REINHOLD TRAUTMANN
"Budějovický" zlomek staročeské básnické skladby Alexandreis
Zlomek Budějovický (v originále "Das Budweiser Bruchstück /Zlomek Budějovický, abgekürzt B./" - pozn. překl.) se původně nacházel v městském archivu českobudějovickém (v originále "im Städtischen Archiv zu Budweis" - pozn. překl.). kde byl nalezen roku 1841 Antonínem Krejčím (jak ovšem píše Jan Pravoslav Koubek v patnáctém ročníku Časopisu Českého Museum ještě téhož roku 1841, "dostaly se tyto zlomky do rukou P. Antonínovi Krejčímu, /.../ kterýžto po krátkém zkoumání částku Alexandra českého v nich býti poznal, /.../ ochotností pana Františka Illinka, místosekretáře u magistrátu Budějovského" /Franz Xaver Illing má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení/, jak potvrzuje v Encyklopedii Českých Budějovic /1998, 2. vyd. 2006/ i Karel Pletzer, v roce 1962 objevitel třetího už budějovického a zatím také posledního zlomku staročeské básnické skladby slovy: "Na konvolutu písemností z roku 1558 /jehož obal je znám jako Františkem Palackým v roce 1824 objevený zlomek zvaný Budějovicko-muzejní, o 3 verše rozsáhlejší a nacházející se dnes v Národním muzeu v Praze/ odhalil 1840 Franz Xaver Illing další pergamenový dvoulist s 342 verši, přičemž oba dvoulisty byly napsány jedním písařem na začátku 15. století." - pozn. překl.). Dva dobře zachované listy jednoho ve dvou sloupcích popsaného pergamenu z prvé čtvrtiny 14. století (tady se datace opisu od oné Pletzerovy opět významně liší - pozn. překl.); každý z listů je 15 centimetrů široký, asi 22 centimetrů vysoký, iniciály na počátku odstavce vyznačeny červenou barvou. V každém sloupci je 43 veršů, jen sloupce 1a a 4a jich mají po 42. Obsahuje tedy B. celkem 342 veršů (je dnes součástí sbírek Státního okresního archivu v Českých Budějovicích - pozn. překl.).
Co do obsahu počíná B. na konci 4. knihy Alexandreis, sive Gesta Alexandri Magni od Gautiera de Châtillon (lat. Gualterus de Castillione /dále jen Gu./, francouzský spisovatel a teolog z 12. století, mj. autor některých latinských skladeb sbírky Carmina Burana - pozn. překl.), počínající verši 2454-2460, tj. Gu. IV, 571, a sice vprostřed promluvy Alexandrovy k jeho vojsku před bitvou u Arbely (zvaná také u Gaugamél /dnes Tel Gomel v severním Iráku/, došlo k ní 1. října roku 331 př.Kr. a je jednou z nejvýznamnějších bitev světových dějin vůbec - pozn. překl.). B. 1-69 odpovídá Gu. IV, 571-593 a 532-541. Nadpis "Hic est distinctio quinta", kterým se rukopis B. (v originále "die Hs. B." - pozn. překl.) liší jak od zlomku Svatovítského, tak i od Muzejního a Šafaříkova (v originále "sowohl von V., als auch von M. und Š." - pozn. překl.), nestojí tedy na správném místě (srovnej zejména Gu. IV, 593 s B. 67). Konec prvního listu (70-171) obsahuje scény z bitvy podle Gu. V, 1-45. - Mezi prvním a druhým listem chybí několik listů rukopisu, které odpovídají Gu. V, 46-455 (srovnej k tomu Prokop Lang, Listy filologické 10, s. 78-84). Verše B. 172-244 tvoří konec 5. Knihy (volně podle Gu. V, 456-520). O pobytu v Babylonu a odchodu z něj vyprávějí v B. verše 245-342 podle Gu. VI, 1-54, takže "Incipit distinctio sexta" opět nestojí na správném místě.
B. nejprve zveřejnil Koubek, Nověnalezený zlomek českého Alexandra (ČČM 1841, s. 73-90) podle rukopisu a v transkripci, ale nikoli zcela pečlivě (zkrácen Koubkem). Poznámky k tomu podal Hanka (ČČM 1841, s. 337-340). V transkripci vyšel ve Výboru z literatury české, díl I. (Praha 1845, navržen Františkem Palackým, byl proveden jím, Jungmannem, Erbenem aj., s předmluvou datovanou "9. máje 1845" /!/, jako nejvýznamnější svou položku obsahující v úplnosti /ostatní ukázky většinou v úryvcích/ Rukopis Královédvorský! - pozn. překl.), velmi pečlivě transkribován pak Hattalou a Paterou (Martin Hattala a Adolf Patera vydali skladbu v roce 1881 pod titulem "Zbytky rýmovaných Alexandreid staročeských" - pozn. překl.).
P.S. V předmluvě knihy Die Alttschechische Alexandreis (1915) s poděkováním adresovaným zejména Erichu Bernekerovi (1874-1937), příteli, který v Trautmannově rodném Královci (Königsberg, dnešní ruský Kaliningrad) nejen přišel na svět, ale stačil tam dva roky před výbuchem druhé světové války také zemřít, omlouvá autor absenci plánovaného podrobnějšího popisu jednotlivých zlomků tím, že byl v březnu 1915 povolán do té v pořadí prvé světové války (předmluva je psána už v Lublinu, kde vstup spojených německých a rakousko-uherských vojsk toho roku 1915 znamenal definitivní konec tamní ruské správy). Přesto se zdá podrobnost popisu, z něhož tu citujeme v překladu pouhý úvod jedné z pasáží zmíněné knihy, jež je nejen nepřekonaným snad kritickým vydáním všech zlomků, ale je doprovázena obsáhlým komentářem, oku nezasvěcencovu dostatečná až nadmíru. Přiznám se ostatně, že právě pasáž o "Budějovickém" zlomku Alexandreidy jsem k překladu vybral nejen proto, že je považován za nejstarší a v Českých Budějovicích "zůstává" (jak už řečeno, nenalezl jej ovšem 1841 /navíc "v biskupské knihovně českobudějovické", jak mylně uvádí Karel Veselý ve Výběru z prací členů historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, 1972, s. 169/ vlastenecký kněz Antonín Krejčí, zesnulý 1872 v "šumavské" Folmavě /Vollmau/, nýbrž úředník německy vedeného magistrátu Illing v městském archivu), ale také v neposlední řadě z toho důvodu, že to právě on obsahuje snad nejcitovanější verše celé skladby, totiž
Hi to by se státi mohlo,
ač by to co juž pomohlo,
že Němci, již sú zde hostie,
chtie doždati, by na mostě
Praze, jehož Bóh snad nechá,
nebylo viděti Čecha:
by mohlo by se brž státi,
že jich bylo nevídati.
Ta slova, nadlouho potom charakterizující česko-německé vztahy v "českých" zemích, ovšem nelze najít ani v latinské Alexandreidě, ani v německé její obdobě od Ulricha von Eschenbach (někdy psáván i "von Etzenbach"), rodáka z Čech asi někde od Litoměřic (Leitmeritz), věnované Přemyslu Otakarovi II., mimo jiné zakladateli jak Českých Budějovic, tak Trautmannova rodného východopruského Královce. Jsou to slova autora staročeského, autora česko-českého.
Cesta jednoho národa
Hned zpočátku se chci ohradit proti námitce, která může býti snadno vznesena: že nejsem humánní.
Každý, kdo si v hrůzách válečné a poválečné doby uchoval zdravý cit, ví, že pro převážnou většinu lidí je trvalá ztráta domova pramenem stálých, často nesnesitelných bolestí a útrap, ať jde o samy kořeny našeho bytí v rodném kraji, ať o navyklou, často zděděnou práci v místech našeho mládí nebo o hluboké vztahy k předkům a příbuzenstvu. To všecko dobře vím. Také předeslat, že je vznešenou povinností ostatních kulturních národů, aby zabránily, pokud to je v jejich moci, smutným a tragickým přesunům národů znemožněním válek. Neočekávám - to by bylo nad lidské síly - že ti, kteří jsou osbně postiženi, budou schopni klidně a bez vášní přemýšlet o svém osudu. Tím spíše je úkolem jiných, podívat se jasně a bez romantiky pravdě do očí.
Zvláště přemýšlím-li o posledních 35 letech (v říjnu 1911 jsem přišel na německou univerzitu v Praze a působil jsem na ní do roku 1921) považuji za nezvratné, že opravdová konsolidace Československa za vlivu německého živlu - alespoň převážné většiny sudetských Němců - nebyla možná.
Čechové obnovili v zsmě 1918-1919 v příkladném pořádku a plánování svůj stát: pokud došlo k přehmatům, nestály za řeč, zvláště měříme-li je tím, co se stalo za Hitlera. Německé školy a školy vysoké zůstaly, němečtí úředníci byli bez přezkoušení převzati. Svou umírněnost a toleranci k národu zcela bezbrannému musili však Češi těžce zaplatit.
Po dvacet let, počínajíc rokem 1918, prohrávali sudetští Němci. Nesnesli, že nebyli již vládnoucí vrstvou: nechtěli přiznat, by domýšlivě, krátkozrace a reakčně přehlíželi, že Češi a Slováci již odrostli rakouské, chci říci, německé rákosce, že v posledních letech dlouhé vlády Františka Josefa kulturně dozráli a se osamostatnili. Cena slovanského podílu podílu ve státním hospodářství i v duchovním životě nebyla uznána, naopak, většina ji v samolibé zaslepenosti: to je hmatatelné, neomluvitelné, těžké, třeba selhání a vina majority německého obyvatelstva.
Byla (a je) jedna menšina: byli to například pražští Němci, kteří byli vysoce postaveným židovstvem mírněni, kteří svou roli prostředníků mezi dvěma zdatnými národy správně chápali; byla tu skupina německých zemědělců, jejichž nejnápadnější exponent František Spina se posléze zcela sžil s českou kulturou, byli tu příslušníci obou socialistických stran, kteří bok po boku s Čechy stáli proti Hitlerovi... Ale nad majoritou ležel hustý závoj zaslepenosti a nadcházejícího neštěstí.
Bylo Hitlerovým osudem, aby toto neštěstí přivodil a dovršil, aby se jeho přičiněním započal bouřlivě probíhající vývoj, který nikdo z Čechů ani v nejodvážnějších snech nemohl tušit a který stál za všechny oběti: je to vybudování ryze slovanského státu.
Není mým úkolem psáti nekrolog němectví v Československu. Musil by být velmi dlouhý, neboť obsáhne sedm století a je v něm mnoho slavných stránek.
Co je positivního v německém přínosu, nepopírá žádný z klidně uvažujících Čechů. Ale každý Čech by musil právem poukázat, že všechno positivní se změnilo v blahodárné jen přispěním jeho vlastní životnosti a inteligence a že musil jít vydobýt obojí z dračí tlamy. Skutečně, boj s Čechy trvá již mnohá století a kolem roku 1300 můžeme již znamenat výraz českého sebevědomí. Ve 14. století vznikla v Praze velmi hodnotná česká literatura prozaická i veršovaná. Próza dosáhla evropské výše a významu u Jana Husa a Petra Chelčického. Za husitů se pak české sebevědomí vtělilo do mohutného hnutí, jež nevzniklo jen z pohnutek náboženských, nýbrž také ze silných podnětů sociálních a národních. Ale vše, co v 15. a 16. století Češi v poctivém a tvrdém boji na Němcích vydobyli, ztratili po katastrofě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Germanisace a katolisace působily tak silně, že v 18. století bylo možno pochybovat o bytí národa, ježto "národem" se tehdy rozuměly jen šlechtické a měšťanské vrstvy. Kolem roku 1800 se posléze začalo to, co jmenujeme českým obrozením, Němci dlouho neviděné, nepochopené a neuznané.
Ale nyní Češi a Slováci dozráli a výrokem dějin, proti němuž není odvolání k vyšší instanci, se jejich nádherná země stala jejich vlastnictvím. Jejich píle, dělnost, jejich přemýšlivé založení a zručnost, jejich žhavá žízeň po vzdělání, po civilisaci a všech jejích statcích a v neposlední řadě jejich opravdové a silné národní cítění jim ve střední Evropě musí otevřít cestu k významné budoucnosti.
Pro Evropu to vše znamená, že velké obtíže, skrývající mnohá nebezpečí, byly odstraněny, a to tvrdou, avšak nutnou operací. My Němci uznáme tyto skutečnosti jako konečné a navážeme na nové duchovní a politické základně spojení s tímto výborným a velmi nadaným slovanským národem.
Nechť také jak protivník včerejška, tak vítěz přispějí v budoucích desetiletích k zacelení hluboké jizvy, Ve svobodné, sebevědomé a opravdově demokratické Evropě je jistě k tomu dosti příležitosti.
P.S. Článek, jehož překladatel do češtiny zůstává v knize Paměti - od Mnichova k nové válce a k novému vítězství (Orbis 1948, 1. vydání 1947) utajen (nedokážeme ani posoudit věrnost jeho tlumočení originálu), vyšel původně v Leipziger Zeitung 17. ledna 1947 (list vycházel v letech 1946-1948 v sovětské okupační zóně Německa a vydávalo jej místní vedení Sozialistische Einheitspartei Deutschlands) a je pro náš přetisk ponechán z Benešových Pamětí, kde si jej lze na s. 334-337 snadno vyhledat, vlastně zcela beze změn.
Narodil se ve východopruském Královci dne 16. ledna roku 1883. V rodném městě, Berlíně a Freiburgu am Breisgau studoval od roku 1900 bohosloví, jakož i indogermánskou a slovanskou filologii, promoval pak 1906 na doktora srovnávací jazykovědy opět v Královci (titul práce: Germanische Lautgesetze in ihrem sprachgeschichtlichen Verhältnis) a rok nato se habilitoval na univerzitě v Göttingen prací Die altpreußische Sprachdenkmäler. V letech 1907-1910 působil na téže univerzitě jako soukromý docent (PD) indogermanistiky a v letech 1910-1920 jako mimořádný, 1920-1921 pak jako řádný profesor jazykovědy a slovanské filologie na německé univerzitě v Praze. Na pět let (1921-1926) převzal nato v rodném Královci řádnou profesuru indogermánské a slovanské filologie, celých jednadvacet let (1926-1947) věnoval ovšem už jen slovanské filologii na filologicko-historickém oddělení filosofické fakulty univerzity v Lipsku (Leipzig), kterou v posledních letech života (1948-1951) vystřídala univerzita v Jeně. Od roku 1940 byl členem Saské akademie věd, v sovětské okupační zóně Německa stal se po válce nejprve korespondujícím (1947-1949), posléze řádným členem Německé akademie věd ve východním Berlíně (té Sověty ovládané části města se někdy říkalo spíše posměšně Pankow). Už mezi válkami byl členem německé Společnosti přátel nového Ruska (založené v roce 1923) a v letech 1928-1931 také levicově liberální původně, pak zčásti i antisemitské Deutsche Staatspartei, po jejím seberozpuštění 1933 už od roku 1934 však členem národně socialistického svazu učitelů (NSLB) a rovněž hned po nacistickém uchopení moci založené organizace národně socialistického "lidového blahobytu" (NSV). Tři roky nato vstoupil do NSDAP a od roku 1938 do národně socialistického svazu studentů (NSDStB). Po roce 1945 podpořil ovšem výrazné zaměření východního Německa na sovětský kulturní vliv například i učebnicemi ruštiny. Z jeho významnějších vědeckých prací lze uvést Baltisch-slawisches Wörterbuch (1923). Die elb- und ostseeslawischen Ortsnamen (3 díly, 1948-1956), Die slawischen Völker und Sprachen (1948), Die Volksdichtung der Großrussen. Díl 1: Das Heldenlied - Die Byline (1935), v roce 1939 zakázané dílo Die wendischen Ortsnamen Ostholsteins, Lübecks, Lauenburgs und Mecklenburgs, vyšlé pak v rozšířeném vydání 1950, naposledy ještě zveřejnil titul Die altrussische historische Lied (1951). Kromě vydání staročeské Alexandreis psal i o cyrilometodějské misi a pražských tiscích Mikuláše Konáče. Přeložil výbor z polské literatury (1920), po druhé světové válce Gogola, Turgeněva a zejména Čechova. Mohl mít německý slavista ve dvacátém století vůbec jiný osud než nakonec sloužit dvěma stejně šíleným ideologiím? I český čtenář má mnoho důvodů to pochopit.
- - - - -
* Kaliningrad (RUS) / České Budějovice / † † † Jena (TH)
