FRANZ TRCH
Hans Watzlik - prorok sudetoněmeckého osudu
K výročí skonu šumavského básníka dne 24. listopadu - Ustavení spolku Watzlik-Gemeinde ve Vídni
S Hansem Wazlikem odešel od nás před 13 lety svým úmrtím v Gut Tremmelhausen u Řezna jeden z velkých a statečných našeho kmene (v originále "einer der Großen, Aufrechten unseres Volkes" - pozn. překl.), ten, kdo jako básník vytvořil dílo nesmírné formální síly, přesahující jako nijaké jiné od Stifterova Vítka (Witiko) hranice rodné Šumavy. Výroční den skonu našeho domovského autora se měl stát i dnem zrodu sdružení, které si klade za úkol zakotvit jeho dílo v krajanských srdcích. Toto sdružení básníkových ctitelů má jako "Hans-Watzlik-Gemeinde in Wien" (tj. "Obec Hanse Watzlika ve Vídni" - pozn. překl.) přispět k tomu, aby Watzlikův myšlenkový odkaz neupadl v zapomenutí.
Tři měsíce těžkého českého žaláře v Klatovech ležely za Hansem Watzlikem, když dne 2. srpna roku 1946 opouštěl vypovězen rodnou zem a domov. Každý, kdo znal toho dobromyslného a radostného člověka, žijícího svému lidu a svému umění, se musil udiven tázat, co jej bezúhonného přivedlo do českého vězení.
Hans Watzlik to však věděl!
Watzlik věděl, že on a jeho druzi sedí v žaláři bez viny jen proto, poněvadž jako Němci zachovali synovskou věrnost svému národu. Toto vědomí neviny sebe sama i svých spolubratří těžce zasáhlo citlivé básníkovo srdce a zahryzlo se i do jeho beztak narušeného zdraví. Přese všechno vlastní utrpení byl však právě on spoluvězňům pevnou oporou a záštitou (v originále "Stütze und Stab und Halt" - pozn. překl.) vůči návalům tupého zoufalství.
Nebyla to nějak příliš daleká cesta z líbezného údolí české Úhlavy (v originále "aus dem lieblichen böhmischen Angeltale" - pozn. překl.) do údolí Řezné (Regen) v Bavořích - a přece pro Watzlika cesta od prazdroje jeho literární tvorby, z jeho šumavského ráje, kamsi do nicoty neznáma (v originále "in das ungewisse Nichts" - pozn. překl.).
Na Šumavě se narodil a vyrostl, aby ji navíc neustálým putováním, ustavičným zřením i nasloucháním poznal až do nejskrytějších jejích zákoutí.
"Odloučen od pospolného pohodlí měst žil jsem jako venkovský učitel po dlouhý čas v osamělé, světem nedotčené horské vsi Ondřejov (Andreasberg), plné nepromíšeného prastarého jazyka a mravu, prostřed sytě lidového svérázu (v originále 'mitten im saftigen Volkstum' - pozn. překl.), spřátelen s drobnými rolníky, s pastevci, s myslivci a jejich psy, s tajemně šepotajícími stromy, s drsnou travou a chladnými oblaky..."
Nebylo nijakou náhodou, že vypovězený a těžce nemocný básník po šesti týdnech pobytu na lůžku ve Furth im Wald odchází se svou rodinou podél Řezné dál do údolí Dunaje (Donau), kde leží staré, někdy svobodné říšské město Řezno (Regensburg). Bylo mu důvěrně známo už z předchozích návštěv a přípravných prací k románu "Der Meister von Regensburg", jímž vytvořil trvalý památník malíři Albrechtu Altdorferovi.
Teď mu Řezno mohlo oplatit to dílo a nabídlo jemu i jeho ženě nový domov a pracovní refugium na Gut Tremmelhausen, kde díky starostlivé péči své paní nalezl všechny své zápisky, ještě doma shromážděné pro svou další práci. Tak mohl těžce chorý, duševně však neochvějně čilý autor pokračovat v literární činnosti, od níž byl Čechy vytržen v červnu roku 1945.
Albrecht Dürer, Bohem obdařený kreslíř a malíř, prohlásil kdysi "pravé vidění" z Božích nadání tím největším. Hans Watzlik měl tento dar vidění a vnitřního zření v míře opravdu vrcholné. Čteme-li dnes jeho román "O Böhmen!", vydaný už v roce 1917, takřka nás tímto svým darem zděsí, neboť se tu projevuje přímo jako prorok nadcházejícího sudetoněmeckého osudu!
Watzlik skrz naskrz znal sousední národ Čechů a nezůstalo mu utajeno, že jejich údajná západní kultura je jen tenkou slupkou avarské příměsi, která prorazila na povrch už za husitských válek a zaplavila nejen náš sudetoněmecký domov, nýbrž i bavorská východní území bezohlednou krutostí, vraždami a smrtelnými mukami.
Jako zvěstovatel pohromy předvídá Watzlik už roku 1917 ve svém románě o Čechách děsivým způsobem osud té země a jejích obyvatel. Věcně líčí německé kolonizační dílo:
"A Němci přišli, povoláni panovníky Čech. Byli mnichy, byli těmi, kdo klučili lesy, byli obchodníky, řemeslníky, kutači rudy... Ze všech německých krajů sem přišli a vršili města, stavěli kostely, lili zvony, učili místní řemeslu i umění a těšili se vlastní jurisdikci.
Tu se pozvedl mezi Čechy strach před přistěhovalci a závist, stali se národem, velkým v ničení, velkým v zášti vůči svým učitelům a dobrodincům... Poznali národnostní zášť, která v jiných evropských kmenech dosud jen dřímala...
Němec v Čechách (v originále 'der Deutschböhme' - pozn. překl.) cítil své právo na tuto zemi, vydobytou prací a utrpením, to právo bylo mu však upíráno. Zápas o dobytou půdu lze sotva urovnat."
A básník volá v nářku:
"Ó Čechy! Byly byste hromadou popela, pustinou mrtvého, suchého písku... Jste však zemí plnou obilí a ovocných plodů, jejíž prameny uzdravují churavějící,... jejíž horstva překypují stromovím, jejíž pastviny nesou tisíce a tisíce stád. Tvá krása se dotýká duše umělcovy... Ó Čechy! Dva národy planou k tobě stejnou horoucností. Jejich touha se však stala prokletím, které na tobě věčně a tíživě (v originále 'ewig wuchernd' - pozn. překl.) spočívá."
Své historické vývody doprovází pak Watzlik těmito řádky:
|
"Hochherbst - und welk die Welt und alles müd und alt,
|
(tj. "Podzimně vadne svět, vše samá únava,
|
Ta děsivá vize se měla stát, horší, než jak ji básník ve zlém snu spatřil, v roce 1945 hořkou skutečností:
"V údolí pod Ostrým se tyčí umrlčí prkna. A jednou po stu letech se bude poutníkovi tudy jdoucímu zdát, že celé to do daleka se táhnoucí hraniční pohoří je jakoby jedním takovým obrovským umrlčím prknem, na němž stojí ohněm vypálena tato slova:
Na tomto umrlčím prkně
leží
někdejší německý lid
v Čechách."
Skoro se zdá, jako by ta snová vize dala Watzlikovu literárnímu dílu křídla, jako by tu lhůtu, předcházející výbuchu zkázonosné katastrofy, chtěl využít k jeho rozmachu.
Jak šla léta, následující vydání Watzlikovy prvotiny v roce 1913, kterou byl svazek novel "Im Ring des Ossers", rodila se nepřetržitá řada románů, novel, povídek, pověstí, básnických sbírek, knih pro mládež i lidové četby. Soupis díla v "Mitteilungsblatt des Adalbert-Stifter-Vereins" č. 11/12 z roku 1954 zachycuje je v celé jeho úplnosti. Mnohé zůstalo časnou autorovou smrtí (v necelých 69 letech - pozn. překl.) nedokončeno a spočívá teď v rukou jeho vdovy (Lina Watzliková je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), strážkyně básníkova odkazu.
S Hansem Watzlikem klesl do hrobu skutečný básník, plný tvůrčích sil. Je teď na nás všech, abychom dokázali uchovat jeho literární odkaz a předat jej dalším generacím, aby v nich vždy znovu zažíhala lásku ke ztracenému domovu!
Zemřel přítel a krajan, vrchní školní rada v.v. Rudolf Pexider (1886-1961)
Dne 4. listopadu (roku 1961 - pozn. překl.) jsme na lesním hřbitově v Sankt Pölten pochovali krátce poté, co dovršil 75 let svého věku, našeho milého, dobrého přítele a krajana Rudolfa Pexidera po boku jeho choti, jež ho ve smrti předešla už před deseti lety v roce 1951. Působení a práci krajana Pexidera (v originále "Walten und Werk Ldm. Pexider" - pozn. překl.) jsme ocenili už u příležitosti jeho sedmdesátin. Nikoli náhodou jmenoval někdejší spolkový prezident Hainisch (Michael Hainisch /1858-1940/ byl v letech 1920-1928 druhým rakouským prezidentem po pádu monarchie - pozn. překl.) krajana Pexidera prvým "radou spolkového státu pro sociální péči" (v originále "zum ersten 'Bundesstaatlichen Fürsorgerat'" - pozn. překl.), poněvadž už za první světové války působil jako první poradce pro sociální péči a volbu povolání (v originále "der erste Fürsorgerat und Berufsvormund" - pozn. překl.), vedl poradenství pro nastávající matky a jurisdikci mladistvých a měl vedle veškeré této činnosti ještě čas k vykonávání jiných úřadů, jako byla funkce jednatele městské rady, referenta sociální péče města Hainburg, přednosty elektrárenského výboru, ředitele spořitelny, okresního tiskového referenta atd.. Byla to spousta práce, kterou dokázal jako ideální učitel a člověk zvládl.
Všeobecné oblíbenosti zesnulého odpovídala účast na jeho pohřbu. Po požehnání zapěl mužský sbor píseň "Da unten ist Ruh im stillen Grab... ", pak promluvil duchovní rada a děkan P. Josef Weber, který s krajanem Pexiderem několik let spolupracoval a přispěchal nyní z Karlstetten, aby vyjádřil svým požehnáním a poté srdečnými slovy uznání a ocenění vychovateli a člověku. Po něm se rozloučil s přítelem a spolužákem za sebe a za Heimatgruppe Winterberg krajan Trch (tady píše autor textu sám o sobě - pozn. překl.) a poděkoval mu za jeho přátelskou blízkost a oddanost, za lásku k Vimperku (Winterberg), našemu společnému domovskému městu a městu jeho volby. Pozůstalé krajan Trch ujistil, že jejich bolest je i bolestí naší a vsypal hrst domovské půdy na rakev mrtvého jako poslední pozdrav domova a přátel.
Když nato duo trubačů spustilo jednu sloku naší šumavské hymny "Tief drin im Böhmerwald... ", nezůstalo suché snad ani jediné oko smutečního shromáždění. Pak přistoupil k hrobu Pexiderův někdejší žák, pozdější kolega a nyní jeho nástupce ve funkci ředitele střední školy (Hauptschule) v Hainburgu vrchní školní rada Hans Seitz, vyjádřil hlasem chvějícím se slzami dík za Pexiderovu kolegialitu a působení na hainburské škole, na závěr pak připojil i slova rozloučení za sebe i své kolegy.
Vrchní školní rada v.v. Josef Pexider, bratr zesnulého, poděkoval jménem pozůstalých duchovnímu radovi Weberovi, krajanu Trchovi a panu vrchnímu radovi Seitzovi za projevy pocty a vyslovil všem smutečním hostům srdečný dík za poslední doprovod, který mrtvému poskytli.
Já osobně bych však ještě rád připojil několik slov, kterými Pexider svého času písemně vyjádřil svou vděčnost naší Heimatgruppe za oslavu vlastních narozenin, z nichž je pak opravdu dobře patrno, jak blízký vztah měl zemřelý ke svým přátelům a ke svému domovu:
"Kdybych směl vyjádřit nějaké své přání, znělo by asi tak, abychom vždy věrně setrvali ve své domovské sounáležitosti, abychom si zůstali přátelsky nakloněni, aby myšlenka na náš domov, úsilí o jeho znovunabytí v našich řadách nikdy nevyhasly (v originále "nie versiegen" - pozn. překl.), aby se naopak víc a víc rozvíjely, abychom se v těchto svých snahách nejen navzájem posilovali, nýbrž abychom je šířili dál, zejména mezi naši mládež, aby je uvědoměle rozpracovávala, aby plody hnutí všech vyhnanců z domova a jeho přátel jednou i sklidila, poněvadž přece také musejí dozrát a dozrají. To je má pevná víra!"
Chápejme ta Pexiderova slova i jako jeho poslední vůli.
Sudetenpost, 1961, č. 22
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1961, s. 372-373
Franz Trch se podle německého zápisu v křestní matrice narodil ve Vimperku dne 3. října roku 1887 jako syn kočího Franze Trcha, bytem na zdejším předměstí čp. 66, tj. v rodném domě chlapcově, a jeho ženy Marie, roz. Králové. Děd z otcovy strany Franz (František) Trch byl podruhem v Dubské Lhotě čp. 16 a jeho manželka Katharina (Kateřina), roz. Pavlíková, pocházela z Bohunic, 13 km na sever od Prachatic. Děd ze strany matčiny Franz (František) Král byl porybným v Mladějovicích, okr. Strakonice, babička Marie, roz. Uhlíková, pocházela pak z Modlešovic. I Johann Tischler, vimperský kostelní sluha, zastupoval pouze českou kmotru Annu Vacíkovou, apretérku (Zurichterin) z továrny ve Strakonicích. Trchových chlapec vychodil v rodném městě německou obecnou i měšťanskou školu a už tehdy se zajímal o dějiny Vimperka i okolí natolik, že později mohl krajany udivovat skvělými znalostmi šumavské vlastivědy, rozhojňovanými už z tohoto solidního mladistvého fundamentu. Někde tam bychom asi mohli hledat i kořeny a příčiny jeho příklonu k německé kultuře a jejímu šumavskému dědictví. V Hluboké nad Vltavou (Frauenberg) se vyučil holičskému řemeslu a jako holičský pomocník se sice vrátil nejprve nazpět do Vimperka, pak ovšem vykonával své povolání v západošumavském Nýrsku, kde se podílel i na založení místního Turnvereinu. Jeho prvým mluvčím byl tam tehdy mladý učitel Hans Watzlik, jen o osm let starší nežli Trch. Stali se přáteli na celý život a i po Watzlikově smrti splatil mu Trch daň přátelské blízkosti založením Watzlikovy obce ve Vídni, o níž ostatně blíže referuje v první z našich textových ukázek. Po Nýrsku působil mladý holič v severočeském Nixdorfu (dnes Mikulášovice) a pak i v Litoměřicích (Leitmeritz), kde ještě v roce 1910 bylo z 15 tisíc obyvatel pouhé 2 tisíce těch "jazykově" českých a i podle výsledků sčítání po první světové válce 1921 a 1930 dosáhl český živel sotva poloviny. Právě i tady se stále ještě před první z obou světových válek zapojil Trch do německého hnutí mládeže (Landesverband des deutschen Jugendbundes) a poté, co se tu stal vedoucím učňovského internátu (v originále "Leiter des Lehrlingshortes"), se s podporou subvence sdružení Bund der Deutschen in Böhmen následně osamostatnil jako majitel holičství v rodném Vimperku, odkud za nastalé války už pro nedostatek práce přesídlil do Vídně. Tam po válce holičské povolání opustil a absolvoval v roce 1920 školu pro obecní tajemníky v Oberhollabrunn, aby mohl vzápětí nastoupit úřednické místo v Burgenlandu (za časů mocnářství se té pozdější rakouské spolkové zemi říkalo také česky Hradsko). Na konci druhé světové války své proněmecké smýšlení zaplatil Trch ztrátou místa. V roce 1950 mu zemřela jeho věrná manželka Josefine, roz. Gattermannová z Vimperka, kterou si ještě "doma" vzal 11. září 1911. Roku 1954 poznal však ve válečné vdově Johanně Mellerové novou životní družku, která při něm stála do konce jeho dní. Téhož roku přesídlil Franz Trch do Vídně, kde se dal plně do služeb krajanskému hnutí oživením rodáckého spolku Verein der Winterberger in Wien. Už 4. prosince 1954 dokázal shromáždit 200 vimperských rodáků k vídeňské vánoční slavnosti a o svatodušních svátcích 1956 dokonce 600 krajanů k "Wiedersehensfest der Winterberger aus aller Welt", tj. ke "znovushledání Vimperských z celého světa". Druhý ročník této akce se mu podařilo uskutečnit u příležitosti Sudetoněmeckého sněmu ve Vídni 1959 rovněž o svatodušních svátcích toho roku. Kromě práce v už zmíněné Watzlikově obci se tu podílel i na činnosti spolku pro Šumavské muzeum ve Vídni (Verein Böhmerwaldmuseum Wien). Byl horlivým přispěvatelem krajanského časopisu Böhmerwäldler Heimatbrief a zanechal tam ve svých článcích nenahraditelné bohatství osobních vzpomínek. Ve čtvrtek dne 29. července 1965 se shromáždilo v obřadní síni vídeňského ústředního hřbitova množství krajanů, přátel a známých zblízka i zdáli, aby se rozloučili s Franzem Trchem, vystaveným v rakvi, obklopené záplavou květů. Po proslovu krajana Beckerta zazněla píseň "Ein Sohn des Volkes wollt' er sein", která vyprovázela na poslední cestě už Trchova bratra Josefa v Krnově (Jägerndorf). Těžká dubová rakev byla přenesena na pohřební vůz, velký autobus pojal 50 krajanů, ostatní následovali v 15 osobních automobilech v jízdě do Sauerbrunnu, kde teprve rakev klesla do rodinného rovu. Nad otevřeným hrobem promluvil ještě jménem domovské skupiny Winterberg-Passau a časopisu Böhmerwäldler Heimatbrief Friedrich C. Stumpfi (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Následně se ujali slova zástupce svazu úředníků Burgenlandska a ředitel sauerbrunnské lázeňské správy a na sám závěr zahlaholila šumavská hymna jako pozdrav věčně zelené rodné země, té v dědictví nám dané.
- - - - -
* Vimperk / Hluboká nad Vltavou / Nýrsko / † † † Vídeň (A)
