LINA WATZLIKOVÁ

Dopis malíři Achtelstetterovi

Velevážený, milý pane Achtelstettere!
V roce 1947 Vás chtěl (rozuměj Hans Watzlik - pozn. překl.) navštívit. Když jsem ale v Chamu vystoupili, selhalo mu srdce a my museli zavolat našemu hostiteli, chamskému bankovnímu řediteli, aby nás svým autem odvezl. Když ten řečník při slavnosti ještě tak urážlivě hovořil k nám sudetským Němcům (byl sám sudetský Němec), byl Hans úplně vyřízen. Byla jsem ráda, že jsme zase doma! Ano, pane Achtelstettere, musíme se zase jednou sejít, Vy jako starý přítel mého muže musíte vědět, co vytrpěl, vypsat se něco takového nedá. Ta žalářní vazba (v originále "die Kerkerhaft" - pozn. překl.) byla strašlivá! Potom rozloučení s jeho milovaným domovem, s jeho knihami, bylo jich přes šest tisíc, všechno to mu zlomilo srdce. Se dvěma bednami nás poslali pryč, všechno jsme tam museli zanechat. To samé s naším synem, který musil se svou rodinou pryč z Brna, jen holým životem vyvázl. Má dvě děti, hocha a děvčátko, je v Ansbachu odborným lékařem krčním, nosním a ušním a zavedl si dobrou praxi. Mojeho bratra, univerzitního profesora Dr. Paschera a jeho paní, našli v Praze mrtvé, bratrovi se řinula krev z úst, pravděpodobně mu prostřelili lebku (9. května 1945), pak je oba hodili na vůz s hnojem (v originále "auf einen Düngerwagen" - pozn. překl.), moje švagrová měla dlouhé světlé vlasy, ty se rozpustily a těmi smýčili ulici. To mi napsal bratrův sluha, Čech. Kde je (rozuměj bratr - pozn. překl.) pohřbený, co se s ním vůbec stalo - už se asi nikdy nedovím. Přitom nebyl ve straně, jmenovali ho čestným doktorem pěti zahraničních univerzit - mezi nimi i Moskva! Prodělali jsme těžká léta! Všechno se to ale dalo snést. Hans a já jsme byli spokojení a šťastní, když jsme tu v Tremmelshausen našli střechu nad hlavou. Sama si teď připadám jako tělo bez duše. A přece musím být pilná, mužova pozůstalost je opravdu velká, bude mi trvat ještě dlouho, než ji zpracuji. Jeho práce, poznámky, lístkovnice, to všechno jsem dostala přes hranice (zatímco byl ve vězení), také 36 svazků slovníku bratří Grimmových, Hans byl z toho tak šťastný. A začal znovu pracovat, jeho ubohé srdce však nemohlo dál, bolest nad ztraceným domovem byla příliš velká. Navzdory všemu, co vytrpěl, nebyla v něm nijaká nenávist a myšlenky na pomstu.
"Nenávist nesmí být splácena nenávistí!" To bylo jeho varování, které opakoval každému ze sudetských Němců. Snímek, jak vypadal po věznění, jsem pochovala s ním, Hans nechtěl, aby to někdo viděl. Je to otřesné, Vy jako malíř dokážete z tváře mnohé vyčíst. Musím končit. Doufám, že se brzy uvidíme. Zdraví Vás a Vaši milou paní opravdu srdečně Vaše Lina Watzliková.
26. října 1950

Glaube und Heimat, 2003, č. 12, s. 23

Höllischer Besuch

Steigt der Teufel jüngst aus seiner Grube,
Tänzelt mir in die Bücherstube,
Funkelt mit seinem rußigen Glanz,
Brüstet sich, ringelt eitel den Schwanz,
Tut sich gnädiglich erniedern
Ein wenig zu blättern in meinen Liedern,
Zieht dann die Stirne gewaltig kraus:

"Mein Bruder,da schaut es recht windig aus.
Wie wird 's dir in der Ewigkeit gehn?
Ich hoff, dass wir uns dort wiedersehn."
Oho, da hat der liebe Gott auch dreinzulachen.
Er wird dir einen Strich durch die Rechnung machen.
Sieh hier, dieses fromme Gedicht!
Sieht das Legendlein! So was vergisst Gott nicht.
Er braucht mich droben zum Zeitvertreiben,
Zum Reimeflechten, Psalmenschreiben.
Seinen Lehrstuhl für Himmelsliteratur
Besetzt er mit Hans Watzlik nur.

Návštěva z pekel

Vyškrábe se tuhle satan ze své jámy,
jářku do knihovny se mně vmámí,
šíří všude ukoptěný jas,
vypíná se, pyšný na ocas,
slouhovsky zas kolem knih tu krouží,
do mých písní letmo zraky hrouží,
mocně potom čelo nahrbí:

"Bratře, větrno je na nebi,
vím, že nemáš na věčnosti stání,
nechci dlouho čekat na shledání."
Oho, Pán Bůh se té řeči směje,
plánům satanáše sluchu nedopřeje:
"Podívej, ty zbožné rýmy tady!
Legendičku jak spíchl dohromady!
Je nám dost třeba tady nahoře,
básně umí, žalmy zvládá dobře.
Mou katedru nebeského psaní
měj Hans Watzlik, díky za optání."

Hoam!, 1966, č. 4, s. 126

P.S. Jak nás laskavě upozornil Reinhold Fink, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, podařilo se mu potvrdit u této básně z rukopisné pozůstalosti Watzlikovy jeho původní autorství. Watzlik báseň v originále opatřil názvem "Getrost", tj. "S klidnou myslí", Lina Watzliková ji pak zaslala redakci z manželovy pozůstalosti a časopis ji publikoval pod změněným titulem jako její text.

Narodila se 19. září 1883 ve Stožci (Tusset) čp. 21 tamnímu učiteli Josefu Pascherovi (dědeček Johann z otcovy strany byl kovářem na "německé" Nové Hospodě /Neuwirthshaus/ u Kaplice /Kaplitz/, babička Juliana, roz. Mardetschlägerová, pocházela z Komařic) a jeho ženě Rose, roz. Hableové (dědeček Ignatz z matčiny strany byl "měšťanem a podkovářem" v Kašperských Horách /Bergreichenstein/, babička Agnes, roz. Kreussová, pocházela rovněž z Kašperských Hor), následujícího dne byla pak pokřtěna jako Karolina (krátce se později psala Lina) Emilie Pascherová. 19. září 1905 se v Hořicích na Šumavě (Höritz) provdala za Hanse Watzlika, který tam tehdy zastával učitelské místo. Rok nato odešli spolu do Nýrska, kde setrvali až do časů odsunu. Tam se jim také 16. července 1906 narodil jediný syn Hansjörg, později lékař v Brně (zemřel 11. března 1976 v bavorském Ansbachu). Lina Pascherová byla onou "Erdmut", oním děvčátkem ze Šumavy, jejíž "podivuhodné dětství" zachytil později Watzlik v knize, kterou pod titulem Jiřina (německé dívčí jméno Erdmut je do češtiny nepřeložitelné) přeložil kněz František Odvalil a v roce 1936 vydalo nakladatelství Vyšehrad. Víc o osobnosti Watzlikovy choti napsal po jejím skonu 22. prosince 1964 v Ansbachu v krásném nekrologu na stránkách měsíčníku Hoam! významný šumavský autor Sepp Skalitzky.

Autorovo druhé já

Sepp Skalitzky

Pozdě! To hořké vědomí mne sevřelo, když jsem se dověděl, že můj poslední dopis Lině Watzlikové ji zastihl mrtvou. Byly v něm dobré zprávy pro ženu, která byla na Štědrý večer roku 1964, 16 let a 1 měsíc po skonu svého manžela pochována k němu do jeho čestného hrobu na Horním katolickém hřbitově města Řezna. Chtěl jsem jí sdělit, že v nové ročence zemského okresu Kitzingen bude obsažen můj článek "Hans Watzliks letzte Weg" (tj. "Poslední cesta Hanse Watzlika" - pozn. překl.) a také dvě kratší Watzlikovy práce (německé označení "Dichter" překládám v titulu Skalitzkého textu jako "autor", zde "Arbeiten des Dichters" pro jasnost přímo jménem Watzlikovým - pozn. překl.). Jistě by ji učinilo šťastnou, že se zase alespoň něčím málo udržela živou vzpomínka na jejího Hanse.
V den svých dvaadvacátých narozenin, tj. 19. září 1905, se ve Chvalšinách provdala (tady se Skalitzky mýlí, svatba se konala v Hořicích na Šumavě - pozn. překl.) dcera řídícího učitele ze Stožce, kde se narodila, za v tom roce ještě chvalšinského odborného učitele Watzlika. Už rok nato přesídlil mladý pár do městečka Nýrsko, které se jim oběma stalo až do dne osudového vyhnání milovaným, na zážitky i plody tvůrčí práce tak bohatým domovem. Naprosto převažující část Watzlikova spisovatelského díla, s nímž byla ta jemnocitná, přitom zemitá a cílevědomá žena v niterném spojení, vzešla právě odtud. Například myšlenka i námět románu "Das Glück von Dürrnstauden" (česky asi jako "Suchokeřské štěstí", přičemž "Suché keře" by byly místním jménem - pozn. překl.), odehrávající se ve vsi, ohrožené těžbou tuhy, byly přínosem Liny Watzlikové (znala dobře Černou v Pošumaví /Schwarzbach/ i blízkou Mokrou /Mugrau/ už z dětských let).
Poněvadž jsem bydlil v těsné blízkosti Nýrska a dočasně dokonce se spisovatelem působil na jedné škole, měl jsem to štěstí pobývat ve Watzlikových domě, a tak platí, co mi jednou napsala jejich jediná ratolest, Dr. Hansjörg Watzlik, odborný lékař v Ansbachu: "Ach, ty znáš moji maminku tak dobře jako jen málo tatínkových přátel!"
"Du wunderblonde Zier!" (tj. "Tys plavé krásy div!" - pozn. překl.) Tak zní verš jedné z raných básní Watzlikových. Rozpuštěné vlasy té krásné paní spadaly jí v bujné nádheře dolů až ke kotníkům jejích nohou.
Watzlik ji žertem říkal "Spitzbube" (česky to vlastně znamená "šibal, taškář, rošťák, podšívka" - pozn. překl.), že mu čistě "do špice" ořezávala (v originále "säuberlich spitzte" - pozn. překl.) tužky a pěkně podle velikosti mu je pak od těch nových až po nejmenší špačky rovnala na psacím stole.
Jak jen často manžel zmiňoval, že za ten či onen příběh, za tu či onu myšlenku, především za mnohý prvek národopisné povahy je co děkovat právě paní Lině...
V létě 1921, žena na několik dní zrovna odcestovala, vyrazil se mnou Hans Watzlik nahoru na Ostrý (Osser). Nacházeli jsme cestou tolik hříbků, že jsme ty menší neustále vytřiďovali, aby v ruksacích udělaly místo větším. Večer jsme se vraceli se skvostnou kořistí a hned jsme se navzdory únavě dali do čištění, krájení na plátky a vykládání na žehlicí prkna, vály a balicí papír po celém bytě, aby mohly řádně uschnout. Kolikrát jsem až do půlnoci slyšel: "Wie wird sich Lina freuen!" (tj. "To bude mít Lina radost!" - pozn. překl.) Ostatně s tou radostí nebylo třeba přehánět, poněvadž silný pach sušených hub nechtěl pak dům ještě dlouho opustit.
Jednoho z roků druhé světové války nesla dvacetiletá třešeň hojnost ovoce jako ještě nikdy předtím. Hans Watzlik, nedůvěřivý vůči žebříkům všeho druhu, se vzhůru po vratkých příčlích odmítl vydat. Tu jsem se v pravou chvíli, přece jen o 22 let mladší než on, natrefil coby zachránce, ke zlosti početné špaččí havěti ovšem, která se hrozivým štěbetáním ohrazovala proti zásahu do jejího vydrženého práva. Jako odměnu jsem si odnášel domů úhledný košík Watzlikových třešní, pravý poklad v těch zlých časech.
V srpnu 1944 jsem manželský pár Watzlikových viděl naposledy v jejich nýrském domově. Za jednoho deštivého dne jsem v podmračené vodě řeky Úhlavy (v originále "im trüben Wasser des Angelflusses" - pozn. překl.) chytil několik statných pstruhů a dva z nich donesl svým přátelům. Paní Lina, která vždycky myslela především na svého muže, vykřikla jen: "Eben habe ich mir den Kopf zerbrochen, was ich dem Hans heute zum Abendessen geben werde!"... (tj. "Právě jsem si lámala hlavu, co dám dneska Hansovi k večeři!" - pozn. překl.)
Hodně veselí a radostné pohody panovalo ve Watzlikových pohostinném domě, kterému udávala ráz paní Lina, mateřská hospodyně, jakési básníkovo druhé já.
Když pak po skončení války Watzlik strádal v klatovské věznici, dokázala ta statečná žena všechny mužovy rukopisy a poznámky, ba i nejcennější část jeho knihovny u vsi Zadní Chalupy (Hinterhäuser, osada dnes zcela zaniklá - pozn. překl.) zachránit přes hranice do Bavor...
Dne 13. září 1946 dorazil manželský pár Watzlikových, a to po několikatýdenním pobytu ve Furth im Wald, vynuceném spisovatelovou nemocí, na statek Tremmelshausen, majetek města Řezna, on i ona chudí a zubožení jako všichni vyhnanci. Už o dva měsíce později obdržela moje manželka zprávu: "Dostali jsme se k velice hodným lidem. Tak se dá osud lehčeji snést."
Watzlikova žena se teď osvědčila stejně jako při spisovatelově růstu, stejně tak jako na jeho tvůrčím vrcholu: zametala mu z cesty denní starosti nových začátků nebo je brala na svá vlastní, nikdy neslábnoucí bedra; žila zrodem nových, okamžitě znovu vždy započatých prací...
Poslední dopis Hanse Watzlika mně adresovaný, plný dobrých rad a ochoty pomoci, nese datum 6. listopadu 1948. "Dej pozor na své zdraví!" varuje mne člověk, poznamenaný třinácti měsíci českého žaláře, Bohem povolaný pouhých 18 dnů nato na věčnost...
Nyní počal zápas Watzlikovy vdovy o dílo a samo jméno zesnulého manžela; neštítila se námahy ani sebezapření, třídila a přebírala, hledala, agitovala, psala, nabízela, polykala jedno zklamání za druhým, snášela pohrdání i lhostejnost. Ta skutečnost ovšem, že byla od samého prvopočátku tak hluboce srostlá s tvorbou, s duší a samou podstatou mužovou, ulehčovalo jí teď zacházení s jeho autorskou pozůstalostí. Její dopisy jsou toho svědectvím a mnohá místa v nich ji charakterizují nejen tu výjimečnou ženu, ale právě i autora, jehož dílu se pro čest mrtvého až ke svému vlastnímu konci neúnavně zasvětila.
Dne 15. února 1949, tedy ani ne čtvrt roku po skonu Hanse Watzlika, mi píše: "...Velice trpěl steskem po domově... Napsal si na jeden lístek: 'Heimweh ist ärger als Heimatlosigkeit.' (tj. 'Stesk po domově je krutější než sama jeho ztráta.' - pozn. překl.) Přestože Hans ve vězení strašlivě trpěl, neměl v sobě ani tu nejmenší myšlenku na nějakou pomstu. Říkal vždycky: 'Rache darf nicht durch Rache vergolten werden.' (tj. 'Pomsta nesmí být splácena pomstou.' - pozn. překl.) Mám nekonečně co na práci s pozůstalostí mého dobrého muže. Jsem už teď přece jen trochu klidnější..."
Dne 19. května 1949: ...Hansovi zlomila srdce ze všeho nejvíc ta nouze, do níž byli uvrženi jeho krajané... Nedokážu Vám vypovědět, jak je mi, nemůžu plakat, jak hrozně mě to všechno tíží a nacházím útěchu jen v jeho pracích... Na jednom lístku stojí psáno jeho rukou: 'Warum bin ich nach Regensburg gekommen? Will Gott, daß ich wie Johannes Kepler hier sterbe?' (tj. 'Proč jen jsem přišel právě sem do Řezna? Chce Bůh, abych tu zemřel jako Johannes Kepler?' - Kepler po působení na pražském rudolfinském dvoře skonal opravdu v Řezně 15. listopadu 1630 vprostřed třicetileté války - pozn. překl.) ..."
Dne 23. prosince 1951: "Jinak to s prodejem knih není dobré; ještě tak nejlepší je to s těmi pro mládež...Pro můj skromný život to, co dostanu, i tak postačí..."
Dne 5. prosince 1954: "Tady Vám posílám báseň 'Gunther der Einsiedel' (tj. 'Poustevník Vintíř' - text v originále i v překladu otištěný na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) . Četla jsem nedávno, že příští rok má být věnován i Vintířově památce. Knížka 'Sankt Gunther in der Wildnis' (k jejímu prvému vydání došlo roku 1926 - pozn. překl.) leží už delší dobu v Ensslin-Verlag..."
Dne 6. prosince 1956: "...1. a 2. jsem Vás najisto očekávala v Železné Rudě (v originále "in Eisenstein", nejpravděpodobněji jde o Bavorskou Železnou Rudu - pozn. překl.). Bohužel jste nepřijel. Pořebovala bych s Vámi probrat všelicos, zvlášť v souvislosti s filmem 'Durch die Wälder, durch die Auen' (barevný hraný snímek, nazvaný podle jedné árie z Weberovy opery Čarostřelec, natočil jako svou vůbec poslední práci proslulý režisér Georg Wilhelm Pabst podle Watzlikovy knihy, přeložené za války i do češtiny - pozn. překl.)..."
Dne 22. září 1958: "...Tady Vám posílám dvě básně, které jsem, psané tužkou, objevila..."
Dne 30. prosince 1958: "...Jsou některé věci, které mě docela nic netěší...Mrtvý autor se už nemůže nijak bránit..."
Dne 12. března 1959: "...Kdybyste jen byl blíž - i Leppa je tak daleko pryč... Jdu teď zase k Watzlikově kapli (tzv. "Watzlikkapelle" stojí blízko statku v Tremmelshausen - pozn. překl.). Je to moje každodenní procházka, zapálím tam světlo, které hoří po 5 hodin. Tamta malá prostora je můj domov, právě ona mi dělá odchod z Tremmelshausen těžký..."
Dne 13. března 1959: "Včera jsem byla večer u kaple...a plakala tam nahoře. Před třemi roky jsem zasadila břízku, byla teď uříznutá...Měla růst na Hansovu památku, bříza byla jeho zvlášť oblíbeným stromem. Pamatujete? 'Ich bin ein stiller, feiner Baum...'" (v originále i v českém překladu je báseň 'Die Birke' / 'Bříza' počínající česky veršem: 'Jsem tichá tak a líbezná...' součástí webových stran Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Dne 24. března 1959: "Jsem tak ráda, že mám malou penzi po Hansovi, s výtěžkem z prodeje knih bych asi musila přece jen umřít hlady..."
Dne 15. prosince 1962: "Dělat toho mám čím dál tím víc - nesmím dát na Hanse zapomenout, což je v dnešní době opravdu obtížné... Nikdo neví, co Hans vytrpěl a jak velké je jeho dílo! Snad tomu bude jednou jinak, Stifter byl zapomenut čtyřicet let. Kdybych jen tu měla někoho, s kým bych si mohla promluvit - bylo by mi lehčeji..."
Dne 5. února 1963: "Udělal jste mi svou recenzí o 'Die Leturner Hütte' (vyšla ve čtvrtletníku 'Sudetenland', 1963, s. 76n. k novému vydání románu, poprvé publikovaného roku 1932, opětovně nyní v Adam Kraft Verlag - pozn. překl.) velkou radost...Ten důvěřivý muž chtěl pro svůj národ jen to nejlepší a očekával pro něj pomoc. To, že se stalo jinak, bylo pro něho strašlivé. Nikdo neví, co vytrpěl: 'Ich will sterben.' (tj. ,Chci zemřít.' - pozn. překl.) 'Ich freue mich auf den Tod.' (tj. 'Těším se na smrt.' - pozn. překl.) Pak znovu: 'Daß wir so belogen wurden!' (tj. 'Že jsme byli tak obelháváni!' - pozn. překl.)
Lina Watzliková mi psala o nově vydaných knihách a svými starostmi s tím spojenými, o obou podařených vnoučatech, o životě v Tremmelshausen a o svém přesídlení do Heilsbronnu, kde blízko svému "dobrému synovi" a přece v navyklé samostatnosti trávila v jednom katolickém domově pro seniory sklonek svého života.
Ještě několikrát jsem směl být s ní, až do vysokého věku nápadnou svou statnou, neschýlenou postavou, pospolu a náš rozhovor se vždy vracel nazpět k tomu muži, který až do posledka naplňoval její srdce, její mysl a její každodenní starosti. Dne 16. června 1963 byla u toho, když mi město Pasov (Passau) ve ctihodném gotickém sále své radnice propůjčilo kultuní cenu určenou Šumavanům. Řekli jsme si naposledy vzájemně "Na viděnou!" Nikdo, ani ona sama, tenkrát neměl ani tušení, že smrt už po ní vztahuje ruku. Tři měsíce nato se už ocitla v péči kliniky v Erlangenu.
Dne 23. října mi psala z Heilbronnu: "Ano, byla jsem 8 týdnů v nemocnici. Dvacet dnů jsem už zase tady. Bylo by pěkné, kdybychom se mohli 24. listopadu v Řezně sejít. Hansjörg mě tam jistě odveze. Jsem sice ještě trochu unavená - za měsíc to už ale bude lepší. Byla to nepříjemná věc..."
20. ledna 1964 mi ale poslala dopis, byl poslední, který jsem její rukou psaný dostal: "Včera, v neděli, jsem potřetí četla Vaši krásnou práci o mém muži. Byla jsem jí ještě zcela zaujatá, když se otevřely dveře a Hansjörg přišel ke mně na návštěvu. Jeho první slova byla: 'Mami, Skalitzky měl napsat nějakou pěknou práci o otci, řekli mi to v Ansbachu.' Beze slova jsem mu podala ten sešit, který jsem měla dosud v rukou (šlo o esej 'Widerhall der Heimat' /tj. 'Ozvěna domova'/, vyšlý ve čtvrtletníku 'Sudetenland', 1963, s. 273n. - pozn. překl.) ...Celý můj život se přede mnou jakoby rozvinul při čtení Vaší práce. Ano, měla jsem bohatý a krásný život a děkuju Pánu Bohu, že mi dal právě toho müže. Jak skvostné to byly večery, když mi Hans předčítal, co za den napsal a když jsme pak spolu o tom všem hovořili..."
*
Se steskem zavírám složku, nadepsanou "Briefwechsel mit Hans und Lina Watzlik" (tj. "Korespondence s Hansem a Linou Watzlikovými" - pozn. překl.) a pokládám ji k té, která v sobě skrývá dopisy někdejšího obyvatele domu v Nýrsku, který s tím jejich přímo sousedil (a byl mu i k nerozeznání téměř svou architekturou podoben - pozn. překl.), totiž národopisce a vlastivědného badatele Josefa Blaua.