AUGUSTIN THEODOR CHRIST
K padesátiletému jubileu prachatického německého gymnázia (1865-1915)
Ředitelova promluva ke studentům dne 26. června 1915
Právě jsme, jak to srdce a povinnost káže, poděkovali Bohu za šťastné dovršení školního roku, který pro každého z nás velkými a krvavými událostmi (rozuměj událostmi první světové války /1914-1918/ - pozn. překl.) zůstane památným už na celý život. Když povinnost a vlastní zápal povolaly učitele i žáky z místa studia ke službě ve zbrani, nedalo se mnohdy vyhnout narušením výuky, nejen i tísnivé starosti o naše blízké, svírající srdce - každého z nás se dotkla se přece dotkla nějaká zvěst z bitevních polí, ať už o hrdinsky proti přesile zdánlivě marně vybojovaných vítězstvích, o nadlidské vytrvalosti v drsných horských končinách a prostřed válečných hrůz, posléze ze zpráv o nezadržitelných a slavných taženích, vedoucích k osvobození metropolí krutým nepřítelem utiskované země, docházejících z téměř všech zemí Evropy a z dalekých světadílů o nádherných zbrojných činech spojenců na zemi a na vodě duch a mysl každého byly pohnuty tou měrou, že to klidnou školní práci sotva mohlo podpořit - inter arma silent Musae, praví přece staré úsloví. Kéž by tento školní rok, moji mladí přátelé, zůstal pro Vás trvale jedním z těch, v němž jste také Vy, zasaženi jasem nádherných vzorů, konali svou povinnost i za ztížených okolností! Dnes Vám ale chci poukázat ještě na to, že jím náš ústav završuje časový úsek, jehož závěr také jinak poskytuje v lidském životě příležitost k oslavě padesátileté existence; není jistě čas pro zvláštní slavnosti, jež by se netýkaly celé otčiny; prapory, které třepotavě vlají nejen nad tímto městem, nýbrž nad celým Rakousko-Uherskem a Německem, platí našemu vojsku a slavným činům našich spojenců; jako však v přemítavém rozmyslu každý vážněji založený člověk rád činí po padesáti letech života ohlédnutí do minula a výhled do let budoucích, chceme i my alespoň v letmých obrysech dát dějům našeho ústavu ubírat se před našimi zraky, abychom tak získali představu o tom, co lze očekávat od budoucnosti.
V Prachaticích (v originále "in Prachatitz" - pozn. překl.) kvetla ve 14. a 15. století městská škola, která podávala svým žákům nejen nezbytné elementární znalosti, nýbrž výukou latinského, později i řeckého jazyka (rozuměj starořečtiny - pozn. překl.) zprostředkovávala i přípravu pro kancelářskou službu a požadavkům tehdejší doby odpovídající vyšší vzdělání. V náboženských bojích pozdější doby a s rozpadem kdysi kvetoucí městské správy (v originále "mit dem Verfall des einst blühenden Stadtwesens" - pozn. překl.) zanikla, škole příznivý měšťanský smysl se však i v potomcích uchoval živý. Jak se koncem 18. století osvědčovala podpora při zřizování "normálních" škol, prosazovala se v Rakousku stejnou měrou tendence, která v půli minulého století (rozuměj století devatenáctého - pozn. překl.) přispěla k nové podobě celého školství, vedla myšlenka zajistit i německým chlapcům ze Šumavy v ní samé (v originále "der Gedanke, dem deutschen Knaben des Böhmerwaldes in der Heimat selber - pozn. překl.) možnost vyššího vzdělání za starosty Franze Hellebranda (žil v letech 1792-1857, starostoval jako prvý v řadě představitelů nové městské spráby v letech 1850-1856 - pozn. překl.) počátkem padesátých let (tj. po roce 1850 - pozn. překl.) k plánu připojit k existující chlapecké "hlavní" škole trojtřídní nižší reálku (v originále "eine dreiklassige Unterrealschule" - pozn. překl.). Okamžitému provedení záměru zabránil však nedostatek nezbytných prostředků, je ovšem potěšitelné říci, že téměř 15 let poté přibývaly vytouženému účelu stále znovu menší i větší finanční dary měšťanů a synů města, mezi jinými i od onoho faráře z Horní Vltavice (v originále "auch von jenem Pfarrer von Obermoldau" - pozn. překl.) Petera Schmidta (*21. července 1791, †18. února 1878, personální děkan v Horní Vltavici, vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou - pozn. překl.), který později založením své studijní nadace tak pamatoval na syny prachatických měšťanů. Rozhodnutí o zřízení nižší reálky bylo učiněno dne 21. prosince 1861 za starosty Dr. Ernsta Mayera (v originále omylem "Meyer", žil v letech 1815-1891, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), ale teprve velký odkaz, který městu zanechal pro zřízení nějaké střední školy prachatický měšťan a major sboru ostrostřelců Felix Spinka, zesnulý v září 1862, jakož i věnování domu čp. 109 pro školní účely, které učinila paní Rosine Wimbersky, přiblížily školu její realizaci. Přípravné práce ke zřízení komunální střední školy (v originále "Kommunal-Mittelschule" - pozn. překl.), o němž bylo rozhodnuto 4. ledna 1863, obrátily však pozornost směrodatných osobností k onomu školnímu typu, jehož zavedením se tehdy v Rakousku usilovalo o sjednocení gymnázií a reálek alespoň na nižším stupni, a tak se stalo, že městské zastupitelstvo dne 2. července 1864 jednomyslně rozhodlo o tom, že také v Prachaticích bude se školním rokem 1865/1866 otevřeno německé Komunální reálné gymnázium (v originále "Kommunal-Realgymnasium" - pozn. překl.) pro obyvatelstvo Šumavy (v originále "für die Bevölkerung des Böhmerwaldes" - pozn. překl.).
Dne 5. Října 1865 byl pak tento učební ústav, který by ze strany státu propůjčen veřejnosti, slavnostně otevřen a českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem (v originále "durch den Bischof von Budweis Johann Valerian Jirsik" - pozn. překl.) vysvěcen. Bude v následujících letech doplněn na čtyři třídy, ve svém vybavení zdokonalen odkazem paní Theresie Herbstové a rozvíjí se tak příznivě, že c.k. ministerstvo vyučování mohlo zodpovědět žádost obce o státní subvenci v roce 1870 s návrhem, zda by chtělo převzít udržování reálného gymnázia při dosažení určitého ročního příspěvku z obecní pokladny do státní správy. Na základě nejvyššího rozhodnutí z 15. srpna 1870 se tak dosavadní komunální zařízení stalo c.k. státním reálným gymnáziem a zůstalo jím od školního roku 1870/1871 po 15 let, zpočátku s rostoucím počtem žáků, jimž byly dosud jimi navštěvované prostory postupně příliš těsné. Proto se rozpředly od roku 1875 znovu rozhovory mezi státní správou a obcí za účelem realizace nějaké nové gymnaziální budovy. Když ovšem několik let poté návštěvnost ústavu počala stále více klesat a počátkem školního roku 1884/1885 čítal ústav nadále jen 84 žáků, byla tato jednání nejen zastavena, nýbrž bylo ministerstvem vyučování na základě nejvyššího rozhodnutí ze 3. ledna 1885 nařízeno postupné zrušení (v originále "die sukzessive Auflösung" - pozn. překl.). Tu se ovšem skvělým způsobem znovu projevil k obětem ochotný smysl měšťanstva tím, že 19. února rozhodl obecní výbor (v originále "der Gemeindeausschuss" - pozn. překl.) udržovat nadále třídy s klesajícím počtem žáků jako komunální zařízení a obec nato od školního roku 1888/1889 získala celé reálné gymnázium k provozu na své vlastní náklady.
Zároveň ale se s vážností a horlivostí hodnými uznání přikročilo pod vedením prof.Dr. Georga Deschmanna (*17. dubna 1853 v korutanském Klagenfurtu /v češtině označován i místním jménem Celovec/, působil na německém reálném gymnáziu v Prachaticích jako profesor matematiky a fyziky v letech 1884-1889 - pozn. překl.) ke zkoumání příčin nízké návštěvnosti a také možností jejího zvýšení. Znovuzřízením někdejšího jezuitského gymnázia v Českém Krumlově roku 1871 byla německému obyvatelstvu Šumavy (v originále "war der Bevölkerung des Böhmerwaldes" - pozn. překl.) nabídnuta možnost dát jeho syny studovat na jednom ústavu, a to za příznivějších podmínek. Poněvadž nouze domácího žactva je opravdu velká, musela být nadaným chlapcům, aby se je podařilo připoutat k ústavu zdejšímu, táž podpora jako na jiných studijních místech, jejichž volba z čistě hmotných důvodů by je mohla vystavit nebezpečí, že bude narušen či přímo ztracen jejich domovský cit. Tak nyní vyvolalo už v roce 1874 založené sdružení "Unterstützungverein für dürftige Studierende" (tj. Podpůrné sdružení pro potřebné studující" - pozn. překl.) zcela nadobyčejnou podporu a přízeň obyvatelstva (rozuměj obyvatelstva jazykově německé Šumavy - pozn. překl.) a až dodnes si obojí chvályhodným způsobem uchovalo. Jestliže v prvních deseti letech existence sdružení obnášely jeho příjmy sotva 400 korun, tak v předchozím školním roce zásluhou významných darů, které poskytl Deutscher Schulverein, okresní zastupitelstvo, Deutscher Böhmerwaldbund a mnoho zahraničních dobrodinců, dosáhly výše téměř 3200 korun. Po dobu své existence mohlo sdružení vynaložit úctyhodnou částku více než 73000 korun na podporu potřebných žáků gymnázia.
Na druhé straně však platí, že i přespolním, zejména z velkoměst přicházejícím žákům, kteří ze zdravotních ohledů, pro zvláštní rodinné poměry nebo z jiných důvodů opustili během studijní doby otcovský dům, by mělo být nabídnuto odpovídající uspokojení jejich zvláštních potřeb a nároků. Založení nějakého konviktu se tu zdá být vhodným prostředkem. Udržením reálného gymnázia zcela nad své možnosti nárokovaná obecní pokladna nemohla být uschopněna k novým výkonům. V tíživé situaci nabídl obci řešení tehdejší zástupce starosty a pozdější starosta Johann Zdiarsky (i on je samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který správně vystihl podstatu věci a byl vybaven odvážným podnikatelským duchem. Počátkem školního roku 1885/1886 zřídil ve svém domě na prachatickém náměstí (v originále "auf dem Ringplatze" - pozn. překl.) studentský domov o 35 místech, který vedl na vlastní náklady a během 19 let přivodil vlastní správě znamenité jméno.
Úspěch těchto s odvážnou myslí podniknutých činů se projevil brzy: během 8 let, kdy zůstávalo gymnázium dosud v komunální správě, dosahoval průměrný počet jeho žáků čísla 150, takže bylo dokonce v jednotlivých školních rocích nutno zřizovat paralelní třídy a obec roku 1892 s odkazem na přítomný rozkvět mohla nově vystoupit s prosbou o převzetí gymnázia do státní správy.
Nejvyšším rozhodnutím z 30. října 1892 bylo této žádosti od 1. září 1893 přislíbeno vyhovět s podmínkou, že obec poskytne ústavu novou, svému účelu odpovídající budovu. Po několikaletých vyjednáváních, v jejichž průběhu byly plány zavrhovány a několikrát měněny, započala v roce 1896 výstavba dnešní gymnaziální budovy, která byla nákladem téměř 200.000 korun dokončena. Dne 27. září 1897 byl dům českobudějovickým biskupem Dr. Martinem Josefem Říhou za přítomnosti zemského školního inspektora Roberta Riedla, úřadů, početných delegací a za účasti veškerého obyvatelstva vysvěcen a předán nato svému budoucímu určení.
Se školním rokem 1897/1898 bylo však dosvadní reálné gymnázium zároveň přeměněno na normální nižší gymnázium (v originále "in ein normales Untergymnasium"- pozn. překl.) s obligátní výukou kreslení a pokračující snahy obce konečně způsobily, že nejvyšším rozhodnutím ze 14. června 1901 byly tomuto ústavu počínaje školním rokem 1901/1902 přičleněny jednotlivé třídy vyššího gymnázia. Toto rozšíření ústavu bylo ovšem spojeno s podmínkou, že obec zřídí studentský domov, pro který dokáže nabídnout a trvale udržet tomu účelu odpovídající budovu toho druhu, že pojme svými prostorami 70 chovanců.
Také této povinnosti obec ze svých prostředků dostála: dne 4. října 1904 byla nová budova studentského domova po vysvěcení arciknězem a městským děkanem Msgre Johannem Šwédou (má rovněž i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) převzata chovanci k užívání a toto městské zařízení se pod nadále pilným a cílevědomým vedením rozvíjí tak zdárně, že požívá důvěry v širokých kruzích mocnářství a počet zde umístěných žáků gymnázia v mnoa školních rocích překročil původně pevně stanovený výhled.
Koncem školního roku 1904/1905 byly na gymnáziu konány prvé maturitní zkoušky za předsednictví zemského školního inspektora Dr. Viktora Langhanse s veskrze příznivým průběhem. Poté, co v roce 1909 přešly také gymnaziální budovy do vlastnictví státu, stojí nyní ústav po dlouhých a těžkých bojích upevněn navenek i vnitřně jako stánek vzdělání pro vědychtivou mládež (v originále "für die lernlustige Jugend" - pozn. překl.) z blízkého i širokého okolí, jejíž duch, mysl a síla vůle zde mají být pěstěny, směřujíce k nejvyššímu ideálu a ušlechtilému, svobodnému lidství se všemi jeho povinnostmi vůči Bohu, císaři, otčině a domovu.
214 abiturientů až dosud - nynější školní rok v to nepočítaje - získalo na zdejším ústavu maturitní vysvědčení a jako prachatičtí abiturienti vyšli z malého šumavského města (v originále "aus dem kleinen Städtchen" - pozn. překl.) se svěží mladou myslí vstříc vyššímu vzdělání nebo nějakému užitečné profesi. Počet těch, kdo zde v oněch 50 letech existence ústavu buď nabyli úplného gymnaziálního vzdělání, anebo na gymnáziu absolvovali alespoň jeden školní rok, se dá odhadnout určitě na několik tisíc. Lze dát výraz naději, že převážná většina z nich uchová gymnázium a město ve vděčné vzpomínce. Svízelné časy (v originále "die drangvollen Zeiten", starý Kottův česko-německý slovník překládá výraz "drangvoll" zastaralou českou obdobou "zádavný"! - pozn. překl.) zabránily tomu, aby k této jubilejní slavnosti mohli být pozváni někdejší žáci ústavu. Mohl bych však z jejich řad uvést mnohá jména, která si v širokých kruzích veřejnosti dokázala vydobýt vysokou autoritu (v originále "einen guten Klang" - pozn. překl.); z našeho gymnázia vzešlo mnoho mužů, kteří si vlastní prací dokázali v životě zjednat zaslouženou vážnost, kteří ve významných veřejných kruzích odvedli blahodárnou a prospěšnou aktivitu a také ty bych měl rozhodně zmínit, kdo v boji za drahou otčinu nejen nasadili své životy, ale bohužel je v něm mnohdy i ztratili. Vychovat ve vás tohoto ducha sebeobětavého plnění povinnosti, moji mladí přátelé, je nám, vašim učitelům, nejsvětějším a zároveň nejkrásnějším úkolem, a pokud se nám to podařilo, je to nám i světu měřítkem naší vlastní práce.
Nikoli tedy hlasné oslavy, nýbrž radostné ohlédnutí na padesátileté úspěšné působení našeho gymnázia budiž ústředním jádrem tohoto památného dne! Existuje totiž spolu s ním i radostiplná naděje do budoucna. Tento výhled do budoucích let bych ve vás rád spojil s vážným vědomím, že je podmíněn vaší spoluúčastí na plnění úkolů ústavu. To, co my učitelé chceme a můžeme, závisí podstatně na vaší dobré vůli, na vaší píli a na vašem činném podílu při výuce vůbec: všechno to musíme vzít v potaz k vašemu vlastnímu prospěchu, k vašemu zdaru (v originále "zu Ihrem Heile" - pozn. překl.). Neměli byste tak činit jen z nějakých sobeckých pohnutek, ale z poslušnosti vůči ušlechtilému hlasu vašeho nitra, z pocitu odpovědnosti vůči úctyhodné minulosti ústavu, k němuž patříte a jehož pověsti byste měli být hodni.
A ještě jedna povinnost vás zavazuje: zejména ta, abyste vděčně vzpomněli všech, kdo se o existenci a prospěch ústavu zasloužili, v prvé řadě počestného prachatického měšťanstva, které gymnázium dokázalo nejen ustavit, ale za velkých obětí a za obtížných vnějších okolností i udržet, všech dobrodinců a příznivců, ať už se jejich podpora týkala celého gymnázia či jednotlivých jeho žáků, všech úřadů a korporací, jejichž podpora a účast měly možnost přispět blahu a rozkvětu ústavu. Vzpomenout musíte zejména laskavé přízně našeho vznešeného císaře, ochránce a patrona všeho vzdělání a školství, pod jehož záštitou je prachatickému gymnáziu dopřáno slavit den svého založení a padesátileté existence. Slavíme tento den ve válečných časech, kdy se na bojem zuřících bitevních polích na severu i jihu mocnářství hrdinně prolitou krví zápasí o samu existenci a čest Rakouska, ale také v době, kdy se rakouský dvojhlavý orel zvedá k hrdému vítěznému letu, aby ověnčil šediny šlechetného panovníka novými vavříny, kdy naše hymna útěšně zaznívá jak do posledních výdechů tisíců umírajících hrdinů, tak do vítězného jásotu milionů. Chceme tak i dnes dát v naší hymně zaznít hluboce procítěným slovům a tónům přání císaři a říši, které se pojí navzájem v nadšené zvolání:
Ať žije Jeho Veličenstvo náš nejmilostivější císař
František Josef I.! Budiž mu třikrát sláva!
(v originále "Seine Majestät unser allergnädigster Kaiser
Franz Josef I. lebe hoch, hoch, hoch!" - pozn. překl.)
Jahresbericht des k.k. Staatsgymnasiums in Prachatitz (1914/1915),
P.S. Snaha získat z padesátiletých dějů prachatické německé školy za válečných časů (v listopadu 1916 odešel v nich na věčnost i stařičký císař) představu o tom, co ji čeká v budoucnu, neodbytně a vlastně až opravdu komicky ve vší poctivosti připomíná scény z Cimrmanovy hry "Posel z Liptákova" s nejasně kmitavými obrazy toho, co všechno se stane po nějakém historickém kataklysmatu, v plamenech venkovských (jistě i šumavských) kamen. Každé vzletné slovo jako by jim dalo zahořet výš.
Křesťanské svátky spjaté s daty pohanských slavností zimního a letního slunovratu*
Četné a maximálně významné jsou zásluhy bratří Grimmových (oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) o německou literaturu a vědu; jeden z nich, totiž Jacob Grimm, pomohl dokonce spoluzaložit nové vědecké odvětví, jímž se stala srovnávací mytologie, která vedle mnoha planých ratolestí dala vzejít i šlechetným výhonkům a dozrát na nich nádherným plodům. Když však německý národ bratřím zbudoval památník, nestalo se tak věru jen pro samy jejich zásluhy; vavříny, vydobyté vážnou duševní prací za psacím stolem, si jen vzácně uchovávají čerstvé barvy v paměti potomstva; vtěleny do herbáře literárních dějin, rychle blednou a jen tomu, kdo v něm umí listovat pln rozmyslného citu a nadšení pro pravdu a krásu, odhalí se, ačkoli na nich leží prach staletí, oslněnému zraku v původním svém lesku. Neuplynulo sice o mnoho víc nežli dvacet let od doby, kdy nejprve jeden a pak druhý klesl do hrobu (stalo se tak roku 1859 a 1863, text Christův byl pak publikován v 8. svazku "Oestereichisch-Ungarische Revue" /1889-1890/ - pozn. překl.), ani v časech nejodlehlejších však jejich památka nevymizí z vděčné vzpomínky lidu, neboť mu zprostředkovali jeden z nevzácnějších statků, tj. poznání sebe sama v životě vlastním i v životě předků. Pryč jsou časy, kdy lidové obyčeje a mravy byly v tzv. vzdělaných kruzích přijímány s vysokomyslným pokrčením ramen nebo nanejvýš s pobavenou zvědavostí tam, kde se jeví ve své navyklé podobě od otců zděděných výrazů nelíčené drsnosti a neomalenosti.
Österreichisch-ungarische Revue, č. 8 (1889-1890), s. 335
P.S. Zde překlad originálu zachycuje jen úvodní řádky obsáhlého textu, zpracovávajícího celkem dnes už obecně známé téma a věnovaného v rozsahu celé brožury tradici Vánoc (na Vánoce 1812 vyšel kdysi prvý svazek slavných "Kinder und Hausmärchen" /KHM/) a Svatojánské noci jako pokračování pohanských slavností zimního a letního slunovratu. Zejména německá pohádková tvorba, mnohde spjatá i se Šumavou, uchovává toto nevyčerpatelné bohatství.
Augustin Theodor Christ, jak to ostatně sám uvádí na archu sčítání lidu pro budovu prachatického gymnázia na dnešní adrese Zlatá stezka čp. 137, se narodil dne 19. dubna roku 1856 v Bratislavě, rozuměj tehdejším Prešpurku (německy Preßburg, maďarsky Pozsony). Působil od roku 1911 v Prachaticích, předtím i v Praze (na policejní přihlášce k pražskému pobytu má Prahu omylem označenu jako místo svého narození) a v Lanškrouně (Landskron). Vedle vlastních spisů na antická témata publikoval v roce 1893 v Praze (nakladatelství Friedrich Tempsky, blíže viz Wikipedia) zkrácená školní vydání Homérovy Iliady a Odyssey. Zemřel sice 26. června 1932 v Prachaticích, kde ho se ženou Amalií (*8. srpna 1862 v jihomoravském Adamově /Adamsthal či Adamstal/), roz. Schwertassekovou *1886/ zmíněný arch sčítání lidu z roku 1921 zachycuje na adrese gymnázia (Christových dcery Edith /*1883/ a Erna /*1886/ tu zaznamenány nejsou, v budově bydlela už jen rodina školníka Hrubetze), podle cenného svědectví "Böhmerwöhmerwäldler in Meidling (Wien XII)", kterým přispěl do časopisu "Mein Böhmerwald" (1954, č. 11/12) Armin Carolo (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) je však pochován na hřbitově 12. vídeňského městského okresu Meidling na jihozápadě dunajské metropole.
- - - - -
* Bratislava / † Prachatice / † † Meidling, Vídeň (A)
