DOMINIK BRUNNER

Nikoli počet let...

"... nicht die Zahl der Jahre, sondern allenfalls nur deren Inhalt" (tj. "... nikoli počet let, nýbrž v každém případě jen jejich obsah" - pozn. překl.)

Budweiser Zeitung, 1934, č. 88, s. 11

Jde prý o jeho vlastní slova, jak to připomíná českobudějovický německý list u příležitosti jeho čtvrtstoletého farářského působení ve Vimperku. A co let mělo v dalším čtvrtstoletí ještě přijít, o tom svědčí podrobně nekrolog (jeho autor Friedrich Feyrer je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) v krajanském časopise, který předkládáme přetlumočen do češtiny v jeho doslovném znění.

Prelát Dominik Brunner, příklad kněžského života

Friedrich Feyrer

Sv. Řehoř Naziánský (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) si umíraje stěžoval svému otci: "Pastýř odešel se vším dobrem a s veškerým pastýřským důmyslem, který během dlouhého času nabyl. Byl bohat jak na léta, tak na poznání a byl korunován slávyplným věkem."
Těmito slovy by se dal charakterizovat i životní příběh veledůstojného pana preláta Msgre Dominika Brunnera, někdejšího děkana v šumavském Vimperku (v originále "von Winterberg im Böhmerwald" - pozn. překl.), v Pánu zesnulého ve věku 91 let dne 8. září 1960 ve Vilshofenu na Dunaji (v originále "in Vilshofen a. Donau" - pozn. překl.).
Téměř všichni šumavští kněží pasovské diecéze (v originále "in der Passauer Diözese " - pozn. překl.) stejně jako mnozí domovští spolubratří a krajané, kteří se dověděli o jeho úmrtí, vzdali 12. září poslední čest nejstaršímu knězi diecéze při rekviem v městském farním kostele ve Vilshofen a při uložení do hrobu na zdejším hřbitově a ujistili jeho příbuzné a blízké opravdovou spoluúčastí.
Jsme znovu chudší o kus domova a Šumavané se steskem pomýšlejí na stále skrovnější počet domovských kněží,
"Pastýř odešel se vším dobrem a s veškerým pastýřským důmyslem, který během dlouhého času nabyl."
Byl to věru dlouhý čas, jenž mu byl dán, neboť pastýřské putování života zesnulého obnášelo 91 let a pět měsíců až do dne, kdy ho Nejvyšší povolal k sobě do věčného domova. Jeho kolébka stála na Šumavě, které zůstal věrný po celý svůj život. Narodil se 11. dubna roku 1869 v Novosedlech u Nemanic, okres Domažlice (v originále "in Neubäu bei Wassersuppen. Bezirk Taus" - pozn. překl.), jako syn hluboce věřících selských rodičů (v originále "als Sohn tiefchristlicher Bauersleute" - pozn. překl.). Bylo to v míru starého Rakouska, dlouho vymizelého z našeho povědomí už proto, že není naživu ani mnoho lidí z té doby.
Už v obecné škole dával projevy svého výjimečného talentu nadání najevo, že je přímo předurčen vyššímu vzdělání. Rodiče ho proto následně vyslali na domažlické gymnázium (v originále "in das Gymnasium in Taus" - pozn. překl.), které bylo tehdy ještě "utrakvistické" a přijímalo žáky jak německé, tak české. Po osmi letech ukonči jejich syn tamní studia maturitou, která ho svým výsledkem směrovala na vysokou školu. Mladý student Brunner se cítil povolán ke kněžské dráze a tomuto svému přesvědčení zůstal věrný. Ucházel se proto o přijetí do kněžského semináře své domovské diecéze v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) a byl tam po čtyřech letech studia bohosloví dne 16. července roku 1893 vysvěcen na kněze. Po primici byl ustanoven kaplanem v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.), kde se stal kostel při tamní prelatuře jeho prvním kněžským působištěm. Svou duchovní horlivost zde mohl rozvíjet po jedenáct let, ve městě, které básník Šumavy Adalbert Stifter (ovšemže i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nazval "šedou vdovou Rožmberků" (v originále "die gtaue Witwe der Rosenberger" - pozn. překl.). Od 1. srpna 1893 až do 1. října 1904 se mohl zapracovat do všech odvětví duchovní správy a dosáhl povýšení z 3. na 1. kaplana prelatury. V této době se rozvinuly jeho schopnosti do té míry, že si ho jeho představení, českokrumlovští preláti Jan Bakula (působil v té funkci v letech 1881-1897, *25. dubna 1818 v Českých Budějovicích, †25. května 1897 v Českém Krumlově v 79 letech na stařeckou slabost - pozn. překl.) i Johann Grill (*16. dubna 1848 v Horních Chrášťanech /Obergroschum/, †22. prosince 1903 v pouhých 56 letech na "novotvar v břišní krajině" /"Neugebilde im Bauchraume/ - pozn. překl.) vysoce cenili pro pracovní zápal a spolehlivost. Po 11 letech nastal pro kaplana Brunnera čas, aby se ohlédl po nějakém samostatném postu. Ucházel se proto o uvolněnou faru v Šenavě (v originále německy Schönau, dnes Pěkná - pozn. překl.). která mi také byla přiřčena. Byl nyní farářem a mohl svou duchovní horlivost rozvinout podle vlastní vůle. V malé šumavské obci tak i činil. Mladý farář však v sobě cítil sílu na něco většího. Když se po pěti letech uvolnila větší fara ve Vimperku (v originále "in Winterberg" - pozn. překl.), projevil zájem o ni. Jeho jméno mělo u patronátních církevních úřadů už takovou váhu, že mu farnost o tehdy asi 5 tisících duší byla ode dne Všech Svatých roku 1909 opravdu svěřena. Tady mohl všechnu svou kněžskou osobnost, svůj pracovní zápal a svou dosavadní zkušenost plně nasadit a rozvinout ve službě říši Boží. Rozloha farnosti byla vskutku značná a sahala od jazykové hranice u Svatého Jana až k úpatí Boubína (v originále "von der Sprachgrenze bei St. Johann bis zum Fuß des Kubani", pod místním, dnes už neužívaným mistním jménem "Svatý Jan" je zřejmě myšleno údolí Volyňky s dnešní ulicí 1. máje, kde farnost hraničí s českou farností Svatá Maří, kam už náležely vsi Boubská i Bořanovice; jméno "Sankt Johann" dal však této části Vimperka až Johann Steinbrener, který v "Johannestal" /či také "Johannistal"/ na místě někdejšího Dolního mlýna (Untermühle) zbudoval při toku Volyňky /Wolinka/ řadu továrních objektů - pozn. překl.), takže cesty za farníky vyžadovaly často až ke dvěma hodinám času. Kvůli té rozloze stáli faráři po boku dva kaplani, většinou jeden německý a jeden český. Kromě toho působili na obou obecných a měšťanských školách dva katecheti. Tady mohl farář opravdu naplnit svůj kněžský život, neboť po celých 30 let nesl plnou tíži své odpovědnosti. Potíže všeho druhu byly na denním pořádku, on je však svým pastýřským důmyslem dokázal vždy překonat. Ve své duchovní péči, která neznala strany a národnosti, nýbrž toliko lidi, usiloval o aktivizaci laiků. Vznikl tak Mariánská kongregace panen (v originále "Marianische Jungfrauenkongregation" blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a třetí řád (v originále "Marianische Jungfrauenkongregation" blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a třetí řád (v originále "und III. Orden", blíže o něm viz opět Wikipedia - pozn. překl.). Křesťanští mladí muži byli podchyceni Spolkem katolických tovaryšů (v originále "im Katholischen Gesellenverein" - pozn. překl.), ženská mládež sdružením Mädchenbund. Hlavním zřetelem bylo přivést co největší počet duší k oltáři a k Nejsvětější svátosti. Počet účastníků svatého přijímání také rok od roku rostl. V zimě i v létě byl pan děkan ve zpovědnici obložen zástupem zájemců tak, že se nedalo projít dál do sakristie. O všech nedělích a svátcích pravidelně stanul na kazatelně s textem promluv, které vypracovával vždy i písemně ve vědomí odpovědnosti za duševěřících. Po celý rok vyučoval na nějaké venkovské škole náboženství tak, že mnohý kaplan mohl jeho výukovou metodu toliko obdivovat a její úspěch snad i závidět (v originále "und ihn um die Erfolge beneidet" - pozn. překl.). Jakkoli vysoko se vzdouvaly vlny boje politických stran, stál pevně na své pozici a plnil své povinnosti bez ohledu na přízeň jednotlivých osob. Poněvadž ovládal oba zemské jazyky ovládal slovem i písmem, mohl i kdykoliv dúrazně uplatňovat své nároky vůči úřadům, ať už šlo o patronátní povinnosti, školské věci či záležitosti manželské. Během svého dlouhého působení v úřadě poznal zevrubně celou farnost, mnoho svých farníků sám pokřtil či oddal a jejich život mu byl blízká. První světová válka si vyžádala množství obětí a pád monarchie přinesl mnoho změn ustavením československého státu. Děkan však na svém místě setrval. Obzvláštní starost měl o kněžský dorost. Během let měl sedmkrát tu radost, že mohl doprovázet k primici novokněze původem z nějaké obce vimperské farnosti. Pravidelně v ní pořádal svaté misie, duchovní cvičení a exercicie v Sankt Raphael (budova vznikla zásluhou firmy Steinbrener jako zotavovna a exerciční dům pro její zaměstnance u cesty ke statku Branthof /dnes Brantlova ulice/ a dostala čp. 244, blíže viz web Sv. Rafael - pozn. překl.). Kněžští spolubratři k němu rádi přicházeli s prosbou o radu. Svým kaplanům byl dobrotivým představeným a příkladem, ve styku s farníky byl vstřícný, ale i energický v případě nouze. Děkanský kostel dal renovovat uvnitř i zevně, trvale pak pečoval o jeho důstojnost a čistotu. S majiteli vydavatelské firmy Steinbrener, jejíž modlitební knihy a kalendáře byly zasílány do celého světa, byl ve vztahu nejhlubšího srozumění už proto, že větší část jeho farníků v ní byla zaměstnána. Také s patronátním úřadem a městskou obcí usiloval o dobrou spolupráci. Jeho horlivé působení nacházelo ovšem příznivou odezvu, jakkoli ji nevyhledával. Dne 1. ledna roku 1929 byl jmenován biskupským vikářem, který nato svědomitě prováděl předepsané vizitace ve všech farnostech vikariátu. Byla mu udělena i biskupská a papežská vyznamenání, stal se biskupským notářem a čestným konzistoriálním radou, z Říma nabyl titulu Monsignore a nakonec i jmenování papežským domácím prelátem (dnes zní titul "papežský čestný prelát", viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). Tak ubíhala léta. Roku 1918 mohl oslavit stříbrné a roku 1943 zlaté jubileum svého kněžství. Práce těchto let vyčerpávala jeho síly, teprve jako sedmdesátník (tj. v roce 1939 - pozn. překl.) mohl však odejít do zaslouženého důchodu. Jeho nástupcem se stal jeden z prvních kněží, které kdysi vedl k primičnímu oltáři (byl to na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně zastoupený Isidor Gabriel, který byl od roku 1936 farářem v Kunžvartě /nyní Strážný/ a vimperské děkanství převzal až k 1. červnu roku 1940 na přímé Brunnerovo naléhání - pozn. překl.). Na penzi měl mít Brunner Steinbrenerovou firmou zajištěno klidné bydlení v exercičním domě Sankt Raphael, brzy po připojení příhraničních území k nacistické Říši však NSDAP dům zabavila a Brunner byl nucen určený mu prostor vyklidit. Byl mu nabídnut náhradou malý nájemní byt v domě řečeném "Marienhof" (na levé straně vimperského náměstí - pozn. překl.) a poněvadž to bylo blízko kostela, cítil se tam prý dobře. Jeho neteř Marie mu byla v jeho pokročilých letech věrnou a pečlivou hospodyní, zkrášlující a ulehčující mu tíhu stáří. Po druhé světové válce sdílel se svými krajany i on tvrdý osud vyhnance. Prostřednictvím biskupského ordinariátu v Pasově (v originále "in Passau" - pozn. překl.) mu bylo svěřeno špitální beneficium ve Vilshofen an der Donau. Bylo mu 77 let, přesto rád vypomáhal v duchovenské péči, pokud mu to dovolovaly síly. Oční neduh ho přinutil podstoupit operaci, kterou dobře přestál. Zřetelně však slábl a nebyl už schopen sloužit mši svatou. Komunikoval však co možno často a útěchou mu byla modlitba růžence. Byt však opouštěl postupem času stále řidčeji. Obzvláštní radost mu způsobila ve Vilshofenu oslava 60 let kněžství roku 1953 v kruhu příbuzných a spolubratří. Pět let nato se ještě sešli na malé slavnosti znovu a stačili v počtu ovšem stále se menšícím popřát jubilantovi i k jeho devadesátinám. Stal se v tom roce 1959 nejstarším vůbec knězem pasovské diecéze. Růženec mu byl nyní stálým průvodcem a těšil se z každé návštěvy spolubratří či krajanů u sebe v bytě, z něhož už nedokázal bez pomoci vyjít. Byl bohatý na léta i životní zkušenost, jakoby se stal korunován svým vysokým věkem. Vlastně tak čekal na den, kdy bude Nejvyšším povolán do domova věčného. Bylo mu však souzeno přestát ještě jednu zkoušku. Bolest ho donutila koncem srpna roku 1960 uchýlit se do nemocnice, odkud se už nevrátil. Vyplnila se na něm slova breviáře, ve kterém si tak často čítal o tom, že podle žalmu č. 20 touha jeho duše bude utišena a nebude už ani odepřeno dychtění rtů jeho (v originále ,.Seiner Seele Sehnen hast Du gestillt, seiner Lippen Begehren ihm nicht versagt." (Ps. 20,3). Svátostně zaopatřen odevzdal se tiše do vůle Boží s pravou křesťanskou trpělivostí, než si Pán svého věrného sluhu v 68. roce kněžství 8. září roku 1960 skutečně k sobě povolal navěky. S hlubokým smutkem byl provázen ke hrobu na konci své pozemské pouti. Jak je psáno v knize Sirachovec 45, 24: ,.Proto s ním byla Pánem uzavřena smlouva pokoje, aby stál jako kníže v čele svatyně i svého lidu a jemu i jeho potomstvu zůstala vznešenost kněžství navěky."