VINZENZ WENHART
Les naší šumavské domoviny
Zdá se zbytečným, ba dokonce prostoduchým, vyprávět Šumavanovi něco o jeho lese, ve kterém se narodil, který zná od dětství až k těm nejvyšším vrcholům. Ano, zná svůj domovský les v jeho úchvatné velikosti, zná jeho výšinné výhledy, jeho tichá zákoutí, jeho zelené pastviny, zná jeho temná jezera a šumící potoky, těší se z jeho nebetyčných smrků a jedlí a vědoucně naslouchá šumění jeho buků, bytí toho lesa samo, jeho vnitřní výstavba je mu však poměrně cizí. Nedokáže posoudit ani vztah částí, ze kterých les sestává, jednotlivých jeho porostů k celku, tj. k lesu jako takovému, ani jejich skutečný význam pro život lesa a lesní hospodářství. Proto tu o něm chci Šumavanům vypravovat, chci je seznámit s porosty, které Šumavu vytvářejí a měly by vytvářet, s jejich vnitřním ústrojenstvím, vlastnostmi a osobitostmi především ve vztahu k zachování šumavského lesa v jeho prapůvodní kráse a hospodářské hodnotě.
Les se skládá, jak právě řečeno, z lesních porostů, tj. z menších i větších, do sebe zapadajících, přibližně stejnorodých lesních částí, které v různých krajinných lokalitách sestávají z různých druhů dřevin.
Z čeho však sestává onen původní, samou přírodou zbudovaný šumavský lesní porost?
Můžeme jej dosud spatřit ve zbytcích původního pralesa. Je to smíšený porost smrku, jedle a buku, místy prostoupený javorem a jilmem. V pralese se dá nalézt i tis, který až na pár vzácných výskytů ovšem docela vyhynul. To všechno dohromady byla původní podoba šumavského lesa na suchém podloží a do nadmořské výšky kolem 1000 metrů. Dál a výš už nemohou smrkový porost citlivější dřeviny, jakými jsou jedle a buk, následovat. Javor a jeřáb jej ještě dokážou provázet v několika více či méně ubohých exemplářích; kolem asi tak 1200 metrů však i ony mizejí a přenechávají pole samotnému smrku, který zato, byť už v řidčím zalesnění, pokrývá i ty vrcholy nejvyšší.
Vrchoviště a slatě jsou porostlé tu více, tu méně hustě horskou borovicí klečí (Pinus mugo, v originále "Knieföhre" - pozn. překl.), také borovicí lesní (Pinus sylvestris, v originále "Weißkiefer", specificky na jihočeských Blatech roste pak borovice blatka, Pinus uncinata či Pinus rotundata - pozn. překl.) a břízou. Místy se vyskytuje i vzácná keřovitá bříza zakrslá (Betula nana, v originále "Zwergbirke" - pozn. překl.). Na okrajích rašelinišť, snad i tam v nich, kde půdní minerály dosahují až k jejich horní vrstvě, objevuje se i spoře živořící smrk.
Jak už řečeno, lze za les pro Šumavu typický a původní, alespoň na suchých půdách jejích dolních a středních výškových poloh, tedy na daleko převažující části její celkové rozlohy, považovat smíšený porost smrku, jedle a buku, méně také javoru a jilmu. Ptáte se, proč právě těchto dřevin?
Šumava je pohoří s podnebím značně drsným a deštivým, s malým počtem slunečných dní v roce (v originále "sonnenarmes Gebirge" - pozn. překl.), zato s množstvím sněhových srážek a hojným výskytem těžkých nánosů jinovatky (v originále "Duftanhang" - pozn. překl.). Bouře jsou tu častým hostem, zejména pak v čase jarní, jakož i podzimní rovnodennosti ("Tag- und Nachtgleiche"). Tomuto množství právě zmíněných nepříznivých vlivů povětrnosti na samo vzejití mladého stromu i na následný jeho růst se druhy dřevin, které šumavský les tvoří, musely přizpůsobit. Dřeviny s rozložitou korunou a křehkými větvemi, jako je třeba obvyklá borovice, se tu nemohou udržet zejména proto, že by neodolaly sněhové zátěži. Ve Stožci /Tusset/ se od nepaměti vyskytuje poddruh borovice s úzkou a špičatou korunou, méně ohroženou podobným nebezpečím. Stejně tak tu na Šumavě nelze uspět dřevinám, které, jako např. dub, vyžadují ke svému růstu větší množství slunečního tepla. Smrk miluje půdu bohatou na minerální látky a humus, svěží (nikoli mokrou), prospívá mu i velká vlhkost okolního vzduchu, vesměs tedy podmínky, které mu Šumava může poskytnout opravdu plnou měrou. O půdu sytou minerálními látkami se postará zvětrávání nerostného podloží, v tomto případě zejména ruly, žuly a prabřidlice, o humus zase bohatý vápenatý odpad bukového listí a jedlového jehličí, o její svěžest a dostatečnou vlhkost okolního vzduchu pak hojné srážky a relativně nízký stupeň oslunění. Šumava je proto optimálním prostředím pro smrkový porost, ba přímo jakýmsi rájem smrku, pokud nepočítáme výkyvy přírodní rovnováhy, způsobené nějakou přírodní pohromou či hospodářským pochybením a mající vliv na prospívání a růst stromů, jak je představují např. velké polomy v roce 1870 a následné zdolávání kůrovce či nepřirozené upřednostňování holosečí a pěstění čistě smrkových porostů. Tento druh skutečně vykazuje jak co do těžebních a tvarových parametrů, tak co do jakosti dřeva výjimečné výsledky. Není přitom snad třeba odkazovat jen na vysoce cenné, čtyři sta i víceleté stromové obry ve zbytcích šumavského pralesa, poněvadž i v hospodářském lese se stoletým i stodvacetiletým cyklem rostou 35 metrů vysoké smrky se 3-5 kubickými metry objemu nejlepších technických vlastností. Prof.Dr. Janka dokázal nezávislými pokusy na Lesnickém výzkumném ústavu v Mariabrunn (založen 1874 blízko vídeňského Schönbrunnu - pozn. překl), že šumavský smrk zaujímá svými technickými parametry v pěti navzájem od sebe daleko odlehlých oblastech staré monarchie, kde byl vysazen, prvé místo mezi všemi jinými druhy. Skutečnost, že smrk ovšem právě na samotné Šumavě nachází ty nejlepší podmínky ke svému růstu, dokazuje také ta okolnost, že se tu dokáže udržet v plném zdraví i po 400 a více let.
Jakkoli se tato naše technicky nejcennější dřevina na Šumavě dobře cítí, má tady i své nepřátele. Z těch bezprostředně působících jsou to bouře, kůrovec, sníh a na štěstí jen přechodně se vyskytují jinovatka. Zprostředkovaně ohrožují zdárný vývin smrkových porostů poruchy v kvalitě půdy. Proti všem těmto nepřátelům chrání trvale jen sdružování smrku s jedlí a bukem, případně s jinými dřevinami, které tu přicházejí v úvahu (javor, jilm atd.), jinými slovy uchování autochtonních, tj. od nepaměti na Šumavě zdomácnělých, přirozených smíšených porostů a odpovídající péče o ně.
Jedle a buk jsou co do odolnosti vůči bouřím ze všech druhů ty nejlépe se osvědčující. Chrání tedy smrk, jakkoli ne bezvýhradně snad, před poškozením větry, tj. před nebezpečím, které s sebou přinášejí obvykle silnější jarní a podzimní bouře, vůči nimž jsou smíšené porosty odolnější než smrkové monokultury. Smíšený les je méně ohrožen hmyzími kalamitami, na Šumavě v prvé řadě tou kůrovcovou, poněvadž v něm existuje přirozená rovnováha mezi škůdci a jejich nepřáteli. Pokud je narušena rovnováha samého porostu, tj. je-li např. smrk na velké ploše jediným pěstovaným druhem, je narušena i rovnováha mezi hmyzími škůdci (kůrovcem) a jejich nepřáteli, ti prví nabudou převahy tím, že jejich množení nenaráží na dostatečný odpor. Proti váze sněhu a jinovatky nechrání sice ani smíšený porost, ale její následky dokáže natolik oslabit, že i při úplném téměř polámání větví jehličnanů mohou sice buky, resp. listnáče utrpět značné poškození korun, stromy však zůstanou při životě a z újmy se dokážou vyhojit.
I proti poruchám v kvalitě půdy chrání natrvalo jen přirozený smíšený porost zdomácnělých druhů; ba udržení trvalé plodnosti lesní půdy je nejdůležitějším z úkolů smíšeného lesa; na ní ostatně závisí samé bytí lesa vůbec. Plodivá síla lesní půdy je stejně významná pro rozvoj stromů a lesa jako celku jako uchování pro nezbytných živin v ní. Jejich tvorba je vázána na její vydatnou aktivitu, tj. na výskyt nesčetných malých i těch nejmenších rostlinných a živočišných bytostí (např. dešťovek) v půdě, které připravují a vytvářejí živné látky pro stromové kořeny a jejich prostřednictvím i pro další růst kmene. Tyto živé bytosti mohou svému úkolu dostát jen tehdy, vykazuje-li půda pro jejich existenci nezbytnou kyprost, svěžest a teplotu, vlastnosti, které tam lze ve vynikající míře najít jen pokud mrtvý půdní povrch sestává ze směsi zvadlého listí a jehličí, jak je produkuje právě jen smíšený les. Na Šumavě je to už zmíněný smíšený porost smrku, jedle, buku, resp. i javoru, jilmu a jeřábu. Pokud tvoří povrch lesní půdy čistě smrkové jehličí, dochází k jejímu vysychání, tvrdnutí, k menší její schopnosti přijímat vodu a následkem toho k povrchovému podmáčení porostů. Při čistě listnatém odpadu dochází za zdejšího deštivého počasí na půdním povrchu k výskytu hniloby, která nepříznivě ovlivňuje stav lesního podloží.
V obou případech, ať už tedy povrch tvoří čistě jehličí či listí, je aktivita půdy značně omezena. Takový stav dokáže rozpoznat i laik, poněvadž je navenek zřetelný výskytem hustého mechového koberce či jistých rostlin, především borůvek či brusin, v horším případě vřesu. Pod tím jakoby živým příkrovem se nachází suchá rašelina nebo surový humus a ten vede, nedojde-li včas k nějaké nápravě, ke zhoršení fyzikálních a chemických vlastností půdy, krátce řečeno k umenšení půdní aktivity a nakonec k jejímu úplnému selhání. S poklesem půdní aktivity jde přirozeně ruku v ruce postupné zhoršování růstu stromů v tvaru i hmotě, až konečně zbývá jen porost zmrzačelý.
Nápadné, i když ne hned zcela rozpoznatelné změny v aktivitě půdy a s tím související změny v růstových hodnotách nadcházejí, když namísto domácího přirozeně vzniklého smíšeného porostu smrku, jedle a buku jsou zakládány čistě jehličnaté, jmenovitě pak smrkové porosty. Zpočátku, tj. dokud ještě dobrá půda po smíšeném lese pokračuje ve svém příznivém působení na růst stromů, nedá se nic pozorovat; naopak jsou ty prvé čistě smrkové porosty dokonce velmi pěkné, avšak jedna lesní generace po druhé jsou s poklesem půdní síly či správněji řečeno půdní aktivity horší a horší, až nakonec rostou v takovém lese jen nízké a bídné, mechem pokryté kmeny.
Nedovedli jsme to na Šumavě naštěstí ještě k ničemu podobnému, ale mnozí majitelé lesa, mezi nimi i ti větší, jsou už k tomu na té nejlepší cestě a přijdou na mizinu, budou-li i nadále pěstovat čistě jehličnaté (smrkové) porosty.
Srovnejte jen smíšené porosty naší domoviny se smrkovými monokulturami bližšího i vzdálenějšího, "do kraje" zabíhajícího šumavského předhůří, kde ještě před několika málo generacemi stromů rostl rovněž smíšený les jako ten náš! I laik ten rozdíl okamžitě zaznamená. Tady u nás si mezi buky a jinými listnáči hoví 30 až 35 metrů vysoké smrky a jedle plných korun a míznaté kůry, tam na původně stejném půdním podloží řídce zavětvené smrkové tyčky se šedou rozpraskanou korou, sotva znatelného přírůstku kmene co do výšky i objemu. Tady u nás vystýlá dosud lesní půdu kyprá, teple vlhká vrstva listnaté a jehličnaté směsi, tam ji svírá hustě spečený koberec smrkového jehličí nebo vyschlá rašelina či dokonce borůvčí a vřes a činí ji tak nepřístupnou slunci, vzduchu a vodě. Tím je však i zardoušen v půdě všechen živočišný i rostlinný život, nezbytný předpoklad udržení půdní vydatnosti i síly, skrze ní pak jakéhokoli skutečného prospívání lesa.
Co nás učí toto pozorování, resp. všude stvrzená skutečnost, že odklon od původního domácího typu lesního porostu vede dříve či později ke zmrzačení lesa, ba koneckonců k úplnému selhání jeho základních funkcí?
Snad jen tolik, že se musíme všemi prostředky zasadit o to, abychom uchovali domácí smíšený les a tam, kde došlo k jeho zániku, založit jej znovu. Musíme se navrátit k takové podobě porostu, jaký byl vytvořen přírodou v jejím působení neovlivněném lidskou rukou, tj. ke smíšenému porostu smrku, jedle a buku.
Už slyším hlasy majitelů lesa, kteří mají před očima jen plný vlastní měšec, kteří místo na budoucnost myslí toliko na svůj finanční prospěch a křičí: A co si počnu s obchodně méně žádanou jedlí, s bukem, který mi poskytuje tak málo užitkového dřeva?
Jen klid! S přírodou se dá mluvit, nedá se však k ničemu nutit. Smrk je bezpochyby naší nejhodnotnější dřevinou, zlatým stromem vysokého výnosu, mnohem cennějším v tom ohledu než jedle i buk už proto, že více nabízí, než vyžaduje. Buk a jedle nejsou ale, jak už řečeno, určeny jen a v prvé řadě k tomu, aby poskytovaly dřevo, nýbrž jejich úkolem je daleko více chránit les před jeho nepřáteli, větrem a hmyzem, lesní půdu pak před škodlivými změnami. Jejich přítomnost na Šumavě je nezbytným předpokladem uchování půdní potence a tím i lesa samotného. Oba druhy dřevin lze však udržet, aniž by tím byly výnosy z lesů nějak znatelně umenšeny. Smíšený porost se přece dá založit tak, že v něm smrk jako nejužitkovější a tím i nejcennější dřevina zaujímá postavení přednostní, zatímco buk a jedle jsou přidány jen tou měrou, která je nezbytná k ochraně lesa před jeho nepřáteli a k uchování půdní potence. Jinými slovy: vychází se nárokům přírody na typ zalesnění vstříc jen natolik, nakolik je to potřebné z hospodářského, tj. finančního a technického hlediska a nakolik je to možné z hlediska pěstebního. Zkušenost praví, že k uchování půdní síly a k účinnému zpevnění lesních porostů vůči větru úplně postačí, je-li v jednom porostu vedle smrku jako dominující dřeviny zastoupen 15 až 25 procenty buk a 10 až 20 procenty jedle.
O takové porosty bychom měli a také chceme usilovat! A teď bych se rád na své šumavské krajany rád obrátil ještě s jednou otázkou: Líbí se vám smrkový porost, temný, čistě jehličnatý les více než smíšený porost s podílem listnáčů? Sotva mohu věřit tomu, že by mi ten ze Šumavanů, kdo má jen trochu smyslu pro krásu své domoviny, zodpověděl tuto otázku kladně. Netěší se snad naše oči ze smaragdové zeleně mladých buků a jiných druhů listnatých stromů v temném záhonu jehličnanů, neutíkáme se rádi ze zatuchlého ochromujícího dusna jehličnatého lesa do osvěživého chladu bukových korun, není to snad nádhera, když se les odívá do pestrého šatu jeseně, skvějícího se od té nejjasnější žluti až k nejhlubší červeni a hnědi a lomícího inkoustovou čerň jedlových korun hnědí těch listnatých? Právě barevná nádhera smíšeného lesa na podzim je to, co činí naši Šumavu tak krásnou a tak líbeznou.
Své kouzlo má jistě i temně vážný čistě jehličnatý les třeba na Březníku (Pürstling), dokáže snad tišivě působit na přepracované nervy člověka z města, je tomu tak ale jen na krátký čas. I ticho, šero a jednotvárnost brzy unaví a rozladí. My Šumavané jsme veselý nárůdek a chceme radostně působící smíšený les.
Když jsem předchozími řádky, jak doufám, dostatečně doložil, že trvalé uchování lesa naší domoviny je spojeno s uchováním smíšených porostů, které se pro ni osvědčují jako ty nejvhodnější, chci dodat, že je naší svatou povinností vůči rodným končinám i budoucím jejich pokolením udělat všechno pro to, abychom onoho cíle dosáhli.
Proto pryč od čistě smrkových lesů! Nejsou dobrým řešením a nejsou ani krásné! Beztak máme želbohu na Šumavě více smrkových monokultur, nežli je užitečné. Největší vina za tento stav nepadá na nás. Vyrostly na velkých větrných a kůrovcových polomech, kdy nebylo nijaké jiné pomoci. Mnohdy však také majitelé lesů, vedeni nerozumem a sobectvím, věnovali smrku, stromu pro ně údajně "zlatonosnému", více místa, než mu náleží. Potomci jim poděkují ve zlém.
Všem, kdo vlastní les, ať rozlohou velký či malý, budiž určeno vážné varování, aby dbali o uchování domovského smíšeného lesa a tam, kde propadl zániku, založili jej znovu. V prvé řadě na naše šumavské rolníky směřuje prosba, aby ve svých selských lesích chránili zejména buk a tam, kde byl vyhuben, pěstili ten strom opět. Nikoli marně je bučina zvána "matkou lesů" (v německém originále je samo jméno buku, tj. "die Buche", i v jednotném čísle ženského rodu - pozn. překl.). Stará se o udržení potence lesní půdy a tím i o stálost a kontinuitu lesního hospodaření. S holosečemi a monokulturami bychom dohospodařili a přišli neodbytně na mizinu. Lesy šumavského předhůří to dokazují. I tam, kde dnes živoří ubohé pokřivené a nedorostlé borovice a smrky v kobercích mechu a vřesu, jistě kdysi stávaly na dobré lesní půdě smíšené porosty jehličnanů i listnáčů, bohaté dobrým dřevem. Tak daleko to u nás na Šumavě nesmíme nechat dojít. Milujeme svůj domovský les a chceme udělat všechno, abychom jej zachovali v jeho prapůvodní podobě a kráse. Dosáhneme toho, vždy jen pokud to konkrétní místo dovoluje a žádá, jen péčí o přirozený smíšený porost smrku, jedle, buku, javoru a jilmu. Vyšší polohy patří smrku, střední a nižší pak smíšenému lesu.
Wäldlerkalender 1924, s. 83-87
Když 5. května 1929 v českobudějovické nemocnici v pouhých 61 letech věku zemřel a o několik dní nato, jak o tom alespoň referuje místní německý list Budweiser Zeitung, byl i na městském hřbitově u sv. Otýlie pochován Ing. Vinzenz Wenhart, ústřední schwarzenberský lesní ředitel v Hluboké nad Vltavou (Frauenberg), odešla s ním do nenávratna celá jedna kapitola šumavské kulturní historie. Byl především "opravdu odtud" ze Šumavy, kde spatřil poprvé světlo světa 6. července 1863 na selském stavení "u Kulmbauerů" (Kulmbauernhaus) ve dnes zcela zaniklé Staré Huti (Althütten) u Hodňova (Honetschlag) nedaleko Horní Plané (Oberplan) jako syn Hermanna a Terezie (Theresia) Wenhartových. Z téhož domu ostatně pocházel i učitel a básník Wenzel Wenhart, zastoupený rovněž na internetových stránkách Kohoutího kříže. Matka, roz. Jungbauerová, prateta zakladatele hornoplánského Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) Dr. Gustava Jungbauera, byla původem z chalupy zvané "Häfenkriegshaus" (tj. "dům Na Smyku") v Horách (Spitzenberg), rovněž blízko Horní Plané. Po vychození jednotřídky v Hodňově odešel jedenáctiletý Vinzenz na gymnázium v rakouském Freistadtu, kde studoval i jeho starší bratr Wenzel (nezaměňovat s už zmíněným učitelem a básníkem Wenzelem Wenhartem /1834-1912/!). Tam v roce 1882 maturoval a ještě téhož roku nastoupil jako lesní praktikant v revíru Jaronín (Jaronin) na krumlovském panství schwarzenberském. Rok nato byl vyslán na vysokoškolská studia v Hochschule für Bodenkultur do Vídně (Wien), která dokončil 1887 a stačil mezitím absolvovat i jednoroční vojenský výcvik a důstojnické zkoušky, po nichž byl zařazen jako poručík v záloze ke 102. c.k. pěšímu regimentu. V letech 1887-1890 působil nejprve v revíru Svatá Barbora na třeboňském panství schwarzenberského rodu, po roce 1890 už na hlubocké správě knížecích lesních majetků v Čechách, Bavorsku, Štýrsku i Dolním Rakousku, kde působil jako adjunkt a lesmistr po celých 24 let. Roku 1898 se oženil se slečnou Rudolfinou Kithierovou ze Svaté Barbory, jejich manželství pak zůstalo bezdětné. Krátce předtím, než v červenci 1914 vypukla první světová válka, byl Wenhart jmenován lesním ředitelem schwarzenberského panství ve Vimperku (Winterberg), po deseti letech se ovšem na Hlubokou vrátil nahradit ve funkci ústředního lesního ředitele Franze Heskeho, který v roce 1924 odešel na odpočinek. Vimperská léta, plná sporů s vojskem (Wenhart byl lživě osočen, že na vimperském zámku měl krýt tajný sklad výbušnin) a úřady nového státu v souvislosti s poválečnou pozemkovou reformou, se bezpochyby podepsala na Wenhartově zdraví a nečekaném skonu po pouhých pěti hlubockých letech. Dr. Adolf Schwarzenberg je podepsán na soustrastném dopise, kterým slavný šlechtický rod vyjádřil uznání věrnému služebníku v úvodu i závěru listu těmito slovy: "Zrozen prostřed Šumavy, zůstal ji po celý svůj život věrným synem... nám nyní zůstává zvěčnělý nezapomenutelným a my mu trvale zachováme vděčnou a čestnou památku." Jakoby symbolicky zachycuje Wenharta snímek pořízený 1928, tedy krátce před jeho smrtí, jako řečníka při odhalení Rosenauerova památníku nad Novým údolím (Neuthal) cestou na Plešné jezero a Třístoličník. Zůstává tam svým prorocky znalým duchem a také neomylným, čistým srdcem.
- - - - -
* Stará Huť, Hodňov / Freistadt (A) / Jaronín / Vimperk / † České Budějovice
