GEROLD DVORAK

Anton Hauer, Klostermannův děd z matčiny strany, sklář ze Schneegattern a Freudenthalu

Báseň a pravda

Bylo mu to snad už v kolébce připovězeno, tomu malému Antonu Hauerovi, synu někdejšího sklářského mistra téhož jména při klášteře Schlägl, že má jednou vejít do literatury hned dvou jazyků, té německé i té české? A to ne snad jako nějaká příležitostně vystupující vedlejší figura, nýbrž hned jako hlavní nositel děje českého románu "Skláři", který dosáhl dodnes až 13 vydání. Sotva by poté, co už v nejranějším jeho věku na něm prý byla patrná ona osudná charakterová vlastnost, kterou se jevil svému okolí "ne zcela normální" a která ho později hnala téměř kolem celého světa, byl měl nějaký spisovatel potřebu učinit z něj románového hrdinu. Našel se ale takový, a jakkoli to zní až neuvěřitelně, pocházel dokonce z jeho nejbližšího příbuzenstva.
Pěkně po řadě však; a nejprve tedy ta realita, ta pravda tedy.
Rodina Hauerova pochází původně z rakouského Mühlviertelu a dá se sledovat nazpět až k počátkům 18. století. Tehdy byl nějaký Josef Hauer majitelem sklářské huti Schöneben u Liebenau (kousek východně od Sandlu při české hranici - pozn. překl.) v dolním Mühlviertelu. Jeho syn Anton, sklářský mistr povoláním, byl v letech 1778-1790 nájemcem sklářské huti v Sonnenwaldu (na samé české hranici), která patřila klášteru Schlägl. Kolem roku 1790 založil v Schneegattern při Kobernauském lese (ne už tak úplně daleko na jihozápad od Klostermannova rodiště Haag am Hausruck - pozn. Překl.) svou sklářskou huť vlastní. Dvě smlouvy - z 20. dubna 1789 a ze 17. října 1791 - zajistily mu potřebné zásobování huti potaší a palivovým dřívím.
Tento Anton Hauer si vzal za ženu Eleonore Holzingerovou (říkala si také někdy postaru Holzingerin) ze šumavské Horní Plané (Oberplan), z rodiště Adalberta Stiftera. Z manželství vzešel vedle dětí doložených v seznamu pokřtěných (Kirchenregister) kláštera Schlägl, tj. dcery jménem Maria Franziska (nar. 6. července 1781) a syna Johanna (nar. 22. prosince 1783) v roce 1792 také syn Anton Hauer, hrdina Klostermannových próz (rok narození Antona Hauera je vypočítán na základě jednoho výtahu z matriky zemřelých ve fondu západočeského oblastního archivu v Plzni, poněvadž kašperskohorské archivní fondy sahají jen k roku 1890).
Otec, sám spíše ještě analfabet, údajně pochopil, že vedle čistě řemeslných zručností jsou k vedení potěšitelně prospívající sklářské huti také jiné znalosti a poslal proto své syny do školy, aby se tam naučili, co je "heutzutage", tj. "k dnešnímu dni" podle mínění otcova zapotřebí:
"Trochu té latiny, aby se neřeklo, že jsou to troupové, hezky, zřetelně a bez chyby psát, dobře počítat bez pomoci prstů, a znát, kde které město a kde který kraj leží, jaké jsou tam peníze, čeho tam lidé potřebují, a čeho bychom my potřebovali od nich: to bych tak myslil, že by postačovalo." ("Skláři", s. 9 / na jakou školu byli mládenci vysláni, se dohledat asi už nedá)
Když se synové vrátili ze školy nazpět, převzal Anton se zápalem a zdarem otcovský podnik, který během let dokázal rozšířit ještě o sklářskou huť Freudenthal (asi 6 km vzdušnou čarou na západ od Sankt Georgen im Attergau). V kresleném rodokmenu rodiny Abeleovy uvedená třetí huť jménem "Weißenbach" se zakládá na omylu: do roku 1910 existovala pro jedno a totéž místo, tím i pro jednu a tutéž sklářskou huť, dvě jména, totiž: "Schneegattern" a "Weißenbach".
Dne 18. listopadu 1816 se Anton Hauer oženil se sotva osmnáctiletou Karolinou Rosou Abeleovou, v rodinné kronice uvedenou s křestním jménem "Charlotta". Mladá nevěsta představovala něco, čemu se říká "vysloveně dobrá partie". Přišla na svět 13. března 1798 v Sušici (Schüttenhofen) jako dcera Kathariny, roz. Rossnerové ze Strakonic a Christiana Ferdinanda Abele (*1742 - †3. září 1801), majitele sklářské huti v Hůrce (Hurkenthal) a také v Prášilech (Stubenbach), jakož i jednoho domu v městě Sušici, a byla pokřtěna jménem Rosina Karolina. Abeleové, podle nedoložitelné rodinné tradice potomci šlechtických francouzských hugenotů, vykonali nekonečně mnoho pro vývoj zpracování skla na Šumavě a byli v prvé půli devatenáctého století považováni za jednu z nejbohatších šumavských rodin vůbec. Jak se mladý sklářský mistr a "dobrá partie" z odlehlé šumavské Hůrky navzájem poznali a sblížili, se dnes dá už sotva zjistit. Románové by to však být mohlo, poněvadž domovská místa těch obou leží jen vzdušnou čarou vzdálena od sebe více než 125 km, což v tehdejší době, neznalé ještě železnice i telefonu, představovalo několikadenní časové rozpětí, potřebné k tomu, aby se mohli spolu sejít.
Z tohoto manželství vzešly čtyři děti, tři hoši a jeno děvče.
- Albert Christoph, nar. 23. září 1817, nejstarší syn, odešel po střetu s otcem do ciziny, přerušil všechny kontakty s rodinou a zmizel beze stopy.
- Anton, nar. 23. srpna 1819, stal se c.k. poštmistrem v Ried im Innkreis. Zastával ten úřad přes 40 let, získal si velké zásluhy o rakouské poštovnictví a byl za ně roku 1893 císařem vyznamenán Zlatým záslužným křížem s korunou.
- Ferdinand Friedrich, nar. 8. září 1820, zemřel podle knihy křtů farního úřadu v Schneegattern už v raném dětském věku. Musí však jít o chybu v záznamu, poněvadž jak podle Klostermannovy autobiografie, tak podle vzpomínek Anny Jelinekové, pravnučky Antona Hauera, padl jako c.k. důstojník z povolání v hodnosti setníka (Hauptmann) těžce raněn v bitvě u Hradce Králové (Königgrätz) do pruského zajetí, byl dlouho považován za nezvěstného, až se jednoho dne objevil u své sestry v Kašperských Horách (Bergreichenstein).Zemřel neženat jako major a velitel jednoho batalionu císařských myslivců v Černovicích, tehdy hlavním městě rakouské Bukoviny (dnes jde o ukrajinské město Černovcy - pozn. překl.).
- Anna Karolina, v kronice Abeleových jmenovaná "Charlotta", jediná dcera, přišla na svět dne 29. září 1823 v Schneegattern, farnost Friedburg im Innkreis. "ale, ježto rodinné poměry v domácnosti dědově nebyly utěšené, byla dána na výchovu do Prahy; žila vedle toho ponejvíce u svých příbuzných na České Huti (rozuměj v Hůrce - pozn. překl.) a vrátila se ke své matce do Schneegattern, když tato po rozvodě s mým dědem sama se ujala správy své sklárny. Na České Huti moje matka se seznámila s mým otcem a také se za něho provdala r. 1844 (píše Klostermann ve své nedokončené knize vzpomínek "Červánky mého mládí" Jak vyplývá z právě citovaných pasáží a také z chování Alberta, nejstaršího ze synů, který rodinu opustil provždy, nebylo manželství Antona Hauera a jeho paní Charlotty nijak zvlášť utěšené.
Vnuk Antona Hauera, spisovatel Karel Klostermann, charakterizuje svého děda jako muže, který "... byl srdcem dobrý, ale velice vznětlivý a úžasně prchlivý." Autor nejnovější "Chronik der Familie Abele" (1975) Armin Eck, synovec posledního z nositelů příjmení Abele, fregatního kapitána (Kapitänleutnant) Rudolfa Abeleho (1876-1955) ze Železné Rudy (Böhmisch Eisenstein), píše: "Anton Hauer byl prchlivý a vznětlivý člověk, z čehož vyplývaly trvalé manželské rozepře a neshody. Manželství bylo v roce 1830 rozloučeno, přičemž rozvodová smlouva přiřkla sklárnu ve Schneegattern jeho ženě, která ji jako sklářská mistrová vedla (rozuměj od roku 1830 až do 5. prosince 1848, než huť prodala Wenzelu Stimpflovi, který byl tehdy už ostatně majitelem sklárny ve Freudenthalu) s energií a přehledem ." Tak například dokázala v roce 1836, když celá huť včetně skladů vyhořela, postavit ji během dvanácti měsíců znovu na nohy a její produkci dokonce ještě pozvednout. Žena jako samostatná podnikatelka - to bylo v první půli 19. století něco, co lze nazvat opravdovou senzací! Další významnou příčinou napětí mezi manžely měly být sympatie mladé ženy vůči česky hovořícímu perzonálu. Jak Klostermann uvádí, byli všichni zaměstnanci a zřízenci "Češi", což manželovi nemělo být absolutně po chuti (doslova zní věta z kapitoly "Má matka" v knize "Červánky mého mládí" takto: "Všickni úředníci, kteří se u ní vystřídali, všickni lepší zřízenci, většina dělného lidu, všecko služebnictvo, samý Čech žil s ní a podle ní, což mimochodem řečeno, bylo trnem v oku jejímu manželu, dokud ještě žili společně." - pozn. překl.). To, zda paní Charlotta poskytovala svému muži i nějaký důvod k žárlivosti, jak se to v povídce "Der Herr Glasmeister" i v románu "Skláři" naznačuje a dává vskrytu tušit, se ovšem prokázat nedá. "Hauerovskou" neschopnost sebeovládání údajně zdědilo i devět z deseti dětí dcery Charlotty, což mělo jejich otce, Dr. Josefa Klostermanna, opakovaně podněcovat ke rčení: "Ihr seid allesamt echte Hauerische!" (v kapitole "Názory mého otce" v "Červáncích mého mládí" se píše: "Deset dětí nás odchovali rodiče, ale z těch, kromě jedné sestry, všickni jsme zdědili živou vznětlivou letoru po matce a více méně lehkou mysl... prchliví a zhorka nakvašení jsme byli ... ve svém hněvu často ukvapeně a bez rozmyslu sobě vedouce, což otce nemálo mrzívalo: 'Bůh suď', nám vytýkával, 'vy všichni jste Hauerové!' /Hauer byl/ muž jeho tchýně, od něhož tato byla rozvedena pro prudkost jeho povahy." - pozn. překl.)
K osobní ráně, kterou byl pro Hauera rozpad jeho manželství, přistoupilo téměř v téže době ohrožení obchodní: tj. šlechtičtí majitelé lesů, od nichž získával palivové dříví pro provoz svých skláren, mu brzy nechtěli už nijaké dřevo prodávat či dokonce eventuelně přistoupit sami k výrobě skla. To mělo u něho vyvolat takový výbuch zuřivosti, že prodal sklárnu ve Freudenthalu, která mu zůstala, za babku prvnímu lepšímu zájemci (Wenzelu Stimplovi??), opustil Innviertel a zmizel neznámo kam. Ve vlastivědné knize "Die Ortsgemeinde Lengau" z roku 1911 se tvrdí, že hned tenkrát se přestěhoval ke své jediné, mezitím provdané dceři do Kašperských Hor. To nemůže být pravda už z toho prostého důvodu, poněvadž se dceřina rodina usadila v Kašperských Horách teprve v roce 1862. Pokus souhlasí údaje jeho vnuka toho se týkající, vedla jeho cesta z Freudenthalu přes Bavorsko, Nizozemí, Jávu a Nový Zéland do Spojených států severoamerických. Dokud měl peníze, spekuloval s nimi, pokoušel se o to i ono, šlo to s ním jednou nahoru a jednou dolů.
Jisto je a vícekrát dosvědčeno, že se Anton Hauer poté, co uběhla celá věčnost - a sice roku 1857 po plných 27 letech, co byl odtržen od rodiny - jednoho dne jako starý, pětašedesátiletý muž zcela bez prostředků, poznamenaný životem, naprosto nečekaně objevil v rodině své jediné dcery, která se mezitím provdala za lékaře MUDr. Josefa Klostermanna a přivedla na svět deset dětí, a také u ní zůstal. "... na svá stará léta by se byl octnul přímo na žebrotě, kdyby byl v domě svého zetě nenašel útulku," píše vnuk ve své knize "Červánky mého mládí" (díl druhý, s. 11).
Zotavil se, jak se zdá, docela dobře, neboť v povídce "Der Herr Glasmeister" je svým vnukem popisován slovy: "Ich habe ihn gekannt, freilich als er bereits ein Greis war. Stattlich, mittelgroß, schlank, schritt er einher wie ein pensionierter General; ein martialischer grauer Schnurrbart, den er stets aufgedreht trug, vermehrte die Illusion." (tj.: "Poznal jsem ho, ovšem až když už byl starcem. Statný, středně velký, štíhlý, vykračoval si jako nějaký generál na penzi; marciální šedý knír, který nosil vždy nakroucený, tu iluzi zmnožoval." - pozn. překl.)
Zůstal i potom, když jeho zeť Dr. Klostermann v roce 1875 ve stáří pouhých jednašedesáti let zemřel a svou ženu jakož i děti dosud nezaopatřené - nejmladší Antonii například bylo teprve 11 let, o málo staršímu Jakobovi, pozdějšímu faráři v Rejštejně (Unterreichenstein), pouhých 13 a tak dále - zanechal na základě rozepře se správou svobodného královského zlatého horního města Kašperské Hory bez penze, téměř na hranici chudoby. Charlotta Klostermannová se přesto starala a pečovala o tohoto svého otce, který se sám nikdy o osud dceřin nijak nezajímal, s veškerou obětavostí až do své smrti. Anton Hauer zemřel dne 18. října 1880, 88 let stár, v Kašperských Horách na "marasmus", což je podle německého Brockhause, všeobecně známého naučného slovníku, mnohdy těžkými nemocemi způsobená úplná tělesná ztráta sil. Místo svého posledního odpočinku našel dne 21. října 1880 na kašperskohorském hřbitově; jeho hrob však už dnes neexistuje.
Tolik tedy pravda o Antonu Hauerovi, sklářském mistru ze Schneegattern na jižním okraji Kobernauského lesa.
Abychom mohli lépe porozumět tomu, co z něho vytvořila literární fikce, je nezbytné být informován i o tom, co se událo 125 km vzdušnou čarou na sever od Schneegattern během manželských let Charlotty a Antona Hauerových a ještě pár let potom v Hůrce a kolem Hůrky, centra sklářské dynastie Abeleovy. "Šéf klanu" Georg Christoph Abele (1786-1833) založil na bavorské půdě, v Ludwigsthalu, třetí sklářskou huť. Zemřel ovšem příliš časně, teprve sedmačtyřicetiletý, dne 1. dubna 1833 na krvácení do mozku ("Blutschlag"). Z jeho tří synů, tj. Christopha, Wilhelma a Ferdinanda, jediný Christoph, narozený roku 1812, dosáhl právě plnoletosti. Nikdo z těch tří nerozuměl ničemu z obchodních záležitostí a ke svému poručníkovi, jímž se stal jejich strýc Ferdinand Abele (1792-1853), důstojník Schwarzenbergova regimentu hulánů, chovali jen malou důvěru. Vložili proto obchodní vedení všech tří hutí do rukou správce a důchodního ve službách knížete Hohenzollern-Sigmaringen (či Schwarzenberga??) Václava Veitha (Veith, český vlastenec, sám podle Riegrova slovníku naučného vlastnil po otci v západních Čechách několik statků a byl dvojnásobným zetěm hraběte Deyma - pozn. překl.), který se později stal i tchánem nejmladšího ze tří bratří, jmenovitě Ferdinanda. Tento "ctihodný a obětavý přítel" bratří Abeleových spravoval jejich sklárny - schválně, jak se podle všech indicií jeví - tak mizerně, že je v relativně krátké době zadlužil částkou kolem 400.000 zlatých. Takto zatíženého a svou hodnotou tím přirozeně značně zkráceného jmění se Václav Veith roku 1844 rafinovanou smlouvou zákeřně chopil a spekuloval s ním nadále už jen ve vlastní prospěch (toto tvrzení o Veithově vině ovšem někteří čeští autoři značně zpochybňují a naopak se pokoušejí dokázat, že úpadek Abeleova jmění oddaloval a přišel tím i o značné obnosy svoje - pozn. překl.).
A nyní k tomu, co z Antona Hauera, sklářského mistra ze Schneegattern, učinila báseň, resp. literární fabulace a fikce. Dcera Charlotta, která si vzala za muže MUDr. Josefa Klostermanna, přivedla na svět dvanáct dětí, z nichž deset dorostlo do dospělosti. Její nejstarší syn, tedy i nejstarší vnuk Antona Hauera Carl Faustin Klostermann, narozený 13. února 1848 v hornorakouském Haagu, se stal učitelem na německé reálce v Plzni, tamním "profesorem" francouzštiny a němčiny, a byl "vedle toho" také spisovatelsky činný. Poněvadž byl neobyčejně jazykově nadaný - ovládal 12 cizích řečí - a češtinu ovládal jako svou druhou mateřštinu, psal a publikoval jak v německém, tak v českém jazyce (o životě, díle a významu Karla Klostermanna jsem podrobně referoval už v 1. čísle časopisu "Der Bundschuh" z roku 1998 v článku pod titulem "Karl Klostermann - ein berühmter Böhme - geboren in Haag am Hausruck" na s. 108n.).
Není tu dost místa na to, abychom vyčetli, kolik těžkostí, nenávisti a nepřátelství mu přinesl v tomto psaní dvěma jazyky stále ostřejší národnostní střet, vedený nacionalisty každého z tehdy spolu soupeřících táborů. Klostermann zůstal věren sobě a své víře v to, že pokojné a oběma stranám prospěšné soužití Němců a Čechů v jedné společné vlasti bylo možné nejen po celá staletí, nýbrž musí trvat i nadále.
Klostermann zachoval po celý svůj život věrnost jak tomuto svému postoji, tak zvyku látku, náměty a motivy svých prací si nikoli snad vymýšlet, ale brát je ze svého okolí, až přímo z vlastní své rodiny, ze šumavské krajiny, ve které opravdu vyrůstal. Životní příběh jeho děda z matčiny strany se mu sice jevil jako ideální látka pro vypravěčské ztvárnění, byla tu však jedna těžkost: žilo přece jen ještě příliš mnoho lidí, kteří nejen měli dobrou povědomost o událostech načrtnutých tu zběžně v oddílu "pravda", nýbrž byli jimi i sami zasaženi.
Abychom jmenovali jen některé z těch, jichž se přímo dotýkaly a kteří tehdy ještě žili:
- syn Antona Hauera Anton mladší, c.k. poštmistr v rakouském městě Ried im Innkreis,
- dcera Antona Hauera Charlotta, choť Dr. Klostermanna v Kašperských Horách (a spisovatelova matka - pozn. překl.)
- syn Antona Hauera Anton mladší, c.k. poštmistr v rakouském městě Ried im Innkreis,- pokud ještě žil, i syn Antona Hauera Albert, který zpřetrhal svazky s rodinou,
- dvě z manželek tří bratří Abeleů, které podvodný správce Václav Veith připravil o jejich dědictví, z nich jedna, totiž Rosa Abeleová, roz. Veithová, byla dokonce vlastní dcerou Václava Veitha,
- konečně značný počet potomků všech právě jmenovaných, jakož i někdejších jejich spolupracovníků, zaměstnanců, sousedů atd. Plnost látky se ovšem ze spisovatelova nitra drala ven natolik, že se nedala zřejmě nijak zadržet, neboť už roku 1890 se mezi fejetony německého listu "Politik" (vyjadřující ovšem v podstatě názory strany staročeské - pozn. překl.) objevila šumavská povídka "Der Herr Glasmeister", hned tři roky nato ji pak následovala v českém časopise "Zlatá Praha" podstatně rozšířená verze pod názvem "Majitelé hutí" (vycházela v tom měsíčníku po celý jeden rok od čísla 1 v lednu až do předposledního prosincového čísla 51(!), mimochodem třeba vedle také právě tehdy na pokračování tam publikovaného Jiráskova románu "Proti všem" - pozn. překl.) a posléze je tu někdy v letech 1895-1897 nikoli letopočtem datované (nebylo to tehdy přísně dodržovaným nakladatelským obyčejem) první vydání románu "Skláři", které až dosud vyšlo ve 13 (!) vydáních.
Autorovi bylo jasné, že musí zachovávat opatrnost a že mu pseudonym "Faustin" neposkytuje nijakou ochranu od doby, co svou jedinou německou knihu "Böhmerwaldskizzen" zveřejnil i s ním pod plným svým jménem Carl "Faustin" Klostermann. Proto začínají obě líčení, jak "Der Herr Glasmeister", tak i "Skláři", tentokrát jinak než u něho bylo obyčejem:
"Mívám ve zvyku označovat přesně skutečnými jmény místa dějů, jež ti vypravuji, milý čtenáři. Osoby, se kterými tě obeznamuji, žily, a děj kotví v kraji. I to, o čem tu zvíš, ve skutečnosti se událo. Nic není vymyšleno; dílem jsem těch věcí pamětníkem sám, zčásti jsem sebral a spředl, o čem jiní, mně blízcí a milí, se mnou se sdělili. Pouze jména míst jsem zjinačil. - Přinutila mne k tomu okolnost, že některé osoby mého děje dlí posud mezi živými. Žije i mnohý z jejich potomků. Chraň mě, Bože, abych někomu způsobil bolest, otvíraje staré, zarůstající rány."
(v románě "Skláři" následuje věta i s verši, jež uvádí, která však i s nimi je v některých vydáních vypuštěna, resp. německé verše Goethovy jsou namísto někde uvedených v originále citovány jen v českém překladu, jehož autor není uveden: "Rozepisuje se o věcech těch, neustále si připomínám slova Goethova:

'Es wenden die Herrscher
Ihr segnendes Auge
Von ganzen Geschlechtern,
Und meiden im Enkel
Die eh'mals geliebten
Still redenden Züge
Des Ahnherrn zu sehen.'

'Ba, odvrací vládci
své blažící oko,
rod zavrhnou, kmeny,
a ve vnuku pozdním
tvář praděda drahou
a výmluvnou němě
již nechtějí zříti.'

V německém textu povídky "Der Glasmeister" dokonce pak ten úvod (bez veršů Goethových ovšem - pozn. překl.) uzavírá prosbou:
"Du könntest fehl gehen, lieber Leser, wenn du etwa die Helden zu kennen glaubtest - also, ich bitte herzlichst, nicht nach Namen grübeln und nicht kombinieren!" (tj.: "Mohl bys chybit, milý čtenáři, kdyby ses snad domníval ty hrdiny znát - tedy, nejsrdečněji prosím, o jménech nehloubat a nekombinovat!" - pozn. překl.)
Tak tedy vytvořil Klostermann v této své povídce "Der Glasmeister" ze skutečného Antona Hauera, který sklářskou huť založil, postavu jménem Anton Winkler, jeho prchlivý syn tu má pak jméno Wilhelm Winkler. Z Charlotty Abeleové se stala Lilly a z podvodného správce Václava Veitha zase jistý pan Friedrich Lampl (i v povídce "Patrimonial-Justiziär der Herrschaft, auf deren Grunde seine Glashütten standen", tj. "patrimoniální právník panství, na jehož pozemcích jeho /tj. Winklerovy/ sklárny stály" - pozn. překl.). Sklárny Schneegattern a Freudenthal byly netoliko přejmenovány na "Brunhütte" a "Antonihütte", nýbrž navíc i přemístěny z jižního okraje Kobernauského lesa v Innviertelu přes sto kilometrů na sever, a to přímo na Šumavu. Dvě ze čtyř skutečných dětí Hauerových byly "zatajeny", vlastní dceři, k níž se Wilhelm Winkler po takřka nekonečné odyseji utíká, nedostává se dokonce nijakého jména ani a je označena jen jako "die inzwischen verheiratete Tochter" (tj. "mezitím provdaná dcera" - pozn. překl.). Aby učinil příběh čtenářům, kteří by "die Helden immer noch zu kennen glauben" (tj. "se ty hrdiny domnívali stále ještě poznávat" - pozn. překl.), ještě méně průhledným, promísil Klostermann navzájem události a osudy obou sklářských rodin a přibásnil přitom mnohé z toho, co se týká na Šumavě široko daleko známé a ctěné rodiny Abeleovy, místně odtud vzdálenému a v Čechách daleko méně známému Rakušanovi Antonu Hauerovi.
V souvislém prozaickém textu vznikla z toho následující "story": Anton Winkler starší, sklářský mistr starého zrna, předal obě sklářské hutě, kterých se domohl, svému synu Wilhelmovi. Wilhelm přivádí zděděné hutě k dalšímu rozkvětu, obeslal svými výrobky téměř celé Uhry a vzal si za ženu Lilly, skvělou partii z jiné sklářské rodiny. Vznětlivá povaha Wilhelma Winklera a jeho prchlivost učinila však oběma z manželství peklo, zpochybnilo obchodní úspěchy a vedlo posléze k rozvodu. Lilly byla ale velkoryse odškodněna. Wilhelm Winkler měl jednoho "osvědčeného přítele", správce majetku, na němž sklářské hutě stály, pana Friedricha Lampla. Uměle vyvolanou panikou - panství, v jehož službách Lampl pracuje, chce údajně samo začít s výrobou skla - přiměje Lampl Winklera k prodeji jmění, které mu zůstalo, hluboko pod jeho cenou. Winkler má však Lamplova syna, který dělá nastrčenou figuru (v originále "Strohmann" - pozn. překl.) při tomto podezřelém kšeftu, zasvětit do sklářské výroby. Za to dostává k prodejní ceně huti navíc osobní rentu 1.500 zlatých ročně pod podmínkou, že povede firmu tři roky dlouho, aniž by podnik bez dovolení opouštěl. Rafinovanou psychologickou taktikou se "příteli" Lamplovi podaří podnítit Winklerovu prchlivost do té míry, že ten nakonec sklárnu přece opouští. Osobní rentu tím ztrácí, odchází do ciziny a poté, co nešťastnými spekulacemi promarní peníze z prodeje svých hutí, mizí úplně. - Třicet let nato se zčistajasna vynoří u své dcery, o kterou se předtím nikdy nestaral. Ta ho přijímá do své rodiny, pečuje a stará se o něho až do konce jeho života, ačkoli sama po smrti manželově zápasí s bídou a nouzí.
Tolik v krátkosti obsah Klostermannovy šumavské povídky "Der Herr Glasmeister" z roku 1890 v listu "Politik". Celý její text plní právě deset stran formátu A4, psaných na počítači. Bude publikována ve svazku "Faustins Geschichten aus dem Böhmerwald" v plném originálním znění (vyšel roku 2003 v pasovském nakladatelství Karl Stutz - pozn. překl.).
Několik let nato - někdy kolem roku 1895 - zabudoval Klostermann elementy této povídky, působící svou dějovou zhuštěností velice dramaticky, do česky psaného románu "Skláři". Přede mnou ležící deváté vydání z roku 1941 má 274 stran. Průběh děje je identický s tím, jaký jsme právě naznačili u povídky "Der Herr Glasmeister". Jména jednajících postav však Klostermann opětovně změnil. Z Winklerů se stali Haslingerovi, Lilly získala dívčí příjmení Chablé (s přízvukem!) s narážkou na údajné Abeleových hugenotské předky, z jejichž nekatolického kořene vzešli v románě i "lutriánští" Chabléovi. Téměř polovina románu je věnována líčení bohatství, luxusu a blahobytu, ale i ušlechtilé dobročinnosti této význačné sklářské dynastie, s níž byl také autor prostřednictvím své babičky Charlotty příbuzensky spjat. Zákeřný "přítel" Friedrich Lampl se tu stal ředitelem Klimešem a ona dcera, vlastně matka autora románu, která se tak sebeobětavě stará o svého ztroskotavšího otce až do konce jeho dní, získává tu vedle křestního jména i příjmení a alespoň iniciálou i místní jméno svého bydliště. Je to v románě Markéta Jarošovská, choť doktora Jarošovského v B. (= Bergreichenstein). I tento detail sloužil zastření skutečnosti. Klostermann používá iniciálu německého jména tohoto městečka, česky nazývaného Kašperské Hory, zatímco jinak má všude jen místní jména česká. Přitom se skutečný Anton Hauer vynořil už roku 1857 u dcery v Žichovicích, nikoli až v pozdějším působišti jejího manžela, jímž se staly právě Kašperské Hory.
Poněvadž tu (rozuměj v Rakousku a v Německu - pozn. překl.) nikdo asi nevlastní německý překlad románu "Skláři", který vyšel roku 1922 v Plzni (nakladatel Beníško, autor překladu nákladem Dr. Otto Stecher) a jen málo čtenářů je schopno porozumět českému originálu, který se po antikvariátech dá přece jen tu a tam sehnat, rád bych zakončil toto své pátrání na téma, co je "báseň a pravda" o Antonu Hauerovi, dvěma textovými ukázkami.
Obě se týkají scény, v níž "osvědčený přítel" Friedrich Lampl alias ředitel Klimeš začíná ponoukat sklářského mistra k prodeji jeho hutě. Ve skutečnosti tak ponoukal podvodný správce Václav Veith jeho tři syny - Christopha, Wilhelma a Ferdinanda Abeleovy. Wilhelm Winkler alias Anton Haslinger je po ztroskotání svého manželství a následkem velkých obchodních problémů už doslova psychicky ubit a zdrcen.

"Der Herr Glasmeister"
(překlad z německého originálu ve "Faustins Geschichten aus dem Böhmerwald" /2003/ - pozn. překl.):
"Milý příteli! Musím vám ještě něco říci. Prosím vás, abyste o tom kvůli mně mlčel, poněvadž prozrazuji tajemství mého milostivého panstva. Pomyslete si: celá lesní doména přechází do jiných rukou a nový majitel už nechce prodávat sklárnám žádné dřevo. Chce sám zřídit sklářské hutě vlastní."
Pan Winkler velice zbledl. Justiciár však pokračoval:
"Vy ale můžete katastrofě předejít. Máte beztoho s hutěmi jen zlost a mrzutost. Můžete si zařídit mnohem klidnější život. Prodejte celé to haraburdí, a to hned. Ujišťuji vás, že to je to nejlepší, co můžete udělat."
Panu Winklerovi jako by spadly slupky z očí. Ano, ano - to je to pravé! Pryč s tím haraburdím, které vzhledem k ničemnosti všech, kdo na skle spolupracovali, způsobuje přece jen zlost a mrzutost. K tomu ty ustavičné sekatury z Budapešti, věčná penále a finanční tíseň, starosti, nejistota, zda to vůbec ještě půjde. Opravdový, věrný přítel, tenhle Lampl! Dokonce i úřední tajemství vydal, aby posloužil příteli. Prodá tedy pan Winkler, je se pouze ptát, komu že."

Táž scéna je v ránu "Skláři" vylíčena následovně:
(citace z vydání 2005 údajně pořízeného dle sazby 10. vydání v roce 1947 u J.R. Vilímka - pozn. překl.):
"Příteli, co vám povím, bude vám nejlepším dokladem, jak velice vás mám rád. Vyslechněte mě klidně a slibte, že zachováte ke všem lidem na světě dokonalé mlčení, neboť kdyby něco se vyzradilo, zaplatil bych za své přátelství k vám svou existencí."
"Jak si můžete myslit?" odvětil Haslinger, "vždyť ani kdybych chtěl, nemohl bych s nikým se sdělit... vždyť kromě s vámi s nikým se nestýkám. Co mi řeknete, zůstane skryto ve mně jako v hrobě, a děkuji vám za důvěru, kterou mi znova osvědčujete."
"Je to veliká novina. Náš nejjasnější pán zamýšlí sám zřídit v této krajině průmyslové závody a také sklárny. Je jisto, že dosavadní smlouva s vámi na dodávání paliva do hutí už se neobnoví. Uvěříte mi, že jsem v té věci úplně nevinen, jsou to pánové při ústřední správě, kteří si tu novotu vymyslili. Divná věc - takový kavalír, jako náš kníže, a chce se stát průmyslníkem... Ale já musím poslouchat a provádět nařízení, jež mě docházejí."
Pan Haslinger už dospěl ve své omrzelosti tak daleko, že dosti klidně vyslechl zprávu, která, vejde-li ve skutek, ho hmotně zničí. Měl sice svůj les, několik set jiter, ale jak dlouho by mu stačilo dříví z něho vykácené?
Ředitel mu vysvětloval podrobnosti nejnovějšího vrchnostenského návrhu. "Kdy se to provede," pravil dále, "dosud nevím. Ale připraven musíte být. Nepodnikejte nic nového a zařiďte se podle toho, co vám povídám a co vám ještě povím. Vidíte, že se dopouštím přímo zrady na svém pánu, ale co bych kvůli vám neučinil?"
Haslinger podal ruku svému příteli. Ten pokračoval: "Nepozbývejte odvahy, ani dobré mysli. Přičiním se, abych celou věc zařídil tak, abyste z ní těžil, pokud možno. Poradím ústřední správě, aby se nezřizovaly závody nové, ale aby vaše sklárny se vším, co k nim patří, se zakoupily. Zbavíte se starostí a budete moci klidně žít; zaplatíte dluhy a zůstane vám ještě dost na živobytí; vždyť velikých potřeb nemáte a jste sám. Zařídím vše tak, abyste prodal výhodně. Pochopujete, že by bylo šílenstvím, kdybyste nepřistoupil na moje návrhy."
Pan Haslinger objal svého přítele a děkoval mu vřelými slovy. (...)
Přítel končil: "Rozvažujte o tom, co jsem vám řekl, a ještě jednou vás důtklivě prosím, zachovejte nejpřísnější mlčení o našem hovoru."

Vlastně měl na tomto místě být jiný konec, který jsem měl už formulačně hotov. Pak jsem ale při hledání ilustračního materiálu našel ještě jedno pojednání, mně do té doby docela neznámé. Bylo psáno česky, mělo název "Klostermannův román Skláři" a podnítilo mě k tomu, abych napsal závěr úplně nový. Zde je:
Anna Jelineková (1875-1972), ředitelka školy ve Vídni, dcera Rosy Jelinekové, roz. Klostermannové, nejstarší sestry spisovatelovy se - alespoň podle mých informací před nálezem shora zmíněným - jako jediná zástupkyně generace po Karlu Klostermannovi zabývala, také jako překladatelka, německy dílem svého strýce. Z jejího pera pochází německý překlad románu "Ze světa lesních samot" (vyšel pod titulem "Aus der Welt der Waldeinsamkeiten" v Morsak Verlag Grafenau hned dvakrát: 1993 a 2005 - pozn. překl.), který pořídila ve Vídni údajně za pomoci své české kuchařky. Anna Jelineková, plně důvěřujíc strýcovým slovům, že - "Nic není vymyšleno; dílem jsem těch věcí pamětníkem sám, zčásti jsem sebral a spředl, o čem jiní, mně blízcí a milí, se mnou se sdělili. Pouze jména míst jsem zjinačil." - brala obsah románu "Skláři" slovo za slovem jako skutečnost a pravdu; odsoudila "osvědčeného přítele" a neměla příliš soucitu pro Antona Hauera, svého dědečka, o to víc však pro nešťastné příslušníky rodiny Abeleovy, zahnané celou serií ran osudu až do záhuby.
Až do zmíněného nálezu úplně mi neznámý Alexandr Berndorf (1889-1969, po roce 1945 přijal podle svého rodiště za vlastní příjmení "Nepomucký", pak se ale k příjmení Berndorf zase vrátil - pozn. překl.), který také označuje Klostermanna za svého strýce a o všech událostech a osobách "slýchával od nejútlejšího dětství od starých pamětníků..." ("Podobně, mnohem dříve, to slýchával sám Klostermann:" dodává ve zmíněném článku Berndorf - pozn. překl.), zastává se naproti tomu "osvědčeného přítele" Václava Veitha, kterého označuje dokonce za barona (a v románě není podle Berndorfa, o čemž tu Dvorak kupodivu mlčí, Václav Veith nikoli ředitelem Klimešem, nýbrž šlechticem Vitunským! - pozn. překl.) a za dobrodince Abeleových, který jim tak dlouho pomáhal tisícovými obnosy zlatých, až konečně nahlédl, že té rodině není pomoci (Berndorf se odvolává na svědectví Bedřicha Štiesse, který prokázal, že Abeleové dlužili Veithům, které Štiess ovšem jinak z úpadku Abeleových jednoznačně viní, 375 636 zlatých a jejich jmění bylo přitom odhadnuto na 326 220 zlatých - pozn. překl.). Hráli si údajně na šlechtu a holdovali jejímu životnímu stylu, který ovšem daleko přesahoval skutečné jejich hmotné možnosti, takže si svůj pád sami zavinili (Berndorf zveřejnil tento svůj text roku 1969 v prvním a také posledním čísle sborníku Naše Šumava, zda to však ovlivňuje jeho závěry tím, že šlo o rok "vprostřed časů komunistické nadvlády", jak k tomu poznamenává Dvorak, je opravdu na pováženou, poněvadž to bylo spíše naopak krátké mezidobí bez cenzury! - pozn. překl.).
Jedno je však zcela jisté: Klostermann, který povídkou "Der Herr Glasmeister" a románem "Skláři" nechtěl nově otevírat "staré, zarůstající rány" a vydávat na pospas někomu ty z postižených, kteří tehdy ještě žili, smísil ponejvíce stopy tak obratně dohromady, nebo z nich učinil přímo stopy falešné, že sami lidé, kteří stáli autorovi nablízku či se na událostech, které vylíčil, dokonce přímo podíleli, jednotlivé hrdiny a jejich podíl na oněch událostech nedokázali hodnověrně určit. Jeho záměr se mu tedy vlastně podařilo plně realizovat.

Karl nebo Karel?

Byl Klostermann Němcem nebo Čechem?

Podle Brockhause (rozuměj encyklopedii "Brockhaus-Lexikon" - pozn. překl.) pochází německé slovo "Nation" z latinského podstatného jména "natio", tj. narození, rod, druh, kmen, národ, to pak od slovesa "nasci", značícího narodit se, být zrozen. Spokojíme-li se touto definicí, pak je otázka po Klostermannově národnosti rovnou zodpovězena. Jeho rodiče byli Němci ze Šumavy - otec MUDr. Josef Klostermann pocházel z osady Schlösselwald (dnešní Hrádky blízko Srní, tj. někdejšího Rehberka - pozn. překl.), matka Charlotte, roz. Hauerová, byla rodem ze sklářské dynastie Ábeleů na někdejším Hurkenthalu (dnes zaniklé Hůrce) a v rodičovském domě se hovořilo výhradně německy, takže by syn musil být považován rovněž za německého Šumavana.
Obrátíme-li se ohledně definice pojmu "Nation" (tj. "národ") a "Nationalität" (tj. "národnost") o radu k německému slovníku cizích slov, k respektovanému titulu "Duden" pak se dovídáme, že jde o "Lebensgemeinschaft von Menschen mit dem Bewußtsein gleicher politisch-kultureller Vergangenheit" (tj. "životní společenství lidí s vědomím stejné politicko-kulturní minulosti" - pozn. překl.). Tady je zodpovězení otázky už složitější, poněvadž stejné "vědomí politicko-kulturní minulosti" jako Klostermann sdíleli např. fejetonista a povídkář Jan Neruda (1834-1891), skladatel Antonín Dvořák (1841-1904) či Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937), zakladatel první Československé republiky, a tyto tři muže každý jistě označí za Čechy, i kdyby nebral ohled na skutečnost ne tak široce známou, že totiž Masarykova matka byla moravskou Němkou.
Soustřeďme se však opět na Klostermanna! Byl to literát a zanechal po sobě spolu se čtyřmi posmrtně teprve vyšlými svazky dílo, zahrnující celkem 35 knih románů a povídkových souborů, vesměs napsaných v českém jazyce. Pětkrát získal literární cenu České akademie věd a umění, byl zván "básníkem Šumavy", Češi ho rádi označují za "svého" Stiftera a o životě a díle Klostermannově se pojednává v každé učebnici dějin české literatury. Je tedy Čechem?
Týž Klostermann publikoval ovšem také v německém jazyce, a to nejen svou prvotinu "Böhmerwaldskizzen", s níž u publika, které ho poměřovalo se Stifterem, dopadl poměrně špatně, nýbrž - jak bylo teprve nyní opět učiněno známým - více než 150 povídek, některé z nich téměř románového rozsahu, které mu otiskoval od roku 1885 až do roku 1907, tedy po 22 (!) let pravidelně německý list "Politik" (ačkoli německy psán, zastával ovšem od svého založení Stanislavem Skrejšovským politická stanoviska strany staročeské - pozn. překl.). Čtenářstvo i vydavatelství si Klostermanna museli asi poměrně dost cenit, jinak by se těch 22 let nikdy nesešlo dohromady. Přesto nenajdete Klostermannovo jméno v žádné učebnici dějin německé literatury. Nebyl tedy snad pro Němce Němcem, ale spíše Čechem?
Pro mnohé své současníky, především pro ty z nich, kteří byli zvláště tuhého německy nacionálního smýšlení, nebyl nijakým Čechem, nýbrž kýmsi ještě mnohem horším, totiž přeběhlíkem, zrádcem svého národa. To téměř vyloučilo jeho literární úspěch v německých kruzích a způsobilo mu to i jinak povážlivé těžkosti. Tak si Klostermann stěžuje po svém úspěchu s románem "Za štěstím", že by ho zemský školní rada (Landesschulrat), jeho nejvyšší služební představený, nejraději posadil za mříže, odňal mu učitelské oprávnění a odstranil ho ze školské služby. Teprve zákrok vysokého úředníka vídeňského ministerstva kultu a vyučování Dr. Antonína Rezka ho zachránil. Klostermanna poznamenal šok tak hluboký, že ještě dne 6. října 1900, tři roky poté, odmítl pozvání českého Ústředního spolku (zřejmě šlo o Ústřední spolek jednot učitelských - pozn. překl.) v Plzni k přednášce následujícími volně citovanými slovy: "Jsem učitelem na jednom německém učilišti a rozpoutala by se nade mnou - jako před třemi lety - taková bouře, že bych dlouhý čas nenašel klidu. Poslanec Dr. Kurz to může dosvědčit, ví, jak se mnou zatočili." Šikany ze strany zvláště "tuhých" Němců ho měly zřejmě odradit od veřejných vystoupení před českým publikem. Zabránit mu v psaní se ovšem nepodařilo a tak se sáhlo v pozdějších letech k jiné zbrani: byl prostě zamlčován.
Klostermann ovšem nebyl pouze terčem německých nacionalistů, palbu proti němu přes jeho oblibu u českých čtenářů - četná nová a nová vydání jeho prací jsou toho nejlepším důkazem - zahájili, aby takříkajíc zachovali dekorum, i nacionalisté čeští. Svědčí o tom pasáže Klostermannovy předmluvy k jeho románu "Kam spějí děti", který vyšel roku 1901 a je jakousi rodinnou ságou jeho předků z otcovy strany. Píše tam mimo jiné: "Již se mi vytýkalo, že jednající osoby mých skromných tvoreb jsou národnosti německé. Možná, že, kdož mi toho vytýkají, jsou v právu, nyní, v době, kdy se hlásá superiorita jednoho kmene nad druhým a vyhlazovací válka proti slabším, méně četným. Ale já za sebe nemohu. Nevidím svůj ideál v bezohledném domýšlivci, jenž slabšího chce rdousit a to za právo pokládá, co jeho zvráceným pudům hoví.(...) Kdo nás tak viní, buď vědomě mluví nepravdu, buď žalostný spor národnostní zatemnil jeho poznání i úsudek jeho."
Tyto řádky, zejména však nezvykle ostrý způsob, který Klostermann volí pro svou odpověď, svědčí zřetelně o tom, že útoky z české strany musely být také velice prudké. V téže předmluvě podává ale také vyznání ohledně své národnostní přináležitosti, když dále uvádí: "Líčím centrální Šumavu, její přírodu i tuhý boj, jenž člověku jest podstupovat, jejž osud do oněch končin postavil. Ten člověk tam je plemenem Němec, toho nezměním ani já ani kdo jiný.
A já přesto (...) miluji toho člověka, ten lid, z něhož jsem vyšel..."
Ve smyslu definice národa (tj. rodového původu - pozn. překl.) citovaného z "Brockhause" úvodem je tedy Karl Klostermann jednoznačně a bez jakéhokoli kompromisu Němcem! O sedm let později, přesněji řečeno dne 30. září 1908, dává Klostermann na otázku, zda je právě teď Němcem či Čechem, ještě jednu odpověď, tentokráte velmi podrobnou, jmenovitě v pražském německém listu "Union" (roku 1907 se v něj mění bývalý list "Politik" a pod názvem "Union" pak i 1919 zaniká - pozn. překl.). Podnětem k tomu se staly následující události: ve dnech 5. a 6. září 1908 se konalo v Kašperských Horách (německy Bergreichenstein) 24. "hlavní shromáždění" (Hauptversammlung) německého sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (bylo založeno v roce 1884 v Českých Budějovicích - pozn. překl.). Pozdního večera druhého dne pořádané akce, tj. 6. září, byli její účastníci z řad německých studentů z "Besedy", stálého hostinského lokálu kašperskohorských Čechů, napadeni kameny, které dvěma ze zasažených způsobily zranění na hlavě. Nato byla "Beseda" přepadena, což ovšem skončilo toliko vytlučením oken. Tendenčně zabarvené zprávy českých novin o tom, co se stalo, vedly k tomu, že 7. září byli Němci na cestě k nádraží v Sušici (německy Schüttenhofen) napadáni a týráni, následkem čehož eskalovala nálada v Kašperských Horách (z něco přes 2000 obyvatel v nich tenkrát žilo ani ne kolem 100 Čechů - pozn. překl.) natolik, že 8. září začaly být strhávány a ničeny české nápisy, někteří Češi, kteří tu jako úředníci působili a žili, byli pak zbiti. Městské zastupitelstvo nejenže nepodniklo nic k ochraně českých spoluobčanů ani co proti německým "mstitelům", nýbrž se prostě zřeklo jakékoli odpovědnosti (tato zkrácená reprodukce událostí je pořízena podle městské kroniky s názvem "Gedenkbuch der königlichen freien Goldbergstadt Bergreichenstein", 2. díl, s. 21-24, vedené v té době rukopisně městským tajemníkem Josefem Fiedlerem jako pokračování tzv. "Panni-Chronik" a uložené dodnes v originále v kašperskohorském Muzeu Šumavy _ pozn. překl.).
Toto chování městského zastupitelstva přimělo Karla Klostermanna k zaujetí stanoviska, které publikoval zmíněného už 30. září 1908 v čísle 269 47. ročníku "Union" (dříve "Politik") pod titulkem "Offener Brief an die löbl. Gemeindevertretung der kgl. freien Goldbergstadt Bergreichenstein" (tj. "Otevřený dopis slavnému zastupitelstvu královského svobodného horního města Kašperské Hory" /Klostermann používá v knize "Mrtví se nevracejí" i označení "kr. báňské zlaté město Kašperské Hory/, úryvky z německého originálu už uvádíme v českém překladu z něho - pozn. překl.) Klostermann v dopise vytýká zastupitelům, že jejich chování a jednání lze označit za zbabělé, že jim dělá málo cti, že podlehli našeptávání "městu cizích fanatiků a profesionálních demagogů" a opustili půdu dodržování obecných právních zásad. Aby si sám dodal legitimity k tomu činit podobné výtky, uvádí Klostermann ve svém textu doslovně : "Asi mne mnozí z Vás znají alespoň podle jména. Vaši otcové a předkové mě všichni znali; s tolika z Vás jsem dokonce příbuzensky spřízněn a sešvagřen. Co se mého smýšlení týče, utvářelo se z životních poměrů, v nichž jsem vyrostl a dozrál v muže. Jsem dalek toho, abych to zalhával a zastíral. Ti, kdo Vás hypnotizují, Vám budou říkat a namlouvat, že jsem odpadlík, renegát a zrádce na německém národě. Co tihle lidé říkají, je mi lhostejné, neboť nedosahují výše mého pohrdání. Vám však, mí pánové, kteří jste zastupiteli města, jež je do jisté míry mým domovem, zastupiteli obyvatelstva, kterého si v jeho úhrnu vážím a cením, Vám dlužím přímé a volné slovo objasnění: neuspěje-li, zůstanou-li k němu Vaše srdce netečná, nebude to má vina a zzůstane mi útěchou, že bylo řečeno.
Pojmy "národnost" a "kmenová příslušnost" se dnes nekryjí. Kdyby tomu tak totiž bylo, byl by například Němcem jen ten, kdo je Němec svým původem a Čechem jen ten, jehož rodiče či předkové byli Češi, museli byste v případě, že se jako Němci cítíte být Čechy ohroženi, jednat s mnohými z těch, jimiž se nyní dáváte vést, právě tak, jak se dnes jedná v Kašperských Horách s českou menšinou. Či si snad myslíte, že Taschek a konsorti jsou prapůvodní Němci? - Stali se, pokud jde o jejich přesvědčení, Němci přesně tak, jako se já stal "Čechem", totiž životními okolnostmi. To nemůžete ani Vy, ani zmínění pánové nijak popřít; Rozdíl je jen v tom, že mě ti pánové nazývají zrádcem, já však je nikoli, pokud přirozeně jejich skutečné smýšlení a přesvědčení vůbec přichází v úvahu.
Jsem tedy podle svého přesvědčení a smýšlení "Čech" a mám k tomu právo přinejmenším stejně tak, jako mají pánové "Taschek", "Zdiarssky" atd. právo být Němci. Z toho arciť přece nijak nevyplývá, že bych měl vůči svým německým soukmenovcům zaujímat nějaké nepřátelské či jen nepřívětivé stanovisko. Naopak, miluji je a cením si jich každičkým vláknem svého srdce. Dejte si přeložit mé literární práce, když je sami neumíte česky číst, a přesvědčíte se, že mluvím pravdu. Zjistíte-li, že své německé soukmenovce ze Šumavy očerňuji, že v mých spisech je obsaženo jediné slovo, jedna jediná myšlenka, která by svědčila o nepřátelství vůči Němcům, můžete mne nazvat darebákem. Docela dobře dokážu sloučit ve svém srdci lásku k oběma kmenům, kteří obývají mou českou otčinu, a Vaši otcové to také dokázali; přece z té starší generace ještě mnohý zůstal, zeptejte se ho! - Kdybych měl někdy dospět k přesvědčení, že se zamýšlí útlak nebo dokonce zničení mých německých soukmenovců, neváhal bych ani na okamžik stanout v prvé řadě těch, kdo se zvednou k jejich obraně. Prosím Vás, abyste o tom nepochybovali; avšak chci Vás ujistit se stejnou rozhodností, že nikdo z druhé strany není tak omezený a bezcitný zároveň, aby na něco takového i jen pomyslel..."
(Max Regal ve své knize Život a dílo Karla Klostermanna /1926/ nejprve interpretuje jen hlavní smysl otevřeného dopisu, poté však překládá jeho hlavní části jako to činí předchozí řádky - už tenkrát byl Klostermann tři roky po smrti a nevíme, zda Regalův překlad autorizoval, čtenář může všechny verze ostatně sám srovnat a posoudit jejich vzájemnou věrnost - pozn. překl.). Klostermann tedy tvrdí. Že lidé "jako pánové Taschek, Zdiarssky atd." se Němci teprve "stali". To je jistě nejen možné a pravdivé, nýbrž bylo to v Čechách za časů "mírové koexistence", jak bychom to označili dnešním termínem, dokonce případem velice častým. To ještě za našich dob dokazují příjmení mnoha "sudetských" Němců. Jen v řadách německých vyhnanců z Kašperských Hor se vyskytují např. taková jako Bartousch, Borofka, Capek, Cermak, Dvorak (tj. případ samotného autora německého originálu tohoto textu - pozn. překl.), Kolarsch, Kral, Matouschek, Mejstrik, Nouza, Nowak (dva Rudolfové Nowakové z Kašperských Hor jsou zastoupeni i na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Ochrana, Pluharsch, Podlipski, Slama, Smola, Tutschku, Watzlawick, Wondratschek, Wrtal atd. napříč celou abecedou. Český původ těch příjmení je přes realizované "poněmčení" jejich zápisu i nadále nápadně patrný. Taková změna národnosti se ostatně uskutečňovala právě tak i ve směru opačném, tj. z Němců se stávali Češi. Tak nacházíme v kašperskohorském telefonním seznamu na rok 1995/96 příjmení jako Bauer, Bendl, Eger, Fuchs, Halbhuber, Kaisr, Müller, Raab, Schmied, Seemann, Tuschl atd. Zpravidla ta národnostní proměna trvala samozřejmě tak asi po dvě nebo tři generace, u Klostermanna se udála v rozmezí života jednoho jediného člověka. I to je ovšem možné, předpokládá to však výjimečný jazykový talent, neboť jde o to, tak dokonale vrůst do jiné řeči, že ovládáme nikoli pouze její slovní zásobu, mluvnická pravidla, výslovnost a intonaci, nýbrž dokážeme převzít i způsob myšlení a chování nového jazykového společenství, do něhož jsme vstoupili. Klostermann byl toho jako jazykový génius schopen.
Proč však potom i nadále používá uvozovky, když se sám označuje za "Čecha"? A proč se podepisuje pod svůj otevřený dopis německou podobou svého křestního jména, tj. Karl, nikoli českým Karel? Domnívám se, že bychom se prostě neměli ptát, zda byl Klostermann Němcem či Čechem, nýbrž musíme konečně říci, že byl Němcem stejně jako Čechem. Němcem byl ve smyslu "Brockhausovy" definice svého původu; Čechem pak, jak to odpovídá "Dudenově" definici "vědomí stejné politicko-kulturní minulosti", k němuž osobně dospěl na jedné straně svou znalostí dějinného vývoje Čech (Böhmen), na straně druhé svým zdomácněním v českém jazyce (v originále "durch In-der-tschechischen-Sprache-zu-Hause-Sein" - pozn. překl.). Tímto "nejen - nýbrž i", tímto "jak - tak" (dieses "Sowohl-als-auch") byla Klostermannova idealistická představa možnosti harmonického soužití Němců i Čechů v jedné zemi, zvané Čechy / Böhmen. "Docela dobře dokážu sloučit ve svém srdci lásku k oběma kmenům, kteří obývají mou českou otčinu (böhmisches Vaterland)", píše ve svém Otevřeném dopise. A v předmluvě k románu "Kam spějí děti" dodává: "Ty i já, my milujeme celou svoji vlast, po otcích zděděnou, netoliko kousek její, tudíž každého, jemuž v ní vykázán stánek, a nadějeme se, že v budoucnosti stejné hmotné cíle, stejné potřeby a stejné útrapy, přesto, že jsme si byli odcizeni, nás opět svedou a smíří a uměle vypěstovanou nedůvěru zažehnají." Lidé jako Klostermann, ať už Karl či Karel, museli trpět osudem, že přišli na svět v čase, jemuž určovala ráz nacionalistická zaslepenost (dodejme, že na obou stranách, německé i té české, i rasově antisemitská, které se sám Klostermann nedokázal zříci do konce života - pozn. překl.) - dnes by měli na změněné mapě sjednocující Evropy opravdovou možnost stát se jejími ideálními občany.

G. Dvorak, Karl/Karel Klostermann 1848-1923 (1998), s. 7-11

P.S. Přiznám se, že jsem poznámku překladatele přičiňoval v posledním odstavci této textové ukázky se zvláště těžkým srdcem, neseme však břemena svých omylů spolu i každý jednotlivě plným právem.

Klostermannovy povídky ve dvou jazycích - srovnání

Optáte-li se kdekoli v Praze, v Plzni, v Chrudimi, v Českých Budějovicích či na samotné Šumavě nějakého Čecha, zda má nějakou povědomost o Karlu Klostermannovi, dočkáte se téměř bez výjimky nejen pozitivní odpovědi, nýbrž uslyšíte i jmenovat řadu autorových děl, které dotázaný četl, nejčastěji snad tituly jako Ze světa lesních samot, V ráji šumavském, Mlhy na Blatech atd. atd..
Položíte-li stejnou otázku někde v Bavorsku, zaručeně tak úspěšní nebudete a v nejlepším případě padne matná upomínka z nedávné návštěvy Čech na "Klostermannovu chalupu" u Srní, zcela vzácně pak lze narazit - u opravdových znalců ovšem jen - na dvě německé knihy z počátku spisovatelovy kariéry, tj. Böhmerwaldskizzen a Aus der Welt der Waldeinsamkeiten.
Nejzasvěcenější ze zasvěcených, tj. autor česky vydaného životopisu Klostermannova z roku 1926 Max Regal, přitom hovoří o dohromady 160 textech publikovaných Klostermannem německy, ovšem jen časopisecky v listě "Politik", a proto po letech upadlých v zapomenutí. Často Klostermann své povídky publikoval v obou jazycích zároveň, jak o tom píše Regal slovy, že "..: látky svých německy psaných povídek zčešťoval..."
Max Regal záměrně užívá poměrně nezvyklého výrazu "zčešťoval" namísto běžného "přeložil či "překládal", poněvadž české verze, rozuměj autorské verze Klostermannových textů skutečně nejsou prostými překlady z němčiny.
Výsledkem tohoto autorova způsobu práce se totiž stávají dva textové útvary, jejichž vzájemná odlišnost je poměrně značná.
Ty nejnápadnější rozdíly, které jsem dosud zjistil, spočívají v tom, že např. místo děje povídky s německým titulem Des Holzhauers Neujahrstag, tj. osada Chinitz-Tettau (Vchynice-Tetov blízko Modravy - pozn. překl.), je v české podobě textu, která změnila název povídky na Vánice, přeneseno 12 km vzdušnou čarou do lokality Pláně (Planie, součást rozlehlé obce Kaltenbach, dnes Nové Hutě - pozn. překl.), jejíž jméno samo navozuje české osídlení (přitom byla národnostně německá jako celý Kaltenbach - pozn. překl.). Stejně tak rukopisná podoba povídky Ein alter Junggeselle o rozsahu deseti stran se rozrostla na 730 stran dvojdílného románu s českým názvem Pozdní láska.
Mohl bych na tomto místě uvést ovšem bezpočet dalších rozdílů u každého jednotlivého titulu Klostermannových drobných próz, pro větší přehlednost a také proto, že v principu jde o postupy víceméně shodné, omezím se v dalším výkladu na krátkou povídku Vánoce pod sněhem (Weihnachten unterm Schnee). Její německá verze je 28. položkou série fejetonů, jichž vyšlo celkem 33 pod společným označením té řady Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde v listě "Politik", ročník 1884/1885, ta česká pak je součástí sbírky povídek V srdci šumavských hvozdů, jak poprvé vyšla v roce 1896.
Už tady je prvý zásadní rozdíl mezi oběma verzemi: německý text je vždycky ten starší, tj. původní.

Karel Klostermann - spisovatel Šumavy (1998), s. 10

Ta úvodní část Dvorakova příspěvku na česko-německém sympoziu v Sušici, konaném v září 1998, je tu skutečně přeložena z německého originálu, který byl otištěn ve sborníku z roku 2000, tedy o dvě léta později. Jeho autorovi byly dopřány ještě necelé dva roky další, v nichž stačil přeložit stěžejní román Klostermannův Kam spějí děti (dal mu titul Die Erben des Böhmerwaldparadieses). Prezentace knihy v Sankt Oswaldu ve Waldgeschichtliches Museum se už nedočkal. Zemřel podobně jako jím oslavený klasik česky psané šumavské literatury, který stačil dovršit pětasedmdesátku života, v 74 letech svého věku 3. června roku 2002 v Rotthalmünsteru jihozápadně od Pockingu blízko řeky Inn, dělící tu Bavorsko od Rakouska. Zakládající člen spolku Karl-Klostermann-Verein a až do svého penzionování v roce 1990 učitel na Stifterově gymnáziu v Pasově - žil v nedalekém Neuburg am Inn kus na jih odtud - byl přesto, že i on patřil k obětem poválečné "likvidace problému" německých Šumavanů, vášnivým zastáncem opětného smíření sousedů, které rozdělily scestné ideologie. Narodil se sice 22. srpna 1928 v Plané u Mariánských Lázní (Plan bei Marienbad), podobně jako Klostermann, kterého se rozhodl v podstatných dílech uvést na německý literární trh, vyrostl však v rodině lékaře v Kašperských Horách (Bergreichenstein). Po válečném nasazení v uniformě wehrmachtu (oblékl ji z donucení jako patnáctiletý školák!), ruském zajetí, z něhož prchl domů do Kašperských Hor, nato pak následném útěku z poválečné české nucené práce do Pasova (Passau), kde už 1946 odmaturoval, vystudoval v Německu germanistiku a anglistiku a od roku 1951 pak sám vyučoval na bavorských středních školách. Působil i sedm let v Egyptě jako inspektor výuky němčiny a jazykové pedagogiky vůbec v zemi pyramid. Jeho láskou z mladých let však zůstala Šumava. Při svých překladech Klostermannových próz narazil prý na skutečnost, že jejich autor požadoval už v roce 1919 vytvoření šumavského národního parku, k němuž ovšem by podle tehdejší představy nemuselo dojít až vyhnáním původního obyvatelstva. Tím víc, že Gerold Dvorak na vlastní kůži prožil, co všechno následovalo, je třeba ocenit jeho "objevení" jednoho z nejčtenějších českých autorů i pro německou čtenářskou obec. Zůstane v tom ohledu vzácnou výjimkou z všeobecné lhostejnosti svých vrstevníků na obou stranách hranice. Na stránkách Kohoutího kříže je samostatně zastoupena i jeho manželka Christa Anna.

- - - - -
* Planá u Mariánských Lázní / Kašperské Hory / † Rotthalmünster (BY)