THOMAS THUN
Franz Anton kníže Thun-Hohenstein
Předsedou Adalbert-Stifter-Verein v Mnichově byl v letech 1949-1951 po svém předchůdci, jímž se při založení instituce hned v roce 1947 stal nejprve katolický kněz Franz Haibach (1899-1958). Franz Anton kníže z Thunu a Hohensteinu se narodil 17. prosince roku 1890 v Praze (jako syn Jaroslava knížete z Thunu a Hohensteinu /1864-1929/, který až do roku 1921 vlastnil i šumavské panství Zdíkov - pozn. překl.), zemřel 20. dubna 1973 v bádensko-württemberském Ulmu. Navštěvoval české gymnázium v Kroměříži (Kremsier), pak studoval v rodné Praze práva. První světové války se účastnil jako záložní nadporučík c.k. rakousko-uherské armády. Už během války si roku 1916 vzal za ženu Františku princeznu Lobkowiczovou (titulem princ a princezna se označovali "nevládnoucí" členové knížecích rodů - pozn. překl.). Z manželství vzešli dva synové a tři dcery. Roku 1921 (v roce ztráty panství Zdíkov - pozn. překl.) převzal Franz Anton od svého otce někdejší fideikomis (roku 1924 byly v republice zrušeny i fideikomisy - tj. svěřenectví majetku jako celku podle řádu dědické posloupnosti stanovené v závěti zakladatele fideikomisu - pozn. překl.) Děčín (Tetschen), statek Peruc a pražský Thunovský palác v dnešní Nerudově ulici. Ten posledně jmenovaný dědičný majetek byl v roce 1924 prodán italskému státu a slouží dodnes jako velvyslanectví Italské republiky v Praze.
Kníže Franz Anton se vedle správy rodového jmění věnoval především čestným hodnostem kulturním a církevním. Následkem pozemkové reformy a hospodářské krize se musel nakonec vzdát i děčínského zámku, který roku 1932 přešel do vlastnictví československého státu (za okupace sovětskou armádou po srpnu 1968 se stal sídlem jednoho z velitelství tzv. "Střední skupiny vojsk" a byl značně zdevastován - pozn. překl.). Do podzima roku 1945 obývala pak rodina blízký zámek v Jílovém (Eulau) u Podmokel (Bodenbach), nato až do momentu násilného vyhnání o Velikonocích 1946 byt v budově někdejší centrální správy děčínského panství v Podmoklech.
V prvních letech po konečné ztrátě domova žil kníže s rodinou u jedné ze svých sester, Sophie hraběnky Lerchenfeldové v bavorském Köferingu. Pak našel od roku 1953 útočiště v rodině svého nejstaršího syna (a otce autora tohoto textu Christopha-Simona z Thunu a Hohensteinu - pozn. překl.) ve švábském Mickhausenu, později v Unterknörringen při spolkové dálnici mezi Augsburgem a Ulmem. Po smrti manželčině v roce 1964 o něho až do jeho smrti pečovala nejmladší jejich dcera.
Po vyhnání byl kníže Franz Anton činný v různých funkcích krajanských grémií, mj. v Ackermann-Gemeinde, ve shora už v úvodu zmíněném Adalbert-Stifter Verein a také v Heimatkreis Tetschen-Bodenbach.
Po prvním záchvatu mrtvice v polovině padesátých let musel kníže výrazně omezit své pracovní aktivity. Věnoval se od té doby především genealogii, udržoval i nadále obsáhlou korespondenci a zůstal až do posledních chvil středem své početné rodiny. Tkvěl svými kořeny zcela ještě ve starém mocnářství a jeho vlastí bylo staré Rakousko, v němž vyrostl a které ztělesňoval se všemi jeho ideály, životními způsoby i slovním vyjadřováním. Takový zůstane i v trvalé paměti všech, kdo znali jeho osobní intergritu, ochotu přispět pomocí svým bližním a dobrotu jeho srdce.
50 Jahre Adalbert Stifter Verein 1947-1977, s. 150-151
O svém dědovi napsal tento medailon Dr.phil.Dipl.-Psych. Thomas Thun, psychoterapeut rehabilitační kliniky Bavaria v Schauflingu u Deggendorfu na samém jižním prahu Bavorského lesa a tedy vlastně i Šumavy. Celým jménem se v rodové genealogii píše Thomas von Aquin Kasimir Ferdinand Johannes von Nepomuk Romedius Ceslaus Judas Thaddäus Placidus Maria von Thun und Hohenstein. Roku 1980 se oženil s Claudií hraběnkou von Dobhof, narozenou 17. června 1954 v Saint Louis v Missouri, USA. Thomas je mladším bratrem současné hlavy rodu, Franze Antona, pátého knížete z Thunů a Hohensteinů, narozeného roku 1948 v bavorském Pasově (Passau). V listopadu roku 2005 se sám Thomas Thun stal po Barbaře von Wulffen předsedou Adalbert-Stifter-Verein jako kdysi jeho předek. Narodil se 5. října 1949, tedy už tři roky po vyhnání v bavorském Eringu na Innu, v Německu, které se toho roku stalo spolkovou republikou (na sjednocení si ovšem muselo ještě více než čtyřicet roků počkat). Toho roku také se právě jeho dědeček stal předsedou nejvýznamnější kulturní organizace nejen snad vyhnaných Šumavanů, ale celého německého etnika u nás, které v počtu tří milionů muselo tři roky předtím opustit své domovy. Jeho rod byl z nejvýznamnějších mezi starorakouskými šlechtickými domy vůbec. Pochází až z jižních Tyrol a genealogicky zachytitelnými počátky sahá někam do jedenáctého století. V Čechách se sice usadili významněji teprve po válce třicetileté, ale zapsali se do povědomí té země třeba postavou Josepha Matthiase (1794-1868), autora knihy Slavismus in Böhmen, překladatele Rukopisu královédvorského do němčiny a obhájce českého státního práva, či ještě snad více osobností Františka Antonína (1847-1916), českého místodržícího v letech 1889-1896 a rakouského předsedy vlády 1898-1899. Navrhovaný znak šumavské obce Zdíkovec má uprostřed šikmé zlaté břevno v modrém poli právě ze znaku Thunů, jejichž rodovým heslem bylo Thun nie ruhn (Konat, nikdy neustávat) a kteří ztratili zdejší panství hned v prvých letech nové republiky, přesněji řečeno v témž roce, kdy se Franz Anton mladší, o němž náš text pojednává, ujímal zbytku rodového jmění. Na Šumavu se "vrátil" právě jako předseda Adalbert-Stifter-Verein. O tom, že nezatrpkl ani autor vzpomínky na svého děda, mimo jiné spolupodepsaného v roce 1938 a 1939 na prohlášeních národní věrnosti české šlechty, svědčí významné gesto, které učinil právě v roce padesátiletého jubilea násilného vysídlení německého etnika z českých zemí. Jak referoval v Lidových novinách týden nato tehdejší předseda Sdružení osvobozených politických vězňů při Českém svazu bojovníků za svobodu Oldřich Stránský, přijal Dr. Thomase Thuna v úterý 25. června 1996 na Pražském hradě prezident Václav Havel poté, co potomek slavného rodu učinil českému velvyslanectví v Bonnu nezvyklou nabídku. Poněvadž se totiž dověděl, že české oběti nacismu nebyly německou vládou dosud odškodněny, projevil ochotu zasílat jedné z obětí nacistické perzekuce každý měsíc 100 DEM do doby, než německá vláda odškodnění vyplatí. Měl přitom jedinou podmínku: kdyby se stal nezaměstnaným, svůj slib by přestal plnit. Po zveřejnění této nabídky v České televizi se jako první ozval právě prezident Havel a navázal s Dr. Thunem telefonický rozhovor, ve kterém mu jednak poděkoval, jednak ho také pozval do Prahy na Hrad. Setkání se stalo středem zájmu médií včetně německé televize ARD a vyústilo jednak ze strany Dr. Thuna v předání dokumentu, v němž všichni žijící členové rodiny písemně stvrzují, že se vzdávají všech práv vůči majetku, který zde rodina měla, jednak v prezidentovo poděkování s tím, že osobní nabídku "stomarkové" pomoci nemůže přijmout, že je však mnohými chápána jako podání ruky k usmíření. Dost bude ovšem takových, kteří se kvůli krutostem, které prožili, nedokážou usmířit nikdy. Dr. Thun prohlásil, že to ovšem umí pochopit. Sešel se v pražské židovské obci se svědky a pamětníky vyhlazovacích transportů, navázal styky s bývalými vězni koncentračních táborů. Ta thunovská vlaštovka svou "stomarkovou story" udělala byť trochu opožděné jaro. Německá vláda nalezla cestu k finančnímu odškodnění jistě i díky ní.
- - - - -
* Ering (BY) / Zdíkov
