OTTO STEIDL
Linhartské posvícení v Terčí Vsi
Na 6. listopad připadá svátek patrona našeho kostela v Terčí Vsi (dnes Pohorská Ves - pozn. překl.) sv. Linharta, den pro naši farnost opravdu významný. Říkali jsme mu "kleiner Kiata" (tj. "malé posvícení", česky by se dalo říci i "posvíceníčko" - pozn. překl.). Přicházela sem toho ročního data z blízkého i vzdálenějšího okolí celá poutnická procesí, aby u světce vyprosila ochranu a požehnání (v originále "Schutz und Segen" - pozn. překl.) pro svá polní hospodářství i chov dobytka. Byl jsem po několik let ministrantem a ty prosby o nebeskou přímluvu jsem spoluprožíval. Sotva bylo nějaké procesí na dohled - musili jsme za tím účelem vystoupit na kostelní věž - rozhoupali jsme všechny zvony. Farář se dvěma ministranty vyšli procesí kus naproti a přivedli je až do kostela. Tím způsobem bylo pozdraveno a přijato každičké z procesí. Také při jejich odchodu jim zněl hlahol zvonů na rozloučenou. A já dodnes jako bych si sluchem uchoval verš písně tehdejších poutníků:
"Heiliger Leonhard Schutzpatron,
bitte für uns bei Gottes Sohn..."
(tj. "Svatý Linharte, patrone náš,
kéž u Krista za nás se přimlouváš.... pozn. překl.)
Od 6. listopadu až do neděle po něm následující, tj. až do "velkého posvícení"(v originále "bis zum darauffolgenden Sonntag, dem großen Kiata" - pozn. překl.), přijíždívávalo sem vždycky spousta kramářů a rozkládalo tu své prodejní stánky. Pro nás děti šlo ovšem o vítanou změnu v běhu každodennosti už jenom proto, že mnozí z nich dorazili s nějakým automobilem. Nabídka zboží byla značná, ať už by byla řeč o textilu, koženém zboží, potřebách do domácnosti, o nádobí či zemědělském nářadí. Zásoby se dokonce doplňovaly a navyšovaly " podle potřeby. Nedá se zapomenout na Bosňáky s jejich "Bauchladen" (tj. prodejní pultík či i zásuvková skříňka s nabízeným zbožím, zavěšená na dvou popruzích opřený o břicho - pozn. překl.), kteří svými vysokými počátečními cenami kupujícího přímo vybízeli ke smlouvání a dohadování o ně. Pro obyvatele farnosti byl to významný trh. Pro děti den radosti, plný stánků se sladkostmi a hračkami. Hoši měli - každý podle svého věku - velký špás z kapslovek a špuntovek (v originále "am Kapsel- und Stoppel-Gwirl /Gewehr/" - pozn. překl.). Také práskavky (rozuměj bílé kuličky pámelníku - pozn. překl.) se pro takové čertoviny dobře hodily. Tak se většinou těch pár korun, co jsme měli, snadno "vypráskalo".
Jednou, pokud si vzpomínám, byl nahoře nad hřbitovem postaven řetízkový kolotoč, i když bez motorového pohonu. Našlo se ovšem vždycky dost ochotných kluků, kteří ho roztočili vlastními silami. Když ho rozeběhli na pět jízd, měli jednu zadarmo.
Po mši hrály v obou hospodách, u Luksche i u Wohlschlägera, dechovky k tanci a obyvatelé,
mladí i staří, "hielt ihren Kiata" (tj. "drželi svý posvícení" - pozn. překl.) podle hesla:
"Hoits'n af, hoits'n af, heit is unser Kiata,
hoits'n af, hoits'n af, heit is unser Tounz."
(tj. "Drž ho dnes, drž ho dnes, to naše posvícení,
drž ho dnes, drž ho dnes, ten tanec dnes je náš." - pozn. překl.)
A tak mnozí jednotlivě i v celých skupinách si za pěkné spropitné či pár litrů piva hudbě si od ní v časných ranních hodinách dali ještě i zahrát na cestu domů, takříkajíc "na vyprovozenou" ze sálu (v originále"zum Heimgang aus dem Saal hinausspielen" - pozn. překl.)
Glaube und Heimat, 1988, č. 12, s. 60-61
Ve dvojčísle krajanského měsíčníku Glaube und Heimat na září a říjen roku 2013 byla zveřejněna zpráva o úmrtí autora předchozího textu, počínající slovy:
"† Der Heimatfreund Hans Dölpl teilt mit Schreiben vom 15. 07. 2013 mit, dass Otto Steidl am 09.07. 2013 gestorben ist."
(tj. "Domovský přítel Hans Dölpl sděluje dopisem z 15. července 2013, že Otto Steidl zemřel 9. července 2013.") Otto, pokračuje německý text důvěrným použitím křestního jména nebožtíkova, se narodil 31. srpna roku 1922 v zaniklých Pivonicích (Piberschlagl), z nichž zbyly dnes jen dva domy a zchátralý dvůr, vyrůstal v Lužnici (Luschnitz), vyučil se v Německém Benešově (Deutsch Beneschau, dnes Benešov nad Černou) cukrářskému řemeslu a ve čtyřicátých letech narukoval k wehrmachtu. S rodiči a sestrou se setkal až v novém domově v Německu, jímž se i jemu stala hesenská ves Bindsachsen, dnes část obce Kefenrod. Vyučil se tam zedničině, jak to doba žádala, s pomocí vyhnanců jako on si tam i zbudoval vlastní příbytek. V srpnu 2012 se tam dožil devadesátky. Domovský zpravodaj Gerhard Furtner končí v Glaube und Heimat svůj referát těmito větami:
"Als die Kraft zu Ende ging, war 's kein Sterben, war 's Erlösung. Um ihn trauern Burga (Walburga), Willi, Gabriele und Reiner, Mathias und Isabell, Björn sowie alle Angehörigen und seine Freunde."
(tj. "Když došly síly, nebyla to smrt, ale vykoupení. Truchlí za ním Burga /Walburga/, Willi, Gabriele a Reiner, Mathias a Isabell, Björn jakož všichni příbuzní a přátelé."). Vidím v duchu tu obnovenou věž kostela v Pohorské Vsi (podle jednoho z textů Marie Hochreiterové na stránkách Kohoutího kříže promluvil Otto Steidl vedle Margarete von Buquoyové, podobně jako Marie Hochreiterová na nich i samostatně zastoupené, při oslavě 200. výročí tohoto domu Božího v Eggingen roku 1987), odkud kdysi Otto Steidl jako malý ministrant vyhlížel posvícenské poutníky zblízka i zdáli. Budu ji mít teď v paměti živou s těmi i jím kdysi rozeznívanými zvony.
- - - - -
* Pivonice, Pohorská Ves / Pohorská Ves / Benešov nad Černou / † † † Bindsachsen (HE)
