ALOIS WELLEK

Měšťanský pivovar ve Volarech

Podle záznamů Leopolda Haselsteinera a Eberharda Praxla rozhodla valná hromada volarských měšťanů dne 16. května roku 1873 "aus dem Erlös für verkauftes Holz eine Bügerliche Brauerei zu bauen." (tj. "z výtěžku prodeje dřeva postavit měšťanský pivovar" - pozn. překl.) Prozatímní patnáctičlenný výbor zvolil ze svého středu předsedou Aloise Pinskera (čp. 22) a jeho zástupcem starostu Johanna Hafnera (čp. 174). Stavební výbor začal se svou prací hned téhož roku. Jako místo, kde má pivovar stát, byl schválen tak řečený "Kravský palouk" (v originále "Kühanger" - pozn. překl.). Problém s vodou byl vyřešen. Stavební plány vypracoval pivovarský inženýr Gustav Noback z Prahy (podle pražské policejní přihlášky se narodil roku 1840 v Erfurtu, domovskou příslušnost měl však v Českých Budějovicích /Budweis/ - pozn. překl.). Dne 14. července 1874 byly stavební práce zahájeny (v originále "wurde der erste sogenannte Spatenstich getan", tj. "provedeno první zabodnutí rýče" - pozn. překl.). Okresní hejtmanství povolilo stavbu dne 2. srpna 1875 a dne 24. února 1879 pak i uvedení pivovaru do provozu. První sládek Hugo Ulm z Jirkova (Görkau) nastoupil službu dne 15. února roku 1879 a dohlížel hned na instalaci provozního zařízení; to dodala plzeňská akciová společnost pro výrobu strojů a železničních vagonů (v originále "Pilsener Maschinen- und Waggonbau-AG" - pozn. překl.). První várka vznikla dne 5. dubna 1879. V tomto měsíci bylo vyprodukováno 400 hektolitrů výčepního piva a 40 hektolitrů ležáku, v květnu už 520 hektolitrů a v červenci 560 hektolitrů výčepního piva. První volarské pivo se dávalo 27. června 1879 na oblíbeném výletním místě zvaném Jagerberg (dnes na mapách "Myslivny" - pozn. překl.) a kvalita pěnivého moku byla hodnocena jako vzorová.
Koncem srpna odebírali volarské pivo hostinští z 37 míst. Výstav piva obnášel od první várky do konce června 1880 7920 hektolitrů. Přitom se na stavbě a v provozu stále ještě leccos teprve dokončovalo. K získávání ledu sloužil nedaleký Pivovarský rybník (Bräuhausteich), později dvě mrazírny (v originále "zwei Natureisanlagen" - pozn. překl.) ve dvoře pivovaru. V roce 1882 potkala mladý podnik tvrdá rána. Sládek Ulm onemocněl a zemřel. Následkem byla opakovaná personální výměna.
Stavba a dokončení železničních tratí do Prachatic (Prachatitz) a Vimperka (Winterberg) (1899), nato i do Černého Kříže (Schwarzes Kreuz) a Haidmühle (1910) měly na zisky pivovaru blahodárný dopad. Otevřela se mu nová místa odbytu a rovnoměrnost výroby byla zajištěna. V roce 1911 byl zvolen předsedou představenstva Franz Mauritz (čp. 40). Za jeho vedení pivovar přestál i těžká léta první světové války. Tehdy byl dokonce na půl roku provoz pivovaru úplně zastaven, než se začalo pivo, zčásti ovšem za použití náhradních surovin, znovu vařit.
Poté, co válka skončila, bylo třeba obsadit místa sládka, nižšího sládka a účetního. V roce 1919 se sládek Josef Tausch, nižší sládek Wilhelm Friedl (čp. 60) a účetní Eberhard Praxl (čp. 5) snažili po válečných zmatcích pohnout s pivovarským provozem zase kupředu. Znamenalo to i využít technických inovací. Vyšší spotřebě vody odpovídal nový vodojem s obsahem 520 hektolitrů. Světová hospodářská krize třicátých let měla velice nepříznivé důsledky a roční výstav piva klesl pod 4000 hektolitrů. Teprve připojení k Německé říši v roce 1938 přineslo nový vzestup, výstav vzrostl na 7900 hektolitrů a dokázal být na té úrovni udržen téměř po celý čas války.
Provozní zlepšení, týkající se úspory uhlí, ošetření sladu aj., se dobře osvědčila. Byly vytyčeny nové projekty:
1. přestavba a automatizace sušárny,
2. pořízení uvnitř emailovaných skladovacích nádrží z železáren v Düsseldorfu,
3. z Trnovan-Teplic (Turn-Teplitz) měl být dodán nový výtah,
4. plánuje se umělé chlazení.
Vysoká škola pivovarnická ve Weihenstephan (část bavorského města Freising - pozn. překl.) předložila plán, nabízející záruku cílevědomé modernizace pivovaru v následujících 50 letech.
Pánové Mauritz, Tausch, Friedl a Praxl úspěšně vedli po čtvrt století pivovar ve Volarech. Po jejich odvlečení a vyhnání česká správa provoz pivovaru ukončila.

B. Sitter, Wallern - Tirol im Böhmerwald (1991), s. 98-99

Šumavské mlékařské družstvo pro Volary a okolí

Lukařství a chov dobytka byly kolem roku 1910 tak dalece rozvinuty, že přebytky mléka už nestačili obyvatelé města spotřebovat. To bylo i důvodem vzniku mlékařského družstva. Uskutečnilo se dne 20. února 1912 za účasti 24 zakládajících členů. Prvním předsedou představenstva se stal Wenzel Kößl (Strickerweinzl).
Böhmerwald-Molkereigenossenschaft für Wallern und Umgebung in Wallern reg. G.m.b.H. (česká obdoba zní Šumavské mlékařské družstvo pro Volary a okolí ve Volarech zaps. spol. s.r.o. - pozn. překl.), jak znělo oficiální německé označení družstva, si v domě čp. 30 ve Volarech pronajalo prázdné stáje ke zřízení malé mlékárny. Objem mléčných dodávek a počet dodavatelů neustále vzrůstal. Měsíční finanční vyúčtování přímo na ruku se projevilo jako nejlepší možná reklama. Ještě v roce 1912 se připojilo k družstvu dalších 40 zemědělců jako jeho členové.
K uskutečnění už roku 1914 vzniklého plánu na zřízení nové mlékárenské budovy bylo přikročeno rozhodnutím z 24. června 1924. Při celkovém finančním nákladu kolem 700 000 korun činila částka nutného cizího kapitálu asi 400 000 korun (Centralverband der Raiffeisengenossenschaften). 140 000 korun poskytla družstvu Zemědělská rada pro Čechy (Landeskulturrat) jako subvenci, 120 000 korun činil kapitál vlastní.
Výplaty peněz za mléko (v originále "die Milchgeldauszahlungen" - pozn. překl.) byly pro každého člena družstva příjmem zaručujícím existenci. Tak byly roku 1926 zřízeny a uvedeny do provozu mlékárny (v originále "Rahmstationen" - pozn. překl.) v Horní Vltavici (Obermoldau) a ve Spálenci (Brenntenberg). Šumavské máslo bylo velice žádáno v Aši, Karlových Varech, Teplicích-Šenově i Liberci (Reichenberg). Objem dodávek mléka vzrostl z 300 litrů v roce 1912 na 22 000 litrů denně.
Ve chvíli připojení k "Říši" (v originále "Angliederung an Bayern" - pozn. překl.) disponovalo družstvo vlastním kapitálem v hodnotě kolem 554 000 korun, z toho obchodní pohledávky členů kolem 101 000 korun. K mlékárenskému provozu byla přičleněna i třídírna vajec, Bylo
v roce 1939 vyexpedováno 470 000 kusů vajec a 2 555 kg másla,
v roce 1940 633 602 kusů vajec a 11 502 kg másla,
v roce 1941 678 495 kusů vajec a 21 753 kg másla,
v roce 1942 703 410 kusů vajec a 47 603 kg másla.
V následujících letech došlo ovšem ke snížení produkce, podnik však přes krizové zásahy znamenal pro obyvatelstvo prachatického okresu pravé požehnání. Zajistil mnoha živnostníkům práci a živobytí, stejně jako zaručený měsíční příjem četným sedlákům a chalupníkům.
V roce 1946 plánovalo české Šumavské mlékařské družstvo pro Volary a okolí zaps. spol. s.r.o. (blíže viz diplomová práce Jana Javorského Historie Mlékařského družstva táborského -- Madety od založení do r. 1960 - pozn. překl.) obnovit výrobu sýrů. K tomuto účelu byla budova mlékárny rozšířena na své východní straně. Byla přitom ovšem jaksi opomenuta skutečnost, že německé dodavatele mléka nevystřídali v podobném rozsahu nijací čeští. Právě pro jeho nedostatek musil být provoz mlékárny zastaven. Dnes slouží její budova jako velkoprádelna.

B. Sitter, Wallern - Tirol im Böhmerwald (1991), s. 84

Vertriebener vergiss den Schmerz, Alles verronnen - neu begonnen! Suche und finde, weiter schinde, ertrag die Plag Tag für Tag Musst Recht ermessen, Zwist vergessen; teilen dein Brot, lindern die Not. Von Liebe schweig, doch Liebe treib. Den Nächsten lieben - üben, üben!	Vyhnanec Vzchop se a změň a zapomeň, - co zašlo, už stačí - chtěj znovu začít! Dři se a hledej, nikdy se nedej, i ránu snes, včera i dnes! Znej právem měřit, v svár nevěřit; o chléb se děl, byťs nouzi měl. A slovy spoř, jen láskou hoř. Bližním ji dávej - nepřestávej!
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1976, s. 306

P.S. Verše, vzniklé prý čerstvě po odsunu, byly původně otištěny na stránkách šumavského kalendáře Böhmerwäldler Jahrbuch na rok 1967.

Když Alois Wellek dne 24. dubna roku 1993 zemřel a byl pochován ve švábském Friedbergu (bavorský zemský okres Aichach-Friedberg), věnoval mu krajanský měsíčník Böhmerwäldler Heimatbrief nezvykle obsáhlý nekrolog, jehož autorem byl Richard Schiefer (ten je zastoupen i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže). Uvádíme ho tu celý v překladu zejména proto, že s čerstvou ještě soustrastí vyslovuje něco, co by někdo nezúčastněný mohl říci toliko nepřímo a zdaleka.

In memoriam Alois Wellek

Richard Schiefer

Dne 24. dubna 1993 povolal si Pán Bůh k sobě na věčnost našeho domovského přítele a čestného člena rady domovského okresu Prachatice.
Narodil se 14. září roku 1911 ve Vlčích Jamách (Wolfsgrub), vyrůstal (v selské rodině - pozn. překl.) se dvěma svými bratry. Poté, co už ve Volarech absolvoval tamní měšťanskou školu, začal ve Frýdlantu (Friedland) na severu Čech navštěvovat odbornou školu mlékárenskou a dokončil ji s vyznamenáním. Hned v 19 letech svého věku se stal vedoucím mlékárny v Horní Vltavici. Když vykonal příslušné zkoušky pro tuto funkci, převzal vedení mlékárny ve Volarech a úspěšně ji řídil až do vyhnání.
V roce 1937 se oženil s Johannou Veitsovou ze Stögerovy Huti (Stögerhütte). Z jejich manželství vzešlo pět dětí: čtyři dcery a jeden syn. Jako revizní úředník sdružení Bayrischer Raiffeisenverband se po válce profesně uchytil v novém domově. V roce 1962 se stal obchodním vedoucím mlékárny ve Friedbergu a dobyl si v této funkci velkého uznání.
Alois Wellek byl a zůstal vždy pravým synem Šumavy, Vedle své práce a starosti o svou rodinu věnoval se po všechna léta krajanským záležitostem. Byl ihned ochoten ujmout se osiřelého čestného postu volarského domovského pověřence (v originále "Ehrenamt des Gemeindebetreuers" - pozn. překl.) a nadlouho na něm působit. Také v radě domovského okresu (Heimatkreisrat) byl od počátku aktivním jejím členem, později i v roli jednatele krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief. Po osmnáct let byl zastupujícím předsedou sdružení Böhmerwäldler Heimatkreis Prachatitz e.V. Veškeré čestné funkce, k nimž byl přizván, zvládal s bravurou a bez velkého rozruchu. Podstatnou měrou se podílel na vydání obrazové publikace "Heimatkreis Prachatitz im Böhmerwald" a na zbudování kaple na Třístoličníku (spíše při jeho bočním vrcholu Hochstein - pozn. překl.), zasvěcené Johannu Nepomuku Neumannovi (ten má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.). Nejenže se účastnil na samém jejím projektu, ale týdny a měsíce nezištně pracoval na vlastní stavbě kaple. Inicioval rovněž osazení pamětní desky biskupa Neumanna na starém posádkovém kostele v bavorském Ingolstadtu. Byl žádán o radu i při instalaci naší domovské sbírky, umístěné dnes v ingolstadtském Pedelhausu. Když pro svůj věk předal všechny své dobře zastávané funkce do mladších rukou, neznamenalo to konec jeho spolupráce. Byl i nadále kdykoli k dispozici a měl zvláštní dar dát na jakoukoli otázku přiléhavou odpověď a najít z každého problému patřičné východisko. Přímost a laskavost byly hlavním rysem jeho povahy. Zášť mu byla čímsi cizím, a to i vůči těm, kteří to s ním nijak dobře nemysleli. Vždycky hledal uspokojivé a smírné vyrovnání. Jeho aktivita nám bude velice chybět a dá se sotva nějak nahradit. Chceme Aloisu Wellekovi poděkovat i za jeho spolupráci v městském výboru pro Volary (v originále "im Stadtausschuß Wallern" - pozn. překl.), k němuž příslušel od jeho ustavení.
Obliba našeho Aloise se projevila o jeho pohřbu. Při smuteční bohoslužbě poukázal dp. městský farář na křesťanský život a působení zesnulého, na jeho duševní ryzost a ochotu pomoci bližním. Ve smuteční hale měli proslovy na rozloučenou předseda místní organizace Sudetoněmeckého krajanského sdružení ve Friedbergu a zástupce mlékařského sdružení Milchverwertungsgesellschaft. Nad otevřeným hrobem ve Friedbergu, kde byl zesnulý uložen vedle svého syna, jenž ho v červnu 1992 svým skonem předešel, promluvili za Böhmerwaldheimatkreis Prachatitz e.V. a Böhmerwäldler Heimatbrief pověřenec domovského okresu (tady má zřejmě autor textu na mysli sám sebe - pozn. překl.), za místní skupinu sdružení Deutscher Böhmerwaldbund v Augsburgu a celé toto sdružení, jakož i za Adalbert-Stifter-Verein člen jejich vedení Otto Lang, kteří položili k hrobu i smuteční věnce.
Milý Aloisi, odpočívej v pokoji.
Choti zesnulého i jeho dcerám s jejich rodinami patří opravdová účast celého domovského společenství nás Šumavanů. Uchováme Vašemu drahému zemřelému čestnou památku.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, s. 263

- - - - -
* Vlčí Jámy / Volary / Horní Vltavice / † † † Friedberg (BY)