HERMANN DICHTL
Honosíte se tím, že chápete dobu...
Honosíte se tím, že chápete dobu. Ach, jak málo jen znáte plamenný klérus Francie (v originále "O wie wenig kennen sie den feurigen Klerus Frankreichs"): Dichtl, putující do francouzského Nancy za boromejkami, které pak uvedl do Čech, se zabýval i záměrem zřídit v Rakousku /které mělo už od roku 1829 tzv. leopoldinskou nadaci, pečující o duchovní správu vystěhovalců z Rakouska do Ameriky/ instituci podobnou pařížskému kněžskému semináři "pour les missions étrangeres" /viz k tomu i jeho český článek "O missionárstwj" v Časopise katolického duchovenstva, v plném znění dostupný i ve Virtuální knihovně VTF a je známo, že Johann Nepomuk Neumann jevil o vstup zájem, Dichtlův plán však měli vyhlédnutí mladí seminaristé z budějovické diecéze /s kvantitativním přebytkem kněží tehdy!/ chovat v tajnosti, sebrané peníze stačily pak nakonec stejně právě jen na cestu Neumannovu, prvotní inspiraci šumavského světectví lze tedy ovšem hledat i ve Francii katolické restaurace a duchovní obnovy - pozn. překl.), který povstal z krvavé lázně revoluce jako Fénix, hrdinné muže Irska, kteří vedli po 300 let olbřímí zápas s branami pekla a nyní vystupují v Albionu jako vítězové; ty rozhodné v Belgii, ty charakterní v německých župách, ty apoštolské v dáli (i tady má autor originálu zřejmě na mysli misie - pozn. překl.), ty věrné u Stolce Petrova? Ti, kdož si o sobě myslí, že jsou tolik velcí, dojdou poznání, že nejsou nic než nemocná tkáň, kterou ze sebe církev vyloučila.
Kurt Augustinus Huber:Katholische Kirche und Kultur in Böhmen (2005), s. 545
P.S. Originál citované pasáže je reakcí na liberalistický "nesmysl celibátu" a chvalozpěvem na "panenství" jako "bytostný rys kněžství", pochází pak z listu Wiener Kirchenzeitung, přesněji z jeho vydání s datem 6. června roku 1848.
P.P.S. Zajímavou informaci k tomuto textu nám zaslal nám zaslal Dr. Milan Hlinomaz, autor knihy o klášteře v Teplé: P. Dr. Augustin Kurt Huber, O.Praem., rodák ze západních Čech, byl členem tepelského konventu, který po druhé světové válce přesídlil do bavorského premonstrátského kláštera Speinshart. Uměl česky a byl to významný řádový církevní historik, zabývající se dějinami řádu a katolické církve v Čechách. Vedl Institut für Kirchengeschichte v Taunusu v BRD spolu s prof. Rudolfem Grulichem.
Veličenstvo, ten oheň je jen proto, abychom měli nazítří
dost popela (pro Popeleční středu)..."
zní replika, kterou pisatel dopisu hraběti Clemensi von Brandis (1798-1863) Hermann Dichtl užil podle vlastního líčení při rozhovoru s císařovnou Marií Annou Karolinou Piou Savojskou (1803-1884), manželkou císaře Ferdinanda zvaného Dobrotivý (1793-1875), na její větu o jednom hradním vídeňském požáru v roce 1855. Životopisci uvádějí větu jako příklad Dichtlova smyslu pro humor, lze jí však přisuzovat i hlubší smysl. Hermann Dichtl byl zpovědníkem císařovnina muže, významným knězem katolické restaurace v Rakousku, otcovským přítelem šumavského světce Johanna Nepomuka Neumanna. Sám byl také ze Šumavy, ze selského rodu, který dal církvi k duchovnímu povolání mnoho svých synů a dcer. Narodil se v Jablonci (Ogfolderhaid) v údolí Olšiny (Olschtal) dne 9. května roku 1802 jako druhé dítě selské rodiny Dichtlů (měl ještě dva bratry a tři sestry. Jeho otec Franz byl stejně jako děd Gregor Dichtl zdejším rychtářem, matka Katharina, roz. Obermüllerová, pocházela z rodiny vážených jabloneckých mistrů mlynářských. Z jabloneckých Dichtlů vzešli i jezuité Alois (1841-1915) a Bernhard (1848-1892), jakož Hermannova sestra Maria Aloisia /Theresia/ (1809-1891) a boromejka Isidora /Maria/ (1840-1905). Polečnická větev rodu vydala kněze Antona (1793-1842), Franze (1828-1897), Johanna (1839-1869), Franze (1877-1943) Josefa (1884-1918) a dalšího Josefa (1910-1986), zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, jehož kněžské svěcení se stalo příležitostí k umístění pamětní desky v polečnickém selském dvorci Dichtlových se jmény členů rodu, kteří zasvětili život církvi. Patří k nim i školská sestra Notre Dame Justina /Josefa/ Dichtlová (1876-1902), neteř zmíněného už Antona Dichtla, boromejka Maria Elekta /Eleonore/ Zaunmüllerová a její neteř Klementine Zaunmülerová, generální představená pražských boromejek. I zásluhou dalších dcer rodiny Dichtlových a jejich potomků vzešli církvi mnozí kněží a řádoví bratři a sestry. Vraťme se však k Hermannu Dichtlovi do první půle devatenáctého století. Do obecné školy chodil v rodném Jablonci. Rozhodnutí jít na studia (co lidská paměť sahá, tu ve vsi první), tj. synonymum volby stát se knězem, ovlivnil snad týž životní krok zmíněného už bratrance Antona Dichtla z polečnické linie. Místní farář Josef Mutzbauer připravil mladého svěřence tak dobře, že mohl být přijat rovnou do druhé gymnazijní třídy. Od té doby, co bylo roku 1777 zrušeno jezuitské gymnázium v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), staly se útočištěm studentů z nejjižnějších Čech České Budějovice (Budweis). Po výborných výsledcích, kterých zde mladý bohoslovec dosáhl, byl v srpnu 1825 ve třiadvaceti letech vysvěcen a sloužil na svátek sv. Bartoloměje i svou primici. Prvním kaplanským místem jeho duchovní služby byl Rychnov nad Malší (Reichenau an der Maltsch), odkud byl brzy povolán do Budějovic jako dómský vikář. V roce 1835 byl jmenován biskupským notářem a stal se spirituálem polepšovny pro kněze u sv. Jiří v Praze. Už úvodní ukázka svědčí o tom, že bral své kněžství opravdu vážně. Heslem, jež si zvolil, prý bylo: "Přenechme to milému Pánu Bohu: tam nahoře mám toho nejlepšího advokáta, našeho Pána a Vykupitele." To on byl ještě v Budějovicích otcovským přítelem a rádcem prvního šumavského a také amerického světce Johanna Nepomuka Neumanna, o němž napsal, jak už také zmíněno, i český článek do Časopisu katolického duchovenstva. Z jeho spisů třeba zmínit životopis sv. Vincence z Pauly (1581-1660, francouzský kněz, zakladatel řádu lazaretů, průkopník novověké péče o chudé) přeložený v roce 1838 také do češtiny a téhož roku vydaný titul Leben der gottseligen Maria Elekta von Jesu, Karmeliterin o zakladatelce pražského Karmelu (1656), což je vlastně volné zpracování její roku 1766 vyšlé Vita (český překlad spisu pořídil J.V. Sommer /1839/ a Zdeněk Kalista ještě v roce 1975 zpracoval původní životopis karmelitky pro vydání v Římě s názvem Ctihodná Marie Elekta Ježíšova /podtitul Po stopách španělské mystiky v českém baroku/ - znovu vyšlo 1992 v Kostelním Vydří jako svazek edice Karmelitánská spiritualita). Eduard Winter v knize Tisíc let duchovního zápasu (česky u Kuncíře 1940) uvádí: "Dichtlovi se v Praze dostalo zvýšeného vlivu v duchu římsko-katolické restaurace, jak jej míval již v době předbřeznové." K diskusi o vztahu církve a státu se v roce 1848 Dichtl vyslovil takto (v listě Bohemia Extrablatt z 27. května):
Zemský a říšský sněm by měl jednoduše prohlásit: Katolická církev budiž svobodná a jí budiž i přenecháno, aby si sama uspořádala své záležitosti (...) To ovšem, aby muži církve mohli poskytovat rady ve věcech politických, nebudiž tím stavěno v potaz.
V roce 1851 povýšil Hermann Dichtl na c.k. dvorního kaplana a zpovědníka Jeho Veličenstva císaře Ferdinanda I. Dobrotivého (Ferdinand I. der Gütige) a vytrval v této hodnosti až do roku 1866. Tehdy byl zapleten do tzv. Khieslova procesu jako jeden z účastníků spiritistických seancí, které vedly ke zpronevěře peněz hraběte Kolowrata jeho hospodářským inspektorem Khieslem. Dichtl byl od té doby zbaven možnosti veřejného působení a dožil poslední léta u Milosrdných sester boromejek, jejichž řád byl právě jeho zásluhou (a také dobrodince Klara, po němž se zve pražský Klárov) uveden do Čech (Winter o tom píše ve zmíněné už knize toto: "První domácí sestry pocházely z německých krajů Šumavy a byly vybrány a vedeny Dichtlem. Odešly do mateřince v Nancy, odkud se po svém noviciátě vrátily s německými sestrami z Lotrinska do vlasti."), pod pražským Petřínem (německy byl vrch zván Laurenziberg). Skonal tam 8. dubna roku 1877 a podle svědectví listu Prager Tagblatt byl tři dny nato "ve středu dopoledne" pochován na hřbitově v Košířích. Jeho "protiosvícenský" katolicismus vyznával "cestu dětství" ("Weg der Kindheit"), dětinsky upřímnou lásku k Bohu a římskému papeži jako středu světa (to i pro případ, že by se všechny světské říše rozpadly), jak ji v něm vypěstoval šumavský domov.
- - - - -
* Jablonec / České Budějovice / Rychnov nad Malší / † † † Praha
