WALTER STRAUB
O sobě k šumavskému kalendáři
K mé osobě: narozen ve Stodůlkách (Stadln) na Šumavě dne 1. října 1919, bylo nás sedm sester a sedm bratří, tři z toho se stali malíři.
V letech 1934-1938 jsem působil u výrobního a hospodářského družstva (Erwerb- und Wirtschaftsgenossenschaft) v uměleckoprůmyslovém oboru.
Roku 1938 odvod k wehrmachtu, těžké zranění a 1942 propuštění z vojenské služby.
Následně přeškolován při tzv. Říšské kulturní komoře výtvarných umění (Reichskulturkammer der Bildenden Künste) a přijat po důkladné zkoušce do skupiny malířů a grafiků v Bayreuthu.
Po vyhnání z domova malířsky činný v Pasově (Passau), námětově převažují krajiny, zátiší, portréty a motivy zvířat. Pro dům Šumavanů (Haus der Böhmerwäldler) v Lackenhäuser pod Třístoličníkem (Dreisesselberg) z pověření pana Schinko kreslená podobizna Ericha Hanse, umístěná tam hned ve vstupní prostoře. Na výstavách šumavských výtvarníků původem ze Šumavy v pasovské kapli svaté Anny i v Nibelungenhalle se podílel svými pracemi.
Originály obrazů, které jsou reprodukovány v tomto kalendáři (Böhmerwäldler Jahrbuch 2000), jsou k vidění na následující adrese: Vogelweider Straße 17, 94036 Passau.
Mají tyto názvy:
Wetterfichte im Böhmerwald (Bleskem zasažený šumavský smrk) - obálka.
Am Arber, Richard-Wagner-Kopf (Skála ve tvaru hlavy Richarda Wagnera na temeni hory Javor) - měsíc leden.
Kieslingbach bei Stadln, im Hintergrund der Frauwald (Řeka Křemelná u Stodůlek, v pozadí les zvaný Frauwald) - měsíc únor.
Kieslingbach bei Stadln, im Hintergrund der Sonnberg (Řeka Křemelná u Stodůlek, v pozadí hora Slunečná) - měsíc březen.
Mosau bei Rehberg (Osada Mechov při Srní) - měsíc duben.
Stadln, im Hintergrund die Grenzberge Neubrunn und Mittagsberg (Stodůlky, v pozadí Nová Studnice a hraniční hora Poledník) - měsíc květen.
Sägewerk Ignaz Straub bei Stadln (Někdejší pila Ignaze Strauba u Stodůlek) - měsíc červen.
Karlsburg bei Bergreichenstein (Hrad Kašperk nad městem Kašperské Hory) - měsíc červenec.
Im schönsten Wiesengrunde (V nejhezčím lučním dolu - název známé německé písně) - měsíc srpen.
Kieslingbach bei Stadln (Řeka Křemelná u Stodůlek) - měsíc září.
Herbststimmung beim Rachelsee (Podzimní nálada u Roklanského jezera) - měsíc říjen.
Forellenbach im Hölltal bei Hartmanitz (Pekelské údolí Pstružného potoka u Hartmanic) - měsíc listopad.
Stadln im Winter, das hintere Dorf, links das Elternhaus von Walter Straub (Stodůlky v zimě, vlevo rodný dům Waltera Strauba) - měsíc prosinec.
Böhmerwäldler Jahrbuch 2000, s. 17
Vánoce u nás doma*
Vánoce tam doma byly pro nás děti něčím takovým, že jsem ještě ve svých jedenácti letech věřil, že k nám přijde Ježíšek. Mí rodiče měli ve Stodůlkách obchod, takový pravý "krám u tety Emy" ("Tante-Emma-Laden"), jak se německy říká, pro který bylo čas od času zajistit přísun nového zboží. Většinou to udělali tak, že se nové věci pro vánoční nabídku obstarávaly počátkem prosince u jednoho obchodníka v Sušici (Schüttenhofen). Zvláštní přitom byla ta věc, jak dárky k Vánocům byly vystaveny hned téže noci, kdy se rodiče vrátili z jejich sušického nákupu. Když jsme následujícího jitra vstali, prošli jsme jen krámem a pochopili jsme plní radosti: ano, byl tady Ježíšek! Byl to překrásný pohled na tolik různých dárků a sladkých věcí. Maminka říkávala: "Ježíšek si ty dárky vystavil u nás, aby jimi mohl odtud obdarovat lidi z okolí." To bylo pro nás už dlouho před Štědrým večerem první z vánočních překvapení.
Fascinovalo nás i čtrnácte dnů předtím k večeru občasné odkudsi tiché zaznění malého zvonku. Maminka pro to měla láskyplné vysvětlení: "To bude určitě Ježíšek, podívejte se, jestli snad něco cestou neztratil." Dlouho jsme se nerozpakovali a většinou jsme také našli nějaký ten perníček či cukroví (v originále "Lebkuchen und 'Zuckbach' /spezielle Art von Bonbon/" - pozn. překl.). Jak to naši dokázali nastrojit, aniž by po sobě a svém nočním konání zanechali jakoukoli stopu, jak se jim povedlo, že se ten zvonek ozýval z nejrůznějších vzdáleností, zdaleka odsud či naopak docela zblízka, než najednou dozněl v absolutním klidu, to nevím vlastně dodnes.
Pár dnů před Vánocemi jsme toho zařizovali o něco víc než jindy, aby na svátky už nebylo tolik co na práci. Jednou takovou věcí bylo škubání sena. Používali jsme k tomu železo s ozubem, které jsme zapíchli do stohu sena a tahali pak zase zpátky. Tím se seno načechralo, jak bylo jinak příliš slehlé. Jiná práce byla zvána "Gsothäckseln" ("Häckseln" samo znamená řezanku - pozn. překl.). "Gsot" se u nás říkalo směsce sena se slámou, kterou jsme přidávali, aby nabylo, když ho zrovna nebylo dost.
Na Štědrý den v poledne přicházelo hodně chudých do domu, kteří neměli ničehož nic (v originále "die nichts hatten" - pozn. překl.). Naše maminka je pohostila dobrým jídlem. Vidět tolik lidí najednou, kterým jsme mohli udělat radost, to byl opravdu pěkný zvyk tam u nás doma. Tradičně my sami mívali k obědu hrachovou polévku, kterou jsme jako děti nenáviděly. Maminka nám hrozívala: "Kdo tu polívku nesní, dostane ji k večeři." To byla pro nás hrozná představa, poněvadž na Štědrý večer jsme si dělali oprávněné laskominy. Nějak jsme do sebe tedy tu hrachovku dostali, abychom snad večer o nic nepřišli.
Ještě před koupáním jsme nakrmili zvířata. Poněvadž jsme byli s němou tváří odmalička úzce spjati, stáli jsme ve stáji, zatímco dobytek pokojně přežvykoval, poslouchali jsme jeho spokojené mlaskání a cítili jsme dech poklidu a míru. To byly pro nás nádherné živé jesličky.
Následně jsme se směli vykoupat, což se rovněž odehrávalo v teplé maštali. Stála v ní už připravená velká vana, naplněná mnoha hrnci horké vody, ohřáté předtím na našich velkých kamnech. Čistí a svěží stanuli jsme tak večer před svátečním stolem.
Byl obrovský (pro šestnáct osob) a celý pokrytý krásným sněhobílým ubrusem. Uprostřed velký hrnec s kávou, po obou jeho stranách voňavá bábovka (Guglhupf) a po stole pak dál rozloženo několik talířů s naší oblíbenou vánoční pochoutkou, cukrovými placičkami, které maminka ještě opatřovala domácí čokoládovou polevou. Jak bylo během večera ve světnici stále tepleji, chutnala rozpouštějící se poleva na "Sternderln" (tj. "hvězdičkách"), jak jsme jim říkali, ze všeho nejlíp. Vedle nich ležel na talířích i skvělý jablečný štrúdl a zapomenut by neměl zůstat vynikající "chlebový dort" (Brottorte). To byla dušená jablka s chlebovými drobty a sádlem ve formě do zlatova vypečená, k čemuž se ještě podávala lahodná švestková omáčka (Zwetschkentunke), u nás zvaná "Stiermilch" (tj. "býčí mléko").
Panovala velice sváteční nálada, když tak všichni usedli kolem toho velikého stolu, každý v nejlepším svém oblečení a čerstvě vykoupaný.
Po jídle přišla na nás děti krátká chvilka strachu. Střílelo se "na Ježíška", říkalo se tomu alespoň "Christkindlschießen". Pár lidí ze vsi obcházelo kolem, stříleli na všechny strany a o sto šest křičeli, že Ježíška trefili a Vánoce tak odpadají. Maminka nešetřila slovy útěchy, k nimž připojila: "Vezměte raději každý náruč sena a položte je za maštali, aby měli Ježíškovi koně co žrát." Nepozorovaně pak seno odklidila a když jsme se šli podívat, zda už se koně nasytili, naše radost z toho, že už je pryč, přerostla v jistotu: Ježíšek je ještě tady a brzy můžeme očekávat jeho příchod.
Na Štědrý večer k nám obvykle přijíždíval na návštěvu můj starší bratr Rupert (bylo těch bratří, jak už zmíněno, sedm, se sedmi sestrami dohromady 14 sourozenců! - pozn. překl.), který bydlil asi pět hodin cesty od nás. Jednou byla zrovna o Vánocích taková bouře a vánice, že bratr uvízl ve sněhu a nemohl dál. Toho Štědrého večera už skoro odbila desátá hodina a Ježíšek pořád ještě nikde. A my děti nerozuměly, proč nechce oné noci přijít. Tu vyrazili čtyři z mých bratrů a soused ven do tmy Ruperta hledat. Na cestě ke vsi ho kousek před Stodůlkami našli ve sněhové závěji. Ležel tam a nehýbal se už. Děs pojal mé bratry, když viděli, že už neměl pod tím sněhem přístup vzduchu. Záchrana přišla v poslední minutě a tak se nakonec ještě vrátili domů všichni živi a zdrávi. Hned nato se i konečně ohlásil zvonečkem Ježíškův příchod.
Náš dům byl postaven tak, že obytná část, obchod a jeho sklad obklopovaly místnost, ve které stál vánoční stromek. Mí rodiče pověřili lidi z obce, aby přišli do domu zadem, rozsvítili svíčky na stromku, zazvonili na zvoneček, otevřeli dveře a potom skladem zase tajně zmizeli z místnosti a z domu zadem ven. Pro nás ovšem ty dveře otevřela kouzelná ruka a pohled, který tím nabídla našim očím, byl opravdu nebeského rázu. Strom, který se tyčil až ke stropu, čarovně zářil. Třpytilo se na něm 1100 hvězdiček, pro každé z dětí 100 a z větví visely perníčky a cukroví. Na konci každé z těch větví sršela démantovými odlesky skleněná šiška, v pestrých koulích se zrcadlila světla svící, kolem kterých se ještě spirálovitě ovíjely řetězy ze skelné příze a dodávaly celému stromu obzvláštní přitažlivost. Naše maminka začínala zdobit stromek už čtrnáct dní před Štědrým dnem. Místnost, kde se tak dělo, byla pro nás děti ovšem po celou tu dobu zapovězená.
Po tom prvém čarokrásném prvním spatření stromku, ještě předtím, než se rozdělovaly dárky, zpívali jsme vánoční písně: "Stille Nacht", "O Tannenbaum" a pastýřské koledy. Chudí lidé ze vsi stáli mnohdy před "magacínem" (Magazin je německy sklad - pozn. překl.) a mlčky slavili spolu. Dárky rozdělovala maminka, jeden po druhém, dávala vychutnat napětí, překvapení i radosti. Byly to ovšem často především věci potřebné, ale hračky nechyběly nikdy. Jednou jsem dostal vláček. Moji početní bratři si s ním ovšem nepřestali hrát do té doby, než dojezdil a už jsem z něho nic neměl.
Podle počasí šli pak dospělí na půlnoční, asi tak hodinu cesty daleko. My děti jsme si ještě hrály s tím, co jsme právě dostaly pod stromek. Jeden z bratříčků dostal jednou maštal s figurkami koní a dobytka na hraní a nemohl se od ní odloučit. Ani v posteli nedokázal usnout, vstával vprostřed noci a šel si hrát, než ho babička už trochu nevlídně zahnala zpátky na kutě. V následujících dnech jsme vytáhli lyže a sáně a sjížděli svahy Křemelné (Kiesleitenberg) i všude kolem.
To byly naše krásné Vánoce.
P.S. Z autobiografické knihy Mein Leben - schwarz/weiss, s. 14-20. I já doslova vyrostl v malém krámku se smíšeným zbožím u nás v rodné Soběslavi, takže vím, o čem vykládám, pardon: překládám.
Řekl nám toho o sobě dost slovem i obrazem. Na obálce autobiografické knihy Mein Leben - schwarz/weiss, kterou vydal roku 2005 v Chronarium Verlag na téže adrese, kterou v textu uvádí jako svoji vlastní, vidíme ho se ženou Friedou ještě v uniformě, v níž krátce po svatbě odešel na ruskou frontu a byl těžce raněn. Po válce ztratila rodina vyhnáním všechen majetek a musela v Pasově, odkud pocházela manželka, vybudovat nový domov a existenci. Své knize předeslal motto: Tue recht und scheue niemanden!, německé přísloví, které nacházíme i ve známé básni Ernsta Moritze Arndta (1769-1860, autora textu německé hymny):
|
Deutsches Herz, verzage nicht!
|
Německé srdce, nezlomí
|
Vstříc všem těm ranám osudu bych ještě dodal také já překladatel své oblíbené katolické: Chyba není ve hvězdách, ale v nás. Walter Straub zemřel 2. září roku 2010 v Pasově.
- - - - -
* Stodůlky / † † † Passau (BY)
