FRANZ DICHTL

Ze staré, ušlechtilé selské krve rodem...

Ze staré, ušlechtilé selské krve rodem (v originále "aus alten edlen Bauernblut geboren" - pozn. překl.), zasvětili jsme ochotně radosti i strasti života (v originále "Lust und Leid des Lebens" - pozn. překl.) Nejvyššímu Pánu nebes:

z Jablonce (Ogfolderhaid):
1. Hermann Dichtl (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nar. 1802, císařův dvorní kaplan v Praze, zemř. 1877;
2. Theresia Dichtlová (zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nar. 1815, karmelitánka ve Wiltenu, zemř. 1891;
3. Albrecht Dichtl, nar. 1815, farář v Katzelsdorfu, zemř. 1894;
4. Maria Dichtlová, nar. 1840, milosrdná sestra v Praze, zemř. 1905;
5. Alois Dichtl, nar. 1841, jezuita ve Vídni, zemř. 1915;
6. Bernhard Dichtl, nar. 1848, jezuita v Bohosudově (Mariaschein), zemř. 1892.

z Polečnice (Neustift):
1. Anton Dichtl, nar. 1793, farář v Chrobolech (Chrobold), zemř. 1842;
2. Franz Dichtl, nar. 1828, kanovník v Českých Budějovicích (Budweis), zemř. 1897;
3. Johann Dichtl, nar. 1839, kaplan v Chvalšinách (Kalsching), zemř. 1889;
4. Josefa Dichtlová, nar. 1876, chudá školská sestra v Horažďovicích, zemř. 1902;
5. Franz Dichtl (iniciátor tohoto textu na pamětní desce jím darované byl tehdy dosud naživu - pozn. překl.), nar. 1877, profesor náboženství v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.);
6. Josef Dichtl, nar. 1884, katecheta měšťanské školy v Českých Budějovicích, zemř. 1918;
7. Josef Dichtl (rovněž zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nar. 1910, novokněz 1933.
Pořízeno 1900. Léta spásy (v originále "im 1900. Gedenkjahre der Erlösung" - pozn. překl.)

Jde o text pamětní tabule, umístěné na rodném domě jejího donátora. Byl jím Franz Dichtl, narozený 3. října 1877 v Polečnici a téhož dne v kostele sv. Martina v Polné (Stein) na Šumavě i pokřtěn s dovolením zdejšího faráře P. Antona Pichlera svým příbuzným P. Franzem Dichtlem, tehdy farářem v Boleticích (Polletitz). "Zkoušenou" porodní bábou byla Marianne Faschingbauerová z Polné čp. 6. Chlapcův otec Josef Dichtl, narozený 21. ledna 1848, rolník v Polečnici čp. 1, byl synem hospodáře na témže stavení Ignaze Dichtla a jeho ženy Kathariny, roz. Höferové z Dětochova (zde psáno Tichtihöf) čp. 2. Matka novorozencova Aloisia byla dcerou rolníka v Mokré (Mugrau) čp. 2 Adalberta Bettelmanna a jeho manželky Theresie, roz. Pöchmannové ze dnes zaniklého Petrova (Peterbach) čp. 6. Jako kmotři dítěte jsou psáni Josef Weiß, selský syn z rovněž dnes zcela zaniklého Lomku (Haidl) u Třebovic (Siebitz), jakož jeho matka Josepha. Když v roce 1963 začal u příležitosti 20. výročí úmrtí Franze Dichtla vycházet v krajanském časopise Glaube und Heimat jeho obsáhlý životopis (zabral nejen č. 22-24 v závěru ročníku 1963, nýbrž ještě č. 1-2 ročníku následujícího), objevilo se až na samém jeho konci jméno autorovo. Byl jím Johann Weiß (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), titulovaný zde jako "Leiter des Bischof-Neumann-Werk", tj. "vedoucí Díla biskupa Neumanna", jinak syn onoho Josefa Weiße z Lomku a vnuk jeho matky Josephy. Z Weißova textu, který by vydal na samostatnou knižní publikaci, vybírám jen ty nejpodstatnější momenty pohnutého Dichtlova osudu, který ovšem jako by symbolizoval i osud celého jednoho selského rodu a celého kraje, jenž byl brzy po druhé světové válce prohlášen státem za vojenský prostor a je jím až dodnes. Už v devíti letech ztratil Franz a jeho sedm sourozenců matku, kterou musila nahradit druhá otcova žena Josefa, roz. Müllerová z Polečnice, kterou si v jejích 23 letech vzal o 15 let starší Josef Dichtl 8. března roku 1886. Té nebe dopřálo odměnou dlouhý život: zemřela v hornobavorském Tyrlachingu až 31. března roku 1953 (datem jejího narození byl podle křestní matriky 20. leden 1860). Po několika letech, kdy chodil do obecné školy v Polné, ujal se péče o sirotka jeho strýc a křtitel, už zmíněný P. Franz Dichtl "starší", pozdější českobudějovický kanovník, s nímž chlapec sdílel faru v Boleticích a později i v Chvalšinách. Na jaře roku 1888 začal pak studovat na českokrumlovském německém gymnáziu. kde v roce 1896 i s vyznamenáním maturoval. Poté už přišel na řadu kněžský seminář v Českých Budějovicích a Nepomucenum v Římě, kam mladého Dichtla vyslal českobudějovický biskup Martin Říha. V roce 1901 završil Dichtl svá římská studia nejen titulem doktora teologie, nýbrž zejména tamním svým kněžským svěcením a primicí. Postprimici slavil pak ještě doma v polenském kostele, kde byl kdysi křtěn. Mladý novokněz působil nejprve jako kaplan v Rychnově nad Malší (Reichenau an der Maltsch), od roku 1903 jako kaplan a pak administrátor na děkanství v Chvalšinách. V roce 1907 ho českobudějovický biskup povolal na místo katechety tamních německých měšťanských škol, kde se svým nově vysvěceným bratrem Josefem Dichtlem (1884-1918) bydlil v kněžském domově při Německém domě. Prázdniny trávíval i selskou prací doma v Polečnici, kázával v Polné i jiných šumavských kostelích, publikoval (i úvodníkařil) v českokrumlovském listu "Landbote", své kněžské působení ovšem korunoval založením českokrumlovského Díla biskupa Neumanna (Bischof-Neumann-Werk, dále jen BNW), které mělo pomáhat německým studentům bohosloví v českobudějovické diecézi. Stalo se tak v adventu 1921. V poradním sboru BNW, povolaném k činnosti rok nato, zasedali významní kněží Laurenz Niescher, Leopold Klima, Dominik Brunner, Josef Wittmann, Engelbert Schwarzbauer, Siegfried Smitka, Petrus Dolzer a Wenzel Houschka, až na nepatrné výjimky vesměs i samostatně zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže (větší text Josefa Dichtla rovněž na nich osvětluje ostatně historii a působení BNW podrobněji, text Josefa Wittmanna pak šíře zmiňuje okolnosti vzniku a zániku "kříže nad Krumlovem", navrženého architektem Hansem Foschumem, stejně jako Wittmann i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže zastoupeným). Franzi Dichtlovi se jako zakladateli BNW dostalo po 10 letech existence této záslužné instituce od samotného papežského stolce titulu "Monsignore". U příležitosti českobudějovické primice Josefa Dichtla "mladšího" v červenci roku 1933 byla pak zásluhou jeho strýce Franze, jak už zmíněno, odhalena na rodném stavení jich obou (patřilo k němu na 110 hektarů hospodářství!) odhalena pamětní deska se jmény příslušníků šumavského selského rodu, kteří vstoupili do služeb církve. Právě jí však teď hrozily z Německa zlé časy. Po záboru československých pohraničních území zavládlo následkem mnichovské dohody i v Českém Krumlově, Dichtlově dlouholetém působišti, za války přezvaném na Krummau an der Moldau, všemocné gestapo. Následovaly výslechy, domovní prohlídky, k nimž se ovšem přidružila i těžká jaterní choroba postiženého, který musil navíc sledovat, jak chovanci BNW hynou v uniformách wehrmachtu na frontách druhé světové války. Jejího konce a dalších pohrom po ní se už Franz Dichtl dožít neměl. Těsně před smrtí se sice u lože umírajícího zastavil prý vedoucí činitel krumlovského gestapa se zprávou, že proti Dichtlovi nic nenašli, ale 16. listopadu 1943 kolem čtvrté hodiny odpolední nastal konec pozemských strastí statečného kněze. V krumlovském kostele sv. Víta se konala 18. listopadu smuteční pobožnost a tělo zesnulého putovalo pak do Polné, kde bylo 19. listopadu pochováno do šumavské země. Dnes je s ní ten hrob srovnán jako tolik vsí kolem a přes kosti zemřelého vede vojenská silnice. V Německu bylo BNW po válce obnoveno a ten, po němž neslo jméno, v Římě svatořečen. I my jsme dětmi té selské země, rodící kdysi kněze a světce.

- - - - -
* Polečnice / Boletice / Chvalšiny / Český Krumlov / České Budějovice / Polná / Rychnov nad Malší / † Český Krumlov / † † Polná