ERIKA WEINERTOVÁ
Zajímají mě šumavské kroje
Já, Erika Weinertová, roz. Hruschková, jsem se narodila dne 5. prosince 1942 jako druhá dcera Franze a Rosy Hruschkových (matka byla roz. Bauerová), v Seckerbergu (osada po válce zcela zanikla pod českým jménem Horky, viz k tomu webové stránky Zaniklé obce - pozn. překl.), okres Kašperské Hory. Můj otec padl roku 1944 v Rusku a maminka musila s mou sestrou a se mnou v následujícím roce opustit náš domov. Dostali jsme se nejprve do Halsu (dnes část Pasova /Passau/ - pozn. překl.), pak do Solla a nakonec do Haus im Wald. Tam jsem začala chodit do obecné školy a po ní do střední v Grafenau. V roce 1958 jsem přišla do Mnichova (München), abych si tu našla práci. Uchytila jsem se jako úřednice odbytu u firmy Friedrich Römer a působila jsem v ní až do penze, těch posledních 35 let jako účetní oddělení finančního a mzdového oddělení. Roku 1968 jsem si vzala za muže Waltera Weinerta.
Jak jsem vstoupila do Böhmerwaldbundu
Moje sestřenice Helga Korhammerová, roz. Hruschková, věděla od svého strýce, že v Mnichově existuje nějaké šumavské sdružení. Přes uprchlický úřad (v originále "übers Flüchtlingsamt" - pozn. překl.) jsem se dověděla adresu a na té jsem i našla šumavský soubor lidových písní a tanců (Böhmerwald-Sing-und Volkstanzgruppe) a stala se v roce 1962 členkou sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (DBB, organizace založená 1884 v Českých Budějovicích a obnovená 1954 v SRN), místní skupina Mnichov. Účastnila jsem se mnoha vystoupení doma i v zahraničí a ušila jsem pro členy písňového a tanečního souboru mnoho krojů. Roku 1984 jsem převzala funkci pokladnice s výběrem členských příspěvků a pomohla jsem skupině při četných příležitostech.
Kroje a jejich šití, to byl vždycky předmět mého zájmu. V roce 1990 jsem absolvovala svůj první kurz šití krojů v Reichersbergu, další následovaly a já byla rok nato Robertem Tauschem jmenována pověřenkyní pro kroje při DBB Landesverband Bayern (tj. zemský svaz Bavorsko - pozn. překl.), kde jsem od roku 1992 převzala i funkci Landesfrauenreferentin, tj. zemské ženské referentky. Od té doby se konají každým rokem dvě pracovní setkání žem k velikonočním a vánočním zvykům, na něž je vždy pozváno množství referentek a které mají také zpravidla velice dobrou účast. V letech 1991-1998 jsem spolu s Olgou Hartmetz-Sagerovou (ta je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), tehdejší spolkovou ženskou referentkou DBB, organizovala a vedla kurzy šití, nejprve na selském statku v Seereith a od roku 1998 v Lackenhäuser. Počínaje rokem 1999 byla organizace kurzů svěřena už jen mně. Od této doby jsem zvána jako referentka na kurzy šití i od Heimatgruppe DBB v Aalen. Při spolkových setkáních DBB v Pasově a při Jakobi-Treffen na Třístoličníku (Dreisesselberg) pořádám krojové a národopisné výstavy (v originále "Trachten- und Brauchtumausstellungen" - pozn. překl.) a mívám pravidelně stánek podobného obsahu na Sudetoněmeckém směmu a o krojovém trhu v Gredingu (v originále "und bin stets beim Sudetendeutschen Tag und am Gredinger Trachtenmarkt mi teinem Trachtenberatungs-, Brauchtums- und Ausstellungsstand zugegen" - pozn. překl.).
Ohledně výstav úzce spolupracuji s referentkou pro péči o sudetoněmeckou domovinu (v originále "mit der Heimatpflegerin" - pozn. překl.) a pilně navštěvuji krojařské porady. Také s Domem německého Východu (v originále "zum Haus des Deutschen Ostens" - pozn. překl.) mám dobré vztahy. Účastnila jsem se i oslav 850. jubilea města Mnichova - jeho obyvatelstvo, trhu Mitmach-Markt der Sinne, ukázek lidových uměleckých řemesel (v originále "Kunsthandwerkschau" - pozn. překl.) a vedu kurzy korálkového šperkařství (v originále "Kurse mit Perlenarbeiten" - pozn. překl.)
Všechny práce ovšem nemohu přitom konat sama. Chtěla bych přitom všem těm, kdo mi pomáhají a přispívají svou podporou, vyjádřit opravdu srdečný dík.
Poznala jsem během svých aktivit při DBB spoustu laskavých a vzácných lidí, což ve mně vzbuzuje velikou vděčnost.
V roce 2010 mne Bundesverband DBB poctil medailí Adolfa Hasenöhrla. Samozřejmě mě to velmi potěšilo.
Hoam!, 2012, č. 10, s. 15-16
Vlastně o sobě pověděla sama, co chtěla. Přiznám se, že mi největším důvodem k překladu těch řádek byl autorčin původ z někdejšího Seckerbergu, osady v katastru obce Prášily (Stubenbach) při silnici z Prášil do Srní (Rehberg), zaniklé pod českým jménem Horky v letech 1950-1960 v rámci vzniku vojenského újezdu Dobrá Voda. Hruschkovo stavení mělo nešťastné číslo popisné 13. Část osady blíže k Prášilům se zvala Seckerberg (také Sekerberg), ta blíže k Srní pak Grünbergerhof (na současné mapě i nyní Grünberghof). Kolik jen lidí tu od doby, kdy je to území znovu přístupné, asi projelo, aniž by měli nejmenší tušení, že vedle stromů tu žili i lidé, muži, ženy a děti, jejichž potomci se snaží uchovat kdesi v dáli dědictví dávných domovů?
- - - - -
* Horky, Prášily
