FRANZ STUCHEL
Ves Německý Rychnov u Nových Hradů
Německý Rychnov (v originále "Deutsch-Reichenau" - pozn. překl.) má 723 německých římskokatolických (v originále "christkatholische" - pozn. překl.) obyvatel. S pílí pěstují zemědělství a přinášejí do obchodní sféry obilí a dřevo. V Rychnově jsou 2 mlýny a 1 pila (v originále "1 Brettsäge" - pozn. překl.), v Kamenné (v originále "in Sacherles" - pozn. překl.) 2 mlýny, 2 pily a 1 cihlářská pec. Německý Rychnov sestává z víc nežli sta usedlostí s pozemky k nim náležejícími a leží v rozloze dobré hodiny po obou stranách tudy protékajícího potoka (české mapy uvádějí jméno "Svinenský potok", podle vzpomínky na rodnou ves, kterou je na stránkách Kohoutího kříže zastoupen Karl Maschek, mu však místní říkali "Bodenbach" - pozn. překl.). Obcí vede okresní silnice z Nových Hradů do Kaplice (v originále "Gratzener-Kaplitzer Bezirkstraße" - pozn. překl.). Uprostřed obce stojí kostel, škola a fara. Blízko Rychnova leží hospodářské dvory Pörstenhof a Tomandlhof (na mapách po nich zbyla jen pomístní jména "Perštovec" a "Tomandl" /rybník/ - pozn. překl.). Nynější majitel Tomandlhofu (od roku 1836 tu sídlila rodina Sperkerova - pozn. překl.) má na pergamenu psaný velký a malý dokument v české řeči, oba s rohovinovými insigniemi (v originále "beide mit hörnernen Insignien" - pozn. překl.). Podle těchto dokumentů náležel kdysi dvůr k panství Michnice-Žumberk. V pondělí po Květné neděli roku 1597 daroval Jindřich Pouzar z Michnice a Žumberka svému služebníkovi (a nemanželskému synovi - pozn. překl.) Jáchymovi Žumberskému (u Stuchela psána jména v německém znění jako "Heinrich Pausar von Michnitz und Sonnberg" a "Joachim Sombersky" - pozn. překl.) za mnohé vykonané služby (měl ho střežit před lupiči a zachránit mu život) tento dvůr, kdysi zvaný "Dwur Kreyczowsky" (u Suchela "Schneiderhof"/!/ - pozn. překl.), a dal mu vystavit listinu, ve které jsou zaneseny všechny na jitra vyměřené pozemky (u Suchela "alle nach Morgen ausgemessene Gründe" - pozn. překl.) s poznámkou, že s nimi Žumberský může volně nakládat. Dvůr přešel později na Petra Pavla Kotrabu (u Suchela "an Peter Paul Kondraben", což byl manžel Jáchymovy sestry Judity, blíže viz příspěvek Tomáše Sternecka /má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže/ v časopise "Dějiny a současnost" (2011) pod názvem "Stigmatu bastardů navzdory - Rytíř Jindřich Pouzar z Michnic a jeho potomci" - pozn. překl.), který byl císařem Rudolfem II. (v originále jen "von Rudolf"/!/ - pozn. překl.) potvrzen jako právoplatný majitel. V blízkosti stojící Pörstenhof (na serveru "Zaniklé obce" pod titulem "Peštovec"/!/ i letecký snímek někdejšího stavu - pozn. překl.) je ve shora zmíněné listině jmenován Winkhelsdorf. Osada Konratice (v originále "Kainretschlag" - pozn. překl.) má své jméno od lovčího panství Nové Hrady (v originále "Gratzen" - pozn. překl.) Konrada, který tu usadil množství dřevorubců a postavil velký dům a pivovar, Základy velkého domu byly později rozděleny a osada po vymýcení nezvána Konradschlag. Nejstarší listina týkajícíc se Německého Rychnova pochází z 29. června roku 1261, kteréhožto data Anežka, vdova po Pelhřimovi z Třeboně (u Suchela "Agnes, Witwe Pilgrims von Wittingau" - pozn. překl.) daruje vyšebrodskému klášteru (u Stuchela "dem Stifte Hohenfurt" - pozn. překl.) patronát nad kostelem "in Richenove" a Smil z Nových Hradů (u Stuchela "Smil von Gratzen" - pozn. překl.) rozhojňuje toto darování dalším určením, že totiž klášter má obdržet třetí díl desátku všech kostelu náležejících usedlostí. Existovalo i pět usedlostí, jež patřily českokrumlovské prelatuře, které odváděly desátek. Prelatura vlastní stále ještě 4 rybníky v obci. Z minulých věků stojí rozhodně za připomínku P. Bartholomäus Josef Trillsam, "rector magnificus" a dvorní farář ve Vídni (u Stuchela "in Wien" - pozn. překl.), který si podpůrnou studentskou nadací pro Německý Rychnov zbudoval trvalý památník ve vděčné vzpomínce potomků.
Heimatskunde des Bezirkes Kaplitz (1894), s. 192
Z kroniky obce Dolní Dvořiště
Žádost o připojení k Německému Rakousku
Po vyjednávání s místními zde usedlými lidmi (v originále "mit den Ortsinsassen" - pozn. překl.) na mnoha shromážděních bylo na zasedání obecního výboru dne 4. listopadu 1918 přijato následující rozhodnutí:
Na mimořádném zasedání shromážděný výbor městyse Dolní Dvořiště zdraví s největší radostí "Svobodné Německé Čechy" a žádá bezpodmínečné připojení k Německému Rakousku (v originále "begrüßt das 'Freie Deutsch-Böhmen /tady chybí zadní uvozovky/ auf das freudigste und verlangt den unbedigten Anschluss an Deutsch Österreich /tady chybí uvozovky vůbec a o horečnosti chvíle svědčí hned 3 chyby v německém textu: neustálené označení údajného státního celku /viz blíže Wikipedia se sídlem ve vzdáleném Liberci /Reichenberg/ a chybějící "n" ve slově "unbedigten" /má být: "unbedingten"/ - pozn. překl.).
Toto rozhodnutí bylo oznámeno Německočeské zemské vládě v Liberci (v originále "wurde der Deutschböhmischen Landesregierung ín Reichenberg bekanntgegeben" - pozn. překl.) a bylo zveřejněno i v českobudějovickém a českokrumlovském německém tisku (v originále "in der budweiser u. krummauer Zeitung", malá písmena jsou tu v přídavných jménech asi proto, že by mohla kolidovat se skutečnými záhlavími tamních listů - pozn. překl.).
Zábor Dolního Dvořiště 3. prosince 1918
Památným dnem pro Dolní Dvořiště se stal 3. prosinec 1918. V noci z 1. na 2. prosince, bylo to ve volný den (z neděle na pondělí - pozn. překl.), měl zdejší Volkswehr (byl zřízen podle předchozích stran kroniky jako měšťanská garda 4. listopadu 1918 k udržení klidu a pořádku - pozn. překl.) pohotovost. Už předchozí neděle sesadil týž útvar svého velitele, poněvadž panovaly zvěsti o tom, že je ve spojení s československou zbrojnou mocí a ponouká zrádce (v originále "und den Verräter schiebe" - pozn. překl.). Velitelem byl zvolen pan Kümmel, zeť zdejšího hostinského Johanna Domaschko z čp. 4. Brzy po páté hodině ráno se rozlehlo prudké dunění výstřelů z děl (v originále "heftiger Kanonendonner" - pozn. překl.). Pocházely ze záboru Kaplice (v originále "stammte von der Einnahme Kaplitz" - pozn. překl.) československým vojskem. Hned to v naší obci všechno ožilo. Na náměstí se shromáždily skupiny obyvatel, lidé pobíhali celí bledí sem a tam v očekávání, jak se věci vyvinou. Volkswehr zaujal postavení na Velkém Klínovci (v originále "am großen Zwickelberg" - pozn. překl.) a rozestavil kulomety.
Po půl osmé bylo zaregistrováno, že se blíží vlak s vojskem. Při Wenzingerových strážním domku zůstal vlak před výhybkářem stát a vojsko vystoupilo, aby se seřadilo k útoku a pochodu vpřed. Sotva však nastoupilo k pochodu, spustil Volkswehr palbu z kulometů, po níž následovala i palba z pušek. Také československé vojsko postavilo na polní vyvýšenině dva kulomety a zahájilo na obec prudkou palbu. Naštěstí výstřely obec přeletěly, obyvatelé prchli do domů, takže nebyl nikdo zraněn a jen ze střechy kostela a z věže spadlo dolů několik břidlicových tašek. Ten rachot trval tak půl hodiny. Když Volkswehr zjistil, o jakou přesilu jde, bylo proti nim asi dvě stě mužů, zastavil palbu a ustoupil s kulomety na Rychnov nad Malší a odtud přes Tichou (v originále "nach Reichenau u. von da über Oppolz" - pozn. překl.) na Leopoldschlag a dál do Freistadtu. Teď proniklo československé vojsko bez odporu do obce a zaujalo postavení na náměstí s rozestavenými kulomety. Velitel pronesl výzvu, aby do desáté hodiny byly odevzdány veškeré zbraně, což také bylo ze strany obyvatelstva učiněno. Sklad zbraní landwehru v domě čp. 63 byl konfiskován a odvezen ve dvou důkladně naložených povozech. Obec byla zavázána zajistit pro vojsko v nestraší době vše potřebné. Šlo o 30 litrů mléka, 12 litrů smetany, máslo, maso, slámu, dřevo atd. Tyto věci nebylo ovšem snadné obstarat, poněvadž panovala skoro větší nouze o potraviny než za války a nedala se pořídit jakákoli maličkost. Nakonec však se to vždycky nějak udělalo, poněvadž každý by dal i to poslední, aby zahnal strach z toho, co nastane. Dodání bylo ovšem třeba náležitě uhradit.
Část vojska v počtu asi 60 mužů tady zůstalo a bylo ubytováno v hostincích. V Certlově (v originále "in Zartlesdorf" /rozuměj dnešní Rybník/ - pozn. překl.) k tomu v týž den a ve stejný čas. Vyžádalo si to jeden lidský život, když krajan ze vsi Závratná u Rožmberka nad Vltavou (v originále "aus Zabratne bei Rosenberg", jde o ves dnes zaniklou - pozn. překl.) na okresní silnici z Vyššího Brodu do Rožmberka byl zastřelen československým vojákem (údajně to byl nějaký desátník /v originále "Korporal" - pozn. překl.) a zůstal hned ležet mrtvý. Jeho příbuzní mu později na tom místě vztyčili kříž.
Také letitý už mistr krejčovský Martin Pils z Certlova čp. 1 však byl zasažen ve svém bytě do zad výstřelem, který pronikl ze zbraní československých vojáků a způsobil škody i na nářadí a jiných předmětech v místnosti. Certlovský Volkswehr přitom nevydal jeden jediný výstřel a přesto mu byla po později potlačené vzpouře přikládána vina v obou uvedených zde případech.
Průjezd prezidenta Masaryka
V pátek 20. prosince 1918 projížděl (v originále "gassierte", což je sloveso dnes téměř neužívané - pozn. překl.) zvláštní vlak, který prezidenta československé republiky (v originále záměrně zřejmě i v němčině malé "č" a velké "R" - pozn. překl.) T.G. Masaryka přiváděl na honosné triumfální (v originále "im prächtigen Triumphzuge" - pozn. překl.) cestě z Ameriky přes Paříž do československé republiky (v originále opět záměrně i v němčině malé "č" a velké "R" - pozn. překl.) stanicí Certlov. Nedošlo k žádnému (v originále "kleine" namísto "keine" s přeškrtnutým "l" - pozn. překl.) slavnostnímu zdravení vlaku, neboť velké slavnostní přijetí a uvítání proběhlo na prvním československém nádraží v Českém Heršláku (v originále "in B. Hörschlag, ke zbudování okázalých budov nádraží v Horním Dvořišti došlo až v roce 1920 a bizarní hříčkou dějin byla jeho až k neviditelnosti potlačená existence za studené války, kdy tu sídlila Pohraniční stráž i s kotci pro psy; stopy po ní zmizely zbouráním starých nádražních budov roku 1999, viz web Vojensko.cz s 25 fotografiemi - pozn. překl.).
(…)
Jmenování hraběte Karla Georga Buquoye čestným občanem
Na zasedání obecního výboru dne 3. prosince 1919 bylo rozhodnuto vysoce urozeného pana hraběte (pár let nato bylo používání šlechtických titulů zákonem zakázáno - pozn. překl.) Karla Georga von Buquoye se zřetelem na mnoho dobročinných skutků, které prokázal během válečné doby místním chudým a pro jeho celé obci prokázané přívětivé a nápomocné smýšlení při každé příležitosti, jmenovat čestným občanem a předat mu osobně prostřednictvím tříčlenné delegace čestný diplom.
Zavedení elektrického osvětlení ulic
Na zasedání obecního výboru dne 3. prosince 1919 bylo rozhodnuto o zavedení elektrického osvětlení ulic trojramennými lampami (v originále "von Dreiflamme", a sice u poštovní budovy čp. 73, při radnici čp. 62 a na sloupu u mostu při domě čp. 96, jakož o elektrickém osvětlení obecní kanceláře. Zavedení bude uskutečněno koncem ledna roku 1920 a bude stát u osvětlení ulic 874 korun 30 haléřů, u osvětlení kanceláře 360 korun. Instalace se ujme firma Hec a Richter z Českých Budějovic, výroby pak mlýn Wenzela Pflegera (v originále "und der M֕ühle Wenzel Pfleger erzeugt" - pozn. překl.).
Pamětní kniha Dolní Dvořiště 1836-1941
P.S. Jen pro zajímavost budiž tu uveden amatérský překlad podstatné pasáže latinsky psané listiny s první zmínkou o Rychnově u Nových Hradů z 29. června roku 1261:
"Anežka, kdysi manželka Pelhřima z Třeboně daruje klášteru kostel v Rychnově - Domu (klášternímu), který Altumvadum je nazýván, řádu cisterciáků ke cti blahoslavené Panny Marie, založeného nejjasněším baronem a maršálkem knížete českého (??? - ale fakt je tam principis, což je od princeps - kníže) Vokem a nejsvatějším Janem pražským biskupem (dosl. Pražského biskupství nejvyšším knězem) slavnostně zasvěceného, a bratřím stále zde Bohu a blahoslavené Panně Marii sloužícím kostel v Rychnově způsobem zbavení se (uvolnění vaccantem - vacans od vaco ??) práva dědického do držby věčné odevzdává. "Tohoto slavnostního darování pak neučinila jsem žádným protiřečením ale se souhlasícími urozenými barony a syny mými pokrevními (germanus) Vokem a Sezimírem, samozřejmě panem Vokem, již řečeného kláštera zakladatelem a panem Ojířem, strýcem synů mých již řečených a panem Budivojem, a dalšími příbuznými (pokrevními) našimi" (lépe: se souhlasem urozených baronů...)." Anežčiny příbuzenské vztahy lze vyvodit z věty: Tohoto slavnostního darování pak neučinila jsem žádným protiřečením ale se souhlasem urozených baronů a synů mých pokrevních (germanus) Voka a Sezimíra, zjevně pana Voka, již řečeného kláštera zakladatele a pana Ojíře, strýce synů mých již řečeným a pana Budivoje, a dalších (pokrevních) příbuzných našich. Rozhodně ale z ní nevyplývá, že by zakladatel kláštera Vok z Rožmberka byl Anežčin bratr.
Franz Stuchel, který je v "Heimatskunde des Bezirkes Kaplitz" (1894), sborníku příspěvků sestaveném Johannem Märtenem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a ve výčtu přispěvatelů je Märtenovou předmluvou kupodivu opomenut, naštěstí celkem podrobně vyvstává před námi z jiných pramenů, ať už za ně považujeme třeba obecní a školní kroniky, či následně samo svědectví církevních matrik. Začneme-li právě u nich, svědčí křestní matrika farní obce Chřešťovice (dnes jsou Chřešťovice pouhou součástí obce Albrechtice nad Vltavou) o tom, že tu v Křešťovicích (i německy se tenkrát obec psala "Křeštowitz") čp. 8 přišel dne 28. ledna roku 1863 na svět chlapec pokřtěný téhož dne farářem Františkem Maruškou jménem František Karel Stuchel jako syn zdejšího mistra truhlářského Karla Stuchela, jehož otec a jmenovec byl v Křešťovicích čp. 12 školním učitelem, matka Anna byla pak dcerou Hynka Pernekera, měšťana ve Strunkovicích "krage Píseckého a c.k. okresního úřadu Wodňanského". Novorozencova matka Josefa byla dcerou Josefa Pauzara, "ssífaře z Buděgowic"čp. 61, a Ewy, roz. Pauzarové "z Kamenoaugezda krage a c.k. okresního úřadu Buděgowického" (starý pravopis zanechával dosud stopy). Zčásti německým psacím kurentem jsou vedle podepsáni kmotr "Stuchel Franc, mistr kregčjřský z Křesstowic" čp. 19 a kmotra "Kateřina Stuchel, swobodná dcera † Karla Stuchla, učitele z Křesstowic" čp. 12. Ano, jsou to ony Chřešťovice, na jejichž kouzelném hřbitůvku nad šumavskou řekou Otavou je pochován náš předčasně zemřelý knihovnický kolega Zdeněk Dusil a na hřbitovní zídce usedá v závěru filmu Stříbrný vítr (1956) režiséra Václava Kršky s hudbou Jiřího Srnky herec Eduard Cupák v roli Jana Ratkina! Jako mladý učitel přichází nyní už Franz Stuchel coby absolvent německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích roku 1888 (viz o tom zpráva listu Budweiser Zeitung 1888, č. 32, s. 3., dolnodvořišťská obecní kronika však datuje počátek jeho zdejšího učitelského působení už rokem 1886) do jazykově tehdy převahou německého Dolního Dvořiště, kde mu bylo v učitelské službě dáno setrvat 39 let. Měl odtud rodem i svou ženu Marii, roz. Fischbäckovou (*7. září 1866 v Dolním Dvořišti čp. 87 /dům s tím číselným označením už tam nenacházíme/, †22. března 1944 v protektorátních Budějovicích /už bez přívlastku České/, kupodivu podle zprávy českého listu Jihočeská jednota ve věku 78 let jako "vdova po učiteli"), dcerou tamního učitele Josefa Fischbäcka (ten má rovněž i samostatné zatoupení na webových stranách Kohoutího kříže). Ženina matka Maria, roz. Böhmová, byla dcerou Josefa Böhma, řídícího učitele v Rychnově nad Malší, obci, která na rozdíl od Německého Rychnova u Nových Hradů slula německy "Böhmisch Reichenau" a odkud pocházela i Böhmova žena Anna, roz. Gallová. Josef Fischbeck, jak se také psal příjmením, v roce 1911 už jako řídící učitel ve výslužbě, napsal ostatně roku 1911 úvodní slovo (věnování /Widmung/ je nazval) ke kronice německé školy v Dolním Dvořišti, kde o ní píše jako o "památníku zdejšího němectví a německé vůle k obětem /ein Denkmal deutschen Volkstumes und deutschen Opferwilligkeit/). Franz Stuchel zasedal 21 let ve zdejším obecním zastupitelstvu, byl 23 let obecním tajemníkem a byl zvolen v roce 1924 v Dolním Dvořišti dokonce i starostou obce. Od roku 1921 byl i německým kronikářem obce Dolní Dvořiště v souladu s vládním nařízením o vedení obecních pamětních knih. Tím jeho literární aktivita daleko přesahuje skromný rozměr naší textové ukázky. Ačkoli svou kronikářskou činnost započal v roce 1921, vrátil se k událostem let 1918 s nepokrytým odsudkem záboru obce, hlásící se k Němekému Rakousku a nijak nevítající ani příjezd Masarykův, ani novou republiku. Je svědectvím o demokratické povaze nového státního zřízení, že byl i tak v roce 1924 zvolen starostou obce, v níž tak dlouho učitelsky působil. Zemřel tam v oné funkci 19. listopadu roku 1929 poté, co byl starostou zvolen i podruhé roku 1927. Nad hrobem promluvil okresní školní inspektor Franz Oppelt (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže). Jak už zmíněno, zemřela starostova vdova Maria Stuchelová roku 1944 v protektorátních Budějovicích a oznámení o jejím skonu přinesl jen český list Jihočeská jednota. To jen na okraj, jak to s tou "jihočeskou jednotou" chodí.
- - - - -
* Chřešťovice, Albrechtice nad Vltavou / České Budějovice / Rychnov u Nových Hradů / † † † Dolní Dvořiště
