ROBERT TREML
Historie sdružení Deutscher Böhmerwaldbund
Vzpomínáme-li dnešní slavností vzniku sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (dále jen DBB - pozn. překl.) před 80 lety, nutně se naskýtá příležitost připomenout i časové události a národnostní poměry oněch dávných dní. František Palacký, otec českého dějepisectví, učinil z husitství, hnutí původně náboženského, hrdinskou epochu dějin země. Hus a Žižka byli představeni jako národní hrdinové a v Češích se zrodila národní hrdost, která se přenesla nade všechny historické skutečnosti. Němci začali být Čechy považováni jen za vetřelce a kolonisty, přišlé odjinud sem do "jejich" české vlasti, takže byl na řadě pokus je odtud vypudit, kdekoli se k tomu objevila nějaká možnost. Česká sdružení, zejména Národní jednota pošumavská (dále jen NJP, v zájmu historické pravdy ovšem třeba hned zpočátku podtrhnout, že byla ustavena 21. června 1884 až jako odezva na založení DBB 17. dubna téhož roku, jakkoli coby početně ustupující menšina v českých zemích se /ještě před ztrátou Slezska v roce 1742 tzv. Vratislavským mírem bylo v nich česko-německé složení tak půl na půl/ nutně cítili Němci - pozn. překl.), fanatizovala zejména obyvatelstvo měst, ale i venkovských osad, a za českou infiltraci čistě německých lokalit lze děkovat v prvé řadě právě zmíněné organizaci. Tísnění Němci musili nahlédnout, že obrana je možná jen ve větším společenství. Tak se zrodily tzv. "ochranné spolky" (v originále "die Schutzvereine" - pozn. překl.). Už v roce 1882 plánoval Josef Taschek (samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Budějovicích (Budweis) založit národní spolek pro německé měšťany i rolníky jižních Čech. Snahy k tomu směřující nedošly však u obyvatelstva žádoucího ohlasu a tak se založení odsunulo. V té době podnikl známý spisovatel a redaktor vídeňského listu "Deutsche Zeitung" Franz Höllriegel cestu po Šumavě a vylíčil v působivých fejetonech své dojmy z této objevné výpravy do česko-bavorského hraničního pohoří. Josef Taschek byl těmito líčeními tak hluboce pohnut, že vešel s Höllriegelem ve spojení a vydal zvláštní otisk onoho seriálu článků se závěrečným slovem autorovým.
Korespondencí, kterou vedl Taschek s Höllriegelem a s jinými přáteli Šumavy, se formálně zrodila idea založení DBB a Taschek zastával názor, že nestačí získat jen měšťany a sedláky, nýbrž že je třeba podchytit ke spolupráci i činorodý dělnický lid.
Když byl v Budějovicích dne 28. října roku 1883 odhalován památník císaře Josefa II., byli k této slavnosti přizváni všichni němečtí pověřenci z celých jižních Čech. Spolu s pozvánkou jim Taschek adresoval i dotazník, týkající se národnostních poměrů v kraji a při shromáždění v budějovické Turnhalle bylo založení DBB jednomyslně odsouhlaseno. Taschek byl pověřen, aby se zvoleným komitétem vypracoval a předložil stanovy sdružení. Politické a náboženské záležitosti byly ze spolkových aktivit vyloučeny. Šlo v Rakousku o prvý případ, kdy DBB jako národní sdružení poté, co jeho první žádost o povolení neprošla, byl následně schválen a připuštěn k činnosti. Tehdejší předák Němců v Čechách Dr. Schmeykal (Franz Schmeykal /1826-1894/, zemský poslanec a představitel německých liberálů, osnovatel tzv. punktací, jejichž cílem bylo rozdělení Čech podle jejich národnostního složení viz Wikipedia - pozn. překl.) stejně jako jiní političtí představitelé německého živlu byli nemálo udiveni, že vídeňské ministerstvo stanovy povolilo.
Z myšlenky DBB vyrostlo přímo hnutí. Překročilo hranice Čech a proniklo do všech korunních zemí a jeho nadšeným průkopníkem se stal Dr. Hans Stingl (žil v letech 1832-1893, viz blíže Österreichisches Biographisches Lexikon - pozn. překl.) v Krems an der Donau (jinak byl rodákem z Krsů /Girsch/, okr. Plzeň-sever - pozn. překl.), který se účastnil i ustavujícího shromáždění DBB v roce 1884. Hnutí üchvátilo všechny podobně smýšlející a vyvolalo vlnu souhlasných prohlášení ze všech oblastí tehdejšího Rakouska, stejně tak z Tyrolska jako ze Štýrska, z Vídně jako ze sevrních Čech atd.. Skutečně pak nalezlo ohlas nejen v měšťanských a selských kruzích, nýbrž i mezi německým dělnictvem. Důkazem toho byla žádost, aby Taschek po založení DBB vyvolal v Budějovicích v život sdružení německých tovaryšů Deutscher Gesellenverein, které pak pod cílevědomým vedením dílovedoucího Switaka vykonalo ve spolupráci s DBB výjimečně mnoho prospěšného. Také budějovické sdružení Arbeiterinnenverein, pozdější Frauen- und Mädchenverein, děkovalo za svůj vznik DBB. Nejen kulturní, nýbrž i ekonomická práce byla od počátku předmětem zájmu a aktivit sdružení. Konkrétním projevem toho byly např. první tzv. "selské dny" (Bauerntage) v jižních Čechách, které byly vlastně i podnětem a předchůdcem spojení německého venkovského lidu v Čechách. Tyto jednotící snahy byly i v zahraničí sledovány s obdivem a vynikající mužové národního hnutí v Německu putovali zelenou Šumavou, aby se účastí na četných shromážděních DBB informovali o zdejších národních a hospodářským poměrech. V dobách vzniku DBB nebylo mezi jejími stoupenci a členy stavovských přehrad: ať už měšťan, dělník či rolník, stáli jednomyslně bok po boku k ochraně německé domoviny. Tak tomu bylo všude a nevyskytl se jediný rušivý tón.
Aktivit DBB vůčihledně přibývalo, a to doslova den ze dne. Sdružení bylo hned od začátku zastoupeno v zemské kulturní radě a účinně bránilo zájmy svých členů. DBB to také bylo, kdo s jinými německými subjekty stálo u zrodu tzv. Německého zemědělského ústředního svazu v Čechách (Deutscher landwirtschaftlicher Zentralverband für Böhmen). Jeho posledním ředitelem byl bývalý člen představenstva DBB, krajan Karl Haas (jde o otce Trude Gronbachové, zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). V době mého působení v severních Čechách náleželo tomuto vrchnímu grémiu sdružení mnoho mých milých známých a přátel, jako byli řídící učitel Viktor Zimmer, prof.Dr. Gustav Jungbauer, odborný učitel Ludwig Haydn (všichni tři, ačkoli poslední je zde psán příjmením "Hoidn", jsou rovněž každý samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Dr. Karl Röschl, Alois Tauschek a mnoho jiných.
Od samého počátku věnovalo sdružení DBB svou zvláštní pozornost podpoře cizineckého a cestovního ruchu. Na sta, ba na tisíce prospektů a plakátů vytvořených výtvarnými umělci bylo každoročně rozesíláno do všech světa stran a napomáhalo přílivu cizinců do naší lesní domoviny.
Národní práce byla spolkovými skupinami horlivě pěstována a nebylo od prvých let po založení jediné slavnosti v jižní části Čech bez spoluúčasti DBB. Při všech těchto akcích se konávaly porady, jejichž předmětem byly aktuální problémy ochranné práce (v originále "die Schutzarbeit" - pozn. překl.).
Spisovatelé, kteří se zabývali domovskou tématikou, byli morálně i hmotně podporováni. Obzvláštní zásluhou DBB bylo pořádání hořických pašijových her (Höritzer Passionsspiele), které vynikající pověst sdružení rozneslo daleko do světa. Hořická hra odkazuje na cisterciácký řád, který získal statek Hořice na Šumavě (Höritz) už koncem 13. století. Od té doby přes mnohé osudové proměny doby pomáhala naplňovat náboženský a národní úkol šumavského německého živlu (tento názor o "cisterciáckém" původu hry zpochybňuje např. Franz Bartl, zastoupený i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže a přičítající ji až českokrumlovským jezuitům - pozn. překl.). Po obdobích rozkvětu a úpadku jeden zbožný tkadlec usiloval o sebrání, uchování a uspořádání starých textů hry a o obnovené její uvedení. V roce 1816 k tomu opravdu jeho zásluhou došlo pod titulem "Da Leiden und Sterben U.H. Jesu Christi" (tj. "Utrpení a smrt N.S. /Našeho Spasitele/ Ježíše Krista" - pozn. překl.) s předehrou "Die Versündigung der ersten Menschen im Paradiese" (tj. "Zhřešení prvých lidí v ráji" - pozn. překl.). Počestný tkadlec lnu věděl zřejmě, na rozdíl ode dnešních scénáristů, co činí. Hrací knížku označil i svým jménem: "Abgeschrieben von Paul Gröllhesl" (tj. "Opsal Paul Gröllhesl." - pozn. překl.). Během času došlo ovšem jeětě k mnoha dalším úpravám, přídavkům a redukcím textu. Poslední jeho německá podoba pochází od mikulovského probošta Karla Landsteinera (i on je na webových stranách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně - pozn. překl.), po hudební stránce jsou zastoupena jména Josefa Haydna a kapelník budějovického katedrálního chrámu sv. Mikuláše (v originále "Domkapellmeister" - pozn. překl.) Jungmann (i jeho lze najít samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Osobitou jednotu nabyl celek důvěrnou přirozeností, s níž se Hořičtí díla chopili. Nade vsí ležící, zdaleka viditelné horské divadlo pomáhal byl stesán dnes před 70 lety za podpory DBB, jež si tím zbudovalo kulturní památník, který byl ovšem po vyhnání Němců bohužel vydán rozpadu a zkáze.
Pozvednutí a podpoře zemědělské činnosti byla rovněž věnována značná pozornost. Byly zakládány štěpnice, poskytovány zemědělské stroje, konány přednášky a zmirňována nouze všude tam, kde to bylo nezbytné. Zajištěním stipendií a finanční podpory byla mnoha mladým lidem umožněna studia. Mnoho práce v kulturním, národním i dělném ohledu vykonalo pro DBB domovské učitelstvo. Jemu náleží náš dík! Byl bych nešťasten, kdybych to mohl říci i tu v novém domově. Sdružení vzalo na sebe i úkol zakládat a budovat knihovny a přispět tak ke vzdělání i dalšímu vzdělávání venkovského obyvatelstva. Valné hromady DBB byly vždy přehlídkou německého živlu v jižních Čechách vůbec. Tady se všichni navzájem shledali, tady si mohli požalovat na svou nouzi a na své bolesti, tady se radili o tom, co by se dalo zlepšit.
Jakým příkladem, povzbuzením a podnětem působení DBB bylo, o tom svědčí v pozdější době uskutečněné založení Svazu Němců (Bund der Deutschen) v Čechách, svazů na severní Moravě, ve Východních Čechách, ve Slezsku, na jižní Moravě atd..
Rozbitím rakousko-uherské monarchie a stanovením nových státních hranic bylo DBB uloupeno množství prostředků a finančních dárců, zatímco český nápor na německojazyčná území zesílil. Jako německý starosta Budějovic měl Taschek stále ještě otevřeny četné zdroje. Jakmile však město dostalo české vedení, byl Josef Taschek ve své práci pro německý živel na Šumavě značně omezen. Nejaktivnější skupiny DBB byly ty na severu Čech, které měly přece jen větší volnost pohybu než ony šumavské (roli tu zřejmě hrálo rakouské sousedství, pro novou republiku platící za hnízdo revanše - pozn. překl.). "Severočeské" místní skupiny převzaly starost o vyhledání tam usídlených či zaměstnaných Šumavanů a péči o ně. Docílily přitom hned dvojího úspěchu: 1. udržely při životě domovskou myšlenku a 2. mohly šumavské domovině dát k dispozici nemalou hmotnou podporu. Uvedly do pohybu i početné výpravy rodáků na Šumavu, kde jim byl nákladem DBB vydaný (naposledy to bylo v roce 1929 a některé výtisky měly na titulu zčásti začerněn výraz "Deutschböhmen" /viz Sepp Skalitzky - obrazová příloha na webových stránkách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.) průvodce s mapovou přílohou výtečnou cestovní nezbytností. V roce 1930 mělo sdružení DBB 394 místních skupin, z toho 101 mimo Šumavu, většinou v severních Čechách. Brzy po Hitlerově vpádu (v originále "nach Hitlers Einmarsch" - pozn. překl.) na sudetoněmecká území a po začlenění Šumavy do Německé říše (zčásti do tzv. Bavorské Východní marky /Bayerische Ostmark/, od roku 1942 "Gau Bayreuth", zčásti k tzv. Land Österreich, od roku zvané "Ostmark" a od roku 1942 "Alpen- und Donau-Reichsgaue". kde byly "šumavské" části už od roku 1939 ještě členěny k župám "Horní Podunají" /"Gau Oberdonau"/ a "Dolní Podunají" /"Gau Niederdonau"/! - pozn. překl.) byly "ochranné spolky" rozpuštěny jako "přebytečné" a jejich majetek byl konfiskován. Tím byl zpečetěn i osud DBB. Pak přišla válka, hrůzný pád a nelítostné vyhnání z milované šumavské domoviny. Dnešní slavnostní shromáždění není tím nejvhodnějším místem k tomu, abychom snad líčili všechny útrapy a všechno zoufalství, jež provázely v těch časech naše krajany. Byli rozprášeni do všech světa stran (v originále "in alle Winde" - pozn. překl.), přiděleni do rozličných oblastí poválečného Německa a museli si hledět toho, jak by měl život jít dál. Nejhorší byl stesk po domově.
Větší část vyhnaných Šumavanů nalezla útočiště ve městech a vsích Bavorského lesa a Dolního Bavorska a setrvala tam přes mnohdy špatné možnosti výdělku. Hranice byla přece tak blízko a snad se blížilo i štěstí, smět se zase vrátit domů. Semknutí těch nešťastníků do jednoho spolku, sdružení či svazu okupační úřady zapovídaly a tak se tvořily neoficiální skupinky a skupiny krajanů zprvu jen pro nejbližší okolí jejich pobytu, aby umožnily výměnu názorů a vzájemnou podporu v nouzi. Po uvolnění resp. zániku okupačních úředních ustanovení vzniklo pak Sudetoněmecké krajanské sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft/SdL) a různá sdružení na regionálních domovských základech. Tady v Mnichově to probíhalo stejně. Nejprve se několik málo jednotlivců většinou z Krumlova seskupilo ve stolní společnost, pak se přidali krajané z Prachatic a odjinud, kruh se šířil a zvětšoval, pro schůze byl už třeba celý sál a starý Hackerhaus v Sendlinger Straße nabízel odpovídající prostor. Tam došlo i k obnovenému zrodu DBB. Schůze dostaly podobu řádně připraveného programu a tak se mohlo uskutečnit i zakládající shromáždění dne 14. března roku 1954 za předsednictví krajana Friedricha Fuchse. Sdružení bylo zaneseno do spolkového registru obvodního soudu v Mnichově. Poněvadž mělo jít o pokračování tradice domovského DBB, byl převzat i jeho znak s přidáním letopočtu 1954 jako data znovuzaložení. Účel a cíl sdružení byl v nových stanovách přirozeně uzpůsoben nynějším poměrům a až dosud se i osvědčil. Akční rádius DBB je omezen na Svobodný stát Bavorsko (Freistaat Bayern). DBB reprezentuje i bavorský zemský svaz (Landesverband Bayern) domovského sdružení na spolkové celoněmecké úrovni pod názvem Heimatverband der Böhmerwädler e.V. se sídlem ve Stuttgartu.
DBB má v Bavorsku 13 místních skupin s přibližně 1500 členy. Počet členů by mohl být mnohem vyšší,, kdyby si mnoho krajanů bylo vědomo skutečnosti, jak nezbytné je čelit budoucím osudovým osudu ve velkém celku. Nesmíme dát naději zajít. Naším heslem budiž: Olles füar d'Hoamat! (tj. Všechno pro domov! - pozn. překl.)
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1964, s. 219-222
P.S. Jde o překlad textu slavnostního projevu, který přednesl Robert Treml dne 18. dubna roku 1964 v mnichovské restauraci Salvatorkeller u příležitosti večera na počest 80. jubilea založení DBB v Českých Budějovicích a 10. výročí jeho obnovení v Mnichově.
Renate Slawiková, i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže, několikrát v kronice mnichovské skupiny mladých z let 1954-1984 připomíná jméno Roberta Tremla, zvaného tu důvěrně "Treml-Voda", tj. "táta" Treml, jako rádce a staršího přítele. Když 10. února roku 1973 podlehl v jedné mnichovské nemocnici své zákeřné chorobě a urna s jeho popelem byla pak uložena na Východním hřbitově (Ostfriedhof) města, odešel podle nekrologu, vydaného představenstvem bavorského Zemského svazu DBB (Landesverband des Deutschen Böhmerwaldbundes), který kdysi, přesněji řečeno v roce 1956, vyvolal v život, krajan tak významný, že jeho dílo bude působit nadále ještě opravdu velmi, velmi dlouho. Z malých skupinek nadšenců vytvořil mnichovskou skupinu sdružení DBB, obnoveného po 70 letech od jeho založení v českobudějovickém Německém domě (dnešní kulturní dům Slávie), v jeho bavorském "zemském svazu" sjednotil pak hned 14 místních skupin, založených namnoze přímo z jeho podnětu. Podílel se činně na vypracování stanov a věnoval se zejména práci se šumavskou "vyhnaneckou" mládeží, které osobně věnoval symbolickou zástavu (trojhranný praporek zvaný německy "Wimpel"). Korunou jeho díla se stalo převzetí patronátu nad vyhnanci z domovského okresu Prachatice (Heimatkreis Prachatitz) bavorským městem Ingolstadt. V roce 1964 složil předsednictví Landesverbandu, pověřenectví Heimatkreisu a jednatelství mnichovské místní skupiny DBB do mladších rukou. Osobně ještě pamatoval svůj velký vzor, jímž byl Josef Taschek, a podobně jako on se na sklonku života stal čestným předsedou, v tomto případě zmíněného už bavorského zemského svazu DBB. S Taschekovou osobností spojuje Roberta Tremla i nejednoduchý, zčásti vlastně český rodový původ. Ačkoli oficiální nekrolog uvádí jako jeho rodiště Záblatí (Sablat) u Prachatic, řeč matrik hovoří jinak. Když ho třiadvacetiletého oddával dne 14. května 1913 v prachatickém chrámu sv. Jakuba Většího kaplan Wilhelm Wolf s vídeňskou rodačkou Aloisií Kreislovou, je jako rodiště ženicha, povoláním úředníka (Kanzlei-Offiziant) c.k. okresního hejtmanství a účetního (Rechnungsführer) německé okresní školní rady v Prachaticích, uvedena kupodivu a jistě správně osada Zábrdí (ve starších matrikách i Zábrdy, rodný dům čp. 33 tam dosud stojí) v české farnosti Lažiště. V tamní křestní matrice nacházíme ke dni 11. března roku 1890 záznam o narození dítěte, které den nato pokřtil kaplan František Valoušek jménem Robert. Chlapec byl nemanželským synem vídeňské služky Josefy Tremlové, dcery kováře v Zábrdí čp. 33 Tomáše Tremla a Theresie, roz. Langové z Řepešína čp. 16 (ves německým jménem Repesching byla už jazykově převážně německá a byla po druhé světové válce téměř úplně vysídlena). Robertovými kmotry byli Wenzl Andraschko, sedlák "ze Zvěřince" (rozuměj Zvěřenic, německy Wirschenitz) a jeho žena Katharina. Celé okolí Prachatic byla jazykovým pomezím, což utvářelo lidi takříkajíc v dobrém i ve zlém. Kovářův vnuk navštěvoval pět tříd prachatického německého gymnázia a roku 1909 vstoupil do služeb okresního hejtmanství. Čtyři roky nato se, jak už zmíněno, v Prachaticích i oženil a bylo to prý manželství harmonické a šťastné. Když se po první světové válce situace Němců zejména v jižních Čechách (stačí připomenout boj o Kaplici) dramaticky změnila, odešel Robert Treml do "severočeského" Šluknova (Schluckenau). Pod jeho činorodým vedením vzrostla počet členů tamní místní skupiny DBB z dvaceti na dvě stě. Také na jiných místech severních Čech zrodily se díky Tremlově iniciativě místní skupiny toho sdružení, seskupené pak v jím založené "severočeské župě DBB (Gau Nordböhmen des Deutschen Böhmerwaldbundes). Zřizoval jim i knihovny a zprostředkovával na sever přísun pracovních sil z rodné Šumavy. Když prý v roce 1933 vhodil do slunovratového ohně věnec s verši (složil je Carl Maria Hergel):
|
Wir wolln die Hütten grau und alt |
(tj. Starou chalupu šedavou |
byl udán a přeložen za trest do Hradce Králové. Pro těch několik málo Němců, kteří tu v "Königgrätz", jak se německy říkalo "výkladní skříni republiky" (za ní tam rostlo město novou architekturou do nebývalého lesku), dosud žili, stal se brzy ústředním společenským pojítkem. V roce 1938 byl Treml povolán ke konání plebiscitu do Liberce (Reichenberg), odkud se po záboru československých pohraničních území (v originále "nach dem 'Anschluß'") vrátil do Šluknova a dal se tam padesátiletý penzionovat. Pro nedostatek pracovních sil působil však nadále v jedné spediční firmě. Když v roce 1945 připadla firma do "národní správy" jednomu pražskému povozníkovi s odpadem, byl Treml jediný, kdo byl schopen podnik vést a mohl proto vycestovat na západ Německa až roku 1948. Jeho poválečná aktivita byla už zmíněna. Spolu s jinými uspořádal v roce 1970 1. díl vzorné rodácké pamětní knihy Heimatkreis Prachatitz im Böhmerwald, jehož 2. díl vyšel roku 1977 už po Tremlově smrti se stejně bohatým obrazovým doprovodem jako ten prvý. Zanechal tak stopu i v literatuře, které by stál ostatně za téma celý jeho životní osud.
- - - - -
* Zábrdí / Prachatice / † † † Mnichov (BY)
