GEORG VOGEL

Mahnung

Wenn der Heimat Tannen rauschen,
Von der Schöpfung Hauch bewegt,
Lasst uns ihrer Mahnung lauschen,
Die Gott selbst hieningelegt:
"Was des Landes Sturm verderbe,
Nichts darf diesen Wald entweih'n;
Deutsche Ahnen heilig Erde
Soll der Treue Hochburg sein."

Was die Ahnen uns erstritten,
Was ihr Mut und Fleiß erhielt,
Sei belebt durch deutsche Hütten,
Sei von deutschen Geist umspielt;
Glück und Frieden ewig kröne
Diese Burg aus Felsenstein;
Deutscher Heimat wack're Söhne
Sollen darin Hüter sein.

Wie, um deutsches Recht zu wahren
Uns ein Band umschlungen hält,
Wie wir uns seit zwanzig Jahren
In der Heimat Dienst gestellt,
Sich das Banner stolz entfalte,
Dass es braust von Mund zu Mund:
"Treu' und Einheit stets erhalte
Uns'res deutschen Waldes Bund".

Upomínka

Tam, kde domovský hvozd šumí,
jak sám Stvořitelův dech,
upomínce porozumíš,
Bůh ji dal v sbor jedlí těch:
"Co bouř zkázy hlásá temně,
ten les nesmí za své brát;
tato předků svatá země
naší věrnosti buď hrad!"

Co otcové vydobyli,
co pronikl jejich duch,
kéž dál žije naší pílí,
kéž naše řeč zazní v kruh;
kéž pokoj a štěstí světí
hrad z podloží pevných skal;
domov statečné má děti,
jeho stráží budou dál.

Za německé právo k boji
pevné pouto všechen čas
dvacet let už družně pojí
v službě každého tu z nás;
hrdě ať náš prapor vlaje,
od úst k ústům kéž ho ctí:
"Naše síla jednotná je,
hlas Šumavy německý!"

Bohemistik.de

P.S. Tři sloky básně jsou citovány jako ukázka "spolkového" jubilejního veršování z "festschriftu", tj. slavnostního sborníku ke XX. valné hromadě sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, která se konala v Českých Budějovicích 28. srpna roku 1904 ke dvacátému výročí jeho zdejšího vzniku. Dva roky a dva měsíce nato zvítězili ovšem "čeští" Čechové poprvé ve zdejších obecních volbách.

Z dějin Železnorudska do roku 1900

Tam, kde mohutný Javor (Arber) zvedá do oblak svou rozložitou hlavu, jako by chtěl velikostí úspěšně soutěžit se sousedícími obry okolní krajiny, kde ještě dnes stromové kmeny nekonečných hvozdů pamatují mnohá staletí jako ctihodní svědkové někdejších pralesů a kde třpytné hladiny jezer v posvátné vážnosti zrcadlí panorama svých břehů, rozkládá se na sytě zelených lukách vlídné horské údolí.
Řine se jím a spěchá mladý tok Řezné (Regen), podoben nedospělému poslu, který je vyslán předat pozdravy řece Dunaji (v originále "Mutter Donau" - pozn. překl.), mateřsky se valící dalekými rovinami. Jen když se kouzelnou všudypřítomnou mocí jara zbaví hora i les bílého zimního hávu a král Javor odhodí svůj třpytivý diadém, zaraduje se i ta voda nad vpádem vesny, zapomene na své těsné břehy a rozlije se šumným přívalem k lidským obydlím, jako by jim nesla poselství nově probuzeného života. Dlouho ještě poté, co v německé říši přešly červánky duchovního vývoje v jasné světlo dne, pokrýval tu všude neprostupnou divočinu jen hustý prales, v němž trávil bručlavý medvěd své osamělé nerušené bytí a vlci, lišky i jiní hladoví lesní braši následovali pouť lehkonohé prchající zvěře. Jako by nabádaly k modlitbě, šuměly mohutné jedle, jak šel vítr jejich korunami, každodenní píseň hvozdu a okřídlení zpěváčci pestrého peří chválili břesknými chvalozpěvy Pána a Tvůrce světů. A ta úchvatná melodie se mohla také zamlouvat lépe poutníkům, kteří si ve ctihodných řádových úborech razili jím lopotně cestu, nežli latinský sborový zpěv v benediktinském opatství v Nieder-Alteich na Dunaji, neboť si tam vprostřed lesů zřídili při říčce Rinchnach v dnešním okrese Regen roku 1011 svůj osamělý příbytek. Věhlasný Vintíř (v originále "Günther", jinak častěji "Gunther"! - pozn. překl.) to byl, praotec (v originále "Ahnherr" - pozn. překl.) knížecího rodu Schwarzburg (Kevernburg), kdo na podnět svatého Gottharda z Niederalteichu se stal z jednoho mezi nejmocnějšími rytíři Durynska nejvlivnějším řádovým bratrem tohoto kláštera (1006), odkud později přešel do kláštera v Göllingen, který zároveň tehdy sám vlastnil. Byl to výjimečný případ, k němuž dosud nikdy nedošlo a který přiměl svatého Gottharda a císaře Jindřicha II. (po smrti rovněž prohlášeného za světce - pozn. překl.), aby Vintíře upozornili na neudržitelné propojení důstojnosti řádového bratra a vlastnictví kláštera, jehož bratrstva je příslušníkem. Nato se Vintíř rozhodl vyměnit dosavadní svou klášterní celu za lesní samotu. S několika věrnými dorazil k říčce Rinchnach, shromáždil kolem sebe řádové mnichy, světské kněze i laiky a poté, co jim Jindřich II. přenechal několik mil lesní divočiny kolem, pobídl pilné ruce, aby ji počaly vzdělávat na úrodnou půdu, takže již v roce 1019 byla pasovským biskupem Berengarem tato poustka vysvěcena na klášter. A tady to bylo, kde se Vintíř podjal záměru nejvýznačnějšího kulturního díla této části Bavorského lesa a přilehlé Šumavy, jež uskutečnil stavbou cesty touto lesní divočinou, cesty důležité nejen snad jako spojnice dvou významných zemí, nýbrž tu končinu dosud neobjevenou především vůbec zpřístupňující lidské noze a dávající tak i přirozený podnět k jejímu dalšímu osidlování. Tato "zlatá stezka", nazvaná později na rozdíl snad od obchodní cesty téhož jména, vedoucí jižní Šumavou přes Prachatice (Prachatitz), později stezkou Vintířovou (v originále "Günthersteig" - pozn. překl.), byla v každém případě prvou dopravní tepnou německou lesní oblastí a měla brzy nabýt vpravdě historického dosahu. Vintíř sám vedl v roce 1040 vojsko Jindřicha III., bojující proti českému knížeti Břetislavovi, touto lesní divočinou nazpět do Němec, už rok nato pak použila zbrojná moc cestu přes průsmyk při hoře Javor k druhé bitvě, v níž byl tentokrát Vintíř mírovým zprostředkovatelem, který pro Jindřicha dokázal vyjednat vydání zajatců. Vintíř požíval u knížete Břetislava obzvláštní úcty a rok před svou smrtí přenesl vůbec svůj pobyt z kláštera Rinchnach hlouběji do lesní samoty, kde v dnešní Dobré Vodě (Gutwasser) trávil čas v plné odloučenosti od světa a kde také dne 9. října 1049 dokonal v devadesáti letech věku svůj bohatě pohnutý život. Zasloužil se dokonce i o přijetí křesťanství v Uhrách a na přání císaře Jindřicha II. kázal Kristovo učení v Meklenbursku pohanským Luticům (v originále "Liotitzen" - pozn. překl.), aby je tak pevněji připoutal k německé říši. Jeho poslední místo pobytu v Dobré Vodě zdobí kostel, dodnes svým zasvěcením uctívající památku prvého z obyvatel této lesní končiny.
I když Vintířova stezka po smrti svého zakladatele víceméně osiřela a musela přenechat prvořadou roli obchodní tepně jihošumavské, oné dalekosáhlými výsadami opatřené prachatické "Zlaté stezce" z Pasova (Passau) do Čech, historické události přece jen obrátily pozornost znovu sem v souvislosti s úkolem zadaným samotnou "královskou komorou", jíž celá zdejší končina náležela, totiž získat její kolonisty. Němečtí rolníci to byli, jejichž zručnost a píle na rozdíl od Čechů, vzdálených kultury v každém ohledu (v originále "zum Unterschiede der jeder Cultur abholden Tschechen" - pozn. překl.), docházely už tenkrát nejvyššího uznání a kterým byl tento kraj svěřen k tomu, aby ho obdělali zemědělskou prací, které zbavil každé dávky, osvobodil od roboty i vojenské povinnosti a přiznal jim nejen právo lovu v lesích i vodních tocích, nýbrž i v soudním ohledu plnou samostatnost zřízením rychet na území celého tzv. Královského hvozdu (v originále "sog. königl. Waldhwozd" - pozn. překl.). Bylo to 9 svobodných rychet: Svatá Kateřina (v originále "St. Kathrina"), Hamry (Hammern), Hojsova Stráž (Eisenstrass), Zejbiš (Seewiesen, dnes Javorná), Zhůří (Haidl), Kochánov (Kochet), Staré a Nové Stodůlky (Alt- und Neu-Stadeln) a Stachy (Stachau), které si samy volily vlastní rychtáře (Richter) a všechny dohromady pak svého vrchního rychtáře (Oberrichter), zastávajícího svůj úřad v Zejbiši. Tito hraničáři, došlí vysoké úcty i blahobytu, nazývali se "králováckými svobodnými sedláky (v originále "königlichen /künischen/ Freibauern" - pozn. překl.)" a měli pro královskou komoru hned dvojí význam: neměli totiž jen dosud nehostinnou lesní divočinu proměnit svýma pilnýma rukama ve výnosné polnosti, nýbrž byli i vítanou ostrahou hranice, která by v časech hrozícího válečného nebezpečí ohňovými signály na horách varovali před ním vnitrozemí. Tak tu vyrůstaly německé rody, hrdé na své svobody a privilegia, na svou píli, věrnost a pohostinnost, ony základní principy německého bytí, které tu pěstovaly a které tu v našich horách jistily opravdový německý domov. Nebylo totiž pro Králováky vždy lehké ta zmíněná, na věčné časy i písemně zaručená privilegia zachovat po všechna minulá staletí, kdy se vzácně krylo právo slabšího se zájmy velkých, uplatňujících se obvykle s navyklou zvůlí.
Muselo se tak opakovaně stávat, že trůn, zavázán vděčností tomu či onomu šlechtickému rodu, dal mu v zástavu právě okrajový Královský hvozd, takže "jmenovitě" sice musela i panská správa zaručit svobodným sedlákům ochranu jejich práv, často však v takových obdobích zpochybňovala jejich přímou a jedinou závislost, tj. závislost na královské komoře samé. Poprvé došlo k podobnému případu v roce 1429 za krále Zikmunda, kdy Králováci byli dáni v zástavu Bohuslavu z Rinnbergu (Rinnberg v Horní Falci - pozn. překl.), z čehož se ovšem sami vykoupili zástavním obnosem, který poskytli králi. Už roku 1578 však ztratili svou nezávislost znovu za Rudolfa II., když byli dáni za 5000 kop míšeňských grošů (1 kopa míšeňských grošů = 2 tolary) v zástavu Janu staršímu z Lobkovic, od něhož cesí (tj. postoupením pohledávky jinému věřiteli - pozn. překl.) přešlo zástavní právo na Wolfa z Kolovrat a později ještě na vdovu jeho syna Zdenka, paní Juditu z Kolovrat. Za této panské správy dosáhla zvůle a despotické chování zvláště výrazných rozměrů, takže se Králováci v roce 1617 odhodlali dosáhnout opět za nejtěžší oběti bezprostřední závislosti jen na královské komoře, tj. tím, že složí z vlastních prostředků zástavní sumu k vykoupení nutnou (tuto dobu líčí ve svém kulturně historickém románě "Die königlichen Freibauern" mnichovský spisovatel pan dvorní rada Maximilian Schmidt velmi podrobně).
Jakkoli byla hrůzyplná třicetiletá válka jako pro celé Čechy i pro tuto jindy tak pokojnou lesní samotu podobna nekonečnému řetězu krvavých strázní a ohrožení, patří i tak k nejsmutnějším následkům této doby nové propůjčení tohoto území císařem Ferdinandem II. do zástavy Donu Martinu de Hoeff-Huertovi (v originále "de Huef Huerta" - pozn. překl), pánu pověstnému svou obzvláštní krutostí. V roce 1640 bylo svobodné Královácko rozděleno tak, že Oldřich (v originále "Udalrich"! - pozn. překl.) z Lobkovic získal rychty Zhůří, Kochánov, Zejbiš (dnes Javorná), Hojsova Stráž, Hamry a Svatá Kateřina za kupní cenu 18 666 zlatých do dědičného vlastnictví, kterýžto obnos byl ovšem nabyvateli prominut jako milostivý dar. Ostatní tři rychty, tj. Stachy a Staré i Nové Stodůlky, byly přenechány za obnos 20 000 zlatých do dědičného vlastnictví vicekancléři Albrechtu Libštejnskému z Kolovrat. Tak bylo kdysi nezávislé území připojeno k panstvím Bystřice (Bistritz) a Prášily (Stubenbach), při čemž ovšem měla být jeho obyvatelům (po třicetileté válce jich bylo z prvovlastníků včetně domkářů do počtu pouhých 121, slovy sto dvacet jedna) zaručena jejich privilegia. Za těchto truchlivých následků války a vylidnění jí způsobeného to byli znovu němečtí kolonisté, kteří se ujali obydlí padlých či vystěhovalých svobodných sedláků a dodnes se jejich potomci vyznačují týmž bodrým němectvím a hrdou ušlechtilostí, jakou zdědili po předcích obdařených důstojenstvím dávných výsad.
Ještě jednou, bohužel marně, usilovali v roce 1770 za 47 000 zlatých a státu jimi navíc zapůjčený obnos 19 386 zlatých o znovunabytí své nezávislosti, než zrušením roboty roku 1850 a zavedením všeobecného soudního zřízení jejich výsady ohledně dřívějších právních ustanovení vyhasla sama sebou.
Historický a kulturní, jakož i hospodářský význam Králováků ospravedlňuje toto podrobnější líčení jejich osudů, ačkoli horské údolí na úpatí Javoru, v němž leží Železná Ruda, k jejich území vlastně nepatří. Přestože právě tímto údolím vede Vintířova stezka, zůstávalo díky vysoké poloze a neprostupným lesům svého okolí téměř neosídleno a až do 16. století bylo dokonce nejasné, zda náleží k Bavorsku či k Čechám, než bylo v roce 1563 přiznáno prvé ze jmenovaných zemí. Vintířova stezka totiž, která, jak už dříve řečeno, historickým stářím a významem onu Zlatou stezku jihošumavskou daleko převyšuje, poněvadž na rozdíl od ní tu bylo clo vybíráno už roku 1045, dosáhla jako obchodní cesta většího významu teprve poté, kdy výjimečná privilegia její konkurentky doznala stále silnějších omezení. Těch dosáhla v 15. a 16. století města mající z toho zisk a v téže době obrátila na sebe obnovenou pozornost právě naše stezka, vedoucí z Bavor přes Rinchnach a průsmyk při Javoru do Dobré Vody a odtud do Hartmanic (Hartmanitz ) a Sušice (Schüttenhofen) na jednu stranu, na druhou pak z železnorudské kotliny podél staré horské cesty do Klatov (Klattau). Rostoucímu provozu na ni mohou děkovat za svůj vznik prvá lidská sídla našeho údolí a vznik osady opět vedl k objevení ložisek železné rudy a rozvoji těžby hledaného kovu, jemuž děkují ostatně za svůj původ německá místní jména Eisenstein, Eisenstrass, Hammern, jakož i jméno potoka Eisenbach. Kromě těch jmen upomínají dnes ovšem jen ještě dvě dávno zasypané štoly (ta jedna blízko "Švýcárny /,Schweizerei'/" ve Špičáku /dříve Dorf Eisenstein/, ta druhá v lese patřícímu ke Girglhofu páně Josefa Fuchse) na prvá místa těžby na horním toku Řezné, a byli to dva pasovští obchodníci, Geisler a Melchior Fiedler, kteří právě u Švýcárny zbudovali tavicí pec. V roce 1676 teprve, když získal Železnou Rudu Wolfgang Heinrich hrabě Nothhaft von Wernberg, může být řeč o založení osady v pravém slova smyslu; poněvadž se naleziště kovu ukazovala stále spořejší a nedostatečnější, zřídil jmenovaný na místě dnešního kostela sklárnu k využití obrovských zásob dřeva jako levného palivového materiálu. Vida, a sklářský průmysl se udržel dodnes, zatímco těžba železné rudy nezanechala po sobě víc než upomínku v podobě místních jmen a zasypané štoly. Hrabě Nothhaft si vydobyl u obyvatel zdejší naší horské kotliny hned dvojí zásluhu, poněvadž nejen prodal lesy při Špičáku, určené k obdělání na úrodnou půdu do dědičného vlastnictví, z kteréžto doby (1689) pochází mimo jiné i kupní smlouva už zmíněného Girglhofu, nýbrž rozšířil novou výstavbou také samotný dnešní "městys" Železná Ruda (Markt Eisenstein), který tenkrát následkem zřízení sklářské hutě nesl jméno "Hüttengemeinde". Nad hutí samou dal pak vystavět dřevěnou budovu na způsob zámečku (v originále "schlossartiges Gebäude" - pozn. překl.), kterou další dědičný majitel hrabě Václav z Klenové (Wenzel von Klenau) nahradil stavbou kamennou. Hrabě Nothhaft se zasloužil ještě tím, že v roce 1697 na místě železnorudské sklářské hutě zbudoval kapli a v letech 1727-1732 ji pak přestavěl na kostel. Poté, co vymřeli hrabata z Klenové, aniž zanechali potomstvo, prodali jejich příbuzní statek Železnou Rudu někdejšímu skelmistru zdejší hutě, plzeňskému měšťanu Johannu Georgu Hafenbrädlovi za 26000 zlatých (v roce 1771), načež následkem úpravy hranic roku 1794 připadla železnorudská horská kotlina zčásti k Čechám. Zmíněný vlastník, jehož příjmení má pocházet od toho, že byl nalezen jako opuštěné děcko na tzv. "Hafen", tj. hrnci ve zdi při peci, určeném k ohřívání vody (česky se mu říkalo i "kamenec" - pozn. překl.), se zvláště přičinil o povznesení Železné Rudy, takže za něho dosáhl počet jejích obyvatel čísla 1500. Založil také při zmíněném už kostele, jehož duchovní správy se ujali cisterciáci z bavorského kláštera Gotteszell, samostatnou faru, až do roku 1809 příslušnou k diecézi Řezno (Regensburg), od níž přešla pak k budějovickému církevnímu úřadu (v originále "an der Budweiser Kirchenbehörde" - pozn. překl.). Hafenbrädl vybudoval i mnoho nových sklářských podniků a byl za své zásluhy a vynikající výsledky práce povýšen (1783) císařem Josefem II. do baronského stavu (Freiherrnstand).
Když tři roky nato 1786 zemřel, zanechal Železnou Rudu svému synu Johannu Nepomuku Hafenbrädlovi, zatímco dotud k témuž zboží náležející statek Debrník (Deffernik) připsal své dceři Marii Elisabeth. Ta vybudovala na tamních pozemcích výstavný zámeček s kaplí, do níž dala z Říma převézt relikvie sv. Konstancia, což údajně stálo včetně přepravy maličkost 30000 zlatých, kteroužto částku ovšem nijaké historické doklady nepotvrzují.
Maria Elisabeth, lidem krátce nazývaná "Fräulein Liesl" (česky vlastně "slečna Běta" - pozn. překl.), vyznačovala se svým výjimečným smyslem pro dobročinnost a její památka žije dodnes v srdcích všech těch, jejichž rodičům a prarodičům byla láskyplnou oporou.
Zatímco statek Železná Ruda připadl po smrti druhého svého majitele z rodu Hafenbrädlů jeho synům Johannu Nepomukovi a Franzi Xaverovi (1809), samostatný nyní statek Debrník přešel v roce 1828 za 52300 zlatých do vlastnictví pana Georga Christopha Abele (i jeho osoba je samostatně zastoupena v tomto internetovém souboru - pozn. překl.), který jej roku 1844 prodal za 105000 zlatých paní Anně Lötzové, provdané Gerstnerové. V těch letech byl sklářský průmysl v naší železnorudské kotlině v plném rozkvětu a dá se skutečně říci, že sklářské hutě tu rostly zrovna jako houby po dešti. V roce 1829 jen v samotném Debrníku pracovaly najednou hned dvě sklářské hutě, k nimž 1838 přibyla Pampferova huť (Pampferhütte) při cestě do Klatov, 1841 sklářská huť v Alžbětíně (Elisenthal) blízko bavorské hranice, 1845 Ferdinandovo údolí (Ferdinandsthal) a později i tzv. "česká huť" ("böhmische Hütte") v Nové Hůrce (Neuhurkenthal) nedaleko starší osady Hůrka (Hurkenthal), Gerlova huť (Gerlhütte), Ascherlova huť (Ascherlhütte) a konečně Tereziina huť (Theresienhütte) při Girglhofu. Vlny průmyslového úspěchu však vypění vysoko jako příval rozbouřeného moře a krátce nato opadá šumící proud stržen do zejících hlubin, což byl želbohu i případ konce šťastných dnů průmyslového blahobytu těchto končin. V zahraničí, zejména pak v Belgii rostla konkurence, která se postupně zmocňovala zámořských odbytišť a transatlantičtí odběratelé posléze sami začali za stálého přílivu schopných odborníků s vlastní výrobou hledaného artiklu, který se dříve výhradně dovážel. A tak se stalo, že kolem poloviny právě skončivšího století začaly být nuceny sklářské huti jedna za druhou s obrovskými ztrátami pro své tehdejší majitele zastavovat výrobu, takže dnes se na tomto území udržely jen huť v Alžbětíně a v Nové Hůrce, patřící k podnikům významné firmy Franz Schrenk. Roku 1852 přešlo panství Železná Ruda z rukou barona Franze Xavera Hafenbrädla koupí za 228000 zlatých nq knížete Karla Antona von Hohenzollern, který v roce 1868 získal i statek Debrník a 1872 rovněž Bavorskou Železnou Rudu. A poněvadž sklářský průmysl až na zmíněné dvě pronajaté hutě ustoupil racionálnímu lesnímu hospodaření, je právě toto jednotné vlastnictví německého knížete tou nejlepší zárukou dalšího trvání našich ctihodných starobylých lesů a pro celý kraj a jeho obyvatele i toho, že pod humánní vládou německého velmože bude zachováno i jejich národní právo, na jistě chvályhodný rozdíl od panského majetku (rozuměj schwarzenberského - pozn. překl.) v jižních Čechách.
A jakkoli snad domorodý obyvatel ztratí mnohý průmyslový zisk, zůstane mu staropočestný německý lesní domov a bude moci s oprávněnou hrdostí vítat tu rok co rok tisíce turistů a letních hostů, nadšených zdejší přírodou a nacházejících v ní, zejména od té doby, co protíná od roku 1877 naše vlídné horské údolí svým supěním parní oř, žádoucí azyl a osvěžení od tísnivých pracovních povinností v prachem obtížené atmosféře neustále prací kypících velkoměst.
Ještě tu v kraji zdraví soukmenovce po lesích i na horách, v lukách a na pastvinách bodrý šumavský horal svým věrně německým pozdravem

"Grüß Gott!"

Autor tohoto květnatého podání se narodil v Černé Vodě (Schwarzwasser) u Žacléře (Schatzlar) v politickém okrese Trutnov (Trautenau) 13. července roku 1866. Působil v Železné Rudě jako redaktor časopisu "Waldheimat", kupodivu téhož jména jako později nosil v Českých Budějovicích jiný šumavský měsíčník, zaniklý roku 1933. Po Georgu Vogelovi samém byla prý pojmenována v Železné Rudě usedlost zvaná Vogelhof. Z jeho díla uvádí Hansova antologie Der Böhmerwald erzählt (1983) sbírku básní "Grüß Gott" (1894), drama "Heimatklänge" (1900) a průvodce "Eisenstein und Umgebung" (1901). Z toho posledně zmíněného pochází ostatně i naše textová ukázka. Georg Vogel zemřel podle obsáhlé monografie "Dorf und Markt Eisenstein sowie Bayerisch Eisenstein" (2005) v roce 1930.

- - - - -
* Černá Voda, Žacléř / Železná Ruda