logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ERNESTINE TUTZINGEROVÁ

Herbstlied an das Schwarze Kreuz


Als ich zu dir kam, standen deine Wiesen
voll lichter, unschuldvoller Blumenträume,
Ein Gotteslächeln wehte über deinen Riesen,
ein junges Sehnen streckte deine Bäume.

In deinem Tal herrscht liebevoll der Friede,
wehmütig lauschen deine sanften Höhen
der Moldauwellen schlichtem Wanderliede.
die klingend ihrer ew'gen Wege gehen.

Der Winter naht, und seine weißen Sterne
längst meinen dunklen Scheitel leise trafen.
O Sonnentraum, wie schon entrückt und ferne,
leb' wohl, leb' wohl, bald ist es Zeit zu schlafen.

Du schwarses Kreuz, sollst wohl auf ew'gen Frieden,
auf eine letzte Ruhstatt niederschauen?
Ich glaube, wenn ich einstens bin verschieden,
schwebt meine Seele still durch deine Auen.

Podzim na Černém Kříži


Poprvé stanula jsem v pokoře
v tvých lukách, to byl květný sen snad pouhý,
Boží úsměv vál kdesi nahoře
a v stromech šuměl vítr mladé touhy.

V tvém údolí mír rozestíral stíny,
tvé něžné vrchy mlčky naslouchaly
prostinké písni pouti Vltaviny,
zvonkohře vln, mizících věčně v dáli.

Zima se blíží, jak od hvězd sněhobílo
se zvolna tiše stříbří na mých skráních.
Buď sbohem, slunce, co ses opozdilo,
je čas, je čas už uložit se k spaní.

Ten černý kříž, pokoj nám hlásající,
bude pak na vše dále shlížet němě.
Jen moje duše touží v tichu říci,
jak je jí drahá kolem něj ta země.

R. Essl, Oberplan : der Geburstort Adalbert Stifters (1993), s. 222

Abend in der "Toten Au"


Nun will's in Tale dunkeln,
wie wird die Welt mir licht!
Schon hebt sich aus der Heide
ein Leidensangesicht.

Und werden leis die Stimmen,
wird mir die Stille laut -
in rosenroten Tränen
wehklagt das Heidekraut.

Stumm schreitet durch die Heide
ein tiefverschwieg'nes Weh,
streift stolze blaue Glocken
und den bescheidnen Klee,

lehnt an den schwarzen Föhre.
Ein Wolkensilbervlies
entschwebt in weiter Ferne
ein flüchtend Paradies.

Ein letzter Rosenfittich,
ein Lächeln wund und sacht -
vorbei. Vom Sternenthrone
steigt feierlich die Nacht.

Večer na Mrtvém luhu


Jde soumrak dolů strání
a za obzorem zář.
Jak zvedla by se z plání
příštích muk bledá tvář.

Jak tichnou kolem hlasy,
dech ticha narůstá -
a věstí smutné časy
a sedá na ústa.

I rudé slzy vřesu
do noci ztemněly,
jde modravý stesk z lesů
a lehá jeteli.

Je němá černá sosna
pod stříbrem oblaků.
Jak unikal by do sna
ráj s dálkou ve znaku.

Růžovým křídlem raní
ten úsměv bolavý -
výš k hvězdným trůnům za ním
noc stoupá do slávy.

Ernestine Tutzingerová je pseudonym Betty Steinbrenerové. Celou kapitolu by zabral osud této tiskařské rodiny z Vimperka, nakladatelů šumavských kalendářů, biblí a modlitebních knih pro celý známý svět. Betty se narodila ve Vimperku (Winterberg) 20. září roku 1880 jako nejmladší dcera zakladatele slavné firmy Johanna Baptista Steinbrenera a jeho ženy Anny Karoliny. Vydavatel Budweiser Zeitung Franz Xaver Reitterer rozpoznal literární nadání svěží ratolesti Steinbrenerových a poskytl jí prostor na stránkách svých novin, určených šumavskému venkovu, kde její básnické i jiné příspěvky nalezly vděčné čtenáře. Objevovaly se i v německém vysílání pražského rozhlasu a Betty sama žila už tehdy v Praze, provdána nejprve za Čecha Dr. Michaela Čakrta, později za Ing. Arthura Kohorna. Toho sice smíšené manželství uchránilo osudu tolika jiných vrstevníků téhož původu za nacistického holocaustu, jí však uzavřelo už natrvalo cestu k německému literárnímu projevu. Snad proto působí její verše coby dávno ztracený klenot ze starých časů. Po válce nebyla odsunuta, žila v Radotíně posléze jako vdova a zemřela 21. června 1955 v jedné z pražských nemocnic uprostřed století, které básníky věru znalo umlčet.

- - - - -
* Vimperk / Černý Kříž / Mrtvý luh / † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Bronzový reliéf s podobou jejího otce vytvořil rakouský sochař a medailér Oscar Thiede (1879-1961)
Odhalení pamětní desky jejímu otci ve Vimperku 21. července 1935
Hrob malého Ernsti Čakrta (1901-1906) s číslem 1 na vimperském hřbitově
Záznam ve vimperské matrice o její první svatbě se zdejším soudním adjunktem Michaelem Čakrtem rodem z Prahy (manželství bylo roku 1919 rozvedeno) - nevěstin otec je tu zmíněn i s tituly "rytíř řádu sv. Silvestra" a "rytíř řádu Františka Josefa" a vidíme tu napravo dole i jeho podpis

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist