ZEPHYRIN ZETTL
|
s tägli Brout Da Lehra fragt a' Moiderl Bo ana Schulvisit: "Sog ma vo' n Vaterunsa Schö' af de vierte Bitt!" Des Moiderl zupft in' Fürderl Und wird a' wengl rout, Aft wisplt's:"D vierte Bitt geht: Gib uns das tägli Brout." "Is guat gwen," sagt a Schulrot, "Eitz muasst mar ah daklärn, We bitt ma ' denn grod netta Um s tägli Brout den Herrn?" We net gleih für a' Wocha, Wohl für an Monat goar, We net für n gonzn Winta, We net für s gonze Joahr? Da Lehra schaut ejtz selba, Olls lust, is mäuserlstat, Do sagt der kloane Fürwitz: "Wal s Brout süst hirt wern tat!" |
Denní chleba Učitel žačky ptá se při školní vizitě: "Oč slovy Otčenáše pokaždé prosíte?" Děvčátko v tváři rudé vydá jen tichý hles: "Aby pro všechny chudé chléb vezdejší dal dnes." "Dobře," učitel nato: "Teď vysvětli mi jen, proč víc než samo zlato chléb chcem na pouhý den?" "Proč ne rovnou na týdny, proč na měsíce ne, na zimní čas ten bídný, na roky hubené?" Pak čeká, co se doví, kol úst mu úsměv hrá... Ta šibalka však poví: "Dyť chleba vokorá!" |
|
Hoam! Hoamat, liabs Muaderl du, Dih grüaßt dei' Kind, Wos aus da Fremd zu dir Koan We (g) net gfindt. Da Bam in' greana Wold Holt d Hoamat fest: Fluigts Vogerl noh so weit, Woass's zruck zun Nest. Des Glück is in da Fremd A laara Foam, Drum zuigts s Menschnherz So schmerzla hoam. Wöi oft gehts ehnda scho Am Feirobnd zua - Gfindt ih bo dir amol, Hoamat, mei Ruh? |
Domů! Matičko drahá, Šumavo, volá tě dítě tvý, co s cizim nebem nad hlavou teď vo tebe se chví. I stromu v lese zelenym se vo domově zdá a ptáček, sotva lítat zná, vrací se do hnízda. Cizí štěstí se vomrzí i kdovíkomu a lidský srdce tahne to dycky jen domů. Jednou se vrátím k tobě zas navěky znova - a najdu klid, ten ztracenej klíč vod domova. |
|
Noutschroa Herrgott üba da Welt! Hört uns ruafa zu Dir! Louss uns vor Nout net vorgeh'; louss uns net schwoch wern und irr! Herrgott üba da Welt! Moch dem Elend an End! D 'Goisl hät ma scho' gspürt, nimm ejtz d' Zügl in d' Händ, selbst tua wieda regiern! Louss net d 'Lumpen und Noarrn hausn in Deina Welt! Louss net voödn, vodoarn! Herrgott üba da Welt! Louss uns net kloaweis verderben! Willst net daretten Dei Welt, schlog's gleih af oamal in Scherbn! |
Křik v nouzi Náš Bože, světa Pane, volání naše slyš! Ať vůle Tvá se stane, z bludu nás vykoupíš! Náš Bože, světa Pane, postav té nouzi hráz! ať žezlo tvoje plane, kde bičem hnali nás. Zlosyni pomatení spravují teď náš svět. v hloží a poušť se změní, budeš-li přihlížet! Náš Bože, světa Pane, nedej nám zahynout! Chceš-li, svět znovu vstane, či pukne v střep a prach! |
|
Heimat meine Erde (1949), ed. Otto Zerlik |
|
|
Mir san ma deutsche Böhmerwäldler Mir san ma deutsche Böhmerwäldler, a frischs, a kerngs Bauernbluat, mit frohen Sinn, koa Falsch im Herzen und wer uns kennt, der is uns guat. Mir kinna net des Faxnmacha, fui blebern, is net unsa Sach. Zum Aufschnei und zum Unschnei, Leitln, do taugt net unser Bauernsprach, owa fúr a kernigs Redn und für a Wörtl kurz und gred und für a Gsangl, wos vom Herzen kimmt und zum Herzen wieder geht. Mir san a so wia unsre Bergwand, inwendig s Herz und auswendig rauh und san ma gleichwohl Wandervögel, hoam kem ma dennerst wieder gern. Dahoam, dahoam du liabes Wörtl, klingst schöner, wia der schönste Gsang, in der Fremd lernst d'Hoamat schatzn, in der Fremd wirst hoamatkrank. Und kimmst don hoam und segst as wieder, dann is da no amol so weh! du Hoamt, du liabe schöne Hoamat, bist nimmer wia vor je. Und hot viel Bama s Wetter grissn und saust der grobe Wind mit Gwolt, du wirst, wost gwen bist wieder, der schöne deutsche Böhmerwold. |
My, domácí lid ze Šumavy My, domácí lid ze Šumavy, jadrná, čerstvá selská krev, srdce máme na fleku pravym, jen čistý zrno beze plev. Ne, s námi nejsou planý šprýmy a nejni pro nás cizej zpěv. Na prášení a na vytáčky nehodí se ta selská řeč, lidičky, s námi nejsou hračky, co slovo, míří k srdci leč jako ta naše píseň zdejší, prostá, pevná jak horská kleč. Sme co ty naše horský skály, zevnitřka srdce, zvenka mlat. A kdybysme se zatoulali, jak ptáci najdem hnízdo snad. Doma, to znejmilejší slovo, sladký jak píseň matčina; na cizim poznám, co je domov, ba, steskem stonat počínám. A kdo se po čase sem vrátí, taky si stejská, jakej div! Ta Šumava, co jednou ztratil, nikdá nebude jako dřív. Šak aťsi víc ji vichry derou a bouřka lesy pohrává, je nám dál láskou tisícerou, navždycky naše Šumava. |
|
Glaube und Heimat, 1992, č. 5, s. 29 P.S. Anna Breiová, viz v Glaube und Heimat, 1992, č. 7, s. 105 čestný doklad o tom, že jejich rod hospodařil nepřetržitě od roku 1642 po tři sta let až do vyhnání po druhé světové válce ve vsi Sruby (Heuhof), kde se mimochodem odehrávají i Watzlikovy příběhy o šumavském skřetu Stilzelovi, vzpomíná, že se učila tuto báseň ve škole, po letech se však mylně domnívá, že jejím autorem je nýrský Josef Blau. Už v č. 6, s. 28 téhož ročníku krajanského měsíčníku je však autorství uvedeno na pravou míru: tu nářeční a těžko přeložitelnou "hymnu" nestvořil nikdo jiný než Zephyrin Zettl. |
|
|
Rast am Berg Znachtst in an Nohmittog, an schön do bin ih zhöchst am Berg ubn gwen. In Gros, in longa, lieg ih do und schau an weißn Wülkerl noh. Und bo dem Schau und bo dem Liegn, do wird mir goar so leicht und gring. Und inter meiner, kimmts ma vür, dass ih koan Wosn nimma gspür. Af oamol is 's, ach, is dies schö, wos bleibat gach dies Wülkerl steh, und ih wars selba, wöi ih bi, ih fluigat gring und leicht dahi. Und fluigat bis in d Ewigkeit, und d Wölt, die bleibat zruck, so weit, - A so muass 's sa, so gring, so guat, geht oas in d ewi Hoamat furt. - |
Na horách To vodpolodne snad se snilo, jak na hoře mi bylo milo. Ztracenej ve vysoký trávě, nade mnou, vidim, mráček plave. Ležim a hledim na tu krásu, lehkej a drobnej v Božim jasu. Esli je dole vůbec svět, živáčka tu z něj nevidět. Tý krásy! marno povídat, mráček najednou vostal stát a já, snad jakobych to chtěl, se k němu zlehka rozletěl, jak lítal bych snad vod věků a svět byl náhle v daleku - Tak muší to bejt, dobře dost, až pudu k Bohu na věčnost. |
|
Hoam!, 1959, č. 11, s. 2 |
|
|
Wieda dahoam Bin hoam wieda kemma noh etlina Joahrn - Ja, war des no d' Hoamat? Schier fremd bin ih woarn. Vo'n hergwochsna Völkla net oa's hon i kennt. Und d' Oltn? Scho viel in da Ewigkeit ent - Und denat, mei Hoamat, du bist no de olt, solong no a Berg af sein Grundfestn holt, da Houhwold no steht und no s Bergwossa rinnt, solong bleibst mei Hoamat und i bleib dei Kind! |
Po čase doma Jsem tedy zas doma, co jen uběhlo let! Ne snad má stará země, to změnil se svět. A z odrostlé chasy sotva koho znám. Co tu umřelo starých! Jako bych z nich zbyl sám. A přec ta zem rodná jak za dávných dní gruntovně, pevně jak strom v kořenech ční, dál stojí ty hvozdy, z hor vody znějí, je to moje matka, já dítě její. |
|
Waldlerisch Mir Waldla liabma unsa Hoamat, Mir holtma s über olls in Ehrn Und sama gleihwohl Wondervögl: Hoam kömma denast wieda gern. Dahoam! Du liabs, du liablas Wartl, Klingst schöna, wos des schönast Gsong! Erst in da Fremd lernst d Hoamat schatzn, Erst in da Fremd wirst hoamatkronk. Und hot viel Bam ah s Weta grissn Und saust da grobe Wind mit Gwolt. Getrost, du wirst, wos d gwen bist wieda: Da freie deutsche Böhmerwold! Wenn s Hoamloid kömmt, aft gibts koa Holtn, Dir wird s um s Herz bol hoaß, bol kolt, Bis d wieda segst dein Hoamathimmel, Bis d wieda segst dein Hoamatwold! |
Po našem Rodnej les, kam se člověk vrací, ctim v hloubi srdce nastokrát. A že sem jako tažný ptáci, jednou zas doma byl bych rád Doma! To milý, drahý slovo, slyšim v něm znejmilejší hlas. Na cizim poznáš, co je domov, na cizim poznáš, jak je v nás. Mnohej strom eště bouře zláme, sám když se vichrum postaví. Buď outěchou nám, sílu máme z tebe, my děti Šumavy! Když stesk mě chytne, nemám stání a kolem srdce divno dnes, než zasvitne za naší strání domácí nebe, rodnej les! |
|
's Tonnabäuml A Böhmaawaldla Büabl muass goar bis in d' Weanerstadt in d' Studie, wal er netta do an Vetern von eahm hot. Dahoam: De Wiesna und da Wold! Und do? De enge Stubn. Den oarma Buabm wird weh und bong, fast bringt'n d' Walong um. Wöi er mi 'n Vetern kurz amol in Stodtpark geht spazieren, do bleibt er stehn gach - d' Rötn schuißt eahm affi übers Hirn. Und d' Augn, de glanznt eahm voll Freud - was hat er denn dasegn? A Tonnabäuml is durt gwen: Da Bua hätt 's holsn mögen. "Mir is ejtz völli leichta worn," sagt er, "hon gmoant, i tram: I hon, a Stückl Hoamat gsegn do, in den Tannabam!" |
Pod jedličkou Vod nás z Šumavy mušel kdys jeden hoch na študyje až do Vídně, kde pak u strejce si na privátě žije. Jenže: doma měl celej les! Tady? V komůrce sedá. A chudák chlapec postejskat bojí se, znát to nedá. Až jednou: v parku se strejčkem když byli na špacíru, zvostane štajf - a vypadá, jako by ztratil míru. Voči mu radost zaplaví - slzu zamačkne stěží: jedle v palouce stojí tu, von vobejmout jí běží! "Hned je mi líp," řek ten študyjós, "a kdyby bylo po mým, jak doma bych se natáh tu, bejt kolem ty naše stromy!" |
|
Blick ins Weite Wie schwelgte mein Auge, wie pochte mein Herz, Wenn auf des Kiesleitenbergs Rücken Ich stand und blickte herniederwärts Aufjauchzend in frohen Entzücken! Ich grüße mein Dörflein am Bergeshang, Wie das Kind an die Mutter geschmieget! Da stand ich oft, da stand ich lang, Bis der Sonne Strahlen versiegelt. Wie lieb ich den göttlichen, freien Blick, Der all die herrlichen Weiten. Umfassen und in stillem Glück Das Köstlichste mag umspreiten. Mein liebes, mein trauliches Heimatland, Das mich so unendlich beglücket, In dem meine Seele den Frieden fand - Wie bin nun weit dir entrücket, Wie muss ich nun missen dein Waldesgrün, Mein Dörflein, den Bach und die Auen, Seh' nimmermehr deine Wolken ziehn, Kann nimmer ins Weite schauen. Es drückt mich das enge Häusermeer, Wenn sehnend ich um mich sehe - Doch hab' ich den Blick auch ins Weite nicht mehr, Noch blieb mir der Blick auf zur Höhe. |
Pohled do dálky Hýřily oči, srdce bušilo mi, když z Křemelné jsem hledíval tam dolů, pod sebou spatřil, skrytou mezi stromy, svou ves: co všechno prožili jsme spolu! Zdravím vás, Stodůlky tam ve stráních, tak jak se dítě ke své matce vine, stál bych tu věčně, až do skonání, než slunce zajde a za obzor mine. Miloval jsem ten božsky volný kraj, pode mnou ležel do nádherné dáli, v svém tichém štěstí připomínal ráj, nejdražší kouty se tu prostíraly. Můj milovaný, vlídný domove, obšťastňující, nekonečně tichý, z té odlehlosti času vyploveš, mír duši dáš a ze mne sejmeš hříchy. Což dokázal bych žít bez lesů tvých, má vsi, bez jarních potoků a niv, bez tahu oblaků tvých nesmírných, dnes jdoucích do dáli tak jako dřív. Bože, v dalekém městě ztracen dnes, zatoužil jsem jen vidět jednou znova ztracený ráj, tu tichou rodnou ves, či nebi aspoň za ni poděkovat. |
|
D' himmlisch U'schuld Zwoa blutjunge Bauernmoidla, wos kam 's A-B-C gstudiert, homand amol i da Bibl etla Gsetzla buachstabiert. D' Bildla oba, wos hand drin gwen, hot die Älta - wöi's holt ghört - netta wöl 's vostonna, ihran Schwesterla daklärt. "Segst, do is da Himmlvatta. Schau, wöi d' Engln musiziernt! Do is d Eva und da Odum, wöi s in' Paradeis spaziernt." Frag s kloa Menschl:"s wecha is denn do da Mo' und s' wecha s Wei?" "Woaß ih s?" sagt de Größer,"hot o koa 's koa' Gwondter net am Lei'." |
Svatá nevinnost Dvě děvenky krev a mlíko v bibli si slabikujou, písmenka abecedy si v škole vopakujou. Vobrázek jeden pěknej ta starší - k tomu tu je - jak vona rozumí mu sestřičce vysvětluje. "Tady je Pánbůh v ráji a andělíčci kolem, pod nima s Evou Adam jen tak choději spolem." Voptala se ta malá, z těch dvou že kdo je žena? "Vím já?" starší se smála: "Dyť nejni voblečená!" |
|
Bon uns dahoam Mir is s, wos wenn ih sahg in d Weit, wos wenn mih s Hoamweh trogat hi', wou ih in d Welt herkömma bi', wou ih votramt hon d Kindazeit. Mih ziemt, a' Nebl hät sih ghebt und ollas lag in' Sunnschei' do: mei' Dörfl, d Bergn, da Wold, da Boh; ih sahg, wöi ollas groa't und lebt bon uns dahoam. Ah meine Liabn und Nachbarsleut und onda noh, so kümmt s ma für, wos sahg ih s wieda oll vor mir und eahra Soarg und eahra Freud; und sahg, wöi s lebnt und wöi s es treibnt, dass s stolz und muatis U'glück trognt, sih wiehrnt gegen s U'recht, net vozognt, dass ollwal noh de Oltn bleibnt bon uns dahoam! Is viel ah nimma, wöi s is gwen - da Houhwold rauscht noch grod a so, wöi ehnda klingant d Gsangla noh, wöi ehnda hört ma' d Leut noh redn, - Af d Hoamatsprach vogessts ma net! Ih bitt eng, holts ma s recht in Ehrn! Da Böhmawold wird unsa ghörn, solong wos unsa Sprach wird gred bon uns dahoam! |
U nás doma Je mi, když hledim zpátky zas, že stesk až domu zanese mě, že uvidim zas ten kus země, kde prosnil sem svuj dětskej čas. Jako by mha se zvedla nad lesy a všechno ve slunečnim svitu, ves, hory, les i potok hoví si tu, zem všecka září spolu s nebesy tam u nás doma. Všichni blízcí moji sousedi vyvstávaji mi před vočima, s radostma a taky s bolestima, snad mi vo sobě co povědí. Vidim, jak žijou,co je napřed žene, že hrdost maji, nedaji se zlomit, že bezpráví si znaji uvědomit, že něco vostalo v nich nezkaženo tam u nás doma. Leccos už nejni jako bylo - lesy jen šuměj tak jak dřív, písničky starý - pravej div: tou řečí, co se hovořilo. Jen jazyk nedopusť, by zašel, ve cti ho každičkej drž dál, kýž Pán tu zem nám zachoval, dokad v ní trvá mluva naše tam u nás doma. |
|
Mein Moiderla sei' Wöigngsangl Heio! Heio! De Sunn is scho' schlofa, da Tog is' in Oart. Eitz kümmt da olt Monäh'l mi'n silberan Boart, der schaut in oll Fensterla eini und locht, wenn s Moiderl in'Wöigerla d'Äugla zuamocht. Heio! Heio!. Heio! Heio! Des Bätzerl im Schoffstoll tuat gor nimma plärrn, des Kalberl in Kuahstoll, des schloaft scho' gern; des Goaßböckerl stößat af s Kalberl gern hi'. Drum heierl, mei' Moiderl, süst kümmts üba dih! Heio! Heio! Heio! Heio! De Schwalberla schmuckant sih eini in s Nest, und d Hehna und Singerla schlofant scho' fest. Und d Antla und Gansla gebet ah schon a 'Ruah, und s Moiderl, des brave, mocht d Äugla scho' zua. Heio! Heio!. Heio! Heio! Zwoa Engerla vo'n Himmel kehrnt ei' üba d Nacht, de wöignant dih, woartnt dih, gebnt af dih Acht, und straan dir zwoa Rousla af d Wangerla draf und weckant dih moargn in da Fröih wieder af. Heio! Heio! |
Ukolíbavka mej děvence Hajej, hajej! Sluníčko už spinká, všecičko šlo spát. Teď měsíček muší se na cestu dát, do vokýnka kouká, za chviličku ví, či děvenka usla už v kolíbce svý. Hajej, hajej! Hajej, hajej! Telátko v spaní už nechce se prát, ni beránek v chlívě, co spinká tak rád; jen rohatej kozlík ten trkal by dál: tak, děvenko, nynej, von by si tě vzal. Hajej, hajej! Hajej, hajej! Vlaštovička malá v hnízdečku svym, kuřátka i ptáčátka pevně už spí. Kačátka i housátka spěj nastokrát, i děvenka moje už měla by spát. Hajej, hajej! Hajej, hajej! Dva andílcí z nebe letěj tmou sem k nám, kolíbaj tě, hlídaj, sou vobláček sám, dva koníčci na něm tě vezou, dítě, a zejtra po ránu zas probudí tě. Hajej, hajej! |
|
Volk und Leben (1935), s. 56 |
|
P.S. V knížce o Horní a Dolní Sněžné je na s. 338 i ukolíbavka Zettlova "pro mýho kloučka". Překlad té "mej děvence" byl pořízen původně z časopiseckého otisku s úplně jiným fonetickým přepisem a řádkovým členěním, svědčícím o tom, jak se text šířil v různých verzích. Zephyrin-Zettl-Buch má přepis i veršové řádky téměř tytéž jako Volk und Leben a Des Waldes Widerhall, navíc je tu i slovníček obtížných výrazů.
Můj otec, šumavský básník Zephyrin Zettl
Není nijak lehké začít psát o nějakém básníkovi, jde-li o vašeho vlastního otce. Nezbytný odstup lze totiž přitom jen sotva zachovat, a to i poté, co ten člověk už není více než dvě desítky let (psáno roku 1956 - pozn. překl.) mezi živými; otci jste blízko vždycky.
To, že jsou tyto řádky určeny krajanům a především těm mladším mezi nimi, je pro mě zadostiučiněním už proto, že nepíšu o nikom cizím; k většímu porozumění může pak přispět právě toto mé stanovisko synovské. Nadto se sám vztah Zephyrina Zettla k Šumavanům dá sotva srovnat se vztahem jakéhokoli jiného básníka k jeho publiku. Lidé jeho domova mu byli čímsi víc než publikem: byli mu prapůvodci jeho poslání básníka. Nechtěl být také nikdy ničím než zvěstovatelem lásky Šumavanů k jejich osvojené vlasti a jejich věrnosti svým německým kořenům. Šumavské německé nářečí učinil jazykem své poezie a už proto se jí nazpět i obrací v prvé řadě k lidem svého domova. Na ně myslil, za ně se zasazoval a v jejich službě stál po celý svůj život.
Jeho kolébka stála v tak zvaném Královácku (im sogenannten Künischen). Narodil se 14. července 1876 ve Stodůlkách (Stadln). V kostele na Dobré Vodě (Gutwasser) byl pokřtěn jménem Zephyrin. Šumavský kluk s řeckým křestním jménem! Tak ho nazývá Karl Franz Leppa. Příjmení Zettl (psané dřív i Zedl a doma vždy také tak i vyslovované) je starogermánského původu a vyskytuje se i v jiných anglosaských jazycích. V Shakespearově Snu noci svatojánské má tkadlec ztělesňující typ čilého a mnohostranného muže právě příjmení Zettel (rozumí se v německém překladu, v originále je to Nick Bottom, the weaver - pozn. překl.) Samo slovo se tu opravdu vztahuje ke tkalcovskému dílu. Pohyblivá osnova je oproti nehybně strnulému útku zvána v němčině "Zettel". V Rakousku jsou známa i příjmení Weinzettl či Haberzettl, vypovídající o nějakém určitém pěstitelském zaměření někdejších nositelů. Slovesa "verzetteln" (rozptýlit) a "anzetteln" (osnovat) odkazují pak tu k negativní, tam zas k intenzivní lidské činnosti.
I označení "Zeidler" (včelař) či sloveso "zeid'ln" dojit jsou s ní ostatně těsně spjaty.
Vnější poměry donutily brzy Zettlovy rodiče přesídlit z rodných Stodůlek do Vídně. Do školy chodil Zephyrin už tam. Jako školák napsal i svou první báseň "An die Heimat", vyjadřující celou chlapcovu touhu po Šumavě. Jeho největším přáním by bývalo bylo stát se učitelem a moci jako takový působit právě někde tam doma. Poněvadž ovšem skrovné prostředky početné rodiny (dohromady měl Zephyrin Zettl pět sester a tři bratry) nedovolovaly ani pomyšlení na něco podobného, stal se nakonec učněm c.k. dvorní a státní tiskárny, kde pracoval po několik let jako sazeč, než tam dosáhl úřednického postavení.
Ve spolku stejně smýšlejících mladých básníků a herců, kteří se v jeho názvu zaštítili jménem básníka Theodora Körnera, vystoupil Zettl se svými literárními pracemi vůbec poprvé na veřejnost. V tomto kruhu byla uvedena také prvá Zettlova divadelní hra "Da Dümmer kröigt 's Haus" (Hlupák dostal dům). Pak se objevily první zveřejněné příspěvky v časopise "Deutsche Heimat" a v měsíčníku, vydávaném Johannem Peterem pod názvem "Der Böhmerwald" . V roce 1919 vyšla autorova básnická prvotina "Waldlerisch", po níž následovaly roku 1922 sbírka "Woldgsangla", 1923 pak další s názvem "Bon uns dahoam" a veršovaná idyla "Von 'n Vogerla, wos in' Himml kömma is", psaná hexametrem, 1924 svazek básní ve spisovné němčině "Lichter im Schatten", 1925 prozaická kniha "Woldgschichten" a ještě téhož roku prvé vydání spisovným jazykem sepsaného dramatu "Marielein", která brojila vůči nuznému postavení německých škol na Šumavě. V roce 1933 se objevil jako poslední svazeček vydaný za jeho života povídkový soubor "Altstadler Geschichten", který věnoval svým "milým domovským Stodůlkám na Šumavě v synovské věrnosti" ("lieben Heimat Stadln im Böhmerwald in Treuen").
Ze Šumavy si ostatně Zettl přivedl i svou ženu, dceru ze statku zvaného "Lettl-Hof" v Předních Paštích (Vorderwaid), samoty vzdálené od Stodůlek (a dnes ovšem dávno zcela zaniklé - pozn. překl.) ani ne hodinu pěší chůze.
Do jeho básně "s kloa' Stübl" (Ta malá komůrka) je pojat příběh růstu naší rodiny. Ten byt v domě, zdobeném dnes pamětní deskou a stojícím na ulici Wassergasse čp. 18 ve 3. vídeňském okrsku, byl čímsi jako zeleným ostrovem rodné Šumavy v šedém moři velkoměsta. Jeho stěny zdobily obrazy se šumavskými náměty, ve skříni se třpytilo šumavské sklo a i květiny za okny byly odnožemi těch z vesnické zahrádky tam doma. V naší rodině se mluvilo jen šumavským německým nářečím a pro nás děti (byli jsme čtyři: dvě děvčata a dva hoši) nebylo vždycky snadné, vyrovnat se ve škole se spisovnou němčinou.
Náš byt ležel ve druhém poschodí, zatímco otec měl pracovnu v přízemí. Okno z ní vedlo do pravého starovídeňského dvora s vysokými kaštany a se šeříkovými keři, které už obklopovaly i zahradní stoly a židle v sousedícím dvoře přilehlého hostince. Když jsme otce v jeho pracovně někdy přišli navštívit, zaplavil nás pocit jakési svátečnosti, kterou nedokázal zastřít ani rachot doléhající až sem z hospodské kuželny.
Zdálo se mi, že náš vídeňský život směřuje po celý rok k období šumavských prázdnin, kdy se konečně zase jelo "tam domů". Ty cesty se vždycky podobaly spíše expedičním výpravám, které stavěly naše ubohé rodiče před těžký úkol se čtyřmi malými dětmi dvakrát přesedat, abychom mohli konečně přistát šumavskou lokálkou na nádraží v Sušici (Schüttenhofen), odkud jsme pak objednaným vozem zamířili podél řeky Otavy (Wottawa) dál tam k nám do lesů.
Pro mého otce bývaly ty prázdniny často spojeny s rozsáhlými přednáškovými zájezdy, které ho zavedly mj. třeba do Budějovic (Budweis), Krumlova (Krummau), Prachatic (Prachatitz), Volar (Wallern) a Vimperka (Winterberg). Především však ho vždy znovu zvali k autorským čtením do Kašperských Hor (Bergreichenstein), Rejštejna (Unterreichenstein), Železné Rudy (Eisenstein), Dlouhé Vsi (Langendorf) a Hartmanic (Hartmanitz). Nejlíp mu ovšem bylo, když seděl mezi lidmi tam doma ve Stodůlkách, poněvadž onen úzký vztah k domovu Zephyrin Zettl potřeboval, aby tím načerpal nové podněty pro svou básnickou práci.
Nejen tam na Šumavě měla ale místo ta veliká obec plná básníkových přátel, o níž Dr. Luis (Alois) Großschopf jednou prohlásil, že to její zásluhou se šumavské nářečí stalo známým v celém německém jazykovém prostoru. Ve Vídni předčítával Zephyrin Zettl ze svého díla pravidelně na krajanských večerech Šumavanů tam usídlených a sdružených v sudetoněmeckém Heimatbundu.
V tzv. "říšském" svazu německých nářečních básníků (Reichsbund deutscher Mundartdichter), mezi jehož členy náležel třeba vedle Jihomoravana Karla Bachera, dolnorakouského Karla Pschorna či hornorakouského Vinzenze Großauera, přibližoval na početných přednáškových večerech, konaných vesměs ve vídeňském Hofburgu, širokému kruhu příznivců nářeční tvorby svéráz a způsob života německých Šumavanů. Mimoto to bylo slýchat Zettlův hlas i v prostorách vídeňského osvětového domu "Urania", na vlnách vídeňského rozhlasu i na mnoha jiných místech Rakouska i Bavorska.
Význam Zephyrina Zettla jako básníka spočívá v jeho nářeční tvorbě. V jeho verších zaznívá vždy s novou naléhavostí ryzí tón lidové písně. Jeho důvěrná obeznámenost právě se starobylou slovní zásobou stodůleckého šumavského dialektu propůjčila mu ono bohatství výrazových možností, které mu pak umožnilo jasně vyjádřit a dále sdělit každý cit a každou myšlenku.
Vedle už jmenovaných knižních titulů byl do tisku připraven i svazek jeho básní z období zralosti pod titulem "Woldsträußla". Ten však spolu s celou básníkovou pozůstalostí došel zkázy, když druhý vídeňský byt naší rodiny v Baumgasse byl v roce 1945 vyrabován komunisty a následujícího roku pak byla otcova knihovna na pokyn vídeňského magistrátu "zajištěna" tím způsobem, že už nebyla nikdy nalezena. Mimoto zanechal Zephyrin Zettl i dvě jednoaktovky "Fritzl" a "Da Stommholta", jakož pověsti a pohádky, které zčásti posbíral doma na Šumavě, z větší části však sám napsal. V posledních letech života zabýval se sepisováním slovníku starostodůleckého nářečí (Altstadler Mundart). Pokud by se ta práce zdařila, měla být přivtělena po Zettlově smrti do bavorsko-rakouského slovníku vídeňské Akademie věd.
Když v roce 1932 odešel Zephyrin Zettl ze svého úřednického místa do důchodu, bylo to, jako by nadešlo nové jeho tvůrčí období. Malý zahradní domek na okraji Vídně s kouskem země mu k tomu měl poskytnout vnější rámec. Jenže v únoru 1934 ho nečekaně zaskočila zákeřná choroba. Po delším těžkém utrpení, které snášel s obdivuhodným odevzdáním, vysvobodila ho v odpoledních hodinách ve středu dne 4. července 1935 od dalších strastí milosrdná smrt. Když pak v neděli nato Hans Multerer v německém vysílání pražského rozhlasu četl právě z díla Zettlova, aniž by byl tenkrát ještě zpraven o jeho skonu, vybral za ukázku vyprávění "'n Hanesbauern sei' Sterb'n" a nemohl zvolit věru ohlas lepší.
Jakkoli básníkovo přání, aby ho po smrti přijala navždy prsť milovaného domova, nemohlo být splněno, drží nad místem jeho posledního odpočinku na vídeňském Centrálním hřbitově stráž dvě jedle z rodné Šumavy.
Hoam!, 1956, č. 11, s. 1-3
Zephyrin Zettl, bezpochyby nejuznávanější ze šumavských nářečních básníků, narodil se 14. července 1876 v králováckých Stodůlkách (Stadln) nedaleko Hartmanic. Rané dětství prožil na Šumavě, ale do školy chodil už ve Vídni. Chtěl být učitelem, ale stal se nakonec tiskařem a pak úředníkem vídeňské Státní tiskárny. Stesk po rodné Šumavě je u něho něčím tak reálným a životným, že jím promluvil a promlouvá dodnes za všechny, kterým osud podobně znemožnil dýchat na srdci lesa. Není to ale jen tíseň: je to až jízlivé šelmovství, z rodových kořenů čerpaný lektvar na rány života - zase se šumavskou a snad i chodsko-bavorskou chutí. Vždyť u nás právě jen chodsky si lze představit drsnou lyriku, zadržující slzy lásky k domovu, jak ji nacházíme u Zephyrina Zettla. Nebyl to básník ledajaký - Watzlik to vyjádřil veršem: Sein Lied ist echt, sein Pfiff ist recht, sein Schnabel ist gewitzt - česky bychom nejspíš řekli, že má zobák akorát. Poněvadž opravdová lyrika je však vlastně nepřeložitelná a nepřenosná, nechme spát našeho šibalského Šumavana v jeho vídeňském hrobě a mluvit i po smrti dál svou vlastní jen zdánlivě nám nesrozumitelnou řečí. Zemřel ve Vídni 4. července 1935 a je pochován na ústředním hřbitově dunajské metropole, skupina 12, řada 1, hrob č. 23, který je mimochodem v trvalé čestné péči obce. Roku 1954 vyšel v nakladatelství Hoam! ve Waldkirchenu (má stejně jako stejnojmenný časopis jméno po jedné z jeho básní) výbor z jeho díla pod titulem Da ewi Brunn (Věčný pramen).
- - - - -
* Stodůlky / † † † Vídeň (A)
