. česky "Sudetoněmecká vlastenecká fronta" - pozn. překl.), později pak i jeho "Sudetendeutsche Partei" ("Sudetoněmecká strana" se stala v prvorepublikánských volbách roku 1935 nejsilnější ze všech kandidujících stran vůbe se ziskem 1, 249 534 hlasů - pozn. překl.). Pro výtečnou znalost vnitropolitické situace byly jeho rady a úsudky sudetoněmeckými zástupci v československém parlamentu velice ceněny a žádány.
Za dob svého poválečného bonnského působení zásoboval "Sudetendeutsche Zeitung" svými články na titulní straně (v originále "Aufmacher", tj. "úvodní článek" - pozn. překl.). O rodné město, které ze srdce miloval, se však zasloužil zejména svými příspěvky pro krajanský měsíčník "Böhmerwäldler Heimatbrief", v obzvláštní míře pak svými "prachatickými historiemi" (v originále měly společný titul "Prachatitzer G'schicht'n" a původně prý je psal pro své vnuky, aniž by je zamýšlel publikovat pro veřejnost - pozn. překl.). Jsou to krátké příběhy, spíše historické črty o životě našeho domovského města, pojaté často s osobitým humorem.
Způsobil jimi svým krajanům mnoho radosti. Dotýkal se často brizantních témat (v originále "er hat oft heiße Eisen angefasst" - pozn. překl.), bylo-li to nezbytné a neostýchal se říci pravdu bez jakýchkoli okolků (v originále "die Wahrheit unverblümt zu sagen" - pozn. překl.). Byl plnokrevným žurnalistou staré pražské školy, znal prastaré snahy protivníka v národnostním boji o to, vyhnat německou národní skupinu z praněmecké půdy a dávného kulturního okruhu.
Dne 17. září roku 1980 nás Karl Spinka opustil navždy. Stejně jako se zapsal jeho prastrýc Felix Spinka (narodil se 30. srpna 1795 v Prachaticích, kde i zemřel 2. září 1862, byl i primátorem města, kde byla na domě čp. 184 i pamětní deska, odstraněná zřejmě roku 1945 - pozn. překl.) do prachatické knihy dějin založením a podporou zdejšího gymnázia i coby hejtman městského ostrostřeleckého sboru, tak najde rovněž Karl Spinka svým šlechetným a skromným charakterem i svými "Prachatitzer G'schicht'n" vynikající místo v historii našeho domova.
Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald (1986), s. 284-285
- - - - -
* Prachatice / † † † Obernzell (BY)
