BARBARA VON WULFFEN

Pane, Tobě se vyznávám...

Trohtin, dir wirdu ih pigihtik allero minero
suntono enti missatateo, alles deih eo missasprach
edo missateta aedo missadahta, worto enti vercho
enti kadanccho, des ih kyhukkiu aedo nikihukku,
des ih wizzanto aedo unwizzanto, notac aedo
unnotac, slaffanto aedo wahento...

Codex Teplensis (9. Jh.)

Pane, Tobě se vyznávám ze všech svých
hříchů a zlých skutků, ze všeho zlého, co jsem řekl,
učinil a pomyslel ve slovech, skutcích
a myšlenkách, na co si vzpomínám i nevzpomínám,
čím jsem zhřešil vědomě či nevědomě, z donucení či
bez něho, ve spánku či v bdění...

...
Lidé, kteří mezitím zestárli, nechtějí, aby se jim připomínalo, co všechno se ještě stalo docela na konci těch českých dějin, jež byly zároveň německé i české, a co bylo přinejmenším stejně tak zlé jako to, co předcházelo. Svědkové, kteří to přežili a později vyprávěli, dokonce více zamlčeli než řekli.
"Běda, běda, běda, třikrát běda Němcům, vylikvidujeme je," zněl 12. dubna 1945 hlas z českých rádií. O měsíc později, 16. května, vyslovil Edvard Beneš, který se už vrátil do Prahy, bez obalu to, co mělo následovat, ba co se už někde dělo. "...především musí být Němci v českých zemích vylikvidováni, musí být vylikvidováni tak, jak se to vůbec... dá provést." Desetitisíce lidí, kteří ještě před Postupimskými dohodami vytrpěli takzvané "divoké vyhnání" a zahynuli v něm, a statisíce mrtvých z následujícího roku hrůzy nemohou vydat svědectví o odsunu sudetských Němců, jenž měl být proveden "humanitním způsobem"; a miliony těch, kteří byli zahnáni do ciziny, nemohou na zločiny oněch měsíců zapomenout dodnes.
Třikrát běda těm, kdož z katů a obětí dělají oběti a katy! K tomu zjevně není mnoho zapotřebí. Tenká je vrstva, která "jednoho každého z nás" dělí od obojího.
Českou zemi obklopuje Šumava, Krušné hory, Krkonoše a povlovná Českomoravská vysočina. Ale také by se dalo říci, že se tato země prostírá mezi Osvětimí, Flossenbürgem a Mauthausenem; v Čechách leží Terezín a Lidice; teď platí tento nový zeměpis, nikoli ten starý.
Ale o tom vyprávět nemohu. K tomu nejsem oprávněna. Mohu zde jen podat zprávu, jak to tenkrát bylo u nás doma u Mže (Miesa), u té hnědé Mže, která pramení v Českém lese (v originále Böhmerwald - zde je patrný i rozdíl v chápání toho pojmu, poněvadž Griesbacher Wald u Griesbachu, kde Mže skutečně pramení v Hornofalckém lese /Oberpfälzer Wald/ malý kus od české hranice na "bavorské" straně Českého lesa na západ od Tachova, se v Čechách k Šumavě jakoby nepočítá - pozn. překl.), ve Stříbře (Mies!) přibírá Úhlavku (Auhlawa), u Plzně (Pilsen) vytváří s Radbuzou (Radbusa), Úhlavou (Angel) a Úslavou (Amsel) Berounku (Beraun) a potom se jižně od Prahy (Prag) vlévá do Vltavy (Moldau), a tak je jí dopřáno, aby stále znovu poznávala zlaté město.

Hned se musím omluvit, že tu místními jmény německého originálu vnikám do krásného překladu Boženy Kosekové, v němž byla vzpomínková kniha Barbary von Wulffen Urny plné medu : Česká země - výprava do ztraceného času (Urnen voll Honig : Böhmen - Aufbruch in eine verlorene Zeit) vydána roku 2001, dvanáct let po svém německém uvedení ve světoznámém S. Fischer Verlag, jedním z nejrenomovanějších nakladatelství u nás, jímž je bezpochyby brněnské Atlantis. Jenže jak jinak pochopit onu "zemi Böhmen", jak je nazývána na jiném místě té nostalgické vzpomínky, než právě v zrcadle dávné dvojjazyčnosti, která mi věru připomíná dvojplamenný ohon erbovního lva v českém zemském znaku. Zvláště pak ve slově Böhmerwald, jímž jakoby z jihu byla kdysi celá ta země v klíně hor a lesů německy "viděna", zní daleko víc, než jsme si schopni přiznat. PhDr. Barbara von Wulffen se sice narodila 10. srpna 1936 v bavorském Mnichově (München), blízko něhož ve Stockdorfu také žije, dětství však prožila ve Svojšíně (Schweißing) nedaleko Stříbra (Mies) na řece Mži (Miesa!), kde dosud stojí zámek patřící do roku 1945 jejímu otci a matce. Otec JUDr. Clemens hrabě von Podewils-Juncker-Bigatto (1905-1978) ze staré pomořanské šlechtické rodiny von Podewils-Dürniz (povýšené roku 1911 ve službách bavorského královského domu do hraběcího stavu - Barbořin pradědeček byl u mnichovského dvora ministrem zahraničí a dědeček komořím!), adoptovaný roku 1932 Amálií svobodnou paní von Juncker-Bigatto, působil jako tiskový poradce německého vyslanectví v Praze, za války pak jako frontový zpravodaj, matka Dorothea Sophie svobodná paní roz. von Hirschberg (1909-1979) byla literárně činná: publikovala mj. román Die geflügelte Orchidee (Okřídlená orchidej). Vzpomínková kniha Urny plné medu (urna tu neznačí pohřební nádobu s popelem pozůstalých, ale starořímskou prostorovou míru, mj. opravdu i na med) byla vřele přijata německou literární kritikou ("mnohobarevná středoevropská freska", "kouzelně krásné, mistrovské vyprávění", "precizní líčení", "poetický jazyk nezaměnitelného odstínu", "záviděníhodně šťastná ruka při výběru námětu i lidí, procházejících jeho scenerií, scenerií, jež má coby prožitá skutečnost naopak štěstí na svou básnířku") jako obraz dávné symbiózy českého, německého a židovského živlu na jazykové hranici s několikerým hned špatným koncem. Autorčin sloh je přitom, jak ho charakterizuje v revui Sudetenland Peter Becher, "lehce a impresionisticky" nahozený na způsob vzpomínky vyvolané do jakéhosi niterně cítěného "plenéru", v jehož zrcadlení nabývá nezvykle intenzívních barev. Po vyhnání se ocitla tehdy desetiletá dívka nejprve při dolnobavorském Bogenu, kde Bavorský les sahá až k Dunaji, gymnázium už navštěvovala v hornobavorském Weilheimu, načež léta dalších studií ji zavedla do samotné bavorské metropole. Zajímala ji biologie, ale impulsy z rodinného zázemí, v němž se pěstovaly přátelské styky např. s Ernstem Jüngerem, Martinem Heideggerem či Alfredem Kubinem, ji přece jen nakonec obrátily ke germanistice. Promovala roku 1961 nakonec z obou zmíněných oborů, při čemž titul její disertace zněl Der Natureingang in Minnesang und frühem Volkslied (Pronikání přírodních motivů do minnesangu a rané lidové písně). Před knihou, z níž je vzata naše ukázka, publikovala ještě dvě: Zwischen Glück und Ghetto - Familie im Widerspruch zum Zeitgeist (1980) a Lichtwende - Vorsorglicher Nachruf auf die Natur (1985). Roku 1990 jí byla udělena kulturní cena Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Publikovala pak titul Maureen. Irische Geschichte (1993) a po získání významné Eichendorffovy ceny (1999) naposledy práci nazvanou Von Nachtigallen und Grasmücken. Über das irdische Vergnügen an Vogelkunde und Biologie (2001). S manželem Levinem von Wulffen má čtyři dnes už dospělé děti. Nemůže být dějinného pesimismu u člověka, který jako ona věří, že "základem ekologického chování je víra ve stvoření a v křesťanský obraz světa". Je to totiž jen prizmatem vzpomínky vyslovená naděje v budoucí vzkříšení. Hraběnka Dr. Barbara von Wulffen zemřela dne 20. června roku 2021 v hornobavorské obci Grünwald, pohřeb v úzkém rodinném kruhu se konal na usedlosti Gut Rothsee při hornobavorské obci Weilheim. Na jejím parte čteme citaci ze žalmu 139:

Jak si vážím divů, které konáš, Bože!
Jsou nad mé chápání.
Nesmírný je jejich počet, nesčetl bych je, ale je jich víc než písku.
Sotva procitnu, jsem s tebou.

- - - - -
* Mnichov (BY) / Svojšín / † Grünwald (BY) / † † Rothsee, Weilheim (BY)/p>