OSKAR STRASS
Některé výroky Heinricha Heineho o německé velikosti a o nepřátelích Německa
Světová válka (rozuměj první světovou válku - pozn. překl.) nadhodila otázky svých hlubších příčin, své nevyhnutelnosti a také svých následků. Když se nyní pátrá po jejích "předpovědích", "předtuchách" ap. v dílech učenců a politiků, přichází ovšem řada i na básníky. A jako písně "Wacht am Rhein" (tj. "Stráž na Rýně" - pozn. překl.) s textem Maxe Schneckenburgera (viz Wikipedia - pozn. překl.) či
"Sie sollen ihn nicht haben..." (zvaná i "Rheinlied" - pozn. překl.), k níž text vytvořil Nikolaus Becker (viz Wikipedia, právě Heinrich Heine věnuje ve své básnické skladbě "Deutschland. Ein Wintermärchen", česky "Německo - zimní pohádka" z roku 1844 Beckerovi a jeho "hloupé písni" sžíravé verše, vložené do úst samotného "otce Rýna":
|
Doch schwerer liegen im Magen mir Die Verse von Niklas Becker. |
/tj. však verše, jež Mikuláš Becker psal, mě tlačí víc v žaludku. - překlad Eduard Petiška/ |
atd. atd. celé viz webové stránky Heinrich-Heine.net - pozn. překl.) nabyly svého skutečného významu teprve roku 1870 (kdy Francie v červenci vyhlásila válku Prusku, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Prusko-francouzská_válka - pozn. překl.), stalo se podobně mnohému německému básnickému slovu za světové války, zuřící od roku 1914. Zejména na Emanuela Geibela (viz Wikipedia - pozn. překl.) se upřela pozornost našeho lidu a přímo slavným se stalo hluboce procítěné "proroctví" Roberta Hamerlinga (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) o velké budoucnosti Německa a Rakouska (viz anotace titulu z roku 1915: Google Books - pozn. překl.).
Ne však o těchto básnících a prorocích má být řeč v těchto řádcích, nýbrž o někom, kdo je obvykle považován za přítele Francouzů a za pohrdače Němci, německým národem a němectvím vůbec: totiž o Heinrichu Heineovi.
Bylo už sice často a důrazně poukázáno na to, že v podstatě Německo miloval, že ho v Paříži zachvacoval znovu a znovu stesk po domově; opětovně bylo dovozeno, že jeho ironie a výsměch vyplývaly z jeho lásky k Německu, z jeho bolesti nad německou rozdrobeností a nejednotou (v originále "über die Zerrissenheit", tj. doslova "nad rozervaností" - pozn. překl.).
Chci tu jen několika jeho výroky stvrdit, jak naše dnešní nepřátele ve světové válce už ve své době soudil podle jejich příznačných rysů, jak v nich rozpoznával budoucí protivníky Německa, jak ale také předvídal vítězství v budoucnu sjednoceného Německa.
Nejbližší mu bylo srovnání Francouzů a Němců. Jakkoli Francouze miloval, znal také jejich chyby a jeho kniha "Französische Zustände" (tj. "Francouzské poměry" - pozn. překl.) to dává zřetelně najevo. Ví dobře, že nižším i vyšším vrstvám francouzského národa chybí politické vzdělání ("Einleitung zu 'Kahldorf über den Adel'" /česky "O šlechtě"/). Obává se proto, že výbušný potenciál, nahromaděný kolem roku 1840 ve francouzské veřejnosti, bude ministerstvem využit jako válečná pochodeň, když v roce 1840 hrozí zápletka s Anglií a Ruskem, rok nato s Německem. Proto také zazní roku 1841 (v básni "Deutschland" psané vlastně už rok předtím, viz Projekt Gutenberg-DE - SPIEGEL ONLINE - pozn. překl.) jeho hrdá výstraha Francii: "Deutschland ist noch kleines Kind" (tj. "Německo je ještě malé děcko" - pozn. překl.), kde varuje Francouze před mladým Siegfriedem, poněvadž "das tapferste Volk sind die Deutschen" ("Über den Denunzianten" /tj. "O denunciantech). A děsí se zničujících následků spojenectví s Anglií a Ruskem pro Francii:
"Tajemná hrůzu přece pokaždé nahání Francouzům, mají-li se sblížit s Ruskem; ... a teď se chtějí spustit s Anglií, aby si znovu užili kousek albionské proradnosti na ukázku. ("Lutezia" /tj. původní označení Paříže - pozn. překl./, 1. díl) A mnohem zřetelněji ještě:
"Anglie je 'ruka' a Francie 'srdce světa'. Ach! to velké světové srdce by musilo vykrvácet, kdyby spoléhalo na britskou velkodušnost, žádajíc někdy pomoci od toho chladného, prkenného souseda. Představuji si tu sobeckou Anglii ne jako tučné, blahobytné pivní panděro, jak bývá znázorňována na karikaturách, nýbrž podle popisu jednoho satirika v podobě dlouhého, hubeného a kostnatého starého mládence, který si přišívá na kalhoty zpátky utržený knoflík, a sice nití, na jejímž konci visí jako uzel zeměkoule - odstřihne pak klidně nit tam, kde mu jí už není potřebí a nechá tak celý svět s klidem spadnout do propasti." ("Francouzské poměry" IV.).
Heine chová hlubokou nevůli vůči Angličanům, které dává často průchod: "neberu je ani jako své spolubližní, spíš jako pouhé automaty, stroje, jejichž niternou pružinou je egoismus." ("Lutezia", 2. díl) Srovnej i v jeho "Shakespeares Mädchen und Frauen": "ona uhlím začouzená, stroji vrzající, pobožnůstkářská a zle ožralá (v originále 'steinkohlenqualmige, maschinenschnarrende, kirchengängerische und schlecht besoffene' - pozn. překl.) Anglie!"
Navíc zná i důvod této své nevůle:
"Přiznám se, že nejsem zcela nezaujatý (v originále "ganz unparteiisch" - pozn. překl.), mám-li hovořit o Angličanech, a můj snad chybný soud, má averze pramení nejspíš z obavy o vlastní prospěch, o klid a mír německé otčiny. Od té doby zejména, co jsem hluboce pochopil, jaký mrzký egoismus určuje i jejich politiku, naplňují mne tihle Angličané bezmezným, strašlivým děsem. Chovám ten nejvyšší respekt před jejich hmotnou převahou; mají velmi mnoho z oné brutální energie, s níž si Římané podrobili svět, spojují však vlčí chtíč Říma s hadí lstivostí Kartága. Vůči tomu prvému máme dobré a i osvědčené zbraně, vůči zákeřným intrikám těch severomořských Punů (v originále "gegen die meuchlerischen Ränke jener Punier der Nordsee" - pozn. překl.) jsme však bezbranní. A teď je Anglie nebezpečnější než kdy byla, teď kdy se vespod kryjí její obchodní zájmy." ("Lutezia", 2. díl)
Celá úplatkářská politika Anglie, nahlíží Heine, je nasazena k tomu, aby chránila právě obchodní zájmy Albionu:
"Čím vyšší je domácí deficit, o to hojněji bude v zahraničí rozeséváno anglické zlato... Nikdo nemá ani ponětí, jaké neskutečné sumy Anglie ročně vydává jen k úhradě žoldu svých zahraničních agentů, jejichž instrukce jsou vesměs určeny pro případ evropské války a jak právě tito angličtí agenti umějí pro svůj účel získávat za hranicemi ty nejrůznorodější talenty, ctnosti a neřesti." ("Lutezia", 2. díl)
Nebo jak to vyjadřují jeho "Englische Fragmenten" (tj. "Anglické zlomky" - pozn. překl.) v textu o Londýně: "Tenhle národ... má i veliké dluhy a přesto z velkohubosti vyhazuje tu a tam z okna své guineje, jen aby se jiné národy boxovaly do úmoru navzájem k anglické potěše, navíc pak přidá nějaký ten pěkný tuzér jejich aktuálním králům (v originále 'ein gutes Douceur' - pozn. překl.) - ... "
Také o oslavované anglické válečné flotile nemá zdá se Heine valné mínění (v originále "scheint Heine nicht viel zu halten" - pozn. překl.). V textu "Über körperliche Strafe in England" hovoří o "oné prkenné hradbě (v originále "von jene hölzernen Schutzmauern" - pozn. překl.), kterou se stará Anglie bez přestání vychloubá."
Také Rusko oceňuje po právu. Už v "Harzreise" (česky jako "Cesta Harcem", první německé vydání 1826 - pozn. překl.) je nazývá "naším příliš velikým přítelem na východě", který se "pozvolném rozvoji zvedá výš a výš, dlouho setrvává v této své pozici a vyrazí pak náhle nejděsivějším skokem". V "Einleitung zu 'Kahldorf über den Adel'" (česky "O šlechtě" - pozn. překl.) označuje Rusko jako "otevřeného nepřítele Anglie a skrytého nepřítele Rakouska", což ještě donedávna platilo a i dnes snad jen s obrácenými znaménky platí i nadále. Strach ovšem jímá politicky myslícího básníka, když vidí, jak po celý čas řada liberálů a Heine sám čekali od Ruska osvobození a jak i nyní junkeři a zpátečníci hledají v Rusku a jeho carovi oporu své politiky:
"ale mně a nám všem je tak úzko z ruského vlka a já mám obavu, že i my německé Karkulky brzy ucítíme bábuščinu dlouhou ruku a velký chřtán." ("Einleitung zu 'Kahldorf über den Adel'")
I otázku Dardanel chápe Heine v celé její důležitosti:
"Ba, tak řečená otázka Dardanel je toho nejvyššího významu, a to nikoli pouze pro dotčené mocnosti, nýbrž pro nás pro všechny, pro toho nejmenšího z nás i toho největšího, pro Reuß-Schleiz-Greiz (německý státeček v Durynsku, existující v letech 1647-1918 - pozn. překl.) a Zadní Pomořansko (Hinterpommern) stejně tak dobře jako pro všemocné Rakousko..."; "neboť sám osud světa je tu dán v potaz a ten potaz musí být na Dardanelách vyřešen... Dokud se tak nestane, churaví Evropa na skrytou chorobu, která jí nedopřává klidu a která, čím později, tím strašlivěji nakonec propukně", je to "základní kořen všeho zla, na něž chřadneme", "chorobná látka, která kvasí v evropském těle a kterou lze bohužel odstranit jen násilím, snad opravdu jen tnutím meče ("Lutezia", 1. díl)
Zdraví proto prostřednictvím polských uprchlíků v Německu rozšířenou zášť vůči Rusku jako vítaný prvek pro nadcházející zápas mezi Německem a Ruskem:
"Jediná výhoda, za kterou bychom jim (tj. přistěhovalcům z Polska) měli být vděčni, je ona nenávist k Rusku, kterou u nás zasévají a která, dále tiše bující v německé mysli, nás mocně sjednocuje, abychom se, až velká hodina udeří, mohli bránit proti onomu děsivému obru, který nyní dosud spí a ve spánku roste... snem o nové světové říši... Německo bude jednou musit s tím obrem podstoupit boj..." ("Ludwig Börne", 3. kniha)
O Itálii nenajdeme vzhledem k tehdejší politické situaci u Heineho nic, co by se týkalo významu Vlach (v originále "die Bedeutung Welschlands" - pozn. překl.) jako nějaké mocnosti. O Italech je však v jeho "Reisebilder" (česky "Obrazy z cest" - pozn. překl.) mnohá často i skrytě ironická poznámka. O vztahu Němců k Italům, resp. o zálibě Němců ve Vlaších nacházíme v "Harzreise" větu: "Líbezné umění mistrů pěvců... zaniklo a měšťanky norimberské se dávají okouzlovat improvizovanými vlašskými pitomostmi na způsob kapounské árie (v originále "an welschen Stegreifunsinn und Kapaunengesang" - pozn. překl.)
"Cesta Harcem" obsahuje i poznámku o zhoubném vlivu, jež Itálie na Němce má: "... když dlí (tj. němečtí císařové) v cizině, snad nejspíš v té citrony a jedy oplývající zemi vlašské..."
Jízlivě zní i tato poznámka o Itálii v Heineových "Obrazech z cest": "Sir William zaklel a ubezpečil, že pokud je Evropa hlavou tohoto světa, pak je v ní Itálie centrem zlodějského pudu (v originále "das Diebesorgan dieses Kopfes" - pozn. překl.)
Jak veliká je Heineova láska k Německu, jak silně v něm hoří touha po velké, silné a sjednocené německé otčině, jak by si horoucně přál mocného německého císaře - neboť Heine není nijakým republikánem, nýbrž monarchistou - to seznáváme z nevole a bolesti, s níž želí rozdrobenosti německé říše. Předvídá také naplnění německých tužeb - nikoli ovšem v té podobě, jak se stalo v roce 1866; ostatně žádný z jeho současníků nemohl tu cestu ani tušit - a ví také, která síla by mohla značit Německo opravdu svobodné. Ví, že "přijde i ten třetí, který dokoná, co Luther započal, v čem pokračoval Lessing, ten třetí muž, jehož německá otčina tolik potřebuje... muž osvoboditel! - Vidím už jeho zlatou zbroj, vyzařující zpod císařského purpuru jako slunce z ranních červánků!" ("Zur Geschichte der Religion und Phliosophie in Deutschland", česky "K dějinám náboženství a filosofie v Německu" v souboru "O Německu", vydaném v nakladatelství Československý spisovatel roku 1951 - pozn. překl.)
Heine dochází k názoru, že opravdová svoboda národů bude jednou vybojována v Německu. Už ve svých "Englische Fragmenten" (text "Gespräch an der Themse", tj. "Rozhovor na Temži" z roku 1831 - pozn. překl.) píše: "Až jednou... v celém světě svoboda zajde, objeví ji nějaký německý snílek ve svých sněních." Že pak má Německo ovlivnit rovnou celý svět, jasně a určitě promlouvá z předmluvy k jeho mnohde sporné "Zimní pohádce": "Vztyčte černočervenozlatou vlajku na vrcholu německého myšlení, učiňte z ní zástavu svobodného lidství... " - "Alsasané a Lotrinci se znovu přidruží k Německu, dokončíme-li to, co Francouzi započali, předstihneme-li je činy, jak jsme to dříve dokázali myšlenkami,... Ba, nikoli pouze Alsasko a Lotrinsko, nýbrž celá Francie a pak i celá Evropa nám připadnem celá Evropa, celý svět - celý svět se stane německým! O tomto poslání a univerzálním panování Německa často sním, když kráčím ve stínu dubů! To je můj patriotismus! (celý text předmluvy i se zde vypuštěnými pasážemi a v překladu Anny Siebenscheinové viz Heinrich-Heine.net - pozn. překl.)
Nějakou válku mezi Německem a Francií si ovšem Heine nepřeje, neboť:
"Jsem přítelem Francouzů, jako jsem přítelem všech lidí, pokud jsou rozumní a dobří, a nejsem tak hloupý ani tak špatný, že bych si měl snad přát, aby si mí Němci a Francouzi, oba národy lidskostí vyvolené, podřezávali krky pro radost Anglie a Ruska... " (rovněž viz Heinrich-Heine.net - pozn. překl.)
Heine také předvídá, že Německo by si v takovém boji odneslo vítězství. Často mu bylo předhazováno, že si přeje, aby už nikdy "špinavá teutonská holinka nevstoupila na pařížskou dlažbu". Z hlediska však, které naznačuje právě citovaná předmluva k "Deutschland - Ein Wintermärchen", mohlo by mít toto přání ještě jiný význam. Proto varuje Francouze v básni "Německo", citované úvodem tohoto textu (viz Projekt Gutenberg-DE - SPIEGEL ONLINE - pozn. překl.), před tím, aby se "hašteřili s tím mladým chlapíkem" (v originále "mit dem jungen Burschen zu hadern" - pozn. překl.); proto k nim volá: "Osvobozeného Německa nyste se měli bát víc než celé Svaté aliance... " ("Zur Geschichte der Religion und Phliosophie in Deutschland", 3. kniha)
A pro tuto houževnatost, důkladnost a vytrvalost tvrdí Heine: "německému národu náleží budoucnost, a sice velmi dlouhá, významná budoucnost ("Lutezia", 1. díl)
* * *
I když Heine napsal mnohé hořké, ba i jízlivě jedovaté slovo o Prusku, Rakousku i jednotlivých německých státečcích, vždy toužil po jednom jediném německém národě v silném jednotném Německu, které si vysnil a viděl přicházet v těch největších činech pro blaho lidstva, jehož osvoboditele právě v Němcích spatřoval. Tomu se musíme naučit rozumět, na to nesmíme zapomínat. Pak mu snad i dokážeme prominout, co hořkého o Německu v trpké nevoli řekl a budeme ho umět připočíst k těm, kdo německou slávu a velikost nejen tušili, nýbrž i zvěstovali.
Jahresbericht der deutschen k.k. Staats-Realschule in Budweis
P.S. Chápejme, že jde o výlev povinného školského patriotismu prostřed první světové války, byť někdy nepříjemně připomíná nacistickou propagandu za té druhé z obou. Heine je v tom zoufalém přiznání ke všemu německému, zaznívajícím tu z Českých Budějovic (Budweis) dva roky před potupnou prohrou 1918, užit spíše bez vlastní viny, jakkoli Ludvík Kundera v předmluvě k výboru z básníka v Klubu přátel poezie připomíná okřídlené rčení, že byl "spíše talent než charakter". Už jenom strofy následující po dvojverší, citovaném v poznámce z Heineovy Zimní pohádky, jsou patřičným komentářem k úvahám o básníkově vztahu k německé "otčině". "Otec Rýn" zpívá dál o Beckerově "Rýnské písni":
|
Er hat mich besungen als ob ich noch Die reinste Jungfer wäre, Die sich von niemand rauben lässt Das Kränzlein ihrer Ehre. Wenn ich es höre, das dumme Lied, Dann möcht ich mir zerraufen, Den weißen Bart, ich möchte fürwahr Mich in mir selbst ersaufen! Dass ich keine reine Jungfer bin, Die Franzosen wissen es besser... |
(tj. Opěval mne jak nejčistší pannu, co země hostí, jež nikým si nedá uloupit věneček poctivosti. Když slyším tu hloupou písničku, rád bych se viděl v hrobě, chtěl bych si rvát svůj bílý vous a utopit se sám v sobě. Francouzi vědí mnohem líp, že nejsem už čistá panna... - překlad Eduard Petiška) |
Kdyby jen Francouzi, chtělo by se dodat. To, co Heine věděl už tenkrát roku 1844, musilo být o sto let později jasno už kdekomu, pokud nebyl kvůli německé "národní poctivosti" už rovnou po smrti jako třeba Oskar Strass. A ještě jedna osobní vzpomínka: když jsem byl v šedesátých letech minulého století vojákem a mladým básníkem, ptala se mě jedna tehdy ještě "západoněmecká" mladá učitelka z nějaké delegace tady návštěvou, kterého německého básníka mám nejraději. Řekl jsem Heineho a ona nato: ale to přece není žádný německý básník jako třeba Schiller, nýbrž Žid.
Německy psané drama v Čechách poslední třetiny 18. století
Předmluva
Toto pojednání se zabývá německy psanou dramatickou tvorbou v Čechách poslední třetiny osmnáctého století. Nešlo mi přirozeně o to rozpracovat nějak důkladně jednotlivé autorské osobnosti, nýbrž spíše jen charakterizovat dramatickou tvorbu té doby v jejích základních typech a pokusit se vysledovat vliv německé dramatické literatury na německo-českém území.
Operu a zpěvohru vůbec jsem do okruhu svého zkoumání nepojal; stejně tak jsem se domníval, že mohu přejít pouhá zpracování německých a cizích dramat, poněvadž jsou to většinou toliko jejich scénické úpravy; rovněž jsem se nezabýval překlady.
Není bez zajímavosti pozorovat, jak se němečtí autoři z Čech snaží udržet krok s říšskoněmeckou dramatikou, já si pak vytkl za úkol ve všeobecných obrysech tyto snahy představit.
Za mnohé z textů, o nichž pojednávám či je uvádím jako příklad, vděčím laskavosti mého uctívaného učitele, dvorního rady prof. Augusta Sauera (je i samostatně uveden na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který mi je dal k dispozici ze své soukromé knihovny. Dovolil bych si mu za to zde ještě jednou vyslovit svůj nejoddanější dík.
Úvod
Vedle velkých výtvorů Lessingových, Goetheových a Schillerových existuje významné množství méně hodnotných dramatických produktů, jež přijaly podněty z děl velkých básníků, avšak snažily se vyhovět vkusu širšího publika. Měšťanských sentimentálních kusů a rytířských dramat byly plné scény.
A s těmito produkty stojí výtvory německých autorů z Čech na stejné úrovni, mnohdy snad ještě níže. Na pražských scénách panoval nejčilejší ruch; vedle Shakespeara, jehož díla byla pro potřeby těchto scén zpracovávána, a Lessinga, který tu byl také velice brzy hrán, dostávala se na divadelní prkna nejhorší škváry (v originále "die ärgsten Machwerke" - pozn. překl.) a mezitím i zboží prostřední kvality.
Herci, divadelní ředitelé, knihkupci se činili zejména jako překladatelé a zpracovatelé, také coby samostatní autoři. O Shakespearovy texty se zajímal zejména herec a režisér Franz Joseph Fischer (narodil se v Praze roku 1738 a naposledy je o něm známo, že byl v roce 1799 divadelním ředitelem a hercem v rakouském Salzburgu - pozn. překl.); v jeho zpracování známe tituly "Macbeth" (1777), "Der Kaufmann von Venedig" (1778), "Richard der Zweite (1778), "Timon". Herci Joseph Schimann, Christoph Seipp, Maximilian Scholz a jiní vypomáhali repertoáru vlastními pracemi. Knihkupec Calve (Johann Gottfried /Jan Bohumír/ Calve, pražský univerzitní knihkupec a nakladatel, žil v letech 1757-1805 - pozn. překl.) přeložil pod titulem "Der verheiratete Philosoph" veselohru Destouchesovu (v originále má název "Le Philosophe marié" a pochází z roku 1727, její autor Philippe Néricault Destouches žil v letech 1680-1754 - pozn. překl.). Také pražský divadelní intendant rytíř von Steinsberg (Franz Karl Guolfinger rytíř von Steinsberg /1757?-1806/ je zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže životopisným textem, který o něm napsal Rupert Essl - pozn. překl.) věnoval svůj volný čas (v originále "verwendet seine Mußestunden" - pozn. překl.) divadelní produkci.
O tom, jak pražské publikum bažilo po nových dramatických kusech, hovoří i jejich přetisky. Také zde nacházíme vedle mistrů pouhé jejich napodobitele: tiskem vychází třeba Lessingova "Emilia Galotti", ale také Großmannovy tituly "Nicht mehr als 6 Schüsseln" a "Henriette oder sie ist schon verheiratet", "Camma, die Heldin Bojoariens" od Hübnera. "Fust von Stromberg" od Maiera či "Rudolf von Werdenberg" od Augusta Lafontainea.
Vkusu publika odpovídaly spíše sentimentální měšťanské kusy než historické tragédie. Mnozí autoři vystoupili jen s nemnoha texty; u některých se přitom dá vysledovat záliba pro určitý žánr: Scimann má rád zvláště kolísavé a ženské charaktery ("Eifersucht und Mutwillen", "Die Weiber", "Juliette"), Reinicke vojácké náměty ("Die Silhouettentrauung", "Die Flüchtlinge").
První oddíl
Všeobecně
V úvodu bylo už poukázáno na to, že na pražské divadelní scéně dostávaly široký prostor méněcenné produkty dramatické literatury. Výtvory těchto slabých a ještě slabších autorů.prozrazovaly zřetelně ohledy na vkus publika. Jsou to na jedné straně sentimentální měšťanské kusy, na druhé straně historická dramata.
Když mezi měšťanskými kusy nacházíme tak řečené "Trauerspiele" (tj. "truchlohry" - pozn. překl.), nejsou to snad tragédie ve smyslu "Miss Sara Sampson" (první měšťanská truchlohra novější německé literatury, jejímž autorem je Gotthold Ephraim Lessing a která měla premiéru v roce 1755, viz Wikipedia - pozn. překl.), nýbrž uvádějí titul často jen proto, poněvadž v ní zlosyn dochází spravedlivého konce, např. v "Miss Nelly Randolph" (hra Franze Karla Guolfingera rytíře von Steinsberg z roku 1781- pozn. překl.) lord Humphrey. Všeobecně se však tito autoři vyhýbají tragickému závěru a dávají přednost spíše vyústění příznivému a patřičně sentimentálnímu, i když ho občas musili přivodit nějakým "zázračným odhalením" (v originále "durch irgend eine 'wunderbare Entdeckung" - pozn. překl.); tak dokonce zní podtitul jedné komedie neznámého autora ("Ferdinand und Wilhelmine oder Die wunderbare Entdeckung"), hrané v Praze roku 1774 a vyšlé tam tiskem Diesbachovým. V historických dramatech naproti tomu teče krev hojně; ani ta však nelze nazvat rovnou tragickými, poněvadž tu jen ta nejtěžší nepravost dochází zaslouženého trestu, když se k tomu nějaká mstící ruka je nucena obětovat (v originále "wenn es einer rächenden Hand zum Opfer fällt" - pozn. překl.). V měšťanských kusech užívají autoři obecně užívané motivy a přetvářejí je s originalitou velmi malou; v těch historických jsou se zalíbením uváděny činy z vlasteneckých dějin cizích národů. Také pro měšťanské kusy užívají často autoři už existující povídky, novely atd. jako předlohu.
Na chodu historických i smyšlených událostí samých mění dramatici většinou málo, nejvýš je směstnají do kratšího časového úseku, jako třeba Komarek (podle hesla v Killy Literaturlexikon, opírajícího se o článek Arnošta /Ernsta/ Krause v příloze č. 359 pražského listu Bohemia z 28. prosince 1888 se Johann Nepomuk Komarek /psal se i Komareck/ narodil roku 1757 v Praze a zemřel někdy ne před rokem 1821 v Plzni, kde se roku 1793 oženil s dcerou nakladatele Josepha Johanna Morgensäulera, jehož tiskárnu v Klatovech, to už podle lexikonu "Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století" /Divadelní ústav Praha 2007/ od roku 1805 vlastnil /předal ji pak manželce/ a v Klatovech jako magistrátní úředník i zemřel 27. září roku 1819 /v úmrtní matrice je podle lexikonu uveden jako šedesátiletý a narodil by se tedy někdy kolem roku 1759, já však našel v témže záznamu věk označen číslovkou 64, viz viz Actapublica.eu a šlo by tedy o rok 1755/ - pozn. překl.) ve svých historických dramatech či Reil (Johann Anton Friedrich Reil /1773-1843/, rakouský herec a divadelní autor, libretista a topografický spisovatel, viz Wikipedia - pozn. překl.) v dramatizaci románu "Paul et Virginie" (román francouzského autora Bernardina de Saint-Pierre z roku 1787, česky vyšel roku 1931 hned dvakrát, v Ottově světové knihovně /přeložil Otakar Šetka/ a v edici Věčné knihy nakladatelství Vladimír Orel /přeložil Ota Dubský/ s nádhernou knižní úpravou Cyrila Boudy - pozn. překl.).
To, že předlohy byly přebírány takříkajíc z ruky do ruky, navíc i zhruble pokleslé, rozumí se povahou věci. Tito autoři se ani v nejmenším nerozpakovali převzít ze svých pramenů slovo od slova celostránkové dialogy a vydávat je přitom za vlastní. Mnozí jsou přece jen natolik čestní, že jmenují svého rukojmího v nějaké poznámce pod čarou, v titulu či předmluvě: přitom ovšem většinou dělají, jako by z předlohy vytvořili něco nového. Komarek tady přímo vybízí ke srovnání se svým předchůdcem Steinsbergem. Domnívá se, že mezi jeho "Přemyslem" ("národní hra" /Nationalschauspiel/ o 5 aktech "Pržemisl" vyšla v Plzni tiskem roku 1793 - pozn. překl.) a Steinsbergovou hrou "Libusse" ("Libusse, Herzogin in Böhmen" /1779/ - pozn. překl.) existuje "himmelweiter" (tj. nebetyčný - pozn. překl.) rozdíl. Nu, tak nebetyčný zase nebude, když jsou si hlavní postavy ve svých charakterech natolik podobné; i ve scénickém ději se najdou významné obdoby.
Své vlastní prameny Komarek zamlčuje: román "Die Töchter Kroks, Böhmens Fürstinnen" od J.F.E. Albrechta (Johann Friedrich Ernst Albrecht /1752-1814/, Severoněmec, od roku 1792 do roku 1815 podle Arnošta Krause žil v Praze /víme však alespoň podle webovéých stránek Tartu Ülikooli Raamatukogu, že zemřel už roku 1814 v Altoně/, svůj román o Krokových dcerách vydal však 1792 ještě v Hamburku na základě Hájkovy kroniky - pozn. překl.) mu dodal látky pro obě jeho dramata "Krok" a "Přemysl". Ta ve velkém i v malém s románem obsahově souhlasí, "Přemysl" více nežli "Krok", poněvadž Albrecht Krokův příběh užívá jen spíš jako úvod a nevniká doň podrobněji.
Závislost na románu jde však u obou dramat daleko hloub. Vypůjčují si z románu přímo některé dialogy. Tak například souhlasí z Čechova rozhovoru s Krokem v prvém jednání (pátý výstup) celé části románu i dramatu doslova spolu navzájem, když už v románu samém je dialog dramaticky členěn. Stejně tak v "Přemyslovi": I. akt, 3. scéna - román strana 132. Na jiném místě ("Přemysl", I. akt, 4. scéna) rozčleňuje Komarek řeč jedné osoby na více postav, aby do dialogu vnesl něco víc života (následující citaci uvádím ve svém českém přetlumočení - pozn. překl.):
|
román s. 135-136 (Kaša vyzývá lid, aby jednu ze sester zvolil panovnicí.) Nyní jeden z lidu vystoupí: "Krokovy dcery milujeme jednu jako druhou. V každé žije náš Krok. Každá je nám stejně drahá a mohou vládnout všechny tři spolu, aniž by někdo z nás měl nad některou reptat. Říkáte-li, že to nemůže být, volte samy. Losujte mezi Zmlkl a všechen lid vpadl jedním hlasem: "Volte samy, los rozhodne a zítra musíme vědět, kdo nám bude panovat." |
Přemysl I. / 4. Předslav: "Milujeme vás jednu jako druhou neboť v každé žije náš Krok; každá je nám stejně drahá a mohou vládnout všechny tři spolu aniž by někdo z nás nad některou z nich reptal." Libuše, Teta, Kaša (známa v českém bájesloví jako Kazi - pozn. překl.): "To nemůže být." Předslav: "Dobře, tak volte samy." Přemysl: "Losujte mezi sebou!" Givoj: "Volte samy!" Milovec: "Los ať rozhodne!" Předslav: "Je třeba vědět, kdo nám bude panovat." |
(Čeština nezná "G", proto v českých pověstech známe toliko jméno Bivoj - pozn. překl.)
Stejně tak Komarek pro svou činohru "Ida" (celým názvem "Ida oder das Vehmgericht" /1792/ - pozn. překl.) zčásti přímo přepsal rytířský román Benedikte Naubertové "Hermann von Unna", a to jak v dialogu, tak v popisu míst děje; tak např. místu fémového soudu (tj. soud s rychlým tajným řízením - pozn. překl.) v 5. aktu, 3. scéně odpovídá líčení soudního místa v románu, první díl, strana 202-203.
Podobně vytvořil Ignaz Johann Gnad svou "rodinný obraz" pod názvem "Die verstoßene Tochter oder Edelmut stärker als Liebe. Familiengemälde" (hra, vyšlá tiskem roku 1794). Zvolil jako pramen ve vlastní paměti (v originále "in der Vorinnerung" - pozn. překl.) uchovanou povídku Rupperta Beckerta "Edelmut stärker als Liebe" (vyšla ve sbírce "Begebenheiten aus dem gesellschaftlichen Leben" v Berlíně roku 1786). Početné dialogy povídky spojil navzájem s jinými. Jeho práce není však vůbec nijak horší než mnoho jiných her té doby, které by se daly označit za "Familiengemälde", tj. "rodinný obraz".
Něšťastně to musilo naproti tomu dopadnout s pokusem Reilovým o dramatizaci sentimentálního románu Bernardina de Saint-Pierre "Paul et Virginie"; tady si autor "Familiengemälde" nutně vylámal zuby (v originále "dadurch wird diesem Werke die Krone abgebrochen" - pozn. překl.). Reil dává lodi ztroskotat už při Virginiině odjezdu, Paul ji chce zachránit, oba jsou obrovitým černochem (v originále "von einem riesenhaften Neger" - pozn. překl.) přeneseni na pevninu. Naproti tomu je dialog převzat s nejvyšší věrností, a to asi ve vlastním autorově překladu; jazyk přeložených částí se od těch samostatně sepsaných nijak neodlišuje. Najdou se i omyly; tak je psí jméno "Fidele" zřejmě nerozpoznáno jako adjektivum "fidele" (tj. "věrný" - pozn. překl.) a zvíře se ve hře nazývá "Fidel" (tj. v němčině "veselý, bezstarostný" - pozn. překl.); mnohdy je naopak překlad až příliš doslovný "ne sachant moi meme, de quel côté vous chercher" - "und wusste nicht von welcher Seite ich Euch suchen sollte." (přitom by stačilo "a nevím, kde ho hledat" - pozn. překl.)
Vedle dramatizace prozaických děl začínají se úspěšná dramata přepracovávat či vytvářet jejich pokračování. Komarek, ačkoli tuto manýru potíral, zároveň ji sám vyzkoušel, a to právě na práci pověstného "pokračovatele" Plümikeho (Karl Martin Plümicke, také Carl Martin Plümike /1749-1833/, německý divadelní autor - pozn. překl.): ten zpracoval Lemierreovu hru "La veuve du Malabar" (Antoine-Marin Lemierre /1733-1793/, francouzský dramatik, v letech 1780-1793 člen Académie française, jeho hra "La veuve du Malabar ou L'Empire des coutumes" je z roku 1770 - pozn. překl.) a Komarek k ní pak napsal druhý díl, myšlený nikoli snad jako parodie, nýbrž veskrze vážně.
Vůbec vycházely hry většinou z literárních podnětů. Počínaje Lessingem nacházíme na německých scénách měšťanská dramata a vojácké kusy, počínaje Goetheovým dramatem "Götz von Berlichingen" (z roku 1773 - pozn. překl.) dramata historická a rytířské hry; i němečtí autoři v Čechách je psali.
Osobní prožitky jsou coby inspirace vzácné. V Komarekově frašce "Der schwache Mann" vypráví ševcovský tovaryš Knopfloch (česky doslova "knoflíková dírka" - pozn. překl.) patrně osudy autora samotného. A když se Komarek stal v Plzni zetěm knihkupce a nakladatele Morgensäulera (Joseph Johann Morgensäuler žil v letech 1748-1816 - pozn. překl.), inspiroval ho asi poklidný měšťanský život ke hře "Faust von Mainz", oslavě umění knihtiskařského a měšťanství spokojeného se sebou samým. - Autor hry "Der Schachspieler" (je jím August Gottlieb Meissner /1753-1807/, německý osvícenský spisovatel, považovaný mj. za zakladatele německy psané kriminální povídky - pozn. překl.) vypráví v předmluvě k ní, jak ho k ní podnítil jeden zážitek v kruhu přátel. Také píšící herec Joseph Schimann užil, jak udává, takové zážitky jako základ své hry.
Autoři chápali své psaní často jen jako vedlejší zaměstnání; mnozí byli úředníky (Reil), herci (Schimann, Seipp); označovali pak své výtvory jako plody svých "Nebenstunden" (tj. "chvílí volna" - pozn. překl.).
Jak byly vzory vnímány, o tom podává výmluvné svědectví přiznání jednoho anonymního autora. Hra "Die vergiftete Traube" (vyšla v Praze tiskem roku 1783 - pozn. překl.) má dvě katastrofy: ta jedna měla, říká autor, malou divadelní účinnost. Když se s divadlem lépe obeznámil, hru pozměnil zároveň s charakterem hlavní postavy, který zjemnil. A pak (v němčině ovšem - pozn. překl.) pokračuje: "Vůbec rád doznávám, že tento charakter stále ještě zůstává jedním z těch, které nejsou na scéně oblíbeny; budoval jsem však fabuli kusu v době, kdy jsem ještě pravidla dramatické tvorby vůbec neznal, poněvadž jsem kromě Shakespearových her četl a viděl málo jiných, takže jsem se domníval, že když se v nějaké tragédii pilně nezuří, nevraždí a netráví jedem, nejde o nijakou opravdovou truchlohru."
Záleželo vždy hodně na vnějškovostech, na divadelních efektech. U historických dramat je bylo snadnější jich dosáhnout. Komarek se sice v předmluvě k "Přemyslovi" vyslovuje proti nádherymilovnosti marnivých "Theaterprinzessinen" (tj. "divadelních princezen" - pozn. překl.), chválí a žádá jednoduchost kostýmů, vnějších divadelních efektů se ale nezříká: "Krok" začíná v "divoké krajině" za strašlivé bouře, aby se ohavné plány ctižádostivého Radouše (v originále "Radauss" - pozn. překl.) jevily ještě hrůznějšími; ve hře "Ida" se nám přímo předvádí sezení fémového soudu atd..
Nijaký nárok na scénografii a kostýmy nevyžadují většinou měšťanské hry. Vnější efekty však nacházíme i tady, ať už jde o duely, hřbitovní výjevy, soudní líčení, maškarní plesy apod..
Druhý oddíl
Historické drama
Po Goetheově "Götzovi" se urodilo rytířských dramat a rytířských románů jako hub po dešti.
Nejvábivější byl vnější aparát. Staří hrdinové se teď stali románovými figurami či hřmotili brněním po jevišti. Rytířská doba nenabízela však látky dostatek; šlo se tedy dál nazpět až do bájného pohanského dávnověku a přenášely se sem mravy a názory rytířstva. Tak jako Hübnerova hra "Comma" spadá dějem do pohanského dávnověku Bavor, volí Steinsberg ("Libusse") a Komarek ("Přemysl", "Krok") látky z českých pověstí. Na druhé straně se jde za vlastní rytířské období ("Albrecht Waldstein" od Komareka) či dokonce mimo rytířské prostředí vůbec (Komarekův "Faust von Mainz"). Mnohé z kusů jsou také jen zdánlivě historické; jde prostě o vymyšlené fabule v historickém rouše.
Stejně jako byly vytlačovány činohrou měšťanské tragédie, vstupuje činohra i na pole historického dramatu. Hrdinové nemusejí zhynout; je-li odstraněn zlosyn, nemusí jít o tragický závěr a autoři sami nazývají pak své dílo "činohrou" (v originále "Schauspiel" - pozn. překl.). V Komarekově "Kroku" umírá sice šlechetná Bořena (v originále "Borzena" - pozn. překl.), dokonce nevinně (v originále "sogar schuldlos" - pozn. překl.), její konec však se jeví nikoli jako oběť pro blaho lisu, nýbrž jako ustanovení bohů.
Historická dramata se více či méně opírají o dějinné události, tj. o přímé historické prameny, které, jak už bylo řečeno,mohou být samy už zpracováním dějin. Cizí duševní vlastnictví je tu šetřeno stejně málo jako u měšťanských kusů.
1. Náměty a motivy
Látky jsou čerpány z historie všech národů a všech dob. Vedle Libuše a Přemysla setkáváme se tu s Albrechtem Valdštejnem, s dobou Václava IV. (v originále "die Zeit König Wenzels des Faulen" - pozn. překl.). Motivem v rytířských kusech obecně používaným je nespokojenost a vzpoura uraženého či poníženého šlechtice a obrana krále věrnými poddanými. K tomu přistupují osobní pohnutky, před nimiž ty politické většinou zcela ustupují, takže dějiny už slouží spíše jako kostým (v originále "nur mehr als Einkleidung" - pozn. překl.). Jde tak vlastně o měšťanská dramata v historickém rouše.
a) Náměty z českých pověstí a z českých dějin
1. Příběh o kněžně Libuši: němečtí autoři z Čech se přirozeně obracejí k historii a k bájesloví země a přenášejí na scénu příběhy z české minulosti, kterou přinejmenším užívají jako kulisu svých dramat. Tak se v roce 1779 pokusí téma o Libuši zpracovat rytíř von Steinsberg, jemuž posloužila jako pramen Hájkova Kronika česká (1. vydání 1541- pozn. překl.). Děj hry představuje volbu Libuše kněžnou, Damoslavovu vzpouru a uvedení Přemysla na Knížecí stolec (v originále "Přemysls Erhebung auf den Herzogenstuhl" - pozn. překl.). Pružinami děje jsou motivy zcela osobní: Damoslavova ctižádost, která zklamáním, že Libuše odmítne jeho nabídku k sňatku, přeroste v nenávist, jakož i Libušina láska k Přemyslovi nesou celou hru. Ohled na lid stojí až ve druhé řadě, jakkoli o něm Libuše hodně mluví.
Tuto látku spojuje nyní Komarek ve svém "Přemyslovi" s motivy, které si vypůjčil z Albrechtova románu "Die Töchter Kroks". Přejímá z románu zejména postavu, která u Steinsberga chybí: totiž Vlastu, Libušinu důvěrnici (v originále "Wlasta, die Vertraute Libussas" - pozn. překl.). Tím zároveň uvádá do děje nový osobní motiv, totiž Vlastinu lásku k Damoslavovi, její žárlivost vůči Libuši a posléze pomstu, když Damoslav touto Vlastinou láskou pohrdá. Neboť to Vlastinou rukou padá Damoslav jako oběť její osobní pomsty, načež Přemysl, který v den svého zvolení nechce vyslovit nijaký rozsudek smrti, vyslovuje odpuštění (podobně viz "Krok"). - Z románu si Komarek vypůjčuje i epizodu, jak Givoj důkazem své obrovité síly získává ruku Kašinu. I odkaz na uvedení křesťanství je převzat z Albrechtova románu. Také u Komareka jsou sice láska, ctižádost a žárlivost nejdůležitějšími pohnutkami jednajících postav; rozpor mezi panovníkem a nespokojencem však vystupuje do popředí silněji nežli u Steinsberga.
2. Krok: tytéž motivy se vracejí v "Krokovi, pro něhož Komarek opětovně využil Albrechtův román jako svůj pramen. Čech, kníže "Bójů" (v originále "Czech, Herzog der 'Bojen'" - pozn. překl.), cítí blížit se svůj konec a doporučuje lidu, aby zvolil moudrého Kroka za jeho nástupce; jiný z Bójů však, jménem Radouš, baží po knížecí důstojnosti a chce odstranit Kroka z cesty tím, že se pokusí ho otrávit; jed mu dodá jedna vdova, která zamýšlí zbavit se Krokovy choti Bořeny, aby sama zaujala její místo. Plán je ovšem prozrazen, Krok je po Čechově smrti zvolen knížetem oba nespokojenci dáni jen do klatby, poněvadž Krok nechce svou vládu počínat dvěma rozsudky smrti (viz "Přemysl). Komarek tu musil leccos změnit, aby děj, rozvržený v románu na mnoho let, zhustil; především ale je Radouš asi jeho vlastním objevem, jakkoli tato postava vykazuje velikou podobnost s Damoslavem.
3. "Ida oder das Vehmgericht": Komarekova hra toho německého názvu se odehrává v době Václava IV.. Její obsah zhruba odpovídá prvému dílu románu "Hermann von Unna" od Benedikte Naubertové. Idu, která je považována za dceru výtvarníka Münstera (v originále "die als die Tochter des Bilderers Münster gilt" - pozn. překl.), povolá královna Žofie (v originále "Kaiserin Sophies" - pozn. překl.) na pražský hrad a vícekrát ji vyznamená, čímž vzbudí vůči Idě závist vrchní hofmistrové, kněžny z Ratiboru. Tu se zcela nečekaně vyskytne záminka, jak měšťanskou dceru zničit. Královna povije mrtvou princeznu (v originále "ist von einer toten Prinzessin entbunden worden" - pozn. překl.) a je podezření, že jde o čarodějnictví a zlý skutek, z čehož obviní kněžna z Ratiboru v tajné dohodě s předsedou soudu hrabětem Eberhardem z Württembergu právě Idu. Ta je předvolána před tajný soud; při druhém projednávání se objevuje zakuklený obhájce, který prokáže Idinu nevinu a zjeví, že je dcerou jednoho šlechtice. Dovídáme se, že vlastním Idiným otcem je hrabě Eberhard a že při požáru jeho zámku ji Münster, stojící tehdy v Eberhardových službách zachránil život, ujal se poté její výchovy a ona se až dosud také považovala za jeho dceru. Ida je u soudu osvobozena a zasnoubena s Hermannem z Unny, podle všeho oním zakukleným obhájcem. Vrchní hofmistrové je přesto ponechána její hodnost. S hlavním motivem závisti a očernění nevinné se pojí rozličné vedlejší motivy; tak je tu láska Idy a Hermanna s protikladem šlechty a měšťanstva, dále tehdy velmi oblíbený motiv otcovy nevědomosti o tom, že obžalovává před soudem vlastní své dítě. Velké politické problémy, které hýbaly Václavovou dobou, probleskují ovšem z celého děje jen velice poskrovnu.
4.
b) Náměty z dějin všeobecných:
1. Valdštejn (v originále "Wallenstein" - pozn. překl.): Z rakouských dějin pochází příběh Valdštejnův. O Steinsbergovi víme, že napsal divadelní kus s názvem "Albrecht Waldstein". Toto drama Komarek znal a podle něj také vytvořil svou stejnojmennou truchlohru; nelze totiž vážně brát poznámku k Deverouxovým slovům při zavraždění Valdštejnově v Chebu, jak je pod čarou otištěna v knižním přetisku hry a která zní: "Diese Stelle ist aus Hageks Kronik der Böhmen vom Wort zu Worte hergesetzt." (tj. "Toto místo je slovo od slova převzato z Hájkovy Kroniky české." - pozn. překl.). Václav Hájek z Libočan byl přece kronikář ze 16. století (zemřel 18. března 1553 - pozn. překl.); citace musí tedy pocházet z jiné kroniky či historické práce.
Kus nepřináší vlastně nic jiného než Valdštejnovu smrt scénicky znázorněnou. Chebský velitel Gordon používá acht (světská obdoba církevní klatby - pozn. překl.) císařův jako zástěrku své osobní pomsty; nenávidí Valdštejna, poněvadž byl tím šťastnějším v získání své nynější choti, ženy, o níž oba usilovali. Touha po pomstě a nízké úklady vedou tedy i zde k hrdinově konci. Valdštejnovy pohnutky k jeho spojení se Švédy a k celému jeho konání nemají vůbec nijaký vliv na vývoj kusu; jsou i sotva zmíněny.
2. "Albert, Landgraf in Thüringen". Hra anonymního autora, označená jako "dramatische Geschichtsstück" není vlastně ničím jiným než zpracováním dialogů románu Schlenckertova (Friedrich Christian Schlenkert /1757-1826/, drážďanský historik, dramatik a romanopisec - pozn. překl.). Pojednává o zapuzení Margarethe, choti landkraběte Alberta, a o pomstě na Kunigundě, milence a pozdější manželce Albertově. Nepochází snad dramatizace od Schlenckerta samotného?
c) Náměty historické toliko zdánlivě:
"Der Patriotismus": děj tohoto Steinsbergova dramatu navazuje snad na vzájemný zápas dvou uherských protikrálů. Jde o skutečnou tragédii, pružiny děje však vlastně nejsou politické povahy, nýbrž je jimi milostná aféra a osobní msta. Kus je plný intrik (v originále "es ist nicht anderes als ein Intriguenstück" - pozn. překl a se soupeřením obou rivalů se pojí čistě vnějškové politické události, přispívající pak k řešení konfliktu. Mladý hrabě Klemby miluje dceru nepřátelského generála. Jeho osobní nepřítel, markýz Pegasini, padoušský Vlach, který k němu předstírá přátelský vztah, ho dožene k vraždě a ke zradě. Když se hraběti otevřou oči, chce nepřítele, k němuž přešel, zavést do léčky. Jeho záměr je odhalen, má zemřít; jeho otec, který synův vražedný čin vzal na sebe, po něm. Při rozloučení probodne však otec syna, aby ho uchránil před potupným trestem. Věrný přítel mezitím odhalí králi Pegasiniho pletichy a dosáhne omilostnění obou Klembyových. Pro mladého hraběte přichází milost příliš pozdě; v umírání děkuje příteli a žehná své milence.
Politické události jsou tedy pouhým pozadím a zůstávají také ponechány zcela v neurčitu. Ty věci se mohly stát kdekoli a v jakékoli době.
d) Náměty historicko-měšťanské
"Faust von Mainz": tato hra představuje vlastně měšťanské poměry uplynulých dob. Komarek sám ji nazývá "Gemählte aus der Mitte des 15. Jahrhunderts"; tedy historická "rodinná malba" (v originále "Familiengemälde" - pozn. překl.). Faust, vynálezce knihtisku, pracuje na zdokonalení svého vynálezu a slibuje tomu, kdo najde nejlepší řešení, splnit jakékoli přání, pokud to jen bude v jeho moci. Jeho učeň Peter Schöller přijde s myšlenkou pohyblivých liter a tím i optimálního řešení problému. Odměnou žádá dostat za ženu Faustovu dceru a Faust mu ji musí dát, i když ji určil mistru počtáři Sternbergerovi, stojícímu věrně na jeho straně, když proti němu popi vznesli obvinění z čarodějnictví. Také zde vystupují osobní záležitosti do popředí silněji než starost o obecné blaho, ačkoli Faustovi činí velké starosti, že je mu upírána možnost pracovat a šířit vědění beze zbytečných zábran.
* * *
Motivy jsou tedy obecně známy: spor kvůli ženě v dramatech o Libuši i ve hrách jako "Der Patriotismus" či "Waldstein"; také "Faust von Mainz" má ten spor jako vedleší motiv; podobná je rivalita dvou žen (v "Krokovi" Bořena a Podpira /v originále "Potpira" - pozn. překl.), v Komarekově "Přemyslovi" Libuše a Vlasta) či boj dvou mužů o moc ("Krok", spíše v pozadí i ve hrách o Libuši).
2. Charaktery
V historických dramatech jsou většinou charaktery ostřeji vykresleny nežli v měšťanských kusech, jakkoli se jen málokdy povznesou k opravdovým typům. Jen vzácně se také katastrofy nutně vyvíjejí z charakterů hlavních postav; většinou vede k řešení, tj. ke smrti či záchraně hrdiny, nějaká náhoda. Nejlépe se mi jeví motivována charaktery katastrofa (česky se používá i pojmů rozuzlení a katarze /očista/ - pozn. překl.) ve hře "Der Patriotismus". Obě hlavní postavy, totiž hrabata Klembyové, otec a syn, jsou muži se silně vyvinutým smyslem pro povinnost; jejich osobní záležitosti ustupují do pozadí před láskou k vlasti a panovníkovi; když pak syn z osobních důvodů povinnost poruší, vede to k jeho smrti. Tyto charaktery vynikají tím více, že jejich protihráčem je člověk licoměrný a nečestný, sledující toliko vlastní cíle a stavící vše do služeb osobní pomsty. Přesto je třeba tuto hru označit za výjimku; v jiných historických kusech máme, přinejmenším mezi hrdiny a jejich protihráči, toliko anděly a ďábly, ušlechtilé a zlosyny, podobně jako v sentimentálních hrách měšťanských. Tak v obou hrách o Libuši; u Steinsberga stejně jako u Komareka je Libuše moudrá, na blaho lidu myslící panovnice; hluboce ji skličuje střet dvou vladyků (i v originále "Streit zwischen zwei Wladyken"! - pozn. překl.) a přeje si, aby všichni její poddaní byli šťastni. Jen v jednom bodě se nám přibližuje: miluje totiž, a to vášnivě. V obou případech je však povahový profil kněžnin zkalen právě tím, že svou lásku povyšuje nad panovnické povinnosti. I její proroctví se jeví jako lest, vypočtená na vytvoření dojmu, že Přemyslova volba plyne z jakési vůle bohů. Jejím protihráčem je Damoslav, ctižádostivý, nadutý a pomstychtivý muž, který nezná míru a vyšší cíl, kterému je dobrý jakýkoli prostředek jen k dosažení osobní výhody. Přemysl je v obou hrách velice v pozadí; je to bystrý, tichý oráč, bez pýchy a ctižádosti, věrně oddaný kněžně, poctivý a ušlechtilý; dokáže však také zahořet plamenným hněvem, když drzí ničemové poruší právo. Obdivuje a ctí Libuši, miluje ji však? Když ho kněžna zdraví jako pána a chotě, je pro něho důležitější vynést rozsudek nad Damoslavem. Zajímavou postavou je Vlasta, kněžnina důvěrnice. Je to amazonka, která má ctižádost být kněžně vším a chytře jde za tím, aby si ji zavázala. Přesto je tato schopná žena dohnána slepou záští až k vraždě, když jí zhrdne muž, kterému nabídla svou lásku.
Zcela podobné charaktery nacházíme v "Krokovi". Skromný, dobrotivý Krok je tu protikladem mocichtivého Radouše stejně jako je tomu u Přemysla a Damoslava.
Téměř jen typy jsou postavy hry "Ida". Její hlavní hrdinka je prosté stvoření a posílena měšťanskou výchovou vystupuje ve zřetelném protikladu s typickým zjevem pletichářské a úkladné kněžny z Ratiboru i s její hloupě namyšlenou dcerou. Kníže Ratibor žije bezstarostně, oddán jen jídlu, pití a spánku jako věrná nápodoba svého pána, líného krále Václava IV.. Je mnohdy dokonce schopen ušlechtilejších hnutí mysli; intriky své choti neschvaluje. Idin otčím Münster je pravý německý pán domu (v originále "ist ein rechter, deutscher Hausvater" - pozn. překl.), čestný a rozšafný, nedůvěřivý vůči šlechtě, měšťan z těch, kteří za časů Václavových stanuli proti šlechtě.
A všechny tyto typy se vracejí i v ostatních historických kusech: drsný a krutý rytíř v protikladu ke spravedlivému knížeti; chytré a vypočítavé ženy proti těm prostým a bezelstným; trpělivé vůči panovačným a mocichtivým.
Zcela nepodařené jsou hlavní charaktery v "Albrechtu Valdštejnovi" od Komareka. Valdštejn je vykreslen bezbarvě; nejeví se tu vůbec jako velký a mocný vojevůdce; jen v posledním aktu činí Komarek jakýsi náběh k tomu, aby charakter zvýraznil, když nechává Vladštejna před důstojníky, kteří ho přicházejí zabít, přednést dlouhou řeč plnou sebechvály. Stejně tak málo ostře jsou vykresleny postavy Valdštejnovy choti a sestry. Nejostřeji ze všech vyniká Gordon, záludný intrikán, který svou žízeň po pomstě skrývá pod pláštíkem pouhého uposlechnutí císařského rozkazu.
V historické rodinné malbě "Faust von Mainz" nacházíme známé charaktery měšťanského dramatu: přísně poctivý, rozšafný pán domu, paní, která by ráda provdala své dítě za vysoce postaveného, váženého a majetného muže (zde purkmistra); milenecký pár, který si umí získat a přelstít rodiče; nápadník, který velkomyslně ustoupí atd..
Figury jsou tedy stejně jako motivy převzaty z tradiční nabídky rytířských kusů: rytíři, slečny a paní ("Ida"), starší, koketní, ženy travičky ("Krok") či pomlouvačné závistnice ("Ida"), komornice, panoši a ovšem také děti ("Albrecht Valdštejn", Libuše"). Také s tím, že ničema je nějaký cizozemec, setkáme se tu jako u jiných německých básníků: ve Steinsbergově hře "Patriotismus" je padoušský svůdce a nactiutrhač pochopitelně Ital.
Pro charaktery svých her si autoři ze svého velkého vzoru, Goetheova "Götze", mnoho nevzali; jsou většinou jen vnějškově naznačeny.
3. Tendence
Jestliže se tvůrci rytířských dramat i ohledně charakterů jejich postav od Goethea naučili věru nemnoho, převzali zejména onu základní tendenci, kterou je oslava vlasti, ovšem spíše nežli veliké německé otčiny jejích jednotlivých dílů. A tak stejně jako třeba Babo (Joseph Marius von Babo /1756-1822/, kurfiřtský tajemník a studijní ředitel vojenské akademie v Mnichově, bavorský dramatik - pozn. překl.) a Törring (Joseph August von Toerring /1753-1826/, bavorský politik /prezident státní rady/ a dramatik - pozn. překl.) velebí své Bavorsko a jeho hrdiny, snaží se Steinsberg a Komarek oslavit hrdiny české historie.
Jako němečtí rytíři hrdě zdůrazňují své němectví, pyšní se Češi, podle Steinsberga i Komareka "Bójové" (německy "die Bojen" podle keltského označení Čech jménem "Boiohemia" - pozn. překl.), svou kmenovou příslušností a když v "Přemyslovi" zazní hned v 1. scéně I. aktu: "Ein Böhme reicht nie zum Meineid seine Hand" (tj. "Čech nikdy nezvedne ruku ke křivé přísaze" - pozn. překl.), jde tu o zřetelnou nápodobu ideálu německé věrnosti, v rytířských kusech tak vyzdvihované. Nechybí ovšem ani německé chvastounství (v originále "die Deutschtümelei" - pozn. překl.): ve "Valdštejnovi se německá věrnost a počestnost oslavuje věru mnohomluvně a činí se tak i pijáckou písní.
"Götz" byl ovšem i dramatem o svobodě. Z toho v nápodobách mnoho nezůstalo. To revoluční na "Götzovi" asi jejich autorům zrovna nevonělo. Protiklad mezi šlechtou a měšťany vystupuje v "Idě" ovšem velice zřetelně, zejména v osobě starého Münstera. Docela podivně však zní, když princ z Viskonti (v originále "der Prinz von Viskonti" - pozn. překl.) pronese dlouhý proslov o právech občana a říká v něm (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Má mít princ proto míň lidského citu, poněvadž vládne, nežli ten, kdo poslouchá, poněvadž poslouchat musí? Stav měšťanský je v přírodě tím prvým, to on tvoří krále a chrání je." To praví princ z Viskonti v době Václava IV.!
Jistá středověká zařízení se těší u autorů rytířských dramat a rytířských románů velké oblibě. Velice rádi předvádějí na scéně líčení tajného soudu jako právě Komarek ve svém titulu "Ida oder das Fehmgericht" (jinde píše Strass "Vehmgericht" - pozn. překl.). Také čarodějnické a kouzelné bytosti jsou velmi oblíbeny. Nacházíme je v "Krokovi" i v "Libuši" a v "Přemyslovi" zasahuje Kašino léčitelství i do oblasti kouzel. Čarodějnická pověra hraje i v "Idě" velkou roli a vzájemně se tu setkávají opravdové extrémy: vždyť v pozadí tohoto kusu vidíme reformátora Jana Husa. Středověká pověra hraje roli i ve hře "Faust von Mainz". Faust je tu pro svůj vynález obviněn z čarodějnictví a ze spolku se samotným ďáblem.
Také prorocká vidění byla zřejmě značně v oblibě; nacházíme je u Steinsberga i Komareka. V Komarekově "Přemyslovi" má Tetka vizi, která jí zvěstuje uctívání nového Boha a Boží matky. Také Libuši si nelze představit bez prorockých vidění. Jedno z nich (jevící se ovšem u Komareka stejně jako u Steinsberga jako velice vyumělkovaná záležitost) jí vyjeví Přemysla jako bohy vyvoleného knížete a chotě.
Zvláštní představu musili mít Steinsberg i Komarek o náboženství Čechů. U Steinsberga se hovoří o tom, že jejich nejvyšším bohem je Zeus (ve druhém vydání autor užívá pro nejvyšší božskou bytost označení "Menschenschöpfer" /tj. "stvořitel lidí"/). Komarek dává skládat přísahy bohu Baalovi.
4.Technika
Vliv dramatické tvorby hnutí "Sturm und Drang" (samo označení /česky "Bouře a vzdor"/ pochází od stejnojmenné hry Friedricha Maximiliana Klingera /1752-1831/ - pozn. překl.) se vůbec nejzřetelněji projevuje v technice výstavby divadelní hry. Opouští se dosud závazná jednota času a místa, aby se do děje dostalo co možno nejvíce událostí, aby se šíře uplatnila hra a protihra (v originále "Spiel und Gegenspiel" - pozn. překl.). U měšťanských kusů je jednota času ještě dodržována; u historických dramat odpadá. Jen Komarek ji v "Albrechtu Valdštejnovi" dodržuje také.
Místa děje se rychle mění; často se také navrací po nepříliš dlouhé scéně obraz předcházející, např. ve Steinsbergově "Libuši" IV.: les, Krokova hrobka, les, Libušina komnata. Přitom je tento akt velice krátký. Totéž nacházíme u Komareka v "Idě" III.: 1. až 4. scéna, náměstí před kostelem sv. Bartoloměje, 5. a 6. Idina komnata (dvě velmi krátké scény, a to Idin monolog a její rozmluva s Münsterem), od 7. scény až k závěru hry opět náměstí před kostelem; podobně ve IV. aktu.
Velice oblíbené jsou monology, v nichž hrdinové objasňují své city a podávají zprávu o svých úmyslech; i povahou tak jednoduchý Přemysl musí takové monology vést, viz Steinsberg III. les. Poněvadž sám Steinsberg cítil nepřirozenost takového monologu, ve druhém vydání ho zkrátil. Mnohdy se stává monolog modlitbou: "Ida" IV., 7.
Dialogy se vedou zeširoka, dlouhé řeči a promluvy jsou hojné; davové scény (v originále "die Volsszenen" - pozn. překl.) jsou však velice živé a proslovy se tu rychle střídají; i v divoce vzrušených scénách nechybí však řeči dost rozměrné, jako ve Steinsbergově "Libuši" III; Přemysl a Damoslav stojí proti sobě se svými ozbrojenci a tu Přemysl teprve ještě pronese dlouhý proslov, pak hovoří jeho přítel Slavikon, nato Damoslav a konečně se přece jen pustí všichni do sebe.
Velké oblibě se těší scény poblouzení a vidění ("Valdštejn", "Libuše", "Přemysl", "Krok"). Goetheův Götz přivedl do módy scény s dětmi: když Valdštejn přibývá do Chebu, vede mu vévodkyně naproti jeho šestiletého synka Hanse; celá první scéna III. aktu je věnována dětem: Hans "kreslí křídou po stole" vojáky, pak "objíždí křídou po stole kolem dokola", aby vojáky kosil ve vzájemné řeži (v originále "um die Soldaten zusammenzuhauen" - pozn. překl.). Scény s dětmi nacházíme také ve hře "Albert, Landgraf in Thüringen", kde se Kunegunde loučí se svými syny, kde proti ní vystupuje mladý Friedrich atp.. Ve Steinsbergově "Libuši" V. hovoří Přemysl s jedním hochem, který svou zvědavostí na to, jak jeho pán svídí boj za právo, upomíná na Götzova Georga (v Goetheově hře - pozn. překl.).
Historické kusy nabízejí hojnou možnost uvedení poutavých scénických výjevů: rušné davové scény, bojové střety atp.. Jako dějiště se rádo vidí nějaké temné místo: neprostupné lesní bezcestí ("Krok"), podzemní chodby ("Ida"), soudní scény v podzemních či opuštěných prostorách, pohřebištích považovaných lidem za posvátné ("Libuše", "Přemysl", "Krok"), případně fémový soud v šeravém světle měsíce ("Ida"), žalářní a klášterní cely (tamtéž), pak zas a zas rytířské sály, komnaty, veřejná prostranství atp..
5. Sloh a jazyk
Dramata jsou psána prózou. Poněvadž hlavní roli v nich hrají knížata, rytíři, lidé urození, pokoušejí se i autoři o výraz patřičně vznešený. Mnohdy se potkávají s nezdarem; namísto aby řeč jevila vznešenost, je spíše nabubřelá, vypínavá a přemrštěnosti v ní nejsou ničím vzácným. Tak např. Přemyslův výbuch hněvu ve Steinsbergově "Libuši" III. akt: "To bys měl zažít, Přemysle! Není tvá ruka dost silná, aby vyrvala zradu z Damoslavova srdce (v originále "das verräterische Herz aus Damoslaws Herz zu reißen?" - pozn. překl.) - Ano! Ano! - A kdyby i byla tvá krev vroucím jedem, roztaveným olovem, které mou kůži stáhne z kostí, zůstanou ti přece ještě ty kosti, jimiž bys mohl jinému rebelovi vytlouci mozek z hlavy!" A v tomtéž tónu to jde dál.
Podobné tirády najdeme i u Komareka; v "Přemyslovi" se vyžívá ve výlevech jako je třeba tento Kašin; II, 4: zeman Givoj lapí zaživa jednoho kance a přináší ho před Libušin hrad; Libuše ho chce za jeho odvahu nějak odměnit, Kaša prosí, aby mu mohla dát svou ruku. Libuše prosbě vyhovuje a nařizuje Givojovi, aby zvíře rozdrtil o skálu a přijal svou odměnu; lid jásá, Tetka se odvrací před "bolestným pohledem", šťastná Kaša však praví: "Je to přece jen divoké prase, které zahubil! Jak se v tisíceré křeči snaží zvednout a zase klesá, než v něm život vyhasne! Ha! Pud všemocné přírody (v originále "der Trieb der allmächtigen Natur" - pozn. překl.), jak zázračně, jak mocně působí v každé živoucí věci! Obraz, který stojí za zamyšlenou!"
Vedle vysoce patetických míst najdeme v "Přemyslovi" i banality, jako je např. ve 3. scéně I. aktu Libušina poznámka: "Pořád ten starý kolovrátek!" (v originále "Immer die alte Leier!" - pozn. překl.). Jak jen ta slova o flašinetu znějí v jejích ústech!
Velice dobře zato vystihl Komarek ve "Valdštejnovi" řeč dětí, zejména naivní způsob, kterým se malý Hans pokouší ukonejšit svou vystrašenou matku: "Proč jen pořád pláčeš? Přestaň, jinak budu plakat s tebou." Docela vtipně zní, když Hans říká své tetě: "Nech to být (v originále "lass es gut sein" - pozn. překl.), teto! Vezmu tě s sebou, a až se co nevidět stanu králem, máš se stát mou - tetou!" ("Albrecht Waldstein", III, 1.)
Ve hře "Faust von Mainz" dává Komarek měšťanům hovořit prostým, co možno nenuceným jazykem. Žerty padají tak, jak bývá v rodinách obvyklé; v III. 7 dává Fausta takto pozdravit svou choť: "Mohla byste přijít, vzácná, obezřetná paní tajná radová?" (v originále "erthe, wohlweise Geheimrätin?" - pozn. překl.) A ona odpovídá: "Copak rozkazuje milostpán?" Když je Faust dobře naložen, notuje si veselé nápěvy. Rád hovoří i obrazně; když dumá o tom, že se Sternberger musí zřeknout ruky Christine, tj. Faustovy dcery, řekne: "To už by přišlo pozdě. Je po vinobraní (v originále "die Weinlese ist vorbei" - pozn. překl.) a nenašel by ničehožnic než prázdný košík." atp..
Se sborovými zpěvy to zkusil Komarek ve hře "Marie von Montalban", ale verše jsou velmi špatné. Cizí písně jsou vloženy do her "Albrecht Waldstein" "Faust von Mainz". Ve "Valdštejnovi" IV. 6 zpívá Trczka (česky psáván i Trčka - pozn. překl.) píseň, kterou slyšel v táboře u Lützenu: "Brüder lasst uns lustig sein" (tj. "Bratři, nechte se nám veselit", viz Lingeb.org na melodii Gaudeamus igitur, slova ovšem s oním incipit napsal až v roce 1717 Johann Christian Günther /1695-1723/, což nedává v souvislosti s Valdštejnem /1583-1634/ nijaký smysl - pozn. překl.). To připomíná studentské pijácké písně, snad Komarekovi posloužilo i nějaké lidové podání. Ve hře "Faust von Mainz" zpívá sestra mistra počtářského se svým milým píseň, oslavující rýnské víno: "Es ist ja der Fürst der Weine, des Vaterlands Zierd' am Rheine" (tj. "To je přec kníže vína, otčiny zdoba znad Rýna" - pozn. překl.). Komarek vydává za autora písně Heinricha Frauenloba (narozený někdy mezi roky 1250 a 1260 v Míšni /Meißen/, žil v letech 1276-1278 v Praze, zemřel 1318 v Mohuči /Mainz/, jeho básnické jméno Frauenlob se vztahuje k jeho skladbě o Panně Marii - pozn. překl.); obsahem upomíná na "Rheinweinlied", jejímž autorem je Matthias Claudius (žil v letech 1740-1815, jeho píseň je z roku 1777 - pozn. překl.).
Třetí oddíl
Měšťanské drama
V měšťanském dramatu druhé půle 18. století převažuje sentimentální hra, zvaná i "weinerliche Komödie" (tj. "plačtivá komedie" - pozn. překl.). Jen vzácně se mezi nimi najde nějaká truchlohra; ani pak hrdina či hrdinka nedojde následkem nějaké tragické viny rovnou smrti, nýbrž neřest potkává jen potupný pád. Jde většinou o "Intriguenstücke", tj. kusy plné úkladů a pletich, vzácněji o charakterní komedie. A v těch dochází k nápravě většinou nikoli v nitru hrdinů, nýbrž následkem působení vnějších sil; proto může také obrat nastat náhle a nečekaně, jako např. v anonymním kuse "Der Zanksüchtige, oder die rechtmäßige Erbin" (vyšlo tiskem v Praze /a v Lipsku/ roku 1779, jednak ve druhém svazku titulu "Kleine Opfer, dem deutschen Theater dargebracht", jednak samostatně - pozn. překl.).
Některé z kusů jsou také věnovány líčení či chvále nějakého charakteru nebo mají působit jako odstrašující příklad; nepřinášejí však také nijaký vývoj tohoto charakteru. Nějaký charakterový typ je nám představen v několika scénách; je ovšem už na začátku stejně hotov jako na konci, jako např. ve Wetzlově hře "Der Großmütige" (Friedrich Wilhelm Wetzel žil v letech 1738-1801, jeho hra vyšla v Praze tiskem v roce 1774 - pozn. překl.), ale podobně i v titulech jiných, např. v postavě barona z komedie Maximiliana Scholze "Die beiden Fächer" (rodem pražský autor žil v letech 1743-1834 /zemřel v berlínském Pankowě/, hra vyšla tiskem v Praze roku 1777 - pozn. překl.). Totéž nacházíme v anonymní veselohře "Am Ende eine Betschwester" (s podtitulem "Ein Nachspiel in einem Aufzuge" vyšla v Praze roku 1784 - pozn. překl.), která nám předvádá, že jednu koketku nedokážou ani nejostřejší výčitky podvedeného milence přimět byť v nejmenším k dojetí, natož pak k polepšení.
Mnohem lépe si vedou autoři většiny těchto kusů ve splétání intrik; zacházejí v tom ovšem začasté až příliš daleko a my se nestačíme divit, že jednající postavy nedokáží odhalit protihráčovy úklady už v samém počátku. Zfalšované dopisy, anonymní osočení, křivá obvinění jsou ve značné oblibě, poněvadž rozpoznat je bývá velice snadné. Začasté dochází k řešení konfliktů právě "zázračným odhalením", takže uzly jsou spíše rozťaty než rozpleteny. Otcové a děti, sourozenci a přátelé, kteří se navzájem dlouho hledali, se náhle opět shledávají, čímž je navozeno řešení. - Ne vždycky však vede náhoda ke šťastnému konci; způsobuje smrt hlavních postav ve hrách "Amalia Ringenthal" (celým titulem "Amalia Ringenthal oder Rache und Eifersucht durch Briefe" od Antona Daniela Breichy, tiskem v Praze /a Vídni/ 1785, holandsky v Amsterdamu 1798 - pozn. překl.) a Steinsbergově "Miss Nelly Randolph".
Náměty a motivy jsou tradiční. Záchrana pronásledované nevinnosti, pomsta zhrzeného milence, konflikty mezi rodiči a dětmi jsou ty nejoblíbenější. Dají se zhustit stejně do typů jako do charakterů.
Místem děje je většinou Německo, často také Anglie, podle vzoru Lessingovy hry "Miss Sara Sampson", viz např. "Miss Nelly Randolph". Také Itálie a Španělsko bývaly voleny za místo děje.
Co do časového trvání zabírá děj kusů nejvýše přes dva dny. Začínají obvykle za časného rána a odehrávají se během dne. Hra "Der Obriste von Hohenthal" (vyšla tiskem v Praze roku 1788 a jejím autorem je Johann Georg Haller) např. začíná ráno a odehrává se do pozdní noci, aby se její děj uzavřel až zrána dne následujícího. Přitom se autoři snaží vyvarovat změny scenerie během jednoho aktu, aby zachovali jednotu místa děje, čímž se jim ovšem často do hry vloudí nepravděpodobnosti nejhoršího druhu. Tak v Komarekově frašce "Der schwache Mann" (celým titulem "Der schwache Mann oder die Frau regiert", vyšlo ve svazku pod názvem "Kleiner Beitrag zur deutschen Bühne - Erstes Bändchen. Pilsen, Klattau und Leipzig 1791", tedy kvůli Klatovům ve vydání zčásti "šumavském"! - pozn. překl.) počíná první dějství na městské promenádě a zde se radí městský fojt /tj. rychtář/ a jeho písař Wurmius o reformách v radě (v originále "über Ratsreformen" - pozn. překl.), když náhle (náhodou ovšem) přichází fojtova paní se svou dcerou Henriette, obchodník Lorenz tu potkává svou milovanou (Henriette); Lorenz tu s krejčovským tovaryšem a hercem Knopflochem pak i spřádá komplot proti matce své dívky. Osoby musejí - a to nejen v této hře - za všech možných záminek přicházet a odcházet, ať se jim to právě hodí či nikoli.
1. Náměty a motivy
Motivy jsou většinou ony, jež považujeme za vlastní sentimentální komedii, jak se stala módou od časů Diderotových (žil v letech 1713-1784, jeho román "Jakub fatalista a jeho pán" zdramatizoval Milan Kundera - pozn. překl.) a jak byla pak provozována v čele s Kotzebuem (August Kotzebue /1761-1819/, německý spisovatel a dramatik, činný i jako ruský generální konzul, zavražděn pro údajnou špionáž ve prospěch Ruska - pozn. překl.) a Ifflandem (August Wilhelm Iffland /1759-1814/, německý herec, intendant a dramatik - pozn. překl.). S motivem stavovského rozdílu, který se stal oblíbeným zejména Großmannovou veselohrou "Nicht mehr als sechs Schüsseln" (Gustav Friedrich Großmann /1746-1796/, německý herec, spisovatel a divadelní režisér, jeho veselohra vyšla tiskem roku 1780 - pozn. překl.), setkáváme se v několika hrách, a to často i jako s motivem vedlejším. Lessingova hra "Miss Sara Sampson" vyvolala v život řadu kusů o únosech, jeho "Minna von Barnhelm" kusy s vojáckou tématikou, Diderotova hra "La Pere de Famille" iniciovala pak, ovšem už v Gemmingenově zpracování (Otto Heinrich von Gemmingen-Hornberg /1755-1836/, německý diplomat, svobodný zednář a přítel Mozartův - pozn. překl.), vznik "Familiengemälde", uvádějící na scénu konflikt mezi rodiči a dětmi. Na její vznik působí i sentimentální literatura. Z jejího vlivu vycházejí i kusy, odehrávající se v exotických krajinách a jejich divočině; z jednoho vyprávění v anglickém týdeníku "The Spectator" (vyšlo tam 13. března roku 1711 a jeho autory byli Joseph Addison a Richard Steele - pozn. překl.) vychází ať už přímo či, což je pravděpodobnější, nepřímo Komarekova jednoaktová truchloha "Inkle und Yariko" a román "Paul et Virginie" od Bernardina de Saint-Pierre poskytl námět pro Reilovu stejnojmennou hru s podtitulem "Gemälde guter Menschen". Komedie se zpěvy "Der Huron" (vyšla tiskem v Praze roku 1770, autorem původně francouzské komické opery "Le Huron" /1768/ byl encyklopedista a spisovatel Jean-François Marmontel /1723-1799/ - pozn. překl.) působí svým závěrem. kde se divoch odhaluje jako Evropan, jako fraška na horování pro šlechetné divochy; zda byla i tak zamýšlena, je otázka.
Samozřejmě bývá propojeno i více motivů navzájem, ba v komedii "So muss man Männer fangen" (autorem hry, vydané v Praze tiskem roku 1789, je údajně H. Borches /na titulu jen zkratka H.B./ - pozn. překl.) sešly se v jednom útvaru dvě dějové linie navzájem zcela nezávislé a probíhlaly vedle sebe, aniž by jeden motiv s druhým vůbec přišel do styku.
a) Motiv pronásledované nevinnosti
Jedním z nejčastěji se navracejících motivů je onen o pronásledované a zachráněné nevinnosti: chudobná dívka, často ze vznešeného domu, je urozeným zpustlíkem nebo nějakým mladým náruživcem objevena ve svém azylu a pronásledována urážlivými návrhy. Najde se ovšem ušlechtilý muž, který ji zachrání a přijme ji do svého domu. Vznešený pronásledovatel ji i tam náhodou či prostřednictvím svých špehů objeví; očerní ji pak u matky nebo choti jejího ochránce jako licoměrnici a koketu, aby tak dosáhl jejího odstranění z domu, kde nalezla ochranu nebo se lstí pokusí ji unést. Její mládí však vítězí; prokáže se jako nedotčená a nevinná a nachází náhodou své rodiče nebo svého bratra, čímž se vyjeví i její urozený původ. Šťastnou svatbou pak celý kus končí. Pronásledovatel hluboce pokořen odtáhne či nachází svůj zasloužený, potupný konec.
To v podstatě tvoří obsah hry "Marianne oder der Sieg der Tugend" od Viktorie Ruppové (Viktoria von Rupp, roz. Raudnitzky /Rauschnitzky/, vydala hru tiskem v Praze roku 1777 - pozn. překl.). Jsou tu užity všechy možné zápletky, tak především, že dívčin ochránce je ženat a její pronásledovatel může se chopit žárlivosti manželky ochráncovy jako zbraně vůči své oběti. K řešení dojde tím, že přítel domu pozná v Marianne vlastní dceru.
Jen o něco málo jinak probíhá děj truchlohry "Miss Nelly Randolph" od Steinsberga. Kus končí tragicky: Roué, který chce svést choť jiného z domu své macechy, naběhne vlastní neopatrností na dýku manželovu, který náhodou přichází v pravý okamžik, aby svou ženu odvedl a tak ji zachránil.
V jednoaktovce "Julchen oder Väter schaut nach euren Kinder!" od Franze A. von Meyera (vyšlo tiskem v Praze u Schönfelda roku 1783 - pozn. překl.) se stává zachráncem nevinnosti otec svůdcův. Nadto se z dívky vyklube neteř jednoho jeho přítele.
Vedle jiných motivů hraje právě tento (rozuměj motiv pronásledované nevinnosti - pozn. překl.) velkou roli ve hře "Schicksale der Familie Grau" (vyšla tiskem v Brně roku 1792 a jejím autorem byl Christian Adam Exner - pozn. překl.). Mladý hrabě, který pod slibem manželství svede nejstarší dceru svého pachtýře a chce ji poté opustit, poněvadž hodlá přivést do domu bohatou urozenou nevěstu, klade teď nástrahy pastýřově mladší dceři a dá ji unést jedním sluhou; jeho úklady zmaří však muž, z něhož se vyklube strýc mladého hraběte; zamiluje si onu mladší dceru a vyvolí ji za svou choť.
Stává se také, že pronásledovanou je žena už provdaná, jako např. v kuse "So muss man Männer fangen". Dotyčná je tu uchráněna před úklady tím, že jeden z jejích někdejších ctitelů svůdce napálí: donchuán Feldheim chce odlákat z plesu mladou nezkušenou baronku v masce jejího manžela; když to zjistí Sternheim, šlechetný někdejší ctitel, nasadí barončině komorné touž masku, jakou nosí její paní, a dokáže tak způsobit, že Feldheim unese namísto baronky komornou; sleduje pak párek s několika přáteli, aby se popásl na zklamání napáleného donchuána.
V epizodách je motiv užit v kusech "Der Großmütige" od F.W. Wetzla, "Der Fremde" od J.G. Hallera a "Der abgedankte Offizier oder Joseph der Gute" od J. Lederera.
b) Motiv pomsty ze žárlivosti
Motiv msty ze žárlivosti byl užíván různě; buď se pokouší pomstít zhrzený milenec či zhrzená žena, čímž se probudí žárlivost chotě a vzniká rozkol v domě, anebo se opuštěná žena mstí na nevěrníkovi vraždou.
K tragickému konci to vede v Breichově hře "Amalia Ringenthal oder Rache und Eifersucht durch Briefe". Už podtitul vyjevuje, že nástrojem pomsty jsou tu dopisy. Někdejší hrdinčin ctitel se vrací po mnoha letech nepřítomnosti a přihrává do rukou hrdinčina chotě dopisy a vzbudí tím postupně jeho žárlivost. Po krátkém souboji hrabě v jedné (zahradní /v originále "Der Lustgarten"/ - pozn. překl.) scéně protivníka probodne a poté zasadí bodnou ránu i hraběnce přes její ujišťování, že je nevinná. Krátce nato ovšem dostane dopis, v němž je intrika objasněna. Poněvadž považuje hraběnku za mrtvou, požije jedu; příliš pozdě se dovídá, že jeho choť žije. I ona však umírá, když účinek jedu už nelze zastavit a hrabě je ztracen; žal zabil i ji.
Naproti tomu v komedii "Die liebreiche Stiefmutter" (jejím autorem /na titulní straně pražského tisku z roku 1786 je ovšem jen anonymní autorská poznámka "vom Verfasser des jungen Menschenfreundes"/, je Ignaz Cornova /1740-1822/, pražský jezuita italského původu, osvícenec a svobodný zednář - pozn. překl.) nakonec všechno dobře dopadne. Také tady hrají zfalšované dopisy velkou roli. Aby zničila nenáviděnou šťastnější sokyni, pozve muži posedlá vdova (dnes by se řeklo nymfomanka - pozn. překl.) zfalšovanými dopisy někdejšího ctitele oné mladé ženy na její zámek; probudí pak opět zfalšovanými dopisy žárlivost jejího chotě a poštve pak i jeho dceru proti maceše, která byla její přítelkyní. Vdovino řádění je přirozeně odhaleno a pomocí jednoho věrného přítele osočené ženy je pachatelka usvědčena ve chvíli, když chce zfalšovat jednu listinu. Dobrotou falešně osočené se dostane odpuštění všem, kdo se na komplotu podíleli.
Jinak je motiv zpracován v truchlohře "Die vergiftete Traube" (tisk s označením "Wie es auf dem Prager Nationaltheater nicht aufgefuehrt worden. Von einem Soldaten." /tj. "Jak nebylo uvedeno na pražském národním divadle. Od jednoho vojáka."/ na titulní straně vyšel v Praze roku 1783 - pozn. překl.). Opuštěná milenka navštíví nevěrníka, právě když se hodlá oženit s jinou. Když se ten doví o jejím příchodu, dá zahradnici, u níž opuštěná bydlí se svou dcerkou, jed, do něhož má ponořit hrozny révy. Zahradnice návštěvnici jeho příkaz prozradí a opuštěná žena posílá svou dcerku s otrávenými hrozny za mladým párem. Nevěsta koupí hrozny a dá je děcku, které je pozře a umírá, když stačí ještě vyjevit, kým je; nešťastná matka nachází své dítě mrtvé, místo aby se pomstila na nevěrném milenci; toho však zabíjí její bratranec v souboji; také neblahá matka vyhledá poté smrt.
Také ve zdánlivě historicko-exotické truchlohře "Das persische Mädchen" (neznáme jejího autora - pozn. překl.) hraje pomsta ze žárlivosti hlavní roli (také Steinsbergovo drama "Der Petriotismus je jen zdánlivě historické; přesto jsem je pojednal v souvislosti s historickým dramatem, poněvadž v něm politika hraje přece jen jakousi úlohu, zatímco zde vůbec nepřichází v potaz). Haly, rádce siamského krále Timura, miluje otrokyni Zaidu; daruje jí, jejímu otci Amuretovi i její přítelkyni svobodu a dovídá se, že Amuret byl králem Persie, odkud byl poslán do vyhnanství. Kaled, Halyho podřízený, miluje rovněž krásnou Zaidu; poněvadž ji však nemůže mít a svému pánu ji nepřeje, vypráví o její kráse králi Timurovi. Ten k dívce rázem zahoří láskou a ptá se Halyho, zda by mu jako králi byla rovna rodem. Šlechetný rádce pomlčí o vlastní své náklonnosti k dívce a ta se stane královou chotí. Je však nešťastná, poněvadž milovala toho, kdo ji vysvobodil z otroctví, myslila však, že chová lásku k její přítelkyni. To se nyní vyjeví, když Halyho, který chtěl složit svůj úřad, musí prosit, aby zůstal u dvora. Teď i on se přiznává ke své lásce k Zaidě a k domnění, že milovala Kaleda. Ten oba při rozmluvě vyslechl a dá Zaidu zadržet. U soudu si Haly vyžádá souboj s Kaledem smrtelně ho zraní. Nactiutrhač prosí Zaidu o odpuštění; přiblíží se k ní přitom a probodne ji; pak se zhroutí mrtev.
c) Konflikt mezi přáními rodičů a náchylnostmi jejich dětí
Velmi vděčným a proto i velice oblíbeným motivem her je konflikt mezi přáními rodičů a jejich dětí. Odpor rodičů má přitom rozličný základ.
Stále se navracející příčinou tohoto odporu je nepřátelství rodin každého z obou milenců vůči sobě navzájem; motiv od Shakespearova "Romea a Julie" stále hojně užívaný. Klingerovou hrou "Sturm und Drang" snad byl nově oživen i pro měšťanskou komedii.
Tento druh konfliktu nacházíme i v Hornově kusu "Fanni und Thomson oder der Sieg der Liebe" (Christian Adam Horn žil v letech 1753-1798 - pozn. překl.). Jak podtitul prozrazuje, vítězí tu rodiče nad dětmi, k čemuž jim dopomůže jeden ušlechtilý muž.
Jako příčina konfliktu je téměř stejně hojným i motiv stavovského rozdílu. Ten ovšem prodělává jistý rozdíl: protiklad už netvoří šlechta a měšťanstvo, nýbrž měšťan a důstojník. Předsudek obchodníka vůči armádnímu důstojníkovi tvoří základ konfliktu v komedii "Die Silhouettentrauung" od Reinickeho (celý titul hry, vyšlé v roce 1783 v Lipsku nákladem Schönfeldova knihkupectví /Anton Johann von Schönfeld byl pražský knihkupec a nakladatel, rod Schönfeldů je ovšem původem ze Saska/, zní "Die Silhouettentrauung oder was vermag ein Schnurrbart nicht", jejím autorem byl pak herec Heinrich Reineicke, narozený v Lipsku roku 1756 a naposledy připomínaný v roce 1799, některé prameny uvádějí však letopočet úmrtí 1788 - pozn. překl.). Měšťanský otec přirozeně ustoupí, když je zaskočen lstí; udobří ho především skutečnost, že jeho zeť se stal mezitím majorem. - Naopak plukovník von Hohenthal, tj. "Obriste von Hohenthal", jak zní název hry J.G. Hallera nehodlá připustit, aby snad obě jeho dcery získal nějaký muž, který není důstojníkem; ony však milují dva civilisty, ovšem urozené; na druhé straně mají oba jeho synovci, které si vyhlédl za zetě, už vybráno. Čtyři mladí mužové se obrátí o radu k plukovníkovu bratrovi, který jim také pomocí jedné lsti pomůže k dosažení jejich cílů.
Třetí druh konfliktu se projevuje v tom, že si rodiče přejí povýšení své dcery do vyššího stavu. Jde přitom většinou o přání matčino (viz Schillerova hra "Kabale und Liebe", tj. "Úklady a láska"). Tak si v už zmíněné Komarekově frašce "Der schwache Mann" přeje madame Klugová provdat svou dceru za jednoho šlechtice a nabídne tím dceřinu milému důvod ke lsti; tak se dá v také už zmíněné Exnerově hře "Schicksale der Familie Grau" pachtýřova žena oslepit leskem urozenosti a lichocením hraběcího prostopášníka natolik, že nerozpozná dceřino neštěstí.
Mezitím nastoupí na místo urozenosti bohatství. V komedii "Die Zwirnpost" (hra od neznámého autora vyšla v Praze tiskem roku 1789 - pozn. překl.) si přeje otec provdat dceru za svého přítele, starého a bohatého dvorního radu; ona si ovšem už vyvolila mladého muže, se kterým si, chována otcem doma pod zámkem, vyměňuje dopisy "nitěnou poštou" (v originále "durch eine 'Zwirnpost" - pozn. překl.). Nakonec dívka vyjeví své srdce dvornímu radovi, který jí velkomyslně zjedná otcovo svolení mladíka - který je samozřejmě synem známého z dřívějška - si vzít.
Majetkové poměry probouzejí také ve zmíněné už Gnadově "Familiengemälde", tj. v "rodinném obraze" nazvaném "Die verstoßene Tochter". Otcovo přání oženit syna s bohatou dědičkou, aby si rodina vypomohla z tíživé situace, se dostává do rozporu se synovou náklonností; nakonec se však ukáže, že mladíkova milá je skutečná bohatá dědička, svým otcem zapuzená, poněvadž měl její matku v podezření z nevěry; před svou smrtí ji přijímá do svého domu, kde byla až dosud na jejím místě vychovávána jedna selská dcera.
Jen zdánlivě odporuje dívčin otec přáním dcery a jejího milého v Kirpalově hře "Die Ehrenerklärung" (autorem titulu, který vyšel v Praze tiskem roku 1794, byl Joseph Kirpal, právník a pražský purkmistr od května roku 1820 až do svého zdejšího skonu dne 22. února roku 1823 - pozn. překl.). Chce svými hrozbami jen zkoušet opravdovost mladíkovy lásky a dává rád své svolení, když poznává ušlechtilý charakter dceřina vyvoleného, který je ostatně synem zemřelého přítele dívčina otce.
d) Rozpor v citech hrdinů
Rozpor mezi ješitností a láskou pojednává Schimann ve své rovněž už zmíněné hře "Juliette oder Wozu wird sie sich entschließen?" (pražský tisk z roku 1779, autor Joseph Schimann byl, jak už dříve zmíněno, zdejším hercem - pozn. překl.) Juliette váhá mezi dvěma milenci, panem z Werthelmu, jehož miluje a jenž její lásku opětuje, a hrabětem von Sonnenstein, který se o ni uchází kvůli jejím penězům, ale slibuje jí lesk života u dvora. Dívka dává svou ruku Werthelmovi, řekne však hned nato své ano i hraběti; její otec ponechává jí svobodnou vůli. Nakonec vítězí láska. Hrabě se Juliette velkomyslně zříká; rezignaci mu usnadňuje skutečnost, že jeho finanční záležitosti mají být urovnány.
Tento motiv je propojen s motivem stavovského rozdílu ve hře neznámého autora "Henriette von Blumenau" celým názvem "Henriette von Blumenau oder die Liebe aus Dankbarkeit", v souborném katalogu České republiky /CASLIN/ i jinde je za autora pražského tisku z roku 1777 označen Ignaz Cornova - pozn. překl.). Mladý bankéř zachraňuje dívku před úklady lehkomyslného muže a přivádí ji do domu své matky (názvuk motivu "pronásledované nevinnosti" - pozn. překl.). On ji miluje; když však zjistí, že dívka pochází ze starého šlechtického rodu, potlačí svou náklonnost. Pokouší se přemluvit i svou sestru, aby se zřekla lásky hraběte Kronwehra. I jeho chráněnka k němu pojme náklonnost, jen neví, zda je to z lásky či toliko z vděčnosti; proto si vykládá cit, který chová k jednomu hraběti, s nímž se seznámila, jako lásku. Nakonec se všechny konflikty řeší odhalením nenadálé intriky: jeden přítel hraběte Kronwehra obviní dívku z koketerie; hrabě pátrá ve svých zážitcích a nachází v Henriettě - svou dlouho hledanou sestru. Poněvadž každou úvahu o stavovských rozdílech odmítá, poněvadž se sám uchází o měšťanskou dívku (rozuměj bankéřovu sestru - pozn. překl.), rozhodne se i měšťanský bankéř pro sňatek s urozenou.
K těmto skupinám her se dá přiřadit několik komedií, které, aniž by pojednávaly určitý motiv, jsou příbuzní s mnohými z uvedených typů. Ve hře staví J.F. Gley (pražský tisk hry s plným titulem "Der Einspruch oder die Coquetterie und Unschuld" z roku 1794 autora uvádí jen s těmito zkratkami jeho křestních jmen - pozn. překl.) staví proti sobě navzájem dvě ženy jako představitelky koketerie a nevinnosti - méně přitom jde o pomstu jedné opuštěné milenky. - Dívka, příliš hrdá na to, aby se vyznala ze své lásky, je vyléčena tím, že její svévolná sestra probudí rozpustilým žertem žárlivost milenčinu, takže se prozradí
("Eifersucht und Mutwillen" od Schimanna /hra vyšlá v Praze tiskem roku 1774 - pozn, překl./) atd..
e) Sentimentální náměty
1. Komarekova hra "Inkel und Yariko" pojednává oblíbené téma sentimentální literatury: totiž protiklad Evropanů a divochů. Anglický obchodník učiní barevnou ženu svou chotí, prodá ji však jako otrokyni majiteli plantáže, aby získanou částkou splatil své dluhy. Tento námět se poprvé objevil v jedné povídce, otištěné anglickým listem "The Spectator", pak i v celé řadě německých zpěvoher a tragédií, u Gellerta také v jedné básnické povídce. Komarekova jednoaktová truchlohra je zcela nesrozumitelná tomu, kdo anekdotu nezná; neboť autor podává jen vyústění do katastrofy: Dom Estados, jemuž obchodník Inkle prostřednictvím Begleye Yariko prodal, ji v Inkleově nepřítomnosti dá odvézt. Inkle štván lítostí, chce její prodej do otroctví zrušit, ale ani Begley ani Estados nejsou k nalezení; dovídá se nato právě od Begleye, co se mezitím stalo; Begleyova touha po pomstě za staré nepřátelství je uspokojena. Tu ho Inkle zastřelí a stává se sám Estadosovým otrokem.
2. Ve hře "Paul und Virginie" zpracovává Reil, jak už dříve zmíněno, některé scény z románu Bernardina de Saint Pierre. Líčí nám, jak Paul a Virginie zbloudí a jsou zachráněni vděčným černochem, jak se Virginie, následujíc pozvání své tety, nalodí k cestě do Německa, jak loď hned po vyplutí ztroskotá v bouři, jak se Paul pokouší zachránit svou milou a jak jsou pak obrovitým černochem dopraveni na pevninu. Právě to podstatné z románu francouzského autora ovšem Reil nezužitkoval.
3. K podnětu ze sentimentální literatury odkazuje asi také komedie "Die Negersklaven" od Steinsberga (hra vyšla tiskem v Praze roku 1779 - pozn. překl.). Jeden černoch, prodaný otcem své milé Holanďanům, nachází v jedné z otrokyň, která patří švagrové jeho pána, opět svou milou, upadlou do rukou bělochů, když ho hledala. - Příběh otrokyně probíhá paralelně s líčením osudu její paní, která rovněž bloudí světem v pátrání po svém choti a v domě švagrově se konečně dovídá, že milovaný muž opět opustil Evropu, aby za ní spěchal do Indie. Černošský pár získává přirozeně svobodu. - Také zde nabízí hra toliko závěr, totiž znovushledání; všechno ostatní se dovídáme z vyprávění.
4. Sentimentální rysy nacházíme i v komedii "Der Huron". Evropské kultuře je postavena jako protiklad přirozenost a prostota divochova v osobě Hurona (kmen Huronů či Wyandotů, kteří byli jedněmi z původních obyvatel Severní Ameriky, viz Wikipedia - pozn. překl.), který cestuje Evropou. Usadí se nakonec v jedné francouzské vsi, poněvadž zahoří vroucí láskou k jedné krásné slečně. Svými přirozenými mravy, jakož i svou odvahou získává si Huron všechna srdce. Tu poznává jedna z přítelkyň paní jeho srdce v divochovi na medailonu - svého bratrance: je to Francouz; jeho rodiče vycestovali do Ameriky, mladí tam zemřeli a nechali ho v Novém světě osiřelého. Těší ho, že je Francouz, ale evropské mravy mu nevyhovují; když je po jednom boji proti Angličanům, v němž se opět vyznamená, zasnouben se svou milou, odmítne rozlišovat mezi zasnoubením a manželstvím a proviní se tak proti evropským zvyklostem; když je potom jeho snoubenka dána do kláštera, unáší ji odtud, takže otec mu ji nyní musí dát za manželku. - Jak už zmíněno, působí hra odhalením, že Huron je francouzského původu, jako fraška na sentimentální horování pro divochy.
2. Charaktery a tendence
1. Charaktery
Postavy hry nejsou nijaká individua, nýbrž typy. Tak jsou mnohé kusy věnovány jen představení nějakého typu; aniž by došlo k nějaké dramatické zápletce, je prostě jen řazeno za sebe množství scén, majících charakterizovat právě jeden určitý typ. Tak např. je dvorní rada (v originále "der Hofrat" - pozn. překl.) v kuse po něm nazvaném jako přísný, spravedlivý soudce a pomocník v nouzi učiněn protikladem bezcitného, podvodného, chamtivého a intrikánského advokáta; nebo ve hře "Ewald und seine Verwandten" jsou postaveni do kontrastu ušlechtilí a prostí lidé na jedné straně a proti nim na té druhé nafoukaní a hloupí zbohatlíci. Přátelští a vlídní mužové stojí proti sobeckým ničemům; anglický kapitán a německý lajtnant (tj. poručík - pozn. překl.) proti dánskému kapitánovi v anonymní hře (v originále "in dem Steinbergischen Schauspiele" - pozn. překl.) "Der Türk und der Brite", která by se mohla jmenovat spíše "Němec a Dán", poněvadž tento konflikt dopadá mnohem silněji než onen titulní mezi křesťanem a Turkem; a nakonec mezi Turkem a Britem vůbec žádný konflikt neexistuje, přinejmenším nikoli v chápání lásky k lidem. "Velkomyslný člověk" je zjev stále se ve hrách navracející. Je po něm jedna hra i pojmenována, totiž Wetzlova komedie "Der Großmütige". Jde o skutečný symbol velkomyslnosti a laskavosti.
Žárlivá žena je vylíčena v jednoaktové komedii "Die beiden Fächer" od Maximiliana Scholze (už zmíněné, česky by titul hry zněl "Oba vějíře" - pozn. překl.). Protihráč, její choť, je vzorem lidské laskavosti (v originále "ein Muster von Menschenliebe" - pozn. překl.). Ona ho bezdůvodně mučí svou žárlivostí. Autorovi se ovšem nijak nepodařilo nás přesvědčit, že je ze své vady (v originále "von ihrem Fehler" - pozn. překl.) vyléčena, o to víc, když je manželovo vysvětlení ohledně obou vějířů jen účelovou lží, jíž si posloužil ve prospěch dobré věci.
Hrdinové a hrdinky jsou samozřejmě vždy výlupky šlechetnosti, nevinnosti a čistoty; nemohou upadnout ve zkázu. Jejich protihráči jsou naopak ztělesněním nepravosti, za níž je každý trest příliš nepatrný, a přesto je jim velmi často andělsky laskavým hrdinou jakoby darován, poněvadž ty nevinné bytosti věří, že i sám ďábel v lidské podobě je schopen nápravy. Toliko v případě, že je nepravost reprezentována nějakou vedlejší postavou, líčí ji autor mírněji, asi proto, že oné osobě může pak věnovat méně úsilí, jak je tomu u pomlouvače hejtmana Schildheima v anonymní hře "Henriette von Blumenau" (jak už zmíněno, je jejím autorem Ignaz Cornova, jak se dnes všeobecně uvádí, viz Google Books /dtto např. i při digitálně dostupném nizozemském vydání hry v Amsterdamu z roku 1778/ - pozn. překl.).
Vzory jsou dobře rozpoznatelné. V sedmdesátých letech (rozuměj osmnáctého století - pozn. překl.) jsou to osoby, jež pronikly z "Comédie larmoyante" do německé "Lustspiel", a pak figury "Familiengemälde", vzniklé jako nápodoba Diderota. Počínaje Lessingovou hrou "Miss Sara Sampson" přicházejí do módy lordi, počínaje jeho "Minnou z Barnhelmu" oficíři, vachtmajstři a zvědaví hostinští; uštěpačné komorné se stávají po vzoru Franzisky (Minniny služebné z Lessingovy hry - pozn. překl.) velice často přítelkyněmi a důvěrnicemi slečny. Také Schillerův vliv se jeví znatelným: hřmotní otcové, kteří se vyskytovali hojně i předtím, jsou nyní uváděni po vzoru hudebníka Millera (ze Schillerovy hry "Úklady a láska" - pozn. překl.); matka, která si přeje povznesení dcery do vyššího stavu a přehlíží proto těžkosti, které se tomu přání stavějí v cestu a přejí tak záměrům vznešeného milence či svůdce; sentimentální dcery a bouřliváčtí, geniálničtí k tomu synové se stávají typickými zjevy.
Otcové jsou povětšinou rozšafnými, na svou měšťanskou čest hrdými muži; přestože mají starost o štěstí svých dětí, nerespektují nijak náklonnosti jejich srdcí, hledí si jen praktického užitku a požadují, aby děti své náklonnosti obětovaly přání otcovu. Když se pak ukáže, že volba dítěte je dobrá a otcovu přání vychází vlastně vstříc, dávají stejně jako Diderotův otec rodiny velice rádi své svolení. Diderotův vliv se nejzřetelněji jevé v charakterech Gnadovy "rodinné malby" "Die verstoßene Tochter", především právě v postavě pána domu. Podobně je vykreslen i dívčin otec ve hře "Die Zwirnpost". Někdy jsou zase otcové v zajetí stavovských předsudků a musejí z nich být vyléčeni nějakou lstí: "Die Silhouettentrauung", "Der Obriste von Hohenthal".
Podobně se velmi často matky vzpírají přáním dětí, poněvadž s nimi mají zvláštní záměry; chtěly by rády provdat své dcery za urozené či vůbec výše postavené muže; velice často se přitom ocitají v rozporu se svými manželi, kteří mají na věc obvykle přece jen střízlivější pohled ("Die Schicksale der Familie Grau", "Fanni und Thomson") nebo sledují své vlastní zájmy ("Der schwache Mann").
Soupeřství matky se vyostřuje, je-li tato sama ještě vdavekchtivou vdovou ("Die Silhouettentrauung"). V komedii "Die Weiber" od Schimanna jsou nám představeny hned tři takové ženy, navíc sestry, bažící po vdávání, z nichž každá by ráda získala pro sebe milého dcery jedné z nich a které proto také každá jednotlivě sednou na lep jeho lstivému dvoření podle zjištěných sklonů každé z nich.
Dcery, které si svou náklonnost musí prosadit proti vůli rodičů, jsou často charakterizovány svými citovými projevy (v originále "sentimental angehaucht" - pozn. překl.): vzdychají, svěřují svůj žal přírodě, naříkají nad tvrdým srdcem svých rodičů, znají sentimentální romány a ostatní četbu oblíbenou u cituplné mládeže (tak ve hrách "Der schwache Mann", "Fanni und Thomson", "Die Zwirnpost"). Všeobecně vzato se však dají vést svým vyvoleným ("Die Silhouettentrauung", "Der schwache Mann", "Der Obriste von Hohenthal"). Poněvadž se postavy jen vzácně povznesou k individuálnímu typu, jsou i vášnivé povahy spíše ojedinělé. Trochu vznětlivěji se jeví dívčí charakter v Cornovově hře "Die liebreiche Stiefmutter"; v Schimannově kuse "Eifersucht und Mutwillen" je veselá a rozpustilá dívka konfrontována se svou prchlivou a unáhlenou sestrou.
Velice často mají kolem sebe dívky a paní své komorné, které jako Franziska v Lessingově "Minně z Barnhelmu" zaujímají spíše místo důvěrnice a přítelkyně. Nejzřetelněji je Lessingův vzor patrný na postavě Cathariny v Gleyově kuse "Der Einspruch": byla družkou mladých her své paní, dostalo se jí i stejného vzdělání, čtou spolu německé autory, hovoří obě francouzsky; zatímco však je paní citlivá a nerozhodná a po Lessingově Minně má jen jméno, je komorná obratná a pohotová. - Společnými osudy je spjata se svou služebnou i Henriette von Blumenau ze stejnojmenné hry a když dá ruku svému zachránci, následuje komorná jeho účetního do zachráncova domova (srovnej Franziska a Paul Werner v Lessingově Minně z Barnhelmu). - Jako důvěrnice své paní, v jejíchž šelmovstvích a úskocích má živou účast, jeví se služebná v Schimannově komedii "Eifersucht und Mutwillen" a ve frašce "Der schwache Mann" od Komareka. - Nepoctivé komorné, které se dají zneužít vůči svému panstvu, jsou spíše vzácným jevem. Vzorovým příkladem takové postavy je ovšem komorná ze hry "Marianne" od Viktorie Ruppové. Prozradí chráněnce domu pronásledovateli; dá si od pána zaplatit za mlčení (v originále "Schweiggeld zahlen" - pozn. překl.), když se ten bojí, že by jeden z jeho dobrých skutků, jakým je záchrana Marianny, mohl být snad jeho paní vykládán chybně; pak sděluje paní, opět za velký dar, co zjistila.
Synové jsou vždy trochu blouzniví, často i mladistvě geniální buřiči, kteří jsou nespokojeni s existujícími zákony a mravy. Zavrhují konvenční manželství, brání své moderní náhledy proti rodičovským předsudkům, horují pro přírodu a pro svobodu člověka. Své rodiče označují za kruté a zatvrzelé, jakkoli je i ctí a milují ("Die verstoßene Tochter"); nazývají tyrany rodiče svých milovaných, když se staví proti jejich přání ("Fanni und Thomson", "Die Ehrenerklärung"). Zaslepeni vášní jsou schopni považovat prohnanou koketku za nedotknutelnou, nad každou nízkou pochybnost povznesené ženské stvoření, aby pro ně odhodili veškeré své ctnosti ("Der neueste Arzt" /hra s podtitulem "Anekdote aus dem izzige Jahrzehend" od Johanna Augusta Halbeho, herce a hudebního skladatele rodem z lužického Budyšína, žijícího od roku 1753 do roku 1779, snad i 1782, kdy je naposledy zmiňován, vyšla v Praze v roce 1789 - pozn. překl./) nebo se kvůli němu zřekli přítele ("Am Ende eine Betschwester"), dokud jim nějaký čestný muž nedokáže otevřít oči, když je učiní svědky věrolomnosti jimi zbožňované.
Jsou-li mezi ženskými postavami prudce vášnivé charaktery spíše vzácným jevem, nacházíme mezi muži dost často bezuzdné a prchlivé temperamenty. Zuří vůči očerňovateli své milé ("Miss Nelly Randolph"); dají se náruživou žárlivostí strhnout k nešlechetné pomstě a přímo ke zločinu ("Amalia Ringenthal"); bez rozmyslu vyzývá mladý vznětlivý student svého zdánlivě nevěrnického švagra na souboj ("Der Einspruch"). - V protikladu k tomu stojí klidnější povahy, umějící přelstít rodiče své milované dívky chytrostí a chladným kalkulem: "Die Silhouettentrauung", "Der Obriste von Hohenthal", "Der schwache Mann".
Od Lessingovy "Minny von Barnhelm" se staly vojácké kusy módou. Přesto nacházíme poměrně málo her, které by na lessingovský způsob vykreslovaly typ šlechetného vojenského oficíra; důstojnický stav vystupuje nyní vedle šlechty jako přímý protiklad měšťanstva, tj. nový, autory vynalezený motiv stavovského rozdílu. Tomu odpovídá pojetí charakterů: "Der Obriste von Hohenthal", "Die Silhouettentrauung", major ve hře "Die liebreiche Stiefmutter"; spojení se šlechtickým stavem v "Henriette von Blumenau". - Veselý oficín, přímý muž se srdcem na pravém místě, je hejtman (česky bychom řekli "kapitán" - pozn. překl.) ve hře "Die liebreiche Stiefmutter"; prohlédá rychle svým jasným rozmyslem každou intriku a přistupuje ihned zčerstva k její záhubě. - Je pozoruhodné, že i tady vycházejí sluhové mnohdy lépe nežli jejich páni, podobně jako lépe než jejich paní, jak už řečeno, vykreslují autoři postavy komorných. Strážmistra Wernera z Lessingovy "Minny" nacházíme znovu ve vachtmajstru Tapferovi, ve "Schnurrbartovi" ze hry "Die Silhouettentrauung", v jednom starém soldátovi ve hře "Der abgedankte Offizier".
Jako Justu a Wernerovi propůjčil Lessing ve své "Minně" i coby služebným rysy civilních osob, tak je předali Werner a Just postavě sluhy Franka v Kirpalově hře "Die Ehrenerklärung" či postavě starého služebného Brauera v Gleyově kuse "Der Einspruch". Sluha Minny z Barnhelmu, který má každé čtyři týdny, objevuje se také znovu ("Die Silhouettentrauung"). - Stejně jako nepoctivé komorné, které mají na mysli vlastní prospěch, jsou ovšem i bezectní sluhové (hra "So muss man Männer fangen" i s kontrastní figurou navíc); v tendenčním kuse "So rächen sich Schriftsteller an betrügerischen Buchhändlern" (hra vydaná tiskem v Praze roku 1790, je na exempláři digitálně dostupném /viz Google Books/ označena jménem autora J.A. Rothe - pozn. překl.); prohnaní ničemové jsou mezi sluhy také ve hře "Amalia Ringenthal".
Tak jak se ušlechtilé charaktery autorům jeví bezúhonně, tj. jde o přese všechny jejich náruživosti o lidi dobré, jež "hluboce stísňuje už samo pomyšlení na nepravost" (v originále "schon der Gedanken an das Laster Unbehagen verursacht", jsou postavy zlosynů mnohdy vykresleny barvou zcela černou; nijakou dobrou stránku na nich věru nelze objevit. Dají se mezi nimi rozlišit hlavně dva základní typy: svůdci a pokrytci typu Molierova Tartuffea. Svůdci jsou bezohlednými prostopášníky, neštítícími se nijakého prostředku k dosažení svého cíle, přenechávajícími pak i svou oběť bez rozpaků jejímu osudu. Úplatky, násilné únosy, nactiutrhačství jsou jejich obvyklými zbraněmi: viz "Miss Nelly Randolph", "Marianne oder der Sieg der Tugend" "Schicksale der Familie Grau" aj.. - Jakýmsi Tartuffem v ženské podobě je paní Giftmundová ("Giftmund" originálu značí v češtině doslova "jedovatá ústa" - pozn. překl.) ze hry "Die liebreiche Stiefmutter". Chce zničit mladou ženu, svou "sokyni". Tváří se jako její přítelkyně, ujímá se jejích dětí z prvního manželství, hraje zbožnou, bohabojnou kajícnici, pozvedá oddaně oči k nebi, baží však - přese svůj pokročilý už věk - po lásce pozemské. Stará se přece jen o blaho domu, když objeví nevěru mladé ženy. K tomu ovšem dá - zfalšovat dopisy. Chtíč po mužích ji dovede k pádu tím, že neprohlédne lest počítající s její milostnou náruživostí. Pokryteckým svatouškem je i kumpán Giftmundové a její pomahač při falšování dopisů a pokusech o mystifikaci. Padá spolu s ní.
Poručník, který se chce sám oženit se svou svěřenkyní, se objevuje jako postava hry "Der Zanksüchtige, oder die rechtmäßige Erbin" (česky by hlavní titul zněl "Svárlivec" - pozn. překl.). Aby na sebe strhl majetek siroty, neštítí se zfalšování závěti, podvržení dopisů a skrývá se za masku svárlivého hašteřivce, zadržujícího obtížné nápadníky. Je nakonec ze svých drsných manýrů vyléčen a doveden k pokání.
Chvastoun, stále se navracející figura starší komedie, se dá rovněž ještě leckde najít. Holič a kadeřník Silner ze hry "Der Einspruch" (celý její obsah viz Google Books - pozn. překl.) je jakýmsi měšťanským Bramarbasem ("Bramarbas" je postava komedie dánského autora Ludwiga Holberga /1684-1754/ "Jacob von Tyboe eller den stortalende Soldat" /tj. "Jakub z Tyboe čili chvástavý voják"/ z roku 1723 - pozn. překl.), který si nadto ze své divadelní kariéry dosud uchoval kus bájivého patosu. - Renomovaného studenta musí hrát krejčovský tovaryš Knopfloch jako svou roli ve frašce "Der schwache Mann" a činí tak s velikou obratností: dělá ze sebe blazeovaného jemného pána, vychloubá se svou latinou a francouzštinou, aby hned nato propadl němčině nejhrubšího zrna a na dokonale formulovanou latinskou promluvu servilního městského písaře opáčí blahosklonně: "Servus!"
Charaktery postav prozrazují velmi často už jejich jména (tady nelze než odkázat na německo-český slovník - pozn. překl.), tak např. hrabě Ehrenheim, pan von Biederfall, baron von Biederschlag, obrist Edelfeld. Pár afektovaných slečen nosí příjmení von Zierndorf ("So muss man Männer fangen"); nactiutrhačná licoměrnice se jmenuje Giftmundová, hašteřivý svárlivec pak Keifenstein, počestný měšťan Leumund ("Julchen oder Väter schaut nach euren Kinder!"). Pro bouřliváckého husarského oficíra je příjmení Bodenrenn velice trefné ("Die liebreiche Stiefmutter"); von Tapfer se jmenuje "Der abgedankte Offizier", stejně tak pruský strážmistr Tapfer ("Die Silhouettentrauung"); Kreuzhauer, Streitgern, Trunklieb jsou jména vojáků; nelidský plukovník nosí příjmení Hartenfels. Podvodný advokát se jmenuje Schleichwurm, jiný pak Gifft, podlézavý písař Wurmius ("Der schwache Mann"), jeden preceptor Lehrhold, jeden židovský podomní obchodník Schacher, jeden švec Kneipp, jeden krejčí Knopfloch atd.. - Pro milující se docházejí značné obliby určitá rodná (křestní) jména: Minna, Lotte, Henriette, Emilia; Amalia (ještě před Schillerovými "Loupežníky"); Ferdinand (ještě před tím ze Schillerovy hry "Úklady a láska"), Albert, Karl; pro služku Franziska. "Die Weiber", tj. ženy, z nichž každá trpí jinou vášní, nosí rodná jména Euphrosyné, Antoinette, Felizitas. Ve hře "Fanni und Thomson oder der Sieg der Liebe", která se odehrává v Anglii, nacházíme všechna v epoše sentimentální literatury známá jména anglických autorů nebo citace názvů jejich děl, tak kromě třeba toho v titulu (rozuměj Thomson - pozn. překl.) i postavu jménem Filding (sic!) aj. - Jako ironie zní, že titulní postava hry "Der schwache Mann", omezený starosta, nosí příjmení "Klug".
2. Tendence
Měšťanská dramata mají většinou moralizující tendenci. Často je přímo vyslovena v závěrečné promluvě či jinak podobně. Hry chtějí polepšovat, vychovávat, varovat před nebezpečenstvími světa. Zejména je poukazováno na zkaženost vyšších vrstev. Svůdci pocházejí vždy ze šlechtických kruhů, měšťan je počestný a řádný (v originále "ehrlich und bieder" - pozn. překl.). Stavovské rozdíly tak vystupují do popředí. Šlechta a měšťanstvo se objevují ve vzájemném kontrastu ve hrách "Schicksale der Familie Grau", "Der Fremde", "Die Reisenden oder die Opfer des Stolzes und Eigensinn" (hra vydaná v Praze roku 1795 u J.G. Calveho nese v titulu jako označení autora "von K. L. in Petersburg" - pozn. překl.), "Julchen oder Väter schaut nach euren Kinder!" V 8. výstupu té posledně jmenované říká starý Leumund: "Nevím, můj pane, jaký význam dává slovní spojení 'gemeine Denkart' (tj. "obecné smýšlení", jen tento výraz ponechávám v originále, jinak tlumočím výstup do češtiny - pozn. překl.): nejsem příslušníkem šlechty, nezastávám nijaký význačný úřad ve státě: prací svých rukou a v potu vlastní tváře si musím vydělávat svůj chléb: jsem však hrdý na svou čest a dobré jméno - tak hrdý jako první z urozených této země a... myslím, že větším právem nežli ten, komu jeho prarodiče zanechali jen urozený původ a bohatství... Urozenost srdce, tato pravá urozenost nám dodává cti, nikoli snad pouhý rod!" Uznává ale také, když šlechtic usvědčí ze lži předsudek měšťanův.
S tímto protikladem pojí se zavržení rytířských zvyků, především pak souboje. V Kirpalově hře "Die Ehrenerklärung" je duel odsouzen právě tím, kdo zamýšlel vyslovit žádost o něj: Normann: "Pane hostinský! - Jste přece otec a otec je významný úd (v originále 'ein wichtiges Glied' - pozn. překl.) lidské pospolitosti." - Gutt: "A kdybych nebyl! Pak byste mi pravděpodobně určil tu a tu hodinu, to a to místo, kde byste mne mohl probodnout či zastřelit. To je jedna z těch nových metod zaplacení útraty (v originále 'eine von den neuen Bezahlungsmethoden' - pozn. překl.), nikoli však ta nejlepší." Normann: "Mýlíte se, můj pane! Moje klidná hlava má už dlouho souboj za velmi nevhodný prostředek, jak si opatřit zadostiučinění..." - Dojde pak přece k duelu beze svědků, příčícímu se zavedeným studentským způsobům (v originále "das commentwidrige Duell ohne Zeugen" - pozn. překl.); protivníci se však navzájem předstihují ve velkomyslnosti, pronášejí dlouhé řeči, zatímco mají zbraně v rukou a nakonec si buď smířeni padnou kolem krku ("Der Einspruch", "Henriette von Blumenau"), anebo jeden naběhne záměrně na kord toho druhého ("Amalia Ringenthal").
Láska šlechtice k příslušnici měšťanstva (byť i domnělé) přináší děvčeti vždy zkázu či ohrožení: "Marianne oder der Sieg der Tugend", "Henriette von Blumenau" (ve vedlejším ději), "Schicksale der Familie Grau", "Der Fremde". Měšťanští otcové chovají pochyby vůči urozeným milostným partnerům svých dcer (pachtýř Grau; Leumund v "Julchen"); měšťan povýšený do šlechtického stavu cítí protiklad mezi starou a novou šlechtou a považuje manželství mezi příslušníky takových rodin za zhoubná (pan von Ankerfels v "Henriette von Blumenau"); urození ovšem mnohdy takových pochyb nedbají (Henriette von Blumenau a její bratr); ti z nich pak, kdo nemají předsudků nepovažují sňatky mezi šlechtici a prostými příslušníky měšťanského stavu za nějak spojené se ztrátou cti (starý hrabě ve hře "Schicksale der Familie Grau", hra "Zufall und Laune" /pražský tisk z roku 1794, označený Strassem za anonymní, v novějších bibliografiích autora má: je jím Christian August Vulpius /1762-1827/, bratr Goetheovy manželky Christiane - pozn. překl./).
Ani jiné stavy nejsou nijak ušetřeny, tak např. advokáti ("Der Hofrat", "Der Großmütige"). Předsudek vůči hereckému stavu promlouvá ústy starého "oberamtmanna" Schulze ve hře "Der Einspruch", který táhne do boje proti pokleskům a nemravnostem herců, byť i uznává, že nejsou všichni stejní a že hra působí výchovně; jako potvrzení jeho výtek se pak objeví důstojný pár: holič a kadeřník Silner s neznámou (v originále "das würdige Paar: der Friseur Silner und die Unbekannte" - pozn. překl.).
Také politika vstupuje do hry v mnohém z kusů. Německá "Kleinstaatenpolitik" tvoří asi pozadí hry "Die Flüchtlinge": "válka" se zdá být vedena mezi dvěma německými "otčinami" (v originále "zwischen zwei deutschen "Vaterländern" - pozn. překl.). - Jako satira to zazní, když městský fojt jednoho durynského maloměsta se svým písařem a ještě spiritus rector jednají o "Ratsreform", tj. "reformě rady", kterou chtějí - ovšem toliko "den Titeln nach" - zbudovat na římském státním právu; neboť před těmi "nahoře" se plazí stále jen jako kterýkoli německý maloměšťák. - Velmi revolučně se jeví titul hry "Albert und Luise oder Trommelschlag zur Rebellion" od Johanna Adama Brauna (vyšla tiskem v Basileji roku 1784, autor je na titulu označen šifrou "B. A. J***" - pozn. překl.); jde však jen o vzepření se jednoho kapitána (v originále "die Auflehnung eines Hauptmannes" - pozn. překl.) proti tuhé krutosti jednoho plukovníka; proti panovníkovi se odpor neobrací, neboť vládce je dobrý a šlechetný. Kus má však přece jen jistou tendenci, mířící proti systému odvodů a kasárenskému drilu (v originále "gegen das Werbesystem und den Gamaschendienst" - pozn. překl.).
Tendenčně zabarven je také kus "Hat der Schulmeister Brod? oder Ich bin Schulpatron" (pražský tisk hry z roku 1786 má na titulním listě autorské označení "von Einem ehemaligen Katecheten", oním "bývalým katechetou" je však Joachim Anton Cron /1751-1826/, hudebník, pedagog a katolický teolog - pozn. překl.), vystupující ve prospěch reforem lidového školství. - podobně vykazuje hra "Der abgedankte Offizier" tendenci už svým titulem vyjádřenou, totiž poukázat na bídu odstoupivších důstojníků (srovnej i "Minna von Barnhelm").
Německé šosáctví (v originále "das deutsche Spießbürgertum" - pozn. překl.) se obrací také proti duchovní revoluci, proti reformním idejím mladých. A poněvadž počestní filistři vyvozují rebelantství mládeže z její četby, láteří zejména na ni. Tak madame Klugová ("Der schwache Mann" II.1): "Vůbec musím přiznat, že se mi to děvče příliš rozněžňuje, příliš sigwartizíruje (v originále 'zuviel zärtelt, zuviel sigwartisiert" /Sigwart je jméno hrdiny stejnojmenného románu Johanna Martina Müllera, žijícího v letech 1750-1814; právě jeho Sigwartem byl uveden sentimentální román do německé lieratury a umělé sloveso "sigwartizovat" značí tolik co "sentimentálničit"/ - pozn. překl.). Plouží se sama kolem až do pozdní noci, hledí ku měsíci a žasne - a jak kohout zakokrhá, je zase vzhůru". Nebo ve hře "Zufall und Laune", hned 1. scéna: "To všechno pochází z té nóbl románové četby (v originále 'von der noblen Romanlektüre' - pozn. překl.)"; 7. scéna pak: "Nech té románové řeči (v originále 'Romansprache' - pozn. překl.)!" - To, že mládež čerpá své ideje z "moderních" (spíše bychom asi řekli "módních" - pozn. překl.) románů, může prokázat následující příklad: "Die Reisenden oder die Opfer des Stolzes und Eigensinn". III.10: "Otče! otče! odpusť ubohému smrtelníkovi (v originále 'vergib einem elenden Sterblichen' - pozn. překl.). že přichází dříve, než jsi ho povolal!" To zřetelně připomíná slova Wertherova z druhé knihy Goetheova proslulého díla, dopis ze 30. listopadu. V témže kuse se navíc vede dlouhý rozhovor o sebevraždě. -
Samozřejmě nechybí ani "Deutschtümelei" (rozuměj přeceňování a vyvyšování všeho německého - pozn. překl.). Hrdost Němců se obrací zejména vůči Francouzům, dokonce při záležitostech zcela nepolitických. Viz hra "Die verstoßene Tochter" II.1: Paní Hilbertová: "Tento řetízkový steh (v originále 'Kettenstich' - pozn. překl.) je nesrovnatelně krásnější než onen na Adolphově vestě z Paříže." - Agnes: : "Ve šťastnějších časech Francie bych tuhle chválu brala s uzarděním spíš jako kritiku; avšak nyní - kdy její duch, umění, vkus, cit leží pohřben pod scénami hrůzy a zvráceného řádu, chci si konečně připustit ujištění o přednostech, které by jinak jen nás německé dívky okrádalo o předsudky (v originále 'den auch sonst nur Vorurteile uns deutschen Mädchen raubten' - pozn. překl.)." - Jiná narážka na "francouzské poměry" se nachází třeba ve hře "Die Ehrenerklärung" : "Poctivost a Boží odplata jsou jako francouzské asignáty (poukázky na příděl církevní půdy po francouzské revoluci - pozn. překl.): vyplatit je v penězích dnes buď nelze vůbec, anebo jen s obrovskou ztrátou." - Slova "deutsch" a "bieder" (tj. "německý" a "počestný" - pozn. překl.) jsou pronášena jedním dechem jako bezpodmínečně patřící k sobě navzájem; např. ve hře "So muss man Männer fangen" I.5: "... nikdy dosud jsem nijakého muže s opravdovou a jednosvornou(sic!) vroucností (v originále 'mit aufrichtiger und einiger Wärme' - pozn. překl.) netiskl k srdci jako přítele, kdo by nebyl dobrým a počestným, kdo by nebyl opravdovým Němcem."
3. Technika
Poněvadž, jak už řečeno, děj se jen vzácně odvíjí z charakterů postav, připadá velký význam intrice; proto i dochází k rozuzlení většinou potlačením intriky.
Intrika je obvykle s dějem paralelní - mnohdy se o ní dovídáme jen z vyprávění některé z postav - události pak nutí intrikujícího, klást stále nové sítě, dokud se celé pletivo definitivně nepotrhá. Často je intrika jen zdáním či povolenou lstí: "Der schwache Mann", "Der Obriste von Hohenthal", "Der neueste Arzt", "Die Weiber" aj.. Převleky či vydávání se za někoho jiného jsou tu nejčastějšími pomocnými prostředky. V Komarekově frašce "Der schwache Mann" oblékne Lorenz krejčovského tovaryše a herce Knopflocha do vznešeného šatu, aby se tím před rodiči své milované jako onen urozený nápadník, jehož matka očekává; přirozeně se pak zjeví, aby "podvodníka odhalil" (v originále "den Betrüger zu entlarven" - pozn. překl.). - Podobná je lest, kterou užijí milenci ve hře "Der Obriste von Hohenthal": jen se sami převléknou za zahraniční oficíry. I po jejich odhalení nesmí dát plukovník najevo svou rozmrzelost (v originále "muss der Oberst gute Miene zum bösen Spiele machen" - pozn. překl.), poněvadž v jednom dopise oba mladíky poctil hrubou urážkou. - Hned v trojím převleku se objeví dívčin nápadník, aby přelstil muži posedlou matku (dnes by se řeklo "nymfomanku" - pozn. překl.) a stejně zamilovanou tetu své zbožňované ve hře "Die Weiber". - Žertovná přetvářka vede k cíli ve hrách "Der neueste Arzt" a "Eifersucht und Mutwillen". V prvé z nich je mladý muž vyléčen přítelem z nedůstojné milostné vášně, v té druhé starší sestra tu mladší z bezdůvodné žárlivosti. Ve hře "Die Ehrenerklärung" sehraje hostinský krutého otce, neúprosného věřitele a podivína, jen aby řádně vyzkoušel milého své dcery.
Velké oblibě se ve hrách těší zfalšované dopisy a osočující pomluvy. Falešnými dopisy je způsobena celá zápletka v Cornovově hře "Die liebreiche Stiefmutter", falešný dopis je zkázonosným nástrojem intriky v Breichově truchlohře "Amalia Ringenthal oder Rache und Eifersucht durch Briefe".
Také odhalením a potrestáním pachatele zlého činu dochází k rozuzlení: "Miss Nelly Randolph", "Marianne oder der Sieg der Tugend" (motiv pronásledované nevinnosti), právě zmíněná Cornovova hra "Die liebreiche Stiefmutter" atd..
Pohodlným rozuzlením v závěru hry je případ podivuhodného odhalení: rodiče a děti, bratři a sestry i jiní příbuzní a přátelé se zcela nenadále najdou navzájem - a vždycky právě v tom nejdůležitějším okamžiku - znovu, poté, co jeden druhého po léta marně hledali: tak nachází Henriette von Blumenau v muži, k němuž se cítí být takřka neodolatelně přitahována, svého bratra, jehož neviděla od dětských let a který nese jméno svého adoptivního otce; Henriette může nyní dát ruku svému ochránci a vděčnost se promění v lásku. - Podobná "odhalení" přivodí závěr a rozuzlení děje ve hrách "Die verstoßene Tochter", "Zufall und Laune", "Die Silhouettentrauung", "Albert und Lotte" (Strass ji označuje za anonymní, nápadná je spojitost názvu s postavami Goetheova Utrpení mladého Werthera - pozn. překl.), "Die Negersklaven". Je-li takové rozuzlení vlastně jedinou zápletkou, působí ovšem celek velmi neohrabaně.
Trochu jiný obrat nabírá rozuzlení děje ve hře "Ferdinand und Wilhelmine oder Die wunderbare Entdeckung". Obě hlavní osoby jsou od raného mládí určeny rodiči jeden druhému. Aniž by udaly důvod, zdráhají se přání rodičů vyhovět, ba nechtějí se vůbec setkat; Wilhelmine totiž stále ještě čeká, že se kajícně odhalí lupič její ctnosti; Ferdinand trpí vědomím, že v mladistvé nevázanosti uvrhl jedno děvče do neštěstí. Řešení přináší náhoda: Wilhelminin synek je přejet Ferdinandovým otcem a když ona pozná v místnosti, kam malého přinesou, prostoru náležející jejímu někdejšímu svůdci, je přirozeně rozuzlení konfliktu dáno. Cestování atd. musí vysvětlit, že se oba tak dlouho nenašli.
Mnohé kusy obsahují, jak už řečeno, toliko rozuzlení, resp. katastrofu: "Der Blumenkranz" (hra, odehrávající se "in einem Wäldchen bey Tunis", tj. "v lesíku u Tunisu(!)",vyšla bez udání autora tiskem v Praze roku 1779 s podtitulem "Eine Szene aus der Barbarey" - pozn. překl.), "Die Negersklaven" (obě od Steinsberga /poznamenává Strass! - pozn. překl./), "Die Versöhnung", "Inkle und Yariko" (obě od Komareka /poznamenává Strass! - pozn. překl./), "Albert und Lotte" .
V některých hrách je v řadě několika málo scén jen učiněn pokus představit nějaký charakter či společenskou třídu: "Der Großmütige" (od Friedricha Wilhelma Wetzla), "Die beiden Fächer" (od herce Scholze), "Der Türk und der Brite" (od Steinsberga), "Der Hofrat". Ničím jiným není ani Reilova dramatizace románu "Paul et Virginie". O nějaké rozuzlení se většinou ani neusiluje.
V mnoha kusech postupuje děj rychle kupředu: tak ve hrách "Eifersucht und Mutwillen", "Marianne oder der Sieg der Tugend", "Der Zanksüchtige", "Miss Nelly Randolph", "Die Silhouettentrauung", "Amalia Ringenthal", "Der schwache Mann"; až příliš rychle v truchlohře "Die vergiftete Traube". - Jiné hry zase trpí únavnou délkou: "Die liebreiche Stiefmutter", "Ferdinand und Wilhelmine oder Die wunderbare Entdeckung", "Der Obriste von Hohenthal". Příliš obšírné vývody škodí i satirické komedii "So rächen sich Schriftsteller an betrügerischen Buchhändlern". Snad nejhorším kusem je však asi titul "Die Reisenden": po celá tři jednání naříká hrdina v nekonečných monolozích po své milované, o níž se už v prvém z aktů doslýcháme, že skonala. (Navíc je jazyk této hry tou nejodponější němčinou, jakou si lze vůbec jen představit.)
Podle toho je i dialog mnoha kusů živý, čilý, v jiných hrách zase o to rozvláčnější, vyžívající se v dlouhých tirádách, jimž často následně konkuruje replika stejně nekonečná. Zvláště oblíbené jsou jímavé, moralizující proslovy na závěr hry ("Die Ehrenerklärung". "Die Versöhnung", "Julchen oder Väter schaut nach euren Kinder!" aj.). Vyprávění by měla sloužit k tomu, aby diváka či čtenáře zasvětila do historie ději předcházející, i když je velice nepravděpodobné, že by si to osoby musily teprve teď navzájem sdělovat či že by se k tomu ze situace dal vyvodit nějaký opravdu pádný důvod; tak např. si ve hře "Paul und Virginie" vyprávějí obě matky navzájem své osudy, aniž by se k tomu dala nalézt nějaká příčina; často vyprávějí hrdinové svůj životaběh či epizody z něho jen proto, aby přivodili či předpřipravili rozuzlení: viz "Marianne oder der Sieg der Tugend", "Henriette von Blumenau", "Die Negersklaven", "Der Einspruch" (zde před duelem s hrdinovým švagrem, následkem čehož vyprávění ustane /v originále "das infolge der Erzählung unterbleibt" - pozn. překl./); k rozuzlení konfliktu vedlejšího děje ve hře "Die Silhouettentrauung". - Také monology slouží k tomu, aby sdělily příběh předcházející ději či objevení se nějaké osoby, tak např. Knopflochův monolog v prvním aktu Komarekovy frašky "Der schwache Mann", monolog holiče Silnera v prvním jednání hry "Der Einspruch".
Bylo už poukázáno na to, že je tu i nadále snaha udržet jednotu místa, víc ještě snad jednotu času. Aby se toho dařilo dosáhnout, je znovu a znovu v hojné míře užíváno "náhody". K jakým nepravděpodobnostem to vede, bylo už také dovozeno na příkladu z Komarekovy frašky "Der schwache mann". Dala by se uvést ještě řada takových nepravděpodobností, zejména odhalení a objevy nabízejí k tomu hojnost dokladů. Autoři se však přece jen od jednoty místa a času uchylují, tj. dávají od jednání k jednání a také uvnitř nich měnit místo děje, ovšem ne tak často jako v historickém dramatu. Praxe je ulehčena i tím, že se v měšťanských kusech nepřikládá nijak velká váha výpravě.
Vnějších efektů se ovšem hry rozhodně nezříkají. Setkáme se s duely, v "Miss Nelly Randolph dokonce na hřbitově; hřbitovní scény najdeme i v kuse "Das Gewissen" (hra vyšla v Praze tiskem roku 1789 s podtitulem "ein warnendes Gemälde", tj. "varovný obraz", jejím autorem je Johann August Halbe - pozn. překl.). Na vnější efekt je vypočítána i scéna ze hry ""Fanni und Thompson", v níž si Thomson a Fanni, která se v mužském odění dá najmout na touž loď jako její milý, přísahají navzájem věrné kamarádství tak, že spojí své ruce a drží nad nimi své pistole (v originále "ihre Terzerole" - pozn. překl.) Scény s dětmi, od Lessingovy hry "Miss Sarah Sampson" a Goetheova "Götze z Berlichingen" velice hojné, slouží většinou k tomu, aby vystupňovaly tklivý účinek příběhu: viz "Die liebreiche Stiefmutter", "Der Großmütige", "Amalia von Ringenthal" aj.. V truchlohře "Die vergiftete Traube" zasahuje dítě, proti své vůli ovšem, rovněž do děje.
4. Jazyk a sloh
Měšťanské kusy jsou stejně jako historická dramata psány v próze. Tu a tam se autoři pokusili dát hovořit své postavy tou řečí, jež by odpovídala jejich povolání a jejich stavu, třeba vojáky a oficíry, jako např. Bodenrenn v "Die liebreiche Stiefmutter", strážmistr Tapfer v "Silhouettentrauung"; či advokáty a úředníky v kancelářském stylu ("Der Hofrat", "Der Großmütige", zejména právní zástupce Kurial ve hře "Die liebreiche Stiefmutter", Wurmius ve frašce "Der schwache Mann"; přímo ukázkovým příkladem kancelářského stylu je pak soukromý dopis rady v "Ehrenerklärung".
Jinak se jazyk blíží přirozené řeči; žertovné poznámky, jak se vyskytují v běžném jazykovém styku, jsou s oblibou vplétány i do hovoru postav. Hrubostem se v něm autoři nijak nevyhýbají, ba jsou dokonce spíš vyhledávány: Knopfloch /von Rose chce na svých statcích tchyni výtečně "vykrmit" (v originále "mästen" - pozn. překl.); kávu a čokoládu nazývá "sladkými cumly" (v originále "süßes Gelutsche" - pozn. překl.). Nacházíme však i sentimentální snílkovské výrazivo, plné nadšeného horování pro svobodu a zášti vůči starootcovským mravům (např. "Fanni und Thomson", "Die Ehrenerklärung"); k nejhorší nabubřelosti je citové výrazivo vystupňováno v už zmíněném kuse nazvaném "Die Reisenden".
Obyčejný muž a prostý občan nižšího vzdělání se vyjadřují mnohdy v úslovích a obecných frázích; tak např. sluha Brauer ve hře "Der Einspruch", obchodník John v "Silhouettentrauung", který navíc snad po každém třetím slově vyspravuje svůj slovní projev formulí "so zu sagen" (tj. "abych tak řekl" - pozn. překl.). Filozofující rozhovory hrobníků v "Miss Nelly Randolph" a v "Das Gewissen" odkazují na vliv Shakespearova "Hamleta"; tu staví obyčejný muž na odiv v pestré směsi svou vyčtenou moudrost a své fantastické představy, v řeči, kde se jako při vrhu kostek mísí lidové slovní obraty a poloučené fráze. V takových vyčtených, vypínavých obratech hovoří i Knopfloch /von Rose v Komarekově frašce "Der schwache Mann" a holič Silner ve hře "Der Einspruch". Společenská jalovost je trefně charakterizována bezvýznamnými frázemi směsi němčiny a francouzštiny ve hrách "Der Einspruch" a "So muss man Männer fangen".
Osobitý dialekt, trochu připomínající berlínskou němčinu (v originále "der ein wenig ans Berlinerische erinnert" - pozn. překl.) si vytvořil podvodník Lack ve hře "Die liebreiche Stiefmutter". S nářečními prvky se setkáváme i jinak; to, zda jsou vždy myšleny jako charakterizační prostředek, může zůstat nerozhodnuto; např. "Ich hole mein Trinken alles selbst", "Wie ich nein kam" (korporál Trim ve hře "Fanni und Thomson"). Obrat "Also wollt' ich man sagen", upotřebený Brauerem ve hře "Der Einspruch", je snad užit záměrně.
Židé hovoří židovsko-německým žargonem (v originále "im jüdisch-deutschen Jargon" - pozn. překl.); tak Moyses ve hře "Der Hofrat" se známým falešným slovosledem, např. "Ey, Ey! Jetzt hab ich gemacht schön die Sach?" apod.. Schacher v kuse "Hat der Schulmeister Brod? oder Ich bin Schulpatron" užívá také specifická slova a jazykové obraty žargonu: "Was hilft das Geschmus?" (výraz z jiddisch, značící "žvanění" či "lichocení" - pozn. překl.) nebo "soll verschwarzen".
Písně se nijak nevyskytují. Ve frašce "Der schwache Mann" cituje Knopfloch první verše známé písně "Rheinweinlied", jejímž autorem je Matthias Claudius, ale trochu je pozměňuje: "Bekränzt mit Laub den wonnevollen Becher, und trinkt ihn fröhlich leer!" (plné původní znění písně viz Wikipedia - pozn. překl.), připisuje pak autorství chybně Stollbergovi (sic!). Komarek znal totiž píseň snad jen z ústní tradice, když svou hru psal (použil ji později ještě ve hře "Faust im Mainz" a připisuje ji tam, jak už také zmíněno, Frauenlobovi). - V Gleyově hře "Der Einspruch" utěšuje Cathrine svou paní verši Herderovými, "které kdysi stály pod jejím narozeninovým stromem":
|
"Aus dem Meer der Götterfreuden ward ein Tröpfchen uns geschenkt!" |
(tj. "Z oceánu božských slastí pouhá krůpěj dána nám!" - pozn. překl. |
Zpěvy ze hry "Huron" jsou metricky tak neohrabané, že je nasnadě podezření: nemáme snad co činit jen s nepodařeným překladem?
- - - - - - - - - - - - - -
Závěrečná poznámka
Celkově lze říci, že podněty, vycházející z čilého rozvoje dramatické poezie v Říši, působily velice silně na německé autory v Čechách, že však chyběl talent, který by všechny tyto podněty sdružil a šťastně zhodnotil. Komarek se nezdá bez nadání pro komické kusy, jak o tom svědčí fraška "Der schwache Mann" a jednotlivé scény ze hry "Faust von Mainz"; měl ovšem ctižádost psát tragedie a na to jeho síly nestačily. Steinsberg byl velmi produktivní, vzdělaný, své impulsy ale přehnal a došel až nepřirozeného patosu; podobně se stalo Komarekovi tam, kde chtěl být vznešeným.
Daleko lépe je tomu s inscenacemi měšťanských dramat; zůstaly však vězet ve stádiu "Intriguenstück", tj. kusu, jehož děj byl postaven na řadě intrik. Mnohé z nich jsou však zábavné a jejich humor je docela dobrý, přinejmenším nijak horší než jisté tuctové produkty našeho současného komediálního repertoáru; např. Komarekova fraška "Der schwache Mann" či Schimannova veselohra "Die Weiber"
Steinsbergovou hrou "Libusse" vstupují české pověsti do německy psané literatury; jeden severoněmecký romanopisec (Strass tu má na mysli už v úvodu tohoto svého textu zmíněného Johanna Friedricha Ernsta Albrechta - pozn. překl.) jí byl inspirován a působil pak ze své strany na Komareka. A nedlouho nato se týmž námětem bude zabývat Brentano (rozuměj Clemens Brentano /1778-1842/, viz Wikipedia - pozn. překl.) a Grillparzer (rozuměj Franz Grillparzer /1791- 1872/ - pozn. překl.) se jej pak chopí znova.
Jahresbericht der deutschen k.k. Staats-Realschule in Budweis (1913), s. 3-31
P.S. Ten dlouhý a pro nás nesmírně zajímavý text (nezapomínejme, že podstatnou roli v něm hrají podle Ruperta Essla "šumavský" autor Guolfinger von Steinsberg a podle místa úmrtí přinejmenším pošumavský Johann Nepomuk Komareck) je vlastně v rámci výroční zprávy německé reálky svým rozsahem samostatnou knížkou a já bych chtěl tento český překlad (názvy originálních dramatických textů, které ostatně si lze na webu digitálně vyhledat v úplném rozsahu někdejší jejich knižní podoby, přitom ponechávám alespoň při úvodních zmínkách v původním německém znění) věnovat jednak svému dědovi Janu Komárkovi, který býval kdysi družbou na jihočeských svatbách (také vlastně divadelníkem), jednak coby tichý hold onomu psaným slovem nenapodobitelnému dramatu, jímž je kdysi i dnes osud člověka, odehrávající se navíc vždy tváří v tvář neúprosnému toku dějin, jež tvoří zase jen Božímu řízení vystavení lidé.
Oskar Strass spatřil světlo světa dne 8. dubna roku 1885 v Jirkově (Görkau) jako syn Karla a Wilhelmine Strassových. Otec Karl Strass, narozený 1. března 1857 v Chyších (Chiesch) na Karlovarsku, zemřel 16. října roku 1939 a ušel tak holocaustu, který postihl zbytek rodiny. Jeho žena a Oskarova matka Wilhelmine, roz. Loeblová, která přišla na svět v Jirkově 29. dubna 1859 a žila s manželem a dcerou Leopoldine (*20. ledna 1892 v Jirkově) s manželem na českobudějovické adrese Nádražní ulice čp. 39 až do deportace obou žen do terezínského ghetta z 18. dubna 1942, už to pomyslné štěstí neměla. Z 910 českobudějovických Židů přežilo transport AkB jen 31 lidí. Židovské osídlení jejího rodného Jirkova bylo přitom málo početné a maxima dosáhlo v roce 1900 počtem 76 osob. V Českých Budějovicích, kde dosáhl roku 1898 tento počet čísla 1972, žil i Oskarův bratr Wilhelm Strass se svou manželkou Idou, roz. Benischovou, zdejší rodačkou (*3. února roku 1901). I jeho pamětní list najdeme na webu Yad Vashem, což je centrální databáze obětí holocaustu (Central DB for Shoah Victims), doplňovaná institucí Yad Vashem (jméno značí "památník a jméno" podle citátu ze Starého zákona Dám ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem lepším než synů a dcer: dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno -Izaiáš 56,5) v Jeruzalémě na Herzlově hoře. Jako profesor českobudějovické německé reálky byl PhDr. Oskar Strass podle jmenného indexu zdejší pobočky Židovské rady starších bytem v Krausgasse 953 (dnes Riegrova ulice), odkud spolu s manželkou Helenou (Hellou), roz. Kafkovou, která přišla na svět 9. září roku 1890 ve Strakonicích, a synem Hansem změnil v únoru 1939 bydliště před deportací do Polska na adresu Praha XII, Schwerinova (od roku 1946 Stalinova, od roku 1962 až dodnes Vinohradská) čp. 172. Poslední stopou po nich je vlastně transport B č. 916 21. října 1941 Praha-Łódź (tehdy Litzmannstadt), který z deportovaných 1003 osob přežilo 81, tj. 922 zahynulo, mezi nimi i on. Záznam databáze JewishGen uvádí, že skonal 22. prosince 1941 v nemocnici lodžského ghetta na zánět mozkových blan. Vymyslí někdo na námět lásky k Německu tragičtější "intriku",tj. zápletku, a "katastrofu", tj. závěr "kusu" zvaného "Endlösung", tj. konečné řešení?
- - - - -
* Jirkov / České Budějovice / † † † Lodž (PLe
